NEČEKANÍ HOSTÉ

 

DDruhý den ráno vyšel Eragon za svůj stan, svlékl si těžký svrchní oděv a začal plynule přecházet mezi jednotlivými postoji druhé úrovně Rimgaru, řady elfských cvičení. Brzy mu přestalo být chladno a supěl námahou. Byl celý zpocený, takže jen stěží dokázal udržet nohy a ruce na místě při různých zkroucených pozicích, v nichž mu připadalo, jako by se mu měly odtrhnout svaly od kostí.

Za hodinu docvičil. Osušil si dlaně o roh stanu, vytáhl falchion a další půlhodinku s ním trénoval. Nejraději by se s novým mečem seznamoval celý den, neboť věděl, že jeho život může záviset na tom, jak s ním bude umět zacházet. Roranova svatba se ale rychle blížila a bylo náročné všechno stihnout včas, takže vesničané uvítají každou pomocnou ruku.

Eragon se po cvičení vykoupal v chladné vodě, oblékl se a pak se Safirou šli za Elain, která dohlížela na přípravu svatební hostiny. Blödhgarm a jeho společníci je následovali s asi desetimetrovým odstupem a proklouzávali mezi stany s kradmou lehkostí.

„Ach, dobře že jsi tady, Eragone,“ oddechla si Elain. „Doufala jsem, že přijdeš.“ Stála s oběma rukama přitisknutýma v kříži, aby si ulevila od bolestí provázejících její těhotenství. Ukázala bradou za řady rožňů a kotlů zavěšených nad vrstvou žhavých uhlíků, za skupinku mužů porážejících prase, za tři provizorní pece postavené z bláta a kamení a za hromadu soudků k řadě prken, posazených na pařezech, která šest žen používalo jako pult. „Ještě se musí uhníst dvacet bochníků kynutého chleba. Dohlédl bys na to, prosím?“ požádala ho. Pak se zamračila nad mozoly na jeho kloubech. „A snaž se tímhle nesahat do těsta, ano?“

Když Eragon zaujal místo mezi šesti ženami stojícími u prken, všechny včetně Feldy a Birgit utichly. Jeho pár pokusů rozproudit hovor se nesetkalo s úspěchem, ale když to po nějaké chvíli vzdal a soustředil se jen na hnětení těsta, samy od sebe se zase rozpovídaly. Mluvily o životě vesničanů v táboře a o jejich cestě sem, a pak zničehonic Felda koukla na Eragona a řekla: „Tvoje těsto vypadá nějak lepkavě. Neměl by sis přidat trochu mouky?“

Eragon těsto zkontroloval. „Máš pravdu. Díky.“ Felda se usmála a potom už ho ženy zapojily do rozhovoru.

Zatímco Eragon hnětl teplé těsto, Safira se vyhřívala na nedalekém trávníku. Děti z Carvahallu si hrály na ní a kolem ní. Jejich rozesmáté výkřiky přerušovaly hlubší šum hlasů dospělých. Když se na Safiru rozštěkal pár prašivých psů, zvedla hlavu od země a zavrčela na ně. S kňučením utekli.

Eragon všechny lidi na pasece znal od dětství. Horst a Fisk pracovali na druhé straně rožňů, kde sestavovali stoly pro hostinu. Kiselt si utíral prasečí krev z předloktí. Albriech, Baldor, Mandel a pár dalších mladíků neslo tyče omotané stužkami ke kopci, na němž si Roran s Katrinou přáli být oddáni. Hospodský Morn stál stranou, míchal svatební nápoj a jeho žena Tara mu přidržovala tři džbány a bečku. Asi sto metrů odsud Roran něco křičel na vozku řídícího spřežení mul, který se pokoušel převést zvířata přes paseku. Loring, Delwin a malý Nolfavrell stáli shromáždění poblíž a vše sledovali. Roran s hlasitými nadávkami popadl vedoucí mulu za postroje a snažil se zvířata obrátit na druhou stranu. Ten pohled Eragona pobavil – nikdy neviděl Rorana tak nervózního ani tak vznětlivého.

