PRANÝŘ

 

RRoran vzpřímeně seděl, hleděl na Nasuadu a upíral oči na záhyb ve stěně rudého velitelského stanu.

Cítil, jak si ho Nasuada prohlíží, ale odmítl se na ni podívat. Během dlouhého, pochmurného ticha, které se mezi nimi rozhostilo, rozjímal nad spoustou strašlivých možností a ve spáncích mu horečně tepalo. Přál si, aby mohl vyjít z toho dusného stanu a nadechnout se chladivého vzduchu tam venku.

Nakonec Nasuada řekla: „Co s tebou mám dělat, Rorane?“

Napřímil se ještě víc. „Cokoli si přeješ, má paní.“

„Obdivuhodná odpověď, Kladivo, ale to nijak nerozřeší mou obtížnou situaci.“ Nasuada si usrkla vína z poháru. „Dvakrát jsi neuposlechl přímý rozkaz kapitána Edrika, přitom kdybys to udělal, ani on, ani ty, ani zbytek vaší skupiny by nejspíš nepřežil. Přesto tvůj úspěch nemění nic na tom, že jsi neuposlechl rozkazu. Podle toho, co sám říkáš, jsi to udělal vědomě a já tě musím potrestat, pokud mám mezi Vardeny udržet kázeň.“

„Ano, má paní.“

Zamračila se. „K čertu, Kladivo. Kdybys byl kdokoli jiný než Eragonův bratranec a kdyby byl tvůj manévr jen o ždibec méně účinný, nechala bych tě za tvou neposlušnost pověsit.“

Roran polkl, když si představil, jak se mu kolem krku stahuje oprátka.

Prostředníčkem pravé ruky Nasuada čím dál rychleji klepala na opěrku své židle s vysokým opěradlem, až se konečně zarazila a zeptala se: „Přeješ si dál bojovat spolu s Vardeny, Rorane?“

„Ano, má paní,“ odpověděl bez zaváhání.

„Co jsi ochoten vytrpět, abys zůstal v mé armádě?“

Roran si nedovolil blíže rozebírat důsledky její otázky. „Cokoli budu muset, má paní.“

Napětí v její tváři se uvolnilo, Nasuada přikývla a vypadala spokojeně. „Doufala jsem, že to řekneš. Vardenské zvyklosti mi ponechávají pouze tři možnosti. Za prvé tě mohu nechat pověsit, jak už jsem řekla, ale to neudělám… z mnoha důvodů. Druhá možnost je, že dostaneš třicet ran bičem a pak tě propustím z řad Vardenů. Anebo ti mohu nechat dát padesát ran bičem a ponechat tě pod svým velením.“

Padesát ran není o tolik víc než třicet, pomyslel si Roran a snažil se tím povzbudit sám sebe. Olízl si rty. „Budou mě bičovat někde, kde budu všem na očích?“

Nasuadino obočí se o nepatrný kousek povytáhlo. „Tvá hrdost s tím nemá co dělat, Kladivo. Trest musí být krutý, aby další nebyli v pokušení kráčet ve tvých stopách, a musí se vykonat veřejně, aby sloužil jako výstraha všem Vardenům. Pokud jsi aspoň z poloviny tak chytrý, jak vypadáš, věděls, že tvé rozhodnutí neuposlechnout Edrika bude mít následky a že ty následky nejspíš budou nepříjemné. Volba, kterou teď musíš udělat, je prostá: zůstaneš s Vardeny, nebo opustíš své přátele a rodinu a půjdeš svou vlastní cestou?“

Roran zvedl bradu a zlobil se, že Nasuada vůbec zpochybňuje jeho slova. „Neodejdu, paní Nasuado. Je mi jedno, kolik ran bičem mi uložíš, protože nemohou bolet tolik, jako když jsem přišel o svůj domov a svého otce.“

„Ne,“ řekla Nasuada tiše. „Nemohou… Jeden z kouzelníků z Du Vrangr Gata bude dohlížet na výkon trestu a potom tě ošetří, abychom zajistili, že ti bičování nezpůsobí nějaké trvalé následky. Přesto ti rány úplně nezahojí ani nesmíš sám vyhledat jiného kouzelníka, aby ti záda uzdravil.“

„Rozumím.“

„Trest bude vykonán, jakmile Jörmundur povolá všechny oddíly. Do té doby zůstaneš pod dohledem ve stanu u pranýře.“

Roranovi se ulevilo, že nebude muset dlouho čekat. Nechtěl celé dny trávit ve stínu toho, co se má stát. „Má paní,“ řekl a ona ho pohybem prstu propustila.

