NESHODY

 

ŘŘezník seděl zhroucený u levé zdi a obě ruce měl připevněné k železnému kruhu nad hlavou.

Potrhané šaty stěží zakrývaly bledé, vyhublé tělo; pod průsvitnou pokožkou mu ostře vystupovaly kosti. Modré žíly měl také vystouplé. Na zápěstích, kde ho okovy dřely, se mu udělaly boláky. Z vředů vytékala směsice čiré tekutiny a krve. Zbytky jeho vlasů zešedly nebo zbělely a visely mu ve zplihlých, mastných pramenech přes poďobanou tvář.

Vyburcovaný údery Roranova kladiva zvedl bradu ke světlu a rozechvělým hlasem se zeptal: „Kdo je to? Kdo je tam?“ Vlasy se mu rozdělily, sklouzly dozadu a odkryly oční důlky, které se propadaly hluboko do jeho lebky. Místo víček teď měl jenom pár zbytků otrhané kůže visících přes prázdné dutiny pod nimi. Oblast kolem nich byla pohmožděná a pokrytá strupy.

Eragon si zděšeně uvědomil, že ra’zakové Slounovi vyklovali oči.

Nedokázal se rozhodnout, co udělat dál. Řezník přece prozradil ra’zakům, že Eragon našel Safiřino vejce. A co víc, Sloun zavraždil hlídače Byrdu a zradil celý Carvahall Království. Kdyby Slouna přivedl mezi ostatní vesničany, nepochybně by ho shledali vinným a odsoudili by ho k smrti oběšením.

Eragonovi připadalo správné, že by měl řezník za své zločiny zemřít. V tomto ohledu nejistotou netrpěl. Jeho nerozhodnost pramenila spíš z toho, že Roran miluje Katrinu a Katrina, ať už Sloun udělal cokoli, určitě ke svému otci stále chová jisté city. Sledovat rozhodčího soudce, jak veřejně odsoudí Slounovy činy a nechá ho pověsit, by pro ni vůbec nebylo lehké, a tudíž ani pro Rorana. Takové utrpení by dokonce mohlo mezi nimi vést k takovým rozporům, kvůli nimž by možná zrušili své zasnoubení. Tak či onak, Eragon byl přesvědčený, že kdyby se vrátili se Slounem, vyvolalo by to neshody mezi ním, Roranem, Katrinou a ostatními vesničany a mohlo by to zplodit mnoho nešvarů, které by je rozptylovaly v boji proti Království.

Nejjednodušší řešení, napadlo Eragona, by bylo rovnou ho zabít a říct jim, že jsem ho v cele našel už mrtvého… Rty se mu třásly a užuž měl na jazyku jedno ze smrtících slůvek.

„Co chcete?“ zeptal se Sloun. Otočil hlavou ze strany na stranu, aby lépe slyšel. „Už jsem vám řekl všechno, co vím!“

Eragon proklel sám sebe za své váhání. O Slounově vině nebylo pochyb; byl to vrah a zrádce. Kterýkoli zákonodárce by ho odsoudil k trestu smrti.

Avšak nehledě na tyto argumenty se tu před Eragonem choulil muž, kterého znal celý život. Řezník byl možná opovrženíhodný člověk, ale hojnost vzpomínek a zážitků, jež s ním Eragon sdílel, s sebou nesla pocit důvěrnosti, která trápila Eragonovo svědomí. Zabít Slouna by bylo jako zvednout ruku proti Horstovi nebo Loringovi nebo kterémukoli ze starších mužů z Carvahallu.

Eragon se přesto znovu připravil vyslovit osudná slova.

Pak se mu zčistajasna v mysli vynořil obraz: Otrokář Torkenbrand, kterého s Murtaghem potkali při útěku k Vardenům, klečí na prašné zemi a Murtagh k němu přikročí a setne mu hlavu. Eragon si pamatoval, jak proti Murtaghovu skutku protestoval a jak ho to trápilo ještě několik následujících dní.

Copak jsem se tolik změnil, ptal se sám sebe, že bych teď mohl udělat něco takového? Jak pravil Roran, zabil jsem, ale jenom v zápalu boje… nikdy ne takhle.

