ODKAZ

 

EEragon zůstal několik minut sedět u kulatého stolu, pak vstal a přešel k okraji skály Tel’naeír, odkud se rozhlédl po zvlněných lesích stovky metrů pod sebou. Špičkou levé boty strčil přes okraj skály kamínek a sledoval, jak poskakuje ze svahu kamenného průčelí, dokud nezmizel v hlubinách klenby stromů.

Zapraskala větev, když se k němu zezadu přiblížila Safira. Skrčila se vedle něj, její šupiny ho vymalovaly stovkami pohyblivých flíčků modrého světla a pohlédla stejným směrem jako on. Zlobíš se na mě? zeptala se.

Ne, samozřejmě že ne. Chápu, ze jsi nemohla porušit přísahu ve starověkém jazyce… Jenom bych si přál, kdyby mi tohle všechno mohl Brom říct sám a kdyby byl nepovažoval za nutné skrývat přede mnou pravdu.

Naklonila k němu hlavu. A jak se cítíš, Eragone?

Víš to moc dobře.

Před pár minutami jsem to cítila, ale teď ne. Ztichl jsi a dívat se do tvé mysli je jako koukat do jezera tak hlubokého, že nevidím na dno. Co je ti, maličký? Je to zlost? Je to štěstí? Nebo necítíš vůbec nic?

Cítím přijetí, řekl a otočil se k ní čelem. Nemohu změnit, kdo jsou mí rodiče; s tím jsem se smířil už po Hořících pláních. Co je, to je, a i když budu skřípat zuby sebevíc, nezměním to. Jsem… rád, myslím, že rád považuji Broma za svého otce. Ale nejsem si jistý… Je toho příliš, abych to dokázal pochopit všechno najednou.

Možná ti to, co ti dám, pomůže. Chtěl bys vidět vzpomínku, kterou ti zanechal Brom, nebo bys raději počkal?

Ne, žádné čekání, rozhodl. Pokud to odložíme, možná už nebudeš mít příležitost.

Tak zavři oči a nech mě, abych ti ukázala, co bylo kdysi.

Eragon udělal, co mu řekla, a ze Safiry do něj začala proudit směsice pocitů: obrazy, zvuky, vůně a vůbec všechno, co zažila během chvíle, kterou si vybavila.

Před sebou Eragon spatřil místo v lese někde na úpatí západních svahů Dračích hor. Tráva tu byla hustá a bujná a z vysokých, povislých, mechem porostlých stromů visely závoje žlutozelených lišejníků. Díky dešťům, které se stahovaly do vnitrozemí od moře, byly lesy mnohem zelenější a vlhčí než ty v údolí Palancar. Jako by se díval Safiřinýma očima, viděl zelené a červené odstíny barev tlumenější, než by mu normálně připadaly, zatímco všechny odstíny modré zářily silněji než obvykle. Vzduch byl prostoupený vůní vlhké hlíny a dějícího dřeva.

A uprostřed mýtiny ležel spadlý strom a na něm seděl Brom.

Stařec měl staženou kapuci pláště, takže měl holou hlavu. Na klíně měl položený meč. Jeho pokroucená, runami vyřezávaná hůl stála opřená o kládu. Na jeho pravé ruce se třpytil Aren.

Brom se dlouho ani nepohnul, pak zamžoural k nebi a jeho zahnutý nos mu vrhl dlouhý stín přes tvář. Když zachraptěl jeho hlas, Eragon se zakolébal, protože se cítil rozpolcený v čase.

Brom řekl: „Slunce se stále ubírá svou cestou od obzoru k obzoru a vždy po něm přijde měsíc a dny se pořád kutálejí dál, aniž by je zajímaly životy, které jeden po druhém semelou.“ Brom sklopil pohled a pohlédl přímo na Safiru a jejím prostřednictvím na Eragona. „Ať se každý snaží, jak chce, žádná bytost neunikne smrti navždy, ani elfové nebo duchové. Pro všechny existuje nějaký konec. Pokud se na mě díváš, Eragone, pak přišel ten můj, jsem mrtvý a ty víš, že jsem tvůj otec.“

Z koženého váčku u svého boku Brom vytáhl dýmku, nacpal ji tabákem a zapálil ji tichým: „Brisingr.“ Než začal znovu mluvit, několikrát potáhl, aby se rozhořela. „Jestli vidíš tohle, Eragone, pak doufám, že jsi v bezpečí a šťastný a že Galbatorix je mrtvý. Přesto si uvědomuji, že to není pravděpodobné, když ne z jiného důvodu, tak proto, že jsi Dračí jezdec a Dračí jezdec nikdy nemůže odpočívat, dokud je v zemi bezpráví.“