Roran se otočil a vypochodoval ze stanu. Když se vynořil, z obou stran vedle něj zaujali pozice dva strážní. Vedli ho táborem, aniž by na něj pohlédli nebo promluvili, dokud nepřišli k malému prázdnému stanu nedaleko začernalého pranýře, který stál na nízkém kopečku hned za okrajem ležení.

Pranýř byl dva metry vysoký a poblíž vrcholku měl masivní příčný trám, k němuž přivazovali vězně za zápěstí. Trám byl pokrytý řadami škrábanců od nehtů mučených mužů.

Roran se přinutil odvrátit pohled, pak se sehnul a vstoupil do stanu. Jediným kusem nábytku uvnitř byla otlučená dřevěná stolička. Posadil se a pomalu zhluboka dýchal, protože byl rozhodnutý zachovat klid.

Jak minuty ubíhaly, slyšel dusot bot a cinkání kroužkového brnění Vardenů, kteří se shromaždovali kolem pranýře. Představil si, jak na něj zírají tisíce mužů a žen, včetně vesničanů z Carvahallu. Zrychlil se mu tep a na čele mu vyrazil pot.

Asi za půl hodiny do stanu vstoupila čarodějka Trianna a nařídila Roranovi, aby se svlékl do půl těla, což ho uvedlo do rozpaků, ale ta žena si toho zřejmě vůbec nevšimla. Trianna ho celého prohlédla, a dokonce použila dodatečné léčivé kouzlo na jeho levé rameno, do kterého ho voják bodl šípem z kuše. Pak prohlásila, že je schopen pokračovat, a dala mu košili ušitou z pytloviny, aby si ji vzal místo té svojí.

Roran si právě přetáhl košili přes hlavu, když do stanu vešla Katrina. Jak ji Roran spatřil, zmocnila se ho radost, ale i strach.

Katrina přejela očima jeho i Triannu, potom se čarodějce uklonila. „Mohla bych, prosím, mluvit se svým mužem o samotě?“

„Jistě. Počkám venku.“

Jakmile Trianna odešla, Katrina spěchala k Roranovi a padla mu kolem krku. Objal ji stejně silně jako ona jeho, protože co se vrátili k Vardenům, ještě ji neviděl.

„Ach, tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala mu do pravého ucha.

„A ty mně,“ zamumlal.

Odtáhli se od sebe jen tak daleko, aby si mohli pohlédnout do očí, a pak se Katrina zamračila. „Nevypadá to dobře! Šla jsem za Nasuadou a prosila ji, aby ti dala milost nebo aspoň snížila počet ran, ale odmítla mou žádost.“

Roran pohladil Katrinu po zádech a řekl: „Kéž bys to byla nedělala.“

„Proč ne?“

„Protože jsem řekl, že zůstanu s Vardeny, a svému slovu dostojím.“

„Ale tohle je chyba!“ protestovala Katrina a sevřela jeho ramena. „Karn mi říkal, co jsi udělal, Rorane: sám jsi zabil skoro dvě stovky vojáků, a nebýt tvého hrdinství, žádný z mužů, kteří byli s tebou, by nepřežil. Nasuada tě měla zahrnout dary a chválou, a ne tě nechat zmrskat jako obyčejného zločince!“

„Nejde o to, jestli je to správné, nebo špatné,“ řekl jí. „Je to nutné. Kdybych byl na Nasuadině místě, udělal bych totéž.“

Katrina se zachvěla. „Ale padesát ran… Proč to musí být tolik? Na tolik ran bičem už lidé i zemřeli.“

„Jenom pokud měli slabé srdce. Nedělej si takové starosti, mě přece jen tak něco neskolí.“

Katrině po tváři přelétl nucený úsměv, ale pak zavzlykala a přitiskla mu tvář na prsa. Kolébal ji v náručí, hladil ji po vlasech a konejšil ji, jak uměl, ačkoli sám se necítil o nic lépe než ona. Po několika minutách Roran uslyšel roh, na který někdo zatroubil přímo před stanem, a věděl, že jejich společný čas se chýlí ke konci. Vyprostil se z Katrinina objetí a řekl: „Chtěl bych, abys pro mě něco udělala.“

„Co?“ zeptala se a otřela si oči.

