ROZLOUČENÍ

 

Rhunönina domu Safira s Eragonem letěli zpátky do svého stromového domu. Eragon si posbíral z ložnice své věci, osedlal Safiru a vylezl zpátky na obvyklé místo za jejím krkem.

Než poletíme na skálu Tel’naeír, řekl, je tu ještě jedna věc, kterou musím v Ellesméře zařídit.

Musíš? zeptala se.

Nebudu spokojený, dokud to neudělám.

Safira vyskočila ze stromového domu. Plachtila na západ, dokud budovy nezačaly řídnout, a pak se stočila dolů k měkkému přistání na úzké, mechem porostlé pěšině. Poté, co se zeptali na cestu elfa, který seděl ve větvích nedalekého stromu, pokračovali lesem, dokud nepřišli k malému domku s jedinou místností, vyrostlému z kmene jedle stojící v ostrém úhlu k zemi, jako by se do ní neustále opíral vítr.

Nalevo od domu byl měkký násep hlíny o něco vyšší než Eragon. Přes jeho okraj se valil potůček, který vtékal do průzračného jezírka, než se zase ztratil v temných zákoutích lesa. Jezero lemovaly bílé orchideje. Ze země mezi útlými květy, které rostly podél bližšího břehu, vyčuhoval baňatý kořen a na tom kořeni seděl se zkříženýma nohama Sloun.

Eragon zatajil dech, protože ho nechtěl upozornit na svou přítomnost.

Řezník měl na sobě hnědooranžové šaty podle elfské módy. Kolem hlavy měl ovázaný tenký černý pás látky, který zakrýval jeho prázdné oční důlky. V klíně držel kus vyschlého dřeva a ořezával je malým, zahnutým nožem. Ve tváři měl mnohem více vrásek, než si Eragon pamatoval, a ruce měl pokryté několika novými jizvami, jež měly oproti okolní kůži popelavě šedou barvu.

Počkej tady, řekl Eragon Safiře a sklouzl jí ze hřbetu.

Když se Eragon přiblížil k Slounovi, řezník přestal vyřezávat a zvedl hlavu. „Jdi pryč,“ zachroptěl.

Eragon nevěděl, co má na to říct, a tak zůstal stát na místě a mlčel.

Svaly na Slounově čelisti se zavlnily, odřízl dalších pár kudrlinek dřeva ve svých rukou, pak poklepal špičkou nože na kořen a řekl: „Jděte k čertu. Nemůžete mě pár hodin nechat o samotě s mým trápením? Nechci poslouchat žádného vašeho barda ani básníka a je jedno, kolikrát se mě na to zeptáte. Teď jděte. Vypadněte.“

V Eragonovi se vzedmula lítost a zlost a také pocit, jako by se přemístil v místě a čase, když viděl muže, vedle kterého vyrůstal, kterého se tak často bál a kterého neměl rád, v takovém stavu. „Jsi spokojený?“ zeptal se Eragon ve starověkém jazyce a nasadil lehký, zpěvavý tón.

Sloun znechuceně zavrčel. „Víš, že nerozumím vašemu jazyku a nechci se ho učit. Ta slova mi zní v uších delší, než by měla být. Pokud nebudete mluvit jazykem mojí rasy, tak na mě raději nemluvte vůbec.“

Navzdory Slounově žádosti Eragon nezopakoval otázku v jejich společné řeči ani neodešel.

Sloun zaklel a znovu se pustil do vyřezávání. Po každém dalším tahu přejel palcem po povrchu dřeva a kontroloval výsledek, ať už vyřezával cokoli. Uběhlo několik minut a pak Sloun mírnějším hlasem řekl: „Měli jste pravdu, dělat něco rukama mi zklidňuje myšlenky. Někdy… někdy skoro dokážu zapomenout, co jsem ztratil, ale vzpomínky se nakonec vždycky vrátí a já mám pocit, jako bych se jimi dusil… Jsem rád, že jste mi nabrousili nůž. Muž by měl mít nůž stále ostrý.“

Eragon ho ještě minutu sledoval, potom se odvrátil a šel zpátky k místu, kde čekala Safira. Když se vyšvihl do sedla, řekl: Zdá se, že se Sloun moc nezměnil.

