HOSTINA S PŘÁTELI

 

EEragon se Safirou odešli z Nasuadina rudého velitelského stanu se skupinou elfů v patách a zamířili k malému stanu, který mu byl přidělen, když se přidali k Vardenům na Hořících pláních. Tam na něj čekal velký sud vroucí vody, z něhož stoupaly chomáčky páry, hrající duhovými barvami ve světle obrovského zapadajícího slunce. Na chvíli zatím ještě koupel odložil a vlezl do stanu.

Když vše zkontroloval a ujistil se, že těch pár věcí, co má, je na svém místě, shodil svůj ruksak, opatrně z něj vytáhl brnění a uložil ho pod polní lůžko. Potřebovalo by očistit a naolejovat, ale to byl úkol, který bude muset počkat. Pak sáhl ještě dál pod postel, až prsty zaškrábal o látkovou stěnu za ní, a chvíli rukou šmátral ve tmě, dokud nenarazil na dlouhý, tvrdý předmět. Sevřel těžký balíček zabalený v látce a položil si ho přes kolena. Rozmotal obal a začal od silnějšího konce balíčku odmotávat pásy hrubého plátna.

Kousek po kousku se objevoval ošoupaný kožený jílec Murtaghova jedenapůlručního meče. Eragon se zarazil, když odhalil rukojeť, záštitu meče a větší část zářivého ostří – bylo zubaté jako pila od toho, jak Murtagh odvracel Eragonovy údery Zar’rocem.

Eragon seděl a upíral oči na zbraň s rozporuplnými pocity. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale den po bitvě se vrátil na planinu a sebral meč z hustého bláta, kam ho Murtagh odhodil. Dokonce i za jedinou noc, kdy byl meč vystaven povětrnostním vlivům, získala ocel skvrnitý závoj rzi. Jediným slovem odstranil rezavý povlak. Možná proto, že mu Murtagh ukradl jeho vlastní meč, cítil nutkání vzít si ten Murtaghův, jako by taková výměna mohla umenšit jeho ztrátu, i když byla nerovná a nedobrovolná. Možná ho vzal proto, že chtěl mít nějakou připomínku jejich krvavého střetu. Anebo proto, že měl stále Murtagha v hloubi srdce rád, navzdory smutným okolnostem, které je postavily proti sobě. Jakkoli si Eragon ošklivil to, co se z Murtagha stalo a za co ho litoval, nedokázal popřít spojení, které mezi nimi existovalo. Měli společný osud. Kdyby se narodili v opačném pořadí, byl by vychovaný v Urû’baenu on a Murtagh v údolí Palancar, mohly být jejich současné pozice stejně dobře obrácené. Prostě jejich životy byly neúprosně propletené.

Zatímco Eragon hleděl na stříbrnou ocel, vymyslel zaklínadlo, které by vyhladilo škrábance na čepeli, uzavřelo klínovité zářezy po okrajích a obnovilo tvrdost a pružnost meče. Přesto dlouze zvažoval, zda ho má použít. Také jizvu, kterou mu udělal Durza, si uchovával jako připomínku jejich setkání, aspoň dokud mu ji draci neodstranili během Agaetí Blödhren. Měl by si tedy ponechat i meč s těmihle šrámy? Bylo by pro něj dobré nosit takovou bolestnou připomínku u boku? A co by z toho vyvodil zbytek Vardenů, kdyby se rozhodl třímat v rukou meč zrádce? Zar’roc byl dárek od Broma, Eragon ho nemohl odmítnout a nikdy nelitoval, že ho přijal. Ale nyní nebyl pod žádným nátlakem, který by ho nutil přijmout bezejmenný meč, který mu spočíval na klíně.

Meč potřebuji, pomyslel si. Ale ne tenhle.

Znovu zabalil zbraň do plátěného krytu a zastrčil jej zpátky pod postel. Pak s čistou košilí a tunikou v podpaží vyšel ze stanu, aby se vykoupal.

Když byl umytý a oblečený v jemné košili a tunice z lámarae, vyrazil na setkání s Nasuadou ke stanům léčitelů, tak jak ho předtím požádala. Safira letěla, protože jak poznamenala: Pro mě je to na zemi příliš přecpané, pořád zakopávám o stany. Navíc kdybych šla s tebou, shromáždil by se kolem nás takový houf lidí, že bychom se stěží mohli pohnout.

