SETKÁNÍ KLANŮ

 

TTrpaslíci stojící na hlídce před Orikovými komnatami otevřeli dvoukřídlé dveře, které vedly dovnitř, když se k nim Eragon blížil.

Předsíň za nimi byla dlouhá a bohatě vyzdobená a v řadě podél zdi v ní stála tři kulatá sedátka potažená červenou látkou. Stěny zdobily vyšívané drapérie spolu s všudypřítomnými lucernami bez plamene, strop byl tesaný a znázorňoval nějakou slavnou bitvu z dějin trpaslíků.

Orik se radil se skupinou svých bojovníků a několika trpaslíky s šedivými plnovousy z Dûrgrimst Ingeitum. Jak Eragon přicházel, Orik se k němu otočil se zachmuřenou tváří. „Výborně, nezpozdil ses! Hûndfaste, můžeš teď odejít do svého pokoje. Potřebujeme si promluvit v soukromí.“

Eragonův tlumočník se uklonil a zmizel klenutým průchodem vlevo, odkud se jeho kroky rozléhaly po nablýskané achátové podlaze. Jakmile byl z doslechu, Eragon se zeptal: „Ty mu nevěříš?“

Orik pokrčil rameny. „V tuhle chvíli nevím, komu věřit. Čím méně lidí bude vědět, co jsme objevili, tím lépe. Nemůžeme riskovat, že se tyhle informace do zítřka dostanou k jinému klanu. Kdyby k tomu došlo, jistě by to znamenalo válku klanů.“ Trpaslíci za ním si něco šuškali mezi sebou a vypadali rozrušeně.

„Jaké jsou tedy tvoje zprávy?“ zeptal se znepokojeně Eragon.

Vojáci shromáždění za Orikem na jeho znamení ustoupili stranou, a odhalili tak v rohu místnosti tři svázané a zkrvavené trpaslíky položené na sebe. Trpaslík vespod zasténal a kopal nohama ve vzduchu, ale nedokázal se vyprostit zpod svých spoluvězňů.

„Kdo je to?“ zeptal se Eragon.

Orik odpověděl: „Nechal jsem několik našich kovářů prozkoumat dýky útočníků. Poznali v nich dílo jistého Kiefny Dlouhonose, mečíře z našeho klanu, který mezi trpaslíky dosáhl obrovského věhlasu.“

„Takže on nám může říct, kdo koupil ty dýky, a kdo jsou tedy naši nepřátelé?“

Orikovou hrudí otřásl strohý smích. „To těžko, ale dokázali jsme dýky vystopovat od Kiefny ke zbrojíři v Dalgonu, desítky mil odsud, který je prodal jedné knurlaf…“

„Knurlaf?“ zeptal se Eragon.

Orik se zamračil. „Ženě. Ty dýky koupila před dvěma měsíci žena se sedmi prsty na každé ruce.“

„A našli jste ji? Nemůže být mnoho žen s takovým počtem prstů na rukou.“

„Ve skutečnosti je to mezi našimi lidmi docela běžné,“ řekl Orik. „Ať je to jak chce, po jistých obtížích jsme dokázali v Dalgonu tu ženu najít. Moji bojovníci ji tam důkladně vyslechli. Je z Dûrgrimst Nagra, ale jsme přesvědčeni, že jednala sama za sebe, a ne na příkaz vůdců svého klanu. Od ní jsme zjistili, že ji nějaký trpaslík najal, aby ty dýky koupila a pak je doručila jistému obchodníkovi s vínem, který je měl odvézt z Dalgonu. Ta žena se od toho trpaslíka nedozvěděla, kam majitel dýky putoval, ale když jsme se vyptali dalších obchodníků ve městě, zjistili jsme, že cestoval z Dalgonu přímo do jednoho z měst Az Sweldn rak Anhûin.“

„Takže to byli oni!“ zvolal Eragon.

„Buď oni, nebo někdo, kdo si přál, abychom si mysleli, že to byli oni. Potřebovali jsme víc důkazů, abychom mohli s jistotou prokázat vinu Az Sweldn rak Anhûin.“ Orikovi v očích zajiskřilo a pozvedl prst. „A tak jsme se pomocí velmi, velmi důmyslného kouzla vrátili zpátky jeskyněmi a tunely po stopách vrahů až nahoru do opuštěných míst ve dvanáctém podlaží Tronjheimu, pak ven další vedlejší halou v jižním paprsku západní čtvrti, potom po… ach, no, na tom nesejde. Ale jednou tě musím naučit, jak jsou místnosti v Tronjheimu uspořádané, abys uměl najít nějaké místo ve městě sám, kdybys to někdy potřeboval. V každém případě nás stopa dovedla do opuštěného skladiště, kde“ – ukázal směrem ke svázaným trpaslíkům – „byli tihle tři. Nečekali nás, a tak jsme je dokázali zajmout živé, ačkoli se chtěli zabít. Nebylo to snadné, ale pronikli jsme do mysli dvou z nich. Toho třetího jsme nechali pro jiné grimstborithn, aby ho vyslýchali dle libosti. Z těch dvou jsme dostali všechno, co vědí o téhle záležitosti.“ Orik znovu ukázal na vězně. „Byli to oni, kdo vybavili vrahy k útoku, dali jim ty dýky i černé hávy a minulou noc je nakrmili a poskytli jim úkryt.“

„Kdo byli ti vrahové?“ zeptal se Eragon.

„Pche!“ zvolal Orik a odplivl si na podlahu. „Jsou to Vargrimstn, válečníci, kteří se zostudili a teď nenáleží k žádnému klanu. Nikdo nejedná s takovou špínou, leda by byl sám zapletený do nějakého darebáctví a nepřeje si, aby to ostatní věděli. A tak to bylo s těmi třemi. Dostali své rozkazy přímo od Grimstborith Vermûnda z Az Sweldn rak Anhûin.“

„Je to zcela jisté?“

Orik kývl hlavou. „Naprosto. To Az Sweldn rak Anhûin se tě pokusil zabít, Eragone. Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, jestli přitom spolupracovali s nějakým jiným klanem, ale pokud odhalíme zradu Az Sweldn rak Anhûin, donutí to všechny ostatní, kdo mohli být do tohohle spiknutí zapletení, aby od nich dali ruce pryč. Donutí je to přestat, nebo aspoň odložit další útoky na Dûrgrimst Ingeitum. A pokud to náležitě zvládneme, dají mi i svůj hlas při volbě krále.“

Eragonovi se v myšlenkách mihl obraz duhové čepele, která se vynořila vzadu z Kvîstorova krku, a trpaslíkův zoufalý výraz, když spadl na podlahu a umíral. „Jak potrestáme Az Sweldn rak Anhûin za tenhle zločin? Měli bychom zabít Vermûnda?“

„Ach, to nech na mě,“ řekl Orik a poklepal si z boku na nos. „Mám plán. Ale musíme našlapovat opatrně, protože tohle je nanejvýš choulostivá situace. Taková zrada se neudála po mnoho dlouhých let. Jako cizinec nemůžeš vědět, jak silně se nám příčí pomyšlení, že by měl někdo z našich řad napadnout hosta. To, že jsi jediný svobodný Jezdec, který zbyl, aby se postavil Galbatorixovi, jenom zhoršuje závažnost zločinu. Možná ještě bude nutné další krveprolití, ale v tuhle chvíli by jenom způsobilo další válku klanů.“

„Válka klanů by mohla být jediný způsob, jak se vypořádat s Az Sweldn rak Anhûin,“ podotkl Eragon.

