MUŽ A ŽENA
čtyři hodiny později stál Eragon na hřebeni nízkého kopce posetého žlutými lučními kvítky.
Kopec obklopovala svěže zelená louka hraničící s řekou Jiet, která proudila asi padesát metrů napravo od Eragona. Nebe bylo čisté a jasné, sluneční světlo zaplavovalo krajinu tlumenou září. Vzduch byl chladný, nehybný a čerstvý, jako by právě pršelo.
U kopce se shromáždili vesničané z Carvahallu, z nichž nikdo nebyl během bojů zraněn, a asi tak polovina Vardenů. Mnozí bojovníci drželi dlouhá kopí, na nichž měli připevněné vyšívané praporky různých barev. Několik koní, včetně Sněžného bleska, stálo uvázaných na vzdálenějším konci louky. I když Nasuada dělala, co mohla, trvala příprava tohoto setkání déle, než kdokoli předpokládal.
Vítr cuchal Eragonovi vlasy, které měl ještě mokré po koupeli, když Safira sestupovala nad shromážděním a s roztaženými křídly přistála vedle něj. Usmál se a dotkl se jejího hřbetu.
Maličký.
Za normálních okolností by byl Eragon nervózní, že má mluvit před tolika lidmi a vykonat takový slavnostní a významný obřad, ale po předchozím boji všechno získalo nádech neskutečnosti, jako by šlo o pouhý živý sen.
Na úpatí kopce stála Nasuada, Arya, Narheim, Jörmundur, Angela, Elva a další významní příslušníci Vardenů. Král Orrin tu nebyl, protože jeho zranění se ukázala být vážnější, než se prve zdálo, a léčitelé se mu stále ještě věnovali v jeho stanu. Místo něj přišel králův první ministr Irwin.
Jediní přítomní urgalové byli dva příslušníci Nasuadiny osobní stráže. Eragon byl u toho, když Nasuada pozvala na oslavy Nar Garzhvoga, a velmi se mu ulevilo, že měl Nar Garzhvog dost zdravého rozumu a odmítl. Vesničané by nikdy na svatbě nestrpěli větší skupinu urgalů. Už tak činilo Nasuadě potíže přesvědčit je, aby její stráže směly zůstat.
Šaty přítomných zašustily, když se vesničané a Vardenové rozestoupili a vytvořili dlouhou, rovnou uličku vedoucí od kopce po okraj davu. Pak začali vesničané sborově zpívat starodávné svatební písně z údolí Palancar. Verše vyprávěly o střídání ročních období, o horké zemi, která každý rok plodí novou úrodu, o jarních mláďatech, o hnízdících drozdech a rybách, co se třou v potoce, a o tom, že mladí nahrazují staré. Jedna z Blödhgarmových kouzelnic, elfka se stříbrnými vlasy, vytáhla ze sametového pouzdra malou zlatou harfu a doprovodila vesničany vlastními tóny; okrášlila tak prosté motivy jejich melodií a dodala známé hudbě melancholickou náladu.
Z davu na druhém konci uličky se pomalým, rovnoměrným krokem blížili Roran a Katrina, otočili se ke kopci a, aniž by se dotkli, kráčeli k Eragonovi. Roran měl na sobě novou tuniku, kterou si půjčil od jednoho z Vardenů. Vlasy měl učesané, vousy zastřižené a boty naleštěné. Jeho tvář zářila nepopsatelnou radostí. Celkem vzato, připadal Eragonovi velmi pohledný a elegantní. Byla to ovšem Katrina, kdo upoutal Eragonovu pozornost. Měla na sobě světle modré šaty, jak se slušelo na nevěstu při první svatbě, prostého střihu, ale s šest metrů dlouhou krajkovou vlečkou, kterou nesly dvě dívky. Proti světlé látce její volně splývající kadeře zářily jako nablýskaná měď. V rukou nesla kytičku lučního kvítí. Byla hrdá, vyrovnaná a krásná.
