JEZDEC A RA’ZAK

 

EEragon seděl zalitý studenou září svého rudého světla v kamenné chodbě lemované celami poblíž středu Helgrindu. Hůl měl položenou přes klín.

Okolím se rozléhal jeho hlas, který vytrvale opakoval několik vět ve starověkém jazyce. Nešlo o kouzlo, nýbrž o výzvu pro zbývajícího ra’zaka. To, co říkal, znamenalo: „Pojď, ó, ty požírači lidského masa, pojďme skončit tento náš boj. Jsi raněný a já unavený. Tvoji druhové jsou mrtví a já jsem sám. Bude to vyrovnaný zápas. Slibuji, že proti tobě nepoužiji gramarye, nezraním tě ani nespoutám pomocí kouzel, která jsem předtím použil. Pojď, ó, ty požírači lidského masa, pojďme skončit tento náš boj…“

Doba, po kterou tohle opakoval stále dokola, mu připadala nekonečná; stejně jako bezčasí v příšerně zbarvené komnatě, která zůstávala beze změn během jeho ustavičného opakování slov, jejichž smysl a význam se pomalu vytrácel. Po nějaké době jeho vířící myšlenky utichly a jeho se zmocnil podivný klid.

Náhle se zarazil, otevřel ústa a zase je zavřel, zpozorněl.

Deset metrů před ním stál ra’zak. Z obruby potrhaného oděvu mu kapala krev. „Můj pán nechccce, abych tě zabil,“ zasyčel.

„Ale to už je ti teď jedno.“

„Ano. Pokud podlehnu tvojí holi, ať ssse sss tebou Galbatorix vypořádá, jak se mu zlíbí. On má víc sssrdcí než ty.“

Eragon se zasmál. „Srdcí? Já bojuju za lidi, on ne.“

„Hlupáčččku.“ Ra’zak trochu narovnal hlavu a ohlédl se na mrtvolu druhého ra’zaka ležící o kus dál v chodbě. „Vylíhl jsssem ssse ssspolu sss ní. Zesssílil jsssi od té doby, co jsssme se poprvé potkali, Ssstínovrahu.“

„Bylo to buď já, anebo ona.“

„Uděláššš ssse mnou dohodu, Ssstínovrahu?“

„Jakou dohodu?“

„Jsem possslední ze své rasssy, SSStínovrahu. Jsssme ssstarodávní a nechci, aby ssse na násss zapomnělo. Připomněl bysss v písssních a příbězích ossstatním lidem hrůzu, kterou jsssme budili ve tvé rassse?… Vzpomínej na násss jako na samotný ssstrach!“

„Proč bych to měl pro tebe udělat?“

Ra’zak přitiskl zobák na svou úzkou hruď a chvíli si něco kvokal a cvrlikal sám pro sebe. „Protože,“ řekl, „ti řeknu něco tajného, ano, řeknu.“

„Tak mi to řekni.“

„Dej mi nejdřív sssvé ssslovo, že mě neobelssstíš.“

„Nedám. Řekni mi to a teprve pak se rozhodnu, jestli se dohodneme.“

Uběhla minuta a žádný z nich se nepohnul, ačkoli Eragon měl svaly stále napjaté a byl připravený na nenadálý útok. Po dalším přívalu ostrého kvokání ra’zak řekl: „Ssskoro zjissstil to jméno.“

„Kdo?“

„Galbatorix.“

„Jméno čeho?“

Ra’zak nespokojeně zasyčel. „To ti nemůžu říct! To jméno! Ssskutečné jméno!“

„Musíš mi to blíž vysvětlit.“

„Nemůžu!“

„Pak nebudeme mít žádnou dohodu.“

„Proklínám tě, Jezzzdče! Proklínám tě! Ať nenajdeš hnízdiště, ani doupě, ani klid duše ve sssvém kraji. Nechť odejdeš z Alagaësssie a nikdy víc ssse nevrátíššš!“

Eragonovi hrůzou přeběhl mráz po zádech. V duchu se mu znovu vybavila slova bylinkářky Angely, když rozhodila svoje dračí kůstky, věštila mu budoucnost a předpověděla mu přesně stejný osud.

Před Eragonem se rozstříkla krev jeho nepřítele, když si ra’zak prudce odhrnul promočený plášť a odhalil luk, který držel už s šípem zasazeným do tětivy. Ra’zak zvedl a napjal zbraň a vypustil střelu.

Eragon holí odrazil šíp směřující na jeho hruď.

