VÝCHOD SLUNCE
Když Eragon s Aryou odváděli paní Loranu z místnosti ve věži, potkali cestou Blödhgarma s jedenácti dalšími elfy, jak utíkají do věže a berou schody po čtyřech.
„Stínovrahu! Aryo!“ zvolala elfka s dlouhými černými vlasy. „Jste zranění? Slyšela jsem Safiru naříkat a báli jsme se, že jeden z vás je mrtvý.“
Eragon pohlédl na Aryu. Jeho přísaha mlčenlivosti, kterou dal královně Islanzadí, mu nedovolovala mluvit o Oromisovi nebo Glaedrovi v přítomnosti kohokoli, kdo není z Du Weldenvarden – jako paní Lorana – bez svolení královny, Aryi nebo kohokoli, kdo by nastoupil po Islanzadí na spletitý trůn v Ellesméře.
Přikývla a řekla: „Osvobozuji tě od tvé přísahy, Eragone, vás oba. Mluvte o nich, s kýmkoli budete chtít.“
„Ne, nejsme zranění,“ řekl Eragon. „Ale Oromis s Glaedrem právě zemřeli v bitvě nad Gil’eadem.“
Elfové vykřikli zármutkem a zahrnuli Eragona desítkami otázek. Arya zvedla ruku a řekla: „Kroťte se. Tohle není vhodná doba ani místo pro uspokojení vaší zvědavosti. Stále jsou kolem vojáci a nevíme, kdo může naslouchat. Podržte zármutek skrytý ve svých srdcích, dokud nebudeme v bezpečí.“ Odmlčela se, pohlédla na Eragona a pak řekla: „Vysvětlím vám všechny okolnosti jejich smrti, jakmile je budu sama znát.“
„Nen ono weohnata, Arya Dröttningu,“ pronesli tiše.
„Slyšel jsi mé volání?“ zeptal se Eragon Blödhgarma.
„Slyšel,“ odpověděl srstí porostlý elf. „Přišli jsme co nejrychleji, ale stálo mezi námi mnoho vojáků.“
Eragon zkroutil ruku na prsou v elfském tradičním posunku úcty. „Omlouvám se, že jsem vás opustil, Blödhgarme-elda. V zápalu bitvy jsem se choval hloupě a příliš sebejistě a kvůli mé chybě jsme skoro zemřeli.“
„Nemusíš se omlouvat, Stínovrahu. I my jsme dnes udělali chybu. Slibuji, už ji neuděláme podruhé. Odteď budeme bez výhrad bojovat po tvém boku a po boku Vardenů.“
Společně seběhli ze schodů na nádvoří. Vardenové zabili nebo zajali většinu vojáků uvnitř hradu a těch pár mužů, kteří ještě bojovali, se vzdalo, jakmile viděli, že Vardenové už mají i paní Loranu. Pro Safiru byla schodišťová šachta příliš úzká, a tak sletěla na nádvoří, a když přišli, už na ně čekala.
Eragon počkal se Safirou, Aryou a paní Loranou, než jeden z Vardenů přivedl Jörmundura. Když k nim Jörmundur dorazil, informovali ho o ohromujících událostech, k nimž došlo ve věži, a předali paní Loranu do jeho péče.
Jörmundur se jí uklonil. „Můžeš si být jistá, paní, že s tebou budeme zacházet s úctou a důstojností, jaké odpovídají tvému postavení. Možná jsme vaši nepřátelé, ale stále jsme civilizovaní lidé.“
„Děkuji,“ odpověděla. „To ráda slyším. Ale největší starost teď mám o bezpečí svých poddaných. Kdybych mohla, ráda bych si promluvila s vaší vůdkyní Nasuadou o tom, jaké s nimi má plány.“
„Myslím, že ona si s tebou také přeje mluvit.“
Když odcházeli, paní Lorana řekla: „Jsem ti nesmírně vděčná, elfko, a tobě také, Dračí jezdče, že jste zabili toho netvora, než začal rozsévat zkázu po celém Feinsteru. Osud nás postavil na opačné strany v této kruté válce, ale to ještě neznamená, že se nemohu obdivovat vaší statečnosti a udatnosti. Možná už se nikdy nepotkáme, tak ať se vám dobře vede, oběma.“
Eragon se uklonil a odpověděl: „Ať se dobře vede i tobě, paní Lorano.“
„Nechť hvězdy nad tebou bdí,“ připojila Arya.