A Safira odpověděla: Nemůžeš čekat, že se za tak krátký čas stane někým úplně jiným.

Ne, ale doufal jsem, že tady v Ellesméře získá trochu moudrosti a že se možná bude kát ze svých zločinů.

Pokud si nechce přiznat své chyby, Eragone, nic ho k tomu nedonutí. V každém případě jsi pro něj udělal všechno, co jsi mohl. Teď si sám musí najít způsob, jak se smířit se svým způsobem života. Když to nedokáže, pak ho nech, ať najde útěchu ve věčném hrobě.

Z mýtiny nedaleko Slounova domu se Safira vznesla nad okolní stromy, zamířila na sever ke skále Tel’naeír a co nejsilněji a nejrychleji mávala křídly. Slunce už úplně vystoupalo nad obzor a paprsky světla, které proudily přes koruny stromů, vytvářely dlouhé, temné stíny a mířily k západu jako rudé prapory.

Safira sestoupala k pasece u borového domku, kde stáli Glaedr a Oromis a čekali na ně. Eragona vylekalo, když viděl, že Glaedr má mezi dvěma dlouhými ostny na zádech umístěné sedlo a že Oromis je oblečený v těžkých, modrozelených cestovních šatech, přes které má krunýř zlatého šupinového brnění a chrániče paží. Přes záda měl přehozený vysoký štít ve tvaru diamantu, v ohbí levé paže držel starobylou helmu a kolem beder měl připásaný svůj bronzově zbarvený meč Naegling.

Safira se s poryvem větru ze svých křídel snesla na trávník. Když Eragon sklouzl na zem, vystřelila jazykem a ochutnala vzduch. Poletíte s námi k Vardenům? zeptala se. Špička ocasu se jí zakroutila vzrušením.

„Poletíme s vámi až na okraj Du Weldenvarden, ale tam se naše cesty musí rozdělit,“ řekl Oromis.

Eragon se zklamaně zeptal: „Pak se vrátíte do Ellesméry?“

Oromis zavrtěl hlavou. „Ne, Eragone. Pak budeme pokračovat dál do Gil’eadu.“

Safira zasyčela překvapením, což byl pocit, který měl i Eragon. „Proč do Gil’eadu?“ zeptal se nechápavě.

Protože Islanzadí a její vojsko tam pochodují z Ceunonu a budou obléhat město, řekl Glaedr na vysvětlenou. O Eragonovo vědomí se otřelo jeho zvláštní, třpytivé uspořádání mysli.

Ale copak nechcete s Oromisem svou existenci před Královstvím tajit? zeptala se Safira.

Oromis na chvíli s uzavřeným a tajemným výrazem ve tváři zavřel oči. „Čas schovávání skončil, Safiro. Glaedr a já jsme vás dva naučili všechno, co se dalo za tu krátkou chvíli, po kterou jste u nás mohli studovat. Bylo to žalostné vzdělání ve srovnání s tím, jakého by se vám dostalo kdysi, ale vzhledem k tomu, jak nás tlačí chod událostí, máme štěstí, že jsme vám mohli předat aspoň tolik, co jsme vás naučili. Jsme s Glaedrem přesvědčení, že teď víte všechno, co by vám mohlo pomoci porazit Galbatorixe.“

„A jelikož se zdá nepravděpodobné, že kterýkoli z vás bude mít před koncem téhle války šanci se sem vrátit kvůli dalšímu výcviku, a jelikož je ještě méně pravděpodobné, že by se objevil další drak a Jezdec, které bychom měli vycvičit, dokud bude u moci Galbatorix, rozhodli jsme se, že už nemáme důvod zůstávat skrytí v Du Weldenvarden. Je důležitější, abychom pomohli Islanzadí a Vardenům svrhnout Galbatorixe, než tu nečinně otálet a čekat, až nás vyhledá další Jezdec a drak.“

„Až Galbatorix zjistí, že jsme stále naživu, podkope to jeho sebejistotu, protože nebude vědět, zda jeho pokus o vyhlazení nepřežili i další draci a Jezdci. Zpráva o naší existenci také pozvedne náladu trpaslíků a Vardenů a zapudí možné účinky, které mohlo mít na odhodlání jejich bojovníků zjevení Murtagha s Trnem na Hořících pláních. A také to může dost zvýšit počet nováčků, které Nasuada získá z Království.“

Eragon pohlédl na Naegling a řekl: „Ale určitě, Mistře, nemáte v úmyslu se sami pustit do bitvy.“

„A proč bychom neměli?“ zeptal se Oromis a naklonil hlavu k jedné straně.