Brom se zachechtal a potřásl hlavou, až se mu plnovous zavlnil jako voda. „Ach, nemám čas říct ani polovinu toho, co bych chtěl – bylo by mi dvakrát tolik co teď, když bych skončil. Abych mohl být stručný, tak předpokládám, že ti už Safira řekla, jak jsme se tvoje matka a já poznali, jak Selena zemřela a jak jsem se dostal do Carvahallu. Kéž bychom si o tom my dva mohli promluvit osobně, Eragone, a možná si ještě promluvíme a Safira ti nebude muset ukazovat tuhle vzpomínku, ale o tom pochybuji. Doléhají na mě útrapy mého věku, Eragone, a cítím, jak se mi do končetin vkrádá chlad, jaký jsem nikdy nezakusil. Vím, že teď jsi na řadě ty, abys převzal zástavu. Sice ještě doufám, že toho hodně vykonám, ale nic z toho nechci udělat pro sebe, jenom pro tebe, a ty zastíníš všechno, co jsem dokázal. Tím jsem si jistý. Než se však nade mnou zavře zem, chtěl jsem ti aspoň jedinkrát říci můj synu… Můj synu… Celý tvůj život, Eragone, jsem toužil ti prozradit, kdo jsem. Dívat se, jak vyrůstáš, byla radost jako žádná jiná, ale také utrpení jako žádné jiné, kvůli tajemství, které jsem držel ve svém srdci.“

Brom se pak zasmál hrubým, štěkavým smíchem. „No, tak úplně se mi nepodařilo uchránit tě před Královstvím, co? Pokud stále uvažuješ, kdo je zodpovědný za Gerovu smrt, nemusíš se koukat daleko, protože sedí před tebou. Byla to moje vlastní hloupost. Nikdy jsem se neměl vracet do Carvahallu. A teď pohleď: Gero je mrtvý a ty jsi Dračí jezdec. Varuji tě, Eragone, dej si pozor, do koho se zamiluješ, protože se zdá, že osud má morbidní zájem o naši rodinu.“

Brom rty stiskl troubel dýmky, několikrát potáhl z doutnajícího tabáku a k jedné straně vyfoukl křídově bílý kouř. Zápach zaštípal Safiru v nozdrách. Brom řekl: „Lituji mnoha věcí, ale ty mezi ně nepatříš, Eragone. Možná se občas chováš jako měsícem poblázněný pošetilec, jako když jsi nechal uniknout ty zatracené urgaly, ale nejsi o nic větší hlupák, než jsem byl já v tvém věku.“ Přikývl. „Vlastně jsi menší hlupák. Jsem pyšný, že jsi můj syn, Eragone, pyšnější, než vůbec můžeš tušit. Nikdy mě nenapadlo, že se staneš Jezdcem jako já, ani jsem ti takovou budoucnost nepřál, ale vidět tě se Safirou, ach, z toho se mi chce kokrhat ke slunci jako kohout.“

Brom si znovu potáhl z dýmky. „Uvědomuji si, že se na mě možná zlobíš, protože jsem ti to zatajil. Nemohu říct, že bych byl zrovna nadšený, kdybych sám odhalil jméno svého otce takovým způsobem. Ale ať už se zlobíš, nebo ne, jsme rodina, ty a já. Protože jsem ti nemohl dát péči, kterou ti dlužím jako tvůj otec, dám ti místo toho radu. Můžeš mě nenávidět, jestli chceš, Eragone, ale dbej toho, co ti musím říct, protože vím, o čem mluvím.“

