STÍNY MINULOSTI

 

TTé noci Eragon seděl zahleděný do jejich skrovného ohýnku a žvýkal přitom pampeliškový list. K večeři měli směs kořenů, semen a zelených rostlin, které Arya nasbírala v okolí. Protože je jedli syrové a neokořeněné, těžko se daly považovat za pochoutku, ale nevylepšil si jídelníček ptákem ani králíkem, kterých byla v bezprostředním okolí spousta, aby tím nevyvolal Aryinu nevoli. Po boji s vojáky mu navíc představa, že by vzal další život, byť jen zvířecí, nedělala zrovna dobře.

Bylo pozdě a ráno potřebovali brzy vstávat, ale ani Eragon, ani Arya se neměli k tomu, aby šli spát. Seděla k němu bokem s nohama skrčenýma a přitaženýma k tělu, paže měla omotané kolem nohou a bradu položenou na kolenou. Sukni šatů měla rozprostřenou kolem sebe jako okvětní lístky ve větru.

Eragon měl skloněnou hlavu, masíroval si pravou ruku a snažil se rozehnat přetrvávající bolest. Potřebuji meč, říkal si. Bez něj bych měl raději používat nějakou ochranu pro ruce, abych se nezmrzačil, kdykoli do něčeho udeřím. Problém je, že jsem teď tak silný, že bych musel nosit rukavice s několikapalcovými vycpávkami, což by vypadalo směšně. Byly by moc velké, moc teplé a taky nemůžu po zbytek života chodit v rukavicích. Zamračil se. Vytlačil kosti na ruce z jejich normální polohy a zkoumal, jak se mu na kůži mění hra světel, okouzlený poddajností svého těla. A co se stane, když se dostanu do boje a budu mít na ruce Bromův prsten? Je elfské výroby, takže se nejspíš nemusím bát, že bych rozbil safír. Ovšem pokud do něčeho uhodím s prstenem, nevykloubím si jen pár prstů, ale roztříštím si všechny kosti na ruce… Možná bych ani neuměl takové zranění vyléčit… Sevřel dlaně do pěstí a pomalu je otáčel ze strany na stranu a sledoval, jak stíny mezi jeho klouby tmavnou a blednou. Mohl bych vymyslet kouzlo, které by zabránilo každému předmětu pohybujícímu se nebezpečnou rychlostí, aby se dotkl mé ruky. Ne, počkat, to je k ničemu. Co kdyby to byl balvan? Nebo hora? Kdybych se je snažil zastavit, zabil bych se tím.

No, pokud rukavice a kouzlo nefungují, rád bych měl aspoň sadu trpasličích Ascûdgamln, jejich „ocelových pěstí“. S úsměvem si vzpomněl na trpaslíka Šrrgniena, který měl v každém z kloubů, kromě těch na palcích, do kovového krčku zasazený ocelový bodec. Bodce Šrrgnienovi umožňovaly udeřit do čehokoli, aniž by se musel bát bolesti, a byly také pohodlné, protože si je mohl kdykoli sundat. Ta myšlenka se Eragonovi zamlouvala, ale nehodlal si začít vrtat díry do kloubů. Krom toho, napadlo ho, moje kosti jsou slabší než ty trpasličí; možná jsou příliš tenké na to, abych do nich zapustil kovový krček a klouby mi stále fungovaly tak, jak mají… Takže Ascûdgamln také nepřipadají v úvahu, ale možná bych místo toho mohl…

Sklonil se nad své ruce a zašeptal: „Thaefathan.“

Hřbety jeho rukou se začaly krabatit a mravenčit, jako by spadl do záhonu žahavých kopřiv. Štípání bylo tak silné a nepříjemné, že toužil vyskočit a ze všech sil se poškrábat. Silou vůle však vydržel na místě a sledoval, jak se mu kůže na kloubech nadouvá a nad každým kloubem vytváří plochý, půl palce tlustý mozol. Připomínaly mu rohovité výrůstky, které se objevovaly na vnitřních stranách koňských nohou. Když byl spokojený s velikostí a pevností výstupků, ukončil kouzlo a začal hmatem i zrakem zkoumat nový hornatý terén, který vystupoval nad jeho prsty.

Ruce měl teď těžší a tvrdší než předtím, ale stále mohl volně pohybovat prsty jako doposud. Možná jsou ošklivé, pomyslel si, když se dotýkal výrůstků na pravé ruce, a lidé se mohou ušklíbat a smát se mi, když si jich všimnou, ale to je mi jedno, protože poslouží svému účelu a možná mě udrží naživu.

Plný tichého očekávání udeřil do vršku skaliska, které vyčnívalo ze země kus před ním. Uder otřásl jeho paží a vydal tlumené zadunění, ale nezpůsobil mu víc bolesti, než kdyby bouchl do prkna pokrytého několika vrstvami látky. To ho povzbudilo, a tak z ruksaku vytáhl Bromův prsten, natáhl si chladný zlatý kroužek na prst a zkontroloval, že přilehlý mozol je vyšší než ploška prstenu. Ozkoušel svůj poznatek tím, že znovu praštil pěstí do skály. Ozval se jen náraz suché, drsné kůže na neústupnou skálu.

„Co to děláš?“ zeptala se Arya, která ho pozorovala přes závoj černých vlasů.

„Nic.“ Pak zvedl pravou ruku. „Myslel jsem, že by to byl dobrý nápad, protože podle všeho zase budu muset někoho uhodit.“

Arya si prohlížela jeho klouby. „Budeš mít potíže navléknout rukavice.“

„Vždycky si je můžu proříznout, abych se do nich vešel.“

Přikývla a přešla pohledem zpátky k ohni.

Eragon se opřel o lokty a natáhl si nohy. Byl spokojený, že je připraven na jakékoli bitky, které ho čekají v bezprostřední budoucnosti. O vzdálenější budoucnosti se neodvažoval přemýšlet, protože jinak by se začal ptát sám sebe, jak by se Safirou asi tak mohli porazit Murtagha a Galbatorixe, a to by do něj své ledové drápy zaryla panika.

Upřel pohled do mihotavých hlubin ohně. Tam, v tom pulsujícím pekle, se pokoušel zapomenout na své starosti a povinnosti. Neustálé pohyby plamenů ho však brzy přivedly do pasivního stavu, ve kterém jím proudily nesouvislé útržky myšlenek, zvuků, obrazů a pocitů jako sněhové vločky padající z klidného zimního nebe. A uprostřed téhle změti se objevila tvář vojáka, který žadonil o svůj život. Znovu ho Eragon viděl plakat, znovu slyšel jeho zoufalé prosby a znovu cítil, jak mu v ruce praskl mužův vaz jako mokrá dřevěná větev.

V mukách těchto vzpomínek Eragon zatnul zuby a ztěžka oddechoval rozšířenými nosními dírkami. Po celém těle mu vyrazil studený pot. Zavrtěl se na místě a snažil se zahnat vojákův nepřátelský přízrak, ale bylo to marné. Jdi pryč! vykřikl. Nebyla to moje chyba. Galbatorix je ten, koho bys měl vinit, ne mě. Já jsem tě nechtěl zabít!

Někde v okolní temné krajině zavyl vlk. Z různých míst po pláni mu odpověděli další vlci, kteří zvedali hlasy v disharmonické melodii. Z děsivé písně Eragona mravenčilo v zátylku a na pažích mu naskákala husí kůže. Pak se hlasy na kratičký okamžik spojily do jediného tónu, který byl podobný válečnému pokřiku útočícího Kulla.

Eragon si neklidně poposedl.

„Co se děje?“ zeptala se Arya. „To ti vlci? Neboj, nebudou nás obtěžovat. Učí svá štěňata lovit a nepustili by mláďata ke stvořením, která páchnou tak divně jako my.“

„Nejde o vlky tam venku,“ odvětil Eragon a schoulil se. „Jsou to vlci tady,“ a poklepal si doprostřed čela.

Arya přikývla prudkým, ptačím pohybem, který prozrazoval, že ve skutečnosti není člověk, ačkoli na sebe vzala lidskou podobu. „To je vždycky tak. Nestvůry duše jsou mnohem horší než ty skutečné. Strach, pochyby a nenávist už ochromily víc lidí než divoké šelmy.“

„A láska,“ podotkl.

