LET

 

ZZ Ellesméry letěli Safira a Glaedr bez přestávky nad prastarým elfským lesem vysokých, temných borovic. Někdy se stromy rozestoupily a Eragon uviděl jezero nebo klikatou řeku vinoucí se krajinou. Občas na břehu zahlédl stádo malých srnců, kteří se zarazili a zvedli hlavy, aby sledovali draky letící vysoko nad nimi. Většinu času si ale krajiny příliš nevšímal, protože v duchu postupně odříkával všechna slova starověkého jazyka, která ho Oromis naučil, a když nějaké zapomněl nebo udělal chybu ve výslovnosti, elf ho nechal slovo opakovat, dokud si je nezapamatoval.

Na okraj Du Weldenvarden dorazili pozdě odpoledne. Tam, nad stinným pásem oddělujícím stromy a travnaté pláně, oba draci kroužili kolem sebe a Glaedr na rozloučenou řekl: Ochraňuj své srdce, Safiro, a moje také.

Budu, Mistře, slíbila Safira.

A Oromis z Glaedrova hřbetu ještě zakřičel: „Přeji vám dobrý vítr, Eragone a Safiro! Až se příště setkáme, ať je to před branami Urû’baenu.“

„I vám dobrý vítr!“ zavolal Eragon.

Pak se Glaedr otočil a vyrazil na západ podél hranice lesa, která vedla k nejsevernějšímu výběžku jezera Isenstar, podle něhož pak poletí ke Gil’eadu, kdežto Safira pokračovala dál na jihozápad.

Safira letěla celou noc a přistávala, jen aby se napili a aby si Eragon mohl protáhnout nohy a oddechnout si. Na rozdíl od letu do Ellesméry se nemuseli potýkat s žádným protivětrem; vzduch zůstával čirý a klidný, jako by dokonce i příroda toužila, aby se už vrátili k Vardenům. Když druhého dne vyšlo slunce, letěli už notný čas nad pouští Hadarak a mířili přímo na jih, aby se vyhnuli východním hranicím Království. A když na zemi i na nebi opět zavládla tma a pojala je do svého chladného objetí, Safira s Eragonem už se dostali za hranice písečné pustiny. Znovu se vznášeli nad zelenavými poli Království, mezi městem Urû’baen a jezerem Tüdosten, a zkracovali vzdálenost, která je dělila od Feinsteru.

Po dvou dnech a dvou nocích beze spánku již Safira nemohla pokračovat. Snesla se dolů k březovému lesíku u jezírka, stočila se ve stínu stromů do klubíčka a pár hodin si zdřímla, zatímco Eragon držel hlídku a cvičil se v boji s Brisingrem.

Od chvíle, kdy se rozloučili s Oromisem a Glaedrem, Eragona trápil pocit neustálé úzkosti, když uvažoval o tom, co je čeká ve Feinsteru. Věděl, že jsou před smrtí a zraněním chráněni lépe než většina lidí, ale při vzpomínce na Hořící pláně a na bitvu o Farthen Dûr, na krev stříkající z useknutých končetin, výkřiky zraněných mužů a palčivé seknutí meče, který projel jeho vlastním tělem, se mu svíraly útroby a svaly se mu chvěly potlačovanou energií. Nevěděl, zda si přeje bojovat s každým vojákem v zemi, nebo utéct co nejdál a schovat se v nějaké hluboké, temné díře.

Jeho strach ještě narostl, když se se Safirou opět vydali na cestu a spatřili zástupy ozbrojených mužů pochodujících krajinou pod nimi. Tu a tam z vypleněných vesnic stoupala oblaka bledého kouře. Při pohledu na takové bezohledné ničení se mu dělalo zle. Odvrátil zrak, sevřel krční osten před sebou a přivřel oči, dokud skrz mříže rozmazaných řas neviděl jen bílé mozoly na svých kloubech.

Maličký, promluvila na něj Safira a její myšlenky zněly pomalu a unaveně. Tohle už máme za sebou. Nenech se tím tak rozrušovat.

Mrzelo ho, že ji rozptyluje během letu, a tak řekl: Promiň… Budu v pořádku, až tam dorazíme. Jenom chci, aby už to bylo za námi.

Já vím.

Eragon popotáhl a otřel si studený nos o manžetu tuniky. Někdy si přeju, abych si liboval v boji stejně jako ty. Bylo by to o tolik snazší.

Kdyby sis to užíval, řekla, celý svět by se nás bál, včetně Galbatorixe. Ne, je dobře, že nesdílíš moji touhu po krvi. Vyvažujeme jeden druhého, Eragone… Když jsme každý sám, jsme neúplní, ale společně tvoříme celek. Teď přestaň myslet na tyhle nepříjemně věci a pověz mi nějakou hádanku, abych neusnula.

Dobře, pravil po chvíli. Jsem červený, modrý a žlutý a mám i všechny další barvy duhy. Jsem dlouhý i krátký, tlustý i hubený a často odpočívám stočený. Dokážu sežrat stovku ovcí v řadě a pořád jsem hladový. Co jsem?

Drak, samozřejmě, odpověděla bez váhání.

Ne, vlněný koberec.

Pche!

*

Třetí den cesty se vlekl trýznivě pomalu. Bylo slyšet jenom mávání Safiřiných křídel, vytrvalé sípáni jejího dechu a jednotvárné hučení vzduchu, který Eragonovi proudil kolem uší. Nohy a kříž ho bolely od nekonečného sezení v sedle, ale tyhle útrapy byly nepatrné ve srovnání se Safiřinými; létací svaly ji pálily skoro nesnesitelnou bolestí. Přesto vytrvala, nestěžovala si a odmítla jeho nabídku, aby jejímu utrpení ulevil pomocí kouzla: Síly budeš potřebovat, až tam dorazíme.

