STROM ŽIVOTA

 

ZZe skály Tel’naeír letěla Safira přes pohupující se les, dokud nedorazila k mýtině, na níž stál strom Menoa. Měl silnější kmen než sto obřích borovic okolo něj dohromady a tyčil se k nebi jako mohutný sloup, jehož klenutá koruna měřila napříč stovky metrů. Ze silného, mechem obrostlého kmene se rozbíhala spletitá síť kořenů a zabírala přes deset akrů lesní půdy, než se kořeny ponořily hlouběji do měkké půdy a zmizely pod kořeny menších stromů. Poblíž stromu Menoa byl vzduch vlhký a chladný a z jehličí nad hlavou se dolů nesla řídká, ale stálá mlha, která zavlažovala shluky kapradí rostoucí kolem kmene. Po větvích prastarého stromu se honily červené veverky a z houští jeho koruny se ozýval jasný křik a švitoření nesmírné spousty ptáků. Celou pasekou prostupoval pocit bdělého vědomí, protože strom v sobě nesl pozůstatky elfky jménem Linnëa, jejíž mysl usměrňovala růst stromu a okolního lesa.

Eragon propátrával hrbolatou oblast kořenů a hledal nějakou stopu po zbrani, ale stejně jako předtím nenašel žádný předmět, který by se mohl hodit do bitvy. Sebral z mechu u svých nohou odpadlý kousek kůry a zvedl ho k Safiře. Co myslíš? zeptal se. Kdybych ho dostatečně očaroval, mohl bych s ním zabít vojáka?

Vojáka bys mohl zabít stéblem trávy, kdybys chtěl, odvětila. Ovšem proti Murtaghovi s Trnem nebo králi a jeho černému drakovi by ti tohle pomohlo asi tak jako vlákno mokré vlny.

Máš pravdu, souhlasil a odhodil kůru.

Myslím, řekla, že bys ze sebe nemusel dělat hlupáka jenom proto, aby se Solembumova rada nějak osvědčila.

Ne, ale možná bych měl zvolit jiný přístup, pokud chci tu zbraň najít. Jak už jsi prve podotkla, mohl by to být třeba i kámen, nebo kniha, nejen meč. Hůl vyřezávaná z větve stromu Menoa by, myslím, byla cenná zbraň.

Ale stěží by se vyrovnala meči.

Ano, stěží… A bez svolení samotného stromu bych se neodvážil useknout ani větev a nemám ponětí, jak bych mohl Linnëu přesvědčit, aby mojí prosbě vyhověla.

Safira prohnula svůj ladný krk, pohlédla vzhůru do koruny stromu a pak se otřepala, aby se zbavila kapek, které se posbíraly na ostrých okrajích jejích šupin. Když na Eragona dopadla sprška chladné vody, vykřikl, uskočil dozadu a zakryl si tvář rukama. Kdyby se kdokoli pokusil uškodit stromu Menoa, řekla, pochybuji, že by žil natolik dlouho, aby stačil svého činu litovat.

Několik dalších hodin oba prolézali paseku. Eragon stále doufal, že mezi spletitými kořeny narazí na nějakou skulinku, kde najdou odkrytý růžek zakopané truhlice s mečem schovaným uvnitř. Murtagh má Zar’roc, což je meč jeho otce, pomyslel si Eragon, a já bych tudíž správné měl mít meč, který Rhunön ukovala pro Broma.

Ten by také měl tu správnou barvu, dodala Safira. Jeho dračice, moje jmenovkyně, byla také modrá.

Eragon se nakonec v zoufalství dotkl myslí stromu Menoa a pokusil se přilákat pozornost jeho pomalého vědomí, aby vysvětlil své počínání a požádal elfku o pomoc. Ale stejně tak se mohl snažit domlouvat s větrem nebo deštěm, protože strom si ho nevšímal o nic víc, než by si on sám všímal mravence, který by mu tykadly tloukl do boty.

Když se okraj slunce dotkl obzoru, zklamaně hledání vzdali. Z paseky Safira letěla do středu Ellesméry a doplachtila do ložnice stromového domu, který mu elfové věnovali pro jeho pobyt v Ellesméře. Dům tvořila skupina několika kulatých pokojů v koruně statného stromu několik desítek metrů nad zemí.