Eragon nechtěl Oromise ani Glaedra urazit, a proto si nebyl jistý, jak by měl odpovědět. Nakonec řekl: „Odpusť, Mistře, ale jak můžeš bojovat, když můžeš používat jenom kouzla, která vyžadují minimální množství energie? A co ty záchvaty, kterými někdy trpíš? Pokud tě některý přepadne uprostřed bitvy, mohlo by se ti to stát osudným.“

Oromis odpověděl: „Jak už bys teď měl dobře vědět, pouhá síla zřídkakdy rozhodne o vítězi, když zápolí dva kouzelníci. Přesto mám všechnu potřebnou sílu tady, v drahokamu svého meče.“ A sáhl k levému boku a položil dlaň pravé ruky na žlutý diamant, který tvořil hlavici Naeglingu. „Víc než sto let jsme s Glaedrem střádali do tohoto diamantu každé zrnko našich nadbytečných sil a svou energii do mých zásob přidali i jiní: dvakrát týdně mě tady navštěvuje několik elfů z Ellesméry, kteří do drahokamu přemisťují všechny své záložní životní síly. Množství energie obsažené uvnitř tohoto kamene je úžasné, Eragone – s ním bych mohl posunout celou horu. Bude tedy snadné ubránit sebe a Glaedra před meči, kopími a šípy, nebo dokonce před balvanem vymrštěným prakem. Co se týče mých záchvatů, očaroval jsem kámen v Naeglingu jistými kouzly, která mě ochrání před zraněním, kdyby mě záchvat zastihl na bitevním poli a já se nemohl bránit. Jak vidíš, Eragone, Glaedr a já zdaleka nejsme tak bezbranní.“

Eragon zahanbeně svěsil hlavu a zamumlal: „Ano, Mistře.“

Oromisův výraz poněkud roztál. „Cením si tvého zájmu, Eragone, a právem si děláš starosti, protože válka je nebezpečný podnik a i ten nejdokonalejší bojovník může uprostřed zuřivé bitvy najít smrt. Ale naše věc za to stojí. Pokud Glaedr a já zemřeme, pak zemřeme rádi, protože svou obětí možná pomůžeme osvobodit Alagaësii od stínu Galbatorixovy tyranie.“

„Ale pokud zemřete,“ řekl Eragon, který se cítil velmi hloupě, „a my přesto uspějeme, zabijeme Galbatorixe a vysvobodíme poslední dračí vejce, kdo vycvičí dalšího draka a jeho Jezdce?“

Oromis Eragona zaskočil, když se k němu natáhl a chytil ho za rameno. „Pokud se to stane,“ řekl elf s vážnou tváří, „pak bude tvou povinností, Eragone, a tvou, Safiro, vycvičit nového draka a Jezdce ve zvyklostech našeho řádu. Ach, nedívej se tak nešťastně, Eragone. Nebudeš na to sám. Islanzadí a Nasuada nepochybně zajistí, aby ti na pomoc přišli nejmoudřejší učenci z obou našich ras.“

Eragona se zmocnil podivný pocit neklidu. Často toužil, aby s ním víc jednali jako s dospělým, a přesto se necítil připravený převzít Oromisovu roli. Připadlo mu špatné o tom jenom uvažovat. Poprvé mu došlo, že se nakonec stane součástí starší generace, a že až k tomu dojde, nebude mít žádného rádce, na jehož vedení by se mohl spoléhat. Sevřelo se mu hrdlo.

Oromis pustil jeho rameno, ukázal na Brisingr, který ležel Eragonovi v náručí, a řekl: „Celý les se zatřásl, když jsi probudila strom Menoa, Safiro, a půlka elfů z Ellesméry se spojila s Glaedrem a se mnou se zoufalými prosbami, abychom stromu přispěchali na pomoc. A co víc, museli jsme se za tebe přimluvit u Gilderiena Moudrého, aby tě nepotrestal za to, že používáš takové násilné metody.“

Nebudu se omlouvat, odvětila Safira. Neměli jsme čas čekat, až zabere vlídné přesvědčování.

