ÚTOK NA HELGRIND

 

BBylo patnáct minut před úsvitem, když se Eragon překulil na záda. Dvakrát lusknul prsty, aby probudil Rorana, a pak shrábl svoje přikrývky a svázal je do pevného rance.

Roran se zvedl ze země a udělal totéž se svými dekami.

Podívali se na sebe a zachvěli se vzrušením.

„Pokud zemřu,“ řekl naléhavě Roran, „dohlédneš na Katrinu?“

„Dohlédnu.“

„Taky jí řekni, že jsem šel do boje s radostí v srdci a s jejím jménem na rtech.“

„Řeknu jí to.“

Eragon rychle něco zamumlal ve starověkém jazyce. Úbytek sil, který okamžitě následoval, byl skoro nepostřehnutelný. „Tak. Tohle pročistí vzduch kolem nás a ochrání nás to před ochromujícími účinky dechu ra’zaků.“

Potom Eragon vytáhl z brašny drátěnou košili a odmotal pytlovinu, ve které ji měl zabalenou. Kdysi zářivý krunýř byl dosud pokrytý povlakem krve, potu a špíny z bitvy na Hořících pláních a po kroužcích se začaly šířit skvrnky rzi. Přesto bylo brnění bez trhlin, protože ty opravil ještě předtím, než se vydali do Království.

Eragon si oblékl košili s koženým zadním dílem a nakrčil nos nad zápachem smrti a zoufalství, který z ní byl cítit, pak si na předloktí nasadil zdobené chrániče a na nohy holenní brnění. Na hlavu si natáhl vycpanou čapku, drátěnou kapuci a ocelovou helmu. Svou vlastní helmu ztratil – tu, kterou nosil ve Farthen Dûru a do níž mu trpaslíci vyryli znak Dûrgrimst Ingeitum – spolu se svým štítem při vzdušném souboji mezi Safirou a Trnem. Na ruce natáhl drátěné rukavice.

Roran se vyzbrojil podobně jako on, ale přidal k brnění ještě dřevěný štít. Okraj štítu byl pobitý pásem měkkého železa, aby lépe zachytil a odrazil meč nepřítele. Eragonovu levou paži nezatěžoval žádný štít; hlohovou hůl potřeboval držet oběma rukama.

Přes záda si Eragon přehodil toulec od královny Islanzadí. Kromě dvaceti těžkých dubových šípů opatřených šedými husími pery toulec obsahoval luk se stříbrným kováním, který pro něj královna vyzpívala z tisu. Luk už měl napjatou tětivu a byl připraven k použití.

Safira netrpělivě přešlapovala na místě. Pojďme už!

Jakmile zavěsili brašny a zásoby na větev jalovce, vyšplhali Safiře na hřbet. Neplýtvali časem na osedlání; postroj na sobě měla už od včerejšího večera. Vytvarovaná kůže byla pod Eragonem teplá, skoro horká. Sevřel jeden z ostnů na krku Safiry – aby udržel rovnováhu během nenadálých změn směru – zatímco Roran jej jednou silnou paží objal kolem pasu a ve druhé svíral kladivo.

Pod Safiřinou váhou zapraskal kus břidlice, když se z přikrčení jediným závratným skokem vyšvihla na okraj rokle, kde chvíli balancovala, než roztáhla obrovská křídla. Zvedla křídla k nebi a tenké membrány zasvištěly vzduchem. Takto zvednutá křídla vypadala jako dvě průsvitné modré plachty.

„Ne tak pevně,“ zabručel Eragon.

„Promiň,“ řekl Roran a povolil své objetí.

Safira znovu vyskočila, takže už nebylo možné pokračovat v rozhovoru. S mocným huš máchla křídly a vznesla se ještě výš. S každým dalším mávnutím stoupali blíž k tenké, rovné vrstvě mraků.

Když Safira zamířila k Helgrindu, Eragon letmo pohlédl doleva a zjistil, že několik mil odsud je vidět široký pás jezera Leona. Z vody stoupala hustá mlha, šedá a přízračná v časném ranním světle, jako by na hladině hořel čarodějný oheň. I když se Eragon snažil, ani svým ostřížím zrakem nedohlédl na vzdálenější břeh, natož k jižním výběžkům Dračích hor za ním, což ho mrzelo. Už to bylo tak dávno, co naposledy spatřil horská úbočí svého dětství.

Na severu se nacházela Dras-Leona, obrovská, nesourodá masa, jejíž hranatá silueta vystupovala z mlhy valící se od západu. Jedinou budovou, kterou Eragon dokázal rozpoznat, byla katedrála, kde ho napadli ra’zakové; špička její věže se tyčila nad městem jako ostnatý hrot kopí.

A Eragon věděl, že někde v krajině ubíhající pod nimi se nacházejí pozůstatky tábořiště, u kterého ra’zakové smrtelně zranili Broma. Dovolil, aby se v něm vzedmul všechen hněv a zármutek nad událostmi toho dne – a také nad smrtí Gera a zničením jejich farmy – a dodal mu tak odvahu, nebo spíš neodbytnou touhu pomstít je a postavit se ra’zakům v boji.