Jako by tenhle pokus nebyl nic jiného než úvodní gesto, které jim ukládaly zvyklosti před zahájením skutečného souboje, ra’zak se sehnul, položil luk na podlahu, urovnal si kápi a pomalu a rozvážně vytáhl zpod roucha meč s čepelí ve tvaru listu. Mezitím Eragon vstal, pevně uchopil hůl a zaujal postoj s rukama v šíři ramen.

Vrhli se proti sobě. Ra’zak se pokusil rozseknout Eragona od klíční kosti k boku, ale ten se prohnul a ukročil před ranou. Máchl holí vzhůru a zapíchl její kovový bodec pod ra’zakův zobák a prorazil pláty, které chránily krk nestvůry.

Ra’zak se zachvěl a zhroutil se k zemi.

Eragon hleděl na svého nejnenáviděnějšího nepřítele, upřeně hleděl na jeho černé oči bez víček a najednou pocítil slabost v kolenou a vyzvracel se na stěnu chodby. Otřel si ústa, vytrhl hůl z těla a zašeptal: „Za našeho otce. Za náš domov. Za Carvahall. Za Broma… Odplata byla vykonána. Ať tady hniješ navěky, ra’zaku.“

Pak přešel k cele, kde Sloun stále tvrdě spal kouzelným spánkem, hodil si řezníka přes rameno a vracel se do hlavní jeskyně Helgrindu. Cestou často odkládal Slouna na zem, aby prozkoumal dosud neprobádané místnosti nebo postranní chodby. Objevil v nich spoustu ničemných nástrojů včetně čtyř kovových lahviček seitrového oleje, které ihned zničil, aby nikdo nemohl použít tuto masožravou kyselinu ke svým zákeřným plánům.

Když se vypotácel ze spleti chodeb, horké sluneční světlo ho zasáhlo do tváře. Zadržel dech, když míjel mrtvého lethrblaka, a přešel k okraji rozlehlé jeskyně, kde pohlédl dolů ze strmé stěny Helgrindu na kopce v dáli. Na západě zpozoroval vír oranžového prachu, vznášející se nad cestou mezi Helgrindem a Dras-Leonou, který ohlašoval blížící se skupinu jezdců na koních.

Pravý bok ho pálil pod tíhou těžkého břemene, a tak si přehodil řezníka na druhé rameno. Zamrkal, aby setřásl krůpěje potu, které se mu lepily na řasy, zatímco se usilovně snažil vymyslet způsob, jak se Slounem překonat těch pět tisíc stop pod sebou.

„Je to skoro míle,“ zamumlal. „Kdyby tady byla cesta, snadno bych tu vzdálenost ušel, dokonce i se Slounem. Ale takhle musím získat sílu pomocí kouzla, abych nás dostal dolů… Ano, ale to, co lze udělat v průběhu delší doby, aniž by ses přitom zabil, může být příliš vyčerpávající, když to chceš vykonat všechno najednou. Jak říkal Oromis, tělo nedokáže proměňovat svoje zásoby na energii dost rychle, aby vydrželo provádět většinu kouzel déle než několik vteřin. V každém okamžiku mám k dispozici jenom určité množství síly, a jakmile ta dojde, musím vždy počkat, dokud se nezotavím… Ale když tu budu vést samomluvy, tak se taky nikam nedostanu.“

Pořádně uchopil Slouna a upřel oči na úzkou římsu asi sto stop pod sebou. Tohle bude bolet, pomyslel si a připravoval se na pokus. Pak vykřikl: „Audr!“

Ucítil, jak se vznesl pár palců nad podlahu jeskyně. „Fram,“ pokračoval a kouzlo ho pohánělo ven z Helgrindu na otevřené prostranství, kde se vznášel bez opory jako mrak na nebi. I když byl zvyklý na létání se Safirou, pohled na prázdnotu pod nohama ho stále naplňoval tísní.

Eragon usměrnil proud kouzla a rychle sestoupal z doupěte ra’zaků, které již zase zakrývala iluzorní kamenná stěna – na římsu. Když dosedl, bota mu sklouzla po uvolněném úlomku skály. Pár vzrušených vteřin kolem sebe mlátil rukama a hledal pevnou půdu pod nohama, ale nedokázal pohlédnout dolů, protože kdyby se předklonil, mohl by ztratit rovnováhu a spadnout. Vyjekl, když mu levá noha definitivně sklouzla z římsy a on začal padat. Než však stačil použít kouzlo, které by ho zachránilo, levá noha se mu zaklínila do praskliny ve skále a on se prudce zastavil. Okraje štěrbiny se mu zarývaly do lýtka za holenním brněním, což mu však nevadilo, protože ho to aspoň drželo na místě.