Eragon zaslechl obdivné vzdechy některých žen, když spatřily Katrininu vlečku. Předsevzal si, že musí poděkovat Nasuadě, která nařídila Du Vrangr Gata ušít Katrině šaty, neboť nikdo jiný nemohl mít tenhle dárek na svědomí.
Tři kroky za Roranem kráčel Horst. A stejně daleko za Katrinou šla Birgit, která si dávala pozor, aby jí nešlápla na vlečku.
Ve chvíli, kdy byli Roran s Katrinou v půli cesty ke kopci, z vrb lemujících řeku Jiet vyletěl pár bílých holubic. Holubice svíraly v nožkách věneček ze žlutých narcisů. Katrina zpomalila a zastavila, když k ní zamířily. Ptáci ji třikrát obletěli, pak slétli dolů, položili jí věneček na hlavu a zase se vrátili k řece.
„To je tvoje práce?“ zašeptal Eragon Arye.
Usmála se.
Na vrcholku kopce zůstali Roran s Katrinou nehybně stát před Eragonem a čekali, až vesničané dozpívají. Když utichl závěrečný refrén, Eragon pozvedl ruce a řekl: „Vítejte všichni. Dnes jsme přišli společně oslavit spojení rodin Rorana, syna Gera, a Katriny, dcery Ismiry. Oba se těší dobré pověsti, a pokud je mi známo, nikdo další si nedělá nárok na jejich ruku. Ovšem pokud to tak není, nebo pokud existuje nějaký jiný důvod, proč by se neměli stát mužem a ženou, pak vzneste své námitky před těmito svědky, abychom mohli posoudit závažnost takových tvrzení.“ Eragon se na okamžik odmlčel a pak pokračoval. „Kdo zde mluví za Rorana, syna Gera?“
Horst udělal krok vpřed. „Roran už nemá otce ani strýce, a proto já, Horst, syn Ostreka, ho zastupuji, jako by byl mé krve.“
„A kdo zde mluví za Katrinu, dceru Ismiry?“
Birgit udělala krok vpřed. „Katrina už nemá matku ani tetu, a proto já, Birgit, dcera Mardras, ji zastupuji, jako by byla mé krve.“ Navzdory sváru s Roranem bylo podle tradice Birgitiným právem a povinností zastupovat Katrinu, neboť Birgit bývala blízkou přítelkyní její matky.
„To je přijatelné a vhodné. Co tedy přináší Roran, syn Gera, do tohoto sňatku, z čeho mohou mít jak on, tak jeho žena užitek?“
„Přináší své jméno,“ odpověděl Horst. „Přináší své kladivo. Přináší sílu svých rukou. A dává příslib farmy v Carvahallu, kde budou oba moci žít v míru.“
Davem se zavlnil úžas, když si lidé uvědomili, co Roran udělal: na veřejnosti prohlásil a připustil, že mu Království nezabrání vrátit se s Katrinou domů a poskytnout jí život, jaký by bývala měla, kdyby nebylo Galbatorixova vražedného zásahu. Roran vsadil svou čest, jako muž a manžel, na pád Království.
„Přijímáš tuto nabídku, Birgit, dcero Mardras?“ zeptal se Eragon.
Birgit přikývla. „Přijímám.“
„A co přináší Katrina, dcera Ismiry, do tohoto sňatku, z čeho jak ona, tak její manžel mohou mít užitek?“
„Přináší svou lásku a oddanost, se kterou bude sloužit Roranovi, synovi Gera. Přináší svůj um vést domácnost. A přináší věno.“ Eragon překvapeně sledoval, jak Birgit mávla a dva muži, kteří stáli vedle Nasuady, vykročili kupředu a nesli mezi sebou kovovou skříňku. Birgit rozepnula zámeček na skříňce, otevřela víko a ukázala Eragonovi obsah. Zalapal po dechu, když uvnitř spatřil hromádku šperků. „Přináší s sebou zlatý náhrdelník vykládaný diamanty. Přináší brož vykládanou červenými korály z Jižního moře a perlovou síťku na vlasy. Přináší pět prstenů ze zlata. První prsten…“ Když Birgit popisovala jednotlivé kusy, zvedala je ze skříňky, aby všichni mohli vidět, že mluví pravdu.