„Myslím, že ne, ale pokud se mýlím a válka je nevyhnutelná, musíme zajistit, aby to byla válka mezi zbytkem klanů a Az Sweldn rak Anhûin. To by nebylo tak zlé. Společně bychom je dokázali do týdne rozdrtit. Avšak válka mezi klany rozštěpenými na dvě nebo tři frakce by rozvrátila naši zemi. Je proto rozhodující, abychom přesvědčili ostatní klany o tom, co Az Sweldn rak Anhûin udělali, dříve než vytasíme meče. K tomu je ale zapotřebí, aby kouzelníci z různých klanů prozkoumali tvé vzpomínky na útok a přesvědčili se, že se to stalo tak, jak říkáme, a že jsme to celé nezinscenovali ve vlastním zájmu. Dovolíš jim to?“

Eragon zaváhal, protože se mu nechtělo otevřít svou mysl cizincům, a posléze kývl ke třem trpaslíkům nakupeným na sobě. „A co oni? Jejich vzpomínky nebudou stačit k tomu, abychom klany přesvědčili o vině Az Sweldn rak Anhûin?“

Orik se ušklíbl. „Měly by, ale aby byli vůdci klanů důslední, budou chtít porovnat jejich vzpomínky s tvými, a jestli to odmítneš, Az Sweldn rak Anhûin budou tvrdit, že před shromážděním klanů něco skrýváme a že naše nařčení nejsou víc než pomlouvačné báchorky.“

„Dobrá,“ souhlasil nakonec Eragon. „Pokud musím, tak musím. Ale pokud se některý z kouzelníků zatoulá tam, kam nemá, třeba i omylem, nebudu mít jinou možnost než jim z mysli vypálit to, co viděli. Jsou věci, které nemohu jen tak kdekomu prozradit.“

Orik přikývl a řekl: „Ano, napadá mě přinejmenším jedna třínohá informace, která by nám způsobila jisté starosti, kdyby se měla roztroubit po celé zemi, co? Jsem si jistý, že vůdci klanů tvou podmínku přijmou, protože i oni mají svá vlastní tajemství, která by nechtěli propírat – stejně tak jsem přesvědčený, že to svým kouzelníkům nařídí provést bez ohledu na nebezpečí. Tenhle útok by mohl v naší rase způsobit takový rozruch, že se grimstborithn budou cítit povinováni zjistit o něm pravdu, i když je to může stát jejich nejlepší kouzelníky.“

Pak se Orik napřímil do celé své skromné výšky, nařídil odvést vězně z předsíně a propustil všechny své poddané kromě Eragona a skupiny svých dvaceti šesti nejlepších bojovníků. Orik sevřel Eragonův levý loket a vedl ho do svých dalších komnat. „Dnes v noci musíš zůstat se mnou tady. Sem se Az Sweldn rak Anhûin neopováží zaútočit.“

„Pokud se chceš vyspat,“ řekl Eragon, „musím tě varovat, že já nedokážu odpočívat, aspoň dnes v noci ne. Pořád mi v těle divoce proudí krev po tom boji a moje myšlenky jsou právě tak neklidné.“

Orik odpověděl: „Dělej si, co chceš, mě ve spánku rušit nebudeš, protože si přes oči přetáhnu tlustou vlněnou čapku. Ale radím ti, aby ses snažil uklidnit – třeba nějakou metodou, kterou tě naučili elfové –, abys znovu nabral co nejvíc sil. Už se blíží nový den a do shromáždění klanů zbývá jen pár hodin. Oba bychom měli být na nadcházející události co nejčerstvější. Co uděláme a řekneme dnes, rozhodne o konečném osudu mého lidu, mé země a zbytku Alagaësie… A nemrač se tak! Mysli spíš na to, že ať už nás čeká úspěch, anebo nezdar – a já rozhodně doufám, že vyhrajeme – naše jména navěky vstoupí do dějin tím, jak budeme vystupovat na tomto shromáždění klanů. Už to samo o sobě je věc, na kterou můžeš být hrdý! Přízeň bohů je nestálá a získáš jedině takovou nesmrtelnost, jakou si vysloužíš svými skutky. Jak sláva, tak i potupa jsou lepší než upadnout v zapomnění, až opustíš tento svět.“

*

Té noci nad ránem se Eragon, skrčený v objetí měkkých opěrek trpasličího kanape, toulal v myšlenkách a rámec jeho vědomí se rozpustil do zmatených představ bdělých snů. I když si stále uvědomoval mozaiku z kamenů připevněných na zdi proti němu, zároveň se před ním na zářivé oponě přetažené přes mozaiku odvíjely výjevy z jeho minulosti v údolí Palancar, než mu do života zasáhl těžký a krvavý osud. Obrazy se ale odchylovaly od toho, jak se věci skutečně odehrály, a on se pohroužil do těchto imaginárních situací, poskládaných z útržků skutečnosti. Těsně předtím, než se probudil z omámení, se jeho vidiny zachvěly a obrazy získaly nádech palčivé reality.

Stál v Horstově dílně, jejíž dveře byly dokořán a volně visely v pantech jako otevřená ústa slabomyslného. Venku panovala bezhvězdná noc a vše pohlcující temnota jako by se tlačila na okraje tlumeného červeného světla vrhaného rozžhavenými uhlíky a chtěla pohltit všechno, co bylo uvnitř rudého kruhu. Vedle výhně se tyčil Horst jako obr, kterému pohyblivé stíny ve tváři a plnovousu dodávaly hrůzostrašný vzhled. Jeho statná paže se zvedla a padala dolů a vzduch se rozechvěl se zvonivým kovovým zvukem, jak kladivo zasáhlo konec zářivě žluté ocelové tyče. Oblak jisker zakrátko pohasl na zemi. Kovář ještě čtyřikrát udeřil do kovu, pak zvedl tyč z kovadliny a ponořil ji do sudu oleje. Na hladině oleje se zableskly plameny podobné přízraku, modré a průsvitné, a potom s tichým zlostným vřískotem zmizely. Horst vytáhl tyč ze sudu, otočil se k Eragonovi a zamračil se na něj. „Proč jsi sem přišel, Eragone?“

„Potřebuji meč Dračího jezdce.“

„Jdi pryč. Nemám čas ti ukovat Jezdcův meč. Copak nevidíš, že vyrábím hák pro Elain? Potřebuje ho do bitvy. Jsi sám?“

„Nevím.“

„Kde je tvůj otec? Kde je tvá matka?“

„Nevím.“

Pak se ozval další hlas, silný a mocný, a ten řekl: „Není sám, kováři. Přišel se mnou.“

„A kdopak jsi ty?“ dožadoval se Horst.