„Jdi zpátky do našeho stanu a nevycházej z něj, dokud bičování neskončí.“

Katrina vypadala nesmírně překvapeně. „Ne! Já tě neopustím… ne teď.“

„Prosím,“ požádal ji, „tohle bys neměla vidět.“

„A ty bys to neměl snášet,“ odsekla.

„Ale jdi. Vím, že si přeješ zůstat se mnou, ale ponesu to lépe, když budu vědět, že nejsi tady a nedíváš se na mě… Za tohle si můžu sám, Katrino, a nechci, abys kvůli tomu trpěla i ty.“

Vypadala podrážděně. „Vědomí, co se s tebou děje, mě bude bolet bez ohledu na to, kde stojím. Přesto… udělám, co žádáš, ale jenom proto, že ti to pomůže překonat tohle utrpení… Víš, že bych místo tebe nastavila vlastní záda, kdyby to šlo.“

„A ty dobře víš,“ řekl a políbil ji na obě tváře, „že bych takovou oběť nikdy nepřijal.“

Znovu jí do očí vyhrkly slzy, přitáhla si ho těsněji k sobě a objala ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat.

Když se odhrnul vstupní dílec stanu a vstoupil Jörmundur se dvěma Temnými jestřáby, stále ještě se objímali. Katrina pustila Rorana, uklonila se Jörmundurovi a beze slova vyklouzla ze stanu.

Jörmundur natáhl ruku k Roranovi. „Je čas.“

Roran přikývl a dovolil Jörmundurovi a strážím, aby ho dovedli k pranýři. Kolem pranýře se mačkaly nesčetné řady Vardenů. Lidé, trpaslíci a urgalové strnule stáli kolem s rovnými rameny. Po prvním letmém pohledu na shromážděnou armádu Roran odvrátil pohled k obzoru a dělal, co mohl, aby si nevšímal přihlížejících.

Dva strážní zvedli Roranovy paže nad hlavu a přivázali mu zápěstí k příčnému trámu pranýře. Mezitím Jörmundur obešel pranýř zepředu a zvedl kožený roubík zabalený v kůži. „Tady, zakousni se do něj,“ řekl tlumeným hlasem. „Aspoň si neublížíš.“ Roran vděčně otevřel ústa a dovolil Jörmundurovi, aby mu umístil roubík mezi zuby. Opálená kůže měla nahořklou chuť jako zelené žaludy.

Pak zazněl roh a víření bubnu, Jörmundur nahlas přečetl obvinění proti Roranovi a stráže rozřízly Roranovu košili z pytloviny.

Zachvěl se, když na holém trupu ucítil studený vzduch.

Těsně předtím, než bič dopadl na jeho záda, ho Roran uslyšel zasvištět vzduchem.

Jako by mu na kůži položili tyč z rozžhaveného kovu. Prohnul krk a skousl roubík. Nechtěně zasténal, ale roubík ztlumil jeho hlas, takže to podle něj nikdo jiný neslyšel.

„Jedna,“ řekl muž s bičem.

Leknutí z druhé rány způsobilo, že Roran zase zasténal, ale poté už zůstal zticha, odhodlaný nedat před Vardeny najevo žádnou slabost.

Bičování bylo tak bolestivé jako kterákoli z četných ran, které Roran utrpěl za posledních pár měsíců, ale asi po tuctu ran vzdal svůj boj s bolestí, podvolil se jí a přešel do zamlženého polovědomí. Jeho zorné pole se zužovalo, dokud neviděl jenom ošoupané dřevo před sebou; někdy se mu udělaly mžitky před očima a pak viděl jen tmu, když upadal do kratičkých okamžiků bezvědomí.

Po nekonečné době uslyšel zastřený a vzdálený hlas zvolat: „Třicet,“ a zmocnilo se ho zoufalství, když zauvažoval: Jak můžu vydržet dalších dvacet ran? Pak pomyslel na Katrinu a jejich nenarozené dítě a ta myšlenka mu dodala sílu.

*

Když se Roran probral, zjistil, že leží na břiše na lůžku ve svém stanu. Katrina u něj klečela, hladila ho po vlasech a šeptala mu do ucha, zatímco někdo další mu mazal chladnou, lepkavou hmotu na šrámy na zádech. Trhnul sebou a ztuhnul, když neznámý léčitel dloubl do obzvláště citlivého místa.

