POTŘEBUJI MEČ
Hned jak byla Domia abr Wyrda bezpečně uložená v jeho stanu, Eragon vyrazil do vardenské zbrojnice, velkého otevřeného stanu plného stojanů s kopími, meči, bodáky, luky a samostříly. Bedny z latí byly plné štítů a kožených brnění. Dražší kroužková brnění, tuniky, čapky a kamaše visely na dřevěných stojanech. Stovky kuželovitých helmic se třpytily jako naleštěné stříbro. Kolem stanu byly rozestavěné balíky šípů a mezi nimi seděla asi dvacítka šípařů, kteří pilně opravovali střely, jejichž peří se poničilo během bitvy na Hořících pláních. Dovnitř a ven neustále proudili muži: někteří přinášeli zbraně a brnění na opravu, jiní byli nováčci, kteří si přišli pro výstroj, a další zas přepravovali vybavení do různých částí vojenského ležení. Všichni jako by křičeli z plných plic. A uprostřed tohohle zmatku stál chlapík, kterého tu Eragon hledal: Fredrik, vardenský zbrojmistr.
Blödhgarm se připojil k Eragonovi a vešli spolu pod látkovou střechu. Jakmile si jich muži uvnitř všimli, ztichli a upřeli oči na Jezdce a elfa. Po chvíli se znovu pustili do práce, třebaže rychlejšími kroky a s tiššími hlasy.
Fredrik zvedl ruku na pozdrav a pospíchal jim vstříc. Měl na sobě jako vždy chlupaté brnění z hovězí kůže – páchla skoro tak nepříjemně jako zvíře ve své původní podobě. Přes záda mu křížem visel mohutný obouruční meč, jehož rukojeť mu vystupovala nad pravým ramenem. „Stínovrahu!“ zaburácel. „Jak ti mohu pomoci v takový krásný den?“
„Potřebuji meč.“
Uprostřed Fredrikova plnovousu se rozzářil úsměv. „Ach, už jsem přemýšlel, zda za mnou kvůli tomu zajdeš. Když ses vydal do Helgrindu bez meče, myslel jsem, že už možná takové věci ani nepotřebuješ. Že už možná dokážeš bojovat jenom kouzly.“
„Ne, ještě ne.“
„No, nemohu říct, že by mi to bylo líto. Každý potřebuje dobrý meč, i kdyby to byl sebenadanější kouzelník. Nakonec vždycky dojde na boj muže proti muži. Však uvidíš, takhle se rozlouskne i boj s Královstvím – špičkou meče, která projede Galbatorixovi jeho prokletým srdcem. Hehe, vsadím svůj roční žold, že dokonce i Galbatorix má meč a že ho používá, přestože dokáže člověka vykuchat jako rybu jediným pohybem prstu. Nic se nevyrovná tomu držet v ruce kvalitní ocel.“
Zatímco Fredrik mluvil, zavedl je ke stojanu s meči, který stál stranou od ostatních. „Jaký typ meče sháníš?“ zeptal se. „Ten Zar’roc, který jsi měl, byl jednoruční meč, pokud se správně pamatuji. Čepel měl širokou asi dva palce – nebo spíš moje dva palce – a vhodnou jak k sekání, tak k bodání, je to tak?“ Eragon přikývl. Zbrojmistr zabručel, začal ze stojanu vytahovat různé meče a mávat jimi kolem sebe, aby je vzápětí zase se zjevnou nespokojeností vrátil na místo a vyměnil za jiné. „Elfské meče bývají tenčí a lehčí než naše nebo trpaslíků, protože mají očarovanou ocel. Kdybychom vyráběli meče tak tenké jako oni, nevydržely by v bitvě déle než minutu, pak by se ohnuly, zlomily nebo oštípaly tak, že bys s nimi neuřízl ani měkký sýr.“ Očima přelétl k Blödhgarmovi. „Není to tak, elfe?“
„Přesně jak říkáš, člověče,“ odpověděl Blödhgarm dokonale melodickým hlasem.
Fredrik přikývl a prohlédl si ostří dalšího meče, pak si odfrkl a zastrčil ho zpátky do stojanu. „To znamená, že ať si vybereš jakýkoli meč, pravděpodobně bude těžší než ten, na jaký jsi byl zvyklý. To by ti však nemělo dělat větší potíže, Stínovrahu, ale přesto může ta vyšší váha zpomalit tvé údery.“
„Děkuji za varování,“ řekl Eragon.