Nasuada na něj čekala u tří stožárů, na kterých v chladnoucím vzduchu bezvládně visel půltucet křiklavě barevných praporků. Od doby, co se rozloučili, se převlékla a teď měla na sobě lehké letní šaty světle slámové barvy. Husté, jakoby mechové vlasy měla vysoko vyčesané do jakéhosi propletence uzlíků a copů. Celý účes držela pohromadě jediná bílá stuha.

Usmála se na Eragona. Úsměv jí oplatil a zrychlil krok. Když se přiblížil, jeho strážci se spojili s její ostrahou a on vycítil nápadné projevy podezíravosti na straně Temných jestřábů a strojenou lhostejnost elfů.

Nasuada ho vzala za paži, a zatímco si příjemně povídali, pomalu ho vedla mořem stanů. Nad nimi kroužila Safira, která vyčkávala s přistáním, dokud nedorazí na místo určení. Eragon s Nasuadou hovořili o mnoha věcech. Bylo mezi nimi jen málo opravdu důležitých, ale její důvtip, veselá nálada a ohleduplnost trefných poznámek ho okouzlily. Dokázal s ní snadno rozmlouvat a ještě snáze ji poslouchat, a právě ta lehkost způsobila, že si uvědomil, jak moc ji má rád. To, jak ho držela, bylo důvěrnější, než jak by se běžně vedl velitel s poddaným. Tohle jejich pouto v něm vzbuzovalo zcela nový pocit. Kromě tety Mariany, na kterou mu zůstaly jen matné vzpomínky, vyrostl ve světě mužů a chlapců a nikdy neměl příležitost přátelit se s ženou. Kvůli své nezkušenosti cítil nejistotu a určité rozpaky, ale zdálo se, že si toho Nasuada nevšimla.

Zastavila se před stanem, z něhož vycházela zář mnoha svící a ve kterém hučela spousta nesrozumitelných hlasů. „Teď se musíme zase ponořit do močálu politiky. Připrav se.“

Odhrnula vstupní dílec do stanu a Eragon povyskočil, když houf lidí uvnitř vykřikl: „Překvapení!“ Stanu vévodil široký stůl podepřený dřevěnými kozami a naložený jídlem. Seděli u něj Roran s Katrinou, asi dvacet vesničanů z Carvahallu včetně Horsta a jeho rodiny, bylinkářka Angela, Jeod se svou ženou Helenou a několik neznámých lidí, kteří vypadali jako námořníci. Na zemi vedle stolu si hrála skupinka dětí. Zarazily se uprostřed hry a s otevřenou pusou civěly na Nasuadu a Eragona, jako by se nedokázaly rozhodnout, která z těch dvou podivných osob si zaslouží více jejich pozornosti.

Eragon se zazubil a byl dojatý. Než si stačil promyslet, co by měl říct, Angela zvedla svůj džbánek a zapištěla: „No tak, nestůj tam s otevřenou pusou! Pojď si sednout. Mám hlad!“

Zatímco se všichni smáli, Nasuada dovedla Eragona ke dvěma prázdným židlím vedle Rorana. Eragon pomohl Nasuadě usednout, a když klesala do židle, tiše se jí zeptal: „Tohle jsi zařídila ty?“

„Roran mi navrhl, koho bys tu asi tak chtěl mít, ale ano, původní nápad byl můj. A přidala jsem pár dalších spolustolovníků, jak jistě poznáš.“

„Děkuji,“ řekl Eragon až zahanbeně. „Moc ti děkuji.“

V levém zadním koutě stanu uviděl sedět Elvu se zkříženýma nohama a s tácem jídla na klíně. Ostatní děti se jí stranily – Eragon si nedokázal představit, že by s nimi měla mnoho společného – a ani nikdo z dospělých, kromě Angely, se podle všeho v její přítomnosti necítil moc dobře. Malá dívenka s útlými rameny na něj pohlédla děsivýma fialovýma očima zpod černé ofiny a neslyšeně vyslovila něco, co zřejmě bylo: „Zdravím, Stínovrahu.“

„Zdravím, Jasnovidko,“ odpověděl neslyšně. Roztáhla malá růžová ústa do něčeho, co by mohlo být okouzlujícím úsměvem, nebýt těch krutých očí, které se blýskaly nad ním.

