GLÛMRA

 

DDesítky metrů pod Tronjheimem se kámen otevíral do přinejmenším míli dlouhé jeskyně s klidným černým jezerem neznámé hloubky po jedné straně a mramorovým břehem na druhé. Od stropu odkapávaly hnědé a slonovinové stalaktity, zatímco stalagmity čněly vzhůru ze země a místy se spojovaly, aby vytvořily mohutné sloupy tlustší než největší stromy v Du Weldenvarden. Mezi sloupy byly roztroušené hromádky kompostu poseté houbami a také třiadvacet nízkých kamenných domků. U každých dveří zářily lucerny bez plamene, rudě jako rozžhavené železo. Mimo dosah luceren vládl stín.

Uvnitř jednoho z domků seděl Eragon na příliš malé židli u žulového stolu, který mu sahal sotva po kolena. V místnosti voněl měkký kozí sýr, nakrájené houby, kvasnice, dušené maso, holubí vejce a uhelný prach. Naproti němu bědovala Glûmra, trpasličí žena z rodiny Mord, matka Kvîstora, Eragonova zavražděného strážce, trhala si vlasy a bila se pěstmi do prsou. Lesklé stopy naznačovaly, kde se jí po baculatých tvářích zrovna skoulely slzy.

Byli v domku sami. Eragonovi čtyři strážci – jejichž počet doplnil Thrand, bojovník z Orikovy družiny – čekali venku spolu s Hûndfastem, Eragonovým překladatelem, kterého Eragon propustil z domku, když zjistil, že Glûmra mluví jeho jazykem.

Po útoku na jeho život se Eragon v duchu spojil s Orikem, který trval na tom, aby Eragon co nejrychleji utíkal do komnat Dûrgrimst Ingeitum, kde bude v bezpečí před dalšími vrahy. Zatímco Eragon čekal ve střežených komnatách, Orik oznámil ostatním grimstborithn, že v jeho klanu vyvstala naléhavá situace vyžadující jeho okamžitou pozornost, vynutil si, aby se rokování klanů odročilo na následující ráno, a odkráčel se svými nejudatnějšími bojovníky a nejzkušenějšími kouzelníky k místu přepadení, kde vše prozkoumali pomocí kouzel i běžných metod. Jakmile byl Orik přesvědčený, že zjistili, co se dalo, pospíchal zpátky do svých komnat a řekl Eragonovi: „Máme spoustu práce a málo času. Než bude shromáždění zítra o třetí ranní hodině pokračovat, musíme se pokusit nade vši pochybnost určit, kdo nařídil ten útok. Pokud to dokážeme, získáme tím páky, které proti nim budeme moci použít. Jestli se nám to nepovede, pak kolem sebe budeme slepě mlátit a nebudeme si jistí, kdo jsou naši nepřátelé. Můžeme útok tajit do setkání klanů, ale déle ne. Knurlan všude v tunelech pod Tronjheimem určitě slyšeli ozvěny tvého boje a teď už jistě hledají zdroj toho rozruchu ze strachu, že možná došlo k závalu nebo podobné pohromě, která by mohla zničit město nahoře.“ Orik dupnul nohou a proklel předky kohokoli, kdo poslal ty vrahy, pak dal ruce v bok a prohlásil: „Už nám hrozila válka klanů, ale teď stojí přímo u našeho prahu. Musíme jednat rychle, pokud máme odvrátit takový hrozný osud. Je třeba mnohé vypátrat, vyptávat se, pohrozit, nabídnout úplatky a ukrást svitky – a to všechno do rána.“

„A co já?“ zeptal se Eragon.