Blödhgarm se svou elfskou družinou doprovázeli Eragona, Safiru a Aryu po Feinsteru při hledání Nasuady. Našli ji, jak projíždí šedými ulicemi na svém hřebci a zjišťuje škody napáchané ve městě.
Nasuada přivítala Eragona a Safiru se zjevnou úlevou. „Jsem ráda, že jste se konečně vrátili. Těch posledních pár dní jsme vás tu potřebovali. Vidím, že máš nový meč, Eragone, meč Dračího jezdce. Dali ti ho elfové?“
„Tak nějak.“ Eragon si prohlédl lidi stojící poblíž a ztišil hlas. „Nasuado, musíme s tebou mluvit o samotě. Je to důležité.“
„Dobře.“ Nasuada si prohlédla budovy v ulici a pak ukázala na dům, který vypadal opuštěný. „Promluvíme si támhle.“
Dva z Nasuadiných strážných, Temní jestřábi, utíkali napřed a vběhli do domu. O pár minut později se znovu vynořili, uklonili se Nasuadě a hlásili jí: „Je prázdný, má paní.“
„Dobrá. Děkuji.“ Sesedla ze svého oře, podala jednomu z mužů uzdu a vešla dovnitř. Eragon s Aryou ji následovali.
Všichni tři procházeli zchátralou budovou, dokud nenašli vhodný pokoj – kuchyň s natolik velkým oknem, aby se do něj vešla Safiřina hlava. Eragon otevřel okenice a Safira položila hlavu na dřevěný parapet. Vydechla a naplnila kuchyni zápachem spáleného masa.
„Můžeme bez obav mluvit,“ oznámila Arya poté, co vyslovila několik kouzel, která bránila tomu, aby jejich rozhovor kdokoli odposlouchával.
Nasuada si promnula paže a zachvěla se. „O co tady jde, Eragone?“ zeptala se.
Eragon polknul a zatoužil, aby nemusel o osudu Oromise a Glaedra nikdy mluvit. Po krátké odmlce však řekl: „Nasuado… Safira a já jsme nebyli sami… Existoval ještě jeden drak a jeden Jezdec, kteří bojovali proti Galbatorixovi.“
„Já to věděla,“ vydechla Nasuada a oči se jí rozzářily. „To bylo jediné vysvětlení, které mi dávalo smysl. Oni byli vaši učitelé v Ellesméře, že?“
Byli, řekla Safira, ale už nejsou.
„Nejsou?“
Eragon semknul rty, zakroutil hlavou a slzy mu zamlžily zrak. „Dnešního rána zemřeli v Gil’eadu. Galbatorix je zabil prostřednictvím Trna a Murtagha. Slyšel jsem, jak na ně mluví skrz Murtagha.“
Z Nasuadiny tváře se vytratilo vzrušení a nahradil je skleslý, prázdný výraz. Padla do nejbližší židle a zírala na uhlíky ve vyhaslém krbu. V kuchyni se rozhostilo ticho. Nakonec se pohnula a zeptala se: „Jsi si jistý, že jsou mrtví?“
„Ano, jsem.“
Nasuada si otřela oči okrajem rukávu. „Řekni mi o nich všechno, Eragone, prosím.“
A tak Eragon další půlhodinu věnoval vyprávění o Oromisovi s Glaedrem. Vysvětlil, jak se jim povedlo přežít pád Jezdců a proč se rozhodli až doposud zůstávat ve skrytu. Mluvil o jejich zraněních a nějaký čas popisoval, co byli zač a jak probíhalo studium pod jejich vedením. Eragonův pocit ztráty se tak ještě víc prohloubil, když vzpomínal na dlouhé dny, které s Oromisem strávil na skále Tel’naeír, a na tu spoustu věcí, které elf pro něj a pro Safiru udělal. Když došel k jejich střetu s Trnem a Murtaghem v Gil’eadu, Safira zvedla hlavu z parapetu a znovu začala truchlivě, tlumeně a vytrvale naříkat.
