NEPOSLUŠNOST

 

ÚÚrodná černá půda chladila Rorana v rukou.

Sebral uvolněnou hroudu, rozdrolil ji mezi prsty a s potěšením zaznamenal, že je vlhká a plná rozkládajícího se listí, stonků, mechu a dalších organických látek, které by poskytovaly vynikající výživu pro zemědělské plodiny. Přitiskl ji ke rtům a jazyku. Hlína měla chuť života, cítil v ní stovky jeho odstínů, od rozdrcené skály po brouky, ztrouchnivělé dřevo a jemné konečky kořínků trávy.

Tohle je dobrá zemědělská půda, pomyslel si Roran. V myšlenkách se vrátil zpátky do údolí Palancar a znovu viděl prosvítat polem ječmene u jejich domu podzimní slunce – zarovnané řady zlatých stébel povlávající v lehkém vánku – na západ od něj tekla Anora a po obou stranách údolí se vysoko tyčily hory se zasněženými vrcholky. Tam bych měl být, orat půdu a vychovávat s Katrinou děti, a ne zalévat zemi lidskou krví.

„Hej, ty tam!“ zakřičel ze sedla kapitán Edrik a ukázal na Rorana. „Přestaň se flákat, Kladivo, jinak si o tobě zkazím mínění a nechám tě stát na hlídce s lučištníky!“

Roran si oprášil ruce o kamaše a vstal ze země, na které dosud klečel. „Ano, pane! Jak si přeješ, pane!“ odpověděl a přemáhal přitom svůj odpor k Edrikovi. Od té doby, co ho pod Edrika převeleli, se o něm Roran pokoušel zjistit co nejvíc. Z toho, co slyšel, usoudil, že Edrik je schopný velitel – Nasuada by mu jinak nikdy nesvěřila takovou důležitou misi. Choval se ale neomaleně a trestal své vojáky i za nepatrné odchylky od zavedených pořádků, jak měl Roran možnost poznat hned třikrát během prvního dne u Edrikovy roty. Podle Rorana takový způsob velení podkopával morálku mužů a potlačoval tvořivost a vynalézavost podřízených. Možná mě k němu Nasuada dala právě z těchto důvodů, pomyslel si Roran. Nebo je to její další zkouška. Třeba si chce ověřit, zda umím natolik potlačit vlastní hrdost, abych dokázal spolupracovat s mužem, jako je Edrik.

Roran se vyhoupl zpátky do sedla Sněžného bleska a odklusal s ním do čela zástupu dvou set padesáti mužů. Jejich úkol byl prostý. Nasuada a král Orrin stáhli většinu svého vojska ze Surdy, a tak se Galbatorix zřejmě rozhodl využít jejich nepřítomnosti k tomu, aby zpustošil celou bezbrannou zemi, vyplenil města a vesnice a spálil úrodu, kterou potřebovali, aby mohli pokračovat v útoku na Království. Nejjednodušší by bylo, kdyby mezi Galbatorixovy vojáky vletěla Safira a roztrhala je na kusy, ale protože dračice byla právě na cestě za Eragonem, všichni usoudili, že by pro Vardeny bylo příliš nebezpečné být bez ní tak dlouho. A tak Nasuada vyslala Edrikovu rotu, aby zahnala vojáky, jejichž počet špehové zpočátku odhadovali asi na tři sta. Ovšem přede dvěma dny Roran a zbytek válečníků narazili na stopy, podle nichž mohlo Galbatorixovo vojsko čítat spíš kolem sedmi set mužů.

Roran přitáhl uzdu Sněžnému bleskovi vedle Karna, který seděl na své grošované klisně, škrábal se na bradě a prohlížel si krajinu. Před nimi se rozkládalo obrovské pole zvlněné trávy, místy poseté skupinami vrb a topolů. Na nebi lovili jestřábi a na zemi byla tráva plná pištících myší, králíků, hlodavců v norách a dalších zvířat. Jediný důkaz, že toto místo už navštívili lidé, byl široký pás ušlapané trávy, který vedl k východnímu obzoru a vyznačoval tak cestu vojáků.

Karn pohlédl vzhůru k polednímu slunci a kolem povadlých očí, které přimhouřil, se mu napjala kůže. „Měli bychom je předstihnout, než budou naše stíny delší než my.“

„A pak zjistíme, jestli je nás dost, abychom je zahnali,“ zamumlal Roran, „nebo jestli nás prostě povraždí. Jednou bych si konečně přál, abychom nepřítele početně převýšili.“

V Karnově tváři se objevil zachmuřený úsměv. „Tak je to s Vardeny vždycky.“

„Jedem!“ zařval Edrik a pobídl koně po cestě vyšlapané v trávě. Roran pevně semknul rty a patami se dotkl slabin Sněžného bleska, když rota vyrazila za svým kapitánem.

*

O šest hodin později Roran seděl na Sněžném bleskovi, skrytý v hloučku buků rostoucích podél malého, líně tekoucího potoka zarostlého rákosím a vlákny plujících řas. Sítí větví, které před ním visely, sledoval polorozpadlou šedivou vesnici se zhruba dvaceti domy. Narůstala v něm zlost, když sledoval, jak si vesničané, kteří zahlédli vojáky blížící se od západu, pakovali pár ranců a utíkali na jih směrem do středu Surdy. Kdyby to bylo na něm, řekl by vesničanům o vardenském vojsku a ujistil by je, že Vardenové udělají, co bude v jejich silách, aby je ochránili. Příliš dobře si pamatoval, jakou bolest, zoufalství a beznaděj cítil, když opouštěl Carvahall, a byl by je rád takového utrpení ušetřil. Také by požádal muže z vesnice, aby bojovali s nimi. Dalších deset nebo dvacet párů rukou by mohlo představovat rozdíl mezi vítězstvím a porážkou a Roran znal lépe než většina lidí zápal, s nímž jsou lidé schopni bránit své domovy. Edrik však jeho návrh odmítl a trval na tom, že Vardenové zůstanou schovaní v kopcích jihovýchodně od vesnice.

„Máme štěstí, že mašírují po svých,“ zamumlal Karn a ukázal na červený zástup vojáků pochodujících k vesnici. „Jinak bychom se sem nedostali první.“

Roran se ohlédl na muže shromážděné za ním. Edrik mu předal dočasné velení nad jedenaosmdesáti bojovníky. Byli mezi nimi šermíři, kopiníci a několik lučištníků. Dalších osmdesát jedna mužů vedl jeden z Edrikových pobočníků, Sand, a zbytku velel sám Edrik. Všechny tři skupiny byly namačkané na sebe mezi buky, což Roran považoval za chybu. Až se vyřítí z úkrytu, ztratí zbytečně mnoho času tím, aby se sešikovali, a jejich protivníci se během té doby budou moci přichystat na obranu.

