ROZESMÁTÉ MRTVOLY

 

RRoran si dřepl a díval se skrz mřížku vrbových větví.

Dvě stě metrů od něj sedělo kolem ohňů padesát vojáků a vozků, kteří večeřeli, a v krajině se stmívalo. Muži zastavili na noc na širokém, trávou zarostlém břehu bezejmenné řeky. Vozy plné zásob pro Galbatorixovy oddíly stály v kostrbatém půlkruhu kolem ohňů. Za táborem se pásli voli se svázanýma předníma nohama, kteří na sebe občas zabučeli. Asi dvacet metrů po proudu řeky se zdvíhal výběžek měkké hlíny, bránící jakémukoli útoku nebo útěku tou stranou.

Co si myslí? divil se Roran. V nepřátelském území bylo rozhodně moudré tábořit na místě, kde se člověk může ubránit, což obvykle znamenalo najít přírodní útvar, který by vám chránil záda. Ale i tak jste museli být opatrní, abyste zvolili takové místo pro odpočinek, odkud byste mohli uprchnout, kdyby došlo k přepadení. Takhle by bylo pro Rorana a ostatní bojovníky pod Martlandovým velením převelice snadné vyřítit se z houští, v němž se skrývali, a přitlačit muže Království do špice ve tvaru V, tvořené výběžkem měkké hlíny a řekou, kde by mohli vojáky a vozky rychle pozabíjet. Rorana mátlo, že by cvičení vojáci udělali takovou zjevnou chybu. Možná jsou z města, napadlo ho. Nebo jsou možná jenom nezkušení. Zamračil se. Tak proč by jim pak svěřili takový důležitý úkol?

„Objevili jste nějakou past?“ zeptal se. Nemusel otáčet hlavu, aby poznal, že kousek za ním stojí Karn s Halmarem a dalšími dvěma muži. Roran už bojoval po boku všech mužů ve skupině kromě čtyř šermířů, kteří se přidali k Martlandově skupině místo těch, co zemřeli během jejich posledního střetu, nebo utrpěli vážné zranění s trvalými následky. I když neměl rád úplně každého z nich, svěřil by jim vlastní život a věděl, že stejnou důvěru mají i oni k němu. Bylo to pouto, které překlenovalo rozdíly dané věkem či výchovou. Po své první bitvě byl Roran překvapený, jak blízcí mu jeho společníci připadali i jak srdeční k němu byli.

„Žádnou,“ zamumlal Karn. „Ale…“

„Možná vymysleli nová zaklínadla, která nedokážeš odhalit, já vím. Je s nimi kouzelník?“

„Nevím to jistě, ale myslím, že ne.“

Roran odhrnul stranou trs úzkých vrbových listů, aby lépe viděl na rozmístění vozů. „Nelíbí se mi to,“ zabručel. „S tím druhým konvojem cestoval kouzelník. Proč ho nemá tenhle?“

„Je nás méně, než si možná myslíš.“

„Hmm.“ Roran se poškrábal ve vousech; stále ho znepokojovala zdánlivá lehkovážnost vojáků. Že by se snažili vyprovokovat útok? Nezdají se na něj připravení, ale zdání klame. Jakou léčku si na nás mohli uchystat? Sto mil kolem není ani noha a Murtagha s Trnem zvědové naposledy zahlédli letět na sever od Feinsteru. „Pošli znamení,“ nakázal. „Ale pověz Martlandovi, že mě znepokojuje, že se utábořili právě tady. Buď jsou to hlupáci, nebo si proti nám vybudovali nějakou neviditelnou obranu: kouzla nebo jiný králův trik.“

Chvíli bylo ticho a konečně Karn ohlásil: „Poslal jsem to. Martland říká, že má také obavy, ale prý pokud nechceš utíkat zpátky za Nasuadou s ocasem staženým mezi nohama, máme to zkusit.“

Roran zavrčel a odvrátil se od vojáků. Dal znamení bradou a ostatní muži se s ním rychle přesunuli po čtyřech k místu, kde nechali své koně.

Roran vstal a nasedl na Sněžného bleska.

„Prr, zklidni se, hochu,“ zašeptal a pohladil Sněžného bleska, když hřebec pohodil hlavou. V pološeru zářila koni hříva a srst jako stříbro. Nebylo to poprvé, co si Roran přál, aby Sněžný blesk nebyl tak nápadný, aby to byl třeba hezký hnědák nebo kaštánek.