„Není zač,“ odpověděl Fredrik. „Proto jsem tady: abych zajistil přežití co největšího počtu Vardenů a abych jim pomohl zabít co nejvíce zatracených Galbatorixových vojáků. Je to hezká práce.“ Opustil stojan a pomalu se přesunul k dalšímu, skrytému za hromadou obdélníkových štítů. „Vybrat někomu správný meč je samo o sobě umění. Meč by měl být jako prodloužení tvé ruky, jako by ti vyrůstal přímo z masa. Neměl bys ztrácet čas přemýšlením, jak chceš, aby se pohnul. Měl bys jím prostě pohybovat stejně instinktivně, jako volavka hýbe zobákem nebo jako drak seká drápy. Dokonalý meč je ztělesněním úmyslu: co chceš, to udělá.“
„Ty doslova básníš.“
Fredrik se skromným výrazem pokrčil rameny. „Vybírám zbraně pro muže, kteří mají pochodovat do bitvy, už celých dvacet šest let. Po nějaké době se ti to dostane pod kůži, začneš přemýšlet o osudu a o tom, zda by ten mladý hoch, kterého jsem poslal s hákovým kopím, byl ještě naživu, kdybych mu místo toho dal kyj.“ Fredrik se odmlčel s rukou nad prostředním mečem ve stojanu a pohlédl na Eragona. „Bojuješ raději se štítem, nebo bez něj?“
„S ním,“ řekl Eragon. „Ale nemohu ho stále nosit při sobě. A navíc mám dojem, že nikdy nebývá žádný při ruce, když na mě někdo zaútočí.“
Fredrik poklepal na rukojeť meče a zamyšleně se zatahal za vousy. „Hmm. Takže potřebuješ meč, který můžeš používat samotný, ale který přitom není příliš dlouhý, abys ho mohl použít i s kterýmkoli štítem, od pěstního po pavézu. To znamená meč střední délky, který se snadno drží v jedné ruce. Musí to být meč, který můžeš nosit při každé příležitosti, dostatečně honosný pro korunovaci a dost pevný, abys odrazil hordu Kullů.“ Ušklíbl se. „To není přirozené, co Nasuada udělala, spojit se s těmi monstry. To nemůže vydržet. Takoví jako my a oni se nikdy nemají míchat.“ Zachvěl se. „Je škoda, že chceš jenom jeden meč. Nebo se mýlím?“
„Ne. Safira a já příliš cestujeme, než abychom s sebou vleklí půltucet mečů.“
„Myslím, že máš pravdu. Navíc u válečníka jako ty se nepředpokládá více než jedna zbraň. Říkám tomu Prokletí pojmenovaných mečů.“
„Co to je?“
„Každý velký válečník,“ vysvětloval Fredrik, „nosí meč – tedy obvykle je to meč – který má nějaké jméno. Buď ho pojmenuje sám, nebo – jakmile prokáže svou udatnost v nějakém výjimečném boji – ho za něj pojmenují básníci. A potom už ten meč zkrátka musí používat. Čeká se to od něj. Pokud se objeví v bitvě bez něj, spolubojovníci se ho budou ptát, kde ho má, a budou uvažovat, jestli se za svůj úspěch stydí a jestli je chce urazit tím, že odmítá jejich chválu. Dokonce i nepřátelé by mohli trvat na tom, že se s bojem počká, dokud si nepřinese svou věhlasnou zbraň. Však uvidíš… Jakmile budeš novým mečem bojovat s Murtaghem nebo s ním vykonáš jiný chvályhodný skutek, Vardenové budou trvat na tom, že mu dají jméno. A od té chvíle se postarají, aby ho vždy viděli na tvém boku.“ Mluvil dál a mezitím popošel ke třetímu stojanu: „Nikdy mě nenapadlo, že budu mít takové štěstí, abych pomáhal Jezdci vybírat zbraň. Taková příležitost! Mám pocit, jako by tohle bylo vyvrcholením mého působení u Vardenů.“
Fredrik vytáhl ze stojanu další meč a podal ho Eragonovi. Eragon naklonil špičku meče nahoru a dolů a pak zavrtěl hlavou. Rukojeť se mu špatně držela. Zbrojmistr se nezdál být zklamaný. Právě naopak, jako by ho Eragonovo odmítnutí povzbudilo a vychutnával si úkol, před který ho Eragon postavil. Ukázal mu další meč a Eragon znovu zakroutil hlavou. Těžiště bylo na jeho vkus příliš vpředu.
„Dělá mi starost,“ řekl Fredrik, když meč vrátil do stojanu, „že ať ti dám kterýkoli meč, bude muset vydržet rány, které by obyčejnou čepel zničily. Proto potřebuješ něco z dílny trpaslíků. Jejich kováři jsou kromě elfských ti nejlepší, a někdy je dokonce i předčí.“ Fredrik koukl na Eragona. „Počkat, celou dobu se ptám špatně! Jak tě naučili se bránit a odvracet údery? Bylo to ostří na ostří? Vzpomínám si, jak jsi něco takového dělal, když jsi bojoval s Aryou ve Farthen Dûru.“
Eragon se zamračil. „A co s tím?“
„Co s tím?“ zařehtal se Fredrik té otázce. „Nechci být nezdvořilý, Stínovrahu, ale pokud narazíš ostřím meče na ostří druhého meče, vážně poškodíš oba dva. To možná nebyl problém s očarovaným mečem, jako byl Zar’roc, ale nemůžeš to udělat s žádným z mečů, které tu mám, leda bys chtěl po každé bitvě nový.“
Eragonovi před očima přeběhl obrázek osekaných ostří Murtaghova meče a naštval se sám na sebe, že zapomněl na něco tak zřejmého. Zvykl si na Zar’roc, který se nikdy neztupil, nikdy se neopotřeboval a, pokud mohl soudit, byl odolný proti všem kouzlům. Nebyl si ani jistý, zda je vůbec možné zničit Jezdcův meč. „S tím si nemusíš dělat starost, ochráním svůj meč kouzlem. Musím na svou zbraň čekat celý den?“
„Ještě poslední otázku, Stínovrahu. Bude tvoje kouzlo fungovat věčně?“
Eragon se zamračil ještě víc. „Když se ptáš, tak ne. Jenom jedna elfka umí vyrobit meč Jezdce, a ta se se mnou nepodělila o svá tajemství. Co mohu udělat sám, je přenést do meče jisté množství energie. Ta zabrání, aby se meč poškodil, dokud údery, které by ho mohly poškodit, nevyčerpají zásobu této energie. V tom okamžiku se meč vrátí do původního stavu a dost možná se mi při příštím úderu rozsype v ruce.“
Fredrik se poškrábal ve vousech. „Věřím ti, Stínovrahu. Takže jde o to, že pokud se příliš dlouho biješ s vojáky, vyčerpáš svoje kouzlo, a čím silnější jsou údery, tím dříve se kouzlo vytratí. Je to tak?“
„Přesně.“
„Pak by ses tedy měl stejně tak vyhýbat úderům ostří na ostří, když to bude odčerpávat ochrannou energii rychleji než většina ostatních ran.“
„Na tohle nemám čas,“ odsekl Eragon, jehož trpělivost už přetekla. „Nemám čas se učit úplně jinému způsobu boje. Království může zaútočit každou chvíli. Musím se soustředit na to, abych se zlepšoval v tom, co umím, ne se snažit zvládnout celou novou sadu postojů.“
Fredrik spráskl ruce. „Teď už vím, která zbraň je pro tebe jak dělaná!“ Přešel k bedně plné zbraní, začal se v ní přehrabovat a říkal si přitom sám pro sebe: „Nejdřív tohle a pak tamto, uvidíme, jak jsme na tom.“ Ze dna krabice vytáhl velký černý kyj s trnitou hlavicí.