Potom si Nasuada povzdechla a řekla: „Kéž bych je byla mohla poznat, ale bohužel to tak zřejmě nemělo být… Je tu ještě jedna věc, které stále nerozumím, Eragone. Říkal jsi, žes slyšel, jak na ně Galbatorix mluví. Jak je to možné?“
„Ano, to bych také ráda věděla,“ přidala se Arya.
Eragon se poohlédl po něčem k pití, ale v kuchyni nebyla žádná voda ani víno. Zakašlal a pustil se do vyprávění o jejich poslední cestě do Ellesméry. Safira příležitostně něco poznamenala, ale většinu času ho nechávala mluvit. Eragon začal o svém pravém otci a v rychlém sledu zmínil vše, co se přihodilo během jejich pobytu, od objevení zářoceli pod stromem Menoa přes vyrobení Brisingru až po jeho návštěvu Slouna. Úplně nakonec řekl Arye a Nasuadě o dračím srdci srdcí.
„Takhle je to tedy,“ zamyslela se Nasuada. Vstala, přešla přes kuchyni a zase zpátky. „Jsi synem Broma a Galbatorix zneužívá srdce draků, jejichž těla zemřela. To se člověku skoro ani nechce věřit…“ Znovu si promnula paže. „Ale aspoň teď známe skutečný zdroj Galbatorixovy moci.“
Arya nehybně stála. Bylo vidět, že je rozrušená, a ve tváři měla ohromený výraz. „Draci stále žijí,“ zašeptala. Sepjala ruce, jako by se modlila, a přitiskla si je na prsa. „Stále žijí po všech těch letech. Ach, kéž bychom to mohli říci ostatním z mojí rasy. Jak by se radovali! A jak hrozný by byl jejich hněv, kdyby uslyšeli o zotročení Eldunarí! Pospíchali bychom přímo do Urû’baenu a nezastavili bychom se, dokud bychom všechna srdce neosvobodili z Galbatorixovy nadvlády, bez ohledu na to, kolik by nás při tom zemřelo.“
Ale my jim to nemůžeme říct, řekla Safira.
„Ne,“ řekla Arya a sklopila pohled. „Nemůžeme. Ale kéž bychom mohli.“
Nasuada na ni pohlédla. „Neuraz se, prosím, ale je škoda, že se tvoje matka, královna Islanzadí, s námi nechtěla o tuhle informaci podělit. Už dávno jsme toho mohli využít.“
„Souhlasím,“ řekla Arya zamračeně. „Na Hořících pláních Murtagh dokázal vás dva porazit,“ – ukázala na Eragona a Safiru – „neboť jste nevěděli, že mu Galbatorix mohl dát některá ze svých Eldunarí, a proto jste nejednali s potřebnou opatrností. Nebýt Murtaghova svědomí, už byste oba byli bývali uvězněni v Galbatorixových službách. Oromis, Glaedr a také má matka měli rozumné důvody, aby udržovali informace o Eldunarí v tajnosti, ale jejich mlčenlivost se nám skoro stala osudnou. Proberu to se svou matkou, až s ní budu příště mluvit.“
Nasuada přecházela mezi parapetem a krbem. „Poskytl jsi mi mnoho námětů k přemýšlení, Eragone…“ Poklepala na podlahu špičkou boty. „Poprvé v dějinách Vardenů se dozvídáme, jak by snad bylo možné zabít Galbatorixe. Kdyby se nám podařilo oddělit ho od dračích srdcí, ztratil by většinu svých sil a pak byste ho vy s našimi ostatními kouzelníky dokázali přemoci.“
„Ano, ale jak ho můžeme oddělit od dračích srdcí?“ zeptal se Eragon.
Nasuada pokrčila rameny. „To nedokážu říct, ale jsem si jistá, že nějaký způsob existovat musí. Začněte hned vymýšlet, jak to udělat. To je teď to nejdůležitější.“
Eragon cítil, jak si ho Arya neobyčejně zkoumavě prohlíží. Celý nesvůj na ni tázavě pohlédl.