Vzal si štít zavěšený u sedla, protáhl levou paži pásky a pak z opasku vytáhl kladivo.

Nasucho polkl, ucítil povědomý tlak mezi rameny a kladivo si lépe chytil.

Když bylo všech pět mužů připraveno, Karn zvedl prst, přivřel oční víčka a rty se mu zkroutily, jako by mluvil sám se sebou. Nedaleko se ozval cvrček.

Karnova víčka se prudce otevřela. „Pamatujte, upírejte pohled na zem, dokud světlu nepřivyknete, a ani pak se nedívejte k nebi.“ Pak začal ve starověkém jazyce odříkávat nesrozumitelná slova vibrující energií.

Roran se zakryl štítem a zamžoural na své sedlo, když krajinu ozářilo průzračné bílé světlo jasné jako polední slunce. Pronikavá záře vycházela z místa někde nad táborem; Roran odolal pokušení podívat se, odkud přesně.

Zařval, dloubl Sněžného bleska do žeber a přitiskl se ke koňské šíji, když zvíře vyrazilo kupředu. Karn a ostatní bojovníci po obou stranách udělali to samé a zamávali zbraněmi. Rorana chvíli škrábaly do hlavy a ramenou větve, potom se Sněžný blesk vyprostil ze stromů a uháněl plným tryskem k táboru vojáků.

K táboru se hnaly také další dvě skupiny jezdců, jedna vedená Martlandem a druhá Ulhartem.

Vojáci a vozkové vykřikli na poplach a zakryli si oči. Potáceli se jako slepci, šátrali po zbraních a snažili se rozmístit tak, aby odrazili útok.

Roran se nepokoušel Sněžného bleska zpomalit. Znovu ho pobídl, vzepřel se ve třmenech a držel se vší silou, když kůň proskočil malou mezerou mezi dvěma vozy. Jak kopyta opět dopadla na zem, zadrkotaly mu zuby. Sněžný blesk odkopl hlínu do jednoho z ohňů, až z něj vylétl oblak jisker.

Zbytek Roranovy skupiny také přeskočil vozy. Roran věděl, že se ostatní z oddílu postarají o vojáky za ním, a tak se soustředil na ty před sebou. Popohnal Sněžného bleska k jednomu z mužů, praštil ho koncem kladiva a zlomil mu nos, až se mu po tváři rozstříkla rudá krev. Druhou ranou do hlavy muže zabil a odrazil meč dalšího vojáka.

O kus dál podél zatočené řady vozů skočili do tábora Martland, Ulhart a jejich muži a přistáli s dusotem kopyt a řinčením brnění a zbraní. Nějaký kůň zaržál bolestí a padl, když ho voják zranil kopím.

Roran podruhé zblokoval meč vojáka, pak útočníka udeřil do ruky, až mu zlámal kosti a přinutil ho upustit zbraň. Vzápětí se znovu ohnal kladivem, zasáhl muže doprostřed červené tuniky a rozdrtil mu hrudní kost. Smrtelně zraněný voják se supěním padl k zemi.

Roran se otočil v sedle a hledal po táboře dalšího protivníka. Svaly se mu chvěly horečným vzrušením; každý detail kolem něj se jevil tak ostrý a jasný, jako by byl vyrytý do skla. Cítil se nepřemožitelný, nezranitelný. Samotný čas jako by se táhl a zpomaloval, takže zmatená můra, která kolem něj poletovala, jako by prolétala medem a ne vzduchem.

Vtom ho za drátěnou košili na zádech popadly dvě ruce, strhly ho ze Sněžného bleska a praštily s ním o tvrdou zem, až si vyrazil dech. Udělaly se mu mžitky před očima a na okamžik neviděl vůbec nic. Když se vzpamatoval, spatřil, že mu na prsou sedí první voják, na kterého zaútočil, a dusí ho. Voják zakrýval zdroj světla, které na nebi stvořil Karn. Kolem hlavy a ramenou měl bílou svatozář, ale tvář měl ve stínu, takže Roran z jeho obličeje neviděl nic než záblesk vyceněných zubů.

Voják mu pevněji sevřel prsty kolem hrdla. Roran zalapal po dechu a zatápal po kladivu, které upustil, ale nedosáhl na něj. Napjal krk, aby z něj voják nevymáčkl život, vytáhl z opasku dýku a prorazil jí vojákovo kroužkové brnění a gambeson a bodl ho mezi žebra na levém boku.

Voják ani nehnul brvou a jeho sevření nepovolilo.

