RODOKMEN

 

ČČtvrtý den poté, co Eragon se Safirou opustili Farthen Dûr, dorazili do Ellesméry.

Slunce nad nimi jasně zářilo, když zahlédli první budovy města – úzkou, zkroucenou věžičku s třpytivými okny, stojící mezi třemi vysokými borovicemi a vyrůstající z jejich propletených větví. Za kůrou pokrytou věží Eragon zahlédl zdánlivě nahodilý shluk mýtin, které vyznačovaly umístění rozlehlého města.

Zatímco Safira klouzala nad zvlněnou plochou lesa, Eragon pátral po vědomí Gilderiena Moudrého, který jakožto držitel Bílého plamene Vándilu už víc než dva a půl tisíce let chránil Ellesméru před nepřáteli elfů. Eragon promítl své myšlenky směrem k městu a zeptal se ve starověkém jazyce: Gilderien-elda, můžeme projít?

V Eragonově mysli zazněl hluboký, klidný hlas. Můžete projít, Eragone Stínovrahu a Safiro Zářivá šupino. Dokud přicházíte v míru, jste v Ellesméře vítáni.

Děkujeme ti, Gilderien-elda, řekla Safira.

Jak plachtila nad borovým městem a mířila ke svahu na opačném konci Ellesméry, pročísla drápy koruny stromů s tmavými jehlicemi, rostoucích do více než stometrové výše. Mřížovím větví pod sebou Eragon krátce zahlédl ladné tvary budov z živých stromů, pestrobarevné záhony květin, zurčící potůčky, kaštanovou záři luceren bez plamene a jednou nebo dvakrát bledou kůži vzhůru obrácené elfské tváře.

Safira naklonila křídla a prudce stoupala do kopce, dokud nedorazila ke skále Tel’naeír, která klesala přes tři sta metrů ke zvlněnému lesu a táhla se několik mil do obou stran. Pak se stočila doprava, letěla podél kamenného hřebene na sever a dvakrát máchla křídly, aby si udržela rychlost a výšku.

Na okraji skály se objevila travnatá mýtina. Na pozadí okolních stromů stál prostý, jednopodlažní domek, vyrostlý ze čtyř různých borovic. Z mechem obrostlého lesa se klikatil bublající potůček a protékal pod kořeny jedné z borovic, než znovu zmizel v Du Weldenvarden. A vedle domku ležel stočený zlatý drak Glaedr – mohutný, třpytivý, se slonovinovými tesáky silnými jako Eragonův trup, s drápy jako kosy, složenými křídly měkkými jako semiš, svalnatým ocasem skoro tak dlouhým jako Safira – a proužky v oku, které bylo vidět, se mu třpytily jako paprsky uvnitř hvězdného safíru. Pahýl po jeho přední noze byl skrytý na druhé straně jeho těla. Před Glaedrem stál malý kulatý stolek a dvě židle. Oromis seděl na židli blíž k drakovi a stříbrné vlasy se mu na slunci kovově leskly.

Eragon se předklonil v sedle, když se Safira vzepjala a zpomalila. Prudce dosedla na zelený trávník, až to zadunělo, a s křídly staženými dozadu popoběhla několik kroků, než úplně zastavila.

Eragon si unavenými prsty nemotorně uvolnil uzly, které mu držely pásky kolem nohou, a potom se pokusil slézt po Safiřině pravé přední noze. Když seskočil, podlomila se mu kolena a upadl. Zvedl ruce, aby si ochránil tvář, přistál na všech čtyřech a o kámen schovaný v trávě se škrábl do holeně. Zavrčel bolestí a celý ztuhlý, jako by byl stařec, začal s námahou vstávat.

Před očima se mu objevila ruka.

Eragon pohlédl výš a spatřil, jak nad ním stojí Oromis s mírným úsměvem na své nestárnoucí tváři. Ve starověkém jazyce elf Oromis řekl: „Vítej zpátky v Ellesméře, Eragon-finiarel. A vítej i ty, Safiro Zářivá šupino. Vítejte oba.“

Eragon ho chytil za ruku a Oromis mu bez zjevné námahy pomohl na nohy. Nejdřív se Eragon nemohl vzpamatovat, protože od chvíle, co opustili Farthen Dûr, skoro nepromluvil nahlas a byl zmatený vyčerpáním. Dotkl se prvními dvěma prsty pravé ruky svých rtů a rovněž ve starověkém jazyce řekl: „Nechť nad tebou vládne štěstí, Oromis-elda,“ a pak zkroutil ruku přes hrudní kost v elfském gestu zdvořilosti a úcty.