„Takhle bych já svého pacienta neléčila,“ uslyšel Triannin povýšený hlas.

„Pokud léčíš všechny své pacienty tak, jako jsi léčila Rorana,“ odpověděla jí jiná žena, „žasnu, že některý z nich tvou péči přežil.“ Po chvíli Roran v druhém hlase poznal Angelu, podivínskou bylinkářku s bystrýma očima.

„Omluvte mě!“ rozkřikla se Trianna. „Nehodlám tu stát a nechat se urážet obyčejnou věštkyní, která má potíže použít i to nejzákladnější kouzlo.“

„Tak se posaď, jestli tě to potěší, ale ať budeš stát, nebo sedět, budu tě dál urážet, dokud nepřipustíš, že jeho zádový sval se spojuje tady a ne tamhle.“ Roran cítil, jak se ho prst dotkl na dvou různých místech kousíček od sebe.

„Tss!“ udělala Trianna a odešla ze stanu.

Katrina se na Rorana usmála a on si poprvé všiml slz, které se jí koulely po tvářích. „Rorane, slyšíš mě?“ zeptala se. „Jsi při smyslech?“

„Já… myslím, že ano,“ odpověděl chraplavým hlasem. Čelisti ho bolely, jak jimi pevně a dlouho svíral roubík. Zakašlal a ušklíbl se, když mu najednou ve všech padesáti dlouhých ranách na jeho zádech bolestně zaškubalo.

„A je to,“ řekla Angela. „Hotovo.“

„To je úžasné. Nečekala jsem, že toho s Triannou tolik uděláte,“ zaradovala se Katrina.

„Nasuada to přikázala.“

„Nasuada?… Proč by…“

„To se jí budeš muset zeptat sama. Pověz mu, ať si nelehá na záda, pokud to bude možné. A měl by být opatrný, když se bude natahovat a ohýbat, aby si nepotrhal strupy.“

„Děkuji ti,“ zamumlal Roran.

Za ním se zasmála Angela. „Není za co, Rorane. Nebo spíš je za co, ale nepovažuj to za nijak zvlášť důležité. Navíc mi připadá zábavné, že jsem ošetřovala zranění jak na tvých, tak na Eragonových zádech. Dobrá, já půjdu. Dávejte si pozor na čmuchaly!“

Když bylinkářka odešla, Roran znovu zavřel oči. Katrininy hebké prsty ho pohladily po čele. „Byl jsi velmi statečný,“ řekla.

„Ano?“

„Jörmundur a všichni ostatní, s kým jsem mluvila, říkali, že jsi ani jednou nevykřikl ani neprosil, aby s bičováním přestali.“

„To je dobře.“ Rád by věděl, jak vážné jsou jeho rány, ale nechtěl ji nutit, aby mu je popisovala.

Katrina však jako by vycítila jeho přání, pokračovala: „Angela si myslí, že s trochou štěstí nebudeš mít tak hrozné jizvy. Každopádně, jakmile budeš zcela vyléčený, Eragon nebo jiný kouzelník ti může jizvy ze zad odstranit a bude to, jako by tě nikdy nebičovali.“

„Hmm.“

„Nechceš se něčeho napít?“ zeptala se. „Mám kotlík vyluhovaného řebříčkového čaje.“

„Ano, prosím.“

Když Katrina vstala, Roran uslyšel, že do stanu vešla další osoba. Otevřel jedno oko a s překvapením zjistil, že u vchodu do stanu stojí Nasuada.

„Má paní,“ pozdravila Katrina hlasem ostrým jako břitva.

Navzdory řezavé bolesti v zádech se Roran částečně vzepřel na rukou a s Katrininou pomocí se přetočil do sedu. Opřel se o Katrinu a začal vstávat, ale Nasuada zvedla ruku. „Prosím, seď. Nechci ti způsobit víc utrpení, než už jsem ti způsobila.“

„Proč jsi přišla, paní Nasuado?“ zeptala se Katrina. „Roran potřebuje odpočívat a zotavit se, ne trávit čas mluvením, když nemusí.“

Roran položil ruku na Katrinino levé rameno. „Můžu mluvit, pokud musím,“ prohlásil.