Vycházel z něj jenom nepřetržitý proud klokotavého smíchu. Z toho trhavého, strašidelného a odpudivého chechtotu se Roranovi svíral žaludek úzkostí. Tenhle zvuk znal; už ho slyšel, když sledoval, jak Vardenové na travnatém poli u řeky Jiet bojují s muži, kteří necítí bolest. Okamžitě mu došlo, proč si vojáci vybrali takové ubohé tábořiště: bylo jim jedno, jestli je někdo přepadne, protože jim nemůžeme ublížit.

Roran viděl všechno rudě a před očima mu tancovaly žluté hvězdičky. Na pokraji bezvědomí vytrhl dýku ven a bodl výš, do vojákova podpaží, a ještě zakroutil čepelí v ráně. Na ruku mu vytryskla horká krev, ale voják jako by si toho ani nevšiml. Bouchl mu hlavou o zem, takže Roranovi se svět proměnil v pulsující barevné skvrny. Bouchl s ní jednou. Dvakrát. Třikrát. Roran zazmítal boky a marně se snažil shodit muže ze sebe. Zaslepený a zoufalý sekl tam, kde myslel, že voják bude mít tvář, a ucítil, jak nůž zajel do měkkého masa. Trochu dýku povytáhl zpátky, pak znovu bodl a ucítil, jak špička čepele narazila na kost.

Sevření kolem Roranova krku povolilo.

Ležel na místě, hruď se mu mocně zdvíhala, pak se překulil a vyzvracel se; pálilo ho v krku. Stále ztěžka oddechoval a kašlal, s námahou se postavil a uviděl vojáka nehybně roztaženého vedle sebe, s dýkou vyčnívající z levé nozdry.

„Jděte jim po hlavě!“ vykřikl Roran, i když ho škrábalo v krku. „Po hlavě!“

Nechal dýku zapíchnutou ve vojákově nose, sebral své kladivo z udusané země a zastavil se, aby do ruky, ve které měl štít, vzal pohozené kopí. Přeskočil padlého vojáka a utíkal k Halmarovi, který byl také bez koně a bojoval se třemi vojáky najednou. Než si ho vojáci všimli, stačil praštit dva nejbližší do hlavy tak silně, že jim rozštípl helmice. Toho třetího nechal Halmarovi a utíkal k vojákovi, jemuž roztříštil hrudní kost a kterého předtím považoval za mrtvého. Našel ho sedět opřeného o kolo vozu, jak plive sraženou krev a snaží se napnout tětivu luku.

Bodl ho kopím do oka. Když kopí vytáhl, na jeho hrotu zůstaly přilepené kousky šedého masa.

Pak Roran dostal nápad. Hodil oštěp po muži v červené tunice na protější straně nejbližšího ohně a propíchl mu trup, poté si zasunul násadu kladiva za opasek a napjal vojákův luk. Opřel se zády o vůz a začal střílet vojáky pobíhající po tábořišti; snažil se je buď zabít přesnou trefou do obličeje, krku nebo do srdce, nebo je aspoň zmrzačit, aby je jeho společníci mohli snadno zlikvidovat. Usoudil, že když nic jiného, takový zraněný voják by mohl vykrvácet dříve, než boj skončí.

Původně suverénní útok se proměnil ve zmatek. Vardenové byli roztroušení po bojišti a vystrašení, někteří na koních, někteří na nohou a většina z nich celá od krve. Podle Rorana už nejméně pět Vardenů zemřelo, když zdánlivě mrtví vojáci znovu vstali a napadli je. Ve změti bojujících těl se nedalo poznat, kolik vojáků ještě zůstalo naživu, ale Roran viděl, že stále početně převyšují těch sotva pětadvacet zbývajících Vardenů. Mohli by nás roztrhat na kusy holýma rukama, zatímco my se je snažíme rozsekat mečem, uvědomil si. Zapátral očima vřavou po Sněžném bleskovi a uviděl, že jeho bělouš utekl dál po proudu řeky, kde teď stál u vrby s rozšířenými nozdrami a ušima přitisknutýma k lebce.

Roran zabil šípy další čtyři vojáky a ještě víc jich zranil. Když už mu zbývaly pouze dva šípy, zahlédl Karna, jak stojí na druhé straně tábora a bojuje s nějakým vojákem u rohu hořícího stanu. Natáhl tětivu tak, až ho pírka šípu lechtala na uchu, a střelil vojáka do prsou. Voják se zapotácel a Karn mu setnul hlavu.