„Jsem jeho otec.“

V otevřených dveřích se z husté tmy vynořila obrovská postava orámovaná bledým světlem a stanula na prahu kovárny. Ze zad širších než ramena Kulla vlála rudá pláštěnka. V levé ruce muže zářil Zar’roc, ostrý jako bolest. Štěrbinami v jasně nablýskané helmě se do Eragona zavrtávaly modré oči a přišpendlily ho na místě jako králíka šíp. Zvedl volnou ruku a natáhl ji k Eragonovi. „Můj synu, pojď se mnou. Společně zničíme Vardeny, zabijeme Galbatorixe a podrobíme si celou Alagaësii. Dej mi své srdce a budeme nepřemožitelní.“

„Dej mi své srdce, můj synu.“

S přidušeným výkřikem Eragon vyskočil z pohovky, zůstal stát se zaťatými pěstmi a vzdouvající se hrudí a oči měl zabodnuté do podlahy. Orikovy stráže se na něj zvědavě podívaly, ale on si jich nevšímal, neboť byl příliš rozrušený, než aby jim cokoli vysvětloval.

Ještě bylo brzy, a tak se po chvíli Eragon opět usadil na pohovce, ale už zůstal vzhůru a neodvážil se znovu ponořit do země snů, protože se bál, jaké výjevy by ho zase mohly trápit.

*

Eragon stál zády ke zdi s rukou na jílci svého trpasličího meče a sledoval různé vůdce klanů, jak vstupují do kruhové zasedací síně skryté hluboko pod Tronjheimem. Bedlivě sledoval zejména Vermûnda, grimstborith Az Sweldn rak Anhûin, ale pokud byl trpaslík v červené roušce překvapený, že vidí Eragona živého a zdravého, nedal to na sobě znát.

Eragon cítil, jak do něj Orik šťouchl botou. Aniž by Eragon spustil oči z Vermûnda, naklonil se k Orikovi a ten mu zašeptal: „Pamatuj, doleva a třetí dveře,“ připomínal mu místo, kde byla připravena stovka Orikových bojovníků, aniž by to kterýkoli z vůdců klanů věděl.

Eragon zašeptal: „Pokud dojde ke krveprolití, měl bych využít příležitost, abych zabil toho slizkého hada Vermûnda?“

„Pokud nezaútočí na tebe nebo na mě, prosím, nedělej to.“ Orik se tlumeně uchechtl. „Tím by sis těžko získal oblibu ostatních grimstborithn… Ach, už musím jít. Modli se k Sindri, ať máme štěstí, ano? Pouštíme se na lávové pole, přes které se dosud nikdo neodvážil.“

A Eragon se modlil.

Jakmile byli všichni vůdcové klanů usazení u stolu uprostřed místnosti, ostatní přihlížející zaujali místa kolem nich na židlích postavených podél zdi kruhové síně. Na rozdíl od mnoha trpaslíků se Eragon pohodlně neuvelebil, ale seděl na kraji židle, připravený vrhnout se do boje při sebemenším náznaku nebezpečí.

Když Gannel, černooký válečník a kněz z Dûrgrimst Quan, vstal od stolu a začal mluvit v trpasličím jazyce, Hûndfast se zprava naklonil blíž k Eragonovi a plynule mu šeptem překládal: „Znovu vás vítám, vážení vůdci klanů. Ale nejsem si jistý, zda to bude dobré setkání, nebo ne, protože se ke mně donesly jisté nepříjemné zvěsti – nebo spíš zvěsti o zvěstech, mám-li být upřímný. Nemám žádné informace kromě mlhavých a znepokojivých náznaků, ani důkaz, na němž bych postavil obvinění ze zločinu. Jelikož však mám dnes předsedat našemu shromáždění, navrhuji, abychom na okamžik odsunuli naše hlavní rokování, a pokud budete souhlasit, dovolte mi vznést ke shromáždění pár otázek.“

Vůdci klanů si bručeli něco mezi sebou a posléze Íorûnn, zářivá Íorûnn s dolíčky ve tvářích, řekla: „Nemám námitky, Grimstborith Gannele. Vzbudil jsi svými tajemnými narážkami mou zvědavost. Poslechnu si tvé otázky.“

„Ano, poslechněme si je,“ přidal se Nado.

„Také jsem pro,“ souhlasil Manndrâth a všichni ostatní vůdci klanů, včetně Vermûnda.

Když Gannel dostal svolení, o které žádal, opřel si ruce zápěstími o stůl a na okamžik se odmlčel, aby získal pozornost všech přítomných. Pak promluvil. „Zatímco jsme včera obědvali v jídelnách, knurlan v tunelech pod celou jižní čtvrtí Tronjheimu slyšeli hluk. Zprávy o jeho hlasitosti se různí, ale skutečnost, že ho zaznamenalo tolik trpaslíků v tak rozsáhlé oblasti, dokazuje, že nešlo o žádný drobný nepokoj. Stejně jako vy, i já jsem obdržel obvyklá varování o možném závalu. Ovšem co možná nevíte, je, že právě dvě hodiny poté…“

Hûndfast zaváhal a rychle zašeptal: „To slovo je těžké přeložit do vašeho jazyka. Řekl bych něco jako běžci-v-tunelech.“ A pak znovu začal tlumočit jako předtím:

„…běžci-v-tunelech objevili důkaz zuřivého boje uvnitř jednoho ze starých tunelů, které vyhloubil náš věhlasný praotec Korgan Dlouhovous. Podlaha byla potřísněná krví, stěny umazané od sazí z lucerny, kterou nějaký neopatrný bojovník rozbil čepelí, a okolní kámen rozpraskaný trhlinami. Na místě leželo pohozených sedm ohořelých a rozsekaných těl a další těla možná někdo odnesl. Nejednalo se o pozůstatky neznámé potyčky z bitvy o Farthen Dûr. Ne! Krev totiž ještě nebyla zaschlá, saze byly měkké a trhliny zjevně čerstvě popraskané a, jak mi bylo řečeno, daly se v té oblasti ještě najít stopy mocných kouzel. Ještě teď se několik našich nejlepších kouzelníků pokouší sestavit obrazovou rekonstrukci toho, co se přihodilo, ale mají jen malou naději na úspěch, protože ti, kdo byli do boje zapleteni, byli vybaveni nesmírně důmyslnými kouzly. Takže má první otázka pro toto shromáždění zní: má někdo z vás nějaké bližší informace o této záhadné události?“

Když Gannel uzavřel svou řeč, Eragon napjal svaly, připravený vyskočit, kdyby trpaslíci v červených rouškách z Az Sweldn rak Anhûin sáhli po mečích.

