LÍBEJ MĚ, LÁSKO
Roran se probudil, vyprostil se z Katrininých hebkých paží a sedl si do půl těla nahý na okraj jejich společného lůžka. Zívl a promnul si oči, pak pohlédl na bledý pás světla ohně, které sem svítilo mezi vstupními dílci stanu, a pocítil otupělost z nahromaděného vyčerpání. Přeběhl mu mráz po zádech, ale zůstal nehybně sedět na místě.
„Rorane?“ zeptala se Katrina ospalým hlasem. Zvedla se na jedné ruce a druhou se po něm natáhla. Nereagoval, když se ho dotkla, sklouzla dlaní přes horní část jeho zad a promnula mu krk. „Spi. Potřebuješ si odpočinout. Zanedlouho zase odjedeš.“
Potřásl hlavou, aniž by na ni pohlédl.
„Co se děje?“ zeptala se. Posadila se, přetáhla mu přikrývku přes ramena a pak se mu opřela horkou tváří o paži. „Děláš si starosti kvůli svému novému veliteli nebo kam tě Nasuada příště může poslat?“
„Ne.“
Chvíli mlčela. „Pokaždé když odjedeš, mi připadá, jako by ses mi pak nevrátil celý. Začal jsi být tak zasmušilý a zamlklý… Jestli mi chceš říct, co tě trápí, tak můžeš, to přece víš, i kdyby to bylo sebehroznější. Jsem dcerou řezníka a už jsem taky viděla pár mužů padnout v bitvě.“
„Jestli chci!“ zvolal Roran. „Už na to nikdy nechci ani pomyslet.“ Přerývaně dýchal a zatnul pěsti. „Skutečný válečník by se takhle necítil.“
„Skutečný válečník,“ řekla, „není ten, kdo si přeje boj, ale ten, kdo bojuje, protože musí. Muž, který touží po válce a užívá si zabíjení, je surovec a zrůda. I kdyby přesto získal na bitevním poli obrovskou slávu, nevymaže tím skutečnost, že není o nic lepší než vzteklý vlk, který se obrátí proti přátelům a rodině, stejně jako proti svým nepřátelům.“ Odhrnula mu vlasy z čela a zlehka a pomalu ho hladila po hlavě. „Jednou jsi mi říkal, že máš z Bromových příběhů nejraději ‚Píseň o Gerandovi‘, a že proto bojuješ s kladivem místo mečem. Pamatuješ, jak Gerand nesnášel zabíjení a jak nerad se znovu chopil zbraně?“
„Ano.“
„A přesto byl považován za největšího válečníka své doby.“ Vzala do dlaně jeho tvář a obrátila ji k sobě, aby se jí musel podívat do vážných očí. „A ty jsi ten největší válečník, kterého znám, Rorane, tady nebo kdekoli jinde.“
Roran měl vyprahlo v ústech. Namítl: „A co Eragon nebo…“
„Ti nejsou ani z půlky tak udatní jako ty. Eragon, Murtagh, Galbatorix, elfové… všichni pochodují do bitvy s kouzlem na rtech a se silou, která zdaleka převyšuje tvou. Ale ty“ – políbila ho na nos – „ty jsi pouhý člověk. Čelíš svým nepřátelům na vlastních nohou. Nejsi kouzelník, a přesto jsi zabil Dvojčata. Jsi jen tak rychlý a silný, jak může člověk být, a přesto ses nezdráhal zaútočit na ra’zaky v jejich doupěti a vysvobodit mě z té kobky.“
Polknul. „Eragon mě očaroval kouzly, která mě chránila.“
„Ale ta už tě nechrání. Navíc v Carvahallu jsi také neměl žádné ochrany, a utekl jsi tenkrát před ra’zaky?“ Když neodpověděl, pokračovala: „Jsi pouhý člověk, ale vykonal jsi věci, které by nedokázal ani Eragon nebo Murtagh. V mých očích to z tebe dělá největšího válečníka v Alagaësii… Nenapadá mě nikdo jiný z Carvahallu, kdo by zašel tak daleko jako ty, aby mě zachránil.“
„Tvůj otec by to udělal,“ opáčil.
Cítil, jak se zachvěla. „Ano, ten ano,“ zašeptala. „Ale nikdy by nedokázal tak jako ty přesvědčit ostatní, aby ho následovali.“ Objala ho pevněji. „Ať už jsi viděl nebo udělal cokoli, vždycky budu tvoje.“
„To je jediné, co budu kdy potřebovat,“ řekl, sevřel ji v objetí a chvíli tak spočinuli. Pak si povzdechl. „Přesto si přeju, aby už tahle válka skončila. Přeju si, abych zase mohl obdělávat pole a zasévat obilí a sklízet ho, když dozraje. Farmaření je úmorné, ale aspoň jde o poctivou práci. Tohle zabíjení není poctivé. Je to krádež… krádež lidských životů a žádný slušný člověk by po něm neměl toužit.“
„Jak jsem už řekla.“
„Jak jsi řekla.“ Ačkoli to bylo těžké, přinutil se k úsměvu. „Přestal jsem se ovládat. Zasypávám tě tu svými problémy, zatímco ty máš dost svých vlastních.“ A položil jí ruku na kulatící se bříško.
„Tvoje problémy vždycky budou i mými, dokud budeme manželé,“ zamumlala a přitulila se mu k paži.
„Některé problémy,“ řekl, „by neměly doléhat na nikoho jiného, a zvlášť ne na ty, které miluju.“
O kousíček se od něj odtáhla a on uviděl, že má sklíčené a netečné oči jako pokaždé, když přemítala o čase, který strávila uvězněná v Helgrindu. „Ne,“ zašeptala, „některými problémy by neměl trpět nikdo jiný.“
„Ach, nebuď smutná.“ Přitáhl si ji blíž, kolébal se s ní sem a tam a celou svou bytostí si přál, aby byl Eragon nikdy nenašel v Dračích horách Safiřino vejce. Po chvíli, když mu Katrina zase roztála v náručí a ani on už se necítil tak napjatý, pohladil křivku její šíje. „No tak, polib mě, lásko, a vrátíme se do postele, protože jsem unavený a spal bych.“
Usmála se na něj, nesmírně sladce ho políbila a pak si lehli na lůžko tak jako předtím. Kolem stanu bylo všude ticho a klid, kromě řeky, která protékala kolem tábora a nikdy se nezastavovala a zaplavila Roranovy sny, v nichž viděl, jak stojí s Katrinou po boku na přídi lodi a hledí do chřtánu obřího víru, Kančího oka.
A pomyslel si: Jak můžeme doufat, že unikneme?