V jídelně na Eragona čekalo ovoce, zelenina, vařené fazole a chleba. Když se trochu najedl, schoulil se vedle dračice v přikrývkami vystlané prohlubni zapuštěné do podlahy – postel nechal nedotčenou a dal přednost Safiřině společnosti. Ležel vedle ní a uvědomoval si své okolí. Zatímco Safira se okamžitě ponořila do hlubokého spánku, on sledoval, jak nad měsíčním svitem zalitým lesem vycházejí hvězdy, a myslel na Broma a na svou záhadnou matku. Pozdě v noci vklouzl do bdělých snů a v nich mluvil se svými rodiči. Neslyšel, co říkají, protože jeho i jejich hlasy byly tlumené a nezřetelné, ale nějak si uvědomoval lásku a hrdost, kterou vůči němu cítili, a i když věděl, že jde o pouhé výplody jeho neklidné mysli, chránil si tuhle vzpomínku na jejich vřelé city.

*

Za úsvitu útlá elfská dívka vedla Eragona a Safiru uličkami Ellesméry na panství rodiny Valtharos. Když procházeli mezi tmavými kmeny ponurých borovic, Eragona napadlo, jak prázdné a tiché je město ve srovnání s jejich poslední návštěvou; mezi stromy zahlédl pouze tři elfy: vysoké, ladné postavy, které odplouvaly pryč neslyšnými kroky.

Když elfové pochodují do války, poznamenala Safira, jen málo jich tu zůstává.

Ano.

Fiolr na ně čekal v klenuté chodbě osvětlené několika vznášejícími se světly. Měl protáhlou, tvrdou a ostřeji řezanou tvář než většina elfů, takže jeho rysy Eragonovi připomínaly kopí s úzkými křidélky. Byl oblečen do zelenozlatého šatu s límcem, který se mu rozšiřoval vysoko za hlavou jako brka nějakého cizokrajného ptáka. V levé ruce nesl hůlku z bílého dřeva vyřezávanou glyfy Liduen Kvaedhí. Do jejího konce byla vsazena lesklá perla.

Fiolr se uklonil v pase a stejně tak Eragon. Pak si vyměnili tradiční elfský pozdrav a Eragon poděkoval šlechtici, že je tak velkorysý a dovolí mu prohlédnout si meč Támerlein.

Fiolr řekl: „Támerlein je už dlouho vysoce ceněným majetkem mé rodiny a je mi obzvláště drahý. Znáš historii Támerleinu, Stínovrahu?“

„Ne,“ odpověděl Eragon.

„Mou družkou byla moudrá a krásná Naudra, jejíž bratr Arva byl v době Pádu Dračím jezdcem. Naudra s ním právě pobývala ve městě Iliree, když se tudy Galbatorix a Křivopřísežníci prohnali jako severní bouře. Arva po boku dalších Jezdců bránil Ilireu, ale Křivopřísežník Kialandí mu zasadil smrtící úder. Když Arva ležel a umíral na cimbuří Ilirey, dal Naudře svůj meč Támerlein, aby se mohla bránit. S Támerleinem se Naudra probojovala přes tři Křivopřísežníky a s dalším drakem a Jezdcem se vrátila sem, ale krátce nato podlehla svým zraněním.“

Fiolr jediným prstem pohladil hůlku a perla tlumeně zazářila. „Támerlein je mi stejně drahý jako vzduch, který dýchám. Spíš bych se rozloučil s vlastním životem než s ním. Ale Támerlein byl vyroben pro Jezdce a my nejsme Jezdci. Jsem ochotný ti ho půjčit, Stínovrahu, aby ti pomohl v boji proti Galbatorixovi. Tento meč však zůstane vlastnictvím rodiny Valtharos a musíš mi slíbit, že mi ho vrátíš, pokud o něj někdy já nebo moji potomci požádáme.“

Když mu dal Eragon své slovo, Fiolr dovedl jeho a Safiru k dlouhému, leštěnému dřevěnému stolu vyrostlému přímo z podlahy. Na jednom konci stolu stál zdobený podstavec a na něm ležel Támerlein a jeho pochva.

Čepel Támerleinu měla tmavou, sytě zelenou barvu, stejně jako pochva. Hlavici rukojeti zdobil velký smaragd. Meč byl vytepaný z kalené oceli. Záštitu zdobila řada glyfů. V elfském jazyce na ní stálo: Jsem Támerlein, nositel posledního spánku. Meč byl stejně dlouhý jako Zar’roc, ale čepel měl širší, špičku kulatější a jílec masivnější. Byla to krásná, hrozivá zbraň, ale Eragon na první pohled viděl, že Rhunön ukovala Támerlein pro osobu s jiným bojovým stylem, než na jaký byl zvyklý – stylem, který víc spoléhal na sečné údery než na rychlejší, elegantnější techniky, jimž ho naučil Brom.

Jakmile se Eragonovy prsty sevřely kolem rukojeti Támerleinu, uvědomil si, že jílec je pro jeho ruku příliš velký, a v tom okamžiku mu bylo jasné, že tohle není meč pro něj. Neměl pocit – na rozdíl od Zar’rocu – jako by byl prodloužením jeho ruky. Ale navzdory tomuto poznání zaváhal, protože kde jinde by mohl získat tak dobrý meč? Arvindr, druhý meč, o němž se Oromis zmínil, leží ve městě vzdáleném stovky mil odsud.