Orik si odkašlal a řekl: „Věřím, že zčásti mohu uspokojit tvou zvědavost v téhle věci, Gannele. Moje odpověď ovšem nutně musí být dlouhá, a proto navrhuji, abys dříve položil i ostatní otázky, než spustím.“

Gannel se zamračil. Poklepal klouby prstů o stůl a řekl: „Dobrá… Dostal jsem zprávy, že se Tronjheimem pohybuje mnoho knurlan a nenápadně se porůznu shromažďují do velkých ozbrojených skupin, což nepochybně souvisí se střetem v Korganových tunelech. Moji pátrači nedokázali zjistit, o jaký klan jde, ale už sama skutečnost, že by se kdokoli z naší rady pokoušel tajně mobilizovat své vojenské síly v době, kdy rokujeme o Hrothgarově nástupci, naznačuje ty nejtemnější pohnutky. Takže má druhá otázka pro shromáždění zní: kdo je zodpovědný za tyhle podezřelé manévry? A pokud nikdo není ochoten přiznat takové počínání, jsem pevně rozhodnutý, že bychom měli nařídit všem vojákům bez ohledu na jejich klan, aby byli po dobu trvání shromáždění vykázáni z Tronjheimu, a okamžitě ustanovit vykladače zákona, který by tyto události vyšetřil a určil, koho bychom za ně měli odsoudit.“

Gannelovo odhalení, otázka a následný návrh vyvolaly mezi vůdci klanů vlnu vzrušených reakcí a trpaslíci se s narůstající jízlivostí navzájem obviňovali a hájili se. Ve chvíli, kdy rozzuřená Throdris doslova křičela na zrudlého Gáldhiema, si Orik znovu odkašlal. Všichni přestali a pohlédli na něj.

Mírným tónem Orik pravil: „Tohle ti, myslím, také mohu vysvětlit, Gannele, aspoň zčásti. Nemohu mluvit za ostatní klany, ale několik set vojáků, kteří v Tronjheimu běželi síněmi pro služebnictvo, patří k Dûrgrimst Ingeitum. To dobrovolně přiznávám.“

Všichni mlčeli, dokud Íorûnn neřekla: „A jaké vysvětlení máš pro takové útočné jednání, Oriku, synu Thrifka?“

„Jak jsem řekl prve, půvabná Íorûnn, moje odpověď bude velmi dlouhá, takže pokud ty, Gannele, máš další otázky, navrhuji, abys pokračoval.“

Gannel se zamračil ještě víc, dokud se jeho husté obočí skoro nespojilo. „Prozatím si své další otázky ponechám, protože všechny souvisejí s těmi, které jsem už přednesl shromáždění, a ty se zřejmě bavíš tím, že musíme čekat, abychom se o těchto věcech dozvěděli cokoli dalšího. Ale protože jsi zapletený do těchto pochybných činů, napadla mě jedna otázka, kterou bych položil právě tobě, Grimstborith Oriku: Z jakého důvodu jsi opustil včerejší jednání? A dovol mi, abych tě varoval – nesnesu žádné vytáčky. Už jsi naznačil, že o těchto událostech něco víš, takže přišel čas, abys nám podal úplné vysvětlení, Grimstborith Oriku.“

Jakmile si Gannel sedl, Orik vstal a řekl: „Bude mi potěšením.“

Pak Orik sklonil vousatou bradu, až se opírala o hruď, na kratičký okamžik se odmlčel a začal mluvit zvučným hlasem, ale ne tak, jak Eragon čekal, ani tak, jak podle Eragona očekával zbytek shromáždění. Místo toho, aby popsal útok na Eragonův život, a tak vysvětlil, proč předčasně přerušil předchozí shromáždění klanů, začal líčením, jak na úsvitu dějin rasa trpaslíků putovala z kdysi zelenavých polí pouště Hadarak do Beorských hor, kde si vyhloubili nekonečné míle tunelů, postavili velkolepá města nad i pod zemí a vedli zuřivé války mezi různými svými frakcemi a také s draky, na které po tisíce let pohlíželi se směsicí nenávisti, strachu a bezděčného úžasu.

Pak Orik promluvil o příchodu elfů do Alagaësie a o tom, jak elfové bojovali s draky, dokud se vzájemně skoro nezničili, a jak se posléze obě rasy dohodly, že ustanoví Dračí jezdce, aby v budoucnosti udrželi mír.

„A jaká byla naše odpověď, když jsme se dozvěděli o jejich záměrech?“ zeptal se Orik, jehož hlas se hlasitě rozléhal síní. „Požádali jsme je, aby nás zahrnuli do svého spojenectví? Usilovali jsme o to, abychom se podíleli na moci Dračích jezdců? Ne! Lpěli jsme na svých starých zvycích, naší staré zlobě a předsudcích a zavrhli jsme už jen samotnou myšlenku na spojení s draky nebo na to, abychom komukoli mimo naši říši dovolili nás chránit. Ve snaze zachovat si své pravomoci jsme obětovali naši budoucnost. Jsem totiž přesvědčený, že kdyby někteří z Dračích jezdců byli knurlan, Galbatorix by se možná nikdy nedostal k moci. Možná se mýlím – a nechci tím nijak znevážit Eragona, který se osvědčil jako dobrý jezdec – ale dračice Safira se mohla vylíhnout pro jednoho z nás, a ne pro člověka. A jak jsme se tím bývali mohli proslavit!“

„Místo toho se náš význam v Alagaësii snižoval od doby, kdy královna Tarmunora a Eragonův jmenovec uzavřeli mír s draky. Zpočátku nebylo naše zhoršené postavení tak hořkým douškem a často bylo snazší to popírat než přijmout. Ale pak přišli urgalové a po nich lidé a elfové pozměnili svá kouzla tak, aby se i lidé mohli stát Jezdci. Požadovali jsme však tehdy, aby i nás zahrnuli do této dohody, jak jsme mohli… jak bylo naším právem?“ Orik zakroutil hlavou. „Naše pýcha nám to nedovolila. Proč bychom měli my, nejstarší rasa v zemi, prosit elfy o jejich přízeň a kouzla? Nepotřebovali jsme přece, na rozdíl od elfů a lidí, spojit svůj osud s osudem draků, abychom zachránili naši rasu před zkázou. Nepřihlíželi jsme pochopitelně k bitvám, které jsme vedli mezi sebou. Ty jsme považovali za naše soukromé záležitosti, do kterých nikomu jinému nic není.“

Poslouchající vůdci klanů se netrpělivě zavrtěli. Na mnohých byla vidět nespokojenost s Orikovou kritikou, zatímco zbytek se zdál k jeho poznámkám vnímavější a tvářil se zamyšleně.