Eragon se opřel zády o Helgrind, aby mohl lépe nadzvednout Slounovo bezvládné tělo. „To nebylo tak hrozné,“ poznamenal. Stálo ho to sice hodně sil, ale ne tolik, aby nemohl pokračovat. „Zvládnu to,“ ujišťoval sám sebe. Nasál do plic čerstvý vzduch a čekal, až se mu zklidní rozbušené srdce; měl pocit, jako by s řezníkem na hřbetě sprintoval pořádný kus cesty. „Zvládnu to…“

Jeho pohled opět zalétl k přijíždějícím jezdcům. Byli mnohem blíž než předtím a tryskem uháněli přes suchou planinu tempem, které ho znepokojovalo. Je to závod mezi nimi a mnou, uvědomil si. Musím utéct, než dorazí k Helgrindu. Určitě jsou mezi nimi kouzelníci a nejsem v takovém stavu, abych se mohl utkat s Galbatorixovými čaroději. Ohlédl se na Slounovu tvář a řekl: „Možná bys mi mohl trochu pomoci, co? To je to nejmenší, co můžeš udělat, když uvážíš, že kvůli tobě riskuji smrt nebo ještě něco horšího.“ Spící řezník otočil hlavu, ztracený ve světě snů.

S temným zavrčením se Eragon odrazil od Helgrindu. Znovu vyslovil: „Audr,“ a opět se ocitl ve vzduchu. Tentokrát spoléhal i na Slounovy síly, jakkoliv skrovné. Společně klesali jako dva podivní ptáci podél členitého úbočí Helgrindu směrem k další římse, jejíž šířka slibovala bezpečné přistání.

Tak Eragon pokračoval ve společném sestupu. Nemířili přímo dolů, ale snášeli se spíše šikmo doprava, aby se stáčeli kolem Helgrindu, kde je členitý skalní masiv skryl před zraky jezdců na koních.

Čím víc se blížili zemi, tím pomaleji postupovali. Eragona se zmocňovalo zdrcující vysílení, proto se snižovala vzdálenost, kterou dokázal překonat na jeden zátah, a během přestávek mezi jednotlivými výkony pro něj bylo čím dál obtížnější nabrat síly. Dokonce i zvednout prst se stalo úkolem, který mu připadal nanejvýš rozčilující a skoro nesnesitelně namáhavý. Zanedlouho se ho zmocnily konejšivé mrákoty, které otupovaly jeho myšlenky i pocity, takže jeho rozbolavělým svalům připadaly i ty nejtvrdší skály měkké jako polštáře.

Když konečně dopadl na sluncem vyprahlou zemi – tak slabý, že se i se Slounem svalil do prachu – ležel s pažemi složenými v podivných úhlech pod sebou a přivřenýma očima zíral do žlutých teček citrínu, zapuštěného do malého kamene palec nebo dva od jeho nosu. Sloun ho tížil na zádech jako svazek ocelových prutů. Vzduch unikal z Eragonových plic, ale jako by se tam žádný nevracel. Zrak se mu zatemnil, jako by slunce zakryl mrak. Jednotlivé údery jeho srdce oddělovala smrtící pauza, a když už uhodilo, nebylo to víc než jen tlumené zachvění.

Eragon už nebyl schopen ani souvisle myslet, ale někde v hloubi duše si přesto uvědomoval, že nejspíš brzy umře. Ale neděsilo ho to, právě naopak. Ta vyhlídka mu poskytovala útěchu, protože byl neuvěřitelně unavený a smrt by ho vysvobodila z opotřebované tělesné schránky a umožnila mu věčný odpočinek.

Kus za ním, nad jeho hlavou, se objevil čmelák veliký jako palec. Kroužil mu kolem ucha, pak se vznášel kolem toho kamínku a zkoumal hrudky citrínu, které byly stejně zářivě žluté jako polní kvítí, rostoucí mezi kopci. Čmelákova srst zářila v ranním světle – každý chloupek Eragon viděl ostře a jasně – a jeho rozmazaná křídla vydávala tiché bzučení, připomínající vojenský pochod. Štětinky na nohou měl napudrované pylem.

Ten čmelák byl tak plný života, tak energický a krásný, že se Eragonovi vrátila chuť k životu. Svět, ve kterém existuje stvoření tak úžasné jako tenhle čmelák, je svět, ve kterém chtěl žít.