„A láska,“ připustila. „Také chamtivost a žárlivost a každé další chorobné nutkání, ke kterým jsou myslící rasy náchylné.“

Eragon pomyslel na osamoceného Tengu, který ve zničené elfské základně Edur Ithindra, shrbený nad obrovskou hromadou knih, hledá dál a dál svou nedostižnou „odpověď“. Arye se o poustevníkovi nezmínil, neboť se teď neměl náladu bavit o tomhle nezvyklém setkání. Místo toho se zeptal: „Trápí tě to, když zabiješ?“

Arya přimhouřila zelené oči. „Ani já, ani ostatní naši lidé nejedí zvířecí maso, protože nedokáží lovit jiné bytosti jenom pro ukojení vlastního hladu, a ty máš tu drzost se zeptat, jestli nás zabíjení trápí? Copak nám opravdu tak málo rozumíš, že věříš, že jsme chladnokrevní vrazi?“

„Ne, to samozřejmě ne,“ zaprotestoval. „Tak jsem to nemyslel.“

„Tak řekni, jak to myslíš, a neurážej, pokud to nemáš v úmyslu.“

Eragon nyní volil slova opatrněji. „Ptal jsem se na to Rorana, než jsme zaútočili na Helgrind, nebo na něco velmi podobného. Zajímá mě, jak se cítíš, když zabiješ? Jak se má potom někdo cítit?“ Zamračil se na oheň. „Vidíš bojovníky, které jsi přemohla, jak ti hledí do očí, stejně skuteční, jako jsi teď ty pro mě?“

Arya si se zamyšleným výrazem pevněji sevřela kolena. Oheň spálil jednu z můr, kroužících jejich táborem, až plamen zaplápolal. „Gánga,“ zamumlala a pohnula prstem. Se zatřepotáním hebkých křídel můry odletěly. Dál hleděla do shluku žhavých uhlíků a řekla: „Devět měsíců potom, co jsem se stala vyslankyní, vlastně jedinou vyslankyní své matky, jsem cestovala od Vardenů z Farthen Dûru do hlavního města Surdy, která v té době byla teprve krátce samostatnou zemí. Krátce nato, co jsme s mými společníky opustili Beorské hory, jsme narazili na skupinu potulných urgalů. Nechtěli jsme se bít, ale jak je jejich zvykem, urgalové trvali na tom, že se pokusí získat úctu a slávu a díky tomu i lepší postavení uvnitř svého kmene. Byli jsme silnější než oni – byl s námi Weldon, který vystřídal Broma ve vedení Vardenů, a proto pro nás bylo snadné je odrazit… Toho dne jsem poprvé vzala život. Trápilo mě to ještě týdny poté, dokud mi nedošlo, že jestli se tím budu dál zaobírat, zblázním se. Mnozí se tím zabývají a začnou být tak rozzlobení, tak zarmoucení, že už na ně není spolehnutí, nebo se jejich srdce promění v kámen a oni ztratí schopnost rozlišovat dobré a špatné.“

„Jak ses tehdy vyrovnala s tím, co jsi udělala?“

„Přemýšlela jsem o tom, zda mé důvody pro zabíjení byly správné. A protože jsem byla přesvědčená, že byly, zeptala jsem se sama sebe, zda je pro mě náš cíl natolik důležitý, abych ho nadále podporovala, i když to pravděpodobně bude vyžadovat, abych zabila znovu. Pak jsem se rozhodla, že kdykoli začnu myslet na smrt, představím si sama sebe v domě Tialdarí.“

„Fungovalo to?“

Odhrnula si vlasy z tváře a zastrčila si je za kulaté ucho. „Ano. Jedinou protilátkou na ničivý jed násilí je najít mír v sobě. Je to těžko dosažitelná léčba, ale stojí za tu námahu.“ Odmlčela se a po chvíli řekla: „Také pomáhá dýchání.“

„Dýchání?“

„Pomalý, pravidelný dech, jako bys meditoval. Je to jedna z nejúčinnějších metod, jak se zklidnit.“

Eragon se držel její rady a začal vědomě kontrolovat nádechy a výdechy, dával pozor, aby udržoval pravidelný rytmus a aby s každým výdechem vyhnal z plic všechen vzduch. Během minuty se přestal mračit, uzlík v jeho vnitřnostech se uvolnil a přítomnost padlých nepřátel mu již nepřipadala tak hmatatelná… Vlci znovu zavyli a po počáteční úzkosti je teď poslouchal beze strachu, protože jejich vytí už ho neznepokojovalo. „Děkuji ti,“ řekl. Arya odpověděla zdvořilým pokývnutím bradou.

Znovu se na čtvrt hodiny rozhostilo ticho, než Eragon opět promluvil: „Urgalové.“ Nechal to slovo chvíli viset ve vzduchu se všemi protichůdnými pocity, které vyvolávalo. „Co si myslíš o tom, že jim Nasuada dovolila přidat se k Vardenům?“

Arya u okraje svých sukní zvedla větvičku, točila si s ní mezi zahnutými prsty a zkoumala ten pokroucený kousek dřeva, jako by v něm bylo skryté nějaké tajemství. „Bylo to odvážné rozhodnutí a já ji za ně obdivuji. Vždy jedná v nejlepším zájmu Vardenů, ať to stojí cokoli.“

„Rozčílila tím mnoho Vardenů, když od Nar Garzhvoga přijala nabídku pomoci.“

„Ale znovu získala jejich oddanost Zkouškou dlouhých nožů. Nasuada je velmi chytrá, pokud jde o to, udržet si svou pozici.“ Arya vhodila větvičku do ohně. „Nemám urgaly nijak v lásce, ale ani nemohu říct, že je nenávidím. Na rozdíl od ra’zaků nejsou ze své podstaty zlí, pouze příliš milují válku. To je důležitá odlišnost, i když nemůže poskytnout útěchu rodinám jejich obětí. My elfové jsme již s urgaly vyjednávali a uděláme to zase, až to bude potřeba. Ale stejně je to marné.“

Nemusela vysvětlovat proč. Mnohé ze svitků, které Eragon dostal od Oromise za úkol pročíst, byly věnované urgalům a obzvláště jeden, Cesty Gnaevaldrskalda, ho poučil, že celá urgalská kultura je založená na zásluhách v boji. Urgalští muži mohou své postavení zvýšit jedině tím, že vyplení jinou vesnici – je celkem jedno, zda urgalskou, lidskou, elfskou nebo trpasličí – nebo zvítězí v osobním souboji, který někdy končí i smrtí. A když přijde na výběr druha, urgalské ženy nepokládají za vhodného partnera nikoho, kdo neporazil aspoň tři protivníky. Výsledkem tudíž bylo, že každá nová generace urgalů neměla na výběr a musela vyzývat k boji své vrstevníky a starší členy kmene a pročesávat zemi a hledat příležitosti, aby prokázala svou udatnost. Tahle tradice byla tak hluboce zakořeněná, že každý pokus ji potlačit dosud selhal. Aspoň jsou věrní tomu, kým jsou, přemítal Eragon. To je víc, než může tvrdit většina lidí.

„Jak je možné,“ zeptal se, „že Durza s urgaly dokázal přepadnout tebe, Glenwinga a Fäolina? Copak vás proti fyzickým útokům nechránila kouzla?“

„Ty šípy byly očarované.“

„Takže ti urgalové byli kouzelníci?“

Arya zavřela oči, povzdechla si a zakroutila hlavou. „Ne. Šlo o nějaké strašné kouzlo, které vymyslel Durza. Měl z toho škodolibou radost, když jsem byla v Gil’eadu.“

„Nechápu, jak jsi mu dokázala tak dlouho odolávat. Viděl jsem, co ti udělal.“

„Nebylo… to snadné. Pohlížela jsem na jeho mučení jako na zkoušku své oddanosti, jako na příležitost ukázat, že jsem neudělala chybu a že si opravdu zasloužím symbol yawë. Jako takové jsem to utrpení vítala.“

„Ale i elfové cítí bolest. Je obdivuhodné, že jsi před ním po celé ty měsíce dokázala udržet v tajnosti polohu Ellesméry.“

Tvář jí rozjasnil náznak hrdosti. „Nejenom polohu Ellesméry, ale také kam jsem poslala Safiřino vejce, své znalosti starověkého jazyka a všechno ostatní, co by se mohlo Galbatorixovi hodit.“

Rozhovor ustal a pak se jí Eragon zeptal: „Myslíš hodně na to, čím jsi prošla v Gil’eadu?“ Když neodpovídala, dodal: „Nikdy o tom nemluvíš. Celkem snadno předkládáš fakta o svém uvěznění, ale nikdy se nezmíníš o tom, jaké to pro tebe bylo, ani jak to cítíš teď.“

„Bolest je bolest,“ řekla. „Nepotřebuje žádný popis.“

„Máš pravdu, ale nevšímat si jí může způsobit větší škodu než původní zranění… Nikdo nemůže prožít něco takového a uniknout bez újmy. Aspoň ne tam uvnitř.“

„Z čeho usuzuješ, že jsem se s tím nikomu nesvěřila?“

„Komu?“

„Záleží na tom? Ažihadovi, matce, příteli v Ellesméře.“

„Možná se mýlím,“ opáčil, „ale nezdá se, že bys k někomu měla tak blízko. Když jdeš, jdeš sama, dokonce i mezi svým lidem.“

Arya se stále tvářila naprosto nezúčastněně, takže Eragon začal uvažovat, jestli vůbec někdy odpoví. Právě dospěl k názoru, že neodpoví, ale vtom zašeptala: „Vždycky to tak nebylo.“

Eragon zpozorněl a bez hnutí vyčkával, protože se bál, že ať by udělal cokoli, mohlo by ji to zarazit a už by mu víc neřekla.