„Ty bys tu měl zůstat, dokud nebudeme vědět, jestli Az Sweldn rak Anhûin nebo nějaký jiný klan nemá někde jinde shromážděné větší vojenské oddíly, aby tě zabili. Také čím déle dokážeme před útočníky skrýt, zda jsi naživu, mrtvý nebo zraněný, tím déle je můžeme udržovat v nejistotě ohledně toho, jak bezpečná je půda pod jejich nohama.“

Nejdřív Eragon souhlasil s Orikovým návrhem, ale jak ho sledoval pobíhat sem a tam a vydávat rozkazy, cítil se čím dál víc nesvůj a bezmocný. Nakonec chytil Orika za paži a řekl: „Jestli mám sedět tady a koukat do zdi, zatímco vy budete hledat ty vrahy, zblázním se z toho. Musí existovat něco, čím bych vám mohl pomoci… Co Kvîstor? Žije v Tronjheimu někdo z jeho rodiny? Řekl jim už někdo o jeho smrti? Protože jestli ne, přinesu jim tyhle zprávy já – to při mé obraně zemřel.“

Orik se vyptával jeho stráží a od nich se dozvěděli, že Kvîstor skutečně má v Tronjheimu rodinu, nebo přesněji pod Tronjheimem. Když to Orik slyšel, zamračil se a zamumlal nějaké divné slovo v trpasličím jazyce. „Jsou to obyvatelé hlubin,“ řekl na vysvětlenou, „knurlan, kteří se – kromě příležitostných vycházek nahoru – vzdali zemského povrchu kvůli světu pod zemí. Žije jich tady, pod Tronjheimem a Farthen Dûrem, víc než kdekoli jinde, protože ve Farthen Dûru mohou vyjít ven a nemají přitom pocit, jako kdyby byli skutečně pod širým nebem, což většina z nich nesnáší, protože jsou tolik zvyklí na uzavřené prostory. Nevěděl jsem, že Kvîstor byl jedním z nich.“

„Vadilo by ti, kdybych šel navštívit jeho rodinu?“ zeptal se Eragon. „Mezi těmito místnostmi jsou schody, které vedou dolů, nemám pravdu? Mohli bychom odejít, aniž by si toho někdo všiml.“

Orik chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Máš pravdu. Ta cesta je dost bezpečná a nikoho by nenapadlo hledat tě mezi obyvateli hlubin. Nejdřív by přišli sem a tady by tě také našli… Jdi a nevracej se, dokud pro tebe nepošlu, i kdyby tě rodina Mord odmítla a musel bys do rána sedět na krápníku. Ale buď opatrný, Eragone. Obyvatelé hlubin bývají dost uzavření, jsou krajně popudliví v otázkách své cti a mají své vlastní podivné zvyky. Našlapuj opatrně, jako bys stál na rozpadající se břidlici, ano?“

A tak poté, co jeho stráže doplnili o Thranda, Eragon s krátkým trpasličím mečem připásaným u boku vyrazil v doprovodu Hûndfasta k nejbližšímu schodišti vedoucímu do podzemí a sestoupal po něm hlouběji do nitra země, než byl kdy předtím. Poměrně rychle našel Glûmru a informoval ji o Kvîstorově úmrtí a teď seděl a poslouchal, jak truchlí pro svého zavražděného syna střídavě němým nářkem a nesrozumitelným prozpěvováním nelibozvučné melodie, z níž ho mrazilo v zádech.

V rozpacích nad hloubkou jejího zármutku Eragon odvrátil pohled od její tváře. Zadíval se na zelená mastková kamna stojící u jedné stěny a ošoupané rytiny geometrických tvarů, které zdobily jejich okraje. Prohlížel si zeleno-hnědý kobereček před krbem, máselnici v rohu a zásoby potravin zavěšené na trámech u stropu. Viděl tu i tkalcovský stav z masivního dřeva, umístěný pod kulatým oknem s tabulkami levandulově zbarveného skla.

Pak se však očima vrátil ke Glûmře, která na vrcholu svého bědování vstala od stolu, šla k pultu a položila levou ruku na prkénko. Než ji stačil zastavit, vzala nůž na porcování masa a usekla si první článek malíčku. Zasténala a začala se svíjet bolestí.

Eragon s bezděčným výkřikem napůl vyskočil. Uvažoval, co to trpasličí ženu popadlo a zda by se měl pokusit ji zastavit, aby si nezpůsobila nějakou další újmu. Otevřel pusu, aby se zeptal, jestli jí nemá ránu vyléčit, ale pak si to lépe promyslel a vzpomněl si na Orikovo varování o podivných zvycích obyvatel hlubin a jejich silném smyslu pro čest. Mohla by tu nabídku považovat za urážku, uvědomil si. Zavřel pusu a klesl zpátky na svou maličkou židli.

