BISINGR
Safira přitiskla křídla těsně k tělu, začala střemhlav klesat a řítila se k temným budovám města. Eragon sklonil hlavu před proudem větru, který se mu opíral do tváře. Svět se kolem nich otočil, když se dračice překulila doprava, aby se vyhnula střelám lučištníků.
Eragonovi ztěžkly končetiny, když se Safira zarazila ve svém střemhlavém pádu. Zaujala vodorovnou polohu a pocit tíhy se vytratil. Kolem nich jako podivní, křičící jestřábi svištěly šípy. Některé svůj cíl minuly a zbytek odrazila Eragonova ochranná kouzla.
Safira slétla těsně nad vnější opevnění města, znovu zařvala, bila kolem sebe drápy a ocasem a srážela ze zdi skupiny křičících mužů, kteří padali na tvrdou zem pětadvacet metrů pod hradbami.
Na druhém konci jižní hradby stála vysoká, čtvercová věž vyzbrojená čtyřmi balistami. Obrovské kuše střílely šest metrů dlouhé oštěpy na Vardeny shromážděné před branami města. Uvnitř hradeb Eragon se Safirou zahlédli shluk asi stovky vojáků kolem dvojice bojovníků, kteří stáli zády přitisknutí k základně věže a zoufale se snažili odrážet změť bodajících čepelí.
Dokonce i v přítmí a z výšky Eragon v jednom z nich poznal Aryu.
Safira seskočila ze zdi, přistála přímo uprostřed vojáků a při dopadu několik z nich rozdrtila. Zbytek, vřískající strachy a překvapením, se rozutekl. Dračice vztekle zařvala, že jí utíká kořist, mrskla ocasem nad zemí a srazila další desítku vojáků. Jeden muž se pokusil proběhnout kolem ní. Bleskurychlým pohybem ho chňapla do čelistí a zatřásla hlavou, až mu zlomila vaz. Podobně se zbavila i dalších čtyř.
Tou dobou už zbývající vojáci zmizeli mezi domy.
Eragon si rychle uvolnil pásky kolem nohou a seskočil na zem. Kvůli těžkému brnění při přistání spadl na jedno koleno. Zavrčel a postavil se.
„Eragone!“ vykřikla Arya a utíkala k němu. Ztěžka oddechovala a lil z ní pot. Na sobě měla jen vycpávanou vestu a lehkou helmu natřenou načerno, aby nevrhala nežádoucí odlesky.
„Vítej, Zářivá šupino. Vítej, Stínovrahu,“ zapředl vedle ní Blödhgarm, jehož krátké tesáky se oranžově leskly ve světle pochodní. Žluté oči mu zářily. Pruh kožešiny na elfových zádech a krku byl naježený, což mu dodávalo ještě divočejší vzhled než obvykle. Jak on, tak Arya byli celí od krve, Eragon však nedokázal určit, jestli ta krev je jejich.
„Jste zranění?“ zeptal se jich.
Arya zakroutila hlavou a Blödhgarm řekl: „Pár škrábanců, ale nic vážného.“
Co tady děláte bez posil? zeptala se Safira.
„Brána,“ řekla Arya a ztěžka oddechovala. „Tři dny jsme se ji snažili prolomit, ale je chráněná proti kouzlům a beranidlo dřevo skoro ani nepromáčkne. A tak jsem přesvědčila Nasuadu…“
Arya se zarazila, aby popadla dech, a Blödhgarm za ni dokončil větu. „Arya přesvědčila Nasuadu, ať dnes v noci zahájí útok, abychom se mohli nepozorovaně vkrást do Feinsteru a otevřít bránu zevnitř. Bohužel jsme narazili na trojici kouzelníků. Jejich mentální útok nám zabránil používat kouzla a také přivolali vojáky, aby nás přemohli početní převahou.“
Zatímco Blödhgarm hovořil, Eragon položil ruku na prsa jednoho z mrtvých vojáků a přemístil zbytek energie z mužova těla do sebe a odtud do Safiry. „Kde jsou ti kouzelníci teď?“ zeptal se a přešel k dalšímu tělu.
Blödhgarmova chlupatá ramena se zvedla a zase poklesla. „Zřejmě se zalekli, když tě spatřili, Šur’tugal.“
To by taky měli, zavrčela Safira.
Eragon vytáhl energii z dalších tří vojáků a poslednímu vzal také kulatý dřevěný štít. „Dobrá,“ řekl a vstal, „tak půjdeme Vardenům otevřít bránu, co říkáte?“
„Ano, bez meškání,“ souhlasila Arya. Vyrazila kupředu a pak úkosem pohlédla na Eragona. „Máš nový meč.“ Nebyla to otázka.
Přikývl. „Pomohla mi ho ukovat Rhunön.“
„A jak se tvoje zbraň jmenuje, Stínovrahu?“ zeptal se Blödhgarm.