„Kdysi jsem měla s kým mluvit, měla jsem někoho, kdo chápal, kdo jsem a odkud pocházím. Kdysi… Byl starší než já, ale byli jsme spřízněné duše, oba jsme byli zvědaví na svět mimo naše lesy, oba jsme toužili ho zkoumat a udeřit na Galbatorixe. Ani jeden z nás nevydržel zůstat v Du Weldenvarden – studovat, věnovat se magii, naplňovat své osobní plány – když jsme věděli, že ten Zabiják draků, zhouba Jezdců, hledá způsob, jak si podrobit naši rasu. On k tomu závěru došel později než já – desítky let potom, co jsem začala být vyslankyně, a pár let předtím, než Hefring ukradl Safiřino vejce – ale když se to stalo, nabídl se, že mě bude doprovázet všude, kam mě příkazy Islanzadí zavedou.“ Zamrkala a hrdlo se jí křečovitě stáhlo. „Nechtěla jsem to dovolit, ale královně se ten nápad líbil a on byl tak přesvědčivý…“ Sešpulila rty a znovu zamrkala. Oči měla zářivější než obvykle.

Eragon se jí co nejjemněji zeptal: „Byl to Fäolin?“

„Ano,“ přikývla a její souhlas zněl skoro jako vzdech.

„Milovala jsi ho?“

Arya zaklonila hlavu a pohlédla vzhůru k třpytivému nebi; její krk získal ve světle ohně zlatavou barvu a tvář měla naopak v záři hvězd bledou. „Ptáš se jako přítel, nebo kvůli svým vlastním zájmům?“ Najednou se přidušeně zasmála smíchem, který připomínal zvuk vody valící se přes chladné skály. „Zapomeň na to. Noční vzduch mi popletl hlavu. Potlačil můj smysl pro zdvořilost a dovolil mi říkat ty nejškodolibější věci, které mě napadnou.“

„Nevadí.“

„Vadí, protože toho lituji a nepřipustím to. Jestli jsem Fäolina milovala? Jak bys definoval lásku? Víc než dvacet let jsme spolu cestovali jako jediní nesmrtelní, kteří se pohybovali mezi krátce žijícími rasami. Byli jsme společníci… a přátelé.“

Eragon ucítil bodnutí žárlivosti. Pral se s tím, potlačil ji a pokusil se ji úplně vymazat, ale nebyl tak docela úspěšný. I nadále ho sužoval maličký zbytek toho pocitu, jako tříska zavrtaná pod kůží.

„Přes dvacet let,“ zopakovala Arya. Zdánlivě netečná k Eragonovi si stále prohlížela souhvězdí a kolébala se přitom dopředu a dozadu. „A pak mi ho, v jediném okamžiku, Durza vzal. Fäolin a Glenwing byli první elfové, kteří skoro po sto letech zemřeli v boji. Když jsem viděla Fäolina padnout, pochopila jsem, že skutečná muka války neznamenají být sám zraněn, ale dívat se, jak jsou zraněni ti, na kterých nám záleží. Myslela jsem, že už jsem si to za svůj pobyt u Vardenů prožila mnohokrát, když jeden po druhém umírali muži a ženy, kterých jsem si začala vážit – zemřeli mečem, šípem, jedem, nešťastnou náhodou nebo věkem. Přesto ty ztráty nikdy nebyly tak osobní, ale když se to stalo s Fäolinem, napadlo mě: ‚Teď jistě také zemřu.‘ Protože ať už jsme předtím narazili na jakékoli nebezpečí, Fäolin a já jsme je spolu vždycky přežili, a pokud nedokázal uniknout on, tak proč bych měla já?“

Eragon si uvědomil, že Arya pláče. Z vnějších koutků očí se jí koulely obrovské slzy, které pak stékaly po spáncích a do vlasů. Ve svitu hvězd ty slzy vypadaly jako stříbrné řeky. Síla její bolesti ho vylekala. Nemyslel si, že je možné v ní vyvolat takovou reakci, a ani to neměl v úmyslu.

„Pak přišel Gil’ead,“ pokračovala. „Byly to nejdelší dny v mém životě. Fäolin byl pryč, nevěděla jsem, zda je Safiřino vejce v bezpečí, nebo zda jsem ji nechtěně navrátila Galbatorixovi, a Durza… Durza uspokojoval krvelačnost duchů, kteří ho ovládali, tím, že mi dělal ty nejstrašlivější věci, jaké dokázal vymyslet. Když někdy zašel příliš daleko, tak mě pak léčil, aby mohl další ráno začít nanovo. Kdyby mi dal šanci se vzpamatovat, byla bych dokázala oklamat svého žalářníka tak jako ty a nedostali by do mě drogu, která mi bránila používat kouzla, ale nikdy jsem neměla víc než pár hodin oddechu.“

„Durza nepotřeboval spát víc než ty nebo já a zůstával u mě, kdykoli jsem byla při vědomí a povinnosti mu to dovolily. Když mě zpracovával, každá vteřina byla jako hodina a každá hodina jako týden a každý den trval věčnost. Dával si pozor, abych se z toho nezbláznila – to by Galbatorixe nepotěšilo – ale nebyla jsem od toho daleko. Dostal se velmi, velmi blízko. Začala jsem slyšet ptačí zpěv v místech, kde žádní ptáci nemohli být, a vidět věci, které nemohly být skutečné. Jednou, když jsem byla ve své cele, místnost zalilo zlaté světlo a začalo mi být teplo. Když jsem pohlédla vzhůru, spatřila jsem sama sebe ležet na větvi vysoko v koruně stromu poblíž středu Ellesméry. Slunce už skoro zapadalo a celé město zářilo, jako by bylo v ohni. Na cestičce pode mnou zpíval Äthalvard a všechno bylo tak klidné, tak pokojné… tak krásné, že bych tam zůstala navěky. Ale pak světlo pohaslo a já ležela zase na kavalci v cele… Skoro jsem zapomněla, ale jednou mi nějaký voják nechal v cele bílou růži. To byla jediná laskavost, kterou mi v Gil’eadu někdo projevil. Té noci květina zakořenila a vyrostl z ní obrovský růžový keř, který se plazil po zdi, protlačil se stropem mezi kamennými kvádry, zlomil je a vyplazil se z kobky ven na vzduch. Dál rostl, dokud se nedotkl měsíce a nestál jako velká, pokroucená věž, kterou bych mohla uniknout, kdybych se jen dokázala zvednout z podlahy. Snažila jsem se posbírat poslední síly, ale bylo to nad mé možnosti, a když jsem na okamžik odvrátila pohled, růžový keř se rozplynul… Takové bylo moje duševní rozpoložení v době, když se ti o mně zdálo, a já cítila, jak se nade mnou vznáší tvoje přítomnost. Není se čemu divit, že jsem ten pocit považovala za další klam.“

Unaveně se na něj usmála. „A pak jsi přišel ty, Eragone. Ty a Safira. Potom, co mě naděje opustila a měli mě odvézt ke Galbatorixovi do Urû’baenu, se objevil Jezdec, aby mě zachránil. Jezdec a drak!“