Fredrik poklepal na kyj. „S tímhle můžeš lámat meče. Můžeš tím prorazit kroužkové brnění a tlouci do helem a ani trochu ho nepoškodíš, ať uhodíš jakkoli silně.“
„To je palice,“ namítl Eragon. „Obyčejná kovová palice.“
„Co je na tom? Se svou silou se s ní můžeš ohánět, jako by byla z rákosu. S tímhle budeš postrachem bitevních polí, to tedy rozhodně.“
Eragon zavrtěl hlavou. „Ne. Mlácení nepředstavuje můj způsob boje. Kromě toho bych nikdy nedokázal probodnout Durzovi srdce, kdybych měl místo meče palici.“
„Takže mám ještě poslední návrh, pokud netrváš na tradiční čepeli.“ Z jiné části stanu Fredrik donesl Eragonovi zbraň, ve které poznal falchion. Byl to meč, ale ne takový, na jaký byl Eragon zvyklý, ačkoli je už mezi Vardeny viděl. Falchion měl nablýskanou, kulatou hlavici, třpytivou jako stříbrňák; zahnutou záštitu s řadami rytých trpasličích run; čepel s jedním ostřím byla dlouhá jako jeho natažená paže a měla po obou stranách blízko u hřbetu úzký žlábek. Tenhle falchion byl rovný, kromě šesti palců na konci, kde se čepel v mírném obloučku rozšiřovala a zase se zlehka stáčela zpátky do špičatého hrotu. Tohle rozšíření ostří snižovalo pravděpodobnost, že se hrot ohne nebo praskne, když prorazí brnění, a díky němu konec falchionu připomínal tesák. Na rozdíl od meče se dvěma ostřími byl falchion vyrobený tak, aby se držel ostřím a záštitou kolmo k zemi. Jeho nejzajímavější součástí však byla tupá hrana a půl palce široký pásek podél zadní strany čepele, který byl perleťově šedý a podstatně tmavší než nablýskaná ocel nad ním. Hranice mezi těmito dvěma oblastmi byla zvlněná, jako hedvábný šátek vlající ve větru.
Eragon ukázal na šedý proužek. „Tohle jsem ještě neviděl. Co je to?“
„Triknzdal,“ řekl Fredrik. „Vymysleli ho trpaslíci. Kalí ostří a tupou hranu zvlášť. Ostří udělají tvrdé, mnohem tvrdší, než si troufneme my u kteréhokoli z našich mečů. Střed čepele a tupou hranu žíhají, aby zadní část falchionu byla měkčí než ostří a dost pružná, aby vydržela nápor bitvy a nezlomila se jako zmrzlý pilník.“
„Vyrábějí trpaslíci všechny čepele takhle?“
Fredrik zakroutil hlavou. „Jenom meče s jedním ostřím a nejlepší ze svých mečů s dvěma ostřími.“ Zaváhal a do tváře se mu vkradla nejistota. „Chápeš, proč jsem ti ho vybral, Stínovrahu?“
Eragon chápal. S čepelí falchionu kolmo k zemi – pokud by úmyslně nezkroutil zápěstí – každý úder, který bude odvracet, dopadne na plochu čepele a bude šetřit ostří na vlastní útoky. Držení falchionu by vyžadovalo jen malou změnu v jeho bojovém stylu.
Eragon vyšel ze stanu a zaujal s falchionem bojový postoj. Máchl jím kolem hlavy a svrchu jím udeřil do hlavy imaginárního nepřítele, pak se stočil a udělal výpad, odrazil neviditelné kopí, uskočil šest metrů doleva a působivým, ale nepraktickým pohybem máchl mečem za zády a přitom si ho přehodil z jedné ruky do druhé. Aniž by se jakkoli zadýchal, vrátil se na místo, kde na něj čekali Fredrik s Blödhgarmem. Rychlost a vyváženost falchionu na Eragona zapůsobila. Nebyl sice tak dobrý jako Zar’roc, ale přesto to byl vynikající meč.
„Vybral jsi dobře,“ řekl uznale.