Eragon už chtěl odpovědět, když vtom z ústí temné uličky vyběhli čtyři vojáci se sklopenými kopími. Eragon jediným ladným pohybem vytasil Brisingr z pochvy, přeťal násadu kopí muže v čele skupiny a zároveň vojákovi setnul hlavu. Brisingr jako by se tetelil divokou radostí. Arya se vrhla dopředu a bodla další dva muže, než stačili zareagovat, zatímco Blödhgarm uskočil stranou a vypořádal se s posledním vojákem, kterého zabil jeho vlastní dýkou.
„Pospěšte si!“ vykřikla Arya a rozběhla se k bráně.
Eragon s Blödhgarmem utíkali za ní těsně následováni Safirou, jejíž drápy rachotily o dlažební kameny ulice. Z cimbuří na ně stříleli lučištníci a třikrát se na ně z hlavní části města vyřítili vojáci. Eragon, Arya a Blödhgarm vždy útočníky za běhu buď zlikvidovali, anebo je Safira vykoupala ve vířivém proudu ohně.
Vytrvalé bouchání beranidla bylo čím dál hlasitější, když se blížili k dvanáct metrů vysoké bráně. Eragon uviděl před železem pobitou bránou stát dva muže a ženu, oblečené v tmavých hávech, kteří cosi zpívali ve starověkém jazyce a se zdviženými pažemi se pohupovali ze strany na stranu. Když si trojice kouzelníků všimla Eragona a jeho společníků, utichli a s vlajícími šaty uháněli hlavní ulicí Feinsteru, která vedla k hradu na druhém konci města.
Eragon je toužil pronásledovat. Ale důležitější bylo vpustit Vardeny do města, kde už nebudou ponecháni na milost a nemilost mužům na hradbách. Zajímalo by mě, jaké darebáctví mají ti tři v plánu, pomyslel si ustaraně, když hleděl za prchajícími kouzelníky.
Než Eragon, Arya, Blödhgarm a Safira dorazili k bráně, ze strážních věží se vyřítilo padesát vojáků ve třpytivém brnění a zaujalo pozice před obrovitými dřevěnými vraty.
Jeden z vojáků zabouchal jílcem meče o štít a vykřikl: „Nikdy se přes nás nedostanete, vy hnusní démoni! Tohle je náš domov a my nedovolíme urgalům, elfům ani dalším nelidským nestvůrám, aby se dostaly dovnitř! Jděte pryč, protože ve Feinsteru vás nečeká nic než krev a utrpení!“
Arya ukázala na strážní věže a zašeptala Eragonovi: „Ozubená kola na otevření bran jsou skrytá támhle.“
„Jdi,“ řekl jí. „Proplížíš se s Blödhgarmem kolem mužů a proklouznete do věží. Safira a já je mezitím zaměstnáme.“
Arya přikývla a zmizela s Blödhgarmem v inkoustově černých stínech, které obklopovaly domy za nimi.
Eragon cítil, že se Safira chystá vrhnout na skupinu vojáků. Položil jí ruku na přední nohu. Počkej, zarazil ji. Nejdřív bych chtěl něco zkusit.
A když to nezabere, můžu je roztrhat na kusy? zeptala se a olízla si tesáky.
Ano, pak si s nimi můžeš dělat, co se ti zlíbí.
Eragon pomalu kráčel k vojákům a nechránil se mečem ani štítem. Z výšky k němu letěl šíp, který se vzápětí zastavil ve vzduchu metr od jeho prsou a dopadl přímo na zem. Eragon přelétl očima vyděšené tváře vojáků, pak zvedl hlas a řekl: „Jmenuji se Eragon Stínovrah! Možná už jste o mně slyšeli a možná také ne. V každém případě ale vězte toto: Jsem Dračí jezdec a přísahal jsem, že pomohu Vardenům svrhnout Galbatorixe z trůnu. Řekněte, přísahal někdo z vás ve starověkém jazyce věrnost Galbatorixovi nebo Království?… No tak, přísahali jste?“
Stejný muž, který už prve mluvil, nejspíš velitel vojáků, odpověděl: „Králi bychom nepřísahali věrnost, ani kdyby nám držel meč u hrdla! Jsme oddaní paní Loraně. Ona a její rodina nám vládnou už čtyři generace a vládnou dobře!“ Ostatní vojáci zabručeli na souhlas.