Orik pokračoval: „Zatímco Jezdci dohlíželi na Alagaësii, my jsme zažívali největší období blahobytu, jaké nalezneme v kronikách naší říše. Vzkvétali jsme jako nikdy předtím, a přesto jsme neměli žádný podíl na příčině našeho úspěchu: Dračích jezdcích. Po pádu Jezdců náš rozmach ochabl, ale ani tady jsme neměli podíl na příčině úpadku: na Dračích jezdcích. V obou případech není podle mě takový stav věcí vyhovující pro rasu našeho významu. Nejsme zemí vazalů podléhajících rozmarům cizích pánů. Ani by náš osud neměli určovat ti, kdo nejsou potomky Odgara a Hlordis.“

Tahle řada úvah se už vůdcům klanů zamlouvala daleko víc. Přikývli, usmáli se a Havard dokonce párkrát zatleskal poslední větě.

„Uvažujte teď o naší současnosti,“ vyzval je Orik. „Galbatorix je na vzestupu a všechny rasy bojují, aby se ubránily jeho nadvládě. Stal se tak mocným, že dosud nejsme jeho otroky jedině proto, že se prozatím nerozhodl vyletět na svém černém drakovi a přímo na nás zaútočit. Kdyby to udělal, padli bychom před ním jako mladé stromky pod lavinou. Naštěstí se zdá, že je ochotný počkat, až si provraždíme cestu k bránám jeho pevnosti v Urû’baenu. Teď vám musím připomenout, že předtím, než se u našich bran objevili Eragon a Safira, mokří, urousaní a se stovkou řvoucích Kullů v patách, naší jedinou nadějí na porážku Galbatorixe bylo, že někdy a někde se pro svého vyvoleného Jezdce vylíhne Safira; že když budeme mít větší štěstí než všichni hráči, kteří kdy vyhráli v kostkách, bude tahle neznámá osoba možná schopná svrhnout Galbatorixe. Naděje? Ha! Neměli jsme dokonce ani naději! Měli jsme naději na naději. Když jsme poprvé spatřili Eragona, mnozí z nás byli zdrceni jeho vzhledem. I já byl zdrcený. ‚Vždyť je to chlapec,‘ říkali jsme. ‚Bylo by lepší, kdyby to byl elf,‘ tvrdili jsme. A hle, nakonec se ukázal být ztělesněním všech našich nadějí! Zabil Durzu, a tak nám umožnil zachránit naše nejdražší město, Tronjheim. Jeho dračice Safira slíbila, že spraví Hvězdnou růži a navrátí jí její původní slávu. Během bitvy na Hořících pláních zahnal Murtagha s Trnem, a tak nám umožnil zvítězit. A pohleďte! Teď už se dokonce podobá elfům a díky podivným elfským kouzlům získal i jejich rychlost a sílu.“

Orik pozvedl prst, aby to zdůraznil. „Navíc král Hrothgar ve své moudrosti udělal to, co žádný jiný král nebo grimstborith před ním: nabídl Eragonovi, že jej přijme do Dûrgrimst Ingeitum a učiní z něj člena své vlastní rodiny. Eragon vůbec nebyl povinen přijmout jeho nabídku. Byl si vědom, že proti tomu protestovalo mnoho rodin Dûrgrimst Ingeitum a že tomu celkově není mnoho knurlan příznivě nakloněno. Navzdory tomuto odmítání a navzdory skutečnosti, že už byl vázán věrností Nasuadě, však přijal Hrothgarův dar, i když velmi dobře věděl, že mu to jenom ztíží život. Jak mi Eragon sám řekl, složil přísahu na Kamenné srdce, protože cítí závazek vůči všem rasám v Alagaësii, a zejména vůči nám, protože my jsme prostřednictvím Hrothgarových činů jemu a Safiře prokázali takovou laskavost. Díky Hrothgarovu géniu se poslední svobodný Jezdec v Alagaësii a naše jediná naděje proti Galbatorixovi svobodně rozhodl stát knurlou se vším všudy, jen ne krví. Od té doby se Eragon podle svého nejlepšího vědomí řídil našimi zákony a tradicemi a snažil se dozvědět ještě víc o naší kultuře, aby mohl dostát skutečnému významu své přísahy. Když Hrothgara zabil zrádce Murtagh, Eragon mi přísahal na každý kámen v Alagaësii a také jako příslušník Dûrgrimst Ingeitum, že se bude snažit pomstít Hrothgarovu smrt. Prokazoval mi úctu a poslušnost, která mi náleží jako grimstborith, a jsem hrdý na to, že ho mohu považovat za svého nevlastního bratra.“

Eragon sklopil pohled, tváře a špičky uší mu hořely. Přál si, aby se Orik trochu krotil ve své chvále. Takhle pro něj bude v budoucnosti těžší, aby si udržel svou pozici.

Orik rozhodil rukama, obrátil se ke všem vůdcům klanů a zvolal: „Všechno, co bychom si kdy mohli přát u Dračího jezdce, jsme dostali v Eragonovi! On existuje! A je mocný! A přijal náš lid jako žádný Dračí jezdec před ním!“ Pak Orikovy paže poklesly a s nimi i síla jeho hlasu, takže Eragon musel napínat uši, aby zaslechl jeho slova. „Ale jak jsme odpověděli na jeho přátelství? Zpravidla úšklebky, přezíráním a nevlídnou záští. Jsme nevděčná rasa, to říkám, a máme příliš dlouhou paměť a neobrací se to v náš prospěch… Jsou dokonce tací, ve kterých nenávist tak zhnisala, že přikročili k násilí, aby uhasili žízeň svého hněvu. Možná si stále myslí, že dělají to, co je nejlepší pro náš lid, ale pokud ano, pak jsou jejich mysli plesnivé jako hrouda rok starého sýra. Proč by se jinak pokusili Eragona zabít?“

Naslouchající vůdcové klanů zcela znehybněli s očima upřenýma na Orikovu tvář. Jejich soustředění bylo tak silné, že i obtloustlý grimstborith Freowin odložil stranou svou řezbu krkavce a spojil ruce na vršku kulatého břicha, takže připomínal jednu z trpasličích soch.

Pozorně sledovali Orika, který nyní líčil, jak sedm trpaslíků v černém zaútočilo v chodbách pod Tronjheimem na Eragona a jeho stráže. Pak jim Orik řekl o splétaném náramku z koňských žíní vykládaném ametysty, který Eragonovy stráže našly na jedné z mrtvol.

„Nemysli si, že na základě takového bezcenného důkazu z útoku obviníš můj klan!“ zvolal Vermûnd, který se prudce zvedl. „Podobné cetky si může každý koupit skoro na každém trhu v naší říši!“

„Přesně tak,“ přitakal Orik a naklonil hlavu k Vermûndovi. Nevzrušeným hlasem a v rychlém sledu dál vyprávěl svému obecenstvu, stejně jako Eragonovi dnes v noci, jak se v Dalgonu jeho poddaní utvrdili, že ty podivné blýskavé dýky, které měli vrazi, vyrobil kovář Kiefna, a také jak jeho poddaní zjistili, že trpaslík, který zbraně koupil, zařídil, aby byly dopraveny z Dalgonu do jednoho z měst v držbě Az Sweldn rak Anhûin.

