ÚHEL POHLEDU
Ranní-horký-vítr-nad-rovinou byl jiný než ranní-horký-vítr-nad-kopci a náhle změnil směr.
Safira tomu přizpůsobila sklon svých křídel, aby vyrovnala změny v rychlosti a tlaku vzduchu, který udržoval její váhu stovky metrů nad sluncem zalitou zemí. Na okamžik zavřela dvojitá víčka a libovala si v měkkém lůžku větru a v teple ranních paprsků pražících na její šlachovité tělo. Představovala si, jak se v tom světle musejí třpytit její šupiny a jak ti, kdo ji vidí kroužit na nebi, musí ten pohled obdivovat. Potěšeně zabručela, když si připomněla, že je tou nejkrásnější bytostí v Alagaësii; vždyť kdo by mohl doufat, že se vyrovná nádheře jejích šupin; a jejího dlouhého, špičatého ocasu; a jejích křídel, tak velkých a krásně tvarovaných; a kráse jejích zakřivených drápů; a jejích dlouhých bílých tesáků, jimiž dokáže jediným stiskem překousnout krk divokého vola? Ani Glaedr-se-zlatými-šupinami, který přišel o nohu během pádu Jezdců. Ani Trn nebo Šruikan, protože ti oba slouží Galbatorixovi a jejich vynucené otroctví jim pomátlo mysl. Drak, který si nemůže dělat, co chce, není vůbec žádný drak. Navíc jsou to samci, a i když samci možná vypadají majestátně, nikdy nemohou dosáhnout takové krásy, jakou ztělesňovala ona. Ne, ona je tou nejnádhernější bytostí v Alagaësii a tak to má být.
Safira se spokojeně zavrtěla od krku až po špičku ocasu. Dnes byl krásný den. Horké slunce jí dodávalo pocit, jako by ležela v hnízdě žhavých uhlíků. Břicho měla plné, nebe bylo jako vymetené a nebylo tu nic, o co by se musela starat – jedině dávat pozor, jestli se někde neobjeví bojechtivý nepřítel, a to měla beztak ve zvyku dělat.
Její štěstí mělo jedinou vadu, ale zato pořádnou, a čím déle o tom uvažovala, tím nespokojenější byla, dokud si neuvědomila, že už vlastně vůbec není spokojená. Přála si, aby byl Eragon tady a užívali si tenhle den spolu. Zavrčela, vypustila mezi čelistmi krátký proud modrého plamene, až rozpálila vzduch před sebou, pak sevřela hrdlo a zastavila proud tekutého ohně. Jazyk jí mravenčil od plamenů, které jí přes něj přeběhly. Kdy se Eragon, partner-její-duše-a-jejího-srdce-Eragon, spojí z Tronjheimu s Nasuadou a požádá ji, aby se k němu Safira připojila? Sama ho vybízela, aby Nasuadu uposlechl a odcestoval do hor-vyšších-než-dokážu-vyletět, ale už je to tak dlouho a ona už uvnitř cítí chlad a prázdnotu.
Na zem padl stín, pomyslela si. To mě znepokojuje. Něco se děje s Eragonem. Je v nebezpečí, nebo nedávno byl. A já mu nemůžu pomoct. Nebyla divoký drak. Od té doby, co se vylíhla, sdílela s Eragonem celý svůj život a bez něj byla její bytost jen poloviční. Kdyby zemřel, protože ho nemohla ochránit, neměla by kromě odplaty už v životě jiný cíl. Věděla, že by jeho vrahy roztrhala na kusy, a pak by letěla do černého města toho zloděje-vajec-a-zrádce, který ji věznil po tolik desetiletí, a pokusila by se ho zabít, i když by to pro ni znamenalo jistou smrt.
Safira znovu zavrčela a cvakla čelistmi po malém vrabci, který byl dost hloupý na to, aby letěl v dosahu jejích zubů. Minula ho a ptáček prosvištěl kolem a nerušeně pokračoval ve své cestě, což jenom zhoršilo její špatnou náladu. Na chvíli uvažovala, že by vrabce pronásledovala, ale potom se rozhodla, že jí nestojí za to obtěžovat se kvůli takovému bezvýznamnému ždibíčku kostí a pírek. Nebyla by to ani svačina.