Až Safira ho utvrdila, když řekla: Neber si ho. Pokud máš jít s mečem do bitvy, a pokud na něm mají záviset naše životy, pak ten meč musí být dokonalý. Nic jiného není dost dobré. Navíc se mi nelíbí podmínky, které Fiolr ke svému daru připojil.

A tak Eragon vrátil Támerlein na podstavec, omluvil se Fiolrovi a vysvětlil mu, proč meč nemůže přijmout. Elf s útlou tváří nevypadal příliš zklamaně. Eragon měl naopak pocit, že ve Fiolrových pronikavých očích zahlédl záblesk spokojenosti.

*

Z domu rodiny Valtharos kráčeli Eragon a Safira sami šerými prostorami lesa do tunelu z dřínů, který vedl k otevřenému atriu uprostřed Rhunönina domu. Když se vynořili z chodbičky, Eragon uslyšel řinkot kladiva o dláto a spatřil kovářku, jak sedí u ponku vedle zastřešené výhně stojící uprostřed atria. Elfka byla zabraná do rytí nablýskaného ocelového bloku. Eragon nedokázal uhodnout, na čem pracuje, protože kus dosud neměl jasné tvary.

„Takže jsi pořád naživu, Stínovrahu,“ poznamenala Rhunön, aniž by odtrhla oči od práce. Její hlas zněl jako dva mlýnské kameny skřípající o sebe. „Oromis mi říkal, že ti Morzanův syn sebral Zar’roc.“

Eragon sebou trhnul a přikývl, i když se na něj nedívala. „Ano, Rhunön-elda. Vzal mi ho na Hořících pláních.“

„Hmm.“ Rhunön se soustředila na svou práci, klepala do hlavice dláta nadlidskou rychlostí, pak přestala a řekla: „Takže meč našel svého právoplatného majitele. Nelíbí se mi, k čemu ten – jak že se to jmenuje? ach ano – Murtagh Zar’roc používá, ale každý Jezdec si zaslouží pořádný meč a pro syna Morzana mě nenapadá žádný lepší meč než právě ten Morzanův.“ Elfka vzhlédla k Eragonovi zpod vrásčitého čela. „Pochop mě, Stínovrahu, byla bych raději, kdybys měl Zar’roc ty, ale ještě víc by mě potěšilo, kdybys vlastnil meč, který byl vyrobený přímo pro tebe. Zar’roc ti možná dobře sloužil, ale neměl správný tvar pro tvoje tělo. A už vůbec mi nemluv o Támerleinu. Musel bys být hlupák, kdyby sis myslel, že ho můžeš nosit.“

„Jak vidíš,“ řekl Eragon, „nenesu si ho od Fiolra.“

Rhunön přikývla a znovu začala sekat do oceli. „Tak dobrá, dobrá.“

„Pokud je Zar’roc správný meč pro Murtagha,“ řekl Eragon, „nebyl by Bromů v meč správnou zbraní pro mě?“

Rhunön se zamračila, až se jí uprostřed spojilo obočí. „Undbitr? Proč bys chtěl zrovna Bromův meč?“

„Protože Brom je můj otec,“ vysvětlil Eragon a ucítil vzrušení, že to dokázal říct nahlas.

„Takhle je to tedy?“ Rhunön odložila kladivo a dláto, vyšla zpod stříšky altánu a stanula naproti Eragonovi. Po těch staletích, která strávila sehnutá nad prací, byla trochu shrbená a kvůli tomu se zdála být o pár centimetrů menší než on. „Hmm, ano, vidím tu podobu. Brom byl pěkně neomalený, to tedy byl. Říkal, co si myslí, a neplýtval slovy. Dost se mi to líbilo. Nemůžu vystát, co se stalo z mojí rasy. Jsou přehnaně zdvořilí, příliš uhlazení a upjatí. Ha! Pamatuji, když se ještě elfové smáli a bojovali jako normální bytosti. Teď jsou tak uzavření do sebe, až se zdá, že někteří nemají víc citu než mramorová socha!“

Safira řekla: Mluvíš o tom, jací bývali elfové předtím, než se naše dvě rasy spojily dohromady?