Roran se naklonil ke Karnovi a řekl: „Nevidím mezi nimi nikoho, komu by chyběla ruka nebo noha ani muže s jinými vážnými zraněními, ale to bohužel nic nedokazuje. Dokážeš říct, jestli jsou mezi nimi muži, co necítí bolest?“

Karn si povzdechl. „Kéž bych to uměl. Tvůj bratranec by to možná dokázal, protože Murtagh a Galbatorix jsou jediní kouzelníci, kterých se Eragon musí bát, ale já jsem slabý kouzelník a neodvážím se vojáky prověřovat. Pokud jsou mezi nimi skrytí nějací kouzelníci, poznali by, že je špehuji, a pravděpodobně bych nedokázal zlomit jejich mysl dřív, než by na nás stačili upozornit své společníky.“

„Mám dojem, že se o tom bavíme před každým bojem,“ poznamenal Roran, zatímco si prohlížel výzbroj vojáků a snažil se rozhodnout, jak nejlépe rozmístit své muže.

Karn se smíchem odpověděl: „To je v pořádku. Jenom doufám, že se tak budeme bavit i nadále, protože jinak by to znamenalo…“

„Že aspoň jeden z nás padl…“

„Nebo že nás Nasuada přidělila k různým velitelům…“

„A to je skoro, jako bychom byli mrtví, protože nikdo jiný nám nebude tak dobře krýt záda,“ uzavřel to Roran a po rtech mu přelétl úsměv. Navykli si mezi sebou takhle vtipkovat. Vytáhl zpoza opasku kladivo a pak sebou trhnul, když ucítil bodnutí v pravé noze, kde mu sval rohem roztrhl vůl. Zamračil se, natáhl ruku a promasíroval si místo kolem rány.

Karn to viděl a zeptal se: „Je ti dobře?“

„Nezabije mě to,“ řekl Roran, ale pak se opravil. „No, možná zabije, ale přece tady nebudu stát a čekat, až vy vyrazíte a rozsekáte to neohrabané stádo nekňubů na kusy.“

Když vojáci dorazili k vesnici, pochodovali přímo jejím středem. Zastavovali, jenom aby u každého domu vyrazili dveře a prolezli pokoje, zda se tu někdo neskrývá. Zpoza sudu na vodu vyběhl pes s naježenými chlupy a začal na vojáky štěkat. Jeden z vojáků udělal krok vpřed, hodil po psisku kopím a zabil ho.

Když první vojáci dorazili na vzdálenější konec vesnice, Roran pevněji sevřel ruku kolem násady svého kladiva a připravoval se na útok, ale pak uslyšel řadu pronikavých výkřiků a zmocnil se ho pocit hrůzy. Z předposledního domu se vynořila skupina vojáků a táhla s sebou tři bránící se lidi: vytáhlého muže s bílými vlasy, mladou ženu s roztrženou blůzou a sotva jedenáctiletého chlapce.

Roranovi na čele vyrazil pot. Tiše, pomalu nadával a proklínal tři zajatce, že neutekli se svými sousedy, spílal vojákům za to, co udělali a co ještě mohou udělat, proklínal Galbatorixe i jakýkoli rozmar osudu, který vyústil v takovou situaci. Za sebou si uvědomoval své muže, jak se neklidně vrtí, zlostně brblají a nemohou se dočkat, aby potrestali vojáky za jejich krutost.

Když vojáci prohledali všechny domy, vrátili se do středu vesnice a utvořili nepravidelný půlkruh kolem svých vězňů.

Teď! vykřikl Roran v duchu, když se vojáci obrátili zády k Vardenům. Edrik měl přece v plánu počkat, až se k nim otočí zády. V očekávání příkazu zaútočit se Roran zvedl kousíček ze sedla a celé tělo měl napjaté. Pokusil se polknout, ale měl příliš vyschlé hrdlo.

Důstojník velící královským vojákům, který byl jako jediný z nich na koni, seskočil ze sedla a prohodil pár neslyšných slov s bělovlasým vesničanem. Pak bez varování vytasil šavli, setnul muži hlavu a uskočil dozadu, aby se vyhnul spršce krve. Mladá žena zavřískala ještě hlasitěji než prve.

„Do útoku,“ řekl Edrik.

Roranovi trvalo půl vteřiny, než pochopil, že slovo, které Edrik vyslovil tak klidně, byl příkaz, na který čeká.

„Do útoku!“ vykřikl Sand z druhé strany a vyrazil se svými muži tryskem z bukového houští.

„Do útoku!“ vykřikl Roran a zaryl paty Sněžnému bleskovi do boků. Přikrčil se za štít, zatímco s ním Sněžný blesk uháněl spletí větví, a když se ocitl na otevřeném prostranství, znovu štít spustil a hnali se z úbočí kopce s duněním kopyt, které se kolem nich rozléhalo. Roran zoufale toužil zachránit ženu a chlapce, a tak vyburcoval Sněžného bleska do nejvyšší možné rychlosti. Když se ohlédl, povzbudilo ho, že se jeho skupina mužů bez větších obtíží oddělila od zbytku Vardenů a kromě pár opozdilců jich většina byla v jediném chumlu ani ne deset metrů za ním.

Roran zahlédl Karna, jehož šedý plášť se třepotal ve větru, jak jede v přední linii před Edrikovými muži. Znovu zatoužil, aby jim Edrik dovolil zůstat ve stejné skupině.

Roran nevjel do vesnice zepředu, jak dostal rozkazem, ale stočil se trochu doleva a jel kolem budov, aby vojákům nadběhl a zaútočil na ně z jiné strany. Sand udělal to samé zprava, zatímco Edrik a jeho bojovníci vjeli přímo do vesnice.

Řada domů Roranovi skryla první střetnutí, ale ihned uslyšel sbor zběsilých výkřiků, pak řadu podivných, kovových zadrnčení a výkřiky mužů a řehtání koní.

Roranovi se obavami sevřely vnitřnosti. Co to bylo za hluk? Mohly to být kovové luky? Existuje něco takového? Ať už byla příčina jakákoli, věděl, že by neměl slyšet tolik koní ržát bolestí. Zamrazilo ho, když si s naprostou jistotou uvědomil, že se útok nezdařil a že bitva už by mohla být prohraná.

Když míjeli poslední dům, prudce přitáhl Sněžnému bleskovi uzdu a nasměroval ho do středu vesnice. Za ním jeho muži udělali to samé. Dvě stě metrů před sebou uviděl trojstup vojáků, kteří se postavili mezi dva domy, aby jim zatarasili cestu. Zdálo se, že se vojáci nebojí koní, kteří se na ně hnali.