Stočila se a zhoupla ocas opačným směrem, aby se snáze obrátila, a sledovala přitom zemi daleko pod sebou a všechny ty malé cupitající věci, které se snažily skrýt před jejím zrakem. I z několikasetmetrové výšky dokázala spočítat peří na zádech jestřába, který klouzal nad pšeničnými poli na západ od řeky. Viděla šmouhu hnědé kožešiny, jak nějaký králík uháněl do bezpečí své nory. Rozeznala malé stádo vysoké zvěře, které se krčilo pod větvemi rybízu rostoucího kolem potoka přitékajícího do Jiet. A také slyšela pronikavý křik vyděšených zvířat, která své druhy upozorňovala na její přítomnost. Jejich rozechvělé volání ji potěšilo. Bylo jenom správné, že se jí její potrava bála. Kdyby tomu někdy mělo být naopak, věděla by, že nadešel její čas.
Několik mil proti proudu Jiet byli u řeky namačkaní Vardenové jako stádo jelenů na okraji útesu. Vojsko k brodu dorazilo včera a od té doby vodu přebrodila asi třetina mužů-kteří-jsou-přátelé, urgalů-kteří-jsou-přátelé a koní-které-nesmí-sežrat. Vardenové se pohybovali tak pomalu, že se někdy divila, jak lidé můžou ještě stihnout něco jiného než cestovat, když mají tak krátký život. Bylo by mnohem praktičtější, kdyby uměli létat, pomyslela si a uvažovala, proč se pro to nerozhodli. Létání bylo tak snadné, že si nikdy nepřestala lámat hlavu, proč vůbec nějaká bytost zůstává připoutaná k zemi. Dokonce i Eragon si uchoval spojení s měkkou-pevnou-půdou-pod-nohama, přestože by mu přece stačilo vyslovit pár slov ve starověkém jazyce a mohl by s ní kdykoli letět. Občas prostě nechápala jednání těch, kdo se kolébají na dvou nohou, ať už měli kulaté uši, špičaté uši, nebo rohy, nebo byli tak malí, že by je mohla rozšlápnout.
Na severovýchodě ji upoutal záblesk pohybu, a tak k němu zvědavě zamířila. Uviděla řadu pětačtyřiceti vyčerpaných koní, jak se vlečou směrem k Vardenům, a většina z nich byla bez jezdců. Teprve když uběhla další půlhodina a ona dokázala rozpoznat tváře mužů v sedlech, uvědomila si, že je to Roranova skupina vracející se z výpravy. Uvažovala, co se asi stalo, že jich zbylo tak málo, a ucítila, jak ji bodlo u srdce znepokojením. K Roranovi ji sice nevázalo žádné pouto, ale Eragonovi na něm záleželo a to byl dostatečný důvod, aby si dělala starost o jeho zdraví.
Zapátrala vědomím dole mezi záplavou Vardenů a hledala, dokud neucítila melodii Aryiny mysli. Jakmile ji elfka poznala a vpustila ji do svých myšlenek, Safira jí sdělila: Roran tu bude pozdě odpoledne. Ale vrací se jich strašně málo. Muselo se jim na cestě přihodit něco zlého.
Děkuji ti, Safiro, řekla Arya. Budu informovat Nasuadu.
Když se Safira stáhla z Aryiny mysli, ucítila tázavý dotek černo-modrého-chlupatého-vlka-Blödhgarma. Nejsem malá, odsekla. Nemusíš mě kontrolovat každých pár minut.
Co nejpokorněji se ti omlouvám, Bjartskular, ale už jsi nějakou dobu pryč, a pokud se někdo dívá, začnou se divit, proč ty a…
Ano, já vím, zavrčela. Zmenšila rozpětí křídel, s pocitem beztíže se naklonila dolů a klouzala v pomalých spirálách k rozvodněné řece. Za chvilku jsem tam.
Dvě stě metrů nad vodou roztáhla křídla a ucítila tlak v tenkých membránách, jak se do nich nesmírnou silou opřel vítr. Zpomalila, až skoro zastavila, pak znovu zrychlila a doplachtila asi čtyřicet metrů nad hnědou vodu-co-se-nedá-pít. S příležitostným máchnutím křídel letěla proti proudu Jiet a dávala si přitom pozor na nenadálé změny tlaku chladného-vzduchu-nad-tekoucí-vodou, který by ji mohl vytlačit nečekaným směrem, nebo dokonce odmrštit do špičatých-stromů nebo na kosti-lámající-zem.