„Pak se přidejte k nám!“ vykřikl Eragon. „Odložte zbraně a já slibuji, že vám ani vašim rodinám nikdo neublíží. Nemůžete doufat, že ubráníte Feinster proti spojeným silám Vardenů, Surdy, trpaslíků a elfů.“
„To říkáš ty,“ zakřičel jeden z vojáků. „Ale co když sem zase přiletí Murtagh s tím svým červeným drakem?“
Eragon zaváhal, ale potom prohlásil sebejistým tónem: „Proti mně a elfům, kteří bojují s Vardeny, nemá šanci. Už jednou jsme ho zahnali.“ Nalevo od vojáků zahlédl Aryu s Blödhgarmem, jak se kradou zpoza jednoho z kamenných schodišť vedoucích na vrchol hradeb a neslyšnými kroky se plíží k levé strážní věži.
Kapitán vojáků řekl: „My jsme králi nepřísahali, ale paní Lorana ano. Co pak uděláte s ní? Zabijete ji? Uvězníte? Ne, nezradíme její důvěru a nepustíme dovnitř vás ani nestvůry, které se škrábou na naše hradby. Ty a Vardenové nenabízíte těm, kdo byli donuceni sloužit Království, nic než smrt!“
„Proč bys nemohl odejít ty sám, Dračí jezdče? Proč bys nemohl sklonit hlavu, abychom my ostatní mohli žít v míru? Ale ne, vábení slávy, úspěchů a bohatství bylo zřejmě příliš velké. Musel jsi do našich domovů přinést zkázu a úpadek, abys uspokojil vlastní ctižádost. A proto tě proklínám, Dračí jezdče! Proklínám tě z celého srdce! Ať odejdeš z Alagaësie a nikdy víc se nevrátíš!“
Eragonovi přeběhl mráz po zádech, protože mužova kletba zněla úplně stejně jako to, co mu vmetl do tváře poslední ra’zak v Helgrindu, a vzpomněl si, že právě takový osud mu předpověděla Angela. S námahou potlačil chmurné myšlenky a řekl: „Nechci vás zabít, ale udělám to, pokud budu muset. Složte zbraně!“
Arya potichu otevřela dveře v úpatí levé strážní věže a vklouzla dovnitř. Blödhgarm se kradmo jako divoká kočka na lovu proplížil za vojáky směrem k druhé věži. Kdyby se některý z mužů otočil, byl by ho spatřil.
Kapitán vojáků si odplivl na zem k Eragonovým nohám. „Dokonce ani nevypadáš jako člověk! Jsi zrádce naší rasy, to jsi!“ A s tím muž pozvedl štít a meč a pomalu šel k Eragonovi. „Stínovrah,“ zavrčel voják. „Ha! To bych spíš věřil, že Stína zabil můj dvacetiletý syn než takové mládě jako ty.“
Eragon počkal, dokud kapitán nebyl pouhé dva metry od něj. Potom udělal jediný krok vpřed a probodl Brisingrem mužův vypouklý štít i ruku – pod ním a pak ostří projelo mužovou hrudí a zády. Muž se jedinkrát zachvěl a znehybněl. Když Eragon vytáhl čepel z těla, ozval se ze strážních věží pronikavý zvuk, jak se ozubená soukolí a řetězy začaly pohybovat a masivní trámy, které držely brány města zavřené, se začaly odtahovat.
„Složte zbraně, nebo zemřete!“ vykřikl Eragon.
Dvacet vojáků jednohlasně zařvalo a rozběhli se proti němu s napřaženými meči. Ostatní se buď rozptýlili po prostranství, utekli do středu města, nebo si vzali k srdci jeho radu a položili své meče, kopí a štíty na šedé dlažební kameny a s rukama na kolenou poklekli po straně ulice.
Kolem Eragona se utvořil jemný opar krve, když si prosekával cestu skrz vojáky a poskakoval od jednoho k druhému rychleji, než stačili reagovat. Safira odkopla dva vojáky, pak další dva podpálila krátkým zášlehem plamene a upekla je v jejich brnění. Eragon zabrzdil dva metry za posledním vojákem, zůstal stát s mečem v natažené ruce a čekal, dokud nezaslechl, jak se muž svalil na zem, nejdřív jedna jeho půlka a pak druhá.
Arya s Blödhgarmem se vynořili ze strážních věží, právě když brána zaskřípala, otevřela se ven a odhalila kulatý, roztříštěný konec mohutného vardenského beranidla. Lučištníci na hradbách vykřikli leknutím a stáhli se do lépe hájitelných pozic. Kolem okrajů obou křídel brány se objevily desítky rukou, otevíraly je čím dál víc a Eragon uviděl dav Vardenů se zarputilými výrazy ve tvářích, muže a trpaslíky shromážděné v klenutém průchodu za branami.
„Stínovrahu!“ křičeli a také: „Argetlame!“ a „Vítej zpátky! Dnes je dobrý lov!“
„Toto jsou moji vězni!“ řekl Eragon a ukázal Brisingrem na vojáky, kteří klečeli po straně ulice. „Svažte je a dohlédněte, aby se s nimi dobře zacházelo. Dal jsem slovo, že se nikomu z nich nic nestane.“
Šest bojovníků přispěchalo vykonat jeho rozkaz.