Fredrik z jeho chování přesto vycítil jistou zdrženlivost, neboť řekl: „Ale stejně nejsi úplně spokojený, Stínovrahu, že?“
Eragon zatočil falchionem dokola a potom se ušklíbl. „Jen bych si přál, aby nevypadal jako obrovský nůž na stahování kůže. Připadám si s ním poněkud směšně.“
„Ech, toho si nevšímej, pokud se ti budou nepřátelé smát. Moc času jim na to nezbude, když jim vzápětí usekneš hlavu.“
Eragon pobaveně přikývl. „Vezmu si ho.“
„Pak mi věnuj ještě chviličku,“ požádal ho Fredrik, zmizel ve stanu a vrátil se s černou koženou pochvou zdobenou stříbrnými spirálami. Podal pouzdro Eragonovi a zeptal se: „Učil ses někdy brousit meč, Stínovrahu? To jsi možná u Zar’rocu ani nepotřeboval, což?“
„Ne,“ přiznal Eragon, „ale umím pracovat s brouskem. Umím nabrousit nůž, až je tak ostrý, že přeřízne nit, kterou přes něj položím. Navíc – vždycky můžu doostřit čepel pomocí kouzla, pokud bude potřeba.“
Fredrik zasténal a plácl se do stehen, až ze svých kamaší z hovězí kůže oklepal nejmíň tucet chlupů. „Ne, ne, ostří nabroušené jako břitva je právě to, co na meči nechceme. Sklon musí být široký. Široký a pevný. Bojovník musí umět udržovat svou výzbroj v řádném stavu, a to znamená i umět nabrousit si meč!“
Fredrik trval na tom, že Eragonovi sežene nový brousek a ukáže mu, jak přesně připravit ostří falchionu pro bitvu. Seděli na zemi vedle stanu a ostřili meč. Jakmile byl přesvědčen, že Eragon umí nabrousit úplně nové ostří, ještě podotkl: „Můžeš bojovat s rezavým brněním. Můžeš bojovat s promáčknutou helmou. Ale pokud chceš znovu vidět východ slunce, nikdy nebojuj s tupým mečem. Pokud jsi právě přežil bitvu, jsi k smrti unavený a tvůj meč není ostrý tak jako teď, je jedno, jak se cítíš, musíš se při první příležitosti svalit na zem a vytáhnout brousek a řemen. Tak jako by ses postaral o svého koně nebo o Safiru, než bys uspokojil vlastní potřeby, právě tak bys měl pečovat i o svůj meč. Protože bez něj nejsi víc než bezmocná kořist nepřítele.“
Seděli venku na odpoledním slunci přes hodinu, než zbrojmistr konečně uzavřel svůj výklad. Krátce nato nad nimi přelétl chladivý stín a nedaleko přistála Safira.
Tys čekala, zvolal Eragon. Tys záměrně čekala! Mohla jsi mě už dávno vysvobodit, ale místo toho jsi mě tu nechala poslouchat Fredrika, který mi vykládal o nejrůznějším kamení a jestli je na ochranu kovu před vodou lněný olej lepší než vyškvařený tuk.
A je?
Ne tak úplně. Jenom není tak smradlavý. Ale to je jedno! Proč jsi mě nechala takhle trápit?
Jedno z jejích očních víček líně pokleslo a zamrkalo. Nepřeháněj. Trápení? Ty a já můžeme očekávat daleko horší trápení, pokud se řádně nepřipravíme. Připadalo mi, že to, co ti ten chlapík v páchnoucích šatech říkal, je pro tebe důležité a měl bys to znát.
No, možná ano, uznal. Sklonila krk a olízala si drápy na pravé noze.
Když Eragon poděkoval Fredrikovi, rozloučil se s ním a domluvil s Blödhgarmem místo setkání, připevnil si falchion k pásu Belota Moudrého a vylezl Safiře na hřbet. Zavýskl a ona zařvala, zvedla křídla a prudce vyrazila k nebi.
Eragonovi se z té rychlosti zatočila hlava, a tak se chytil ostnu před sebou a sledoval, jak se lidé a stany pod ním proměňují v ploché, maličkaté karikatury sama sebe. Z výšky tábor vypadal jako mřížka z šedých, trojúhelníkových špiček, jejichž východní strany byly zastíněné, takže celá oblast vypadala jakoby kostkovaná. Opevnění kolem tábora bylo pichlavé jako ježek. Bílé špičky kůlů zářily ve svitu šikmo dopadajících slunečních paprsků. V severozápadní čtvrtině tábora viděl jízdu krále Orrina, která připomínala skupinu zmatených teček. Na východě se rozkládalo ležení urgalů, nízké a tmavé na zvlněné pláni.
Stoupali stále výš.
Chladný, čistý vzduch štípal Eragona do tváří a pálil ho v plicích. Dýchal jenom mělce. Vedle nich se vznášel hustý sloup mraků, který vypadal jako šlehačka. Safira kolem něj zakroužila a pak se její členitý stín prohnal skrz oblaka. Eragona zasáhl jen osamělý kousíček vlhké páry, na pár vteřin ho oslepil a naplnil mu nos a ústa ledovými kapkami. Zalapal po dechu a otřel si tvář.
Vystoupali nad mraky.
Zapískal na ně rudý orel, který proletěl kolem.
Pak Safiřina křídla ztěžkla a Eragon začal pociťovat závrať. Safira přestala mávat křídly, klouzala z jednoho vzestupného proudu na druhý a udržovala si výšku, ale dál už nestoupala.
Eragon pohlédl dolů. Byli tak vysoko, že na výšce přestávalo záležet a věci na zemi už nevypadaly skutečné. Tábor Vardenů připomínal hrací desku nepravidelného tvaru, pokrytou maličkými šedými a černými trojúhelníky. Řeka Jiet připomínala stříbrné lano, lemované zelenými střapci. Siřičitá mračna z Hořících plání utvořila na jihu pásmo zářivých oranžových hor, domov tajemných nestvůr, které se v nich skrývaly a občas vykukovaly. Eragon rychle odvrátil pohled.
Asi půl hodinky se se Safirou nechali unášet větrem a užívali si odpočinku v tiché radosti ze vzájemné společnosti. Neslyšné zaklínadlo pomohlo Eragonovi ochránit se před zimou. Konečně byli spolu sami, sami tak jako v údolí Palancar, ještě předtím, než se jim Království začalo míchat do života.
Safira promluvila jako první. Jsme vládci nebe.
Tady, na stropě světa! zvolal Eragon a natáhl se vzhůru, jako by se ze svého místa mohl dotknout hvězd.
Safira se naklonila doleva, zachytila proud teplejšího vzduchu zespodu a potom se opět srovnala. Zítra budeš oddávat Rorana s Katrinou.
Je to takový divný pocit. Přijde mi zvláštní, že už by se měl Roran ženit a také to, že bych jej měl oddávat zrovna já… Roran a ženatý. Když na to pomyslím, cítím se starší. Dokonce ani my dva, kteří jsme ještě nedávno byli chlapci, nemůžeme uniknout neúprosnému zákonu času. A tak se střídají generace a brzy budeme na řadě my, kdo pošle své děti do světa, aby vykonaly, co je potřebné.