Ohlédl se přes rameno právě ve chvíli, kdy Roran zlomil poslední pant od Katrininy cely. Roran upustil kladivo a chystal se vyrazit dveře, pak si to ale rozmyslel a pokusil se je vytáhnout z rámu. Dveře se zvedly o pár milimetrů, zastavily se a třásly se mu v rukou. „Pojď mi s tím pomoct!“ vykřikl. „Nechci, aby na ni spadly.“

Eragon pohlédl zpátky na zoufalého řezníka. Nebyl čas na nesmyslné úvahy. Musel se rozhodnout. Tak nebo tak, musel rozhodnout…

„Eragone!“

Nevím, co je správné, uvědomil si Eragon. Jeho vlastní nejistota mu dávala tušit, že by bylo špatné zabít Slouna nebo ho předat Vardenům. Neměl však žádnou představu o tom, co by měl tedy udělat, ledaže by přišel na nějakou třetí cestu, která by nebyla tak očividná a násilná.

Eragon zvedl ruku, jako by řezníkovi žehnal, a zašeptal: „Slytha.“ Slounovy okovy zarachotily, jak jeho tělo bezvládně kleslo a on upadl do hlubokého spánku. Jakmile si byl Eragon jistý, že kouzlo zabralo, zase zavřel a zamkl dveře cely a obnovil kolem nich svoje ochrany.

Co máš za lubem, Eragone? zeptala se Safira.

Počkej, až zase budeme spolu. Pak ti to vysvětlím.

Vysvětlíš co? Nemáš přece žádný plán.

Dej mi vteřinku a budu ho mít.

„Co tam bylo?“ zeptal se Roran, když Eragon zaujal místo naproti němu.

„Sloun.“ Eragon si lépe chytil dveře, které visely mezi nimi. „Je mrtvý.“

Roran vykulil oči. „Cože?“

„Asi mu zlomili vaz.“

Na okamžik se Eragon bál, že mu možná Roran nebude věřit. Pak si však jeho bratranec odfrkl a řekl: „Tak je to, myslím, lepší. Můžeme? Jedna, dva, tři…“

Společně vytáhli těžké dveře z veřejí a odhodili je stranou. Kamennou chodbou se rozlehlo několik ran, jak dopadaly na zem. Roran se okamžitě vřítil do cely, která byla osvětlená jedinou voskovou svící. Eragon ho následoval.

Katrina se krčila na vzdálenějším konci železného lůžka. „Nechte mě být, vy bezzubí bastardi! Ne…“ Zarazila se a úplně oněměla, když Roran pokročil vpřed. Měla tvář bledou z nedostatku slunce a pokrytou špínou, ale přesto v té chvíli její obličej vyzařoval takový údiv a něžnou lásku, že si Eragon pomyslel, že zřídkakdy viděl někoho tak krásného.

Aniž by spustila z Rorana oči, vstala a roztřesenou rukou se dotkla jeho tváře.

„Tys přišel.“

„Přišel.“

Roran vydal šťastný vzlyk, objal ji a přitáhl si ji k sobě. Na okamžik spočinuli v objetí.

Pak se Roran kousek odtáhl a třikrát ji políbil na ústa. Katrina nakrčila nos a zvolala: „Nechal sis narůst vousy!“ Bylo tak nečekané, že řekla právě tohle, a v jejím hlase zazníval tak silný údiv, že se tomu Eragon musel zasmát.

Katrina si ho zřejmě všimla teprve teď. Přelétla ho očima a pak mu pohlédla do tváře, kterou chvíli zmateně zkoumala. „Eragone? Jsi to ty?“

„Jsem.“

„On je teď Dračí jezdec,“ snažil se vysvětlit Roran.

„Jezdec? Chceš říct…“ Zajíkla se, jako by ji to zjištění vystrašilo. Letmo pohlédla na Rorana, jako kdyby u něj hledala ochranu, chytila se ho ještě pevněji a odsunula se trochu dál od Eragona.

„Jak… jak jste nás našli?“ obrátila se k Roranovi. „Kdo je tu ještě s vámi?“

„To si povíme později. Musíme se dostat z Helgrindu, než nás začne pronásledovat půlka Království.“

„Počkat! Co můj otec? Našli jste ho?“

Roran pohlédl na Eragona, pak se otočil zpátky ke Katrině a něžně jí řekl: „Přišli jsme pozdě.“

Katrina se zachvěla. Zavřela oči a po tváři se jí skoulela osamocená slza. „Co se dá dělat.“

Zatímco mluvili, Eragon se horečně snažil vymyslet, jak se zbavit Slouna, ale skrýval své úvahy před Safirou, neboť věděl, že by s jeho postojem nesouhlasila. V hlavě se mu začal rýsovat plán. Byl výstřední, nebezpečný a nejistý, ale za daných okolností představoval jedinou schůdnou cestu.