Roran odhodil luk stranou a s kladivem v ruce utíkal ke Karnovi a křičel: „Nemůžeš je zabíjet kouzlem?“

Karn se chvíli snažil popadnout dech, pak zakroutil hlavou a řekl: „Každé moje kouzlo zastavili.“ Světlo z hořícího stanu mu pozlatilo půlku tváře.

Roran zaklel. „Takže spolu!“ vykřikl a pozvedl štít.

Bok po boku zamířili k nejbližší skupině vojáků: houfu osmi mužů, kteří obklíčili trojici Vardenů. V dalších pár minutách se Roran ponořil do řinčení zbraní, trhání masa a nenadálých bolestí. Vojáci se unavovali pomaleji než obyčejní muži a nikdy se nevyhnuli útoku ani nepolevili ve svém úsilí, i když utrpěli ta nejstrašlivější zranění. Boj byl tak vyčerpávající, že se Roranovi vrátila nevolnost, a když všech osm vojáků padlo, předklonil se a znovu zvracel. Odplivl si, aby si vyčistil ústa od žaludečních šťáv.

Jeden z Vardenů, kterého se snažili zachránit, během boje zemřel na bodnutí nožem do ledvin, ale ti dva, kteří přežili, spojili síly s Roranem a Karnem a společně zaútočili na další skupinu Galbatorixových vojáků.

„Žeňte je k řece!“ zařval Roran. „Voda a bláto omezí pohyb vojáků, a Vardenové by tak mohli získat převahu.“

Nedaleko od nich se Martlandovi povedlo sjednotit dvanáct Vardenů, kteří se stále udrželi v sedle, a už dělali to, co Roran navrhoval: tlačili vojáky zpátky ke třpytivé řece.

Vojáci a pár vozků, kteří ještě zůstali naživu, se však houževnatě bránili. Proti pěšákům používali štíty. Bodali kopími do koní. Vardenové je ale přes sveřepý odpor nutili k pomalému ústupu, až nakonec muži v červených tunikách stáli po kolena v proudu vody, napůl oslepení tajemným světlem, které na ně svítilo z výšky.

„Nepovolujte!“ zakřičel Martland, sesedl a sám se pevně rozkročil na břehu řeky. „Nedovolte jim dostat se zpátky na souš!“

Roran se přikrčil, zapřel se patami do měkké půdy, dokud nebyl spokojený se svým postojem, a čekal, až statný voják stojící v chladné vodě pár metrů před ním zaútočí. Muž se s řevem vyřítil z mělčiny a ohnal se mečem, ale Roran zachytil jeho výpad štítem a oplatil mu to mocnou ránou. Voják však kladivo odrazil vlastním štítem a potom sekl Roranovi po nohou. Několik vteřin si vyměňovali údery, ale ani jeden nezranil toho druhého. Pak Roran zasáhl muže do levé paže a srazil ho několik kroků zpátky. Voják se jenom usmál a nuceně, mrazivě se zachechtal.

Roran zauvažoval, zda on nebo kterýkoli z jeho společníků přežije tuhle noc. Pobít je bude těžší než vyhubit hady. Můžeme je nasekat na nudličky a oni na nás stejně budou pořád útočit, dokud nějak nepřetneme jejich život. Další myšlenku už raději pustil z hlavy, protože se na něj voják znovu vrhl vroubkatým mečem, který se v bledém světle blyštěl jako jazyk plamene.

Od té chvíle Roranovi bitva připadala jako noční můra. To divné, zlověstné světlo dodávalo vodě a vojákům nádech nadpřirozena, pohlcovalo barvy a vrhalo na tekoucí vodu dlouhé, útlé, ostré stíny, zatímco za řekou a všude kolem panovala tma. Znovu a znovu odrážel vojáky, kteří se potáceli ven z vody, aby ho zabili, a tloukl do nich kladivem, takže se stěží podobali lidem, a přesto neumírali. S každým úderem hladinu řeky potřísnily medailony černé krve, připomínající kaňky rozlitého inkoustu, které vzápětí odnesl proud. Smrtící jednotvárnost každého střetu Rorana otupovala a děsila. Ať rozdával jakkoli silné rány, pokaždé se objevil další zohavený voják, který se po něm ohnal mečem. A vždycky se ozval ten šílený chechtot mužů, kteří věděli, že jsou mrtví, ale stejně si stále udržovali zdání života, i když jim Vardenové ničili těla.

A pak nastalo ticho.