„Mocný válečník je neklidný před svým velkým bojem,“ poznamenala Isolda, jedna z šesti žen vedle Eragona. Skupinka se zasmála.

„Možná se bojí,“ připojila Birgit, zatímco přilévala vodu do mouky, „že by se mu během bitvy mohl ohnout meč.“ Ženy se válely smíchy. Eragon zrudnul. Oči měl zabodnuté do těsta před sebou a hnětl je se zvýšenou rychlostí. Oplzlé vtipy byly na svatbách běžné a dřív se jimi také bavil, ale vyvedlo ho z míry, když je slyšel o svém bratranci.

Eragon myslel na lidi, kteří nemohou na svatbu přijít, stejně jako na ty, kdo na ní budou. Vzpomněl si na Byrdu, Quimbyho, Parra, Hidu, mladého Elmunda, Kelbyho a další vesničany, kteří zemřeli kvůli Království. Ale nejvíce ze všeho myslel na Gera a přál si, aby strýc ještě žil a mohl vidět, jak vesničané i Vardenové velebí jeho syna jako hrdinu a jak si jeho syn vezme Katrinu za ženu a konečně se stane mužem se vším všudy.

Eragon zavřel oči, obrátil tvář k polednímu slunci a spokojeně se usmál k nebi. Počasí bylo příjemné. Pasekou se linula vůně kvasnic, mouky, pečeného masa, čerstvě nalitého vína, vařících se polévek, cukroví a měkkých bonbónů. Jeho přátelé a rodina se kolem něj shromáždili na oslavu, ne aby truchlili. A v takovou chvíli byl v bezpečí a Safira také. Takhle by měl vypadat můj život.

Vtom se krajinou rozezněl jediný, nezvykle hlasitý roh.

Pak znovu.

A znovu.

Všichni ztuhli, protože si nebyli jistí, co ta tři zatroubení mají znamenat.

Na kratičký okamžik celý tábor kromě zvířat ztichl a poté zaduněly vardenské válečné bubny. Propukl zmatek. Matky běžely pro své děti a kuchaři zmírnili ohně, zatímco zbytek mužů a žen šátral po zbraních.

Eragon rychle běžel k Safiře, která se právě zvedla na nohy. Zapátral myslí, našel Blödhgarma, a když elf trochu omezil své obrany, řekl mu: Sejdeme se u severní brány.

Slyšíme a provedeme, Stínovrahu.

Eragon vyskočil na Safiru. Jakmile jí přehodil nohu přes krk, přeskočila čtyři řady stanů, přistála a pak vyskočila podruhé s napůl složenými křídly – nelétala, ale spíš skákala táborem jako horská kočka překonávající bystrou řeku. Při každém dopadu se Eragonovi rozdrkotaly zuby a náraz mu otřásl páteří a skoro ho vyhodil z jeho místa za krkem. Zatímco stoupali a klesali a vyděšení bojovníci jim uskakovali z cesty, spojil se s Triannou a dalšími členy Du Vrangr Gata, zjistil, kde se který kouzelník nachází, a svolával je všechny do bitvy.

Jeho myšlenek se dotkl někdo, kdo nepatřil k Du Vrangr Gata. Ucuknul a zpevnil zábrany kolem svého vědomí, než si uvědomil, že je to bylinkářka Angela, a dovolil jí se s ním spojit. Oznámila mu: Jsem s Nasuadou a Elvou. Nasuada se chce s tebou a Safirou sejít u severního vchodu…

Dorazíme, jakmile to bude možné. Ano, ano, jsme na cestě. Co Elva? Cítí něco?