Prohnala se vysoko nad Vardeny shromážděnými u řeky – dostatečně vysoko, aby její přílet příliš nevyděsil hloupé koně. Potom se snesla na nehybných křídlech a přistála na pasece mezi stany, kterou Nasuada nechala vyhradit jenom pro ni, a došla táborem k Eragonovu prázdnému stanu, kde na ni čekal Blödhgarm a jedenáct dalších elfů jeho skupiny. Na pozdrav zamrkala očima a zamrskala jazykem, pak se stočila do klubíčka před Eragonovým stanem, smířená s tím, že bude podřimovat a čekat na setmění, jako kdyby Eragon byl skutečně uvnitř a létali spolu na noční výpravy. Bylo nudné a únavné ležet tam den za dnem, ale musela to dělat, aby dál zachovávali iluzi, že je Eragon stále s Vardeny, takže si nestěžovala, i když se po dvanácti či více hodinách strávených na nerovné-tvrdé-zemi, od níž měla špinavé šupiny, vždycky cítila, jako kdyby bojovala s tisícem vojáků nebo jako by vymýtila les zuby, drápy a ohněm nebo jako by vyskočila a letěla do úplného vyčerpání nebo až na konec země, vody a vzduchu.
Tiše zavrčela, drápy prohnětla a rozmačkala hlínu, pak si položila hlavu přes přední nohy a zavřela vnitřní víčka, aby mohla odpočívat a přitom stále sledovat ty, kdo chodili kolem. Když jí na čenich usedla moucha, snad posté se podivila, jak je ten hmyz dotěrný a drzý. Odfoukla nevychovanou mouchu pryč a začala podřimovat.
*
Velký-kulatý-oheň-na-nebi už byl těsně nad obzorem, když Safira uslyšela volání na uvítanou, což znamenalo, že Roran a jeho spolubojovníci právě dorazili do tábora. Probudila se. Blödhgarm stejně jako předešlé dny napůl zazpíval a napůl zašeptal kouzlo a stvořil jím křehkou podobiznu Eragona, kterou nechal vyjít ze stanu a vylézt Safiře na hřbet, kde se posadila a rozhlédla se kolem, jako by byla živá. Na pohled byl přízrak bezchybný, ale neměl žádnou vlastní duši, a kdyby se některý z Galbatorixových špehů snažil naslouchat Eragonovým myšlenkám, okamžitě by tu lest prokoukl. Měl-li být trik úspěšný, musela Safira vždy co nejrychleji odnést přízrak pryč z dohledu. Také doufali, že Eragonova pověst by naháněla špehům tak velkou hrůzu, že by je strach z pomsty odradil od pokusu získávat z jeho vědomí informace o Vardenech.
Safira vyrazila velkými skoky táborem a dvanáct elfů běželo kolem ní. Muži jim uskakovali z cesty a křičeli: „Sláva, Stínovrahu!“ a „Sláva, Safiro!“, což ji v břiše zahřálo.
Když přišla k Nasuadinu stanu-ze-složených-křídel-červeného-motýla, přikrčila se a prostrčila hlavu tmavým otvorem podél jedné stěny, kde Nasuadiny stráže odhrnuly dílec látky, aby mohla nakouknout dovnitř. Blödhgarm se opět tiše rozezpíval a přízrak Eragona slezl ze Safiry, vešel do rudého stanu a jakmile zmizel z očí přihlížejícím Vardenům, rozpustil se v nicotu.
„Myslíš, že odhalili naši lest?“ zeptala se Nasuada ze své židle s vysokým opěradlem.
Blödhgarm se s elegantním posunkem uklonil. „Ani teď to, paní Nasuado, nevím jistě. Nezbývá nám než čekat, zda Království podnikne nějaké kroky a využije Eragonovy nepřítomnosti.“
„Děkuji ti, Blödhgarme. To je vše.“
S další úklonou elf opustil stan, zůstal stát několik metrů za Safirou a střežil ji z boku.
Dračice se uvelebila na břiše a začala si olizovat šupiny kolem třetího drápu na levé přední tlapě, mezi nimiž se jí nahromadily nevzhledné čáry zaschlé bílé hlíny, ve které stála, když jedla svůj poslední úlovek.