Ale pouze pokud přežijeme příštích pár měsíců.
Ano, to je tedy pravda.
Safira se zakymácela, jak s ní zalomcoval vzdušný vír. Pak se na něj starostlivě ohlédla a zeptala se: Připraven?
Jdem na to!
Naklonila se dopředu, přitáhla si křídla těsně k bokům a rychleji než šíp se vrhla střemhlav k zemi. Eragon se začal smát, když se ho zmocnil pocit beztíže. Pevněji sevřel Safiru nohama, aby z ní nesletěl, a pak se v návalu bezstarostnosti pustil a zvedl ruce nad hlavu. Kotouč země se pod ním točil jako kolo štěstěny, když se Safira řítila vývrtkou dolů. Zpomalila, až se přestala točit úplně, akorát se ještě přetočila doprava, takže pak padala vzhůru nohama.
„Safiro!“ vykřikl Eragon a zaklepal jí na rameno.
Z nozder jí vyšel proužek kouře, přetočila se zpátky a dál mířila k rychle se přibližující zemi. Eragonovi zaléhaly uši a usilovně polykal, jak se tlak zvyšoval. Sotva tisíc stop nad táborem Vardenů, pouhých pár vteřin předtím, než by se zřítili do stanů a vyhloubili tak obrovský a krvavý kráter, Safira vpustila vítr do svých křídel. Následné trhnutí vyhodilo Eragona dopředu a osten, kterého se držel, mu skoro vypíchl oko.
Třemi mocnými máchnutími Safira pád úplně zastavila a s roztaženými křídly začala pomalu plachtit dolů.
Tak to byla paráda! zvolal Eragon.
Neexistuje žádný tak vzrušující sport jako létání, protože kdybys prohrál, zemřeš.
Ach, ale já plně důvěřuji tvým schopnostem – ty bys nás jistě nikdy neposlala k zemi. Radost z Eragonovy lichotky ji celou rozzářila.
Zamířila k jeho stanu, potřásla hlavou, šťouchla do něj a řekla: Už bych na to měla být zvyklá, ale po každém takovém střemhlavém letu mě tak bolí prsa a křídla, že se druhý den ráno stěží můžu pohnout.
Poplácal ji. No, ráno nebudeš muset létat. Naší jedinou povinností je zítřejší svatba a na tu můžeš jít pěšky. Odfrkla si a přistála uprostřed mračna prachu a ocasem při tom strhla prázdný stan.
Eragon sesedl a nechal ji, aby se očistila ve společnosti šesti elfů stojících opodál, a s dalšími šesti sám klusal táborem, dokud nenašel léčitelku Gertrudu. Od ní se naučil svatební rituály, které bude zítra provádět, a ještě si je s ní chvíli procvičoval, aby se vyhnul nějaké trapné chybě, až nadejde ten velký okamžik.
Pak se vrátil ke svému stanu, omyl si tvář a převlékl se, než vyrazil se Safirou na večeři s králem Orrinem a jeho doprovodem, jak dříve přislíbil.
Pozdě té noci, když už bylo konečně po hostině, se Eragon a Safira vraceli k jeho stanu, cestou pozorovali hvězdy a rozmlouvali o tom, co bylo a co by ještě mohlo být. A byli neskonale šťastní. Když dorazili na místo, Eragon se zastavil, pohlédl na Safiru a jeho srdce bylo tak plné lásky, že měl pocit, že mu snad každou chvíli přestane bít.
Dobrou noc, Safiro.
Dobrou noc, maličký.
je př�G�dP�J �O víc právě Brom odvezl Safiřino vejce Vardenům potom, co v Gil’eadu zabil Morzana, a tak mi Vardenové nemohli dost dobře říct, že mají její vejce, aby přitom neodhalili, že je Brom stále naživu. Strávil jsem proto posledních skoro dvacet let s pocitem, že jediné velké dobrodružství mého života skončilo neúspěchem, a že jsme tudíž ztratili jedinou naději na vlastního Dračího jezdce, který by nám pomohl svrhnout Galbatorixe. To vědomí nebylo žádné lehké břemeno, to tě mohu ujistit…“
Jeod si jednou rukou otřel čelo. „Když jsem otevřel naše vchodové dveře a uvědomil si, na koho se to dívám, myslel jsem, že mě přišli strašit duchové z minulosti. Brom tvrdil, že se ukrýval, aby zůstal naživu do doby, kdy se objeví nový Jezdec, a mohl ho vycvičit, ale jeho vysvětlení mě nikdy úplně neuspokojilo. Proč bylo nutné, aby se odřízl téměř od všech, které znal nebo měl rád? Čeho se bál? Co tím chránil?“
Jeod se dotkl ucha hrnku. „Nemohu to dokázat, ale když Brom bojoval s Morzanem a jeho drakem, pravděpodobně musel v Gil’eadu objevit něco tak důležitého, že ho to přimělo opustit celý svůj dosavadní život. Je to bláznivá domněnka, to připouštím, ale nedokážu si vysvětlit Bromovo jednání jinak, než že věděl něco, co nikdy nesvěřil ani mně, ani jiné živé duši.“
Jeod si opět povzdechl a přejel si rukou po podlouhlém obličeji. „Po tolika letech odloučení jsem doufal, že bychom s Bromem mohli znovu cestovat bok po boku, ale osud to nejspíš chtěl jinak. A ztratit ho podruhé, jenom pár týdnů potom, co jsem zjistil, že stále žije, byl opravdu krutý žert osudu.“ Helena se protáhla kolem Eragona, stoupla si k Jeodovi a dotkla se jeho ramene. Znaveně se na ni usmál a ovinul paži kolem jejího útlého pasu. „Jsem rád, že jste ty a Safira vytvořili Bromovi hrobku, kterou by mu mohl závidět i král trpaslíků. Zasloužil si více než to za všechno, co udělal pro Alagaësii. Obávám se však, že jakmile lidé objeví jeho hrob, bez váhání ho rozbijí na kusy kvůli diamantu.“