Vardenové se hnali kupředu, proudili do města a rachocení jejich brnění a dusot bot zněly jako vytrvalé, mocné hromobití. Eragon byl rád, když ve čtvrté řadě válečníků uviděl Rorana, Horsta a několik dalších mužů z Carvahallu. Pozdravil je a Roran zvedl kladivo na pozdrav a utíkal k němu.
Eragon sevřel Roranovo pravé předloktí a přitáhl si ho do drsného objetí. Když se odtáhl, všiml si, že jeho bratranec vypadá starší, než když se viděli naposledy, a že má vpadlé oči.
„To je dost, že jsi tady,“ zabručel Roran. „Umírali jsme po stovkách, když jsme se snažili překonat hradby.“
„Přiletěli jsme se Safirou, co nejrychleji to šlo. Jak se má Katrina?“
„Je v pořádku.“
„Až bude po všem, budeš mi muset vyprávět všechno, co se ti přihodilo od té doby, co jsem odešel.“
Roran semknul rty a přikývl. Pak ukázal na Brisingr a řekl: „Kde jsi vzal ten meč?“
„Od elfů.“
„Jak se jmenuje?“
„Bris…“ začal Eragon, ale než dořekl, ze zástupu mužů vyrazilo jedenáct elfů, které Islanzadí vybrala na jeho a Safiřinu ochranu, a obklopili je. Arya s Blödhgarmem se k nim přidali. Arya si čistila útlou čepel svého meče.
Než Eragon stačil říct něco dalšího, branami projel Jörmundur a uvítal ho: „Stínovrahu! Opravdu rád tě vidím!“
Eragon ho také pozdravil a zeptal se: „Co bychom měli dělat teď?“
„Cokoli uznáš za vhodné,“ odpověděl Jörmundur a přitáhl svému hnědákovi uzdu. „Musíme si probojovat cestu k hradu. Safira se nejspíš neprotáhne mezi většinou domů, takže leťte kolem a dorážejte na jejich vojáky, kdekoli to půjde. Kdyby se vám povedlo dobýt hrad, nebo zajmout paní Loranu, moc by nám to pomohlo.“
„Kde je Nasuada?“
Jörmundur ukázal za sebe. „V zadní části vojska, koordinuje naše oddíly s králem Orrinem.“ Jörmundur přelétl očima množství bojovníků a pak pohlédl zpátky na Eragona s Roranem. „Kladivo, ty máš být u svých mužů a ne klábosit s bratrancem.“ Potom štíhlý, šlachovitý velitel pobídl koně a vyjel temnou ulicí, kde cestou rozdával Vardenům rozkazy.
Když Roran s Aryou vyrazili za ním, Eragon chytil Rorana za rameno a poklepal mečem o Aryinu čepel. „Počkejte,“ požádal je.
„Co?!“ zeptali se ho oba rozčileně.
Ano, co? zeptala se Safira. Neměli bychom tu stát a vybavovat se, když nás čeká zábava.
„Můj otec,“ zvolal Eragon. „Není to Morzan, ale Brom!“
Roran zamrkal. „Brom?“
„Ano, Brom!“
Dokonce i Arya vypadala překvapeně. „Jsi si jistý, Eragone? Jak to víš?“
„Samozřejmě jsem si jistý! Vysvětlím vám to později, ale nemohl jsem se dočkat, až vám řeknu pravdu.“
Roran zakroutil hlavou. „Brom… Nikdy by mě to nenapadlo, ale myslím, že to dává smysl. Musíš být rád, že ses zbavil Morzanova jména.“
„Víc než rád,“ přiznal Eragon a usmál se.
Roran ho poplácal po zádech a pak řekl: „Dávej na sebe pozor, jo?“ a odklusal za Horstem a ostatními vesničany.
Arya vyrazila stejným směrem, ale stačila udělat sotva pár kroků, když Eragon zavolal její jméno a řekl: „Zdravý mrzák opustil Du Weldenvarden a přidal se v Gil’eadu k Islanzadí.“ Arya vykulila zelené oči a pootevřela ústa, jako by se chtěla na něco zeptat. Než to ale stačila udělat, zástup proudících bojovníků ji stáhl hlouběji do města.
Blödhgarm se připlížil blíž k Eragonovi. „Stínovrahu, proč Truchlící mudrc opustil lesy?“
„On a jeho společník cítili, že nadešel čas zaútočit proti Království a odhalit tak svou existenci Galbatorixovi.“
Elfova kožešina se zavlnila. „To jsou opravdu významné novinky.“
Eragon vylezl zpátky na Safiřin hřbet. Blödhgarmovi i svým ostatním strážím řekl: „Dostaňte se k hradu. Sejdeme se tam.“
Aniž by Safira čekala na elfovu odpověď, vyskočila na schodiště vedoucí na hradby. Kamenné schody zapraskaly pod její vahou, když lezla na široké cimbuří, ze kterého vyletěla nad hořící chatrče u Feinsteru a rychle mávala křídly, aby nabrala výšku.