Po minutě se Glûmra přestala kroutit bolestí a vypjala prsa, nadechla se a pak si klidně a tiše omyla konec useknutého prstu koňakem, namazala ho žlutou hojivou mastí a ovázala si ránu. S baculatou tváří stále bledou z šoku se posadila na židli naproti Eragonovi. „Děkuji ti, Stínovrahu, že jsi mi přinesl zprávy o synově osudu osobně. Jsem ráda, že vím, že zemřel se ctí, jak se patří na válečníka.“

„Byl nesmírně statečný,“ řekl Eragon. „Viděl, že naši nepřátelé jsou stejně rychlí jako elfové, a přesto vyskočil kupředu, aby mě ochránil. Díky jeho oběti jsem získal čas uniknout mečům útočníků a také jsme tím odhalili nebezpečí kouzel, kterými měli očarované zbraně. Nebýt jeho činu, pochybuji, že bych tu teď seděl.“

Glûmra pomalu přikývla se sklopenýma očima a uhladila si přední část svých šatů. „Víš, kdo je zodpovědný za tenhle útok na náš klan, Stínovrahu?“

„Máme jenom podezření. Grimstborith Orik se právě teď snaží zjistit pravdu.“

„Co Az Sweldn rak Anhûin?“ zeptala se Glûmra a překvapila Eragona bystrostí svého odhadu. Dělal, co mohl, aby skryl svou reakci. Když stále mlčel, řekla: „Všichni víme o jejich krevní mstě vůči tobě, Argetlame. Každý knurla v těchto horách to ví. Někteří z nás jejich odpor proti tobě podporují, ale pokud tě chtěli skutečně zabít, pak nesprávně zhodnotili polohu kamene a odsoudili se tím ke zkáze.“

Eragon se zájmem povytáhl obočí. „Ke zkáze? Jak?“

„Byl jsi to ty, Stínovrahu, kdo zabil Durzu, a tak jsi nám umožnil zachránit Tronjheim a obydlí pod ním před spáry Galbatorixe. Dokud budou stát pozůstatky Tronjheimu, naše rasa na to nikdy nezapomene. A navíc našimi tunely kolují zvěsti, že tvůj drak spraví Isidar Mithrim. Je to pravda?“

Eragon přikývl.

„To je od tebe hezké, Stínovrahu. Udělal jsi pro naši rasu mnoho, a ať už tě napadl kterýkoli klan, postavíme se proti němu a oni nám za to draze zaplatí.“

„Přísahal jsem před svědky,“ řekl Eragon, „a slibuji to i tobě, že potrestám toho, kdo poslal ty podlé vrahy, a že budou hořce litovat, že je kdy něco takového napadlo. Přesto…“

„Děkuji ti, Stínovrahu.“

Eragon zaváhal, potom sklonil hlavu. „Přesto nesmíme udělat nic, co by rozpoutalo válku mezi klany. Ne teď. Pokud bude třeba použít sílu, měl by to být Grimstborith Orik, kdo rozhodne, kdy a kde vytasíme své meče, co myslíš?“

„Budu přemýšlet o tom, co jsi řekl, Stínovrahu,“ odpověděla Glûmra. „Orik je…“ Ať už chtěla říct cokoli, uvízlo jí to v hrdle. Její tlustá víčka poklesla, žena se na okamžik prohnula dopředu a přitiskla si zmrzačenou ruku na břicho. Když záchvat bolesti pominul, napřímila se, přitiskla si hřbet ruky k protější tváři, kolébala se ze strany na stranu a sténala: „Ach, můj syn… můj krásný syn.“

Vstala, potácela se kolem stolu a zamířila k malé sbírce mečů a sekyr, připevněných na stěně za Eragonem, vedle výklenku zakrytého červeným hedvábným závěsem. Eragon se bál, že si chce způsobit nějaké další zranění, a tak vyskočil na nohy a ve spěchu porazil židli. Natáhl směrem k ní ruku, ale pak uviděl, že nekráčí ke zbraním, nýbrž k výklenku za záclonou, a stáhl ruku dřív, než ji stačil urazit.