Eragone, řekla Safira, dnes nemusíme střežit naši mysl a tajit naše myšlenky před ostatními, že ne?

Ne, pokud se neobjeví další kouzelník.

Před nimi se rozzářil vějíř zlatého světla, jak nad obzor vyšplhal okraj slunečního kotouče. Ve světě do té chvíle šedivém se v mžiku probudila k životu celá škála barev: mlha bíle zářila, voda postupně zmodrala do sytých tónů, blátem natřená zeď obklopující centrum Dras-Leony odkryla své zašle žluté plochy, stromy se zahalily do všech odstínů zelené a půda zrudla do červena a oranžova. Helgrind však zůstával stejný jako vždy – černý.

Jak se přibližovali, hora z kamene se rychle zvětšovala. Dokonce i ze vzduchu vypadala děsivě.

Když se Safira prudce snesla k úpatí Helgrindu, naklonila se doleva tak, že by Eragon s Roranem málem spadli, kdyby neměli nohy připoutané k sedlu. Pak se řítila kolem suťovitého svahu a nad oltářem, kde své obřady vykonávali kněží Helgrindu. Během těchto manévrů se do okraje Eragonovy helmy opřel vítr, jehož skučení jej skoro ohlušilo.

„Takže co?“ vykřikl Roran. Neviděl před sebe.

„Otroci jsou pryč.“

Eragon pocítil, jak ho obrovská tíha přitiskla do sedla, když Safira zastavila svůj střemhlavý let a ve spirále stoupala vzhůru kolem Helgrindu a hledala vchod do úkrytu ra’zaků.

Není tu díra ani pro pouštní myš, prohlásila nakonec. Zpomalila a nakonec zůstala stát ve vzduchu, kousek před hřebenem, který spojoval dva nejvyšší vrcholy. Členitý povrch skály zesiloval dunění vydávané každým máchnutím jejích křídel, až to zaznívalo jako hřmění. Eragonovi začaly z prudkých poryvů vzduchu slzet oči.

Zadní strany skal a sloupů zdobila síť bílých žilek, jak se v prasklinách masivu zachytila jinovatka. Nic jiného nenarušovalo pochmurný nádech inkoustově černých, větrem ošlehaných hradeb Helgrindu. V kamenném svahu nerostly žádné stromy ani keře, tráva nebo lišejníky, ani se na rozbitých římsách neodvážili uhnízdit orli. Věren svému jménu byl Helgrind místem temnoty a smrti; stál zahalený v ostrých, zubatých záhybech svých srázů a rozsedlin jako vyzáblý duch, jehož úkolem je sužovat zemi.

Eragon zapátral svou myslí a potvrdil si tak přítomnost dvou lidí, které objevil uvězněné uvnitř Helgrindu už předchozího dne, ale necítil otroky a znepokojilo ho, že stále nedokázal zaměřit ra’zaky ani lethrblaka. Když nejsou tady, tak kde tedy? uvažoval. Znovu hledal a pak si všiml něčeho, co mu prve uniklo: jediné květiny, hořce, kvetoucího ani ne padesát stop před nimi, v místě, kde by správně měla být tvrdá skála. Odkud bere dostatek světla k životu?

Safira na jeho otázku odpověděla tím, že se usadila na polorozpadlý výběžek několik stop napravo. Na okamžik přitom ztratila rovnováhu a musela roztáhnout křídla, aby se srovnala. Avšak místo aby se při tom otřela o masu Helgrindu, špička jejího pravého křídla se zanořila do skály a pak zase vyklouzla ven.

Safiro, vidělas to!

Ano.

Safira se předklonila a přistrčila špičku čumáku těsně ke strmé skále, zastavila se asi palec nebo dva před ní – jako by čekala, jestli nesklapne nějaká past – a pak pokračovala kupředu. Šupinu po šupině Safiřina hlava vstupovala do Helgrindu, dokud Eragon neviděl už jen její krk, trup a křídla.

Je to iluze! zvolala Safira.

Pohnula mocnými svaly, slezla z výběžku a zbytek jejího těla následoval hlavu. Eragon se musel velice ovládat, aby si nezakryl tvář v zoufalé snaze chránit se před rychle se přibližující skalní stěnou.

Zakrátko se ocitli v široké, klenuté jeskyni zalité hřejivou září ranního slunce. Safiřiny šupiny odrážely světlo a vrhaly na okolní kamenné stěny tisíce mihotavých modrých odlesků. Eragon se otočil a neviděl za nimi žádnou zeď, jenom ústí jeskyně a panoramatický výhled do krajiny za ním.

Ušklíbl se. Nikdy ho nenapadlo, že by Galbatorix mohl skrýt doupě ra’zaků pomocí kouzla. Pitomče! Příště musíš lépe uvažovat, pomyslel si. Podceňování krále byla ta nejjistější cesta k tomu, aby je všechny pozabíjeli.

Roran zaklel a řekl: „Příště mě napřed varuj, než zase uděláš něco takového.“

Eragon se předklonil, začal si odepínat nohy ze sedla a přitom sledoval okolí, neustále ve střehu před číhajícím nebezpečím.