Roran zůstal skrčený za štítem s pozdviženým kladivem, funěl a byl promáčený potem a krví. Uběhla minuta, než mu došlo, že ve vodě před ním už nikdo nestojí. Třikrát se rozhlédl doleva a doprava a nedokázal pochopit, že vojáci jsou konečně nezvratně mrtví. Po třpytivé hladině kolem něj proplulo tělo.

Roran divoce zařval, když mu pravou paži sevřela něčí ruka. Prudce se otočil a s vrčením se odtáhl, než si uvědomil, že vedle něj stojí Karn. Zsinalý, krví pocákaný kouzelník promluvil: „Vyhráli jsme, Rorane! Co? Jsou pryč! Přemohli jsme je!“

Roranovi klesly paže a zaklonil hlavu – byl tak unavený, že se ani nedokázal posadit. Připadalo mu, jako… jako by jeho smysly byly neobvykle ostré, a přesto se cítil otupělý, utlumený, stažený kamsi do sebe. Byl za to rád; jinak by se nejspíš zbláznil.

„Seberte se a zkontrolujte vozy!“ zakřičel Martland. „Čím dřív se rozhoupete, tím dřív budeme pryč z tohohle prokletého místa! Karne, ošetři Welmara. Ta jeho rána se mi vůbec nelíbí.“

S nesmírným přemáháním se Roran otočil a loudal se po břehu k nejbližšímu vozu. Zamrkal, aby mu do očí netekl pot, který mu kapal z čela, a zaznamenal, že z jejich původní jednotky se na nohou drží jenom devět mužů. Vytěsnil ten postřeh ze své mysli. Truchlit můžeš později.

Jak Martland Rudovous kráčel přes mrtvolami poseté tábořiště, voják, o němž si Roran myslel, že je mrtvý, se převrátil a ze země usekl hraběti pravou ruku. S pohybem tak ladným, jako by si ho předtím nacvičoval, Martland vykopl meč vojákovi z ruky, pak mu klekl na krk, levou rukou si vytáhl dýku z opasku a zasadil muži smrtící ránu do ucha. Martlandova tvář zrudla a napjala se. Strčil si pahýl svého zápěstí pod levé podpaží a posunkem odháněl každého, kdo mu přispěchal na pomoc. „Nechte mě být! To nic není. Jděte k těm vozům! Jestli si sakra nepospíšíte, budeme tu tak dlouho, že mi z toho zbělejí vousy. Hejbněte sebou!“ Když se ale Karn odmítl pohnout, Martland se zamračil a zařval: „Padej, jinak tě nechám zpráskat za neposlušnost, to si piš!“

Karn zvedl Martlandovu useknutou ruku. „Možná bych ti ji dokázal přišít pomocí kouzla, ale budu potřebovat pár minut.“

„Tak do háje, dej to sem!“ zvolal Martland. Sebral Karnovi svou useknutou ruku a zastrčil si ji pod tuniku. „Přestaň si se mnou dělat starosti a zachraň Welmara a Lindela, jestli můžeš. Můžeš se mi ji pokusit přišít, jakmile bude mezi námi a těmihle netvory pár desítek mil.“

„Ale pak už může být příliš pozdě,“ namítl Karn.

„To byl rozkaz, kouzelníku, ne žádost!“ zaburácel Martland. Když se Karn vytratil, hrabě si pomocí zubů ovázal rukávem tuniky pahýl své paže, který si zase zastrčil do podpaží. Na tváři mu vyrazil pot. „Dobrá tedy! Jaké poklady to máme skryté v těch zatracených vozech?“

„Lana!“ zakřičel někdo.

„Whisky!“ zavolal někdo jiný.

Martland zavrčel. „Ulharte, zapiš počty místo mě.“

Roran pomáhal ostatním, když prohledávali jednotlivé vozy a volali na Ulharta, co je uvnitř. Potom pozabíjeli stádo volů a podpálili vozy tak jako předtím. Nakonec si pochytali koně, nasedli na ně a přivázali zraněné do sedel.

Když byli přichystáni k odjezdu, Karn ukázal na zářivé světlo na nebi a zamumlal dlouhé, složité slovo. Krajinu zahalila noc. Roran pohlédl vzhůru a spatřil pulsující obraz Karnovy tváře překrývající bledé hvězdy. Jakmile přivykl tmě, uviděl neostré šedé stíny tisíců zmatených můr, které se rozprchly po nebi jako stíny duší zemřelých.

S těžkým srdcem se Roran patami dotkl slabin Sněžného bleska a vyjel od pozůstatků konvoje.