„Pokud ano, budou litovat,“ prohodil Eragon. Rozhodl se, že se při nejbližší příležitosti vrátí k Bromově hrobce a vytvoří kolem ní ochranná kouzla, aby ji uchránil před vykradači hrobů. „Navíc budou mít příliš práce s hledáním zlatých lilií, než aby obtěžovali Broma.“
„Cože?“
„Nic. To není důležité.“ Všichni tři mlčky srkali čaj. Helena si ukousla ze sušenky. Pak se Eragon zeptal: „Ty ses setkal s Morzanem, viď?“
„Ne ve zrovna přátelské atmosféře, ale ano, setkal jsem se s ním.“
„Jaký byl?“
„Jako člověk? To opravdu nedokážu říct, i když velmi dobře znám příběhy o jeho ukrutnostech. Kdykoli jsme mu s Bromem zkřížili cestu, snažil se nás zabít. Nebo spíš zajmout, mučit a teprve pak zabít, přičemž ani jedno z toho zpravidla nevede k vytvoření důvěrného vztahu, abych tak řekl.“ Eragon byl příliš napjatý, než aby zareagoval na Jeodův vtip. Jeod se posunul na posteli. „Jako bojovník byl Morzan hrozivý. Mám pocit, že jsme před ním skoro pořád prchali – tedy spíš před ním a jeho drakem. Jen máloco působí tak děsivě jako mít v patách rozzuřeného draka.“
„Jak vypadal?“
„Zdá se, že tě mimořádně zajímá.“
Eragon zamrkal. „Jsem zvědavý. Byl to poslední z Křivopřísežníků a Brom ho zabil. A teď je Morzanův syn mým úhlavním nepřítelem.“
„Nu, tak dobrá,“ zamyslel se Jeod. „Byl vysoký, měl široká ramena, vlasy temné jako havraní peří a různobarevné oči. Jedno bylo modré, druhé černé. Měl holou tvář a chyběl mu koneček jednoho z prstů, zapomněl jsem kterého. Byl hezký, ale takovým nemilosrdným, povýšeným způsobem, a když promluvil, uměl na lidi velice zapůsobit. Měl vždy nablýskané kroužkové brnění nebo náprsní krunýř, jako by se nebál, že ho zahlédnou jeho nepřátelé, což se asi opravdu nebál. Smál se, jako by trpěl bolestí.“
„A co jeho společnice, Selena? Tu jsi také potkal?“
Jeod se zasmál. „Kdybych ji byl potkal, tak bych tu dnes nebyl. Morzan byl možná obávaný šermíř, skvělý kouzelník, vrah a zrádce, ale byla to ta žena, kdo v lidech vzbuzoval největší hrůzu. Morzan ji využíval jen pro úkoly, které byly tak odporné, obtížné nebo tajné, že se jich nikdo jiný nechtěl ujmout. Ona byla jeho Černá ruka a její přítomnost vždy předznamenávala blížící se smrt, mučení, zradu nebo nějakou jinou hrůzu.“ Eragonovi se udělalo nevolno, když slyšel, že takhle mluví o jeho matce. „Byla naprosto bezcitná, neměla slitování. Říkalo se, že když požádala Morzana, aby ji vzal do služby, vyzkoušel si ji tím, že ji naučil ve starověkém jazyce slovo pro léčení – byla totiž i kouzelnice – a pak ji postavil proti svým dvanácti nejlepším bojovníkům.“
„Jak je porazila?“
„Vyléčila jejich strach, nenávist a všechny pocity, které pohánějí člověka k zabíjení. A pak, zatímco stáli a culili se jeden na druhého jako pitomé ovce, přistoupila k nim a jednomu po druhém podřízla krky… Cítíš se dobře, Eragone? Jsi bledý jako stěna.“
„Jsem v pořádku. Co dalšího si pamatuješ?“
Jeod poklepal na stěnu svého hrnku. „Velmi málo, pokud jde o Selenu. Byla vždy poněkud tajemná. Nikdo kromě Morzana ani neznal její skutečné jméno. Zjistili jsme ho teprve pár měsíců před Morzanovou smrtí. Veřejnost jí odjakživa říkala Černá ruka. Černá ruka, kterou máme teď – ta sbírka špehů, vrahů a kouzelníků, kteří provádějí Galbatorixovy podlé triky – je jen Galbatorixův pokus napodobit to, co Selena dělala pro Morzana. Dokonce i mezi Vardeny její jméno znala pouhá hrstka lidí a většina z nich se teď rozkládá v hrobě. Jak si vzpomínám, byl to Brom, kdo objevil její skutečnou totožnost. Než jsem přišel k Vardenům s informací o tajné chodbě do hradu Ilirea, který postavili elfové před několika tisíci lety a na kterém Galbatorix vystavěl svou černou pevnost, která dnes vévodí Urû’baenu – než jsem tedy za nimi přišel, Brom strávil celkem dost času slíděním v Morzanově panství v naději, že by mohl vyšťourat nějaké netušené Morzanovy slabiny… Myslím, že se dokonce přestrojil za sluhu, aby se dostal do Morzanova domu. Pak se dozvěděl to o Seleně. Přesto jsme nikdy nezjistili, proč byla Morzanovi tak oddaná. Možná ho milovala. Každopádně mu byla naprosto věrná, až do smrti. Brzy poté, co Brom zabil Morzana, Vardenové přinesli zprávu, že zemřela na nějakou nemoc. Jako by ochočený jestřáb měl natolik rád svého pána, že bez něj nedokázal žít.“
Nebyla mu tak úplně oddaná, pomyslel si Eragon. Vzepřela se Morzanovi, když mě vzala do údolí Palancar, třebaže ji to stálo život. Škoda, že nedokázala zachránit i Murtagha. Pokud jde o Jeodův výčet jejích zločinů, Eragon se rozhodl věřit, že Morzan pokřivil její v podstatě dobrou povahu. Už proto, aby se z toho nezbláznil, Eragon nemohl přijmout, že oba jeho rodiče byli zlí.