Arya nám bude muset dát svolení, než budeme moci o Oromisovi a Glaedrovi říct komukoli dalšímu, řekl Eragon, který si vzpomněl na přísahu mlčenlivosti, kterou on, Orik a Safira dali královně Islanzadí během jejich první návštěvy v Ellesméře.
Jsem si jistá, že nám ho dá, jakmile jí všechno vypovíme, podotkla Safira.
Já také.
Eragon a Safira létali po Feinsteru z místa na místo a přistávali všude tam, kde zahlédli větší shluk mužů nebo kde se příslušníci Vardenů dostali do potíží. Pokud někdo okamžitě nezaútočil, Eragon se pokoušel každou skupinu nepřátel přesvědčit, aby se vzdali. Uspěl stejně tak často jako neuspěl, ale cítil se lépe, když to zkoušel, neboť mnozí z mužů, kteří se hnali ulicemi, byli jen obyčejní občané Feinsteru a ne vycvičení vojáci. Každému Eragon řekl: „Království je náš nepřítel, nejste to vy. Nebojujte tedy proti nám a nebudete mít důvod se nás bát.“ Párkrát nařídil dítěti či ženě utíkající temným městem, aby se schovali v nejbližším domě, a oni bez výjimky poslechli.
Eragon zkoumal mysl všech osob kolem sebe a Safiry a pátral po kouzelnících, kteří by jim mohli chtít ublížit, ale nenašel žádného kromě těch tří, které už viděli, a ti před ním bedlivě střežili své myšlenky. Znepokojovalo ho, že se zdálo, jako by se vůbec nezapojovali do boje.
Možná mají v úmyslu opustit město, řekl Safiře.
Nechal by je Galbatorix utéct uprostřed bitvy?
Pochybuji, že chce přijít o kteréhokoli ze svých kouzelníků.
Možná, ale přesto bychom měli být opatrní. Kdo ví, co mají v plánu…
Eragon pokrčil rameny. Prozatím to nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci Vardenům co nejrychleji dobýt Feinster.
Souhlasila a letěla se zapojit do potyčky na nedalekém náměstí.
Bojovat ve městě bylo jiné než se bít na otevřeném prostranství, jak byli Eragon se Safirou zvyklí. Úzké ulice a domy natěsnané na sebe omezovaly Safiru v pohybu a bylo pro ni těžké bránit se útokům vojáků, i když Eragon cítil blížící se muže dlouho předtím, než k nim dorazili. Jejich střety s vojáky přešly do zlověstných a zoufalých zápasů přerušovaných pouze příležitostnými výbuchy ohně nebo kouzel. Safira nejednou neopatrným máchnutím ocasu zdemolovala průčelí domu. Oba díky kombinaci štěstí, zdatnosti a Eragonových ochranných kouzel nakonec vždycky dokázali uniknout trvalému zranění, ale vzhledem k útokům byli ještě obezřetnější a napjatější, než obvykle bývali v bitvě.
Po pátém takovém střetu byl Eragon tak rozzuřený, že když se vojáci začali stahovat, což vždycky nakonec dělali, pustil se do jejich pronásledování, rozhodnutý pozabíjet je do jednoho. Zaskočili ho však tím, že nenadále odbočili z ulice a probourali se zatarasenými dveřmi do kloboučnického obchodu.
Eragon přeskočil rozštípané trosky dveří a vběhl za nimi. Uvnitř obchodu byla neproniknutelná tma a bylo tu cítit kuřecí peří a zatuchlina. Mohl sice v obchodě rozsvítit pomocí kouzla, ale věděl, že vojáci jsou ve větší výhodě než on, a tak od toho upustil. Cítil jejich mysli nablízku a slyšel jejich přerývaný dech, ale nebyl si jistý tím, co leží mezi nimi. Postupoval dál do temného obchodu a opatrně našlapoval, aby neklopýtl. Před sebou držel štít a nad hlavou Brisingr, připravený okamžitě udeřit.
Vtom uslyšel, jak k němu vzduchem – potichounku jako nitka padající na zem – letí nějaký předmět.
Uskočil dozadu a zapotácel se, když do jeho štítu narazilo kladivo nebo kyj a rozbilo ho na kousky. Ozvaly se výkřiky. Nějaký muž porazil židli či stůl a něco se rozbilo o zeď. Eragon se ohnal a cítil, jak Brisingr projel masem a zasekl se do kosti. Na konci čepele cítil něco těžkého. Škubnul mečem a muž, kterého zasáhl, se svalil na břicho.