Oromis přikývl. „Chápu a nekritizuji tě, Safiro. Jenom jsem chtěl, aby sis uvědomila důsledky svých činů.“ Oromis natáhl ruku a Eragon mu podal svůj čerstvě vyrobený meč a podržel mu helmu, zatímco si elf meč prohlížel. „Rhunön se překonala,“ prohlásil Oromis. „Jen málo zbraní, ať už mečů nebo jiných, se vyrovná téhle. Máš štěstí, že nosíš takový úchvatný meč, Eragone.“ Jedno z Oromisových ostrých obočí se o kousíček povytáhlo, když si přečetl glyf na čepeli. „Brisingr… velmi výstižné jméno pro meč Dračího jezdce.“

„Ano,“ řekl Eragon. „Ale z nějakého důvodu pokaždé, když vyslovím jeho jméno, čepel zaplaví…,“ zaváhal a místo aby řekl oheň – což samozřejmě bylo ve starověkém jazyce brisingr – řekl: „plameny.“

Oromisovo obočí stouplo ještě výš. „Skutečně? Má Rhunön vysvětlení pro tenhle jedinečný jev?“ zeptal se Oromis a vracel přitom meč Eragonovi.

„Ano, Mistře,“ řekl Eragon. Zopakoval mu obě Rhunöniny teorie.

Když skončil, Oromis zamumlal: „Zajímalo by mě…,“ a přelétl očima přes Eragona k obzoru. Pak krátce potřásl hlavou a znovu upřel šedé oči na Eragona se Safirou. Jeho tvář teď byla ještě vážnější než předtím. „Obávám se, že jsem za sebe nechal mluvit svou pýchu. Glaedr a já možná nejsme bezmocní, ale ani, jak jsi podotkl, Eragone, nejsme úplně zdraví. Glaedr má své zranění a já mám svá vlastní… znevýhodnění. Neříká se mi Zdravý mrzák pro nic za nic.“

„Naše postižení by nám nečinilo problém, kdyby našimi jedinými nepřáteli byli smrtelníci. Dokonce i za současné situace bychom hravě pobili stovku obyčejných lidí – stovku nebo tisíc, na tom nesejde. Ale náš nepřítel je ten nejnebezpečnější, jakému jsme kdy my nebo tahle země čelili. Nerad to přiznávám, ale Glaedr a já jsme v nevýhodě a je docela možné, že nepřežijeme bitvy, které ještě přijdou. Žili jsme dlouhé a plné životy a už na nás doléhají trápení staletí, ale vy dva jste mladí, svěží a plni naděje a já věřím, že tvé vyhlídky porazit Galbatorixe jsou větší než šance kohokoli jiného.“

Oromis ustaraně pohlédl na Glaedra. „A proto, abychom pomohli zajistit vaše přežití a jako opatření pro případ naší smrti, se Glaedr s mým požehnáním rozhodl…“

Rozhodl jsem se, řekl Glaedr, dát vám své srdce srdcí, Safiro Zářivá šupino, Eragone Stínovrahu.

Safiřin úžas nebyl o nic menší než Eragonův. Společně zírali na majestátného draka, který se tyčil vysoko nad nimi. Safira řekla: Mistře, je nám nepopsatelnou ctí, ale… jsi si jistý, že nám chceš svěřit své srdce?

Jsem si jistý, řekl Glaedr a sehnul mohutnou hlavu, dokud nebyla jenom kousíček nad Eragonem. Z mnoha důvodů jsem si jistý. Když budete mít mé srdce, budete moci komunikovat s Oromisem a se mnou – jakkoli budeme daleko – a já vám budu moci pomáhat svou silou, kdykoli byste se dostali do nesnází. A pokud Oromis a já padneme v bitvě, naše znalosti, zkušenosti a také má síla vám budou stále k dispozici. Dlouho jsem o téhle volbě uvazoval a jsem si jistý, že je správná.