„A Morzanův syn,“ poznamenal. „Oba Morzanovi synové.“

„Říkej tomu, jak chceš, ale byla to tak neuvěřitelná záchrana, že si někdy myslím, že jsem se zbláznila a že si všechno od té doby jenom představuji.“

„Představovala by sis, že způsobím tolik potíží tím, že zůstanu v Helgrindu?“

„Ne,“ řekla. „Myslím, že ne.“ Manžetou levého rukávu se zlehka dotkla očí a osušila si je. „Když jsem se probudila ve Farthen Dûru, bylo potřeba udělat příliš mnoho věcí, než abych se mohla zabývat minulostí. Ale nedávné události byly zlé a krvavé a čím dál častěji jsem se přistihla, že si vzpomínám na věci, na které bych vzpomínat raději neměla. Jsem z toho smutná a rozladěná, jsem netrpělivá v obyčejných životních situacích.“ Klekla si a položila ruce na zem po obou stranách těla, jako by se potřebovala opřít. „Říkáš, že chodím sama. Elfové nemají potřebu otevřeně dávat najevo přátelství, jako to dělají lidé a trpaslíci, a já jsem vždycky měla spíše samotářskou povahu. Ale kdybys mě znal před Gil’eadem, kdybys mě znal takovou, jaká jsem byla, nepřipadala bych ti tak odměřená. Tehdy jsem dokázala zpívat a tancovat a necítila nad sebou stín hrozící zkázy.“

Eragon se natáhl a položil pravou ruku na tu její. „Příběhy o dávných hrdinech se nikdy nezmiňují o tom, že musíš zaplatit takovouhle cenu, když zápasíš s nestvůrami temnot a nestvůrami vlastního nitra. Nepřestávej myslet na zahrady domu Tialdarí a jistě se budeš cítit lépe.“

Arya dovolila, aby jejich dotek trval skoro minutu, která pro Eragona nebyla chvílí vzrušení a touhy, ale spíš tichým projevem porozumění. Nesnažil se o ni nijak ucházet, protože kromě pouta se Safirou si vážil její důvěry víc než čehokoli jiného a raději by pochodoval do bitvy, než aby tuto důvěru ohrozil. Pak Arya dala lehkým zvednutím paže najevo, že ten okamžik skončil, a on bez námitek pustil její ruku.

Eragon jí toužil co nejvíce ulehčit břemeno, které nesla, a tak se rozhlédl po zemi kolem sebe a zamumlal tak tiše, že to skoro nebylo slyšet: „Loivissa.“ Nechal se vést silou skutečného jména a prohrábl hlínu u svých nohou, dokud prsty nesevřel to, co hledal: jako papír tenký ovál, velký jako půlka jeho nehtu na malíčku. Zatajil dech a co nejopatrněji si ho položil doprostřed pravé dlaně na gedwëy ignasia. Zopakoval si, co ho o kouzlech, která se chystal provést, učil Oromis, aby se ujistil, že neudělá chybu, a pak začal zpívat sladce a plynule po elfském způsobu:

 

Eldhrimner O Loivissa nuanen, dautr abr deloi,

Eldhrimner nen ono weohnataí medh solus un thringa,

Eldhrimner un fortha onr fëon vara,

Wiol allr sjon.

 

Eldhrimner O Loivissa nuanen…

 

Znovu a znovu Eragon opakoval totéž čtyřverší a směřoval je k hnědé vločce ve své dlani. Vločka se zachvěla a pak začala růst a vzdouvat se, až měla tvar koule. Ze spodní části praskající koule vypučely palec nebo dva dlouhé bílé vlásky a Eragona zalechtaly, mezitím si z vršku prorazil cestu tenký zelený stonek, který na jeho naléhání vystřelil skoro stopu do výšky. Z boku stonku vyrostl jediný široký, plochý list. Pak špička stvolu zesílila, povadla a po chvíli zdánlivé nečinnosti se rozštěpila na pět částí, které se rozvinuly, aby odhalily voskovité korunní plátky lilie. Květ byl bledě modrý a měl tvar zvonku.

*

Když lilie vyrostla do plné velikosti, Eragon ukončil kouzlo a prohlížel si své dílo. Vyzpívat květiny do jistého tvaru byla dovednost, kterou zvládl skoro každý elf již v útlém věku, ale Eragon si to zkoušel jen párkrát a nebyl si jistý, zda uspěje. Kouzlo ho stálo spoustu sil; lilie potřebovala překvapivé množství energie, aby dorostla do velikosti rok a půl staré květiny.

Byl však se svým výtvorem spokojený a podal lilii Arye. „Není to bílá růže, ale…“ Usmál se a pokrčil rameny.

„Tos neměl,“ řekla. „Ale jsem ráda, žes to udělal.“ Pohladila spodní stranu květu a zvedla jej, aby k němu přičichla. Vrásky ve tváři se jí vyhladily. Několik minut lilii obdivovala. Pak v zemi vedle sebe vyhloubila jamku, zasadila cibulku a dlaněmi udusala hlínu. Znovu se dotkla okvětních lístků a s očima stále upřenýma na lilii pravila: „Děkuji. Dávat květiny je zvyk, který sdílejí obě naše rasy, ale my elfové mu přikládáme větší důležitost než lidé. Darovat květinu znamená všechno, co je dobré: život, krásu, znovuzrození, přátelství a další věci. Vysvětluji ti to, abys pochopil, jak moc to pro mě znamená. Tys to nevěděl, ale…“

„Věděl.“

Arya na něj pohlédla s hloubavým výrazem, jako by zvažovala, kam tím Eragon míří. „Odpusť mi. To je podruhé, co jsem zapomněla na rozsah tvého vzdělání. Potřetí už tu chybu neudělám.“

Ještě jednou mu poděkovala, tentokrát ve starověkém jazyce, a Eragon jí v něm odpověděl, že mu to učinilo radost a že je šťastný, že se jí dárek líbí. Zachvěl se a pocítil hlad, ačkoli právě před chvílí dojedli. Arya si toho všimla. „Příliš ses vyčerpal. Pokud ti v Arenu ještě zbyla nějaká energie, použij ji, aby ses zotavil,“ doporučila mu.

Eragonovi chvíli trvalo, než si vzpomněl, že Aren je název Bromova prstenu. Slyšel to jméno jen jednou od Islanzadí toho dne, co přijel do Ellesméry. Teď je to můj prsten, napomenul sám sebe. Měl bych o něm přestat přemýšlet jako o Bromově prstenu. Pohlédl zkoumavě na obrovský safír zasazený ve zlatě, který se třpytil na jeho prstě. „Nevím, jestli je v Arenu nějaká síla. Sám jsem tam nikdy žádnou neukládal ani jsem nezjišťoval, jestli to udělal Brom.“ Ještě než domluvil, vyslal své vědomí směrem k safíru. V okamžiku, kdy se myslí propojil s drahokamem, ucítil přítomnost obrovských, vířivých sil. Před jeho vnitřním zrakem safír kypěl čirou energií. Divil se, že vzhledem k množství sil uvězněných uvnitř broušených plošek s ostrými hranami kámen dosud nevybuchl. Použil část energie, aby zažehnal své neduhy a opět se mu vrátila síla do údů, z bohaté zásobárny uvnitř Arenu však téměř neubylo.

Eragonovi mravenčila kůže, když přetrhl spojení s drahokamem. Radostí nad novým objevem a také nenadálým pocitem zdraví a pohody se nahlas zasmál a pak sdělil Arye, co zjistil. „Brom do něj musel posílat všechnu energii, kterou měl navíc, po celou tu dobu, co se skrýval v Carvahallu.“ K jeho smíchu se přidal výraz obdivu. „Všechny ty roky… S tím, co je v Arenu, bych dokázal roztrhat celý hrad jediným kouzlem.“

„Věděl, že tu sílu bude potřebovat, aby ochránil nového Jezdce, až se Safira vylíhne,“ poznamenala Arya. „Také jsem přesvědčená, že mu Aren měl pomoci ubránit se Stínovi nebo jinému mocnému protivníkovi, se kterým by byl nucen bojovat. Ne náhodou dokázal po větší část století porazit všechny své nepřátele… Být tebou, šetřila bych si energii, kterou ti zanechal, pro ten nejtěžší okamžik, a doplňovala bych ji, kdykoli bych mohla. Je to neuvěřitelně cenný zdroj sil. Neměl bys jej prohýřit.“

Ne, pomyslel si Eragon, neprohýřím ji. Otočil Arenem kolem prstu a s obdivem pozoroval, jak se třpytí ve světle ohně. Protože Murtagh ukradl Zar’roc, tak tenhle prsten, Safiřino sedlo a Sněžný blesk jsou jediné věci, které mi po Bromovi zbyly, i když trpaslíci převezli Sněžného bleska z Farthen Dûru do Surdy a v současnosti na něm jezdím jen zřídka. Avšak Aren je opravdu jediná vzpomínka na Broma… Jeho skutečný odkaz – Moje jediné dědictví. Kéž by ještě žil! Nikdy jsem neměl možnost promluvit si s ním o Oromisovi, Murtaghovi, svém otci… Ach, ten seznam je nekonečný. Co by asi řekl na moje city k Arye? Eragon si sám pro sebe odfrkl. Vím, co by řekl: vyčetl by mi, že jsem zamilovaný blázen a plýtvám energií na beznadějnou věc… A také by nejspíš měl pravdu, ale co s tím nadělám? Ona je jediná žena, se kterou chci být.

