V MRACÍCH

 

Tronjheimu letěla Safira pět mil k hradbám Farthen Dûru a pak s Eragonem vstoupila do tunelu, který se provrtával svahem hory několik mil na východ. Eragon by tím tunelem dokázal proběhnout asi za deset minut, ale výška stropu bránila Safiře létat nebo skákat a ona by s ním nedokázala udržet tempo, a tak se omezil na svižnou chůzi.

O hodinu později se vynořili v údolí Odred, které se táhlo Beorskými horami od severu k jihu. Mezi úpatími hor na konci úzkého, kapraďovitého údolí bylo vklíněné Fernoth-mérna, poměrně velké jezero, jež mezi nebetyčnými horami beorského pásma vypadalo jako kapka tmavého inkoustu. Ze severního konce jezera vytékala Ragni Darmn a klikatila se údolím, dokud u úbočí Hrdého Molduna, nejsevernější hory Beor, nevtékala do Az Ragni.

Tronjheim opustili brzy před úsvitem, a ačkoli je tunel zpomalil, stále bylo časné ráno. Tam, kde sluneční světlo prosvítalo mezi vrcholky vysokých hor, byly na klikatém pásu nebe nad hlavou pruhy bledě žlutých paprsků. Uvnitř údolí se jako obří šediví hadi na úbočí hor lepily shluky těžkých mraků. Z nehybné hladiny jezera stoupaly kotouče bílé mlhy.

Eragon a Safira zastavili na břehu Fernoth-mérna, aby se napili a doplnili vaky vodou na další úsek cesty. Voda pocházela z roztátého sněhu a ledu vysoko v horách. Byla tak studená, že Eragonovi z ní trnuly zuby. Přimhouřil oči, zadupal a hekl, jak mu lebkou projelo ledové bodnutí.

Když tepání ve spáncích odeznělo, pohlédl přes jezero. Mezi clonami pohyblivé mlhy zahlédl zříceninu rozlehlého hradu postaveného na holém kamenném výběžku jedné z hor. Rozpadající se stěny byly obrostlé tlustými provazci břečťanu, ale kromě nich se hrad zdál být bez života. Eragon se zachvěl. Opuštěné trosky vypadaly ponuře a zlověstně, jako by to byla zahnívající mrtvola nějakého odporného zvířete.

Připraven? zeptala se Safira.

Připraven, řekl a vylezl jí do sedla.

*

Z Fernoth-mérna Safira letěla na sever údolím Odred pryč z Beorských hor. Údolí nevedlo přímo k Ellesméře, která byla dál na západ, ale neměli na výběr než zůstat v něm, protože průsmyky mezi horami se nacházely ve výšce přes pět mil.

Safira letěla tak vysoko, jak Eragon vydržel, neboť pro ni bylo snazší překonávat dlouhé vzdálenosti ve vyšší řídké atmosféře než v hustém, vlhkém vzduchu nad zemí. Eragon se chránil před mrazem několika vrstvami oblečení a před větrem pomocí kouzla, které před ním rozštěpovalo proud mrazivého vzduchu, takže neškodně plynul po obou stranách.

Letět na Safiře zdaleka nebylo poklidné, ale protože mávala křídly v pomalém, vyrovnaném rytmu, nemusel se soustředit na udržování rovnováhy, jako když zatáčela, střemhlav klesala nebo prováděla jiné složitější manévry. Většinu času buď mluvil se Safirou, přemýšlel o událostech posledních pár týdnů nebo sledoval měnící se krajinu pod sebou.

Když tě napadli ti trpaslíci, použil jsi kouzlo bez starověkého jazyka, podotkla Safira. To bylo nebezpečné.

Já vím, ale neměl jsem čas si slova promyslet. Navíc ty nikdy nepoužíváš starověký jazyk, když kouzlíš.

To je něco jiného. Já jsem drak. My nepotřebujeme starověký jazyk, abychom vyjádřili svůj záměr. Víme, co chceme, a neměníme názor tak snadno jako elfové nebo lidé.