„Ale co když Oromis zemře,“ zeptal se Eragon potichu, „skutečně bys chtěl dál žít bez něj, jako Eldunarí?“

Glaedr otočil hlavu a upřel jedno obrovské oko na Eragona. Nechci se odloučit od Oromise, ale ať se stane cokoli, budu se dál snažit pomoci svrhnout Galbatorixe z trůnu. To je náš jediný cíl a ani smrt nám nezabrání, abychom o něj dál usilovali. Pomyšlení, ze bys přišel o Safiru, tě, Eragone, děsí a děsí tě právem. Oromis a já jsme však měli staletí na to, abychom se smířili se skutečností, že takové rozloučení je nevyhnutelné. I kdybychom byli nanejvýš opatrní, pokud bychom žili dostatečně dlouho, nakonec jeden z nás stejně zemře. Není to šťastné pomyšlení, ale je to tak. Tak to na světě chodí.

Oromis se zavrtěl a dodal: „Nemohu předstírat, že z toho mám radost, ale smyslem života není dělat to, co chceme, ale to, co je potřeba. To je náš osud.“

Takže teď se vás ptám, řekl Glaedr, Safiro Zářivá šupino a Eragone Stínovrahu, přijímáte můj dar a vše, co s sebou nese?

Přijímám, řekla Safira.

Přijímám, řekl Eragon po krátkém zaváhání.

Pak Glaedr zaklonil hlavu. Svaly jeho břicha se zavlnily a několikrát sevřely a jeho hrdlo se začalo třást, jako by mu v něm něco uvázlo. Zlatý drak se zeširoka postavil, natáhl krk přímo před sebe a pod brněním třpytivých šupin mu vystoupl každý sval a každá šlacha. Glaedrovo hrdlo se dál s narůstající rychlostí svíralo a uvolňovalo, až nakonec spustil hlavu na úroveň Eragona a otevřel mohutné čelisti, ze kterých mu proudil horký a štiplavý dech. Eragon přimhouřil oči a snažil se potlačit nevolnost. Když hleděl do hlubin Glaedrovy tlamy, spatřil, jak se dračí hrdlo naposledy sevřelo a pak se mezi záhyby vlhké, krvavě rudé tkáně objevil záblesk zlatého světla. O vteřinu později po Glaedrově rudém jazyku a ven z úst sklouzl kulatý předmět, který měl necelý půlmetr v průměru, a to tak rychle, že ho Eragon skoro nestačil zachytit.

Když Eragon sevřel ruce kolem kluzkého Eldunarí pokrytého slinami, zalapal po dechu a těžce klopýtl dozadu, protože najednou cítil každou Glaedrovu myšlenku a pocit a všechny tělesné vjemy. Množství informací bylo zdrcující, stejně jako blízkost jejich spojení. Eragon něco podobného čekal, ale přesto ho šokovalo, když si uvědomil, že v dlaních drží celou Glaedrovu bytost.

Glaedr sebou trhnul, potřásl hlavou, jako by ho píchli, a rychle před Eragonem obrnil svou mysl, ačkoli Eragon stále cítil chvění jeho honících se myšlenek, stejně jako všeobecné zabarvení jeho pocitů.

Samotné Eldunarí připomínalo obří zlatý drahokam. Jeho povrch byl teplý a pokrytý stovkami ostrých plošek, které se trochu lišily velikostí a někdy vystupovaly v podivných úhlech. Střed Eldunarí vydával tlumenou záři, podobnou světlu zavřené lucerny, která pulsovala pomalými, vyrovnanými údery. Na první pohled světlo vypadalo stejnoměrné, ale čím déle na něj Eragon hleděl, tím víc detailů v něm rozeznával: malé víry a proudy, které se točily a kroutily ve zdánlivě nahodilých směrech, tmavší smítka, která se skoro nepohnula, a vlny jasných záblesků ne větších než špendlíková hlavička, které na okamžik zazářily a pak pohasly do původní síly světla. Bylo živé.

„Tumáš,“ řekl Oromis a podal Eragonovi silný látkový pytel.

K Eragonově úlevě se jeho spojení s Glaedrem vytratilo, jakmile strčil Eldunarí do vaku a už se rukama nedotýkal třpytivého kamene. Eragon byl stále poněkud otřesený a přitiskl si v látce zabalené Eldunarí na prsa, užaslý vědomím, že rukama objímá Glaedrovu bytost, a vyděšený pomyšlením, co by se s ním mohlo stát, kdyby srdce srdcí upustil.