Eragon zmateně pohlédl na Nasuadu a všiml si potěšeného úsměvu na její tváři.
Když Birgit dokončila svůj proslov, zavřela skříňku a opět zacvakla zámek, Eragon se zeptal: „Přijímáš tuto nabídku, Horste, syne Ostreka?“
„Ano.“
„A tak se vaše rodiny, v souladu se zákonem země, spojují v jednu.“ Pak poprvé Eragon oslovil přímo Rorana a Katrinu: „Ti, kdo vás zastupují, se shodli na podmínkách vašeho sňatku. Rorane, jsi spokojený s tím, jak Horst, syn Ostreka, vyjednával tvým jménem?“
„Jsem.“
„A ty, Katrino, jsi spokojená s tím, jak Birgit, dcera Mardras, vyjednávala tvým jménem?“
„Jsem.“
„Rorane Kladivo, syne Gera, slibuješ tedy, na své jméno a svůj původ, že budeš Katrinu, dceru Ismiry, chránit a zaopatříš ji, dokud budete oba živi?“
„Já, Roran Kladivo, syn Gera, slibuji na své jméno a svůj původ, že budu Katrinu, dceru Ismiry, chránit a zaopatřím ji, dokud budeme oba živi.“
„Slibuješ, že budeš bránit její čest, že v nadcházejících letech zůstaneš v manželství spolehlivý a věrný a že s ní budeš jednat s náležitou úctou, důstojně a s laskavostí?“
„Slibuji, že budu bránit její čest, že v nadcházejících letech zůstanu v manželství spolehlivý a věrný a že s ní budu jednat s náležitou úctou, důstojně a s laskavostí.“
„A slibuješ, že jí do zítřejšího západu slunce umožníš přístup ke svému majetku, ať je jakýkoli, a k pokladnici, do níž si ukládáš peníze, aby se mohla starat o tvé záležitosti jako správná žena?“
Roran slíbil, že dá.
„Katrino, dcero Ismiry, slibuješ, na své jméno a svůj původ, že budeš pečovat o Rorana, syna Gera, dokud budete oba živi?“
„Já, Katrina, dcera Ismiry, slibuji, na své jméno a svůj původ, že budu pečovat o Rorana, syna Gera, dokud budeme oba živi.“
„Slibuješ, že budeš bránit jeho čest, že v nadcházejících letech zůstaneš v manželství spolehlivá a věrná, že budeš vychovávat jeho děti, dokud budeš moci, a že jim budeš starostlivou matkou?“
„Slibuji, že budu bránit jeho čest, že v nadcházejících letech zůstanu v manželství spolehlivá a věrná, že budu vychovávat jeho děti, dokud budu moci, a že jim budu starostlivou matkou.“
„A slibuješ, že převezmeš dohled nad jeho majetkem a vlastnictvím a že s nimi budeš uvážlivě hospodařit, aby se mohl soustředit na své vlastní povinnosti?“
Katrina slíbila, že to udělá.
Eragon se usmál, vytáhl z rukávu rudou stuhu a řekl: „Zkřižte své ruce.“ Roran natáhl levou ruku a Katrina pravou a udělali, jak jim řekl. Eragon položil střed stuhy přes jejich zápěstí, omotal pásek saténu třikrát dokola a pak konce svázal na mašli. „Právem Dračího jezdce vás nyní prohlašuji za muže a ženu!“
Dav propukl v jásot. Roran s Katrinou se naklonili k sobě, políbili se a dav zajásal dvojnásob.
Safira sklonila hlavu k rozzářenému páru, a když Roran s Katrinou dokončili první manželský polibek, dotkla se jich obou na čele špičkou čumáku. Žijte dlouho a nechť vaše láska sílí s každým dalším rokem, popřála jim.