Vermûnd tlumeně, vrčivě zaklel a znovu vyskočil na nohy. „Ty dýky se možná dostaly do našeho města, ale i kdyby, nemůžete z toho vyvozovat žádné závěry! Uvnitř našich hradeb bydlí knurlan z mnoha klanů, stejně jako například v pevnosti Bregan. Nic to neznamená. Dávej si pozor, co řekneš příště, Grimstborith Oriku, protože nemáš důvod, na jehož základě bys vznesl obvinění proti mému klanu.“

„Byl jsem stejného názoru jako ty, Grimstborith Vermûnde,“ odvětil Orik. „A proto jsem se dnes v noci se svými kouzelníky vrátil po stopách vrahů zpátky k místu jejich počátků a ve dvanáctém podlaží Tronjheimu jsme zajali tři knurlan, kteří se skrývali v zaprášeném skladišti. Zlomili jsme mysl dvou z nich a dozvěděli jsme se, že to oni zásobovali vrahy pro jejich útok. A od nich jsme zjistili,“ pokračoval Orik a jeho hlas začal znít hrubě a děsivě, „i totožnost jejich pána. Jsi jím ty, Grimstborith Vermûnde! Nazývám tě Vrahem a Zrádcem. Nazývám tě nepřítelem Dûrgrimst Ingeitum a nazývám tě zrádcem naší rasy, protože jsi to byl ty a tvůj klan, kdo se pokusil zabít Eragona!“

Ve shromáždění klanů propukl chaos, jak každý vůdce klanu kromě Orika a Vermûnda začal křičet a mávat rukama a i jinak se snažit ovládnout rozpravu. Eragon vstal, uvolnil vypůjčený meč v pochvě a kousíček ho povytáhl, aby mohl co nejrychleji zareagovat, pokud by se v tu chvíli Vermûnd nebo některý z jeho trpaslíků rozhodli zaútočit. Vermûnd se však ani nehnul a Orik také ne. Upřeně jeden druhého sledovali jako soupeřící vlci a nevěnovali pozornost rozruchu kolem sebe.

Když se nakonec Gannelovi podařilo znovu nastolit pořádek, řekl: „Grimstborith Vermûnde, můžeš vyvrátit tato obvinění?“

Klidným hlasem bez jakýchkoli emocí Vermûnd odpověděl: „Odmítám je každou kostí ve svém těle a vyzývám kohokoli, aby je dokázal ke spokojenosti vykladače zákona.“

Gannel se otočil k Orikovi. „Předlož tedy své důkazy, Grimstborith Oriku, abychom mohli posoudit, zda jsou oprávněné, nebo ne. Dnes je tu pět vykladačů zákona, pokud se nemýlím.“ Pokynul směrem ke zdi, kde stálo pět trpaslíků s bílými vousy a uklonilo se. „Ti zajistí, že v našem pátrání nezabloudíme za hranice práva. Souhlasíte?“

„Souhlasím,“ řekl Ûndin.

„Souhlasím,“ řekla Hadfala a po ní všichni zbývající vůdci klanů kromě Vermûnda.

Nejdřív Orik položil na stůl ametystový náramek. Každý vůdce klanu nechal jednoho ze svých kouzelníků, aby ho prozkoumal, a všichni se shodli, že se nejedná o dostatečný důkaz.

Pak Orik nechal svého poradce přinést zrcadlo připevněné na bronzové trojnožce. Jeden z kouzelníků z jeho doprovodu použil kouzlo a na lesklém povrchu zrcadla se objevil obraz malého, knihami zaplněného pokoje. Po chvíli do pokoje vběhl nějaký trpaslík a ze zrcadla se uklonil shromáždění klanů. Zadýchaným hlasem se představil jako Rimmar, složil přísahu ve starověkém jazyce, aby se zajistila jeho pravdomluvnost, a sdělil shromáždění klanů, co on a jeho pomocníci vypátrali o dýkách, které použili útočníci proti Eragonovi.

Když vůdci klanů dokončili výslech Rimmara, Orikovi bojovníci přivedli tři trpaslíky, které Ingeitum zajalo. Gannel jim nařídil, aby složili přísahu pravdomluvnosti ve starověkém jazyce, ale oni ho prokleli a odplivli si na podlahu. Pak kouzelníci ze všech ostatních klanů spojili své myšlenky, pronikli do mysli vězňů a násilím si od nich vzali informaci, kterou shromáždění žádalo. Všichni kouzelníci bez výjimky potvrdili to, co už řekl Orik.

Nakonec Orik požádal Eragona, aby předstoupil jako svědek. Eragon byl nervózní, když šel ke stolu, zpoza něhož na něj hledělo třináct zachmuřených vůdců klanů. Pohlédl přes místnost na malý prstenec barev na mramorovém sloupu a snažil se zapomenout na svůj neklid. Po jednom z trpasličích kouzelníků zopakoval přísahy pravdomluvnosti a pak ve stručnosti popsal vůdcům klanů, jak byli on a jeho stráže napadeni. Potom odpověděl na nevyhnutelné otázky trpaslíků a dovolil dvěma kouzelníkům, které Gannel vybral namátkou z přítomných mágů, aby přezkoumali jeho vzpomínky na útok. Když Eragon snížil zábrany kolem své mysli, všiml si, že oba kouzelníci jsou plni obav, a ten poznatek mu poskytl jistou útěchu. Dobrá, pomyslel si. Aspoň se nebudou potulovat tam, kde by neměli, když se mě bojí.

K Eragonově úlevě zkouška proběhla bez nehody a kouzelníci potvrdili vůdcům klanů jeho popis události.

Gannel vstal, obrátil se k vykladačům zákona a zeptal se jich: „Jste spokojeni s kvalitou důkazů, které nám předvedli Grimstborith Orik a Eragon?“

Pět bělovousých trpaslíků se uklonilo a prostřední z nich odpověděl: „Jsme, Grimstborith Gannele.“

Gannel zabručel a nevypadal nijak překvapeně. „Grimstborith Vermûnde, jsi zodpovědný za smrt Kvîstora, syna Baudena, a pokusil ses zabít hosta. Tím jsi způsobil hanbu celé naší rase. Co na to odpovíš?“

Vůdce klanu Az Sweldn rak Anhûin přitiskl ruce dlaněmi na stůl a pod opálenou kůží mu vystoupily žíly. „Pokud tenhle Dračí jezdec je knurla vším, jen ne krví, pak to není žádný host a můžeme s ním jednat stejně jako s kterýmkoli nepřítelem z jiných klanů.“

„Ale to je nesmysl!“ vykřikl Orik, který skoro zadrhával zlostí. „Nemůžeš říct, že je…“

„Buď tak laskav a kroť svůj jazyk, Oriku,“ požádal ho Gannel. „Křik tento názor nevyjasní. Oriku, Nado, Íorûnn, pojďte prosím se mnou.“

Na Eragona padla nejistota, když se čtyři trpaslíci odešli na několik minut radit s vykladači zákona. Jistě nedovolí, aby Vermûnd unikl trestu jenom kvůli nějakým falešným hříčkám se slovy! pomyslel si.