*

Oranžové slunce bylo kousíček nad obzorem, když Safira vyplachtila ústím údolí nad ploché, prázdné pastviny přiléhající k Beorským horám. Eragon se v sedle narovnal, rozhlédl se kolem a zakroutil hlavou v úžasu nad tím, jakou vzdálenost překonali. Kéž bychom byli tenkrát poprvé mohli do Ellesméry letět, zalitoval. Bývali bychom měli s Oromisem a Glaedrem mnohem víc času. Safira v duchu mlčky přikývla na souhlas.

Letěla, dokud slunce nezapadlo, nebe nepokryly hvězdy a hory se staly jen temně fialovou šmouhou za zády. Byla by pokračovala až do rána, ale Eragon trval na tom, že zastaví a odpočinou si. Ještě jsi unavená z cesty do Farthen Dûru. Přes noc můžeme letět zítra a také pozítří, když to bude nutné, ale dnes v noci se musíš vyspat.

Ačkoli se Safiře jeho návrh nelíbil, přijala jej a přistála u skupiny vrb rostoucích podél potoka. Když Eragon sesedl, zjistil, že mu tak ztuhly nohy, že má potíže se na nich udržet. Odsedlal Safiru, pak si na zemi vedle ní rozprostřel přikrývky a schoulil se zády k jejímu horkému tělu. Nepotřeboval stan, protože ho zakryla křídlem jako jestřábí matka chránící svá ptáčata. Oba dva se brzy ponořili do svých snů, které se podivuhodným způsobem mísily, neboť jejich mysli zůstávaly celou dobu ve spojení.

*

Jakmile se na východě objevil první náznak světla, Eragon se Safirou pokračovali v cestě a vystoupali vysoko nad zelenavé pláně.

Během dopoledne však začal foukat úporný protivítr, který Safiru zpomalil na polovinu její obvyklé rychlosti. Ač se snažila ze všech sil, nedokázala nad vítr vystoupat. Celý den bojovala proti silnému proudu vzduchu. Byla to namáhavá dřina, a přestože jí Eragon předal tolik svých sil, kolik se odvážil, odpoledne už byla hluboce vyčerpaná. Snesla se dolů, dosedla na pahorek v pastvinách, rozložila křídla na zemi a ztěžka oddechovala a třásla se.

Měli bychom tu zůstat na noc, řekl Eragon.

Ne.

Safiro, nejsi ve stavu, abys pokračovala dál. Utáboříme se, dokud se nezotavíš. Kdo ví, možná k večeru vítr ustane.

Slyšel vlhké zaškrábání jejího jazyka, když si olízla pysky, a pak vzedmutí jejích plic, když znovu začala oddechovat.

Ne, prohlásila. Tady na pláních by takhle mohlo foukat týdny nebo i měsíce. Nemůžeme čekat, až se vítr utiší.

Ale…

Nevzdám se jenom proto, že mě to bolí, Eragone. V sázce je příliš mnoho…

Tak ti aspoň dám energii z Arenu. V prstenu je jí víc než dost, aby ti pomohla odsud až do Du Weldenvarden.

Ne, odmítla znovu. Šetři si Aren na dobu, kdy nebude jiné východisko. Odpočinout si a zotavit se mohu v lese. Ale nikdy nevíš, kdy můžeme potřebovat Aren. Neměl bys z něj odčerpávat jenom proto, abys mi ulehčil v nepohodlí.

Je strašné se dívat, jak trpíš takovou bolestí.

Tlumeně zavrčela. Mí předkové, divocí draci, by se nevyhýbali takovému větříku a ani já nebudu.

A s tím vyskočila znovu do vzduchu a odnášela ho s sebou zpátky do vichřice.