Roran s Katrinou se otočili k lidem a zvedli své spojené ruce k nebi. „Hostina může začít!“ zvolal Roran.
Eragon následoval pár, který sestoupil z kopce a prošel tlačenicí radostně halasících lidí ke dvěma židlím připraveným v čele řady stolů. Tam se Roran a Katrina usadili, jako král a královna své svatby.
Potom se hosté seřadili, aby jim pogratulovali a předali dary. Eragon byl první. Zubil se stejně jako ostatní, potřásl Roranovi volnou rukou a sklonil hlavu ke Katrině.
„Děkujeme ti, Eragone,“ pravila vděčně Katrina.
„Ano, děkujeme,“ připojil se Roran.
„Bylo mi ctí.“ Pohlédl na ně a vyprskl smíchy.
„Co je?“ dožadoval se Roran.
„Vy! Vy dva jste šťastní jako blázni.“
Se zářícíma očima se Katrina zasmála a objala Rorana. „To jsme!“
Pak Eragon zvážněl a pokračoval: „Musíte vědět, jaké máte štěstí, že jste dnes tady a spolu. Rorane, kdybys nedokázal všechny sjednotit a cestovat na Hořící pláně a kdyby ra’zakové vzali tebe, Katrino, do Urû’baenu, žádný z vás by…“
„Ano, ale já to dokázal a oni to neudělali,“ přerušil ho Roran. „Nebudeme si kazit dnešní den nepříjemnými myšlenkami na to, co by se bývalo mohlo stát.“
„Proto to neříkám.“ Eragon se ohlédl na řadu lidí čekajících za ním a ujistil se, že jsou dost daleko, aby je nezaslechli. „Všichni tři jsme nepřátelé Království. A jak ukázal dnešek, nejsme v bezpečí, ani když jsme tady, u Vardenů. Pokud Galbatorix bude moci, zaútočí na kteréhokoli z nás, včetně tebe, Katrino, aby ublížil nám ostatním. Proto jsem pro vás vytvořil tohle.“ Z váčku u opasku Eragon vytáhl dva hladké zlaté prstýnky, zářivě nablýskané. Předchozí noci je vyrobil z poslední zlaté kuličky, kterou vytáhl ze země. Ten větší podal Roranovi a ten menší Katrině.
Roran otáčel svým prstenem, zkoumal jej, pak ho zvedl proti nebi a mžoural na znaky ve starověkém jazyce vyryté na vnitřní straně kroužku. „Je velmi hezký, ale jak nás může ochránit?“
„Očaroval jsem je, aby uměly tři věci,“ vysvětloval Eragon. „Pokud někdy budete potřebovat mou nebo Safiřinu pomoc, otočte prstenem jednou kolem prstu a řekněte ‚Pomoz mi, Stínovrahu; pomoz mi, Zářivá šupino‘, my vás uslyšíme a co nejrychleji přiletíme. Také pokud by některý z vás byl na pokraji smrti, prsten upozorní nás a tebe, Rorane, nebo tebe, Katrino, podle toho, kdo bude v nebezpečí. A pokud se prsteny dotýkají vaší kůže, vždycky poznáte, jak najít toho druhého, jakkoli daleko od sebe budete.“ Zaváhal a pak dodal: „Doufám, že budete souhlasit s tím, že je budete nosit.“
„Samozřejmě budeme,“ potvrdila Katrina.
Roranova hruď se vzedmula a jeho hlas byl zastřený dojetím. „Děkuji ti,“ řekl. „Děkuji. Kéž bychom je byli měli dříve, než nás dva rozdělili v Carvahallu.“
Protože každý z nich měl jen jednu volnou ruku, Katrina navlékla Roranovi prstýnek na prostředníček pravé ruky a on Katrině ten její na levý prostředníček.