Roran zaváhal. Měl jasné rozkazy: on a jeho muži mají zaútočit na západní křídlo vojska Království a prorazit si cestu Galbatorixovými oddíly, dokud se nespojí s Edrikem a Sandem. Edrik však Roranovi neřekl, jak se má zachovat, kdyby mu na bojišti nepřipadal ten rozkaz správný. A Roran věděl, že kdyby se odchýlil od jeho rozkazů – třeba jenom proto, aby zabránil povraždění všech svých mužů – provinil by se neposlušností a Edrik by ho mohl podle toho potrestat.

Pak vojáci odhrnuli stranou své objemné pláště a pozvedli k rameni připravené samostříly.

Roran se v okamžení rozhodl, že udělá pro vítězství Vardenů, cokoli bude potřeba. Nehodlal však nechat zlikvidovat celý svůj oddíl jedinou salvou šípů jenom proto, aby se vyhnul nepříjemným důsledkům porušení rozkazů svého velitele.

„Skryjte se!“ zařval Roran, škubnul hlavou Sněžného bleska doprava a přinutil zvíře zahnout za dům. Vzápětí se do budovy zboku zarazila desítka těžkých šípů. Roran se otočil a viděl, že všichni jeho bojovníci až na jednoho stačili zajet za nedaleké domy dříve, než vojáci vystřelili. Muž, který byl příliš pomalý, ležel zkrvácený ve špíně a z prsou mu vyčuhoval pár šípů. Střely mu prorazily drátěnou košili, jako by nebyla tlustší než arch hedvábného papíru. Jeho kůň, vyděšený pachem krve, poskočil na místě a vyrazil z vesnice, zanechal za sebou jen obláček prachu, který stoupal v jeho stopách.

Roran se natáhl, sevřel okraj trámu v boku domu, držel Sněžného bleska na místě a zoufale se snažil přijít na to, co dál. Vojáci Království ho teď spolu s ostatními muži drželi na místě. Nemohl ustoupit zpátky do otevřeného prostoru, protože by je nepřátelé prošpikovali šípy, až by vypadali jako ježci.

K Roranovi dorazila skupina jeho bojovníků od domu, který před zraky řady vojáků částečně zakrývala budova, za kterou se schovával. „Co máme dělat, Kladivo?“ ptali se ho. Skutečnost, že neuposlechl rozkazy, je očividně netrápila, ale naopak na něj hleděli s výrazem znovu nalezené důvěry.

Roran horečně přemýšlel a rozhlížel se kolem. Náhle si všiml luku a toulce přivázaných za sedlem jednoho ze svých mužů. Usmál se. Jenom pár z nich bojovalo jako lučištníci, ale všichni s sebou měli luk a šípy, aby si mohli nalovit jídlo a obstarat tak obživu pro celou skupinu, kdyby zůstali sami uprostřed divočiny, bez podpory hlavního vojska Vardenů.

Roran ukázal na dům, o který se opíral, a zavelel: „Vezměte luky a vylezte na střechu – tolik, kolik se vás tam vejde, ale pokud si ceníte vlastního života, zůstaňte skrytí, dokud vám neřeknu. Až vám dám znamení, začnete střílet. Budete střílet tak dlouho, dokud vám nedojdou šípy, nebo dokud nebudou vojáci do posledního mrtví. Rozumíte?“

„Ano, pane!“

„Tak jděte. Ostatní si vylezou na další domy, odkud budou moci střílet na vojáky. Haralde, řekni to všem ostatním a najdi deset našich nejlepších kopiníků a deset nejlepších šermířů a přiveď je co nejrychleji sem.“

„Ano, pane!“

Bojovníci rychle běželi splnit jeho rozkazy. Ti, co byli nejblíž, si vzali svoje luky a toulce, postavili se v sedle a vytáhli se na doškovou střechu domu. O čtyři minuty později byla většina Roranových mužů rozmístěná po střechách sedmi domů – na každé jich bylo asi osm – a Harald se vrátil s šermíři a kopiníky v patách.

Bojovníkům, kteří se shromáždili kolem něj, Roran řekl: „Dobrá, teď poslouchejte. Až dám rozkaz, muži tam nahoře začnou střílet. Jakmile vojáky zasáhne první sprška šípů, vyjedeme ven a pokusíme se zachránit kapitána Edrika. Pokud to nedokážeme, musíme být připraveni dát červeným tunikám ochutnat dobrou chladnou ocel. Lučištníci by měli natolik odvrátit pozornost vojáků, abychom se k nim mohli přiblížit dřív, než stačí použít kuše. Rozumíte?“

„Ano, pane!“

„Tak palte!“ křikl Roran.

Muži rozmístění po domech zařvali z plných plic, vstali nad hřebeny střech a všichni současně vyslali šípy na vojáky pod sebou. Roj šípů zasvištěl vzduchem stejně jako krvežíznivé výkřiky nesoucí se k jejich kořisti.

O chvíli později, když zranění vojáci začali skučet bolestí, Roran zavelel: „Jedem!“ a zabodl paty do slabin Sněžného bleska.

Proletěl se svými muži tryskem kolem domu. Hnali koně do tak ostré zatáčky, že skoro vypadli ze sedel. Roran spoléhal na to, že jej ochrání jeho rychlost a zručnost lučištníků. Vyhýbal se vojákům, kteří sebou na zemi zmítali, dokud nedorazil na místo Edrikova katastrofálního útoku. Země tu byla zalitá krví a v prostoru mezi domy ležela těla mnoha dobrých mužů a krásných koní. Edrikovi zbývající ozbrojenci bojovali muž proti muži s vojáky. K Roranovu překvapení byl Edrik ještě naživu a bojoval spolu s pěti svými muži, v postavení zády k sobě, proti nepřátelům.

„Zůstaňte u mě!“ zakřičel Roran na své muže, když se řítili do bitvy.

Sněžný blesk kolem sebe mlátil kopyty, skopl dva vojáky na zem, zlomil jim paže, ve kterých drželi meče, a prorazil jim hrudní koš. Roran byl se svým hřebcem nadmíru spokojený, oháněl se kolem sebe kladivem a sálala z něj divoká radost z boje, když srážel vojáka za vojákem, z nichž žádný nevydržel zuřivost jeho útoku. „Ke mně!“ zakřičel, když stanul bok po boku s Edrikem a dalšími, kteří zůstali naživu. „Ke mně!“ Na hordu vojáků před ním dál pršely šípy, takže se museli krýt štíty a současně odrážet vardenské meče a kopí.

Jakmile Roran se svými bojovníky obklopil Vardeny, kteří ještě byli na nohou, vykřikl: „Zpátky! Zpátky! K domům!“ Krok za krokem se jejich skupina stahovala, dokud nebyli z dosahu čepelí vojáků, a pak se otočili a utíkali k nejbližšímu domu. Vojáci vystřelili a stihli zabít tři Vardeny, ale zbytek dorazil ke stavení bez úhony.