Íorûnn se vrátila ke stolu a prohlásila: „Vykladači zákona se jednomyslně shodli. I když je Eragon díky přísaze příslušníkem Dûrgrimst Ingeitum, zastává také významné pozice za hranicemi naší říše, a to pozici Dračího jezdce, ale také oficiálního zástupce Vardenů, vyslaného Nasuadou, aby se zúčastnil korunovace našeho nového vládce, a také post vysoce vlivného přítele královny Islanzadí a celé její rasy. Z těchto důvodů si Eragon zaslouží stejnou pohostinnost, jakou bychom poskytli kterémukoli vyslanci na návštěvě, králi, panovníkovi nebo jiné významné osobě.“ Trpasličí žena úkosem pohlédla na Eragona a tmavýma, blýskavýma očima směle spočinula na jeho těle. „Zkrátka, je naším ctěným hostem, a proto bychom s ním měli podle toho jednat… a každý knurla, který není jeskynní šílenec, by to měl vědět.“

„Ano, je naším hostem,“ souhlasil Nado. Jeho rty byly napjaté a bílé a tváře měl ustarané, jako by si právě kousl do kyselého jablka.

„Co řekneš teď, Vermûnde?“ dožadoval se Gannel.

Trpaslík v rudé roušce vstal ze své židle, rozhlédl se kolem stolu a postupně pohlédl na každého z vůdců klanů. „Říkám tohle a dobře mě poslouchejte, grimstborithn: pokud některý klan kvůli těmto křivým obviněním obrátí svou sekyru proti Az Sweldn rak Anhûin, budeme to považovat za válečný čin a podle toho odpovíme. Pokud mě uvězníte, to také budeme považovat za válečný čin a podle toho odpovíme.“ Eragon viděl, jak se Vermûndova rouška pohnula, a napadlo ho, že se pod ní trpaslík možná usmál. „Pokud na nás zaútočíte jakýmkoli možným způsobem, ať už ocelí, nebo slovy, tak jakkoli mírná bude vaše výtka, budeme to považovat za válečný čin a podle toho odpovíme. Pokud netoužíte roztrhat naši zemi na tisíc krvavých kousíčků, navrhuji, abyste nechali vítr odvát tuhle ranní debatu a místo toho se začali zabývat tím, kdo by měl vládnout ze žulového trůnu.“

Vůdcové klanů dlouho mlčky seděli.

Eragon se musel kousnout do jazyka, aby nevyskočil na stůl a ostře nevystoupil proti Vermûndovi, dokud by trpaslíky nepřesvědčil, že ho mají za jeho zločiny pověsit. Připomínal si ale, že slíbil Orikovi, že pokud jde o shromáždění klanů, bude se řídit jeho pokyny. Orik je vůdce mého klanu a já ho musím na tohle nechat zareagovat tak, jak sám uzná za vhodné.

Freowin rozevřel ruce a plácl do stolu masitou dlaní. Svým chraplavým barytonovým hlasem, který se nesl místností, ačkoli se nezdál hlasitější než šepot, obtloustlý trpaslík řekl: „Zostudil jsi naši rasu, Vermûnde. Nemůžeme si zachovat svou čest jako knurlan a přitom si nevšímat tvého přestupku.“

Starší trpasličí žena Hadfala zpřeházela svůj svazek listů pokrytých runami a rozzlobeně pravila: „Čeho sis myslel, že zabitím Eragona dosáhneš, kromě naší zkázy? I kdyby Vardenové dokázali sesadit Galbatorixe bez něj, co ten zármutek, kterým by nás zahrnula dračice Safira, kdybychom zavraždili jejího Jezdce? Naplnila by Farthen Dûr mořem naší vlastní krve.“

Vermûnd neřekl ani slovo.

Ticho prolomil smích. Ten zvuk byl tak nečekaný, že si nejdřív Eragon neuvědomil, že přichází od Orika. Orikovo veselí vzápětí utichlo a on prohlásil: „Pokud budeme proti Az Sweldn rak Anhûin podnikat jakékoli kroky, budete to považovat za válečný čin, Vermûnde? Výborně, pak proti vám nebudeme podnikat nic, vůbec nic.“

Vermûnd zkrabatil čelo. „Jak ti to může připadat zábavné?“

Orik se znovu zachechtal. „Protože jsem pomyslel na něco, co tebe nenapadlo, Vermûnde. Přeješ si, abychom nechali tebe a tvůj klan na pokoji? Pak navrhuji tomuto shromáždění, abychom Vermûndovi vyhověli. Kdyby Vermûnd jednal sám za sebe a ne jako grimstborith, byl by za své přečiny vyhoštěn pod pohrůžkou smrti. Tudíž bychom měli s tímto klanem jednat stejně, jako bychom nakládali s jednotlivcem. Navrhuji vyhostit Az Sweldn rak Anhûin z našich srdcí a myslí, dokud se nerozhodnou vyměnit Vermûnda za grimstborith s umírněnější povahou a dokud neuznají svou ničemnost a nevyjádří před shromážděním klanů svou lítost – i kdybychom na to měli čekat tisíc let.“

Vrásčitá kůže kolem Vermûndových očí zbledla. „To byste se neopovážili.“

Orik se usmál. „Ach – ale my se ani prstem nedotkneme tebe nebo tvého klanu. Jenom vás prostě nebudeme brát na vědomí a odmítneme s Az Sweldn rak Anhûin obchodovat. Vyhlásíš nám válku proto, že nic neděláme, Vermûnde? Pokud se mnou totiž shromáždění bude v tomto postupu souhlasit, bude to přesně to, co uděláme: nic. Donutíš nás špičkou meče, abychom kupovali váš med, vaše oděvy a vaše ametystové šperky? Nemáš vojáky, aby nás k tomu přinutili.“ Orik se otočil ke zbytku osazenstva stolu a zeptal se: „Co o tom soudíte vy ostatní?“

Rozhodnutí netrvalo shromáždění klanů dlouho. Jeden po druhém vůdci klanů povstali a hlasovali pro vyhoštění Az Sweldn rak Anhûin. Dokonce i Nado, Gáldhiem a Havard – Vermûndovi někdejší spojenci – podpořili Orikův návrh. S každým dalším hlasem pro se zdálo, že ten kousíček kůže, který byl z Vermûnda vidět, čím dál víc bledne, až nakonec vypadal jako duch oblečený v šatech své někdejší existence.