„Mám pro vás ještě jeden dárek,“ řekl Eragon. Otočil se, zapískal a zamával. Přispěchal k nim podkoní, který se musel protlačit davem, a přivedl s sebou Sněžného bleska. Podkoní podal Eragonovi hřebcovu uzdu, pak se uklonil a odstoupil stranou. Eragon pravil: „Rorane, budeš potřebovat dobrého koně. Tohle je Sněžný blesk. Nejdřív byl Bromův, potom můj a teď ho dávám tobě.“
Roran si prohlédl Sněžného bleska. „Je to nádherné zvíře.“
„To nejlepší. Přijmeš ho?“
„Rád.“
Eragon přivolal podkoního zpátky, vrátil mu Sněžného bleska a poučil ho, že Roran je novým majitelem hřebce. Když muž i s koněm odešel, Eragon pohlédl na zástup lidí, kteří nesli Roranovi s Katrinou další dárky. Zasmál se a poznamenal: „Vy dva jste možná dnes ráno byli chudí, ale večer tomu bude naopak. Pokud někdy se Safirou budeme mít šanci se usadit, asi se budeme muset nastěhovat k vám do toho obrovského domu, který postavíte pro všechny své děti.“
„Ať postavíme cokoli, myslím, že to stěží bude dost velké pro Safiru,“ zašklebil se Roran.
„Ale vždy u nás budete vítáni,“ řekla Katrina. „Vy oba.“
Když jim Eragon ještě jednou pogratuloval, usadil se na konci stolu a bavil se tím, že házel Safiře kousky pečených kuřat a sledoval, jak je chytá ve vzduchu. Zůstal tam, dokud Nasuada nepromluvila s Roranem a Katrinou. Dala jim něco malého, co neviděl. Pak Nasuadu zastavil, když už byla na odchodu z oslav.
„Co se děje, Eragone?“ zeptala se. „Musím odejít.“
„To jsi byla ty, kdo dal Katrině její krásné šaty a věno?“
„Ano. Vadí ti to?“
„Jsem ti vděčný, že jsi byla tak laskavá k mé rodině, ale zajímalo by mě…“
„Ano?“
„Myslel jsem, že Vardenové zoufale potřebují zlato.“
„Potřebují,“ připustila Nasuada, „ale ne tak zoufale jako dřív. Díky mému plánu s krajkami a díky tomu, že jsem zvítězila ve Zkoušce dlouhých nožů a kočovné kmeny mi přísahaly naprostou poslušnost a umožnily mi přístup ke svému bohatství, pravděpodobně nezemřeme hlady, ale spíš proto, že nebudeme mít štít nebo kopí.“ Rty se jí zkroutily do úsměvu. „To, co jsem dala Katrině, je bezvýznamné ve srovnání s obrovskými náklady, které pro své fungování potřebuje tahle armáda. A nemyslím si, že jsem své šperky promarnila. Naopak věřím, že jsem udělala výhodný obchod. Získala jsem uznání a úctu pro Katrinu a návdavkem i Roranovo přátelství. Možná jsem příliš optimistická, ale domnívám se, že jeho oddanost se ukáže jako mnohem cennější než stovka štítů nebo kopí.“
„Vždycky usiluješ o to, aby se zvýšily naděje Vardenů, že?“ řekl Eragon.
„Vždy. Stejně jako bys měl ty.“ Nasuada vykročila, pak se ještě otočila. „Někdy před západem slunce přijď do mého stanu a navštívíme muže, kteří dnes byli zraněni. Je mnoho těch, které nemůžeme vyléčit, víš. Udělá jim dobře, když uvidí, že se zajímáme o jejich osud, že si ceníme jejich oběti.“
Eragon přikývl. „Budu tam.“
„Dobrá.“
*
Míjely hodiny a Eragon se smál, jedl, pil a vyprávěl si příběhy se starými přáteli. Louka se vlnila jako voda a svatební hostina byla čím dál bouřlivější. Muži vyklidili prostor mezi stoly, aby si vyzkoušeli svou zdatnost v zápase, lukostřelbě a v boji s krátkou tyčí. Také dva elfové, muž a žena, předvedli tak zručné zacházení s mečem, až rychlostí a ladností kmitajících čepelí vzbudili úžas všech přihlížejících. Dokonce i Arya zazpívala píseň, ze které Eragonovi běhal mráz po zádech.