Edrik se zhroutil u domu a ztěžka oddechoval. Když byl schopen znovu promluvit, ukázal na Roranovy muže a řekl: „Tvůj zásah nám přišel nanejvýš vhod a je vítaný, Kladivo, ale proč tě vidím tady a ne vyjíždět ze středu vojáků, jak jsem čekal?“

Pak mu Roran vysvětlil, co udělal, a ukázal mu lučištníky na střechách.

Na Edrikově čele se objevily hluboké vrásky, když poslouchal Roranovo vysvětlení. Přesto Rorana za jeho neposlušnost nepotrestal, ale jen řekl: „Ať ti muži okamžitě slezou dolů. Povedlo se jim podkopat kázeň vojáků. Teď se musíme spolehnout na poctivou práci mečů, abychom se jich zbavili.“

„Zbylo nás příliš málo, abychom na vojáky mohli zaútočit přímo!“ namítl Roran. „Je jich víc než tři na jednoho.“

„Pak musíme udatností dohnat to, co nám chybí v počtu!“ zařval Edrik. „Říkali mi, že máš odvahu, Kladivo, ale zjevně se fámy mýlí a ty jsi bázlivý jako vystrašený králík. Teď udělej, co ti říkám, a už nezpochybňuj moje rozhodnutí!“ Kapitán ukázal na jednoho z Roranových bojovníků. „Ty tam, půjč mi svého koně.“ Když muž sesedl, Edrik se vytáhl do sedla a rozkázal: „Půlka z vás na koních, následujte mě! Pojedu pomoci Sandovi. Všichni ostatní zůstanou s Roranem.“ Edrik kopl svého oře do boků a tryskem odjel s muži, které si vybral. Hnali se od domu k domu a razili si cestu kolem vojáků shluklých uprostřed vesnice.

Roran se třásl vzteky, když je sledoval, jak odjíždějí. Nikdy předtím nedovolil, aby někdo zpochybnil jeho odvahu, aniž by na takovou kritiku odpověděl slovy nebo údery. Dokud však potrvá bitva, nebylo by vhodné, aby se Edrikovi postavil. Výborně, pomyslel si, ukážu Edrikovi odvahu, kterou podle něj postrádám. Ale to je vše, co ode mě dostane. Nepošlu lučištníky bojovat tváří v tvář s vojáky, když jsou ve větším bezpečí a užitečnější tam, kde se právě nacházejí.

Roran se otočil a prohlédl si muže, které mu Edrik nechal. Byl rád, když mezi těmi, kteří přežili, uviděl Karna – byl poškrábaný a celý od krve, ale živý a zdravý. Kývli na sebe a pak Roran promluvil ke skupině: „Slyšeli jste, co Edrik řekl. Já s ním nesouhlasím. Pokud uděláme to, co chce, všichni skončíme do západu slunce na hromadě mrtvol. Tuhle bitvu ještě můžeme vyhrát, ale ne tím, že půjdeme na smrt! To, co nám chybí v množství, můžeme dohnat vychytralostí. Víte, jak jsem se dostal k Vardenům. Víte, že jsem už bojoval a porazil Království v právě takové vesnici! Tohle dokážu, to vám slibuji. Ale nedokážu to sám. Pomůžete mi? Dobře si to rozmyslete. Přihlásím se k zodpovědnosti za to, že jsem neuposlechl Edrikovy rozkazy, ale on a Nasuada přesto možná potrestají každého, kdo v tom bude zapletený.“

„Pak by byli hlupáci,“ zavrčel Karn. „Cožpak by byli raději, kdybychom tu zahynuli? Ne, to si nemyslím. Se mnou můžeš počítat, Rorane.“

Když Karn domluvil, Roran viděl, jak se ostatní muži napřímili v ramenou, zaťali čelisti a jak jejich oči zaplály novým odhodláním, a věděl, že se rozhodli vsadit na něj, i kdyby jenom proto, že se nechtěli odloučit od jediného kouzelníka v celém vojsku. Mnozí z nich byli bojovníci Vardenů, kteří vděčili za svůj život některému příslušníku Du Vrangr Gata, a vojáci ve zbroji, s nimiž se už Roran setkal dříve, by se raději sami bodli do nohy, než by šli do bitvy bez kouzelníka nablízku.

„Jo,“ řekl Harald. „S námi taky můžeš počítat, Kladivo.“

„Tak za mnou!“ zavelel Roran. Natáhl ruce a vytáhl Karna na Sněžného bleska za sebe a pak pospíchal se svou skupinou zpátky kolem vesnice tam, kde lučištníci na střechách stále zasypávali vojáky šípy. Když se svými muži uháněl od domu k domu, bzučely kolem nich šípy z kuší, které zněly jako obří, rozzuřený hmyz, a jeden dokonce napůl propíchl Haraldův štít.

Jakmile byli bezpečně v úkrytu, Roran nařídil mužům, kteří ještě byli na koních, aby dali své luky a šípy bojovníkům bez koní, a ty pak poslal, ať se přidají k ostatním lučištníkům na střechách. Zatímco šplhali na domy podle jeho rozkazů, dal znamení Karnovi, který mezitím seskočil ze Sněžného bleska: „Potřebuji od tebe jedno kouzlo. Můžeš ochránit mě a deset dalších před jejich šípy?“

Karn zaváhal. „Na jak dlouho?“

„Minutu? Hodinu? Kdo ví?“

„Uchránit tolik lidí před víc než pár šípy by brzy přesáhlo hranice mých sil… Ale kdyby ti nevadilo, že zastavím šípy v letu, mohl bych je od vás odklonit, což…“

„To bude stačit.“

„Koho přesně mám chránit?“

Roran ukázal na muže, které vybral, aby šli s ním, a Karn se zeptal každého z nich na jméno. Kouzelník stál s nahrbenými rameny a s bledou, napjatou tváří začal odříkávat slova ve starověkém jazyce. Třikrát se pokusil kouzlo vytvořit a třikrát neuspěl. „Je mi líto,“ řekl a přerývaně vydechl. „Asi se nemůžu soustředit.“

„K čertu s tím, neomlouvej se,“ zavrčel Roran. „Prostě to udělej!“ Seskočil ze Sněžného bleska, sevřel z obou stran Karnovu hlavu do dlaní a držel ho na místě. „Podívej se na mě! Podívej se mi přímo do očí. To je ono. Pořád se na mě dívej… Dobrá. A teď kolem nás vytvoř ochranné kouzlo.“

Karnovy rysy se vyjasnily, ramena se mu uvolnila a pak sebejistým hlasem odříkal kouzlo. Když vyslovil poslední slovo, trochu v Roranově sevření ochabl a teprve za chvíli se vzpamatoval. „Hotovo,“ oddechl si.