Mosazné kroužky přišité na vršku hedvábného závěsu zacinkaly o sebe, když Glûmra odhrnula látku stranou a odkryla hlubokou, zastíněnou polici, tesanou runami a dalšími tvary do tak neuvěřitelných detailů, že by na ně Eragon mohl zírat celé hodiny a stále by je nepochopil v celém jejich rozsahu. Na nižší polici spočívaly sošky šesti hlavních trpasličích bohů, stejně jako devět dalších, které Eragon neznal. Všechny sošky byly vytesané s přehnaně zvýrazněnými rysy a postoji, aby lépe vyjadřovaly povahu vyobrazené bytosti.

Glûmra ze živůtku vytáhla stříbrozlatý amulet, políbila ho, pak si jej držela přitisknutý na krku a klekla si před výklenek. Začala zpívat ve svém rodném jazyce žalozpěv, při němž jí stoupal a klesal hlas v podivných tónech trpasličí písně. Při té melodii vyhrkly Eragonovi slzy do očí. Několik minut Glûmra zpívala, pak utichla a dál hleděla na sošky. Postupně se přitom vyhladily vrásky v její zármutkem zmučené tváři a tam, kde Eragon prve viděl jenom hněv, utrpení a beznaděj, se objevil nádech klidného smíření, pokoje a přesahu do jiného světa. Jako by teď z jejího obličeje vycházela tlumená záře. Proměna Glûmry byla tak dokonalá, že ji Eragon skoro nepoznával.

Řekla: „Dnes v noci bude Kvîstor večeřet v Morgothalově síni. To vím.“ Znovu políbila svůj amulet. „Kéž bych s ním mohla zasednout ke stolu, spolu s mým manželem Baudenem, ale ještě nenadešel můj čas spát v katakombách Tronjheimu a Morgothal odmítá vstup do své síně těm, kdo svůj příchod urychlí. Ale jednou se naše rodina znovu shledá, všichni naši předkové od doby, kdy Gûntera stvořil svět z temnoty. To vím.“

Eragon si klekl vedle ní a chraplavým hlasem se zeptal: „Jak to víš?“

„Vím to, protože to tak je.“ Pomalými a uctivými pohyby se Glûmra špičkami prstů dotkla vytesaných nohou každého z bohů. „Jak by tomu mohlo být jinak? Svět se přece nemohl stvořit sám, stejně jako se sám nestvořil meč nebo helma, a protože jediné bytosti schopné vymodelovat zemi a nebesa jsou ty nadané božskou silou, musíme naše odpovědi hledat u bohů. Věřím jim, že zajistí správný chod světa a že se svou důvěrou osvobodím od břemen svého těla.“

Mluvila s takovou sebejistotou, že Eragon ucítil náhlou touhu sdílet její víru. Toužil odhodit své pochyby a strachy a vědět, že jakkoli hrozný se svět někdy může zdát, život není pouhý omyl. Přál si s jistotou vědět, že to, kým je, neskončí, pokud mu hlavu srazí meč, a že jednoho dne se znovu shledá s Bromem, Gerem a všemi ostatními, na nichž mu záleželo a o které přišel. Zmocnila se ho zoufalá touha po naději a útěše, mátla ho a zanechala jej na zemském povrchu plného nejistoty.

A přesto.

Část jeho já se bránila a nedovolila mu rozhodnout se pro trpasličí bohy a spoutat svou identitu a pocit vyrovnanosti s něčím, čemu nerozumí. Také měl potíž přijmout, že kdyby bohové existovali, měli by být bozi trpaslíků ti jediní. Eragon si byl jistý, že kdyby se zeptal Nar Garzhvoga nebo nějakého příslušníka kočovných kmenů, nebo dokonce černých kněží Helgrindu, zda jsou jejich bohové skuteční, prosazovali by nadvládu svých božstev právě tak rázně jako Glûmra prosazovala své. Jak mám vědět, které náboženství je to pravé? uvažoval, jenom to, že někdo vyznává jistou víru, ještě nemusí nutně znamenat, že je to ta správná cesta… Možná žádné náboženství neobsahuje všechny pravdy světa. Možná každé náboženství zahrnuje pouze útržky pravdy a naší povinností je ty úlomky rozpoznat a spojit je dohromady. Nebo možná mají pravdu elfové a neexistují žádní bohové. Ale jak mohu vědět něco takového s jistotou?