Ani ne o minutu později vstoupil do červeného stanu Martland Rudovous, Roran a nějaký další muž-s-kulatýma-ušima a uklonili se Nasuadě. Safira na okamžik přerušila očistu, aby jazykem ochutnala vzduch, a ucítila příchuť zaschlé krve, hořko-kyselé pižmo potu, pach koně smíšený s pachem kůže a slabý, ale nezaměnitelný náznak lidského-strachu. Ještě jednou si trojici prohlédla a viděla, že muž-s-dlouhým-rudým-plnovousem přišel o pravou ruku, a pak se zase pustila do odlupování hlíny kolem svých šupin.
Dál si lízala nohu, aby navrátila každé šupině její dokonalý třpyt, zatímco nejdřív Martland, pak muž-s-kulatýma-ušima-Ulhart a nakonec Roran vyprávěli o krvi, ohni a o smějících se mužích, kteří odmítají zemřít, když nadejde jejich čas, a neústupně bojují dál dlouho poté, co si je povolal Angvard. Jak bylo jejím zvykem, Safira zůstávala potichu, zatímco ostatní – konkrétně Nasuada a její rádce, vysoký-muž-s-pohublou-tváří-Jörmundur – se vyptávali bojovníků na podrobnosti o jejich nešťastné výpravě. Safira věděla, že Eragona někdy mátlo, proč se víc nezapojuje do debaty. Její důvody mlčet byly prosté: kromě Aryi nebo Glaedra se cítila nejlépe, když komunikovala pouze s Eragonem, a podle ní stejně většina rozhovorů nebyla víc než nesmyslné rozvažování. Dvounožci měli sklon spolu o všem dlouze diskutovat, ať už měli kulaté-uši, špičaté-uši, rohy nebo byli malí. Brom nebyl takhle váhavý, a to na něm Safira měla ráda. Pro ni byly volby prosté: buď mohla něco pro dobro věci udělat a pak to taky udělala, anebo nic udělat nešlo a bylo zbytečné k tomu cokoli dalšího říkat. Ona se každopádně budoucností nezaobírala, pokud se netýkala Eragona. O něj si dělala starosti vždycky.
Když skončily otázky, Nasuada vyjádřila Martlandovi soustrast, že přišel o ruku, pak Martlanda s Ulhartem propustila a řekla Roranovi: „Znovu jsi prokázal svou zdatnost, Kladivo. Jsem velmi spokojená s tvými schopnostmi.“
„Děkuji ti, má paní.“
„O Martlanda se postarají naši nejlepší léčitelé, ale přesto nějaký čas potrvá, než se ze svého zranění zotaví. A ani potom už s jednou rukou nebude moci vést takovéhle nájezdy. Odnynějška bude muset sloužit Vardenům v zázemí, ne v přední linii. Asi bych ho mohla povýšit a udělat ho jedním ze svých válečných rádců. Jörmundure, co si o tom myslíš?“
„Je to podle mě skvělý nápad, má paní.“
Nasuada přikývla a vypadala spokojeně. „Znamená to ovšem, že musím najít nového velitele, pod kterým budeš sloužit, Rorane.“
Roran namítl: „Má paní, ale co mé vlastní velení? Copak jsem se při těchto dvou výpravách stejně jako svými minulými úspěchy neosvědčil ke tvé spokojenosti?“
„Pokud se vždycky vyznamenáš tak jako dosud, Kladivo, staneš se velitelem dost brzy. Přesto musíš být trpělivý a ještě chvíli to vydržet. Pouze dvě výpravy, jakkoli působivé, nemohou odhalit plný rozsah schopností člověka. Já jsem opatrná, když mám svěřit své lidi jiným, Kladivo. V tomhle mi musíš vyhovět.“
Roran sevřel hlavici svého kladiva zastrčeného za opaskem, až mu na ruce vystouply žíly a šlachy, ale jeho tón zůstával laskavý. „Jistě, má paní.“
„Výborně. Poslíček ti odpoledne oznámí, kam budeš přidělen. Ach, a dohlédni na to, abys dostal pořádné jídlo, jakmile s Katrinou oslavíte své shledání. To je rozkaz, Kladivo. Vypadáš, jako by ses měl každou chvíli svalit.“
„Má paní.“
Když se Roran chystal odejít, Nasuada ho ještě zarazila gestem ruky. „Rorane, když jsi teď bojoval s těmi muži, co necítí bolest, myslíš, že bychom je snadněji porazili, kdybychom měli podobnou ochranu před tělesnou bolestí?“
Roran zaváhal, pak zakroutil hlavou. „Jejich výhoda je současně jejich slabinou. Nechrání se tak, jako kdyby se báli seknutí meče nebo bodnutí šípu, a proto jsou neopatrní. Mohou sice pokračovat v boji dlouho potom, co by obyčejný bojovník padl mrtvý, a to je v bitvě nemalá výhoda, ale také umírají ve velkém, protože se při souboji dobře nechrání. Ve své otupělé sebejistotě vejdou do pastí a nebezpečí, kterým bychom se my zdaleka vyhnuli. Jestli si Vardenové udrží bojového ducha, věřím, že správnou taktikou můžeme ty chechtavé bestie porazit. Ale kdybychom byli jako oni, vzájemně bychom se rozsekali na kaši a oběma stranám by to bylo jedno, protože bychom ani nepomysleli na pud sebezáchovy. Tohle si myslím.“
„Děkuji ti, Rorane.“
Když Roran odešel, Safira se zeptala: Ještě nic od Eragona?