Roran ho poplácal po rameni a vyšplhal zpátky do sedla Sněžného bleska. Přelétl pohledem svých deset jezdců a řekl: „Hlídejte mi boky a záda, ale jinak se držte za mnou, dokud budu moci mávat kladivem.“

„Ano, pane!“

„Pamatujte, že šípy vás teď nemohou zranit. Karne, ty zůstaň tady. Moc se nehýbej, šetři si síly. Pokud budeš mít pocit, že už kouzlo déle neudržíš, dej nám znamení, než ho ukončíš. Platí?“

Karn si sedl na schod před vchodem do domu a přikývl. „Platí.“

Roran si znovu lépe chytil kladivo, zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. „Připravte se,“ řekl a zamlaskal na Sněžného bleska.

S deseti jezdci v závěsu vyjel doprostřed špinavé ulice, hnali se dál mezi domy a znovu se postavili nepřátelům. Ve středu vesnice zůstalo přibližně pět set Galbatorixových vojáků; většina z nich se krčila nebo klečela za svými štíty, zatímco se snažili znovu nabít kuše. Příležitostně se některý postavil a vystřelil šíp na jednoho z lučištníků na střechách, než klesl zpátky za svůj štít a místem, kde před chvílí stál, projela sprška šípů. Na prostranství posetém mrtvolami pokrývaly zemi záhony šípů jako rákosí pučící z krvavé půdy. Asi sto metrů odsud, na vzdálenějším konci Galbatorixova vojska, Roran viděl hlouček zmítajících se těl a usoudil, že tam Sand, Edrik a další muži bojují s vojáky. Pokud na prostranství ještě byla mladá žena s chlapcem, nevšiml si jich.

K Roranovi vzduchem svištěl šíp. Když byla střela necelý metr od jeho hrudi, najednou změnila směr, stočila se šikmo a minula jeho i další muže. Trhnul sebou, ale střela už byla pryč. Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil se mu tep.

Rozhlédl se kolem a všiml si, že vlevo je o dům opřený rozbitý vůz. Ukázal na něj a zavolal: „Přitáhněte ho sem a převraťte vzhůru nohama. Zataraste co největší část ulice.“ Na lučištníky zakřičel: „Nenechte vojáky proklouznout kolem nás, aby na nás nemohli zaútočit z boku! Až se k nám budou blížit, postřílejte jich co nejvíc. A jakmile vám dojdou šípy, přidejte se k nám.“

„Ano, pane!“

„Jenom dávejte pozor, abyste nás náhodou nezastřelili, nebo přísahám, že vás budu do konce života strašit!“

„Ano, pane!“

Na Rorana a další jezdce mezi domy se řítily další střely, ale ve všech případech šípy narazily na Karnovo kouzlo a stočily se do zdi, k zemi nebo zmizely k nebi.

Roran sledoval, jak jeho muži táhnou vůz do ulice. Když byli skoro hotovi, zvedl bradu, zhluboka se nadechl a zařval směrem k vojákům: „Hej, vy zbabělý prašivý psi! Koukejte – je nás jenom jedenáct a hravě vám zahradíme cestu. Probojujte se přes nás a získáte svobodu. Postavte se nám, jestli máte odvahu! Cože? Vy váháte? Kam se ztratila vaše mužnost, vy shnilí červi? Jste hnusný, tupý vrazi! Vaši otcové byli uslintaný hňupové, který měli utopit hned po narození! A vaše matky byly coury a milenky urgalů!“ Roran se spokojeně usmál, když několik vojáků zařvalo vzteky a začalo ho na oplátku taky urážet. Ale jeden z vojáků ztratil odhodlání dál bojovat. Vyskočil na nohy, pelášil na sever a zakrýval se přitom štítem a uskakoval ze strany na stranu v zoufalé snaze vyhnout se lučištníkům. Navzdory tomu ho Vardenové sestřelili dříve, než uběhl víc než několik desítek metrů. „Ha!“ zvolal Roran. „Jste zbabělci, všichni do jednoho, vy hnusný říční krysy! Pokud vám to dodá odvahu, poslouchejte: jsem Roran Kladivo a Eragon Stínovrah je můj bratranec! Zabijte mě a ten váš odporný král vás odmění hraběcím titulem, nebo vám dá ještě víc. Ale budete mě muset zabít mečem. Vaše kuše proti mně nezmůžou nic. Tak pojďte, vy slimáci! Vy pijavice, vy nenasytný klíšťata! Pojďte a zkuste mě porazit!“

S vlnou bojových pokřiků skupina třiceti vojáků upustila kuše, vytasila nablýskané meče a s vysoko zdviženými štíty utíkala k Roranovi a jeho mužům.

Za svým ramenem Roran uslyšel, jak Harald říká: „Pane, je jich mnohem víc než nás.“

„To je,“ řekl Roran a nespouštěl oči z vojáků. Čtyři z nich klopýtli a zůstali nehybně ležet na zemi prošpikovaní šípy.

„Pokud na nás zaútočí všichni najednou, nemáme šanci.“

„Ano, jenomže oni nezaútočí najednou. Podívej, jsou zmatení a rozvrácení. Jejich velitel nejspíš padl. Pokud si zachováme jasnou hlavu, nemůžou nás přemoci.“

„Ale, Kladivo, sami nemůžeme zabít tolik mužů!“

Roran se ohlédl na Haralda. „Samozřejmě, že můžeme! Bojujeme, abychom ochránili svoje rodiny a abychom znovu získali své domovy a pole. Oni bojují, protože je k tomu přinutil Galbatorix. Ten boj pro ně tolik neznamená. Tak myslete na své rodiny, myslete na své domovy a pamatujte, že to je bráníte. Muž, který bojuje pro něco většího, než je on sám, může hravě zabít stovku nepřátel!“ Jak Roran mluvil, uviděl před sebou v duchu Katrinu oblečenou v modrých svatebních šatech, ucítil vůni její kůže a uslyšel tlumené tóny jejího hlasu, když spolu mluvili pozdě v noci.

Katrino.

To už vojáci byli u nich a on na okamžik neslyšel nic než zadunění mečů, které se odrazily od jeho štítu, a jasný kovový zvuk svého kladiva, když zasáhl helmy vojáků, a jejich výkřiky, jak se hroutili pod jeho údery. Vojáci se proti němu vrhali se zoufalou silou, ale jemu ani jeho mužům se nevyrovnali. Poté, co Roran přemohl posledního z útočníků, radostí vybuchl smíchy. Zničit ty, kdo ohrožovali jeho ženu a nenarozené dítě, mu dělalo nesmírnou radost!

Potěšilo ho, když viděl, že nikdo z jeho bojovníků není vážně zraněn. Také si všiml, že během boje několik lučištníků slezlo ze střech, aby s nimi bojovali na koních. Zazubil se na nově příchozí a řekl: „Vítejte v bitvě!“

„Opravdu vřelé přivítání!“ odpověděl jeden z nich.