Eragon se odvážil ohlédnout na Safiru, která na něj čekala v úzké ulici venku. Teprve teď si všiml, že na železném sloupku vedle vchodu je připevněná lucerna a že ho vojáci vidí ve světle, které vrhá. Rychle uskočil od otevřeného vstupu a odhodil zbytky štítu.
Obchodem se rozlehla další rána a následovaly zmatené kroky, jak vojáci spěchali do zadní části místnosti a nahoru po přímém schodišti. Eragon uháněl za nimi. Ve druhém podlaží byla obytná část, ve které žila rodina, jíž patřil obchod dole. Když Eragon utíkal bludištěm nevelkých pokojů, několik lidí vykřiklo a nějaké malé dítě se rozbrečelo, ale nevšímal si jich, protože se soustředil na svou kořist. Nakonec zatlačil vojáky do kouta přeplněného obývacího pokoje osvětleného jedinou poblikávající svící.
Eragonovi stačily na zabití všech čtyř vojáků čtyři rány mečem, ucuknul, když na něj vystříkla jejich krev. Od jednoho z nich si vzal nový štít, pak se zarazil a pohlédl na těla. Připadalo mu nezdvořilé nechat je ležet uprostřed obývacího pokoje, a tak je vyhodil oknem ven.
Cestou zpátky ke schodům náhle zpoza rohu vyskočila jakási postava a ohnala se dýkou po jeho žebrech. Špička dýky se zastavila kousíček od Eragonova boku, kde ji zarazila ochranná kouzla. Hbitě napřáhl Brisingr a užuž chtěl oddělit útočníkovu hlavu od ramenou, když si uvědomil, že dýku drží hubený chlapec, kterému mohlo být tak třináct let.
Eragon ztuhnul. Mohl bych to být já, pomyslel si. Udělal bych to samé, kdybych byl na jeho místě. Koukl za hocha a spatřil muže a ženu stojící v nočních košilích a pletených čapkách, jak pevně svírají jeden druhého a vyděšeně na něj zírají.
Eragon se zachvěl. Spustil Brisingr a volnou rukou vzal dýku z chlapcova povoleného sevření. „Být tebou,“ řekl Eragon a síla jeho hlasu ho překvapovala, „nechodil bych ven, dokud bitva neskončí.“ Zaváhal a pak dodal: „Promiňte.“
S pocitem studu pospíchal z obchodu a znovu se přidal k Safiře.
Pokračovali dál ulicí.
Kus od kloboučnického obchodu Eragon a Safira narazili na několik mužů krále Orrina, kteří vynášeli zlaté svícny, stříbrné podnosy a nádobí, šperky a nejrůznější zařízení z honosného panského sídla, do něhož se vloupali.
Eragon jednomu z mužů vyrazil z náručí hromadu koberečků. „Vraťte ty věci zpátky!“ zahřímal na celou skupinu. „Jsme tady, abychom těm lidem pomohli, ne je okrádali! Jsou to naši bratři a sestry, naše matky a otcové. Tentokrát vám to projde, ale řekněte všem, že za rabování nechám každého zbičovat jako zloděje a pověsit, protože nejste nic jiného!“ Safira zavrčela, aby podtrhla jeho výstrahu. Zahanbení bojovníci pod jejich bedlivým dohledem vrátili kořist do mramorem vykládaného domu.
Teď, řekl Eragon Safiře, možná můžeme…
„Stínovrahu! Stínovrahu!“ křičel nějaký muž, který k nim utíkal ze středu města. Podle jeho zbraní a brnění poznali, že jde o jednoho z Vardenů.
Eragon pevněji sevřel Brisingr. „Co je?“
„Potřebujeme tvou pomoc, Stínovrahu. A tvou také, Safiro!“
Utíkali Feinsterem za bojovníkem, dokud nedorazili k rozlehlé kamenné budově. Za nízkou zídkou před budovou se krčilo několik desítek Vardenů. Očividně se jim ulevilo, když spatřili Eragona se Safirou.
„Stůjte!“ zavolal jeden z Vardenů a povel doplnil gestem ruky. „Uvnitř je celá skupina vojáků a míří na nás šípy.“
Eragon a Safira zastavili tak, aby na ně nebylo z budovy vidět. Bojovník, který je přivedl, jim oznámil: „Nemůžeme se k nim dostat. Dveře a okna jsou zatarasené, a když se snažíme prosekat si cestu dovnitř, střílejí na nás.“
Eragon pohlédl na Safiru. Půjdu já, nebo ty?
Postarám se o to, řekla, máchla roztaženými křídly a vyskočila do vzduchu.