Eragon zanechal dalších úvah a rychle začal jednat. Musel toho v krátkém čase spoustu stihnout. „Jierda!“ vykřikl a namířil proud kouzla. S výbuchem modrých jisker a létajících úlomků se kovová pouta kolem Katrininých kotníků rozpadla. Katrina překvapeně vyskočila.

„Ty kouzlíš…“ zašeptala.

„Jednoduché zaklínadlo.“ Ucukla, když se jí chtěl dotknout. „Katrino, musím se ujistit, že tě Galbatorix nebo někdo z jeho kouzelníků nějak neočaroval nebo tě nedonutil k nějaké přísaze ve starověkém jazyce.“

„Starověkém…“

Roran ji přerušil: „Eragone! Nech to na později, až se utáboříme. Nemůžeme se zde zdržovat.“

„Ne.“ Eragon udělal prudké odmítavé gesto. „Uděláme to teď.“ Roran zamračeně ustoupil a dovolil Eragonovi, aby položil Katrině ruce na ramena. „Jen se mi dívej do očí,“ vyzval ji. Přikývla a poslechla.

To bylo poprvé, kdy měl Eragon důvod použít kouzla pro odhalování práce jiného mága, která ho naučil Oromis ze svitků v Ellesméře, a proto měl potíže vzpomenout si na jejich přesné znění. Mezery v jeho paměti byly tak vážné, že se ve třech různých případech musel spoléhat na synonymum, aby vůbec mohl zaklínadlo dokončit.

Dlouho hleděl do Katrininých lesklých očí a neslyšně odříkával věty ve starověkém jazyce; příležitostně s jejím svolením prozkoumal některou z jejích vzpomínek, aby se přesvědčil, jestli si s ní někdo nepohrál. Pokoušel se to provádět co nejjemněji, ne jako Dvojčata, která mu při podobném procesu pustošila mysl v ten den, kdy přijel do Farthen Dûru.

Roran hlídkoval a přecházel sem a tam před otevřenými dveřmi. Jeho neklid narůstal s každou vteřinou; otáčel kladivem a poklepával si jeho hlavicí o stehno, jakoby do rytmu nějaké hudby.

Nakonec Eragon Katrinu propustil. „Hotovo.“

„Cos objevil?“ zašeptala. Objala se pažemi, čelo měla zvrásněné znepokojenými vráskami a čekala na jeho výrok. Roran znehybněl, takže se v cele rozhostilo ticho.

„Nic než tvoje vlastní myšlenky. Nesvazují tě žádná kouzla.“

„Samozřejmě, že ne,“ zavrčel Roran a znovu ji k sobě přivinul.

Všichni tři společně vyšli z cely. „Brisingr, iet tauthr,“ řekl Eragon a mávl směrem ke světlu, které se stále vznášelo pod stropem chodby. Na jeho povel zářící kruh vystřelil přesně nad jeho hlavu, zůstal tam a pohupoval se jako kus dřeva v příboji.

Pod Eragonovým vedením pospíchali zpátky spletí chodeb k jeskyni, kde předtím přistáli. Eragon klusal po kluzké skále a pátral po zbývajícím ra’zakovi a současně budoval magickou obranu kolem Katriny. Slyšel, jak si za ním Roran s Katrinou ve spěchu povídají: „Miluju tě… Horst a ostatní… Jsou živí a zdraví… Vždycky… Pro tebe… Ano… Ano… Ano… Ano.“ Důvěra a láska, kterou sdíleli, byla tak očividná, až to v Eragonovi vyvolalo tupou bolestnou touhu.

Když byli asi deset metrů od hlavní jeskyně a díky tlumené záři odtamtud už začínali lépe vidět, Eragon světlo zhasl. Po pár krocích Katrina zvolnila, pak se přitiskla ke zdi chodby a zakryla si tvář. „Nemůžu dál. To světlo je tak jasné, bolí mě oči.“

Roran se rychle postavil před ni, aby na ni dopadl jeho stín. „Kdy jsi byla naposledy venku?“

„Nevím…“ Do jejího hlasu se vloudil náznak paniky. „Nevím! Od té doby, co mě sem přivlekli, už nikdy. Rorane, oslepnu?“ Popotáhla a rozplakala se.