Roran ukázal kladivem od krve k pravé straně ulice a řekl: „Ty, ty a ty! Házejte těla támhle na hromadu. Udělejte z těch mrtvol a vozu trychtýř, aby se k nám vždycky dostali jenom dva nebo tři vojáci najednou.“

„Ano, pane!“ odpověděli bojovníci a seskočili z koní.

K Roranovi svištěla další střela. Nevšímal si jí a zaměřil se na hlavní útvar vojáků, kde se na druhý útok připravovala možná stovka mužů. „Pospěšte si!“ zakřičel na muže nosící těla. „Už jsou skoro u nás. Haralde, běž jim pomoct.“

Roran si nervózně olízl rty, když sledoval své muže při práci, zatímco se k nim vojáci přibližovali. K jeho úlevě čtyři Vardenové stačili odtáhnout poslední tělo na místo a vylézt zpátky na koně, dříve než k nim dorazila další vlna vojáků.

Domy po obou stranách ulice, stejně jako převrácený vůz a hrůzná barikáda z lidských těl, zpomalily a zahustily příval vojáků natolik, že když dorazili k Roranovi, skoro stáli. Galbatorixovi vojáci byli tak těsně namačkaní u sebe, že se nemohli vyhnout šípům, které k nim svištěly shora.

První dvě řady vojáků měly kopí, jimiž ohrožovali Rorana a ostatní Vardeny. Roran odrazil tři bodnutí a celou dobu přitom klel, když mu došlo, že s kladivem se proti kopí neprosadí. Pak nějaký voják bodl Sněžného bleska do plece, hřebec zařehtal a postavil se na zadní. Roran se musel předklonit, aby ho kůň nevyhodil ze sedla.

Když Sněžný blesk přistál na všech čtyřech, Roran sklouzl na zem a držel koně mezi sebou a bariérou vojáků s kopími. Sněžný blesk se znovu vzepjal, když mu další kopí propíchlo bok. Než ho vojáci stačili znovu zranit, Roran zatáhl svého koně za uzdu a přinutil ho uskočit dozadu, dokud nebylo dost místa mezi ostatními koňmi, aby se hřebec mohl otočit. „Hyje!“ zakřičel, plácl Sněžného bleska po zadku a ten tryskem vyběhl z vesnice.

„Udělejte místo!“ zakřičel Roran a zamával na Vardeny, kteří mu uvolnili cestu mezi svými koni. Zatímco se řítil zpátky do přední linie, prostrčil si kladivo za opasek.

Voják bodl kopím po Roranově hrudi. Odrazil ho zápěstím a silně se pohmoždil o tvrdou dřevěnou násadu, ale pak kopí vytrhl vojákovi z rukou, takže muž padl přímo na tvář. Roran otočil zbraň, bodl muže, pak se vrhl kupředu a propíchl další dva vojáky. Stál pevně, široce rozkročený v úrodné půdě, v takové, v jaké by chtěl jednou hospodařit, zamával kopím na své nepřátele a zařval: „Pojďte, vy zmetci! Zabijte mě, jestli to dokážete! Jsem Roran Kladivo a nebojím se nikoho na světě!“

Vojáci se posunuli k němu a tři muži překročili těla svých bývalých druhů, aby se s ním bili. Roran uskočil stranou, zarazil kopí do čelisti vojáka stojícího vpravo a roztříštil mu zuby. Když vytáhl zbraň, z hrotu volně visel krvavý praporek. Klesl na jedno koleno a napíchl prostředního vojáka do podpaždí.

Vtom jeho ramenem otřásl silný úder. Štít jako by mu dvojnásobně ztěžkl v ruce. Když vstal, uviděl do dubových prkýnek štítu zabodnuté kopí a poslední z trojice vojáků se na něj řítil s vytaseným mečem. Roran zvedl kopí nad hlavu, jako by ho chtěl hodit, a když voják zaváhal, kopl ho mezi nohy. Pak muže skolil jedinou ranou. Během chvilkového klidu v bitvě, který následoval, vyprostil paži z neužitečného štítu a odhodil ho i se zabodnutým kopím nepřátelům pod nohy v naději, že o něj aspoň klopýtnou.

Další vojáci se šinuli kupředu, vystrašení Roranovým divokým úšklebkem a nebezpečným kopím. Kopec těl před ním rostl. Když mu sahal do pasu, vyskočil na vršek krví nasáklé hradby a tam zůstal stát navzdory nejisté půdě pod nohama, protože výška mu poskytovala výhodu. Vojáci byli nuceni vylézt nahoru, aby na něj dosáhli, a tak dokázal mnoho z nich zabít, když zakopli přes ruku nebo nohu, šlápli na měkký krk jednoho ze svých předchůdců, nebo uklouzli na odhozeném štítu.

Ze své vyvýšené pozice viděl, že se zbytek vojáků rozhodl přidat k útoku, kromě dvacítky mužů za vesnicí, kteří stále bojovali se Sandovými a Edrikovými bojovníky. Uvědomil si, že už si neodpočine, dokud se bitva nerozhodne.

Jak se den vlekl, Roran přišel k desítkám zranění. Mnohá z nich byla drobná – řezná rána na vnitřní straně předloktí, zlomený prst, škrábánec přes žebra, kde mu dýka prošla brněním – ale jiná byla horší. Z hromady těl ho umírající voják bodl do pravého lýtkového svalu, takže začal kulhat. Krátce nato mu mohutný muž páchnoucí po cibuli a sýru s posledním výdechem vrazil do levého ramene šíp z kuše, takže nemohl zvednout paži nad hlavu. Nechal šíp zapíchnutý ve svalu, protože věděl, že kdyby ho vytáhl, mohl by vykrvácet. Bolest – to byl pocit, který teď převládal nad vším. Každý pohyb mu způsoboval nové utrpení, ale zůstat stát znamenalo zemřít, a tak dál rozdával smrtící údery, bez ohledu na zranění a vyčerpání.

Roran někdy vnímal Vardeny za sebou nebo vedle sebe, jako třeba když kolem něj proletělo kopí nebo když vedle jeho ramene vylétla čepel meče a srazila vojáka, který ho právě chtěl praštit do hlavy, ale většinu času čelil vojákům sám, kvůli hromadě těl, na které stál, a omezenému množství prostoru mezi převráceným vozem a zdmi domů. Lučištníci, kteří ještě měli šípy, nad ním pokračovali ve smrtonosné palbě a jejich šípy s šedými husími pírky propichovaly kosti i šlachy.

Později během bitvy Roran bodl kopím do vojáka, a jak špička zasáhla mužovo brnění, násada praskla a rozštípla se po délce. Vojáka nejspíš překvapilo, že je stále naživu, neboť zaváhal, než se na oplátku ohnal mečem. Díky jeho neopatrnému zpoždění se Roran stačil skrčit, takže meč prolétl nad ním, a on mezitím sebral ze země další kopí a tím vojáka zabil. K jeho nelibosti mu druhé kopí vydrželo ani ne minutu, než se mu také v rukou rozletělo na kusy. Hodil roztříštěné úlomky po vojácích, vzal nějaké mrtvole štít a vytáhl z opasku své kladivo. Aspoň to ho nikdy nezradilo.