Budova se zatřásla a okna se roztříštila, když dračice přistála na střeše. Eragon a ostatní bojovníci s úžasem sledovali, jak zasekla špičky drápů do maltou spojených zářezů mezi kameny a s usilovným vrčením trhala stavbu na kusy, dokud neodhalila vyděšené vojáky, které zabila stejně snadno jako teriér pár krys.
Když se Safira vrátila k Eragonovi, Vardenové od ní ustupovali, zjevně vyděšení ukázkou její zuřivosti. Nevšímala si jich a začala si olizovat packy, aby si očistila krev z šupin.
Už jsem ti někdy řekl, jak jsem rád, že nejsme nepřátelé? zeptal se Eragon.
Ne, ale je to od tebe nesmírně milé.
*
Vojáci po celém městě bojovali s vytrvalostí, která na Eragona udělala dojem: vzdávali se, jenom když nebylo zbytí, a všemi možnými způsoby se pokoušeli zpomalit postup dobyvatelů. Kvůli jejich odhodlanému odporu Vardenové dorazili k západní straně města, kde stál hrad, až když se po nebi začaly šířit první bledé paprsky úsvitu.
Hrad vypadal impozantně. Byl vysoký, s čtvercovým půdorysem a zdobený četnými věžičkami různé výšky. Střechu měl z břidlicových tašek, takže ji útočníci nemohli zapálit. Před hradem se prostíralo veliké nádvoří, na němž stálo několik přístaveb a řada čtyř katapultů, a pozemek byl obehnán tlustou zdí zdobenou vlastními menšími věžičkami. Po cimbuří se pohybovaly stovky vojáků a další stovky se hemžily na nádvoří. Jediná pozemní cesta do dvora vedla širokým, klenutým průchodem v hradbě, který byl uzavřený železnými padacími mřížemi a masivní dubovou bránou.
Na zeď se tlačilo několik tisíc Vardenů a snažili se prolomit padací mříž beranidlem, které s sebou přinesli od hlavní brány města, nebo zdolat zdi pomocí kotev a žebříků, které obránci neustále odstrkovali. Přes zeď létala obloukem tam a zpátky hejna svištících šípů. Zdálo se, že žádná strana není ve výhodě.
K bráně! zvolal Eragon a ukázal dračici směr.
Safira se prudce snesla z výšin, vyčistila zeď nad padací mříží proudem ohně a z nozder vypustila oblak kouře. Seskočila na vršek opevnění, až to Eragonem zatřáslo, a řekla: Jdi. Já dohlédnu na katapulty, než začnou na Vardeny vrhat kameny.
Buď opatrná. Slezl z jejího hřbetu na opevnění.
To oni by měli být opatrní! odpověděla. Zavrčela na kopiníky shromažďující se kolem katapultů. Půlka z nich se otočila a prchla dovnitř.
Zeď byla příliš vysoká, než aby mohl Eragon pohodlně seskočit na ulici, a tak přes ni Safira přehodila ocas a zaklínila ho mezi dva zuby cimbuří. Eragon zasunul Brisingr do pochvy a pak po ostnech na jejím ocasu slezl dolů jako po žebříku. Když dorazil na špičku, pustil se a zbývajících sedm metrů seskočil. Skulil se, aby ztlumil náraz, a přistál uprostřed tlačenice Vardenů.
„Zdravím tě, Stínovrahu,“ řekl Blödhgarm, který se spolu s jedenácti dalšími elfy vynořil z davu.
„Také zdravím.“ Eragon znovu vytasil Brisingr. „Proč už jste Vardenům neotevřeli bránu?“
„Brána je chráněna mnoha kouzly, Stínovrahu. Bylo by potřeba hodně sil, abychom je prolomili a narušili. Moji společníci a já jsme tu proto, abychom chránili tebe a Safiru, a nemohli bychom svou povinnost dobře plnit, kdybychom se vyčerpali jinými úkoly.“
Eragon potlačil zaklení a zeptal se: „Byl bys raději, abychom se vyčerpali my se Safirou? Díky tomu budeme ve větším bezpečí?“
Elf chvíli hleděl na Eragona nevyzpytatelnýma žlutýma očima a pak trochu sklonil hlavu. „Okamžitě tu bránu otevřeme, Stínovrahu.“
„Ne, nic neotvírejte,“ zamručel Eragon. „Počkejte tady.“
Eragon se protlačil do přední řady Vardenů a kráčel ke spuštěné padací mříži. „Udělejte místo!“ zakřičel a mávl na okolní bojovníky. Vardenové od něj ustoupili a vytvořili asi šest metrů široký volný prostor. Oštěp vržený z balisty se odrazil od jeho ochranných kouzel a čím dál pomaleji pokračoval do vedlejší ulice. Z nádvoří se ozval Safiřin řev, skřípění trámů a prasknutí napjatého lana překousnutého vejpůl.