Otvor do jeskyně tvořil nepravidelný ovál, asi padesát stop vysoký a šedesát stop široký. Odtud se síň rozšiřovala na dvojnásobnou velikost a končila zhruba na dostřel luku hromadou tlustých kamenných desek, které byly bez ladu a skladu opřené jedna o druhou. Změť škrábanců, které hyzdily podlahu, byla důkazem, že odsud mnohokrát vzlétali lethrblaka, přistávali zde a jistě se zde i procházeli. Do jeskyně vedlo pět nízkých chodeb, připomínajících záhadné klíčové dírky, a dále spojovací tunel, dost velký na to, aby jím prošla i Safira. Eragon pečlivě prozkoumal chodby, ale byla v nich naprostá tma a zdálo se, že jsou prázdné, což si ověřil rychlými výpady své mysli. Z nitra Helgrindu se ozývalo nekonečné kapání vody a jakýsi zvláštní, přerývaný šelest, který naznačoval, že se ve tmě rychle pohybují neznámé bytosti. Kromě šelestů byl slyšet Safiřin pravidelný dech, který zněl uvnitř prázdné místnosti velice hlasitě.

Nejvýraznější však byla směsice pachů, která jeskyni prostupovala. Převládala v ní vůně chladného kamene, ale pod ní Eragon rozeznal závany vlhkosti a plísní a něčeho ještě mnohem horšího: odporně nasládlý zápach rozkládajícího se masa.

Když Eragon rozepnul posledních pár řemínků, přehodil pravou nohu Safiře přes hřbet, takže nyní seděl v sedle bokem, a připravoval se seskočit na zem. Roran na druhé straně sedla se chystal udělat to samé.

Než se však Eragon stačil pustit, zaujala ho mezi okolním šelestem dráždícím jeho sluch série současných klapnutí, jako by někdo zaklepal na skálu sadou kladívek. Vzápětí se zvuk opakoval.

On i Safira pohlédli směrem, odkud zvuk přicházel.

Ze spojovacího tunelu se v tu chvíli vyřítila obrovská, zrůdná bytost. Oči měla černé, vypouklé a bez bělma. Asi sedm stop dlouhý zobák. Netopýří křídla. Trup s vlnícími se svaly byl holý, bez chlupů. Drápy jako železné bodce.

Safira se zapotácela, když se pokusila lethrblaka vyhnout, ale marně. Nestvůra narazila do jejího pravého boku se silou a zuřivostí, která Eragonovi připomínala lavinu.

Co se přesně dělo dál, nevěděl, protože ho náraz vymrštil do vzduchu, aniž by v tom zmatku stačil dokončit myšlenku. Jeho nečekaný let skončil stejně nenadále, jako začal, když zády narazil do něčeho tvrdého a rovného, sesul se na podlahu a opět se praštil do hlavy.

Poslední náraz Eragonovi vyrazil dech. Ležel ohromený, schoulený na boku, lapal po dechu a snažil se znovu získat pocit kontroly nad svými nereagujícími údy.

Eragone! vykřikla Safira.

Obavy v jejím hlase ho vyburcovaly k akci jako nic jiného. Když se mu do rukou a nohou opět vrátil život, natáhl se a uchopil svou hůl, která dopadla vedle něj. Zarazil bodec na jejím konci do nedaleké praskliny a vytáhl se pomocí hole na nohy. Zakymácel se. Před očima mu tancovaly hvězdičky.

Všude kolem byl takový zmatek, že nevěděl, kam se podívat dřív.

Safira s lethrblaka se váleli po jeskyni, drápali, kousali a kopali do sebe takovou silou, že by klidně rozdrásali skálu pod sebou. Jejich souboj musel být nepředstavitelně hlučný, ale pro Eragona probíhal tiše: nic neslyšel. Přesto chodidly cítil otřesy, jak sebou obří tvorové mlátili ze strany na stranu, a hrozilo, že rozmáčknou každého, kdo se k nim přiblíží.

Ze Safiřiných čelistí vyrazil proud modrého ohně a zalil levou stranu hlavy nestvůry žárem tak silným, že by roztavil ocel. Plameny se však stočily kolem lethrblaka, aniž by mu ublížily. Nestvůra se však nedala zastrašit, klovla Safiru do krku a přinutila ji zastavit útok a začít se bránit.

V tu chvíli rychlostí šípu vyrazil ze spojovacího tunelu druhý lethrblaka, vrhnul se Safiře na slabiny, a když otevřel úzký zobák, vydal strašlivý, zničující vřískot, ze kterého se Eragonovi ježily chlupy a útroby se mu sevřely hrůzou. Zavrčel slabou bolestí, protože tohle slyšel.

Teď, když tu byli oba lethrblaka, zápach připomínal ten druh pronikavého puchu, jaký by vydával půltucet liber zkaženého masa vhozený do sudu splašků, který se nechal v létě týden odležet.

Eragon stiskl rty, protože se mu zvedl žaludek, a rychle přesunul svou pozornost jinam, aby se mu nedělalo špatně.