Rhunön obrátila zamračenou tvář k Safiře. „Zářivá šupino. Vítej. Ano, mluvila jsem o dobách před vytvořením pouta mezi elfy a draky. Těžko bys věřila, že takové změny, jaké jsem od té doby sledovala v našich rasách, jsou vůbec možné, ale je to tak a já jsem jedním z posledních, kdo si pamatuje, jací jsme byli dříve.“

Pak Rhunön přelétla pohledem zpátky k Eragonovi. „Undbitr tvoje potíže nevyřeší. Brom o svůj meč přišel během pádu Jezdců. Pokud není součástí Galbatorixovy sbírky, pak byl možná zničen, nebo je pohřbený pod rozpadajícími se kostmi na nějakém dávno zapomenutém bojišti. I kdyby se ho povedlo najít, nedostal bys ho včas – dříve, než se budeš muset znovu postavit svým nepřátelům.“

„Co mám tedy dělat, Rhunön-elda?“ zeptal se Eragon. A vyprávěl jí o falchionu, který si vybral u Vardenů, o kouzlech, jimiž jej zpevnil, i o tom, jak ho zklamal v tunelech pod Farthen Dûrem.

Rhunön si odfrkla. „Ne, to by nikdy nefungovalo. Jakmile byl meč jen ukovaný a zakalený, můžeš ho chránit nekonečnou řadou kouzel, ale kov sám zůstává křehký. Jezdec potřebuje něco víc: meč, který vydrží ty nejsilnější údery a který nepodlehne skoro žádnému kouzlu. Pokud chceš upravit a zlepšit strukturu kovu, musíš zpívat kouzla nad horkým železem, zatímco ho vytahuješ z rudy a také když ho kuješ.“

„Jak ale získám takový meč?“ zeptal se Eragon. „Ukovala bys mi ho, Rhunön-elda?“

Tenounké vrásky na Rhunönině tváři se prohloubily. Sáhla si na levý loket, promnula si ho a její silné svaly na holém předloktí se zavlnily. „Víš, že jsem přísahala, že dokud budu naživu, už nikdy nevyrobím další zbraň.“

„Vím.“

„Jsem vázána svou přísahou. Nemohu ji porušit, i kdybych si to sebevíc přála.“ Rhunön se dál držela za loket, přešla zpátky k ponku a sedla si před sochu. „A také proč bych měla, Dračí jezdče? Řekni mi to. Proč bych měla vypustit do světa dalšího vymítače duší?“

Eragon pečlivě volil slova: „Protože kdybys to udělala, mohla bys pomoci ukončit Galbatorixovu nadvládu. Nebylo by příhodné, kdybych ho zabil právě mečem z tvojí dílny, když tvými meči on a Křivopřísežníci zavraždili tolik draků a Jezdců? Vadí ti, jak používali své zbraně. Jak lépe to tedy vyvážit než tím, že vyrobíš nástroj, který se stane Galbatorixovou zkázou?“

Rhunön zkřížila paže a pohlédla vzhůru k nebi. „Meč… nový meč. Po takové době zase provozovat své řemeslo…“ Spustila oči, vysunula bradu k Eragonovi a řekla: „Je možné, jen možné, že by mohl existovat způsob, jak bych ti mohla pomoci, ale je zbytečné se o tom dohadovat, když to nemůžu ani zkusit.“

Proč ne? zeptala se Safira.

„Protože nemám kov, který potřebuji!“ zavrčela Rhunön. „Nemyslíte si přeci, že jsem ukovala meče Jezdců z obyčejné oceli? To tedy ne! Kdysi dávno, když jsem se potulovala po Du Weldenwarden, jsem náhodou narazila na úlomky meteoru, který spadl na zem. Obsahovaly jinou rudu, než s jakou jsem kdy předtím pracovala, a tak jsem se s ní vrátila do kovárny, pročistila jsem ji a zjistila jsem, že výsledná směs oceli je silnější, tvrdší a pružnější než jakákoli ocel pozemského původu. Pojmenovala jsem ten kov zářocel kvůli jeho nezvyklému třpytu, a když mě královna Tarmunora požádala, abych ukovala první meče Jezdcům, použila jsem zářocel. Kdykoli jsem pak měla příležitost, hledala jsem v lese další úlomky tohoto hvězdného kovu. Většinou jsem žádné nenašla, ale když se mi to povedlo, šetřila jsem si je pro Jezdce.“

„Během staletí byly úlomky čím dál vzácnější, dokud jsem si nakonec nezačala myslet, že už žádné nezbyly. Trvalo mi čtyřiadvacet let, než jsem našla poslední ložisko. Z něj jsem ukovala sedm mečů, mezi nimi i Undbitr a Zar’roc. Od pádu Jezdců jsem hledala zářocel jen jednou a to dnes v noci poté, co jsme o tobě mluvili s Oromisem.“ Rhunön naklonila hlavu a její vodovité oči se zavrtaly do Eragona. „Toulala jsem se široko daleko a použila jsem mnoho kouzel pro hledání, ale nenarazila jsem ani na jediné smítko zářoceli. Kdyby se nějaká dala sehnat, pak bychom mohli uvažovat o meči pro tebe, Stínovrahu. Jinak tahle debata není nic než zbytečné tlachání.“

Eragon se elfce uklonil, poděkoval jí za její čas a pak se Safirou odešli z atria zelenou listnatou chodbou z dřínů.