Den se chýlil ke konci a vítr stále skučel kolem nich a opíral se proti Safiře, jako by se sám osud rozhodl, že jim zabrání doletět do Du Weldenvarden. Eragon přemýšlel o trpaslici Glûmře a její víře v trpasličí bohy a poprvé v životě pocítil touhu se pomodlit. Stáhl se ze svého duševního spojení se Safirou, která byla tak unavená a zabraná do letu, že si toho ani nevšimla, a zašeptal: „Gûntero, králi bohů, jestli existuješ a pokud mě slyšíš a máš tu moc, pak prosím zastav tento vítr. Vím, že nejsem trpaslík, ale král Hrothgar mě přijal do svého klanu a myslím, že to mi dává právo modlit se k tobě. Gûntero, prosím, musíme se co nejrychleji dostat do Du Weldenvarden nejenom pro dobro Vardenů, ale také pro dobro tvého lidu, knurlan. Prosím, žádám tě, zklidni tento vítr. Safira už to takhle dlouho nevydrží.“ Cítil se trochu hloupě, a proto se natáhl zpátky k Safiřinu vědomí a bolestivě sebou škubnul, když ucítil pálení v jejích svalech.

Pozdě té noci, když vše prostoupila zima a tma, vítr polevil a od té doby s nimi jenom příležitostně v nárazech zalomcoval.

Když přišlo ráno, Eragon pohlédl dolů a uviděl tvrdou, suchou krajinu pouště Hadarak. K čertu, ulevil si, protože nedoletěli tak daleko, jak doufal. Dnes do Ellesméry nedoletíme, co?

Ne, leda by se vítr rozhodl foukat opačným směrem a donesl nás tam na svých zádech. Safira se mlčky plahočila několik dalších minut a pak dodala: Ale když nenastanou nějaká další nepříjemná překvapení, měli bychom večer přiletět do Du Weldenvarden.

Eragon si odfrkl.

Toho dne přistáli jenom dvakrát. Jednou, když byli na zemi, Safira zhltla párek kachen, které chytila a zabila ohněm, ale jinak vydržela bez potravy. Aby ušetřili čas, Eragon jedl za letu.

*

Když se slunce blížilo k západu, na dohled se objevil Du Weldenvarden, jak Safira předpověděla. Les se před nimi táhl jako nekonečná zelená plocha. Vnějším částem lesa vévodily listnaté stromy – duby, buky a javory – ale Eragon věděl, že dál do nitra ustupují hrozivým borovicím, které tvořily většinu lesů.

Než dorazili na okraj Du Weldenvarden, nad krajinou se setmělo a Safira měkce přistála pod rozložitými větvemi obrovského dubu. Složila křídla a chvíli nehybně seděla, protože byla příliš unavená, aby pokračovala. Rudý jazyk jí volně visel z tlamy. Zatímco odpočívala, Eragon naslouchal šepotu listí nad hlavou, houkání sov a cvrlikání večerního hmyzu.

Když se Safira dostatečně zotavila, vyrazila kupředu mezi dvěma obřími, mechem porostlými duby a pěšky přešla do Du Weldenvarden. Elfové zajistili, aby se nikdo a nic nemohlo do lesa dostat pomocí kouzel, a jelikož se draci při létání nespoléhají pouze na své tělo, Safira nemohla vstoupit do lesů vzduchem, jinak by ji zradila křídla a ona by spadla z výšin.

To by mělo stačit, řekla Safira, když zastavila na malé louce několik set metrů od hranice lesa.

Eragon rozepnul pásky kolem svých nohou a sklouznul dračici po boku. Prohledával louku, dokud nenašel holý kousek země. Rukama vyhloubil mělkou, půl metru širokou díru. Sesbíral na povrch vodu, aby prohlubeň naplnil, a pak vyslovil kouzlo pro nazírání.

Voda se zachvěla, zahalila ji tlumeně žlutá záře a Eragon spatřil vnitřek Oromisova domku. Elf se stříbrnými vlasy seděl u kuchyňského stolu a četl potrhaný svitek. Zvedl oči k Eragonovi a přikývl, jako by vůbec nebyl překvapen.

„Mistře,“ řekl Eragon a stočil ruku na prsou.