Pár kroků od něj ležel Roran, opřený o stěnu jeskyně, u níž přistál. Právě když na něj Eragon pohlédl, jeho bratranec zvedl paži, vytáhl se na všechny čtyři a pak vstal. Měl skelný pohled a vrávoral jako opilý.

V tu chvíli se z chodby za Roranem vynořili ra’zakové. V znetvořených rukou třímali dlouhé, světlé meče starodávného vzhledu. Na rozdíl od svých rodičů měli ra’zakové přibližně stejnou velikost a tvar jako lidé. Od hlavy k patě byla jejich těla chráněna krunýřem, ačkoli z něj bylo vidět jen málo, protože i v Helgrindu nosili svá černá roucha a pláště.

Blížili se s překvapivou mrštností, jejich pohyby byly prudké a trhavé jako pohyby hmyzu.

A přesto si Eragon uvědomoval, že prve nevycítil ani je, ani lethrblaka. Mohou být i oni iluze? uvažoval. Ale ne, to je nesmysl; maso, po kterém se Safira sápala, bylo dostatečně opravdové. Napadlo ho ještě další vysvětlení: třeba je nemožné odhalit jejich přítomnost. Možná se ra’zakové dokáží skrývat před vědomím lidí, svých obětí, stejně jako se pavouci skrývají před muškami. Pokud by tomu tak bylo, pak by Eragon konečně chápal, proč byli ra’zakové tak úspěšní v pronásledování kouzelníků a Jezdců ve službách Galbatorixe, ačkoli sami neuměli kouzlit.

Zatraceně! Eragon by si raději ulevil jadrnějšími nadávkami, ale teď byl čas jednat, ne proklínat jejich smůlu. Brom tvrdil, že ra’zakové pro něj za denního světla nejsou žádný soupeř, což nejspíš byla pravda vzhledem k tomu, že Brom měl celá desetiletí na to, aby si proti nim vymyslel účinná kouzla. Eragon věděl, že pokud ra’zaky nějak nezaskočí a nezískají výhodu, budou se Safirou a Roranem rádi, když se jim vůbec podaří utéct se zdravou kůží, ale jen těžko budou moci pomýšlet na záchranu Katriny.

Eragon zvedl pravou ruku nad hlavu, vykřikl: „Brisingr!“ a mrštil proti ra’zakům ohnivou kouli. Uskočili a koule se rozprskla o kamennou podlahu, kde chvíli blikala a pak pohasla, až zmizela úplně. To kouzlo bylo pošetilé a dětinské a nemohlo způsobit žádnou vážnější škodu, pokud Galbatorix chránil ra’zaky stejně jako lethrblaka. Přesto Eragona tenhle útok nesmírně uspokojil. Také to rozptýlilo ra’zaky na dost dlouho, aby Eragon přeběhl k Roranovi a přitiskl se zády k jeho zádům.

„Zadrž je na chvilku,“ vykřikl a doufal, že ho Roran uslyší. Ať už ho slyšel, nebo ne, pochopil, co po něm Eragon chce, protože se zakryl štítem a pozvedl kladivo, připravený bojovat.

Množství síly obsažené v každém z úderů lethrblaka už spotřebovalo ochrany proti tělesnému nebezpečí, jimiž Eragon očaroval Safiru. Bez nich jí lethrblaka způsobili několik řad dlouhých, ale mělkých škrábanců na stehnech a podařilo se jim třikrát ji klovnout zobákem; tyhle ranky byly drobné, ale hluboké, a způsobovaly jí nesmírnou bolest.

Safira na oplátku rozpárala jednomu lethrblaka žebra a ukousla mu poslední tři stopy ocasu. Eragon žasl, když si všiml, že krev lethrblaka je kovově modrozelená, podobně jako měděná patina.

V tom okamžiku se oba lethrblaka odtrhli od Safiry, kroužili kolem ní a tu a tam udělali výpad, aby si ji udržovali od těla; mezitím vyčkávali, až se unaví, nebo až získají příležitost zabít ji klovnutím zobáku.

Safira byla lépe vybavená pro otevřený boj než lethrblaka – její šupiny byly tvrdší a pevnější než šedá kůže lethrblaka a zuby byly mnohem nebezpečnější při boji zblízka než jejich zobáky – ale navzdory tomu všemu měla stejně potíže odrážet obě nestvůry najednou, zvláště když jí strop bránil skákat a létat kolem nebo jinak přechytračit nepřítele. Eragon se bál, že i kdyby zvítězila, lethrblaka ji zmrzačí dříve, než je stačí zabít.

Rychle se nadechl a vypustil kouzlo, jež obsahovalo každou z dvanácti technik zabíjení, které ho naučil Oromis. Pečlivě formuloval zaklínadlo jako sled jednotlivých kroků, aby – kdyby mu to Galbatorixovy ochrany zhatily – mohl kdykoli přetrhnout proud kouzla. Jinak by kouzlo mohlo spotřebovávat jeho sílu tak dlouho, dokud by nezemřel.