Jak kráčeli bok po boku k louce, odkud Safira mohla vzlétnout, Eragon řekl: Zářocel, to musel mít Solembum na mysli. Pod stromem Menoa musí být zářocel.

Jak by to mohl vědět?

Možná mu to řekl sám strom. Záleží na tom?

Ať už tomu tak je, nebo ne, poznamenala, jak se máme dostat k čemukoliv, co skrývají kořeny stromu Menoa? Nemůžeme se jimi prosekat. Ani nevíme, kde přesně hledat.

Musím si to promyslet.

*

Z louky u Rhunönina domu Safira a Eragon letěli přes Ellesméru zpátky na skálu Tel’naeír, kde čekali Oromis s Glaedrem. Jakmile Eragon seskočil na zem, Safira se zase vznesla s Glaedrem a kroužili jim vysoko nad hlavou. Nikam neletěli, ale spíše si užívali radost ze společnosti toho druhého.

Zatímco dva draci pluli mezi mraky, Oromis učil Eragona, jak může kouzelník něco přesunout z místa na místo, aniž by ten předmět musel projít celou vzdáleností, která obě místa odděluje. „Většina forem magie,“ vysvětloval Oromis, „ke svému udržení vyžaduje stále víc energie, jak se vzdálenost mezi tebou a tvým cílem zvyšuje. Ale tohle je jiný případ. Přemístit kámen, který držím v ruce, na druhý břeh potoka bude vyžadovat stejné množství energie, jako kdybych ho chtěl poslat až na Jižní ostrovy. Z toho důvodu je tohle kouzlo nanejvýš užitečné, když potřebuješ něco přemístit do takové dálky, že by tě kouzlo zabilo, pokud by ses to snažil poslat normálně prostorem. I tak se jedná o vysilující kouzlo a měl by ses k němu uchýlit, jenom když všechno ostatní selže. Přesunout něco tak velkého, jako bylo například Safiřino vejce, by tě tak vyčerpalo, že by ses nedokázal pohnout.“

Pak Oromis naučil Eragona přesnou formulaci kouzla a několik jejích obměn. Když se to Eragon k Oromisově spokojenosti naučil zpaměti, elf mu dal za úkol, aby zkusil pohnout malým kamenem, který držel v ruce.

Jakmile Eragon kouzlo vyslovil, kámen zmizel z Oromisovy dlaně a o chvíli později se znovu objevil uprostřed mýtiny se zábleskem modrého světla, hlasitým výbuchem a poryvem rozžhaveného vzduchu. Eragon sebou trhnul leknutím a pak sevřel větev nedalekého stromu, aby nespadl, protože se mu podlomila kolena a přeběhl mu mráz po těle. Ucítil mravenčení v zátylku, když zíral na kámen, který ležel v kruhu spálené udusané trávy, a vzpomněl si na okamžik, kdy poprvé spatřil Safiřino vejce.

„Výborně,“ řekl Oromis. „Můžeš mi teď říct, proč ten kámen nadělal tolik hluku, když se zhmotnil v trávě?“

Eragon bedlivě poslouchal všechno, co mu Oromis říkal, ale během celé lekce stále uvažoval o stromu Menoa a věděl, že o něm přemýšlí i Safira, zatímco se vznášela ve výšinách. Čím déle o tom uvažoval, tím méně doufal, že kdy najde řešení.

Když Oromis skončil lekci přemisťování předmětů, zeptal se: „Když jsi odmítl Fiolrovu nabídku vzít si Támerlein, znamená to, že zůstanete se Safirou v Ellesméře déle?“

„Nevím, Mistře,“ odpověděl Eragon. „Je tu ještě něco, co bych chtěl zkusit u stromu Menoa, ale pokud se to nepovede, pak myslím, že nám nezbývá než odletět k Vardenům s prázdnýma rukama.“

Oromis přikývl. „Než odletíte, ještě naposledy se sem se Safirou vraťte.“

„Ano, Mistře.“

*

Zatímco se Safira řítila s Eragonem na hřbetě ke stromu Menoa, řekla: Předtím to nefungovalo, tak proč by to teď mělo jít?

Bude to fungovat, protože musí. Máš snad lepší nápad?