„Vždycky mně vrtalo hlavou,“ řekla Arya, „proč se Safiřino vejce objevilo zrovna před tebou a ne někde na prázdném poli. Připadalo mi, že je to příliš velká shoda náhod, aby se před tebou ukázalo jen tak, zničehonic, ale nenapadalo mě žádné rozumné vysvětlení. Teď už to chápu. Mělo mi dojít, že jsi Bromův syn. Broma jsem sice neznala příliš dobře, ale přece jen jsem ho znala a v něčem jsi mu opravdu podobný.“
„Ano?“
„Měl bys být skutečně hrdý, že můžeš Broma nazývat svým otcem,“ pravila Nasuada. „Byl to bezesporu výjimečný muž. Nebýt jeho, nevznikli by Vardenové. Zdá se příhodné, že v jeho práci budeš pokračovat právě ty.“
Po krátké odmlce Arya řekla: „Eragone, mohla bych vidět Glaedrovo Eldunarí?“
Eragon zaváhal, pak ale vyšel ven a vytáhl vak se srdcem ze Safiřiných sedlových brašen. Opatrně, aby se nedotkl Eldunarí, rozvázal šňůrku na vrchu vaku a nechal látku sklouznout dolů kolem zlatého kamene připomínajícího drahokam. Na rozdíl od chvíle, kdy ho viděl naposledy, teď byla záře uvnitř srdce srdcí tlumená a slabá, jako by Glaedr byl stěží při vědomí.
Nasuada se předklonila, pohlédla do vířivého středu Eldunarí a v očích se jí odrážela záře světla. „A Glaedr je skutečně tam uvnitř?“
Je, řekla Safira.
„Mohla bych s ním mluvit?“
„Můžeš to zkusit, ale pochybuji, že ti odpoví. Právě ztratil svého Jezdce. Bude mu dlouho trvat, než se vzpamatuje ze svého otřesu, pokud se mu to kdy podaří. Prosím, nech ho být, Nasuado. Kdyby si přál s tebou mluvit, už by to udělal.“
„Jistě. Nechtěla jsem ho vyrušovat v takovém zármutku. Počkám s naším setkáním, dokud opět nenalezne klid.“
Arya se přiblížila k Eragonovi, dala ruce z obou stran nad Eldunarí a držela prsty těsně nad jeho povrchem. S výrazem úcty hleděla na kámen, jakoby ztracená uvnitř jeho hlubin, a pak něco zašeptala ve starověkém jazyce. Glaedrovo vědomí nepatrně zazářilo, jako by jí odpovědělo.
Arya spustila ruce. „Eragone, Safiro, dostalo se vám té největší důvěry: opatrování života druhého. Proto vás žádám, ať se přihodí cokoli, musíte Glaedra ochránit. Když je teď Oromis pryč, budeme potřebovat jeho sílu a moudrost víc než kdy předtím.“
Nedělej si starost, Aryo, nedovolíme, aby ho postihlo nějaké neštěstí, slíbila Safira.
Eragon schoval Eldunarí zpátky do vaku a unavenými, nemotornými prsty zavázal šňůrku. Vardenové vyhráli důležitou bitvu a elfové dobyli Gil’ead, ale stejně se z toho nedokázal příliš radovat. Pohlédl na Nasuadu a zeptal se: „Co teď?“
Nasuada zvedla bradu. „Teď,“ řekla, „budeme pochodovat na Belatonu, a až ji dobudeme, vydáme se dál do Dras-Leony, které se také zmocníme, a pak do Urû’baenu, kde buď svrhneme Galbatorixe, nebo zemřeme. To budeme dělat teď, Eragone.“
*
Když se Eragon a Safira rozešli s Nasuadou, dohodli se, že odejdou z Feinsteru do vardenského tábora, aby si oba mohli nerušeně odpočinout mimo hlučné město. S Blödhgarmem a ostatními Eragonovými strážemi rozmístěnými kolem vyrazili k hlavním bránám Feinsteru a Eragon stále nesl Glaedrovo srdce srdcí v náručí. Nikdo nepromluvil.