Silou vůle vytáhl levou ruku zpod hrudi a sevřel tuhý stonek blízkého keře. Jako pijavice, klíště nebo jiný parazit vytáhl z rostliny život a zanechal ji povadlou a uschlou. Okamžitý příval energie zbystřil Eragonův důvtip. Teď se bál – když znovu získal touhu žít, nenacházel v okolní temnotě nic než hrůzu.

Popolezl kousíček vpřed, popadl další keřík a přetáhl do sebe i jeho životní energii, pak chytil třetí keř, čtvrtý a další a další, dokud plně neobnovil své síly. Vstal a přehlédl řadu suchých rostlin; pocítil hořkost v ústech, když viděl, co způsobil.

Eragon si byl dobře vědom toho, jak neopatrně zacházel s kouzlem, a že kdyby zemřel, jeho lehkovážné chování by odsoudilo Vardeny ke zkáze. Otřásl se při pomyšlení, jakou hloupost provedl. Brom by mi dal určíte za uši, že jsem to tak zpackal, blesklo mu hlavou.

Vrátil se ke Slounovi a zvedl vyzáblého řezníka ze země. Pak si to namířil k východu a dlouhými skoky vyrazil od Helgrindu do úkrytu v mělké rokli. Když se o deset minut později zastavil, aby zkontroloval polohu svých pronásledovatelů, spatřil mrak zvířeného prachu na úpatí Helgrindu a usoudil, že jezdci už dorazili k temné kamenné věži.

Spokojeně se usmál. Galbatorixovi přisluhovači byli příliš daleko, než aby mohl kterýkoli řadový kouzelník vycítit jeho nebo Slounova ducha. Než objeví těla ra’zaků, pomyslel si, uběhnu nejméně další tři míle. Pochybuji, ze mě pak dokážou najít. Kromě toho budou hledat draka s Jezdcem, ne muže cestujícího pěšky.

Eragon byl rád, že se nemusí obávat bezprostředního útoku, a pokračoval dál dosavadním tempem: rovnoměrným, ne příliš namáhavým krokem, který dokáže udržet po celý den.

Nad hlavou mu zlatobíle zářilo slunce. Liduprázdná divočina se před ním rozprostírala desítky mil, než narazila na první vesnická stavení. V jeho srdci znovu vzklíčila radost a naděje.

Konečně jsou ra’zakové mrtví!

Konečně skončila jeho odvetná výprava. Konečně splnil svou povinnost vůči Gerovi a Bromovi. A konečně odhodil břemeno strachu a zlosti, pod nímž trpěl od chvíle, kdy se ra’zakové poprvé objevili v Carvahallu. Zabít je trvalo mnohem déle, než čekal, ale teď to skutečně vykonal a byl to velký čin. Dopřál si pocit sebeuspokojení nad tím, že splnil takový obtížný úkol, byť s pomocí Rorana a Safiry.

Zaskočilo ho však, že vítězství vnímal jako hořkosladké, dotčené nečekaným pocitem ztráty. Pronásledování ra’zaků bylo jedním z posledních pout s jeho předchozím životem v údolí Palancar a toto pouto nerad přetínal, i když bylo tak strašlivé. Navíc byl ten úkol smyslem jeho života v době, kdy žádný jiný neměl; byl to ten důvod, proč tehdy opustil svůj domov. Teď na místě, kde v sobě celou tu dobu živil nenávist k ra’zakům, zela prázdná díra.

Eragona vyděsilo, že je možné litovat konce takové hrozné výpravy, a přísahal si, že znovu takovou chybu neudělá. Odmítám se tolik upínat na svůj boj proti Království, Murtaghovi a Galbatorixovi, abych nechtěl jít dál za něčím jiným, nadejde-li k tomu čas – nebo dokonce abych konflikt neprotahoval, namísto abych se snažil přizpůsobit čemukoli, co nastane. Pak se rozhodl zapudit nepatřičnou lítost a soustředil se na svůj pocit úlevy: úlevy z toho, že se zbavil náročných úkolů své dobrovolné mise a že mu teď zbývají už jen ty povinnosti, které vyplývají z jeho současného postavení.

Ta radost jej poháněla vpřed. Když teď byli ra’zakové zneškodněni, měl pocit, jako by konečně mohl svůj život založit ne na tom, kým býval, ale na tom, kým se stal: Dračím jezdcem.

S úsměvem pohlédl na vlnící se obzor. Hlasitě se za běhu smál a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší. Jeho smích se nesl mělkou roklí a všechno kolem něj se zdálo nové a krásné a plné příslibů.