Dobře, že učinil takové opatření. Jakmile vyslovil celé zaklínadlo, brzy poznal, že kouzlo nemá na lethrblaka žádný účinek, a zanechal útoku. Nečekal sice, že uspěje s tradičními slovy pro usmrcení, ale musel to zkusit pro případ – byť málo pravděpodobný –, že by byl Galbatorix při přípravě kouzel na ochranu lethrblaka a jejich potomků nepozorný nebo nedbalý.

Za zády se mu ozval Roranův výkřik: „Jaj!“ O vteřinu později o jeho štít zaduněl meč, následovaný zacinkáním kroužkového brnění, a zvonivý úder druhého meče, který se odrazil od Roranovy helmy.

Eragon si uvědomil, že už se mu zlepšuje sluch.

Ra’zakové útočili znovu a znovu, ale pokaždé se jejich zbraně odrazily od Roranova brnění, nebo o vlásek minuly jeho tvář a tělo, ať svými meči mávali seberychleji. Roran byl příliš pomalý, aby jim rány oplácel, ale na druhou stranu ho ra’zakové nedokázali zranit. Zlostně syčeli a chrlili nekonečný proud urážek, které se zdály o to odpornější, jak tyhle nestvůry komolily jazyk svými tvrdými, klapajícími čelistmi.

Eragon se spokojeně usmál. Ulita z kouzel, kterými Rorana opředl, plnila svůj účel. Doufal, že neviditelná síť energie vydrží, dokud nenajde způsob, jak lethrblaka zastavit.

Kolem něj se všechno zatřáslo a potemnělo, když oba lethrblaka současně zařvali. Na okamžik ho opustilo odhodlání a nedokázal se ani pohnout, potom se ale vzpamatoval a oklepal se jako pes, aby se zbavil jejich krutého vlivu. Ten zvuk mu ze všeho nejvíc připomínal bolestné vřískání dvou dětí.

Pak začal co nejrychleji, ale pečlivě odříkávat zaklínadlo ve starověkém jazyce. Každá z mnoha vět, které vyslovil, obsahovala možnost způsobit okamžitou smrt a každá smrt byla něčím jedinečná. Zatímco recitoval svůj narychlo připravený monolog, Safira dostala další ránu do levého boku. Na oplátku útočníkovi zranila křídlo, když mu drápy rozčísla tenkou létací membránu na proužky. Na Eragonovu páteř se z Roranových zad přenášel nespočet těžkých úderů, jak ra’zakové bleskurychle a zuřivě sekali a bodali. Větší ze dvou ra’zaků se začal sunout kolem Rorana, aby zaútočil přímo na Eragona.

A pak, mezi zvuky nárazů oceli o ocel, oceli o dřevo a drápů o skálu, se náhle ozvalo zaskřípání meče, který proklouzl brněním, následované vlhkým křupnutím. Roran vykřikl a Eragon pocítil, jak se mu přes pravé lýtko rozstříkla krev.

Koutkem oka Eragon zahlédl, jak k němu přiskočila hrbatá postava a chystá se ho probodnout. Svět se v tom okamžiku smrštil na tento drobný, úzký bod; špička se třpytila jako úlomek křišťálu, každá rýha se v jasném ranním světle třpytila jako nitka rtuti.

Měl čas ještě na jedno kouzlo, než se pokusí zabránit ra’zakovi, aby mu zasunul meč mezi játra a ledviny. V zoufalství se tedy přestal snažit zranit lethrblaka přímo a místo toho vykřikl: „Garjzla, letta!“

Bylo to nahrubo sestavené zaklínadlo, vyslovené ve spěchu a špatně zformulované, ale přesto zafungovalo. Cibulovité oči lethrblaka s roztrženým křídlem se proměnily ve dvě vypouklá zrcátka a Eragonovo kouzlo od nich odráželo světlo, které by jinak prošlo do zornic lethrblaka. Oslepená nestvůra se zapotácela a divoce mlátila kolem sebe v marné snaze zasáhnout Safiru.

Eragon úderem hlohové hole prudce odrazil ra’zakův meč stranou, když už byl necelý palec od jeho žeber. Ra’zak přistál před ním a povytáhl krk. Eragon jen tak tak ucuknul, když se z hlubin jeho kápě vynořil krátký, tlustý zobák a scvakl mu kousek od pravého oka. Tak nějak mimochodem si Eragon všiml, že ra’zakův jazyk je ostnatý, rudý a kroutí se jako had bez hlavy.

Eragon uchopil hůl blíže ke středu, vyrazil pažemi dopředu, zasáhl ra’zaka přes propadlý hrudník a odstrčil ho několik metrů od sebe. Ra’zak padl na ruce a na kolena. Eragon se otočil kolem Rorana, jehož levý bok byl už kluzký od krve, a odrazil meč druhého ra’zaka. Využil lsti: udeřil do ra’zakova ostří, a když ho chtěl ra’zak bodnout do krku, stočil druhou půlku hole přes jeho tělo a bodnutí odklonil. Pak učinil okamžitý výpad vpřed a udeřil ra’zaka dřevěným koncem hole do břicha.