Za celou dobu toho Roran s Katrinou moc nenamluvili, raději seděli a hleděli na sebe, neteční ke svému okolí.
Když se oranžové slunce dotklo vzdáleného obzoru, Eragon se – byť nerad – omluvil. Se Safirou po boku opustil hlučnou zábavu a vyrazil k Nasuadinu stanu; zhluboka se nadechoval chladivého večerního ovzduší, aby si pročistil hlavu. Nasuada už na něj čekala před svým červeným velitelským stanem, obklopená Temnými jestřáby. Beze slova se s Eragonem a Safirou proplétala táborem až ke stanům léčitelů, kde leželi zranění vojáci.
Více než hodinu Nasuada s Eragonem obcházeli nešťastníky, kteří během bojů s Královstvím ztratili končetinu, přišli o oči nebo se nakazili nevyléčitelnou infekcí. Někteří z válečníků byli zraněni toho rána. Jiní ale, jak Eragon zjistil, byli zraněni už na Hořících pláních a dosud se nezotavili, navzdory všem bylinám a kouzlům, jimiž se na nich nešetřilo. Než se vydali mezi řady mužů zahalených přikrývkami, Nasuada varovala Eragona, aby se dál nevyčerpával snahami každého vyléčit, ale on si nemohl pomoci a musel tu a tam zamumlat kouzlo, aby ulevil od bolesti, vytáhl hnis z rány, narovnal zlomenou kost nebo odstranil nevzhlednou jizvu.
Jeden z mužů, které Eragon poznal, přišel o nohu pod kolenem a také o dva prsty na pravé ruce. Měl krátký šedý plnovous a oči zakryté páskem černé látky. Když ho Eragon pozdravil a zeptal se, jak se mu daří, muž natáhl ruku a třemi prsty pravé ruky chytil Eragona za loket. Chraplavým hlasem řekl: „Ach, Stínovrahu. Věděl jsem, že přijdeš. Čekám na tebe už od chvíle, co jsem viděl to světlo.“
„Jak to myslíš?“
„Světlo, které ozářilo vše živé na tomto světě. V jediném okamžiku jsem viděl každou živou bytost kolem sebe, od té největší po nejmenší. Viděl jsem, jak mi kosti prosvítají skrz svaly. Viděl jsem červy v zemi, krkavce na nebi a roztoče na jejich křídlech. Bohové se mě dotkli, Stínovrahu. Ukázali mi tyhle obrazy z nějakého důvodu. Viděl jsem tě na bojišti, tebe a tvého draka, a tys sálal jako slunce mezi pohasínajícími svícemi. A viděl jsem i tvého bratra, tvého bratra s jeho drakem, a oni také zářili jako slunce.“
Eragonovi se naježily chlupy na krku, když to slyšel. „Já nemám bratra,“ odvětil.
Zmrzačený voják se kejhavě zachechtal. „Mě neoklameš, Stínovrahu. Já vím svoje. Kolem mě hoří svět. Z toho ohně slyším šepot duší a z toho šepotu se dozvídám různé věci. Teď se ode mě odvracíš, ale já tě stejně vidím, muže v žlutém plameni s dvanácti hvězdami kolem beder a další hvězdou, jasnější než ty ostatní, na pravé dlani.“
Eragon přitiskl dlaň k pásu Belota Moudrého a zkontroloval, zda je dvanáct diamantů zašitých uvnitř stále skryto. Bylo.