„Nechť hvězdy nad tebou bdí, Eragone,“ odpověděl mu Oromis.

Potom Eragon zopakoval stejný obřad s Glaedrem. Dotek drakova sebejistého vědomí vzbudil v Eragonovi jako vždy obdiv a respekt.

Safira nepozdravila ani Oromise, ani Glaedra; zůstala na místě a svěsila krk. Nosem se otírala o zem a celé tělo se jí zimničně roztřáslo. Kolem koutků otevřené tlamy se jí nahromadila suchá žlutá pěna. Drsný jazyk jí bezvládně visel ven mezi tesáky.

Na vysvětlenou Eragon řekl: „Den poté, co jsme odletěli z Farthen Dûru, jsme narazili na protivítr a…“ Utichl, když Glaedr zvedl obří hlavu a přesunul ji nad mýtinou, dokud ji nedržel nad Safirou, jež se nijak nesnažila vzít na vědomí jeho přítomnost. Pak na ni Glaedr dýchl a z nozder mu vyšlehly jazýčky plamenů. Eragona zaplavil pocit úlevy, když ucítil, jak do Safiry proudí energie, která utišila její třes a dodala sílu jejím končetinám.

Plameny v Glaedrových nozdrách se s chomáčkem kouře rozplynuly. Dnes ráno jsem byl na lovu, řekl a jeho vnitřní hlas se rozléhal celou Eragonovou bytostí. Zbytek mého úlovku najdeš u stromu s bílými větvemi na druhém konci mýtiny. Sněz, kolik chceš.

Ze Safiry vyzařovala tichá vděčnost. Táhla ocas bezvládně travou, dolezla ke stromu, který Glaedr označil, a pak se usadila a pustila se do mrtvého jelena.

„Pojď,“ řekl Oromis a ukázal ke stolu a židlím. Na stole ležel podnos s miskami ovoce a ořechů, půlkolem sýra, bochníkem chleba, karafou vína a dvěma křišťálovými poháry. Když se Eragon usadil, Oromis ukázal na karafu a zeptal se: „Nechceš se napít, abys spláchl prach, co se ti usadil v hrdle?“

„Ano, děkuji,“ řekl Eragon.

Elegantním pohybem Oromis odzátkoval karafu a naplnil oba poháry. Jeden podal Eragonovi, potom se usadil zpátky do židle a dlouhými, hladkými prsty si upravil bílou tuniku.

Eragon si usrkl vína. Bylo lahodné a chutnalo po třešních a švestkách. „Mistře, já…“

Zarazil ho Oromisův zdvižený prst. „Mluv, jen pokud to nesnese odkladu, jinak bych počkal na Safiru a teprve pak se bavil o tom, co vás sem přivedlo. Souhlasíš?“

Po chvilkovém zaváhání Eragon přikývl a soustředil se na jídlo a chuť čerstvého ovoce. Oromis vypadal spokojeně, když vedle něj mlčky seděl, upíjel víno a hleděl přes okraj skály Tel’naeír do dálky. Glaedr ležící za ním sledoval dění jako živoucí socha ze zlata.

Uběhla skoro hodina, než Safira dojedla, pak přelezla k potoku a dalších deset minut chlemtala vodu. Ještě měla na čelistech drobné kapky, když se odvrátila od vody a s povzdechem se rozvalila vedle Eragona. S těžkými víčky zívla, zaleskly se jí zuby a pak se pozdravila s Oromisem a Glaedrem. Mluvte podle libosti, řekla. Ale nečekejte, že se budu nějak moc zapojovat. Možná každou chvíli usnu.

Pokud usneš, počkáme, až se probudíš, než budeme pokračovat, ujistil ji Glaedr.

To je od vás… laskavé, odpověděla Safira a víčka jí klesla ještě níž.