Ne, ale nelíbí se mi to. Nevíme, jak může zareagovat. Pamatuj, že než se Linnëa vezpívala do stromu, zabila mladíka, který zradil její lásku. Mohla by se znovu uchýlit k násilí.

To se neodváží, zvláště když jsi tam ty, abys mě chránila.

Hmm.

Se slabým zašuměním větru se Safira snesla na zahnutý kořen několik desítek metrů od kmene stromu Menoa. Veverky v obrovské borovici zapištěly na poplach, když si všimly jejího příletu.

Eragon sklouzl na kořen, otřel si dlaně o stehna a zabručel: „Tak do toho, nebudeme plýtvat časem.“ Lehkými kroky utíkal po kořeni ke kmeni stromu s rozpaženýma rukama, aby udržel rovnováhu. Safira ho následovala pomalejším tempem a kůra pod jejími drápy praskala a odlétala do stran.

Eragon si dřepl na kluzkém kusu dřeva a zahákl prsty do skuliny v kmeni stromu, aby nepřepadl. Počkal, dokud Safira nestála nad ním, a pak zavřel oči, zhluboka vdechl chladný, vlhký vzduch a myšlenkami se přiblížil k vědomí stromu.

Strom Menoa se nijak nesnažil zabránit jeho doteku, protože vědomí Linnëy bylo tak obrovské a nezvyklé a tak propletené s vědomím ostatních rostlin v lese, že se nepotřebovalo bránit. Kdokoli by se pokusil strom ovládnout, musel by získat duševní převahu také nad obrovským pásem Du Weldenvarden, což bylo něco, co by jediný člověk nemohl nikdy dokázat.

Eragon ze stromu cítil teplo a světlo a hlínu tisknoucí se na jeho kořeny tisíce metrů všemi směry. Cítil závan větříku skrz spletité větve stromu a proud lepkavé mízy vytékající malou škvírkou v jeho kůře, a vnímal spoustu podobných dojmů od ostatních rostlin, na něž strom Menoa dohlížel. Ve srovnání s vnímavostí, kterou strom projevil během Oslavy Pokrevní přísahy, se skoro zdálo, jako by spal; jediná myšlenka, kterou Eragon dokázal rozpoznat, byla tak dlouhá a pomalá, že bylo nemožné ji rozluštit.

Eragon posbíral všechny síly a v duchu zakřičel na strom Menoa. Prosím, vyslyš mě, Ó velký strome! Potřebuji tvou pomoc! Celá země je ve válce, elfově opustili bezpečí Du Weldenvarden a já nemám meč, se kterým bych bojoval! Kočkodlak Solembum mi řekl, abych se podíval pod strom Menoa, až budu potřebovat zbraň. Ten čas nadešel! Prosím, poslouchej mě, matko lesa! Pomoz mi v mém pátrání! Zatímco Eragon mluvil, přitiskl k vědomí stromu obrazy Trna a Murtagha a královských vojsk. Safira přidala několik dalších vzpomínek a podpořila jeho snahu svou vlastní myslí.

Eragon se nespoléhal jenom na slova a obrazy. Ze svého a Safiřina nitra vysílal do stromu neustálý proud energie: dar dobré víry, který – jak doufal – by také mohl vzbudit zvědavost stromu Menoa.

Uběhlo několik minut a strom si jich stále nevšímal, ale Eragon se odmítl vzdát. Strom, usoudil, je pomalejší než lidé nebo elfové; není vůbec překvapivé, když na jejich žádost neodpoví okamžitě.

Nemůžeme vyčerpat o mnoho víc svých sil, řekla Safira, pokud se máme včas vrátit k Vardenům.

Eragon souhlasil a neochotně zastavil proud energie.

Zatímco dál prosili strom Menoa, slunce dorazilo k vrcholu a pomalu začalo klesat. Mraky se vzdouvaly a zmenšovaly a hnaly se přes nebeskou klenbu. Nad stromy se míhali ptáci, rozzlobené veverky švitořily, motýli poletovali sem a tam a kolem Eragonových bot pochodovala řada červených mravenců, kteří ve svých klepetech nesli malou bílou larvu.

Pak Safira zavrčela a všichni ptáci v doslechu vylekaně uletěli. A dost toho podlézání! prohlásila. Já jsem drak a nikdo mě nebude ignorovat, ani strom ne!

„Ne, počkej!“ vykřikl Eragon, který vycítil její úmysly, ale ona si ho nevšímala.

Ukročila od kmene stromu Menoa, skrčila se, zaryla drápy hluboko do kořenů pod sebou a mocným škubnutím vyrvala z kořene tři obrovské pásy dřeva. Vylez ven a mluv s námi, strome-elfko! zařvala. Zaklonila hlavu jako had, který chce zaútočit, a z čelistí jí vytryskl sloup plamene a zalil kmen smrští modrého a bílého ohně.