Kdyby Eragon v tuhle chvíli držel Zar’roc, okamžitě by ra’zaka zabil. Ale takhle v něm jen něco zapraskalo a nestvůra se kutálela jeskyní aspoň deset metrů. Ra’zak se rychle znovu postavil a na hrbolaté skále zanechal skvrnu modré krve.

Potřebuji meč, pomyslel si Eragon.

Neochvějně se postavil oběma ra’zakům, kteří k němu opět zamířili; neměl jinou volbu než zůstat stát a bránit se jejich spojenému útoku, protože on byl to jediné, co stálo mezi těmi vránami se zahnutými drápy a Roranem. Začal si chystat totéž zaklínadlo, které se osvědčilo proti lethrblaka, ale než stačil vyslovit první slabiku, jeden ra’zak máchl mečem nahoru a druhý zase dolů.

Meče s tupým bonk odskočily od jeho hole. Nepoškrábaly ani jinak nepoškodily očarované dřevo.

Vlevo, vpravo, nahoru, dolů. Eragon nepřemýšlel; střídal výpady a obranu, jak si s ra’zaky vyměňoval údery v rychlém sledu. Hůl se dokonale hodila pro boj s několika protivníky, protože mohl útočit i bránit se oběma jejími konci a často současně. Tahle vlastnost mu teď dobře posloužila. Ztěžka oddechoval, rychle a krátce. Z čela mu kapal pot a stékal do očních koutků, potil se v podpaží i na zádech. Zrak mu clonil rudý opar bitvy, tepající podle stahů jeho srdce.

Nikdy se však necítil tak živý jako při boji.

Eragonova vlastní ochrana byla nedostatečná. Jelikož většinu péče věnoval Safiře a Roranovi, kouzla určená na jeho vlastní obranu brzy selhala a menší ra’zak ho zranil na vnější straně levého kolena. Zranění sice neohrožovalo jeho život, ale přesto bylo vážné, protože na levé noze už nedokázal plnou vahou stát.

Eragon sevřel bodec hole, přehodil si ji jako palici a shora praštil jednoho ra’zaka do hlavy. Ra’zak se zhroutil, ale zda je mrtvý, nebo jen v bezvědomí, Eragon nedokázal říct. Přiblížil se k druhému ra’zakovi, zasypal jeho paže a ramena rychlými údery a nakonec mu nenadálým obratem vyrazil meč z ruky.

Než však Eragon stačil ra’zaka dorazit, oslepený lethrblaka s potrhaným křídlem proletěl přes celou jeskyni a narazil do vzdálenější zdi takovou silou, až se ze stropu snesla sprška kamenných úlomků. Ten pohled a hluk byl tak neuvěřitelný, že sebou Eragon, Roran i ra’zakové instinktivně trhli a otočili se.

Za zmrzačeným lethrblaka, kterého právě nakopla, přiskákala Safira a zezadu se mu zakousla do šlachovitého krku. Lethrblaka sebou házel v posledním zoufalém pokusu se jí vytrhnout, ale pak dračice hodila hlavou ze strany na stranu a zlomila mu vaz. Z radosti nad krvavým úlovkem zaburácela divokým, vítězoslavným řevem, který se rozléhal celou jeskyní.

Zbylý lethrblaka se bez zaváhání vrhl na Safiru, zaťal drápy pod její šupiny a stáhl ji k zemi. Jak spolu bojovali, váleli se k ústí jeskyně, na okamžik zavrávorali a pak se dostali z dohledu. Byla to chytrá taktika, protože lethrblaka tak byl mimo Eragonův dosah a Jezdec mohl jen těžko zasáhnout kouzlem něco, co neviděl ani necítil.

Safiro! vykřikl Eragon.

Starej se o sebe. Tenhle mi neuteče.

Eragon se s leknutím prudce otočil, právě včas, aby zahlédl, jak oba ra’zakové mizí v hlubinách nejbližší chodby; menší podpíral toho většího. Eragon zavřel oči, zaměřil se na duše vězňů v Helgrindu, zamumlal větu ve starověkém jazyce a pak řekl Roranovi: „Uzavřel jsem Katrininu celu, aby ji ra’zakové nemohli využít jako rukojmí. Dveře teď můžeš otevřít jenom ty, nebo já.“

„Dobře,“ utrousil Roran skrz zaťaté zuby. „A nemůžeš taky něco udělat s tímhle?“ Pohodil bradou k místu, které si tiskl pravou rukou. Krev mu protékala mezi prsty. Eragon prozkoumal ránu. Jakmile se jí dotkl, Roran bolestí ucuknul.

„Měls štěstí,“ konstatoval Eragon. „Meč se zastavil o žebro.“ Položil jednu ruku na ránu a druhou na dvanáct diamantů skrytých uvnitř pásu Belota Moudrého, který měl upevněný kolem beder, a vytáhl sílu nashromážděnou v drahokamech. „Waíse heill!“ Roranův bok se zavlnil, když kouzlo zacelilo kůži a znovu spojilo sval.

Pak si Eragon vyléčil svou vlastní tržnou ránu na levém koleni.