Eragon oběma rukama sevřel meč, zvedl ho nad hlavu a zakřičel: „Brisingr!“ Čepel vzplála modrým plamenem a bojovníci za ním užasle vykřikli. Pak udělal krok dopředu a udeřil do jedné z příček padací mříže. Zeď a okolní budovy osvítil oslepující záblesk, když meč projel masivním kovem. Současně Eragon pocítil náhlý nárůst únavy, jak Brisingr přetnul ochranná kouzla chránící mříž. Usmál se. Jak doufal, protikouzla, jimiž Rhunön očarovala Brisingr, dokázala víc než účinně přemoci působení jiné magie.
Eragon pokračoval rychlým, vyrovnaným tempem, vysekal v padací mříži co největší díru a potom ustoupil stranou, když volný kus mříže s pronikavým kovovým zadrnčením naplocho dopadl na pouliční dlažbu. Prošel kolem něj k dubovým vratům hlouběji zapuštěným do obvodové zdi. Přiložil Brisingr k vlasově tenké škvírce mezi křídly brány, zatlačil na meč a prorazil čepel úzkou mezerou, až pronikla na druhou stranu. Pak zvyšoval proud energie, kterým poháněl oheň planoucí kolem čepele, dokud nebyl tak žhavý, aby si propálil cestu tvrdým dřevem stejně snadno, jako když nůž prořízne čerstvý chléb. Kolem meče se vyvalilo nesmírné množství kouře, který ho pálil v krku a štípal v očích.
Eragon postupoval mečem nahoru a propálil obrovský dřevěný trám, který držel dveře zavřené zevnitř. Jakmile ucítil, že se odpor proti čepelí Brisingru snižuje, vytáhl meč a uhasil plamen. Měl na sobě tlusté rukavice, a tak se nebál chytit ohořelý okraj jedné půlky brány a mocným trhnutím ji otevřít. Druhá půlka se také rozlétla dokořán, zdánlivě sama od sebe, ačkoli Eragon vzápětí zjistil, že to byla Safira, kdo do ní zatlačil; seděla napravo od vstupu a hleděla na něj safírovýma očima. Za ní ležely rozmlácené čtyři katapulty.
Eragon šel k Safiře, zatímco Vardenové proudili do nádvoří a vzduchem se nesly jejich hlučné válečné pokřiky. Otevření brány ho nesmírně vyčerpalo, a proto položil ruku na pás Belota Moudrého a trochu doplnil své ztenčené zásoby sil energií, kterou si našetřil uvnitř dvanácti diamantů skrytých v pásu. Zbytek energie nabídl Safiře, která byla stejně unavená jako on, ale ta to odmítla se slovy: Šetři si ji pro sebe. Už ti jí moc nezbývá. A já se ze všeho nejvíc potřebuju najíst a pořádně vyspat.
Eragon se o ni opřel a víčka mu poklesla. Brzy, řekl. Brzy bude tohle všechno za námi.
To doufám, odpověděla.
Mezi bojovníky, kteří proudili kolem, byla i Angela, oblečená ve svém výstředním, zelenočerném smaltovaném brnění, a držela svůj hûthvír, zbraň trpasličích kněží se dvěma čepelemi. Bylinkářka se zastavila vedle Eragona a s uličnickým výrazem poznamenala: „Působivá podívaná, ale nemyslíš, že už to trochu přeháníš?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Eragon zamračeně.
Povytáhla obočí. „No tak, bylo skutečně nutné, abys zapaloval svůj meč?“
Eragonovi se rozjasnila tvář, když pochopil její výtku. Zasmál se. „Kvůli padací mříži to nutné nebylo, ale bavilo mě to. Navíc za to nemůžu. Pojmenoval jsem ten meč ve starověkém jazyce Oheň, a kdykoli to jméno vyslovím, čepel vzplane jako suchá větev.“
„Pojmenoval jsi svůj meč Oheň?“ zvolala Angela s nádechem nedůvěry. „Oheň? Co je to za nudné jméno? Stejně tak jsi mu mohl dát jméno Hořící čepel a bylo by to. Tak tedy Oheň. Hmm. Nemohls raději svůj meč pojmenovat Požírač ovcí, nebo Chryzantémový sekáč, nebo zkrátka projevit trochu fantazie?“
„Jednoho Požírače ovcí už mám tady,“ odvětil Eragon a dotkl se rukou Safiry. „K čemu bych potřeboval dalšího?“
Na Angelině tváři se objevil široký úsměv. „Takže přece jen máš aspoň trochu smyslu pro humor! Ještě máš tedy naději.“ A vyrazila k hradní věži a při tom kroužila vedle sebe násadou s dvěma čepelemi a mumlala si: „Oheň? Pche!“
Safira tlumeně zavrčela a řekla: Dávej si pozor, komu říkáš Požírač ovcí, Eragone, nebo by mohl sežrat i tebe.
Dobře, Safiro.