Když se postupně blížili poslední vojáci a každý z nich čekal, až na něj přijde řada a bude se mu moci postavit, ukázalo se, že Roranovým největším protivníkem je vyčerpání. Měl nohy i ruce těžké jako z olova, dělaly se mu mžitky před očima a zdálo se mu, že nemá dostatek vzduchu, a přesto vždycky nějak dokázal posbírat síly, aby porazil dalšího protivníka. Jak se jeho reakce zpomalovaly, vojáci mu uštědřili spoustu dalších ran a pohmožděnin, jimž by se dříve snadno vyhnul.

Když se mezi vojáky objevily mezery a jimi Roran uviděl otevřený prostor, věděl, že jeho utrpení se už chýlí ke konci. Posledním dvanácti mužům nenabídl milost a ani se ho o ni neprosili, i když nemohli doufat, že si probojují cestu kolem něj nebo přes Vardeny za ním. Ani se nepokusili utéct. Místo toho se na něj hnali s vrčením a kletbami, jako by toužili po jediném: zabít muže, který povraždil tolik jejich druhů, než i oni odešli do prázdnoty.

Roran svým způsobem obdivoval jejich odvahu.

V prsou čtyř mužů se objevily šípy a srazily je k zemi. Kopí, které přiletělo odněkud za Roranem, zasáhlo pátého muže pod klíční kost a i on se svalil na lůžko mrtvých těl. Než muži dorazili k Roranovi, další dvě kopí našla svůj cíl. Voják v čele se ohnal po Roranovi špičatou sekyrou. Ačkoli Roran cítil, jak ho hrot šípu v rameni škrábe o kost, vyhodil levou paži vzhůru a zatarasil sekyru štítem. Zaskučel bolestí a vzteky stejně jako nesmírnou touhou po tom, aby už bitva skončila, máchl kladivem dokola a zabil vojáka ranou do hlavy. Pak bez zaváhání poskočil dopředu na zdravé noze a dvakrát zasáhl dalšího vojáka do prsou a roztříštil mu žebra, aniž se ten stačil bránit. Třetí muž odrazil dva z Roranových úderů, ale pak ho Roran oklamal fintou a také ho zabil. Poslední dva vojáci šli k Roranovi každý z jedné strany, a zatímco lezli na hromadu těl, sekali mu po kotnících. Na pokraji sil se s nimi potýkal dlouhý a únavný čas. Rozdával a dostával rány, dokud konečně jednomu muži nerozdrtil helmu a druhému dobře umístěnou ranou nezlomil vaz.

Pak se Roran zapotácel a zhroutil.

Cítil, jak ho zvedli, otevřel oči a uviděl Haralda, jak mu u úst drží měch s vínem. „Vypij to,“ pobídl ho Harald. „Budeš se cítit líp.“

Roran ztěžka oddechoval a mezi nádechy polkl několik doušků. Sluncem ohřáté víno ho pálilo v odřených ústech. Cítil však, jak se mu vrací síla do nohou, a řekl: „To je dobrý. Už mě můžeš nechat.“

Opřel se o své kladivo a prohlížel si bitevní pole. Poprvé si uvědomil, jak vysoko vyrostla hromada těl. On a jeho společníci stáli nejmíň pět metrů ve vzduchu, skoro na úrovni střech domů po obou stranách. Viděl, že většina vojáků zemřela šípy, ale i tak mu bylo jasné, že nesmírně mnoho jich zabil on sám.

„Ko… kolik?“ zeptal se Haralda.

Bojovník postříkaný od krve zakroutil hlavou. „U třiceti dvou jsem přestal počítat. Možná to bude vědět někdo jiný. To, cos udělal, Kladivo… Ještě nikdy jsem neviděl takový výkon, od žádného normálního smrtelníka. Dračice Safira si vybrala dobře: muži z tvé rodiny jsou bojovníci jako žádní jiní. Tvoje zdatnost se nedá srovnávat s nikým jiným, Kladivo. Ať už jsi jich dnes zabil, kolik chceš, já…“

„Bylo to sto devadesát tři!“ vykřikl Karn, který k nim šplhal zespod.

„Jsi si jistý?“ zeptal se nevěřícně Roran.

Karn přikývl, když k nim dorazil. „Jsem! Sledoval jsem to a počítal jsem pozorně. Sto a devadesát tři to bylo – sto devadesát čtyři, pokud počítáš muže, kterého jsi bodl do břicha, než ho lučištníci dorazili.“

To číslo Rorana ohromilo. Nemyslel si, že celkový počet bude tak vysoký. Chraplavě se zachechtal. „Škoda, že jich tu není víc. Dalších sedm a měl bych celé dvě stovky!“

Ostatní muži se také zasmáli.

Karnova útlá tvář se ustaraně zamračila, když sáhl na šíp vyčuhující Roranovi z levého ramene, a řekl: „Dovol mi, abych se ti podíval na zranění.“

„Ne!“ odmítl ho Roran. „Možná jsou tu jiní, kteří jsou vážněji zranění než já. Nejdřív ošetři je.“

„Rorane, pokud nezastavím krvácení, některé z těchto ran ti mohou být osudné. Bude to trvat jen…“

„Jsem v pořádku,“ zavrčel. „Nech mě.“

„Rorane, jen se na sebe podívej!“

Udělal to a odvrátil pohled. „Tak si pospěš.“ Roran pohlédl k čistému nebi a nemyslel vůbec na nic, zatímco mu Karn vytahoval šíp z ramene a mumlal různá kouzla. Na každém místě, kde kouzlo zapůsobilo, Roran cítil, jak ho kůže svrbí a svrašťuje se, a následoval úžasný úbytek bolesti. Když Karn skončil, Roran měl sice stále bolesti, ale už byly snesitelné a mysl se mu opět rozjasnila.

Karn byl z léčení celý zsinalý a roztřesený. Opřel se o kolena, dokud třas neustal. „Půjdu…“ Zarazil se, aby se nadechl, „…půjdu teď pomoci ostatním zraněným.“ Narovnal se a opatrně scházel z hromady a vrávoral přitom ze strany na stranu, jako by byl opilý.

Roran ho s obavami sledoval. Teprve pak ho napadlo zauvažovat, co se asi stalo se zbytkem jejich výpravy. Pohlédl ke druhému konci vesnice a neviděl nic než poházená těla, některá oblečená v rudé barvě Království, jiná v hnědé vlně upřednostňované Vardeny. „Co Edrik se Sandem?“ zeptal se Haralda.