Její slzy Eragona překvapily. Pamatoval si ji jako nesmírně silnou a statečnou ženu. Ale strávila řadu týdnů zamčená ve tmě, ve strachu o svůj život. Taky by mě to možná takhle zlomilo, kdybych byl na jejím místě.

„Neboj, budeš v pořádku. Jenom si zase musíš zvyknout na denní světlo.“ Roran ji pohladil po vlasech. „No tak, netrap se kvůli tomu. Všechno bude v pořádku… Už jsi v bezpečí. V bezpečí, Katrino. Slyšíš mě?“

„Slyším.“

Ačkoli se Eragonovi nechtělo ničit jednu z tunik, které mu věnovali elfové, odtrhl z jejího spodního okraje pruh látky a podal ho Katrině. „Ovaž si to kolem očí. Měla bys přes to docela dobře vidět, takže nespadneš ani do ničeho nenarazíš,“ řekl jí.

Poděkovala mu a pak si zavázala oči.

Když se všichni tři ocitli v prosluněné, zakrvácené hlavní sluji, která teď páchla ještě hůř než předtím kvůli dalším výparům vycházejícím ze zabitého lethrblaka, z temných hlubin pod lomeným obloukem naproti nim se vynořila Safira. Jakmile ji Katrina spatřila, zalapala po dechu, přitiskla se k Roranovi a zaryla mu prsty do paží.

Eragon pravil: „Katrino, dovol mi, abych ti představil Safiru. Jsem její Jezdec. Rozumí všemu, co jí řekneš.“

„Je mi ctí, velký draku,“ dostala ze sebe Katrina. Pokrčila kolena v chabém pokusu o poklonu.

Safira v odpověď sklonila hlavu. Pak se otočila k Eragonovi. Prohledala jsem hnízdo lethrblaka, ale nenašla jsem nic než kosti, kosti a zase kosti. Některé byly cítit čerstvým masem. Ra’zakové museli sežrat ty otroky dnes v noci.

Je mi líto, že jsme je neosvobodili.

Já vím, ale nemůžeme v téhle válce zachránit každého.

Eragon ukázal na Safiru a řekl: „Vylezte na ni. Hned jsem u vás.“

Katrina zaváhala, pak pohlédla na Rorana, který přikývl a tiše ji ujistil: „Buď bez obav. Safira nás sem přinesla.“ Společně obešli tělo lethrblaka cestou k Safiře, která byla natažená na břiše, aby na ni mohli pohodlně nasednout. Roran spojil ruce, aby Katrině vytvořil schůdek, a zvedl ji tak, aby se mohla vytáhnout přes horní část Safiřiny levé přední nohy. Odtamtud Katrina vyšplhala po sedlových popruzích se smyčkami jako po provazovém žebříku a usadila se na Safiřině hřbetě. Roran, jako horská koza skákající z jedné skalní římsy na druhou, vystoupal za ní.

Eragon přešel přes celou jeskyni za nimi a prohlédl Safiru, aby posoudil závažnost jejích nejrůznějších škrábanců, šrámů, trhlin, podlitin a bodných ran, které měla rozeseté po těle. Přitom spoléhal nejen na to, co sám viděl, ale i na Safiřiny pocity.

Proboha, zvolala Safira, věnuj mi péči, až budeme mimo nebezpečí. Neboj, zatím nevykrvácím.

To není tak docela pravda, jak víš. Krvácíš uvnitř. Pokud to teď nezastavím, mohla bys mít později komplikace, které nedokážu vyléčit, a pak bychom se nikdy nedostali zpátky k Vardenům. Nehádej se se mnou. Moje rozhodnutí nezměníš a za chviličku jsem s tím hotový.

Eragonovi nakonec stačilo jen několik minut, aby Safiře zahojil rány. Její zranění byla dost vážná, takže musel kouzla dokončit s pomocí síly z pásu Belota Moudrého a potom ještě musel čerpat ze Safiřiných vlastních obrovských zásob energie. Kdykoli přešel od větší rány k menší, bránila se, ať už neblázní a nechá ji být. On však jejím stížnostem nevěnoval sebemenší pozornost, což nesla se značnou nelibostí.

Když konečně Eragon s léčbou skončil, sesul se na zem, jak byl vyčerpaný z kouzlení a z boje. Ukázal prstem na místa, kde ji lethrblaka pobodali zobáky, a řekl jí: Arya nebo jiný elf by měl zkontrolovat, jak jsem ti to vyléčil. Dělal jsem, co jsem mohl, ale možná mi něco uniklo.

