RUCE VÁLEČNÍKA

 

EEragon ukusoval teplou, sladkou jahodu a hleděl do nekonečných hlubin nebe. Když jahodu dojedl, položil stopku na tác před sebou, špičkou nehtu ji o kus popostrčil a otevřel pusu, aby promluvil.

Než ale stačil něco říct, Oromis ho předběhl: „Co teď, Eragone?“

„Co teď?“

„Dlouze jsme mluvili o věcech, které ses toužil dovědět. Co byste teď se Safirou chtěli udělat? Nemůžete se přece v Ellesméře zdržovat, a tak uvažuji, zda si od své návštěvy ještě něco slibujete, nebo zda hodláte zítra ráno zase odletět.“

„Doufali jsme, že až se vrátíme, budeme moci pokračovat ve výcviku tak jako předtím,“ odpověděl Eragon. „Na to teď bohužel nemáme čas, ale něco bych přece jen rád udělal.“

„A to?“

„…Mistře, neřekl jsem ti všechno, co se mi stalo, když jsme s Bromem byli v Teirmu.“ A pak Eragon vyprávěl, jak ho zvědavost přilákala do krámku, kde mu Angela vyložila budoucnost a kde poté od Solembuma dostal zvláštní radu.

Oromis přiložil prst na horní ret a tvářil se zahloubaně. „Během posledního roku o téhle věštkyni slýchám čím dál častěji, jednak v Aryiných zprávách od Vardenů a nyní i od tebe. Tahle Angela má nejspíš obdivuhodnou vlastnost objevovat se všude tam, kde se má stát něco významného.“

To tedy má, potvrdila Safira.

Oromis pokračoval: „Její chování mi velmi připomíná jednu lidskou kouzelnici, která kdysi navštívila Ellesméru, ačkoli ta si neříkala Angela. Je Angela drobná žena s hustými, kudrnatými hnědými vlasy, jiskřivýma očima a humorem, který je břitký a stejně tak podivný?“

„Dokonale jsi ji popsal,“ řekl Eragon. „Je to ta samá osoba?“

Oromis zlehka zahoupal levou rukou. „Jestli ano, pak jde o výjimečnou osobnost… Ale co se týče jejích proroctví, nevěnoval bych jim přílišnou pozornost. Ať už se vyplní, nebo ne, nikdo z nás beztak nemůže ovlivnit výsledek, pokud bychom se o tom nedozvěděli víc.“

„Ovšem to, co řekl kočkodlak, je mnohem zajímavější,“ soudil Oromis. „Bohužel ti nemohu objasnit žádný z jeho výroků. Nikdy jsem neslyšel o místě zvaném Pevnost duší, a i když skála Kuthian mi zní povědomě, nemohu si vybavit, kde jsem na to jméno narazil. Prohlédnu své svitky, ale instinkt mi napovídá, že v elfských textech o ní žádnou zmínku nenajdu.“

„A co ta zbraň pod stromem Menoa?“

„Nevím o žádné takové zbrani, Eragone, a to znám dobře dějiny tohoto lesa. Pokud jde o lesy, v celých Du Weldenvarden žijí pravděpodobně jenom dva elfové, jejichž vědomosti převyšují ty moje. Pozeptám se jich, ale obávám se, že stejně nic nezjistím.“ Když se Eragon zatvářil zklamaně, Oromis dodal: „Chápu, že potřebuješ přiměřenou náhradu za Zar’roc, Eragone, a s tím ti mohu pomoci. Kromě mého meče, Naeglingu, zachránili elfové ještě další dva meče Dračích jezdců – Arvindr a Támerlein. Arvindr je v současnosti ve městě Nädindel, které bys nestihl navštívit. Ale Támerlein najdeš tady v Ellesméře. Patří mezi poklady rodiny Valtharos, a přestože se s ním pán domu Fiolr nebude loučit s nadšením, myslím, že kdybys ho uctivě požádal, dal by ti ho. Domluvím ti s ním na zítřejší ráno schůzku.“

„A co když mi meč nepadne do ruky?“ zeptal se Eragon.