„Ještě víno?“ zeptal se Oromis a maličko pozvedl karafu ze stolu. Když Eragon zavrtěl hlavou, Oromis vrátil karafu na místo, pak se ho dotkl špičkami prstů a jeho kulaté nehty při tom vypadaly jako leštěné opály. Řekl: „Nemusíš mi říkat, co se ti přihodilo v posledních týdnech, Eragone. Od té doby, co Islanzadí odešla z lesů, ji Arya průběžně informuje o všech novinkách a Islanzadí každé tři dny posílá kurýra z našeho vojska zpátky do Du Weldenvarden. Vím proto o tvém souboji s Murtaghem a Trnem na Hořících pláních. Vím o tvém výletu na Helgrind a jak jsi potrestal řezníka z vaší vesnice. A vím, že ses zúčastnil shromáždění trpasličích klanů ve Farthen Dûru, a znám jeho výsledek. Takže ať chceš říct cokoli, můžeš mluvit bez obav, že mi budeš muset dlouze líčit, co se přihodilo.“

Eragon v dlani zakoulel baculatou borůvkou. „Víš o Elvě a o tom, co se stalo, když jsem se z ní pokusil sejmout svoji kletbu?“

„Ano, vím i to. Možná se ti nepovedlo zbavit ji celého kouzla, ale splatils tomu dítěti svůj dluh, a to by měl Dračí jezdec dělat: plnit své povinnosti, ať už jsou jakkoli bezvýznamné nebo obtížné.“

„Stále cítí bolest lidí kolem.“

„Ale teď už je to její volba,“ podotkl Oromis. „Tvoje kouzlo už ji k tomu nenutí… Ale ty jsi sem nepřišel, abys zjistil můj názor na Elvu. Co tě tíží na srdci, Eragone? Ptej se, na co chceš, a já slibuji, že na všechny tvé otázky odpovím nejlépe, jak budu umět.“

„Co když neumím položit tu správnou otázku?“

V Oromisových šedých očích se zaleskla jiskřička. „Ach, začínáš přemýšlet jako elf. Musíš nám důvěřovat jako svým učitelům, že tebe a Safiru naučíme to, co dosud nevíte. A také nám musíš věřit v tom, že rozhodneme, kdy je vhodné o takových věcech začít hovořit, protože váš výcvik má řadu součástí, o kterých by se nemělo mluvit na přeskáčku.“

Eragon položil borůvku přesně doprostřed tácu a pak tiše, ale rozhodně řekl: „Zdá se, že je toho hodně, o čem jste ještě nemluvili.“

Na okamžik byl slyšet jenom šelest větví, zurčení potoka a švitoření vzdálených veverek.

Jestli k nám máš nějakou výtku, Eragone, poznamenal Glaedr, pak ji vyslov a neskousávej svůj hněv jako starou suchou kost.

Safira se pohnula a Eragon měl pocit, že ji slyšel zavrčet. Pohlédl na ni, usilovně se snažil ovládnout pocity, které jím proudily, a zeptal se: „Když jsem tu byl naposledy, věděli jste, kdo je můj otec?“

Oromis jednou kývl. „Ano.“

„A věděli jste, že Murtagh je můj bratr?“

Oromis znovu přikývl. „Věděli, ale…“

„Tak proč jste mi to neřekli?“ zvolal Eragon a vyskočil od stolu tak prudce, až převrhl židli. Bouchl se pěstí do boku, popošel několik kroků a zahleděl se do stínů uvnitř hustého lesa. Prudce se otočil a jeho vztek ještě vzrostl, když uviděl, že Oromis vypadá stejně klidný jako předtím. „Hodlali jste mi to vůbec někdy říct? Tajili jste mi pravdu o mé rodině, protože jste se báli, že by mě to rozptylovalo od výcviku? Nebo jste se báli, že se začnu podobat svému otci?“ Pak Eragona napadlo ještě něco horšího. „Nebo vám to snad nepřišlo dost důležité, aby to stálo za zmínku? A co Brom? Ten to taky věděl? Rozhodl se skrývat v Carvahallu kvůli mně, protože jsem byl synem jeho nepřítele? Nečekáte snad, že budu věřit, že jen náhodou jsme zrovna on a já žili jenom pár mil od sebe a že Arya jen náhodou poslala Safiřino vejce ke mně do Dračích hor.“

„To, co Arya udělala, byla nehoda,“ trval na svém Oromis. „Tenkrát o tobě nevěděla.“

Eragon sevřel jílec svého trpasličího meče a každý sval v těle mu ztvrdl jako železo. „Když Brom poprvé uviděl Safiru, pamatuju si, jak si pro sebe zamumlal něco o tom, že si není jistý, jestli ‚to‘ je fraška, nebo tragédie. Tenkrát jsem myslel, že mluví o tom, že se obyčejný farmář jako já stal prvním novodobým Jezdcem po více než sto letech. Ale tohle neměl na mysli, co? Uvažoval, zda je to fraška, nebo tragédie, že tím, kdo převezme úlohu Jezdců, by měl být právě Morzanův mladší syn!“