Cením si tvého zájmu o moje zdraví, odpověděla, ale tohle není zrovna ideální místo pro soucitné projevy. Měli bychom odsud jednou provždy zmizet!

Jo. Je čas odletět. Eragon ustoupil o krok a ještě couvl dál od Safiry směrem k chodbě za sebou.

„Honem!“ zavolal Roran. „Pospěš si!“

Eragone! zvolala i Safira.

Eragon zavrtěl hlavou. „Ne. Zůstávám tady.“

„Ty…“ začal Roran, ale přerušilo ho Safiřino zuřivé vrčení. Mrskla ocasem o stěnu jeskyně a poškrábala podlahu drápy, takže zaskřípaly o kámen, jako by zažívaly smrtelná muka.

„Poslouchejte!“ vykřikl Eragon. „Jeden z ra’zaků je stále naživu. A pomyslete, co dalšího by mohlo v Helgrindu být: svitky, lektvary, informace o dění v Království – věci, které by nám mohly pomoci! Ra’zakové tu možná dokonce mají uložená svoje vejce. Jestli je to tak, musím je zničit, než se jich zmocní Galbatorix.“

Safiře zvlášť Eragon ještě řekl: Nedokážu zabít Slouna, nechci, aby ho Roran nebo Katrina viděli, a nemohu ho nechat umřít hlady v cele ani nechat znovu zajmout Galbatorixovými muži. Promiň, ale musím se s ním vypořádat po svém.

„Jak se dostaneš z Království?“ dožadoval se Roran.

„Poběžím. Jsem teď stejně rychlý jako elf, jak víš.“

Koneček Safiřina ocasu se zacukal. To bylo jediné varování, které Eragon dostal, než k němu přiskočila a natáhla jednu z třpytivých pracek. Prchnul před ní do chodby o zlomek vteřiny dřív, než její noha prolétla místem, kde prve stál.

Safira zastavila smykem těsně před ústím chodby a zuřivě zařvala, protože ho nemohla pronásledovat úzkým tunelem. Svým tělem zastínila většinu pronikajícího světla. Kámen kolem Eragona se otřásl, když svými drápy a zuby sekla do vchodu, až se odlomily pořádné kusy skály. Divoké vrčení a pohled na útočící čumák, plný zubů dlouhých jako jeho předloktí, Eragona trochu vyděsily. Teď pochopil, jak se musí cítit králík, který se krčí v noře, zatímco se k němu prohrabává vlk.

„Gánga!“ vykřikl.

Ne! Safira položila hlavu na zem, truchlivě zanaříkala a upřela na něj obrovské, žalostné oči.

„Gánga! Miluju tě, Safiro, ale musíš odletět.“

Odtáhla se několik metrů od chodby, zafrkala na něj a zakňourala jako kočka. Maličký…

Eragon jí hrozně nerad ubližoval a také ji nerad posílal pryč. Bylo mu, jako by sám sebe rozerval na dvě půlky. A Safiřino utrpení, proudící jejich duševním spojením, jej společně s jeho vlastní bolestí skoro ochromilo. Nějak přesto posbíral odvahu zopakovat: „Gánga! A nevracej se pro mě ani pro mě nikoho neposílej. Budu v pořádku. Gánga! Gánga!“

Safira zoufale zavyla a váhavě přešla k ústí jeskyně. Z jejího sedla se ozval i Roran: „Eragone, buď rozumný a nedělej hlouposti! Jsi příliš důležitý, abys riskoval…“

Zbytek jeho věty přehlušilo máchnutí křídel, jak Safira vystřelila ven z jeskyně. Na jasném nebi se její šupiny třpytily jako spousta zářivě modrých diamantů. Je nádherná, pomyslel si Eragon; hrdá, ušlechtilá a krásnější než kterákoli jiná živá bytost. Žádný jelen nebo lev by nemohl soupeřit se vznešeností draka v letu. Safira na něj ještě naposledy promluvila: Týden – jen tak dlouho budu čekat. Pak se pro tebe vrátím, Eragone, i kdybych se měla probít přes Trna, Šruikana a tisíc kouzelníků.

Eragon tam stál, dokud se neztratila z dohledu a on se už nedokázal dotknout její mysli. Pak, se srdcem jako z olova, se napřímil v ramenou, odvrátil se od slunce a všech jasných a živých věcí a sestoupal zpátky do stinného bludiště chodeb.