Bolest. Velikou bolest. Tvou. Vardenů. Ostatních. Je mi líto, ale v tuhle chvíli jí není moc rozumět. Je toho na ni příliš. Uspím ji, dokud to násilí neskončí. Angela přetrhla spojení.

Jako truhlář, který si rozloží a prohlédne své nástroje, než začne pracovat na novém výrobku, Eragon přezkoumal ochrany, které umístil kolem sebe, Safiry, Nasuady, Aryi a Rorana. Všechny se zdály být v pořádku.

Safira zabrzdila před jeho stanem a drápy zbrázdila udusanou zemi. Seskočil jí ze hřbetu a při doskoku se skulil. Vyskočil na nohy a pádil dovnitř, mezitím si rozepnul opasek. Odhodil pás na zem, k němu přidal falchion, zašmátral pod postelí a vytáhl své brnění. Chladné, těžké kroužky mu sklouzly přes hlavu a se zvukem padajících mincí mu dosedly na ramena. Přivázal si vycpanou koženou čapku, přes ni si přetáhl čepec z kalené oceli a strčil hlavu do helmy. Popadl opasek a znovu si ho připnul kolem beder. S chrániči holení a předloktí v levé ruce zahákl volný malíček za popruh štítu, pravou rukou popadl Safiřino těžké sedlo a vyběhl ze stanu.

S hlasitým řinkotem pustil brnění na zem, vyhodil Safiře sedlo na hřbet a se zlou předtuchou popolezl nahoru a začal ho přivazovat k Safiřině trupu. V tom spěchu a rozčilení mu činilo potíže zavázat řemínky.

Safira přešlápla. Pospěš si. Dlouho ti to trvá.

No jo! Dělám, co můžu! Moc mi nepomáhá, že jsi tak zatraceně veliká!

Zavrčela.

V táboře se to hemžilo muži a trpaslíky, kteří v řinčivých proudech pospíchali na sever uposlechnout volání válečných bubnů.

Eragon posbíral ze země odhozené brnění, nasedl na Safiru a usadil se v sedle. Prudce máchla křídly, s Eragonem to cuklo, opřel se do něj poryv vzduchu a chrániče skřípající o štít hořce zanaříkaly, když se vznesla do výše. Zatímco se hnali vzduchem k severnímu okraji tábora, Eragon si přivázal holenní brnění a přidržoval se přitom Safiry jenom nohama. Chrániče na předloktí zaklínil mezi své břicho a předek sedla. Štít zavěsil na jeden z krčních ostnů. Když si připevnil holenní brnění, provlékl nohy řadou kožených smyček po obou stranách sedla a pak utáhl zátažný uzel na každém očku.

Přejel rukou přes pás Belota Moudrého. Zaúpěl, protože si vzpomněl, že pás vyprázdnil, když léčil Safiru v Helgrindu. Kruci! Měl jsem do něj uložit nějakou energii.

To bude dobré, uklidňovala ho Safira.

Právě si připevňoval chrániče na předloktí, když Safira prohnula křídla, nabrala vzduch do průsvitných membrán a opatrně přistála na hřebeni jednoho z valů kolem vardenského ležení. Nasuada už tu seděla na svém obrovském hřebci Rváči. Vedle ní byl Jörmundur, také na koni. Arya stála na zemi a doprovázela ji i současná hlídka Temných jestřábů, vedená Khagrou, jedním z urgalů, které Eragon poznal na Hořících pláních. Z moře stanů za nimi se vynořil Blödhgarm a ostatní elfové a postavili se poblíž Eragona se Safirou. Z jiné části tábora tryskem uháněl král Orrin se svou jízdou. Když se jezdci přiblížili k Nasuadě, přitáhli uzdu vzpínajícím se koním. Krátce po nich dorazil velitel trpaslíků Narheim se třemi svými bojovníky. Všichni čtyři měli na sobě kožené a kroužkové brnění a přijeli na ponících. Z polí na východě vyběhl Nar Garzhvog, jehož dusot byl slyšet již z dálky. Nasuada zavelela a strážní u severního východu odtáhli stranou nahrubo otesanou dřevěnou bránu, aby vpustili Garzhvoga do tábora, ačkoli kdyby Kull chtěl, mohl by si bránu rozrazit sám.