Když skončil, narovnal se a pohlédl směrem, kterým zmizela Safira. Jejich spojení se ztrácelo, jak pronásledovala lethrblaka k jezeru Leona. Toužil jí pomoci, ale věděl, že v tuto chvíli se o sebe bude muset postarat sama.

„Pospěš si,“ zvolal Roran. „Utíkají!“

„Máš pravdu.“

Eragon zvedl svou hůl, přešel k neosvícené chodbě a těkal pohledem z jednoho kamenitého výčnělku na druhý v obavě, že zpoza jednoho z nich vyskočí ra’zakové. Pohyboval se tiše a pomalu, aby se jeho kroky nerozléhaly klikatou chodbou. Když se náhodou dotkl skály, aby neztratil rovnováhu, zjistil, že je pokrytá slizem.

Jak se vzdalovali od hlavní jeskyně chodbou plnou zatáček a překvapivých zákrutů, zakrátko se ocitli ve tmě tak hluboké, že ani Eragon nic neviděl.

„Ty seš na tom možná jinak, ale já neumím bojovat ve tmě,“ zašeptal Roran.

„Pokud vykouzlím světlo, ra’zakové se k nám nepřiblíží – zvláště když teď znám kouzlo, které proti nim funguje. Prostě se schovají, dokud neodejdeme. A my je musíme zabít, dokud máme šanci.“

„Co mám tedy dělat? Spíš narazím do zdi a zlomím si nos, než abych našel ty dva brouky… Mohli by se proplížit kolem nás a bodnout nás do zad.“

„Psst… Přidržuj se mého opasku a buď připravený se skrčit.“

Eragon sice nic neviděl, ale stále slyšel, cítil a hmatal a tyhle smysly měl natolik vyvinuté, že si mohl udělat celkem dobrou představu o tom, co se v okolí vyskytuje. Největší nebezpečí spočívalo v tom, že by ra’zakové mohli zaútočit z dálky třeba šípem, ale věřil, že má dostatečně pohotové reakce na to, aby Rorana i sebe ochránil před blížící se střelou.

Eragona na kůži zašimral proud vzduchu, pak se zastavil a změnil směr. Toto proudění střídavě sílilo i sláblo v nepravidelných intervalech, takže vytvářelo neviditelné víry, jež se o něj otíraly jako proudy rozvířené vody.

On i Roran hlasitě a přerývaně oddechovali, ale ozývalo se ještě něco, podivná směsice zvuků, které se šířily chodbou. Přes jejich nádechy a výdechy Eragon zaslechl cink, cink, klap kamene padajícího někde ve spleti rozvětvených chodeb a pravidelné dong… dong… dong kapek sražené vlhkosti bubnujících na hladinu podzemní kaluže. Také slyšel, jak podrážkami bot drtí drobný štěrk. Někde daleko před nimi se ozvalo dlouhé, děsivé zaúpění.

Žádný z pachů však nebyl nový: jen pot, krev, vlhko a plísně.

Krůček za krůčkem, s Eragonem v čele, se nořili dál do nitra Helgrindu. Chodba se svažovala dolů a často se větvila nebo zahýbala, takže Eragon by už byl dávno zabloudil, kdyby nedokázal využívat Katrininu mysl jako orientační bod. V několika místech byly hrbolaté chodby nízké a velmi stísněné. Když jednou Eragon narazil hlavou do stropu, pocítil prudký nápor klaustrofobie.

Jsem zpátky, oznámila Safira, právě když Eragon vystoupil na kostrbatý schod vysekaný do skály. Zastavil se. Unikla tedy dalším zraněním, ulevilo se mu.

A lethrblaka?

Plave břichem vzhůru v jezeře Leona. Bojím se ale, že nějací rybáři viděli náš souboj. Když jsem je zahlédla naposled, veslovali k Dras-Leoně.

Dobrá, to se nedá nic dělat. Porozhlédni se v tom tunelu, ze kterého vylezli lethrblaka. A měj se na pozoru před ra’zaky. Možná se pokusí kolem nás proklouznout a utéct z Helgrindu vchodem, který jsme použili my.

Pravděpodobně mají útočiště někde dole.

Nejspíš, ale nemyslím, že poběží zrovna tam.

Po tom, co jim připadalo jako hodinové vězení v temnotě – ačkoli Eragon věděl, že cesta nemohla trvat déle než deset nebo patnáct minut – a když sestoupali víc než sto stop Helgrindem, Eragon zastavil na skalní plošince. V duchu předal své myšlenky Roranovi: Katrinina cela je asi padesát stop před námi, vpravo.

Nemůžeme riskovat, že ji pustíme ven dřív, než budou ra’zakové mrtví nebo aspoň pryč.

A co když se nám neukážou, dokud celu neotevřeme? Z nějakého důvodu je necítím. Mohli by se tu přede mnou skrývat do soudného dne. Takže budeme čekat kdovíjak dlouho, nebo osvobodíme Katrinu teď, dokud ještě máme šanci? Mohu ji opříst nějakými kouzly, která by ji měla ochránit od většiny útoků.

Roran se na okamžik odmlčel. Osvobodíme ji hned.