Nasuada zavrtěla hlavou. „Ne, zatím nic a jeho mlčení mě začíná znepokojovat. Pokud se nám neozve do pozítří, požádám Aryu, aby se spojila s jedním z Orikových kouzelníků a vyžádala si zprávu. Pokud Eragon nedokáže uspíšit konec setkání trpasličích klanů, pak se obávám, že už nebudeme moci počítat s trpaslíky jako spojenci pro nadcházející bitvy. Na takovém výsledku by bylo dobré jedině to, že by se k nám Eragon mohl bez dalších průtahů vrátit.“
Když byla Safira připravená k odchodu ze stanu-červeného-motýla, Blödhgarm znovu vyvolal přízrak Eragona a posadil jí ho na záda. Dračice vystrčila hlavu z hlubin stanu a stejně jako předtím skákala táborem a mrštní elfové s ní po celou cestu drželi krok.
Jakmile dorazila k Eragonovu stanu a barevný-stín-Eragon zmizel uvnitř, lehla si na zem a smířila se s tím, že zbytek dne uplyne v nekonečné jednotvárnosti. Než se však zase nerada pohroužila do dřímoty, vyrazila svým vědomím ke stanu Rorana a Katriny a tlačila se na Roranovu mysl, dokud nespustil zábrany kolem svého vědomí.
Safiro? zeptal se.
Znáš ještě někoho, jako jsem já?
Samozřejmě, že ne. Jenom jsi mě zaskočila. Já teď… jsem docela zaneprázdněný.
Zkoumala zabarvení jeho pocitů i těch Katrininých a její zjištění ji pobavilo. Jenom jsem tě chtěla přivítat zpátky. Jsem ráda, že nejsi vážně zraněný.
Roranovy myšlenky rychle probleskovaly hned-horko-hned-chlad a zdálo se, že má potíže sestavit souvislou odpověď. Nakonec řekl: To je od tebe moc milé, Safiro.
Jestli můžeš, přijď mě navštívit zítra, až si budeme moci popovídat déle. Začínám být netrpělivá, když tu den za dnem sedím. Možná bys mi mohl vyprávět, jaký byl Eragon před tím, než jsem se vylíhla.
To… to by mi bylo ctí.
Safira byla spokojená, že vyhověla nárokům slušného chování dvounožců-s-kulatýma-ušima, když uvítala Rorana, a povzbudilo ji vědomí, že následující den nebude tak nudný – bylo totiž nemyslitelné, že by se někdo opovážil odmítnout její žádost o slyšení. Udělala si největší pohodlí, jaké jeden mohl mít na holé zemi, a tak jako častokrát zatoužila po měkkém hnízdě, ve kterém lehávala v Eragonově větrem-pohupovaném-stromovém-domě v Ellesméře. Povzdechla si, až jí vyklouzl obláček kouře. Usnula a snila o tom, že létá výš než kdy předtím.
Mávala křídly, dokud nevystoupala nad nedosažitelné vrcholky Beorských hor. Tam nějakou dobu kroužila a hleděla dolů na celou Alagaësii rozprostřenou před sebou. Pak se jí zmocnila neovladatelná touha vystoupat ještě výš, a tak začala znovu mávat křídly a jakoby během okamžiku vystoupala kolem zářivého měsíce, takže nakonec na černém nebi byla jen ona a stříbrné hvězdy. Nějakou dobu plachtila mezi nebesy jako královna zářivého, skvostného světa pod sebou, ale potom její duši zaplavil neklid a ona v duchu vykřikla:
Eragone, kde jsi!