Když skončilo hlasování, Gannel ukázal ke dveřím a rozkázal: „Jdi pryč, Vargrimstn Vermûnd. Ještě dnes odejdeš z Tronjheimu a ať nikdo z Az Sweldn rak Anhûin neobtěžuje shromáždění klanů, dokud nebudou splněny podmínky, které jsme stanovili. Dokud se to nestane, budeme se stranit všech příslušníků Az Sweldn rak Anhûin. Ale pamatuj, že zatímco tvůj klan se může své hanby zprostit, ty, Vermûnde, zůstaneš Vargrimstn až do smrti. Taková je vůle shromáždění klanů.“ Když Gannel domluvil, sedl si.

Vermûnd zůstal stát na místě a ramena se mu chvěla rozrušením, které Eragon nedokázal pojmenovat. „To vy jste zostudili a zradili naši rasu,“ zavrčel. „Dračí jezdci zabili všechny z našeho klanu, kromě Anhûin a jejích stráží. Čekáte, že na to zapomeneme? Čekáte, že odpustíme? Pchá! Plivu na hroby vašich předků. My jsme aspoň nepřišli o své vousy. Nebudeme poskakovat podle téhle elfské loutky, když mrtví členové našich rodin stále volají po odplatě.“

Eragona se zmocnil vztek, když nikdo z ostatních vůdců klanů nereagoval, a užuž chtěl odpovědět na Vermûndův slovní výpad vlastními nevybíravými slovy, Orik na něj však pohlédl a nepatrně zakroutil hlavou. I když to bylo nesmírně těžké, Eragon udržel svůj hněv na uzdě. Uvažoval, proč Orik dovolil, aby se proti takovým strašným urážkám nikdo neohradil.

Skoro jako by… Aha!

Vermûnd vstal od stolu, ruce zaťaté v pěst a ramena shrbená. Znovu začal s narůstajícím hněvem mluvit, klít a znevažovat vůdce klanů, až nakonec křičel z plných plic.

Jakkoli odporné byly Vermûndovy nadávky, vůdci klanů nereagovali. Zírali do dálky, jako by hloubali o složitých problémech, a jejich oči přehlížely Vermûnda, jako kdyby tam ani nebyl. Když Vermûnd ve zlosti chytil Hreidamara za jeho drátěnou košili, tři Hreidamarovy stráže přiskočily a odtáhly ho, ale, jak si Eragon všiml, jejich výrazy přitom zůstaly bezvýrazné a neměnné, jako by jenom Hreidamarovi pomáhaly narovnat brnění. Když stráže Vermûnda pustily, už na něj znovu nepohlédly.

Eragonovi přeběhl mráz po zádech. Trpaslíci se chovali, jako by Vermûnd přestal existovat. Tak tohle mezi trpaslíky znamená být vyhoštěn. Eragona napadlo, že by se raději nechal zabít než zakusit takový osud, a na okamžik mu bylo Vermûnda líto, ale jeho soucit o chvíli později zmizel, když si vzpomněl na Kvîstorův předsmrtný výraz.

S poslední kletbou Vermûnd vypochodoval z místnosti, následovaný příslušníky svého klanu, kteří ho doprovázeli na shromáždění.

Když se dveře za Vermûndem zabouchly, nálada mezi zbývajícími vůdci klanů se znatelně uvolnila. Trpaslíci se zase volně rozhlíželi kolem a opět se pustili do hlasité diskuse o tom, co dalšího potřebují zajistit ohledně Az Sweldn rak Anhûin.

Pak Orik poklepal rukojetí své dýky o stůl a všichni se otočili, aby si ho poslechli. „Teď, když jsme se vypořádali s Vermûndem, je tu další věc, kterou bych chtěl předložit shromáždění ke zvážení. My všichni k tomu máme mnoho co říct, ale věřím, že nastal čas zanechat slov a nechat za sebe mluvit činy. Vyzývám proto shromáždění, aby rozhodlo, zda jsme připraveni – a podle mě jsme víc než připraveni – v souladu s našimi zákony přikročit za tři dny k závěrečné volbě. Já hlasuji, že připraveni jsme.“

Freowin pohlédl na Hadfalu, která pohlédla na Gannela, ten zas na Manndrâtha, který se zatahal za svůj zahnutý nos a pohlédl na Nada, který byl hluboko zanořený ve svém křesle a kousal si vnitřek tváře.

„Ano,“ řekla Íorûnn.

„Ano,“ přidal se Ûndin.

„…Ano,“ řekl Nado a stejně tak i osm ostatních vůdců klanů.

*

O pár hodin později, když se shromáždění klanů rozešlo na oběd, se Orik s Eragonem vrátili do svých komnat. Žádný z nich nepromluvil, dokud nevešli do pokojů, které byly chráněné proti odposlechu. Teprve zde si Eragon dovolil úsměv. „Tys celou dobu plánoval vyhostit Az Sweldn rak Anhûin, viď?“

Orik se také usmál, zatvářil se spokojeně a poplácal se po břiše. „Plánoval. Byla to jediná věc, kterou jsem mohl udělat a která by nemusela nutně vést k válce klanů. Stále ještě může na takovou válku dojít, ale nebude to kvůli nám. Pochybuji však, že se taková pohroma stane.

I když tě nenávidí, většina z Az Sweldn rak Anhûin bude zděšena tím, co Vermûnd jejich jménem udělal. Myslím, že dlouho nezůstane grimstborith.“

„A teď jsi zajistil, aby se hlasování o novém králi…“

„Nebo královně.“

„…nebo královně konalo co nejdříve.“ Eragon zaváhal, protože nechtěl Orikovi kazit radost z vítězství, ale nakonec se zeptal: „Skutečně máš takovou podporu, kterou potřebuješ, abys získal trůn?“

Orik pokrčil rameny. „Ještě dnes ráno nikdo neměl podporu, kterou by potřeboval. Teď se rovnováha pohnula a prozatím máme převahu my. Měli bychom kout železo, dokud je žhavé. Nikdy nebudeme mít lepší příležitost než tuhle. V každém případě nemůžeme dovolit, aby se shromáždění klanů dál protahovalo. Pokud se brzy nevrátíš k Vardenům, může být všechno ztraceno.“

„Co budeme dělat během čekání na volbu?“

„Nejdřív oslavíme náš úspěch hostinou,“ prohlásil Orik. „Pak, až budeme nasyceni, budeme pokračovat tak jako předtím: pokusíme se získat další hlasy a zároveň budeme bránit ty, které už jsme získali.“ Orikovy zuby se bíle zaleskly pod okrajem jeho plnovousu, když se znovu usmál. „Ale než si dáme první doušek medoviny, je tu ještě něco, co musíš zařídit a na co jsi úplně zapomněl.“

„Co?“ zeptal se Eragon, zmatený Orikovou zjevnou radostí.

„Musíš přece přivolat Safiru do Tronjheimu! Ať už se stanu králem, nebo ne, za tři dny budeme korunovat nového vládce. Pokud má být Safira přítomna obřadu, měla by si pospíšit, aby sem dorazila včas.“

Eragon zajásal a utíkal najít zrcadlo.