Eragon sevřel opěrky své židle, když se stůl zachvěl, nádobí zacinkalo a stěny stanu se zatřepotaly. Potom se zadní část stanu vyboulila a rozevřela a dovnitř strčila hlavu Safira. Maso! zvolala. Cítím maso!

Dalších pár hodin si Eragon užíval množství jídla, pití a radosti z příjemné společnosti. Bylo to pro něj něco jako vrátit se domů. Víno teklo proudem, a když vesničané jednou nebo dvakrát vyprázdnili své poháry, zapomněli na uctivost a chovali se k němu zase jako dřív, jako k jednomu z nich, což byl nejhezčí dárek, jaký mu mohli dát. Stejně vstřícní byli i k Nasuadě, ačkoli nevtipkovali na její účet, kdežto na Eragonův občas ano. Jak svíce odhořívaly, stan se naplnil bledým kouřem. Vedle sebe Eragon znovu a znovu slyšel Rorana vybuchovat smíchy a přes stůl k němu doléhal ještě hlubší hřmot Horstova smíchu. Angela zamumlala zaklínadlo a roztancovala malého mužíčka, kterého vyrobila z kůrky kynutého chleba, což všechny velmi pobavilo. Děti postupně překonaly počáteční strach ze Safiry a opovážily se k ní přiblížit a pohladit ji po čumáku. Brzy už jí lezly po krku, visely jí za ostny a tahaly ji za hřebínky nad očima. Eragon se musel smát, když to viděl. Jeod pobavil přítomné písní, kterou se kdysi dávno naučil z nějaké knihy, a Tara tancovala gigu. Nasuadiny zuby se zaleskly, když se zasmála a pohodila hlavou dozadu. A Eragon na žádost všech vyprávěl několik svých dobrodružství. Posluchače zvlášť zajímalo jeho líčení, jak s Bromem utekl z Carvahallu.

„Když pomyslím,“ vydechla Gertruda, léčitelka s baculatou tváří, a zatahala si za šál, „že jsme měli v našem údolí draka a vůbec jsme o tom nevěděli…“ Párem pletacích jehlic, které vytáhla z rukávů, ukázala na Eragona. „A když pomyslím na to, jak jsem ošetřovala tvé sedřené nohy, které sis poranil během letu na Safiře – nikdy by mě nenapadla skutečná příčina.“ Zakroutila hlavou, zamlaskala a začala plést z hnědé vlněné příze s udivující rychlostí získanou za desítky let praxe.

Jako první odcházela Elain, kterou v jejím pokročilém těhotenství zdolala únava. Jeden z jejích synů, Baldor, šel s ní. O půl hodiny později se rozhodla odejít také Nasuada s tím, že kvůli svým povinnostem nemůže zůstat tak dlouho, jak by chtěla, ale že jim všem přeje zdraví a štěstí a doufá, že ji budou nadále podporovat v jejím boji proti Království.

Když Nasuada vstala od stolu, pokynula Eragonovi. Šel ji vyprovodit ke vchodu. Když se otočila zády ke stolovníkům, řekla: „Eragone, vím, že po cestě potřebuješ čas na zotavenou a že máš vlastní záležitosti, které si musíš zařídit. Proto si zítra a pozítří můžeš dělat, co budeš chtít. Ale ráno třetího dne se dostav do mého stanu a promluvíme si o tvé budoucnosti. Mám pro tebe nanejvýš důležitý úkol.“

„Má paní,“ řekl s lehkou úklonou a pak pokračoval: „Elva je ti stále nablízku, ať jsi kdekoli, viď?“

„Ano, chrání mě proti jakémukoli nebezpečí, které může proklouznout Temným jestřábům. Také její schopnost vytušit, co lidi sužuje, je nesmírně užitečná. Takhle je mnohem snazší získat někoho pro spolupráci, když znáš všechny jeho tajné bolístky.“

„Byla bys ochotná se toho vzdát?“

Prohlížela si ho pronikavým pohledem. „Hodláš snad zrušit Elvinu kletbu?“

„Rád bych to zkusil. Pamatuješ, slíbil jsem jí to.“

„Ano, byla jsem u toho.“ Na okamžik ji vyrušil rachot padající židle a pak pokračovala: „Tvoje sliby nás jednou přivedou do hrobu… Elva je nenahraditelná. Nikdo jiný nevládne podobnými schopnostmi. A její služby, jak jsem právě vysvětlila, mají větší cenu než hromada zlata. Dokonce už mě napadlo, že z nás všech by se právě jí mohlo podařit porazit Galbatorixe. Ona by dokázala předvídat každý jeho útok a tvoje kouzlo by jí ukázalo, jak se jim bránit, a pokud by při jejich odvracení nemusela obětovat svůj život, zvítězila by… Pro dobro Vardenů, Eragone, pro dobro všech v Alagaësii, nemohl bys svůj pokus vyléčit Elvu jenom předstírat?“