„Milovala ho,“ řekl a zíral přitom do kalné sedliny na dně hrnku. „Zpočátku ho určitě milovala, později už možná tolik ne. Murtagh je její syn.“
Jeod povytáhl obočí. „Opravdu? Předpokládám, že ti to řekl sám Murtagh?“ Eragon přikývl. „No, tím se vysvětluje spousta nejasností, které mě vždycky trápily. Murtaghova matka… Překvapuje mě, že Brom neodhalil právě tohle tajemství.“
„Morzan dělal, co mohl, aby utajil Murtaghovu existenci, dokonce i před ostatními Křivopřísežníky.“
„Nejspíš proto, že znal minulost těch darebáků a zrádců, dychtících po moci. Pravděpodobně tím Murtaghovi zachránil život. Bohužel.“
Pak se mezi ně vplížilo ticho, jako plaché zvíře připravené uprchnout při sebemenším pohybu. Eragon dál zíral do svého hrnku. Sužovala ho spousta otázek, ale věděl, že Jeod na ně nezná odpověď a pravděpodobně ani nikdo jiný: Proč se Brom skrýval v Carvahallu? Aby dohlédl na Eragona, syna svého úhlavního nepřítele? Byl to nějaký krutý vtip, že dal Eragonovi Zar’roc, meč jeho otce? A proč mu neřekl o jeho rodičích? Sevřel hliněný hrnek ještě pevněji, až se znenadání rozlétl na kusy.
Všechny tři nečekaný hluk vylekal.
„Pomůžu ti,“ zvolala Helena, přichvátala k němu a začala mu čistit tuniku hadříkem. Eragon se cítil trapně a několikrát se omluvil, načež ho Jeod i Helena ujistili, že šlo jen o drobnou nehodu a že si s tím nemá dělat hlavu.
Zatímco Helena sbírala úlomky vypálené hlíny, Jeod se začal prohrabávat kupami knih, svitků a volných listů, které zakrývaly skoro celou postel. „Ach, skoro jsem zapomněl,“ řekl. „Mám pro tebe něco, co by se ti mohlo hodit, Eragone. Kde to jen může být…“ S radostným výkřikem se napřímil, zamával knihou a podal ji Eragonovi.
Byla to Domia abr Wyrda, Nadvláda osudu – kompletní dějiny Alagaësie sepsané mnichem Heslantem. Eragon ji poprvé viděl v Jeodově knihovně v Teirmu. Tenkrát nečekal, že ještě bude mít příležitost si ji prohlédnout. Přejížděl rukama po stářím oblýskané, zdobně vyřezávané kůži na přední obálce a vychutnával si ten pocit, pak knihu otevřel a obdivoval úhledné řady písmen, vepsané lesklým načervenalým inkoustem. Užaslý nad množstvím znalostí, které drží v ruce, se Eragon zeptal: „Chceš, abych si ji nechal?“
„Ano,“ prohlásil Jeod. Ustoupil z cesty, aby Helena mohla vytáhnout zpod postele střep z hrnku. „Myslím, že ti bude k užitku. Jsi zapletený do historických událostí, Eragone, a kořeny potíží, kterým dnes čelíš, leží v příbězích předchozích desetiletí, staletí a tisíciletí. Být tebou, studoval bych při každé příležitosti, abych získal ponaučení z historie, protože ti to může pomoci se současnými problémy. Mně samému čtení o dějinách často dodávalo pochopení a odvahu zvolit si správnou cestu.“
Eragon toužil tento dar přijmout, ale stále váhal. „Brom říkal, že Domia abr Wyrda je nejcennější věc ve tvém domě. A stejně tak vzácná… Navíc, co tvá práce? Nepotřebuješ ji ke svému výzkumu?“
„Domia abr Wyrda je cenná a vzácná,“ souhlasil Jeod, „ale jen v Království, kde Galbatorix nechá spálit každý výtisk, který najde, a pověsit jeho nešťastného vlastníka. Tady v táboře už mi členové dvora krále Orrina podstrkovali šest jejích výtisků a tohle místo by přitom člověk stěží nazval velkým střediskem vzdělanosti. Přesto se s ní neloučím snadno a vzdám se jí pouze proto, že ty ji určitě využiješ lépe než já. Knihy by měly být tam, kde si jich budou nejvíce vážit, a ne ležet zapomenuté v zaprášené polici, chápeš?“
„To chápu.“ Eragon zavřel Domia abr Wyrda a znovu přejel prsty po spletitých vzorech na obálce, okouzlený složitými obrazci, které byly vyřezané do kůže. „Děkuji ti. Dokud bude moje, budu ji střežit jako oko v hlavě.“ Jeod se mírně uklonil a se spokojeným výrazem se opřel o stěnu stanu. Eragon otočil knihu a prohlédl si její hřbet. „Odkud byl ten mnich Heslant?“
„Z malé, uzavřené sekty, nazývané Arcaena, která pocházela z oblasti kolem Kuasty. Jejich řád, který přetrval nejméně pět století, věří, že vědomosti jsou posvátné.“ Náznak úsměvu dodal Jeodovým rysům nádech tajemna. „Zasvětili své životy sbírání všech možných informací a jejich uchování pro budoucnost, kdy – jak jsou přesvědčeni – blíže neurčená pohroma zničí všechny civilizace v Alagaësii.“
„Vypadá to jako dost divné náboženství,“ poznamenal Eragon.