„Je mi líto, Kladivo, ale neviděl jsem dál než na špičku svého meče.“

Roran zavolal na pár mužů, kteří byli dosud na střechách, a zeptal se: „Co Edrik a Sand?“

„Nevíme, Kladivo!“ odpověděli.

Roran se opřel o kladivo a pomalu sestupoval z haldy mrtvých těl. S Haraldem a dalšími třemi muži po boku přešel prostranství uprostřed vesnice a popravili každého vojáka, kterého našli ještě naživu. Když přišli na okraj návsi, kde počet zavražděných Vardenů převyšoval množství pobitých vojáků, Harald zabouchal mečem o štít a zakřičel: „Je ještě někdo naživu?“

Po chvíli k nim dolehl hlas zpoza domů: „Kdo jste?“

„Harald a Roran Kladivo a další Vardenové. Pokud sloužíte Království, tak se vzdejte, protože vaši druhové jsou mrtví a nás neporazíte!“

Někde mezi domy se ozvala rána padajícího kovu a pak po jednom nebo po dvou se z úkrytu vynořili vardenští bojovníci a belhali se k prostranství. Mnozí z nich podpírali své zraněné kamarády. Vypadali omámeně a někteří byli tak zkrvavení, že si je Roran nejdříve spletl se zajatými vojáky. Napočítal dvacet čtyři mužů. S poslední skupinou vylezl i Edrik. Pomáhal muži, který během boje přišel o pravou paži.

Roran dal znamení a dva z jeho mužů přispěchali ulevit Edrikovi od břemene. Když se kapitán zbavil zátěže, napřímil se. Pomalými kroky přešel k Roranovi a s nečitelným výrazem mu pohlédl přímo do očí. Ani on, ani Roran se nepohnuli a prostranství náhle nebývalé ztichlo.

Edrik promluvil jako první. „Kolik tvých mužů přežilo?“

„Většina. Ne všichni, ale většina.“

Edrik přikývl. „A Karn?“

„Žije… Co Sand?“

„Během útoku ho postřelil nějaký voják. Zemřel před pár minutami.“ Edrik pohlédl za Rorana a pak k hromadě mrtvol. „Neuposlechl jsi mé příkazy, Kladivo.“

„Neuposlechl.“

Edrik k němu napřáhl otevřenou ruku.

„Kapitáne, ne!“ zvolal Harald a udělal krok vpřed. „Nebýt Rorana, nikdo z nás by tady nestál. A měl bys vidět, co dokázal. Sám zabil skoro dvě stovky vojáků!“

Haraldova prosba Edrika nijak neobměkčila, protože dál držel napřaženou ruku. Roran také nehnul ani brvou.

Pak se Harald obrátil k Roranovi a řekl: „Rorane, víš, že muži jsou na tvé straně. Stačí slovo a my…“

Roran ho umlčel pohledem. „Nebuď hlupák.“

Mezi úzkými rty Edrik procedil: „Aspoň nejsi úplný blázen. Haralde, ty drž jazyk za zuby, pokud nechceš celou cestu zpátky vést nákladní koně.“

Roran zvedl kladivo a podal ho Edrikovi. Pak si odepnul opasek, na kterém visel jeho meč a dýka, a ty také předal Edrikovi. „Jiné zbraně nemám,“ řekl.

Edrik zamračeně přikývl a přehodil si opasek s mečem přes rameno. „Rorane Kladivo, tímto tě zbavuji velení. Mám tvé čestné slovo, že se nepokusíš uprchnout?“

„Máš.“

„Pak buď užitečný, kde můžeš, ale ve všem ostatním se budeš chovat jako vězeň.“ Edrik se rozhlédl a ukázal na dalšího válečníka. „Fullere, ty převezmeš Roranovu pozici, dokud se nevrátíme k hlavní skupině Vardenů a dokud Nasuada tuto věc nerozsoudí.“

„Ano, pane,“ řekl Fuller.

*

Několik hodin pak Roran spolu s ostatními bojovníky ohýbal hřbet, když sbírali padlé Vardeny a pohřbívali je na okraji vesnice. Roran přitom zjistil, že v bitvě zemřelo pouze devět z jeho jedenaosmdesáti mužů, zatímco Edrik se Sandem ztratili skoro sto padesát mužů a Edrik by jich byl ztratil ještě víc, kdyby hrstka jeho bojovníků nezůstala s Roranem potom, co jim přijeli na záchranu.

Když pohřbili všechny mrtvé, Vardenové posbírali své šípy, pak uprostřed vesnice postavili pohřební hranici, svlékli Galbatorixovy vojáky z jejich zbroje, natahali je na hromadu dříví a zapálili ji. Z hořících těl stoupal k nebi sloup mastného kouře, který se nesl snad míle vysoko. Slunce skrz něj vypadalo jako plochý rudý kotouč.

Mladá žena a chlapec, které vojáci zajali, nebyli k nalezení. Jelikož jejich těla nebyla mezi mrtvými, Roran usoudil, že utekli z vesnice, když se rozpoutala bitva, což podle něj bylo to nejlepší, co mohli udělat. Přál jim štěstí, ať už šli kamkoli.

K Roranovu milému překvapení Sněžný blesk pár minut předtím, než měla jejich skupina odjet, doklusal zpátky do vesnice. Nejdřív byl plachý a nepřístupný a nikomu nedovolil se přiblížit, ale když k němu Roran mluvil tichým hlasem, dokázal ho dostatečně uklidnit, aby mu vyčistil a ovázal rány na boku. Protože by nebylo moudré jet na Sněžném bleskovi, dokud nebude úplně vyléčený, Roran ho přivázal do čela nákladních koní, což se hřebci okamžitě začalo příčit. Sklopil uši, mrskal ocasem ze strany na stranu a odhrnoval pysky.

„Buď rozumný,“ chlácholil ho Roran a pohladil koně po šíji. Sněžný blesk na něj zakoulel okem, zařehtal a uši se mu trochu uvolnily.

Pak se Roran vytáhl do sedla valacha, který patřil jednomu z mrtvých Vardenů, a zaujal své místo na konci řady mužů shromážděných mezi domy. Nevšímal si četných pohledů, jimiž ho častovali, ačkoli ho povzbudilo, když několik bojovníků zamumlalo: „Dobrá práce.“

Zatímco seděl a čekal, až dá Edrik rozkaz vyrazit, pomyslel na Nasuadu, Katrinu a Eragona a jeho myšlenky zastínil mrak strachu, když uvažoval, jak asi budou reagovat, až se dozví o jeho vzpouře. O vteřinu později však své obavy potlačil. Udělal jsem, co bylo správné a nezbytné, říkal si. Nebudu toho litovat, ať už to skončí jakkoli.

„Jedem!“ zakřičel Edrik z čela konvoje.

Roran pobídl svého koně do svižné chůze a celý konvoj vyjel na západ, pryč z vesnice. Za sebou zanechali hořící hromadu vojáků.