„Proto jste mě ty a Brom cvičili, abych se stal pouhou zbraní proti Galbatorixovi a mohl tak odčinit hanebnost svého otce? To je vše, co pro vás znamenám – jazýček na vahách?“ Než Oromis stačil odpovědět, Eragon zaklel a pokračoval: „Celý můj život byla lež! Od chvíle, co jsem se narodil, mě nikdo kromě Safiry nechtěl: ani moje matka, ani Gero, ani teta Mariana, dokonce ani Brom. Brom se o mě zajímal jenom kvůli Morzanovi a Safiře. Vždycky jsem byl jenom na obtíž. Ale cokoli si o mně myslíte, já nejsem jako můj otec ani jako můj bratr a odmítám kráčet v jejich šlépějích.“ Eragon položil ruce na okraj stolu a předklonil se. „Nehodlám Galbatorixovi zradit elfy, ani trpaslíky nebo Vardeny, jestli se bojíte právě toho. Udělám, co musím, ale napříště jste ztratili mou věrnost a důvěru. Já nebudu…“

Země a vzduch se zachvěly, když Glaedr zavrčel, odhrnul horní pysk a odhalil své tesáky v plné délce. Máš víc důvodů věřit nám než komukoli jinému, mládě, zaburácel jeho hlas v Eragonově mysli. Nebýt nás, už bys byl dávno mrtvý.

Pak se k Eragonovu překvapení Safira obrátila k Oromisovi s Glaedrem: Řekněte mu to. Vylekalo ho, když v jejích myšlenkách ucítil bolest.

Safiro! zeptal se zmateně. Co mi mají říct?

Nevšímala si ho. Tahle hádka je zbytečná. Už neprotahujte Eragonovu nejistotu.

Oromis povytáhl jedno z šikmých obočí. „Ty to víš?“

Vím.

„Víš co?“ zařval Eragon a neměl daleko k tomu, aby vytasil meč z pochvy a všem jim pohrozil, dokud mu to nevysvětlí.

Jedním útlým prstem Oromis ukázal ke spadlé židli. „Posaď se.“ Když Eragon zůstával stát, protože byl příliš rozzuřený a plný vzteku, než aby dokázal poslechnout, elf si povzdechl. „Chápu, že je to pro tebe těžké, Eragone, ale pokud trváš na svých otázkách a pak si odmítáš vyslechnout odpověď, nevzejde z toho nic než pocity vzteku. Teď se, prosím, posaď, abychom si o tom mohli rozumně popovídat.“

Eragon se do něj zabodával pohledem, narovnal však židli a klesl do ní. „Proč?“ zeptal se. „Proč jste mi neřekli, že mým otcem je Morzan, první z Křivopřísežníků?“

„V prvé řadě budeme mít štěstí, když se budeš v čemkoli podobat svému otci,“ zdůraznil Oromis. „A já opravdu věřím, že se mu podobáš. A jak jsem chtěl říct už předtím, než jsi mě přerušil, tak Murtagh není tvůj bratr, ale spíš nevlastní bratr.“

Svět kolem Eragona jako by se zakymácel; pocit závrati byl tak silný, že se musel chytit okraje stolu, aby se zklidnil. „Můj nevlastní bratr… Ale kdo je pak …?“

Oromis si z misky utrhl ostružinu, chvíli si ji prohlížel a pak ji snědl. „Glaedr a já jsme ti to nechtěli tajit, ale neměli jsme na výběr. Oba jsme byli vázáni přísahou, že ti nikdy neodhalíme totožnost tvého otce nebo tvého nevlastního bratra ani s tebou nebudeme hovořit o tvém rodokmenu, pokud nezjistíš pravdu sám nebo pokud tě totožnost tvých příbuzných nedostane do nebezpečí. To, co se událo mezi tebou a Murtaghem během bitvy na Hořících pláních, však dostatečně splňuje podmínky, abychom teď mohli o téhle věci otevřeně mluvit.“

Eragon se třásl, protože jen stěží ovládal své pocity, a zeptal se: „Oromis-elda, pokud je Murtagh můj nevlastní bratr, tak kdo je tedy mým otcem?“

Pohleď do svého srdce, Eragone, řekl Glaedr. Ty už víš, kdo to je, a víš to už dlouho.

Eragon zakroutil hlavou. „Nevím! Nevím! Prosím…“

Z Glaedrových nozder vyšlehl obláček kouře a plamene, když si odfrkl. Copak to není jasné? Tvůj otec je Brom.