„Zdravím, Eragone. Čekal jsem tě. Kde jsi?“

„Safira a já jsme právě přiletěli do Du Weldenvarden… Mistře, vím, že jsme slíbili, že se vrátíme do Ellesméry, ale Vardenové jsou jenom pár dní od města Feinster a bez nás jsou nesmírně zranitelní. Nemáme čas letět celou cestu do Ellesméry. Mohli bychom ti klást otázky odtud, zatímco se budeme nazírat?“

Oromis se opřel v židli s vážným a zamyšleným výrazem v ostře řezané tváři. Pak odpověděl: „Nebudu tě učit na dálku, Eragone. Tuším, na co se mě asi chceš zeptat, a to jsou témata, která musíme probrat osobně.“

„Mistře, prosím. Pokud Murtagh s Trnem…“

„Ne, Eragone. Chápu naléhavost tvé žádosti, ale tvůj výcvik je právě tak důležitý jako ochrana Vardenů, ne-li důležitější. Musíme ho provádět buď řádně, nebo vůbec ne.“

Eragon si povzdechl a svěsil ramena. „Ano, Mistře.“

Oromis přikývl. „Glaedr a já na vás budeme čekat. Přeji šťastnou a rychlou cestu. Je toho hodně, o čem si musíme promluvit.“

„Ano, Mistře.“

Celý otupělý a utahaný Eragon ukončil kouzlo. Voda se vsákla zpátky do země. Držel hlavu v dlaních a zíral na kousek vlhké hlíny mezi svými chodidly. Vedle sebe slyšel Safiřino hlasité oddechování. Myslím, že musíme letět dál, řekl. Promiň.

Na okamžik přestala oddechovat, když si olizovala pysky. To je v pořádku. Nezhroutím se.

Pohlédl na ni. Jsi si jistá?

Jsem.

Eragon se jenom nerad zvedl a vylezl jí na záda. Když už letíme do Ellesméry, řekl, zatímco si utahoval pásky kolem nohou, měli bychom zase navštívit strom Menoa. Možná konečně dokážeme přijít na to, co měl Solembum na mysli. Rozhodně bych užil nový meč.

Když se Eragon prvně v Teirmu setkal se Solembumem, kočkodlak mu řekl: Až přijde čas a budeš potřebovat zbraň, podívej se pod kořeny stromu Menoa. Pak, když už se všechno bude zdát ztracené a nebudeš mít dostatek sil, jdi ke skále Kuthian a vyslov své jméno, abys otevřel Pevnost duší. Eragon stále nevěděl, kde je skála Kuthian, ale za svého prvního pobytu v Ellesméře měli se Safirou několik příležitostí prohlédnout si strom Menoa. Neobjevili nic, co by jim napovědělo, kde přesně se má nacházet ta zbraň. Jediné, co mezi kořeny stromu Menoa viděli, byl mech, hlína, kůra a tu a tam nějaký ten mravenec a nic z toho nenaznačovalo, kde začít kopat.

Solembum možná neměl na mysli meč, podotkla Safira. Kočkodlaci milují hádanky skoro tak jako draci. Pokud tahle zbraň existuje, mohl by to být útržek pergamenu s kouzlem nebo kniha, malba, ostrý kus skály či jakákoli jiná nebezpečná věc.

Ať je to cokoli, doufám, že to dokážeme najít. Kdo ví, kdy zase budeme mít příležitost vrátit se do Ellesméry?

Safira odsunula stranou spadlý strom, který před ní ležel, pak se skrčila, roztáhla sametová křídla a její mohutné ramenní svaly se napjaly. Eragon vyjekl a sevřel předek sedla, když se nečekanou silou vrhla do vzduchu a vystoupala nad vrcholky stromů jediným skokem, z něhož se mu zatočila hlava.

Zakroužila nad mořem pohupujících se větví, zamířila k severozápadu a s pomalým, těžkopádným máváním křídel se vydala k elfskému hlavnímu městu.