„Ne,“ odsekl pohoršeně. „Neudělal bych to, ani kdybych mohl. Nebylo by to správné. Pokud budeme Elvu nutit, aby zůstala tím, čím je, obrátí se nakonec proti nám a já ji nechci za nepřítele.“ Odmlčel se a pak, s ohledem na Nasuadin výraz, dodal: „Mimoto je velice pravděpodobné, že se mi to nepovede. Odstranit takovou neurčitě vyjádřenou kletbu je přinejmenším velmi obtížný úkol… Mohu ti něco navrhnout?“

„Co?“

„Buď k Elvě upřímná. Vysvětli jí, co pro Vardeny znamená, a požádej ji, zda by dokázala i nadále nést své břímě ku prospěchu všech svobodných lidí. Možná odmítne, a má na to plné právo. Ale pokud nebude souhlasit, znamená to, že její povaha stejně není taková, na jakou bychom se mohli naprosto spolehnout. A pokud to přece přijme, bude to její svobodné rozhodnutí.“

Nasuada se trochu zamračila, ale nakonec přikývla. „Promluvím si s ní zítra. Měl bys u toho také být, abys mi pomohl ji přesvědčit, nebo abys zrušil svou kletbu, pokud se nám to nepovede. Přijď ke mně do stanu tři hodiny po úsvitu.“ A s těmito slovy vyklouzla do pochodněmi osvětleného tábora.

Daleko později, když už svíce pohasínaly ve svých stojanech a vesničané se začínali po dvou nebo po třech rozcházet, chytil Roran Eragona za loket a protáhl ho zadní částí stanu vedle Safiry, kde je ostatní nemohli slyšet. „To, co jsi prve říkal o Helgrindu, to bylo skutečně všechno?“ zeptal se naléhavě. Jeho stisk jako pár železných klepet svíral svaly Eragonovy paže. Pohled měl tvrdý a tázavý, ale také nezvykle zranitelný.

Eragon na něj upřeně pohlédl. „Pokud mi důvěřuješ, Rorane, už se mě na to nikdy neptej. Není to nic, co bys chtěl vědět.“ Eragon pocítil hlubokou tíseň, že musel před Roranem a Katrinou zatajit Slounovu existenci. Věděl sice, že tenhle podvod je nutný, ale i tak mu bylo nepříjemné lhát členům vlastní rodiny. Na okamžik zvažoval možnost, že by Roranovi přece jen pověděl pravdu, ale pak si vzpomněl na všechny důvody, pro které se rozhodl to neudělat, a udržel jazyk za zuby.

Roran zaváhal s ustaraným výrazem ve tváři, nakonec však sevřel čelisti a pustil Eragona. „Věřím ti. K tomu rodina přece je, nebo snad ne? Věřím.“

„K tomu a abychom se vzájemně pobili.“

Roran se zasmál té narážce na Murtagha a palcem si promnul nos. „To taky.“ Zavlnil mohutnými, kulatými rameny a zvedl levou ruku, aby si promasíroval pravé rameno, což byl zvyk, který mu zbyl z doby, kdy ho klovli ra’zakové. „Mám ještě jednu otázku.“

„Ano?“

„Je to laskavost… o kterou tě chci požádat.“ Po rtech mu přelétl čtverácký úsměv a pokrčil rameny. „Nikdy jsem si nemyslel, že s tebou budu mluvit o něčem takovém. Jsi mladší než já, sotva jsi dospěl v muže a ještě k tomu jsi můj bratranec.“

„Mluvit o čem? Přestaň už chodit kolem horké kaše.“

„O svatbě,“ řekl Roran a napřímil se. „Oddáš mě s Katrinou? Potěšilo by mě to, a i když jsem to Katrině zatím neříkal, protože jsem dosud neměl tvůj příslib, vím, že by si toho také vážila a potěšilo by ji, kdybys souhlasil spojit nás jako muže a ženu.“