Eragon si zakryl tvář a uskočil, aby unikl žáru.

„Safiro, přestaň!“ vykřikl zděšeně.

Přestanu, až nám odpoví.

K zemi se snesl hustý mrak vodních kapek. Eragon vzhlédl a uviděl, jak se větve borovice s narůstající silou třesou a kolébají. Vzduchem se rozléhalo sténání dřeva otírajícího se o sebe. V tu chvíli se Eragonovi do tváře opřel ledový vánek a pod nohama jako by cítil tlumené dunění. Rozhlédl se kolem a uviděl, že stromy obklopující paseku vypadají vyšší a přísnější než předtím, jako by se nakláněly dovnitř a natahovaly k němu své pokroucené větve jako drápy.

A Eragon se bál.

Safiro…, varoval ji, trochu se přikrčil a byl připravený utéct, nebo bojovat.

Safira zavřela čelisti, zastavila tak proud ohně a odvrátila pohled od stromu Menoa. Když spatřila kruh hrozivých stromů, její šupiny se zavlnily a naježily se jako chlupy rozzlobené kočky. Zavrčela do lesa, houpala hlavou ze strany na stranu, pak roztáhla křídla a začala ustupovat od stromu Menoa. Rychle, vylez mi na záda.

Než Eragon stačil udělat jediný krok, ze země vystřelil kořen tlustý jako jeho paže, omotal se mu kolem levého kotníku a znehybnil ho. Kolem Safiry se z obou stran objevily ještě silnější kořeny, sevřely její nohy a ocas a držely ji na místě. Safira zlostně zařvala a prohnula krk, aby vypustila další příval ohně.

Plameny v její tlamě se zamihotaly a vzápětí zhasly, když se v její a Eragonově mysli ozval pomalý, šeptavý hlas, který Eragonovi připomínal šelest listí: Kdo se opovažuje rušit můj klid? Kdo se opovažuje mě kousat a pálit? Řekněte, kdo jste, ať vím, koho jsem zabila.

Eragon se ušklíbl bolestí, když se kořen ještě pevněji sevřel kolem jeho kotníku. Stačilo by o trochu víc přitlačit a zlomil by mu kost. Jsem Eragon Stínovrah a tohle je drak, se kterým jsem spojený, Safira Zářivá šupina.

Hezkou smrt, Eragone Stínovrahu a Safiro Zářivá šupino.

Počkej! zvolal Eragon. Ještě jsem neuvedl naše celá jména.

Následovalo dlouhé ticho a posléze ho hlas vybídl: Pokračuj.

Jsem poslední Dračí jezdec v Alagaësii a Safira je poslední dračí samice na světě. Možná jsme jediní, kdo může porazit Galbatorixe, zrádce, který povraždil Jezdce a podrobil si půlku Alagaësie.

Proč jsi mi ublížil, draku? povzdechl si hlas.

Safira při odpovědi vycenila zuby: Protože jsi s námi nechtěla mluvit, strome-elfko, a protože Eragon přišel o svůj meč a jeden kočkodlak mu řekl, aby se podíval pod strom Menoa, až bude potřebovat zbraň. Hledali jsme znovu a znovu, ale nedokážeme ji sami najít.

Pak zemřeš zbytečně, draku, protože pod mými kořeny žádná zbraň není.

Eragon se zoufale snažil udržet rozhovor se stromem, a tak řekl: Myslíme si, že ten kočkodlak mohl mít na mysli zářocel, hvězdný kov, který Rhunön používá na kování mečů pro Jezdce. Bez ní mi nemůže vyrobit nový meč.

Povrch země se zavlnil, když se síť kořenů pokrývajících mýtinu zlehka pohnula. Nepokoj vyplašil stovky vystrašených zajíců, myší, hrabošů, rejsků a dalších malých zvířat z jejich nor a doupat a přiměl je, aby odpelášili přes otevřené prostranství do přilehlého lesa.

Koutkem oka Eragon viděl, jak desítky elfů utíkají k mýtině a vlasy za nimi vlají jako hedvábné prapory. Elfové tiše jako přízraky zastavili pod větvemi okolních stromů a upřeně hleděli na něj a na Safiru, ale ani se nehnuli, aby šli blíž nebo jim pomohli.

Eragon už chtěl v myšlenkách zavolat Oromise a Glaedra, když se hlas vrátil. Ten kočkodlak věděl, o čem mluví; na úplném okraji mých kořenů je zahrabaná hrouda rudy zářoceli, ale vy ji nedostanete. Kousli jste mě a popálili, a to vám neodpustím.