Nasuada vešla dál do stanu, zvedla lem svých zelených šatů a sedla si na malou truhlici osobních věcí, které si Katrina přinesla z Carvahallu. Když si urovnala záhyby sukně, řekla: „Mám pro tebe další úkol, Rorane: malou výpravu podobnou těm, kterých už ses účastnil.“

„Kdy odjíždím?“ zeptal se a byl zmatený tím, že se ho obtěžovala informovat o takovém prostém úkolu osobně.

„Zítra.“

Katrina vykulila oči. „Zbláznila jste se?“ zvolala.

„Katrino…,“ hlesl Roran a snažil se ji uklidnit, ale ona setřásla jeho ruku a rozhorlila se: „Poslední cesta, na kterou jste ho poslala, ho skoro zabila, a právě jste ho nechala zbičovat, že jen tak tak přežil! Nemůžete ho tak brzy odvelet zpátky do boje. Proti Galbatorixovým vojákům by vydržel sotva minutu!“

„Mohu a musím!“ pravila Nasuada s takovou autoritou, že Katrina zmlkla a čekala, až to Nasuada vysvětlí, i když Roran poznal, že její hněv se neutišil. Nasuada na něj upřeně pohlédla a řekla: „Rorane, jak možná víš, naše spojenectví s urgaly je na pokraji zhroucení. Jeden z našich mužů zavraždil tři urgaly, zatímco jsi sloužil pod kapitánem Edrikem, který, jak tě možná potěší, už není kapitánem. V každém případě jsem nechala pověsit toho bídáka, který urgaly zabil, ale od té doby jsou naše vztahy s Garzhvogovými muži čím dál napjatější.“

„Co to má co dělat s Roranem?“ dožadovala se vysvětlení Katrina.

Nasuada semknula rty. „Potřebuji přesvědčit Vardeny, aby přijali přítomnost urgalů bez dalšího krveprolití, a nejlepší způsob, jak to udělat, je ukázat Vardenům, že naše dvě rasy mohou spolupracovat při sledování společného cíle. Proto bude polovina skupiny, se kterou pojedeš, složena z lidí a druhá polovina z urgalů.“

„Ale to ještě…“ začala znovu Katrina.

„A všechny je přiděluji pod tvé velení, Kladivo.“

„Mé?“ zasípal užasle Roran. „Proč?“

Nasuada odpověděla s hořkým úsměvem: „Protože ty uděláš všechno, co bude třeba, abys ochránil své přátele a rodinu. V tom jsi jako já, ačkoli tvoje rodina je menší než ta moje, která zahrnuje všechny Vardeny. Navíc, jako Eragonův bratranec si nemůžeš dovolit, abys znovu neuposlechl něčí příkazy, protože pak bych neměla jinou volbu než tě nechat popravit, nebo vyloučit z vardenského vojska. A ani jedno z toho si nepřeji,“ vysvětlovala.

„A proto tě pověřuji velením, aby nad tebou kromě mě nebyl nikdo, koho bys mohl neuposlechnout. Pokud nevezmeš na vědomí moje rozkazy, musel bys jedině zabít Galbatorixe. Žádný jiný důvod tě nezachrání před něčím mnohem horším, než jsou rány bičem, které jsi dnes zakusil. A svěřuji ti toto velení, neboť jsi prokázal, že jsi schopný přesvědčit ostatní, aby tě následovali dokonce i za těch nejzoufalejších okolností. Máš větší šanci než kdokoli jiný udržet kontrolu nad skupinou urgalů a lidí. Kdybych mohla, poslala bych Eragona, ale protože tady není, odpovědnost padá na tebe. Až Vardenové uslyší, že Eragonův vlastní bratranec, Roran Kladivo – ten, který sám zabil skoro dvě stovky vojáků – vyjel na výpravu s urgaly a že se úkol zdařil, pak možná v této válce naše spojenectví s urgaly ještě vydrží. Proto jsem nechala Angelu s Triannou, aby tě vyléčily víc, než je zvykem: ne abych ti zmírnila trest, ale abys byl schopen převzít velení. Tak co na to říkáš, Kladivo? Mohu s tebou počítat?“

Roran pohlédl na Katrinu. Věděl, že zoufale touží, aby Nasuadě řekl, že není schopen této výpravě velet. Roran sklopil oči, aby se nemusel dívat na její utrpení, pomyslel na tu obrovskou armádu, která stojí proti Vardenům, a pak chraplavě zašeptal:

„Můžeš se mnou počítat, paní Nasuado.“