Eragon byl tak překvapený, že nenacházel slov. Nakonec dokázal vykoktat: „Já?“ Pak honem dodal: „Samozřejmě bych to moc rád udělal, ale… já? To opravdu chceš? Jsem si jistý, že Nasuada by vás dva také oddala… Mohl bys mít i krále Orrina, skutečného krále! Ten by se nesmírně rád chopil příležitosti vykonat obřad, pokud by mu to pomohlo získat mou přízeň.“

„Chci tebe, Eragone,“ řekl Roran a poplácal ho po rameni. „Jsi Jezdec a jsi jediná další žijící osoba mojí krve. Murtagh se nepočítá. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by měl nás dva oddat spíše než ty.“

„Pak,“ řekl Eragon, „to rád udělám.“ Roran ho objal a stiskl vší silou, až z Eragona vymáčkl skoro všechen vzduch. Zlehka zalapal po dechu, když ho Roran pustil, a potom, jakmile zase mohl mluvit, se ještě zeptal: „Kdy? Nasuada pro mě naplánovala nějaký úkol. Ještě nevím, co to je, ale hádám, že mě to na nějaký čas zaměstná. Takže… možná začátkem příštího měsíce, pokud to okolnosti dovolí?“

Roranova ramena se zvedla a napjala. Zakroutil hlavou jako býk, který svými rohy prohrabuje trs ostružiní. „A co pozítří?“

„Tak brzy? Není to trochu ve spěchu? Nebude téměř žádný čas na přípravu. Lidé si budou myslet, že je to nemístné.“

Roran se napřímil a žíly na rukou mu vystouply, když otevřel a zavřel pěsti. „Nemůže to počkat. Pokud nebudeme svoji, a to rychle, staré ženy budou mít daleko zajímavější téma pro drby než mou netrpělivost. Rozumíš?“

Eragonovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem Roran mluví, ale jakmile mu to došlo, nedokázal se ubránit širokému úsměvu. Roran bude otcem! pomyslel si. Radostně odpověděl: „Rozumím. Takže pozítří.“ Zabručel, když ho Roran ještě jednou objal a poplácal po zádech. S jistými obtížemi se vymanil z medvědího objetí.

Roran se zazubil a řekl: „Jsem tvým dlužníkem. Děkuji ti. Teď musím říct ty novinky Katrině a je třeba udělat vše, co se dá, abychom připravili svatební hostinu. Jakmile bude rozhodnuto o přesné hodině, dáme ti vědět.“

„To zní dobře.“

Roran se vydal zpátky ke stanu, pak se ještě prudce otočil a vyhodil rukama do vzduchu, jako by chtěl obejmout celý svět. „Eragone, budu se ženit!“

Se smíchem na něj Eragon mávl. „Jdi, ty blázne. Už na tebe čeká.“

Jakmile se dílce stanu za Roranem zavřely, Eragon vylezl na Safiru. „Blödhgarme?“ zavolal. Elf neslyšně, skoro jako stín, vystoupil na světlo. Žluté oči mu plály jako uhlíky. „Safira a já se teď na chvíli proletíme. Setkáme se u mého stanu.“

„Jistě, Stínovrahu,“ řekl Blödhgarm a sklonil hlavu.

Pak Safira pozvedla obrovská křídla, rozběhla se třemi kroky a vystřelila přes řady stanů, do nichž se opřel vítr, jak silně a rychle máchla křídly. Prudké pohyby Eragonem zatřásly, a tak sevřel osten před sebou, aby se přidržel. Safira kroužila nad táborem výš a výš, dokud se z něj nestala jen bezvýznamná světlá skvrnka, zakrslá ve srovnání s temnou krajinou kolem ní. Tam se radostně vznášela mezi nebem a zemí a všude je obklopovalo naprosté ticho.

Eragon si opřel hlavu o její krk a hleděl vzhůru na třpytivý pás prachu, který se klenul přes oblohu.

Odpočiň si, jestli chceš, maličký, řekla Safira. Nenechám tě spadnout.

A Eragon odpočíval a zaplavily ho obrazy kruhového kamenného města, stojícího uprostřed nekonečné pláně, a malé dívky, která se toulala jeho úzkými, klikatými uličkami a zpívala stále se vracející melodii.

A tak se noc vlekla až do rána.