„Doufejme, že padne. Přesto také pošlu zprávu kovářce Rhunön, že tě může očekávat zítra odpoledne.“

„Ale ona přísahala, že nikdy žádný další meč nevyrobí.“

Oromis si povzdechl. „Přísahala, ale přesto by stálo za to se s ní poradit. Pokud ti někdo může doporučit vhodnou zbraň, pak je to ona. A navíc – i kdyby ti Támerlein vyhovoval, jsem si jistý, že by si ho Rhunön stejně chtěla prohlédnout, než bys s ním odletěl. Už je to víc než sto let, co ten meč naposledy někdo použil v bitvě, a možná by potřeboval nějaké drobné opravy.“

„Nemohl by mi meč ukovat nějaký jiný elf?“ napadlo Eragona.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Oromis. „Zvláště pokud se má svou kvalitou vyrovnat Zar’rocu nebo kterémukoli z ukradených mečů, které si přivlastnil Galbatorix. Rhunön je jedním z nejstarších příslušníků naší rasy a je jediná, kdo kdy vyráběl meče pro náš řád.“

„Ona je tak stará jako Jezdci?“ vydechl Eragon užasle.

„Ještě starší.“

Eragon se odmlčel. „Co budeme do zítřka dělat, Mistře?“

Oromis pohlédl přes Eragona na Safiru a pak řekl: „Jděte navštívit strom Menoa. Vím, že nebudete klidně spát, dokud to neuděláte. Podívejte se, jestli tam přece jen nenajdete zbraň, o níž mluvil ten kočkodlak. Až uspokojíš svou zvídavost, vraťte se do svého stromového domu, o který vám pečují služebníci Islanzadí. Zítra uděláme, co budeme moci.“

„Ale, Mistře, máme tak málo času…“

„A vy dva jste dnes příliš unavení na nějaké další rozrušení. Věř mi, Eragone; uděláš lépe, když si odpočineš. Myslím, že ten čas ti pomůže strávit všechno to, o čem jsme dnes mluvili. Dokonce i podle měřítek králů, královen a draků – tohle vůbec nebyl snadný rozhovor.“

Navzdory Oromisovým ujištěním se Eragon cítil nesvůj, že by měl po zbytek dne zahálet. Nesmírně toužil dál pracovat, i když věděl, že by měl raději nabrat síly.

Zavrtěl se v židli a musel tím prozradit něco ze své nerozhodnosti, protože Oromis se usmál a řekl: „Aby se ti lépe odpočívalo, Eragone, slibuji ti toto: než se Safirou odletíš k Vardenům, můžeš si vybrat jakoukoli část magie a já tě za tu krátkou chvíli, kterou budeme mít, naučím všechno, co o ní vím.“

Eragon palcem otáčel prstenem, který měl na pravém ukazováčku, a zvažoval Oromisovu nabídku. Přemýšlel, do jaké oblasti kouzel by nejraději pronikl. Nakonec pravil: „Rád bych věděl, jak přivolat duchy.“

Oromisovi po tváři přelétl stín. „Dodržím své slovo, Eragone, ale černokněžnictví je temné a nehezké umění. Neměl by ses snažit ovládat druhé bytosti pro svůj vlastní prospěch. I kdybys odhlédl od nemorálnosti černokněžnictví, jde o mimořádně nebezpečný a po čertech složitý obor. Černokněžník musí nejméně tři roky usilovně studovat, než může vůbec doufat, že přivolá duchy a nenechá se jimi ovládnout.“

„Černokněžnictví není jako ostatní kouzla, Eragone,“ varoval jej Oromis. „Pokoušíš se jím přinutit neuvěřitelně mocné a nepřátelské bytosti, aby poslouchaly tvé příkazy; bytosti, které věnují každý okamžik svého zajetí myšlenkám na pomstu a pátrání po trhlině ve svých poutech, aby se na tebe mohly vrhnout a podmanit si tě. V dějinách se dosud nevyskytl Stín, který by byl současně i Jezdcem, a ze všech hrůz, které postihly tuhle krásnou zemi, by se taková ohavnost snadno mohla stát tou nejhorší, dokonce horší než Galbatorix. Prosím, vyber si jiné téma, Eragone: nějaké méně nebezpečné pro tebe i pro naši věc.“

„Pak bys mi mohl říct mé skutečné jméno,“ navrhl Eragon.