Oheň zapraskal. Do výšky vyletěl oblak jisker. Eragon je sledoval přimhouřenýma očima a přemýšlel o všem, co mu Arya prozradila. Pak se v myšlenkách vrátil k otázce, která ho trápila od bitvy na Hořících pláních. „Aryo, rostou dračí samci rychleji než samice?“

„Ne. Proč se ptáš?“

„Kvůli Trnovi. Je mu teprve pár měsíců, a přesto je už skoro stejně velký jako Safira. Nechápu to.“

Arya utrhla suché stéblo trávy a začala jím čmárat do kypré hlíny; obtahovala zakřivené tvary elfského písma, Liduen Kvaedhí. „Galbatorix nejspíš urychlil jeho růst, aby byl Trn schopný bojovat se Safirou.“

„Aha… Není to nebezpečné? Oromis mi říkal, že kdyby použil kouzlo, aby mi dodal sílu, rychlost, vytrvalost a další dovednosti, které potřebuji, nerozuměl bych svým novým schopnostem tak dobře, jako kdybych je získal běžnou cestou: tvrdou prací. A měl pravdu. Dokonce i teď mě změny, které s mým tělem udělali draci během Agaetí Blödhren, ještě někdy zaskočí.“

Arya přikývla a dál kreslila písmena do prachu. „Jistými kouzly se sice dají snížit nežádoucí vedlejší účinky, ale to je dlouhý a náročný proces. Pokud chceš dosáhnout skutečné vlády nad svým tělem, vždy je nejlepší používat k tomu normální metody. Trn teď má tělo skoro dospělého draka, ale stále má duši mláděte. Proměna, kterou mu Galbatorix vnutil, pro něj musí být neuvěřitelně matoucí.“

Eragon se dotkl čerstvých mozolů na svých kloubech. „A víš také, proč je Murtagh tak silný… silnější než já?“

„Kdybych to věděla, také bych nepochybně pochopila, jak Galbatorix dokázal zvyšovat svou vlastní sílu na tak nadpřirozenou úroveň, bohužel to však nevím.“

Ale Oromis to ví, pomyslel si Eragon. Nebo aspoň elf něco takového naznačil. Přesto se o tu informaci dosud s Eragonem a Safirou nepodělil. Jakmile se budou moci vrátit do Du Weldenvarden, Eragon se na tuto věc hodlal staršího Jezdce zeptat. Musí nám to říct teď. Murtagh nás kvůli naší nevědomosti porazil a snadno nás mohl odvést ke Galbatorixovi. Eragon se málem zmínil o Oromisových poznámkách Arye, ale nakonec udržel jazyk za zuby, neboť si uvědomoval, že Oromis by neskrýval takovou důležitou skutečnost více než sto let, pokud by utajení nebylo nanejvýš důležité.

Arya udělala tečku za větou, kterou načmárala do hlíny. Eragon se naklonil přes ni a četl: Unášen mořem času, osamělý bůh se toulá mezi vzdálenými pobřežími a potvrzuje zákony hvězd nad hlavou.

„Co to znamená?“

„Nevím,“ řekla a smazala větu máchnutím ruky.

„Když,“ začal pomalu, zatímco si urovnával myšlenky, „se mluví o dracích Křivopřísežníků, proč nikdy nezmiňujeme jejich jména? Říkáme ‚Morzanův drak‘ nebo ‚Kialandího drak‘, ale nikdy toho draka nepojmenujeme. Jistě byli stejně důležití jako jejich Jezdci! Dokonce si ani nepamatuji, že bych jejich jména viděl ve svitcích, které mi dával přečíst Oromis… ačkoli tam musela být… Ano, jsem si jistý, že tam byla, ale z nějakého důvodu mi neutkvěla v paměti. Není to zvláštní?“ Arya se chystala odpovědět, ale než stačila otevřít ústa, dodal: „Pro jednou jsem rád, že tu Safira není. Stydím se, že jsem si toho nevšiml dřív. I ty, Oromis a každý další elf, kterého jsem potkal, je odmítáte nazývat jmény, jako by šlo o hloupá zvířata, která si nezasluhují tu poctu. Děláte to záměrně? Je to proto, že byli vašimi nepřáteli?“

„Copak jste se tomu nevěnovali při žádné z tvých lekcí?“ zeptala se Arya. Vypadala upřímně překvapená.

„Myslím,“ uvažoval, „že Glaedr se o tom zmínil Safiře, ale nejsem si úplně jistý. Byl jsem uprostřed Tance hada a jeřába, takže jsem tak docela nevěnoval pozornost tomu, co dělala Safira.“ Trochu se zasmál v rozpacích nad vlastním selháním a připadalo mu, že by se měl ospravedlnit. „Občas mě to mátlo. Oromis se mnou mluvil, a já k tomu ještě poslouchal Safiřiny myšlenky, když v duchu komunikovala s Glaedrem. Glaedr navíc se Safirou zřídka používá nějaký jazyk, má ve zvyku předávat jí obrazy, vůně a pocity spíš než slova. Místo jmen posílá dojmy z lidí a věcí, které má na mysli.“

„Nevybavuješ si nic z toho, co jí sdělil, ať už slovy nebo jinak?“

Eragon zaváhal. „Jenom že se to týkalo jména, které vlastně nebylo jméno, nebo tak něco. Moc jsem se v tom nevyznal.“

„To, o čem mluvil,“ řekla Arya, „bylo Du Namar Aurboda, Vymazání jmen.“

„Vymazání jmen?“

Suchým stéblem trávy se dotkla země a znovu začala psát do hlíny. „Je to jedna z nejvýznamnějších událostí, které se staly během bojů mezi Jezdci a Křivopřísežníky. Když si draci uvědomili, že je třináct druhů zradilo – že těch třináct pomáhá Galbatorixovi vyhubit zbytek jejich rasy a není pravděpodobné, že by někdo mohl zastavit jejich běsnění – tak se rozzlobili, spojili proti těm třinácti své síly a provedli jedno ze svých nevysvětlitelných kouzel. Společně těm třinácti odebrali jména.“

Eragona se zmocnil úžas. „Jak je to možné?“

„Neřekla jsem snad, že to bylo nevysvětlitelné? Víme jen, že po dračím kouzle už nikdo nedokázal vyslovit jména těch třinácti a ti, kdo si je pamatovali, je brzy zapomněli. Přestože ta jména můžeš ještě číst ve svitcích a dopisech, kde jsou uvedena, a můžeš je z nich i opsat, pokud se díváš vždy na jediný znak, budou ti připadat nesrozumitelná. Draci ušetřili Jarnunvöska, Galbatorixova prvního draka, protože to nebyla jeho chyba, že ho zabili urgalové, a také Šruikana, který neslouží Galbatorixovi z vlastní volby, ale proto, že k tomu byl donucen Galbatorixem s Morzanem.“

Takový strašný osud, přijít o vlastní jméno, napadlo Eragona. Zachvěl se. Pokud jsem se od doby, co jsem se stal Jezdcem, něco naučil, tak to, že bych nikdy, nikdy nechtěl mít draka za nepřítele. „A co jejich skutečná jména?“ zeptal se. „Ta také vymazali?“

Arya přikývla. „Skutečná jména, rodná jména, přezdívky, rodová jména, tituly. Všechno. A tím se těch třináct stalo jen o málo víc než obyčejná zvířata. Už nemohli říkat ‚Líbí se mi tohle‘, ‚Nelíbí se mi tamto‘ nebo ‚Mám zelené šupiny‘, protože říct něco takového by znamenalo se pojmenovat. Nemohli se už ani nazývat draky. To kouzlo vymazalo slovo za slovem všechno, co z nich dělalo myslící bytosti. Křivopřísežníkům nezbývalo než v tichém utrpení sledovat, jak jejich draci upadají do naprosté nevědomosti. Ta zkušenost byla tak hrůzná, že nejmíň pět z těch třinácti draků a několik Křivopřísežníků se z toho zbláznilo.“ Arya se odmlčela, chvíli si prohlížela nějaký znak, pak ho setřela a znovu nakreslila. „Vymazání jmen je hlavní důvod, proč je dnes tolik lidí přesvědčeno, že draci nebyli nic víc než zvířata, na kterých se létalo z místa na místo.“

„Nevěřili by tomu, kdyby potkali Safiru,“ namítl Eragon.