Několik hodin po setmění se Safira zakolébala a prudce klesla o pár metrů. Eragon se vylekaně napřímil a rozhlížel se kolem po něčem, co by takové zhoupnutí vysvětlilo, ale pod sebou viděl jenom tmu a nad hlavou nic než třpytivé hvězdy.

Myslím, že jsme se dostali nad řeku Jiet, poznamenala Safira. Vzduch je tu chladný a vlhký, jako bychom byli nad vodou.

Feinster už tedy nebude daleko. Jsi si jistá, že město dokážeš najít i ve tmě? Můžeme být sto mil na sever, ale i na jih od něj!

Ne, nemůžeme. Můj orientační smysl možná není neomylný, ale určitě ho mám lepší než ty nebo kterákoli pozemská bytost. Pokud byly ty elfské mapy přesné, pak nemůžeme město minout o víc než padesát mil a z téhle výšky ho snadno uvidíme na dálku. Možná dokonce ucítíme kouř z komínů.

A tak to také bylo. Pár hodin před úsvitem se nad západním obzorem objevilo tlumené rudé světlo. Když ho Eragon uviděl, otočil se a vytáhl ze sedlových brašen své brnění, pak si oblékl drátěnou košili, koženou čapku, helmu, chrániče na předloktí a holeně. Přál si mít s sebou svůj štít, ale nechal ho u Vardenů, než vyrazil s Nar Garzhvogem k hoře Thardûr.

Potom prohrabával sedlové brašny, dokud nenašel stříbrnou lahvičku faelnirvu, kterou dostal od Oromise. Kovová nádobka byla na dotek chladná. Dopřál si malý doušek očarovaného likéru. Pálil ho v ústech a chutnal po bezinkách, medovině a svařeném moštu. Horko se mu vlilo do tváří. Během pár vteřin jeho vyčerpání začalo ustupovat, jak se dostavovaly posilující účinky faelnirvu.

Eragon zatřásl lahvičkou. Zdálo se, že třetina vzácného likéru už byla pryč, i když si z ní zatím jen dvakrát dal malý hlt. Budu si ho muset šetřit, pomyslel si.

Jak se přibližovali, záře na obzoru se rozložila na tisíce jednotlivých světelných bodů, od malých ručních luceren přes táboráky až po obrovská pole hořící smůly, ze které k nočnímu nebi stoupal páchnoucí černý dým. V červeném světle ohňů Eragon spatřil moře blýskavých ostrých kopí a zářivé helmy hrnoucí se proti velkému, dobře opevněnému městu, po jehož hradbách se hemžily malé postavičky a horečně střílely šípy na vojsko pod sebou, vylévaly kotle vroucího oleje mezerami v cimbuří, přeřezávaly lana přehozená přes zdi a odstrkávaly vratké dřevěné žebříky, které obléhatelé neustále opírali o hradby. Ze země se nesly tlumené výkřiky a volání a dunění beranidla narážejícího do železné brány města.

Zbytky Eragonova vyčerpání se vytrácely, zatímco se rozhlížel po bojišti a sledoval rozmístění mužů, domů a bojových strojů. Kolem hradeb Feinsteru stály stovky polorozpadlých chatrčí namačkaných jedna na druhou, mezi nimiž by stěží projel kůň: byla to obydlí těch, kdo byli příliš chudí, než aby si mohli dovolit žít uvnitř města. Většina chatrčí vypadala opuštěně a široký pás obydlí byl úplně zbouraný, aby se Vardenové mohli dobře dostat k městským hradbám. Asi dvacet skromných domků hořelo a přímo před jeho očima se oheň šířil a plameny přeskakovaly z jedné doškové střechy na druhou. Na východ od chudinské čtvrti se v zemi klikatily černé rýhy v místech, kde byly vyhloubené příkopy chránící tábor Vardenů. Na druhé straně města stály doky a přístavní hráze podobné těm, které si Eragon pamatoval z Teirmu, a dál už byla jen tma a neklidný oceán, zdánlivě se táhnoucí do nekonečna.

Eragonem projela vlna vzrušení a cítil, jak se současně s ním zachvěla i Safira. Sevřel jílec Brisingru. Zdá se, že si nás ještě nevšimli. Ohlásíme svůj příchod?

Safira mu odpověděla tím, že zařvala tak silně, až se mu rozdrkotaly zuby, a že vymalovala nebe před sebou hustým proudem modrého ohně.

Vardenové obléhající město a obránci na hradbách se zarazili a na okamžik se na bitevním poli rozhostilo ticho. Pak vardenská armáda začala jásat a bouchat kopími a meči o štíty, zatímco od lidí z města se nesly zoufalé výkřiky.

Aj! zvolal Eragon a zamrkal. Kéž bys to bývala nedělala. Teď nic nevidím.

Promiň.

S přimhouřenýma očima pokračoval: Ze všeho nejdřív bychom měli najít koně, který právě zemřel, nebo nějaké jiné zvíře, aby sis z něj mohla doplnit zásoby energie.

Nemusíš…

Safira zmlkla, když se jejich mysli dotklo další vědomí. Po kratičkém návalu paniky Eragon poznal dotek Trianny. Eragone, Safiro! vykřikla čarodějka. Letíte právě včas! Arya a jeden elf přelezli hradby, ale odřízla je velká skupina vojáků. Dlouho už jim odolávat nevydrží, pokud jim někdo nepomůže! Pospěšte si!