Znepokojení potlačilo Eragonovo vzrušení ze zjištění, že ruda existuje. Ale Safira je poslední dračí samice! zvolal. Přece bys ji nezabila!

Draci chrlí oheň, zašeptal hlas a stromy na okraji mýtiny se zatřásly. Oheň se musí uhasit.

Safira znovu zavrčela a řekla: Pokud nebudeme moci zastavit toho muže, který zničil Dračí jezdce, přijde sem a spálí les kolem tebe, a pak zničí i tebe, strome-elfko. Když nám ale pomůžeš, možná ho dokážeme zastavit.

Mezi stromy to zaskřípalo, když o sebe zaškrábaly dvě větve. Pokud se pokusí zabít mé semenáčky, pak zemře, řekl hlas. Nikdo není tak silný jako celý les. Nikdo nemůže doufat, že porazí les, a já za ten les mluvím.

Nestačí energie, kterou jsme ti dali, na to, abys s ní vyléčila své rány? zeptal se Eragon. Není to dostatečná náhrada?

Strom Menoa neodpovídal, jenom se dotýkal Eragonovy mysli a proháněl se jeho myšlenkami jako divoký vítr. Kdo jsi, jezdče? řekl strom. Znám každou bytost, která žije v tomto lese, ale nikdy jsem se nesetkala s někým, jako jsi ty.

Nejsem ani elf, ani člověk, řekl Eragon. Jsem něco mezi – Draci mne během Oslavy Pokrevní přísahy změnili.

Proč tě změnili, Jezdče?

Abych mohl snáze porazit Galbatorixe a jeho království.

Pamatuji si, že jsem během té oslavy cítila proměny světa, ale nepřikládala jsem tomu význam… Tak málo mi teď připadá důležité, kromě slunce a deště.

Eragon řekl: Vyléčíme tvůj kořen a kmen, pokud tě to uspokojí, ale prosím, mohli bychom dostat ten hvězdný kov?

Ostatní stromy zavrzaly a zasténaly jako opuštěné duše a pak se znovu ozval ten tlumený, rozechvělý hlas. Dáš mi na oplátku to, co budu chtít, Dračí jezdče?

Dám, řekl Eragon bez váhání. Ať už by měla být cena za Jezdcův meč jakákoli, rád ji zaplatí.

Koruna stromu Menoa znehybněla a několik minut bylo všude na pasece ticho. Pak se země začala třást a kořeny před Eragonem se začaly kroutit a vlnit a opadávala z nich kůra, jak se odtahovaly stranou, aby odhalily holý kousek půdy, ze kterého se vynořilo něco, co vypadalo jako hrouda rezavého železa dlouhá a široká asi půl metru. Když se ruda zastavila na povrchu kypré černé hlíny, Eragon ucítil tlumené bodnutí v podbřišku. Trhnul sebou a promnul si to místo, ale to už se chvilkový nápor bolesti vytratil. Pak se kořen kolem jeho kotníku uvolnil a vrátil se do země, stejně jako ty, které přidržovaly Safiru.

Tady je tvůj kov, zašeptal strom Menoa. Vezmi si ho a jdi…

Ale… začal se Eragon ptát.

Jdi…, řekl strom Menoa a jeho hlas se vytrácel. Jdi… A vědomí stromu se začalo stahovat, vzdalovalo se hlouběji a hlouběji do sebe, až Eragon nakonec sotva cítil jeho přítomnost. Vysoké borovice kolem nich se uvolnily a zaujaly své obvyklé pozice.

„Ale…,“ řekl Eragon nahlas, zaskočený tím, že mu strom Menoa neřekl, co po něm chce.

Stále zmatený přešel k rudě, zasunul prsty pod okraj kovem protkaného kamene, zvedl nepravidelně tvarovanou hroudu do náručí a odfrkl si pod její tíhou. Se zářocelí přitisknutou na prsou odešel od stromu Menoa a vyrazil na dlouhou cestu k Rhunöninu domu.

Safira přičichla k zářoceli, když se k němu přidala. Měl jsi pravdu, řekla. Neměla jsem na ni zaútočit.

Aspoň jsme dostali tu zářocel, řekl Eragon, a strom Menoa… no, nevím, co si vzala, ale máme to, pro co jsme si přišli, a na tom záleží.

Elfové se shromáždili kolem cesty, kterou se Eragon vydal, a zírali na ně tak upřeně, že to Eragona přimělo zrychlit krok a po zádech mu běhal mráz. Elfové nevydali ani hlásku, jenom ho pozorovali šikmýma očima, jako by sledovali nebezpečné zvíře, které jim prochází domovem.

Safiře z nozder vyšel obláček kouře. Pokud nás dřív nezabije Galbatorix, poznamenala, myslím, že tohohle ještě budeme litovat.