Arya se usmála. „To ne.“ Poslední kudrlinkou dokončila větu, na níž pracovala. Naklonil hlavu a nahnul se k ní, aby rozluštil její písmo. Stálo tam: Podvodník, hádankář, strážce rovnováhy, ten z mnoha tváří, který nachází život ve smrti a nebojí se žádného zla; ten, který prochází dveřmi.

„Proč jsi napsala právě tohle?“

„Napadlo mě, že mnoho věcí není tím, čím se zdají být.“ Kolem ruky se jí zvedl prach, jak přejela dlaní po zemi a smazala písmena.

„Pokusil se někdo uhodnout Galbatorixovo skutečné jméno?“ zeptal se Eragon. „Nejspíš by to byla nejrychlejší cesta, jak skončit tuhle válku. Upřímně řečeno, myslím, že by to mohla být naše jediná naděje, jak bychom ho mohli porazit v bitvě.“

„Copak jsi ke mně předtím nebyl upřímný?“ zeptala se Arya a v očích se jí zablesklo.

Její otázce se musel zasmát. „Samozřejmě že byl. Je to jen řečnický obrat.“

„A velice špatný,“ ušklíbla se. „Tedy pokud náhodou nemáš ve zvyku lhát.“

Eragon na okamžik nevěděl, jak dál, ale posléze opět navázal nit rozhovoru: „Vím, že by bylo těžké zjistit Galbatorixovo skutečné jméno, ale kdyby se na to zaměřili všichni elfové a všichni příslušníci Vardenů, kteří znají starověký jazyk, museli bychom uspět.“

Arya svírala suché stéblo trávy levým palcem a ukazovákem, takže jí mezi prsty viselo jako bledý, sluncem vyšisovaný praporek. S každým přílivem krve do jejích žil se stéblo zachvělo. Špičkami prstů druhé ruky chytila vršek stébla a roztrhla list po délce; potom udělala to samé s každým z výsledných proužků, a rozdělila tím list na čtvrtiny. Pak začala pásky splétat, a vytvořila tak pevný cop. Pak mu odpověděla: „Galbatorixovo skutečné jméno není žádným velkým tajemstvím. Tři různí elfové – jeden jezdec a dva obyčejní kouzelníci – ho nezávisle na sobě objevili.“

„Skutečně?“ zvolal Eragon.

Arya nevzrušeně utrhla další stéblo trávy, opět ho roztrhala na proužky, zasunula je do škvírek ve splétaném copu a pletla dál jiným směrem. „Můžeme jenom odhadovat, zda sám Galbatorix zná své skutečné jméno. Já si myslím, že nezná, protože ať už je jakékoli, musí být tak hrozné, že by s ním nemohl žít, kdyby ho slyšel.“

„Pokud není tak zlý nebo tak šílený, že by ho pravda o jeho skutcích stejně nedokázala vyvést z míry.“

„Možná.“ Její mrštné prsty tak rychle kroutily, splétaly a proplétaly kousky trávy, že skoro nebyly vidět. Utrhla další dvě stébla. „Tak či onak, Galbatorix si je jistě vědom, že má skutečné jméno, stejně jako všechny bytosti a věci, a že je to jeho potenciální slabina. Kdysi, ještě než zahájil tažení proti Jezdcům, provedl kouzlo, které zabije kohokoli, kdo použije jeho skutečné jméno. A protože nevíme přesně, jak tohle kouzlo funguje, nemůžeme se před ním ochránit. Jistě tedy chápeš, proč jsme tímto směrem přestali pátrat. Oromis je jedním z těch nemnoha odvážlivců, kteří se ke Galbatorixovu skutečnému jménu pokoušejí dopracovat oklikou.“ S potěšeným výrazem natáhla ruce dlaněmi vzhůru. Ležela na nich dokonalá loď, vyrobená ze zelené a bílé trávy. Nebyla víc než čtyři palce dlouhá, ale byla tak propracovaná, že Eragon rozeznal řady veslařů, maličké zábradlí podél paluby a okénka velikosti makového zrnka. Zakřivená příď svým tvarem připomínala hlavu a krk vzpínajícího se draka. Loď měla jediný stěžeň.

„Je překrásná,“ vydechl s obdivem.

Arya se předklonila a zašeptala: „Flauga.“ Jemně foukla na loď a ta se jí zvedla z dlaní, proplula kolem ohně a pak, když nabrala rychlost, vyrazila šikmo vzhůru a odplachtila pryč do třpytivých dálek nočního nebe.

„Jak dlouho poletí?“

„Navždy,“ řekla. „Pro svůj let si bere energii z rostlin pod sebou. Kdekoli budou rostliny, tam může letět.“

Ta představa Eragona okouzlila, ale také mu připadalo poněkud smutné pomyslet na krásnou loď vyrobenou ze stébel trávy, jak putuje po zbytek věčnosti mezi mraky a nemá za společnost nikoho než ptáky. „Představ si ty historky, které si o ní budou v příštích letech lidé vyprávět.“

Arya propletla dlouhé prsty, jako by jim chtěla zabránit ve vytváření něčeho dalšího. „Ve světě existuje řada takových zvláštností. Čím déle budeš žít a čím dál pocestuješ, tím víc jich uvidíš.“

Eragon chvíli hleděl do pulzujícího ohně a posléze se zeptal: „Pokud je tak důležité chránit své skutečné jméno, neměl bych nějakým kouzlem Galbatorixovi zabránit, aby proti mně mohl použít mé skutečné jméno?“

„Můžeš, pokud chceš,“ odpověděla Arya, „ale pochybuji, že je to nutné. Objevit skutečné jméno zase není tak snadné, jak se domníváš. Galbatorix tě nezná dost dobře, aby uhodl tvé jméno, a kdyby přece jen pronikl do tvého vědomí a dokázal prozkoumat každou tvou myšlenku a vzpomínku, už bys byl stejně ztracen, ať už se skutečným jménem, nebo bez něj. Pokud ti to bude útěchou, tak si myslím, že ani já bych nedokázala uhádnout tvé skutečné jméno.“

„Nedokázala bys to?“ zeptal se. Potěšilo ho to, ale zároveň ho zarmoutilo pomyšlení, že je pro Aryu některá část jeho bytosti tajemstvím.

Pohlédla na něj a pak sklopila oči. „Ne, myslím, že ne. Dokázal bys uhodnout ty moje?“

„Ne.“

V táboře se rozhostilo ticho. Nad hlavou jim zářily chladné, bílé hvězdy. Z východu se přihnal vítr a uháněl dál přes pláně, ohýbal trávu a naříkal dlouhým, slabým hláskem, jako by oplakával ztrátu milované bytosti. Když se opřel do uhlíků, zase se rozhořely plamenem a na západ se vznesl oblak jisker. Eragon schoulil ramena a přitáhl si límec tuniky těsněji kolem krku. Na tom větru bylo cosi nepřátelského; štípal ho s nezvyklou zuřivostí a připadalo mu, že jeho a Aryu odděluje od zbytku světa. Seděli nehybně, opuštění a nechránění na svém maličkém ostrůvku světla a tepla, zatímco kolem se hnal mohutný proud vzduchu a vyl do prázdné krajiny své zlostné nářky.

Když poryvy větru zesílily a začaly odnášet jiskry dál od holého prostranství, kde Eragon rozdělal oheň, Arya nasypala na uhlíky hrst hlíny. Eragon si klekl a přidal se k ní. Nabíral hlínu oběma rukama, aby to bylo rychlejší. Když uhasili oheň, takřka nic neviděl. Krajina se stala svým vlastním přízrakem, byla plná pohyblivých stínů, nezřetelných siluet a stříbřitých listů.