Glûmra s dlouhým povzdechem zamumlala něco v trpasličím jazyce, pak vstala a zatáhla hedvábný závěs přes výklenek. Eragon také vstal a trhnul sebou, jak natáhl svaly rozbolavělé z boje. Následoval trpaslici ke stolu, kde se znovu posadil na svou židli. Z kamenné kredence zasazené do zdi žena vytáhla dva cínové hrnky, sundala vak plný vína zavěšený u stropu a nalila sobě i Eragonovi. Pozvedla svůj pohár a pronesla přípitek v trpasličím jazyce, který se Eragon pokusil napodobit, a oba se napili.

„Je dobré vědět,“ řekla Glûmra, „že Kvîstor žije dál. Vědět, že právě teď je oblečený v šatu hodném krále a užívá si večerní hostinu v Morgothalově síni. Nechť ve službách bohů získá velké uznání!“ A znovu se napila.

Když Eragon vyprázdnil svůj pohár, začal se s Glûmrou loučit, ale ona ho předešla pohybem ruky. „Máš kde zůstávat, Stínovrahu, v bezpečí před těmi, kdo chtějí tvou smrt?“ Eragon jí řekl, že by měl zůstat pod Tronjheimem, dokud pro něj Orik nepošle. Glûmra přikývla krátkým, rozhodným trhnutím brady a prohlásila: „Pak ty a tvoji společníci musíte zůstat tady, dokud posel nedorazí, Stínovrahu. Na tom trvám.“ Eragon začal protestovat, ale ona zakroutila hlavou. „Dokud ještě cítím život v kostech, nemohla bych dovolit, aby muži, kteří bojovali po boku mého syna, strádali ve vlhku a temnotě jeskyní. Přivolej své společníky, najíme se a budeme se v tuto neradostnou noc veselit.“

Eragon si uvědomil, že nemůže odejít, aniž by tím Glûmru rozzlobil, a tak zavolal svého překladatele a stráže. Společně pomohli Glûmře připravit k večeři chléb, maso a koláč, a když to bylo hotové, všichni jedli, pili a povídali si dlouho do noci. Glûmra byla nesmírně živá. Nejvíc pila, nejhlasitěji se smála a vždycky první přišla s nějakou vtipnou poznámkou. Nejdřív byl Eragon jejím chováním ohromen, ale pak si všiml, že jí úsměv nikdy nezazáří v očích a že ve chvílích, kdy si myslela, že se nikdo nedívá, se jí z tváře vytrácelo veselí a rozhostil se v ní pochmurný klid. Bavit je, usoudil, byl její způsob, jak uctít synovu památku a také zahnat svůj zármutek nad Kvîstorovou smrtí.

Nikdy jsem nepoznal někoho takového, jako jsi ty, pomyslel si, když ji sledoval.

Dlouho po půlnoci někdo zaklepal na dveře domku. Hûndfast dovnitř uvedl trpaslíka, který byl oděn v plné zbroji a zdál se být nervózní a neklidný. Stále se díval ke dveřím a oknům a do stinných rohů. Řadou vět ve starověkém jazyce ubezpečil Eragona, že je Orikův posel, a pak řekl: „Jsem Farn, syn Flosiho… Argetlame, Orik tě žádá, aby ses co nejrychleji vrátil. Má pro tebe převelice důležité zprávy ohledně dnešních událostí.“

Ve dveřích Glûmra sevřela Eragonovo levé předloktí prsty jako z oceli, a když jí pohlédl dolů do tvrdých očí, řekla: „Pamatuj na svou přísahu, Stínovrahu, a nedovol, aby vrazi mého syna unikli bez trestu!“

„Nedovolím,“ přislíbil.