„Tvé žádosti jsou čím dál náročnější, Eragone-finiarel,“ konstatoval Oromis. „Možná bych dokázal uhodnout tvé skutečné jméno, kdybych chtěl.“ Stříbrovlasý elf upřel na Eragona oči a pozorně si ho prohlížel. „Ano, myslím, že bych to uměl. Ale neřeknu ti ho. Skutečné jméno může být pro kouzlení nesmírně důležité, ale není to kouzlo samo o sobě, a tak nepodléhá mému slibu. Pokud toužíš lépe porozumět sám sobě, Eragone, pak zkus objevit své skutečné jméno sám. Kdybych ti ho řekl, mohl bys z toho mít užitek, ale bylo by to bez moudrosti, kterou jinak získáš při jeho hledání. Poznání si člověk musí zasloužit, Eragone. Nedají ti ho druzí, jakkoli mohou být vážení.“

Eragon si zase chvíli pohrával s prstenem, pak si odkašlal a zakroutil hlavou. „Nevím… Došly mi otázky.“

„O tom velmi pochybuji,“ usmál se Oromis.

Eragon se dokázal jen těžko soustředit; jeho myšlenky se vracely k Eldunarí a k Bromovi. Znovu žasl nad podivným sledem událostí, které vedly k tomu, že se Brom usadil v Carvahallu a že se on sám nakonec stal Dračím jezdcem. Kdyby Arya ne… Vtom ho něco napadlo, zarazil se a usmál se. „Naučíš mě, jak během okamžiku poslat předmět z místa na místo tak, jako Arya přemístila Safiřino vejce?“

Oromis přikývl. „Skvělá volba. Tohle kouzlo je náročné, ale má mnoho využití. Jsem přesvědčený, že ti ve tvém boji proti Galbatorixovi a Království bude nanejvýš užitečné. A Arya jenom potvrzuje jeho účinnost.“

Oromis vzal ze stolu svůj pohár, zvedl ho a nechal sluneční paprsky prosvítat vínem. Dlouho si tekutinu prohlížel, potom pohár položil zpátky a řekl: „Než se vydáš do města, měl bys vědět, že ten, koho jsi k nám poslal žít, už před časem dorazil.“

Teprve po chvíli Eragonovi došlo, o kom Oromis mluví. „Sloun je v Ellesméře?“ podivil se Eragon.

„Žije sám v malém obydlí u potoka na západním okraji Ellesméry. Když se vypotácel z lesa, byl na pokraji smrti, ale rány jsme mu ošetřili a teď je zdráv. Elfové z města mu nosí jídlo a šaty a i jinak dohlížejí na to, aby o něj bylo dobře postaráno. Doprovázejí ho, kamkoli si přeje jít, a někdy mu předčítají, ale většinu času raději sedí sám a s těmi, kdo přijdou, nemluví. Dvakrát se pokusil odejít, ale tvoje kouzla tomu zabránila.“

Překvapuje mě, že sem dorazil tak rychle, řekl Eragon Safiře.

Tvoje kouzlo, které ho pohánělo, muselo být silnější, než sis myslel.

Ano. Eragon se potichu zeptal: „Považujete za vhodné vrátit mu zrak?“

„Ne.“

Ten plačící muž je zlomený uvnitř, doplnil Glaedr. Nevidí dost jasně na to, aby mu oči k něčemu byly.

„Měl bych se na něj zajít podívat?“ zeptal se Eragon, neboť si nebyl jistý, co od něj Oromis s Glaedrem čekají.

„To je na tobě,“ odpověděl Oromis. „Kdyby se s tebou znovu setkal, asi by ho to jen rozrušilo. Přesto jsi zodpovědný za jeho trest, Eragone. Nebylo by správné, abys na něj zapomněl.“

„Ne, Mistře, nezapomenu.“

Oromis s rázným pokývnutím hlavy odložil pohár na stůl a přisunul si židli blíž k Eragonovi. „Už se připozdívá a já tě tu už nebudu zdržovat, abych tě neokrádal o odpočinek, ale než odejdeš, rád bych udělal ještě jednu věc. Mohu si prohlédnout tvoje ruce? Chtěl bych se podívat, co o tobě teď prozrazují.“ Oromis vztáhl své ruce k Eragonovi.

Eragon natáhl paže, položil ruce dlaněmi dolů na Oromisovy a zachvěl se při doteku elfových tenkých prstů. Mozoly na Eragonových kloubech vrhaly přes hřbety jeho rukou dlouhé stíny, když je Oromis nakláněl ze strany na stranu. Pak elf jemným, ale pevným tlakem přetočil Eragonovy ruce vzhůru a prohlížel si jeho dlaně a spodní strany prstů.

„Co vidíš?“ zeptal se Eragon.

Oromis otočil Eragonovy ruce zase zpátky a ukázal na jeho mozoly. „Teď máš ruce válečníka, Eragone. Dávej pozor, aby se nestaly rukama muže, který si libuje v krveprolití.“