Znovu se po hmatu vydali kupředu nízkou chodbou s drsným, neopracovaným podkladem. Eragon se většinu času soustředil na to, aby měl pevnou půdu pod nohama a neztratil rovnováhu, takže mu málem uniklo zašustění látky klouzající po látce a pak tlumené drrnk, které se ozvalo z dálky někde napravo.

Hbitě uskočil ke zdi a zatlačil Rorana za sebe. V tu chvíli mu něco prosvištělo těsně kolem pravé tváře, až mu to vyrylo drážku do masa. Tenký škrábanec štípal, jako by ho měl spálený.

„Kveykva!“ vykřikl Eragon.

V chodbě se rozzářilo červené světlo, jasné jako polední slunce. Nemělo žádný zdroj, a tudíž osvětlovalo každý povrch rovnoměrně, nevytvářely se žádné stíny, takže všechno mělo nezvykle plochý vzhled.

Náhlá záře Eragona oslnila, ale mnohem víc zasáhla osamělého ra’zaka před ním: netvor upustil luk, zakryl si tvář v kápi a pronikavě vykřikl. Podobný vřískot Eragonovi napověděl, že druhý ra’zak je za nimi.

Rorane!

Eragon se otočil právě včas, aby viděl, jak se Roran vrhnul na druhého ra’zaka s vysoko zdviženým kladivem. Zmatená příšera klopýtala dozadu, ale byla příliš pomalá. Kladivo dopadlo. „Za mého otce!“ vykřikl Roran. Udeřil znovu. „Za náš domov!“ Ra’zak už byl mrtvý, ale Roran znovu pozvedl kladivo. „Za Carvahall!“ Jeho poslední úder roztříštil ra’zakův krunýř jako slupku suché dýně. V nelítostné rudé záři se zdála být rostoucí kaluž krve červená.

Eragon roztočil hůl, aby odrazil šíp nebo meč, který každým okamžikem očekával, a obrátil se čelem ke zbylému ra’zakovi. Chodba před nimi byla prázdná. Zaklel.

Přešel ke zkroucené postavě na podlaze. Zvedl hůl až za hlavu a se zvučným zaduněním udeřil do trupu mrtvého ra’zaka.

„Na tohle jsem tak dlouho čekal,“ vydechl Eragon.

„I já.“

Podívali se s Roranem na sebe.

„Aauu!“ vykřikl náhle Eragon a chytil se za tvář, protože bolest zesílila.

„Šumí to!“ zvolal Roran. „Dělej něco!“

Ra’zakové museli namočit hrot šípu do seitrového oleje, napadlo Eragona. Vzpomněl si na svůj výcvik, vyčistil si ránu a okolní tkáň zaříkadlem a pak vyléčil rýhu na tváři. Několikrát otevřel a zavřel ústa, aby se ujistil, že mu svaly správně fungují. S pochmurným úsměvem poznamenal: „Představ si, v jakém stavu bychom teď byli bez kouzel.“

„Bez kouzel bychom se nemuseli bát Galbatorixe.“

Bavit se můžete později, napomenula je Safira. Jakmile však ti rybáři dorazí do Dras-Leony, král se nejspíš doslechne o našich činech od jednoho ze svých kouzelníků ve městě, a přece nechceme, aby Galbatorix nazíral Helgrind, dokud jsme ještě tady.

Ano, ano, souhlasil Eragon. Uhasil všudypřítomnou červenou záři slovy: „Brisingr raudhr,“ a vytvořil podobné červené světlo stejně jako předchozí noci s tím rozdílem, že tohle zůstávalo zakotvené šest palců od stropu, místo aby ho následovalo, kamkoli se pohnul.

Když měl teď možnost lépe se porozhlédnout, uviděl asi dvacet okovaných dveří, nacházejících se někde jen po jedné, jindy po obou stranách kamenné chodby. Ukázal a řekl: „Deváté vpravo. Jdi pro ni. Já prohlédnu ostatní cely. Ra’zakové v nich možná nechali něco zajímavého.“

Roran přikývl. Dřepl si a prohledal tělo u jejich nohou, žádné klíče však nenašel. Pokrčil rameny. „Tak to tedy provedu hrubou silou.“ Rychle doběhl k těm správným dveřím, odhodil štít a začal kladivem pracovat na pantech. Po každé ráně bylo slyšet děsivé zapraskání.

Eragon mu nenabídl pomoc. Jeho bratranec by o ni nyní stejně nestál a kromě toho tu bylo ještě něco, co Eragon musel udělat. Šel k první cele, zašeptal tři slova, a když zámek s cvaknutím povolil, odsunul dveře. V malé místnosti spatřil jen černý řetěz a hromadu hnijících kostí. Nic víc než tyhle smutné pozůstatky stejně nečekal; už věděl, kde je osoba, kterou hledá, ale dál hrál divadélko, aby nevzbudil Roranovo podezření.

Pod dotekem Eragonových prstů se otevřely a zavřely další dvoje dveře. Když se však rozlétly dveře čtvrté cely a vpustily dovnitř pohyblivý jas kouzelného světla, odhalily muže, kterého si tu Eragon rozhodně nepřál najít: Slouna.