„Cožpak nepřipadají všechna náboženství divná těm, kdo je nevyznávají?“ opáčil Jeod.
Eragon to přešel a řekl: „Také mám pro tebe dárek, vlastně spíš pro tebe, Heleno.“ Naklonila hlavu a tázavě se na něj zamračila. „Tvoje rodina se zabývá obchodem, že?“ Pohodila hlavou na souhlas. „A ty sama se v obchodu vyznáš?“
Heleně se zablýsklo v očích. „Kdybych si nevzala jeho“ – ukázala ramenem – „byla bych po smrti svého otce převzala rodinný obchod. Byla jsem jedináček a otec mě naučil všechno, co uměl.“
Eragon doufal, že uslyší právě tohle. Obrátil se k Jeodovi: „Tys říkal, že jsi spokojený se svým životem tady u Vardenů.“
„Ano, to jsem. Celkem.“
„Chápu. Ale riskoval jsi mnoho, abys pomohl Bromovi a mně, a ještě víc, abys pomohl Roranovi a všem ostatním z Carvahallu.“
„Palancarští piráti.“
Eragon se zasmál tomu označení a pokračoval. „Bez tvé pomoci by je Království určitě zajalo. A kvůli své odvaze jsi také přišel o všechno, co ti bylo v Teirmu drahé.“
„Stejně bychom o to přišli. Zkrachoval jsem a Dvojčata mě udala Království. Byla to jen otázka času, než by mě Rishart nechal zatknout.“
„Možná, ale přesto jsi pomohl Roranovi. Kdo by vám mohl mít za zlé, kdybyste si místo toho chránili vlastní kůži? Ale vy jste se vzdali života v Teirmu, abyste spolu s Roranem a vesničany ukradli Dračí křídlo. A za tvou oběť ti budu navěky vděčný. A zde, na důkaz mých díků…“
Eragon zasunul prst pod svůj pás, vytáhl druhou ze tří zlatých kuliček a podal ji Heleně. Chovala ji v dlani tak něžně, jako by to bylo malé ptáče. Zatímco na ni užasle hleděla a Jeod natahoval krk, aby viděl, co má jeho žena v ruce, Eragon řekl: „Není to žádné jmění, ale pokud budeš chytrá, měla bys je umět rozmnožit. To, co Nasuada dokázala s krajkami, mě poučilo, že ve válce je spousta příležitostí, na kterých se dá vydělat.“
„Ach, ano,“ vydechla Helena. „Válka svědčí obchodu.“
„Tak mě napadá – Nasuada se mi včera u večeře zmínila, že trpaslíkům dochází medovina, a jak můžeš tušit, mohou si nakoupit tolik sudů, kolik budou chtít, i kdyby cena byla tisícinásobná oproti její ceně před válkou. Ale to je jen takový nápad. Možná najdete jiné, kteří zoufale touží obchodovat, když se sami porozhlédnete.“
Eragon se zapotácel, když k němu Helena přiběhla a objala ho. Její vlasy ho šimraly na bradě. Pak ho pustila, jako by se najednou zastyděla, ale potom se znovu rozzářila radostí a zvedla si medově zbarvenou kuličku před nos. „Děkuji ti, Eragone! Ach, tolik ti děkuji!“ pronesla vděčně a ukázala na zlato. „Dobře ho využiju. Vím, že to dokážu. To mi postačí, abych vybudovala ještě větší obchod, než měl můj otec.“ Třpytivá kulička jí zmizela v sevřené pěsti. „Myslíš snad, že moje ctižádost je větší než moje schopnosti? Ne, neprohraju! Stane se, jak jsem řekla!“
Eragon se jí uklonil. „Doufám, že se ti to podaří a že tvůj úspěch prospěje nám všem.“
Eragon si všiml, že Heleně radostným vzrušením vystupují na krku šlachy, když se mu uklonila a řekla: „Jsi velmi velkorysý, Stínovrahu. Ještě jednou ti děkuji.“
„Ano, děkujeme,“ připojil se Jeod, který vstal z postele. „Nemyslím, že si to zasloužíme“ – Helena na něj vrhla zlostný pohled, kterého si nevšímal – „ale velmi to uvítáme.“
Eragon zaimprovizoval a dodal: „I pro tebe, Jeode, mám dárek, není však ode mě, ale od Safiry. Souhlasila, že se smíš na ní proletět, až budete mít oba volnou hodinku nebo dvě.“ Eragona bolelo, když se měl o Safiru dělit – a věděl, že i ona se na něj bude zlobit, že to s ní neprobral dříve, než začal nabízet její služby; ale když dal Heleně to zlato, cítil by se špatně, kdyby Jeoda neobdaroval něčím podobně hodnotným.
Jeodovy oči se zalily slzami. Sevřel Eragonovi ruku, zatřásl jí a dlouho ji držel. „Nedokážu si představit větší poctu. Děkuji ti. Nevíš, jak moc jsi pro nás udělal.“
Eragon se vymanil z Jeodova sevření a zamířil k východu. Co nejslušněji se přitom omlouval a loučil. Nakonec se mu po další vlně díků z jejich strany a jeho přehnaně skromném „Nemáte vůbec zač“ povedlo vyklouznout ze dveří.
Eragon potěžkal Domia abr Wyrda a pak pohlédl ke slunci. Zanedlouho se vrátí Safira, ale ještě měl čas vyřídit jednu věc. Nejdřív se ale bude muset zastavit ve svém stanu. Nechtěl riskovat, že poškodí Domia abr Wyrda tím, že ji bude tahat sem a tam po táboře.
Mám knihu, pomyslel si potěšeně.
Vyrazil klusem s knihou přitisknutou na prsou a Blödhgarm s ostatními elfy ho následovali v těsném závěsu.