Arya se zřejmě chtěla postavit, ale pak se zarazila, zůstala napůl přikrčená s nataženými pažemi, aby udržela rovnováhu, ve tváři napjatý výraz. Eragon to také cítil: vzduch brněl a hučel, jako by měl uhodit blesk. Chlupy na hřbetech rukou se mu postavily a povlávaly ve větru.

„Co je to?“ zeptal se.

„Někdo nás sleduje. Ať se stane cokoli, nepoužívej kouzla, jinak bys nás mohl zabít.“

„Kdo…“

„Ššš.“

Zapátral kolem sebe a našel kámen velký jako pěst, vyšťoural ho ze země, zvedl ho a potěžkal.

V dálce se objevil shluk zářivých různobarevných světel. Rychle mířila k jejich tábořišti, letěla nízko nad trávou. Jak se světla přiblížila, uviděli, že neustále mění velikost – od kuličky ne větší než perla až po kouli s metrovým průměrem – a že se mění i jejich barvy a střídají všechny odstíny duhy. Každou kuličku obklopovala praskající svatozář, světelný kruh z tekutých vláken, která vlála a mrskala sebou, jako by toužila něco zatáhnout do svého sevření. Světla se pohybovala nesmírnou rychlostí, takže nedokázal přesně poznat, kolik jich je, ale odhadoval tak dva tucty.

Světelné koule se vřítily do tábora a utvořily kolem nich stěnu. Ta se točila tak rychle a pulsovala tolika barvami, až se z toho Eragonovi zatočila hlava. Položil ruku na zem, aby neztratil rovnováhu. Hučení teď bylo tak hlasité, že se mu rozdrkotaly zuby. Cítil na jazyku pachuť kovu a vlasy se mu vztyčily. Aryiny vlasy na tom byly dost podobně, byly ovšem podstatně delší, takže na ni byl v tu chvíli tak komický pohled, že div nevyprskl smíchy.

„Co chtějí?“ zakřičel Eragon, ale neodpověděla mu.

Od stěny se oddělila jedna kulička a zůstala viset ve vzduchu před Aryou ve výšce jejích očí. Smršťovala se a roztahovala jako pulsující srdce, měnila barvu od blankytně modré po smaragdově zelenou a občas červeně probleskovala. Jedno z jejích vláken zachytilo pramen Aryiných vlasů. Ozvalo se ostré zapraskání, pramen na okamžik zazářil jako úlomek slunce a pak zmizel. Eragon ucítil zápach spálených vlasů.

Arya neucukla ani jinak nedala najevo strach. S klidnou tváří zvedla paži, a než Eragon stačil vyskočit a zastavit ji, položila ruku na zářící kuličku. Koule zezlátla a zbělela a nafukovala se, dokud neměla víc než metr v průměru. Arya zavřela oči, zaklonila hlavu a po tváři se jí rozlil výraz blažené radosti. Její rty se pohybovaly, ale ať už říkala cokoli, Eragon ji neslyšel. Když umlkla, koule zrudla do krvavě červené a potom v rychlém sledu změnila barvu z červené přes zelenou, temně rudou, červeno-oranžovou až po modrou tak zářivou, že musel odvrátit pohled, a nakonec zůstala temně černá, lemovaná věncem kroutících se bílých výhonků, takže připomínala slunce během zatmění. Její vzhled se potom ustálil, jako by jedině nepřítomnost barvy mohla dostatečně výmluvně vyjádřit její rozpoložení.

Přeletěla od Aryi k Eragonovi, jako díra v řádu světa, obklopená korunou z plamenů. Vznášela se před ním ve vzduchu a hučela tak silně, že mu slzely oči. Jazyk měl jako z olova, cítil mravenčení na kůži a na konečcích prstů mu poskakovaly krátké elektrické výboje. Trochu ho to vyděsilo a uvažoval, zda by se měl dotknout koule tak jako Arya. Pohlédl na ni s prosbou o radu. Přikývla a dala mu znamení, aby pokračoval.

Natáhl pravou ruku směrem k prázdnotě uvnitř koule. Ke svému překvapení narazil na odpor. Koule byla nehmotná, ale tlačila na jeho ruku podobně jako proud bystrého potoka. Čím blíže se dostával, tím silnější byl tlak. S námahou se protlačil přes poslední vrstvu a dostal se do kontaktu s jádrem téhle bytosti.

Mezi Eragonovou dlaní a povrchem koule vystřelily namodralé paprsky oslnivé, vějířovité záře, která přebila světlo ostatních koulí a zahalila všechno do bledě modrobílé. Paprsky Eragona oslepily, takže vykřikl bolestí a s přimhouřenýma očima sklonil hlavu. Pak se uvnitř koule něco pohnulo, jako když se zavrtí spící drak, a do vědomí mu vstoupila nějaká bytost a smetla jeho zábrany, jako by podzimní bouře odfoukla suché listí. Zalapal po dechu. Naplnila ho nepřekonatelná radost: ať už ta koule byla cokoli, zdála se tvořena koncentrovaným štěstím. Užívala si života a všechno kolem ji ve větší či menší míře těšilo. Eragon by se byl rozplakal čirou radostí, ale už neovládal vlastní tělo. Nedokázal se pohnout; zpod jeho ruky stále zářily mihotavé paprsky, zatímco tajemná bytost brouzdala jeho kostmi a svaly, zdržovala se na místech, kde byl zraněný, a pak se vrátila do jeho mysli. Ačkoli se Eragon cítil tak rozradostněný, přítomnost té bytosti mu připadala natolik zvláštní a nadpozemská, že před ní toužil prchnout, ale neměl se ve svém vědomí kde schovat. Musel setrvat v důvěrném spojení s ohnivou duší neznámé bytosti, která prohledávala jeho vzpomínky a rychlostí elfského šípu přeskakovala od jedné ke druhé. Divil se, jak může tak rychle pochytit tolik informací. Zatímco host pátral v jeho mysli, Eragon se pokusil na oplátku dotknout vědomí koule, aby zjistil něco o její povaze a původu, ale vzpírala se jeho snaze o pochopení. Těch pár dojmů, které posbíral, se zásadně lišilo od těch, s nimiž se setkal v myslích jiných bytostí, a nedávaly mu smysl.

Po poslední, téměř bleskové prohlídce jeho těla se bytost stáhla. Jejich spojení se přetrhlo jako příliš napjaté lano. Paleta paprsků ozařující Eragonovu ruku pohasla a zanechala po sobě jen zářivé růžové mžitky, které mu pableskovaly v zorném poli.

Koule opět změnila barvu, smrštila se před Eragonem do velikosti jablka a připojila se k ostatním v kroužícím víru světla, který obklopoval jeho i Aryu. Hučení zesílilo do skoro nesnesitelné síly a pak vír vybuchl do okolí a zářivé míče se rozprchly do všech stran. Znovu se seskupily asi padesát metrů od potemnělého tábora, koulely se jeden přes druhý jako peroucí se koťata, pak vyrazily na jih a zmizely, jako by vlastně nikdy ani neexistovaly. Vítr zeslábl do jemného vánku.

Eragon padl na kolena s paží nataženou směrem, kam koule odletěly, a bez dokonalého štěstí, které mu na čas poskytly, teď pocítil prázdnotu. „Co?“ zeptal se, a pak si musel odkašlat a začít znovu, protože měl vyschlé hrdlo. „Co to bylo?“

„Duchové,“ řekla Arya a posadila se.