„Poslyš, Stínovrahu,“ zašeptal muž a přitáhl si Eragona blíž k vrásčité tváři. „Viděl jsem tvého bratra a on hořel. Ale nehořel tak jako ty. Ach ne. Světlo jeho duše zářilo skrz něj, jako by vycházelo odjinud. On, on byl prázdnota, pouhá silueta muže. A skrz tu siluetu přicházel jas, který hořel. Rozumíš mi? Osvětlovali ho ostatní.“
„A kde byli ti ostatní? Viděl jsi je také?“
Bojovník zaváhal. „Cítil jsem je nablízku, rozzuřené na celý svět, jako by nenáviděli všechno kolem, ale jejich těla jsem neviděl. Byli tam a zároveň nebyli. Nedokážu to lépe vysvětlit… Nechtěl bych se k nim přiblížit, Stínovrahu. Nejsou to lidé, tím jsem si jistý, a jejich nenávist je jako největší hromobití, jaké jsem kdy spatřil, namačkané do maličké skleněné lahvičky.“
„A když ta lahvička praskne…“ zamumlal Eragon.
„Přesně tak, Stínovrahu. Někdy uvažuji, zda se Galbatorixovi nepovedlo zajmout samotné bohy a udělat z nich své otroky, ale pak se zasměju a řeknu si, že jsem blázen.“
„Ale čí bohy? Trpaslíků? Kočovných kmenů?“
„Záleží na tom, Stínovrahu? Bůh je bůh, bez ohledu na to, odkud se vzal.“
Eragon zabručel. „Možná máš pravdu.“
Když opouštěl mužův kavalec, jedna z léčitelek odtáhla Eragona stranou. „Odpusť mu, můj pane,“ prosila ho. „Otřes z jeho zranění ho dočista pobláznil. Stále vykřikuje něco o sluncích a hvězdách a zářivých světlech, které údajně vidí. Někdy se zdá, jako by věděl věci, které by vědět neměl, ale nenech se oklamat, dozvídá se je od ostatních pacientů. Celou dobu tady klevetí, víš. Nemají se tu jak zabavit, chudáci.“
„Nejsem žádný pán,“ odpověděl Eragon, „a on není blázen. Nejsem si jistý, za co ho mám považovat, ale má neobvyklou schopnost. Pokud se jakkoli změní jeho stav – ať už k lepšímu, nebo k horšímu – dej, prosím, vědět někomu z Du Vrangr Gata.“
Léčitelka se uklonila. „Jak si přeješ, Stínovrahu. Omlouvám se za svou chybu, Stínovrahu.“
„Jak se zranil?“
„Nějaký voják mu usekl prsty, když se snažil odrazit meč rukou. Později mu na noze přistála střela z katapultu a nenávratně ji rozdrtila. Museli jsme mu ji uříznout. Muži, kteří stáli vedle něj, tvrdili, že když střela dopadla, okamžitě začal křičet o tom světle, a když ho zvedli, všimli si, že má úplně bílé oči. Dokonce i zornice mu zmizely.“
„Ach. Moc jsi mi pomohla. Děkuji.“
*
Byla už tma, když Eragon s Nasuadou konečně vyšli ze stanů zraněných. Nasuada si povzdechla a řekla: „Teď bych si dala hrnek medoviny.“ Eragon přikývl a zabodl oči před sebe na zem. Vyrazili zpátky k jejímu stanu a po nějaké chvíli se zeptala: „Na co myslíš, Eragone?“
„Že žijeme v podivném světě a budu mít štěstí, když z něj jednou pochopím víc než jen malý kousíček.“ Potom jí vylíčil svůj rozhovor se zraněným mužem, který jí připadal stejně zajímavý jako jemu.
„Měl bys o tom říct Arye,“ napadlo Nasuadu. „Ona možná bude vědět, co by tihle ‚ostatní‘ mohli být zač.“
Rozloučili se u jejího stanu, Nasuada vešla dovnitř, aby dočetla nějakou zprávu, zatímco Eragon se Safirou pokračovali k jeho stanu. Tam se Safira stočila na zemi a připravovala se ke spánku. Eragon si sedl vedle ní, hleděl na hvězdy a před očima se mu míhaly tváře zraněných mužů.
To, co mu mnozí z nich řekli, se mu dál rozléhalo myslí: Bojovali jsme za tebe, Stínovrahu.