Eragon upíral oči na zem pod sebou. Skoro nevnímal muže, kteří utíkali nebo pochodovali kolem nich. Jeho role v bitvě skončila a jediné, co chtěl, bylo lehnout si a zapomenout na trápení dnešního dne. Jeho myslí se stále ozvěnou rozléhaly poslední Glaedrovy pocity, které cítil: Je sám. Je sám a ve tmě… Sám! Eragon zalapal po dechu, když ho zaplavila vlna nevolnosti. Tak takové to je, ztratit svého Jezdce nebo svého draka. Není divu, že Galbatorix zešílel.
Jsme poslední, řekla Safira.
Eragon se zamračil, protože nechápal, jak to myslí.
Poslední svobodný drak a Jezdec, vysvětlila mu. Jsme jediní, kdo zbyli. Jsme…
Sami.
Ano.
Eragon škobrtnul o volný kámen, který přehlédl. Na okamžik zkroušeně zavřel oči. Tohle sami nedokážeme, pomyslel si. Nedokážeme! Nejsme na to připravení. Safira souhlasila a její zármutek a úzkost, ve spojení s jeho, ho skoro ochromily.
Když dorazili k městské bráně, Eragon se zastavil, protože se mu nechtělo tlačit se obrovským davem, který se snažil utéct z Feinsteru. Rozhlédl se po jiné cestě. Když přelétl očima po vnější hradbě, zmocnila se ho nenadálá touha spatřit město v denním světle.
Změnil směr a vyběhl po schodišti, které vedlo na vrchol hradeb. Safira krátce rozmrzele zavrčela, ale pak se vydala za ním a s napůl rozevřenými křídly jediným skokem vyskočila z ulice na hradbu.
Společně stáli skoro hodinu na cimbuří a sledovali, jak vychází slunce. Paprsky bledého zlatého světla jeden po druhém pádily přes zelenavá pole od východu a osvětlovaly nesčetná smítka prachu, která poletovala ve vzduchu. Tam, kde paprsky narazily na sloup kouře, dým oranžově a červeně zářil a vlnil se o to živěji. Požáry v chatrčích za městskými hradbami skoro uhasly, i když od chvíle, kdy Eragon se Safirou přiletěli, bylo v boji zapáleno hodně feinsterských domů a sloupy plamene, které skákaly do výšky z rozpadajících se stavení, dodávaly výhledu na město jakousi děsivou krásu. Za Feinsterem se ke vzdálenému, rovnému obzoru táhlo pableskující moře, na němž byly vidět plachty lodi mířící na sever.
Když slunce zahřálo Eragona skrz brnění, jeho smutek postupně vymizel jako věnce mlhy, které zdobily řeky v okolí. Zhluboka se nadechl, vydechl a uvolnil svaly.
Ne, řekl, nejsme sami. Já mám tebe a ty mě. A je tu Arya a Nasuada a Orik a taky mnoho dalších, kdo nám pomohou na naší cestě.
A Glaedr také, dodala Safira.
Ano.
Eragon pohlédl na Eldunarí ve svém náručí a zaplavila ho vlna soucitu a starostlivosti vůči drakovi, který byl uvězněný uvnitř srdce srdcí. Přitiskl kámen k hrudi a položil ruku na Safiru, vděčný za společnost jich obou.
Dokážeme to, pomyslel si. Galbatorix není nezranitelný. Má slabinu a my ji můžeme využít proti němu… Dokážeme to.
Musíme to dokázat a dokážeme, řekla Safira.
Kvůli našim přátelům a našim rodinám…
…a kvůli zbytku Alagaësie…
…to musíme zvládnout.
Eragon zvedl Glaedrovo Eldunarí nad hlavu, ukázal ho slunci a novému dni, usmál se a už se nemohl dočkat bitev, které mají přijít, aby se se Safirou konečně mohli postavit Galbatorixovi a temného krále zabít.
TOTO JE KONEC TŘETÍHO DÍLU
ODKAZU DRAČÍCH JEZDCŮ.
PŘÍBĚH BUDE POKRAČOVAT A SKONČÍ
ČTVRTÝM DÍLEM.