Volnou rukou Brom sevřel pochvu svého meče, až mu na hřbetu ruky vystouply žíly. Upevnil si dýmku v jednom koutku úst. „Dobrá. Moje rada je dvojí. Ať děláš cokoli, ochraňuj ty, na kterých ti záleží. Bez nich je život mizernější, než si dokážeš představit. Vím, zní to banálně, ale kvůli tomu to není o nic méně pravdivé. Tak to je první část mé rady. Co se týče toho zbytku… Pokud jsi měl takové štěstí, že už jsi zabil Galbatorixe – nebo pokud se komukoli povedlo podříznout tomu zrádci krk – pak blahopřeji. Pokud ne, pak si musíš uvědomit, že Galbatorix je tvůj největší a nejnebezpečnější nepřítel. Dokud nebude mrtvý, ty ani Safira nenajdete klid. Můžeš utéct do nejvzdálenějších koutů země, ale pokud se nepřidáš ke Království, jednoho dne se budeš muset postavit Galbatorixovi. Je mi líto, Eragone, ale je to tak. Bojoval jsem s mnoha kouzelníky a s několika Křivopřísežníky a dosud jsem své protivníky vždy porazil.“ Vrásky na Bromově čele se prohloubily. „Tedy všechny kromě jednoho, ale tehdy jsem ještě nebyl úplně dospělý. Důvod, proč jsem vždy z boje vyšel vítězně, ovšem je, že jsem na rozdíl od většiny ostatních používal mozek. Ve srovnání s Galbatorixem nejsem mocný kouzelník a ani ty ne, ale když přijde na souboj kouzelníků, důvtip je ještě důležitější než síla. Cesta, jak porazit druhého kouzelníka, není v tom, že budeš slepě tlouci do jeho mysli. Ne! Aby sis zajistil vítězství, musíš přijít na to, jak si tvůj nepřítel vykládá informace a jak působí na svět. Pak poznáš jeho slabiny a do nich udeříš. Není to v tom, že vymyslíš kouzlo, na které ještě nikdy nikdo nepomyslel. Trik je v tom, že najdeš kouzlo, které tvůj nepřítel přehlédl, a použiješ ho proti němu. Není to v tom, aby ses prokousal zábranami v něčí mysli. Trik je v tom, že proklouzneš pod těmito zábranami nebo kolem nich. Nikdo není vševědoucí, Eragone. Pamatuj si to. Galbatorix má možná nesmírnou sílu, ale nemůže předjímat každou možnost. Ať budeš dělat cokoli, musíš zůstávat pohotový ve svém úsudku. Neupínej se na jedinou představu natolik, abys nedokázal pohlédnout za ni a vidět jinou možnost. Galbatorix je šílenec, a tudíž je nepředvídatelný, ale také má ve svých úvahách mezery, které by obyčejný člověk neměl. Pokud je dokážeš najít, Eragone, pak ho možná se Safirou porazíte.“

Brom si s vážnou tváří vytáhl dýmku z úst. „Doufám, že to dokážete. Mojí největší touhou, Eragone, je, abyste ty a Safira žili dlouhý a plodný život, beze strachu z Galbatorixe a Království. Kéž bych vás mohl ochránit před všemi těmi nebezpečími, která vás ohrožují, ale bohužel to není v mých možnostech. Jediné, co mohu udělat, je dát ti svou radu a naučit tě, co budu moci, teď, když jsem ještě tady… Můj synu. Ať se s tebou stane cokoli, věz, že tě miluji, stejně jako tvá matka. Nechť hvězdy nad tebou bdí, Eragone, syne Broma.“

Když Eragonovou myslí zněla poslední Bromova slova, vzpomínka se vytratila a zanechala po sobě prázdnou temnotu. Eragon otevřel oči a cítil se trapně, když zjistil, že mu po tvářích stékají slzy. Přidušeně se zasmál a otřel si oči lemem své tuniky. Brom se skutečně bál, že ho budu nenávidět, řekl a popotáhl.

Budeš v pořádku? zeptala se Safira.

Ano, řekl Eragon a zvedl hlavu. Skutečně myslím, že budu. Nelíbí se mi některé věci, které Brom udělal, ale jsem pyšný, že ho mohu nazývat svým otcem a nést jeho jméno. Byl to velký muž… Ale trápí mě, že jsem nikdy neměl příležitost mluvit se žádným ze svých rodičů jako se svým rodičem.

Aspoň jsi s Bromem mohl strávit nějaký čas. Já neměla takové štěstí; jak můj otec, tak má matka zemřeli dlouho předtím, než jsem se vylíhla. Nejblíž se k nim mohu dostat jen skrze pár mlhavých vzpomínek od Glaedra.

Eragon jí položil ruku na krk a utěšovali jeden druhého, jak nejlíp mohli, zatímco stáli na okraji skály Tel’naeír a hleděli na elfský les.

Zanedlouho nato se ze své chaty vynořil Oromis se dvěma miskami polévky a Eragon se Safirou se otočili od skal a pomalu kráčeli zpátky k malému stolku u Glaedrova obrovského těla.