„Nevypadali jako ti, co vyletěli z Durzy, když jsem ho zabil.“

„Duchové na sebe mohou vzít mnoho různých podob podle toho, které se jim zrovna zamlouvají.“

Několikrát zamrkal a hřbetem ruky si otřel koutky očí. „Jak je může někdo zotročit kouzlem? To je příšerné. Styděl bych se nazývat sám sebe čarodějem. Pche! A Trianna se chvástá, že jím je. Musím ji donutit, aby přestala využívat duchy, anebo ji vyloučím z Du Vrangr Gata a požádám Nasuadu, aby ji vyhostila z vardenského ležení.“

„Aby ses neunáhlil.“

„Jistě si nemyslíš, že je správné, aby kouzelníci nutili duchy poslouchat jejich přání… Jsou tak krásní, že…“ Zarazil se a zakroutil hlavou, přemožený dojetím. „Kdokoli, kdo jim ublíží, by zasloužil tvrdý trest.“

S náznakem úsměvu Arya poznamenala: „Asi chápu správně, že Oromis tohle téma ještě neprobíral, když jste se Safirou byli v Ellesméře.“

„Pokud máš na mysli duchy, několikrát se o nich zmínil.“

„Ale troufám si říct, že nijak dopodrobna.“

„Asi ne.“

Ve tmě se pohnula její silueta, jak se naklonila na stranu. „Duchové vždycky vyvolávají pocit blaženosti, když se rozhodnou komunikovat s námi, kdo jsme z živé hmoty, ale nenech se jimi zmást. Nejsou tak vlídní, spokojení nebo radostní, jak by sis myslel. Potěšit ty, na které působí, představuje jejich způsob obrany. Nesnášejí, když musejí být připoutáni k jednomu místu, a už dávno si uvědomili, že pokud je ten, s kým jednají, šťastný, pak se tím sníží pravděpodobnost, že je zadrží a ponechá si je jako sluhy.“

„Tomu moc nerozumím,“ řekl Eragon. „Díky nim jsem se cítil tak dobře, že bych chápal, proč by si je někdo chtěl držet nablízku, místo aby je pustil.“

Pokrčila rameny. „Duchové mají stejné potíže předvídat naše chování jako my jejich. Mají tak málo společného s ostatními rasami v Alagaësii, že rozprávět s nimi i těmi nejjednoduššími slovy je náročný úkol a kterékoli setkání je plné nebezpečí, neboť nikdy nevíš, jak zareagují.“

„Ale nic z toho nevysvětluje, proč bych neměl nařídit Trianně, aby zanechala vyvolávání duchů.“

„Viděl jsi ji někdy, jak přivolala duchy, kteří ji poslouchali na slovo?“

„Ne.“

„Myslela jsem si to. Trianna je u Vardenů asi šest let a za tu dobu předvedla toto své umění pouze jedinkrát, a to po dlouhém naléhání ze strany Ažihada a velkém soustředění a přípravách z její strany. Má nezbytné dovednosti – to ano, není to žádná šarlatánka – ale vyvolat duchy je nesmírně nebezpečné a člověk se do toho jen tak bez rozmyslu nepustí.“

Eragon si levým palcem promnul zářivou dlaň. Odstín světla, které teď vyzařovala, se měnil, jak se mu na povrch kůže hnala krev, ale ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu snížit množství světla vycházejícího z jeho ruky. Poškrábal si gedwëy ignasia nehty. Doufám, že to nebude trvat víc než pár hodin. Nemůžu chodit krajinou a svítit jako lucerna. Mohlo by mě to zabít. A také to vypadá hloupě. Kdo kdy slyšel o Dračím jezdci, kterému zářila nějaká část těla?

Eragon uvažoval o tom, co mu kdysi řekl Brom. „Nejsou to duchové lidí, že ne? Ani elfů ani trpaslíků ani jiných bytostí. Chci říct, že nejde o duše zemřelých. Nestaneme se jimi, když zemřeme.“

„Ne. A prosím, dál se mě neptej – vím, že se chceš zeptat, co tedy ve skutečnosti jsou. To je však otázka pro Oromise, ne pro mě. Studium čarodějnictví, pokud se provádí řádně, je dlouhé a náročné a mělo by se k němu přistupovat opatrně. Nechci hovořit o ničem, čím bych mohla zasáhnout do výuky, kterou pro tebe naplánoval Oromis, a už vůbec nechci, aby sis ublížil zkoušením něčeho, o čem bych se náhodou zmínila, když jsi nebyl řádně poučen.“

„A kdy bych se měl vrátit do Ellesméry?“ zeptal se. „Nemohu Vardeny znovu opustit, zvláště když jsou Trn s Murtaghem stále naživu. Dokud neporazíme Království, nebo Království neporazí nás, Safira a já musíme podporovat Nasuadu. Pokud Oromis a Glaedr skutečně chtějí dokončit náš výcvik, měli by přiletět za námi, bez ohledu na Galbatorixe!“

„Eragone, tahle válka neskončí tak rychle, jak si představuješ,“ upozornila ho. „Království je obrovské a my jsme mu zatím jen propíchli kůži. Dokud Galbatorix nebude vědět o Oromisovi a Glaedrovi, jsme ve výhodě.“

„Jaká je to výhoda, pokud je nikdy nebudeme moci plně využít?“ zabručel. Neodpověděla, až si po chvíli začal připadat dětinský, že si takhle stěžuje. Oromis s Glaedrem chtěli víc než kdokoli jiný zničit Galbatorixe, a pokud se rozhodli vyčkat na příležitost v Ellesméře, měli pro to jistě pádné důvody. Eragon by dokonce mohl sám vyjmenovat několik těchto pohnutek, z nichž hlavní byla Oromisova neschopnost používat kouzla vyžadující velké množství energie.

Eragon si stáhl rukávy přes ruce a zkřížil paže, protože mu byla zima. „Co jsi říkala tomu duchovi?“

„Byl zvědavý, proč jsme používali kouzla – přitáhli jsme tím jejich pozornost. Vysvětlila jsem to a také jsem mu prozradila, že to ty jsi osvobodil duchy uvězněné uvnitř Durzy. To je zřejmě velmi potěšilo.“ Rozhostilo se mezi nimi ticho. Pak se sehnula k lilii a znovu se jí dotkla. „Ach!“ zvolala. „Byli opravdu vděční. Naina!“

Na její příkaz se táborem rozlil pás tlumeného světla. V něm uviděl, že list a stonek lilie jsou z ryzího zlata, okvětní lístky z jakéhosi bělavého kovu a srdce květu, který Arya naklonila vzhůru, vypadalo vytesané z rubínů a diamantů. Eragon užasle přeběhl prstem po zahnutém listu a zalechtaly ho tenounké drátkovité chloupky. Předklonil se a poznal výstupky, drážky, dírky, žilky a další nepatrné detaily, jimiž zkrášlil původní podobu rostliny; jediným rozdílem bylo, že teď byly celé ze zlata.

„Je to dokonalá kopie!“ vydechl.

„A přesto je živá.“

„Ne!“ Pozorně hledal nepatrné známky tepla a pohybu, které by naznačily, že lilie je víc než pouhý neživý předmět. Našel je, stejně silné jako v původní rostlině. Znovu se dotkl listu a pronesl s úžasem: „Tohle předčilo všechno, co dosud vím o kouzlení. Podle všeho by ta lilie měla být mrtvá. Místo toho vzkvétá. Nedokážu si ani představit, co všechno bych potřeboval, abych proměnil rostlinu v živoucí kov. Možná Safira by to dokázala, ale nikdy by neuměla to kouzlo naučit někoho jiného.“

„Je však otázkou,“ podotkla Arya, „zda tahle květina bude mít plodná semena.“

„Myslíš, že by se mohla rozsemenit?“

„Nepřekvapilo by mě to. Po celé Alagaësii existují četné příklady kouzel, která se sama udržují v chodu, jako například létající krystal na ostrově Eoam a pramen snů v Maniských jeskyních. Tohle by nebylo o nic méně pravděpodobné.“

„Bohužel pokud někdo objeví tuhle květinu nebo další lilie, které z ní mohou vyrůst, všechny je vykope. Přiženou se sem hledači pokladů z celé země, aby si natrhali zlaté lilie.“

„Myslím, že nebude tak snadné je zničit, ale to ukáže jenom čas.“

Najednou se Eragon rozesmál. A stěží dokázal potlačit další výbuch smíchu, když říkal: „Už jsem slyšel výraz ‚zlatit lilii‘ jako přirovnání, když někdo chce zdokonalit něco už beztak dokonalého, ale duchové udělali doslova tohle! Oni tu lilii pozlatili!“ Vyprskl smíchy a dovolil, aby se jeho hlas rozléhal pustou planinou.

Aryiny rty se zkroutily. „Jejich úmysly byly šlechetné. Nemůžeme jim mít za zlé, že neznají lidská úsloví.“

„Ne, ale… ech, ha, ha, ha!“

Pak Arya luskla prsty a pás světla pomalu zhasl. „Proklábosili jsme skoro celou noc. Je čas na odpočinek. Úsvit se rychle blíží a my musíme brzy vyrazit.“

Eragon si našel kousek země bez kamení, natáhl se a stále se pochechtával, když odplouval do svých bdělých snů.