„Děkuji ti, Mistře,“ zmohl se říci Eragon a sklonil hlavu ke Glaedrovi.

Budeme tvé srdce střežit vlastním životem, dodala Safira.

„Ne!“ zvolal Oromis pronikavým hlasem. „Vlastním životem ne! To je přesně to, čemu se chceme vyhnout. Nedovolte, aby se s Glaedrovým srdcem cokoli stalo kvůli vaší neopatrnosti, ale ani byste se neměli obětovat, abyste ochránili jeho, mě nebo kohokoli jiného. Musíte za každou cenu zůstat naživu, jinak budou naše naděje zmařeny a všude zavládne temnota.“

„Ano, Mistře,“ řekli Eragon a Safira současně, on nahlas a ona ve svých myšlenkách.

Glaedr řekl: Protože jste přísahali věrnost Nasuadě a musíte jí být oddaní a poslušní, můžete jí říci o mém srdci, pokud budete muset, ale jenom pokud budete muset. Kvůli všem drakům, i když nás zůstalo málo, se pravda o Eldunarí nesmí všeobecně rozšířit.

Můžeme to říci Arye? zeptala se Safira.

„A co Blödhgarm a ostatní elfové, které Islanzadí poslala na mou ochranu?“ zeptal se Eragon. „Vpustil jsem je do své mysli, když jsme se Safirou posledně bojovali s Murtaghem. Všimnou si tvé přítomnosti, Glaedře, pokud nám budeš pomáhat uprostřed bitvy.“

Můžeš o Eldunarí informovat Blödhgarma a jeho kouzelníky, řekl Glaedr, ale jenom poté, co ti dají slib mlčenlivosti.

Oromis si nasadil helmu. „Arya je dcerou Islanzadí a myslím, že je správné, aby o tom věděla. Ale co se týče Nasuady, neříkej jí to, pokud to nebude naprosto nezbytné. Sdílené tajemství není žádné tajemství. A pokud to bude jen trochu možné, nemyslete na to, ani na samotné Eldunarí, aby vám nikdo tuhle informaci nemohl ukrást z mysli.“

„Ano, Mistře.“

„A teď pryč odsud,“ řekl Oromis a natáhl si na ruce tlusté rukavice. „Slyšel jsem od Islanzadí, že Nasuada už začala obléhat město Feinster a Vardenové vás nesmírně potřebují.“

Byli jsme v Ellesméře příliš dlouho, souhlasila Safira.

Možná, řekl Glaedr, ale byl to dobře využitý čas.

Oromis se trochu rozběhl, vyskočil na Glaedrovu jedinou přední nohu a na jeho vysoký, křivolaký hřbet, kde se usadil do sedla a začal si utahovat pásky kolem nohou. „Až poletíme,“ zavolal elf dolů na Eragona, „můžeme si zopakovat seznamy skutečných jmen, která ses naučil během své poslední návštěvy.“

Eragon opatrně vylezl Safiře na hřbet, Glaedrovo srdce zabalil do jedné z přikrývek a vložil je do sedlových brašen. Pak si zajistil nohy stejně jako Oromis. Za sebou cítil neustálé hučení energie vyzařující z Eldunarí.

Glaedr přešel k okraji skály Tel’naeír a roztáhl mohutná křídla. Země se zachvěla, když zlatý drak vyskočil k mraky žíhanému nebi, a vzduch duněl a třásl se, jak Glaedr máchl křídly dolů a plavně se vznesl nad oceán stromů. Eragon sevřel osten před sebou, když ho Safira následovala, vrhla se do otevřeného prostoru a asi sto metrů padala v prudkém střemhlavém letu, než vystoupala vedle Glaedra.

Oba draci zamířili k jihozápadu a Glaedr zaujal vedení. Letěli nad zvlněnými lesy a každý z nich mával křídly ve svém vlastním rytmu.

Safira prohnula krk a pronikavě zařvala. Glaedr jí odpověděl a jejich mohutný řev se rozléhal nebeskou klenbou a děsil ptáky a zvířata na zemi.