„Kdo nás vyzývá k boji?“ zavrčel Garzhvog, který vyšplhal na násep čtyřmi nelidsky dlouhými kroky. Koně před obřím urgalem uhýbali.

„Podívej.“ Nasuada mu ukázala.

Eragon už si nepřátele prohlížel. Asi dvě míle od tábora přistálo na jejich břehu řeky Jiet pět elegantních lodí, černých jako uhel. Z lodí se vyhrnul zástup mužů v uniformách Galbatorixovy armády. Vojsko na letním slunci pableskovalo jako voda ve větru, jak meče, kopí, štíty, helmy a kroužková brnění zachycovala a odrážela světlo.

Arya si rukou zastínila oči a zamžourala na vojáky. „Odhaduji, že jich je tak mezi dvě stě sedmdesáti a třemi sty.“

„Proč tak málo?“ podivil se Jörmundur.

Král Orrin se zamračil. „Galbatorix nemůže být tak šílený, aby si myslel, že nás může zničit takovou ubohou armádou!“ Orrin si stáhl helmu ve tvaru koruny a zlehka se dotkl čela cípem tuniky. „Dokázali bychom je zničit do jednoho a neztratit přitom jediného muže.“

„Možná,“ řekla Nasuada. „Ale možná ne.“

Garzhvog z toho také nebyl moudrý. „Ten Dračí král je prolhaný zrádce a nevyzpytatelný beran, ale není slabomyslný. Je prohnaný jako krvežíznivá lasice,“ připomněl jim.

Vojáci se uspořádali do úhledných řad a začali pochodovat směrem k Vardenům.

K Nasuadě přiběhl poslíček. Sehnula se v sedle, aby ho slyšela, a pak ho propustila. „Nar Garzhvogu, tvoji muži jsou v bezpečí v našem táboře. Shromáždili se poblíž východní brány a čekají na tvé rozkazy.“

Garzhvog zavrčel, ale zůstal stát na místě.

Nasuada se ohlédla na blížící se vojáky a pravila: „Nenapadá mě žádný důvod, proč bychom se s nimi měli utkat na otevřeném prostranství. Lukostřelci je mohou postřílet, jakmile se ocitnou na dostřel. A když i přesto proniknou k našemu obrannému náspu, dorazí se sami ve výkopech a na kůlech. Ani jeden neunikne živý,“ uzavřela se zjevným uspokojením.

„Až k tomu dojde,“ řekl Orrin, „moji jezdci a já bychom mohli vyjet ven a zaútočit na ně zezadu. Budou tak překvapení, že ani nebudou mít šanci se bránit.“

„Průběh bitvy by možná…“ Nasuada právě odpovídala, když vtom se znovu rozeznělo pronikavé troubení rohu, který oznamoval příchod vojáků, a bylo tak hlasité, že Eragon, Arya a zbytek elfů si museli zakrýt uši. Eragon sebou trhnul bolestí.

Odkud to přichází? zeptal se Safiry.

Důležitější otázka myslím je, proč by nás vojáci chtěli varovat před svým útokem, pokud jsou za tenhle povyk opravdu odpovědní oni.

Možná nás chtějí rozptýlit, nebo…

Eragon zapomněl, co chtěl říci, když za závojem truchlivých vrb na druhém břehu řeky Jiet zahlédl pohyb. Rudý jako rubín ponořený v krvi, rudý jako železo ve výhni, rudý jako rozžhavený uhlík nenávisti a zlosti, se nad povislými stromy objevil Trn. A na hřbetě třpytivého draka seděl Murtagh v zářivém ocelovém brnění, se Zar’rocem vztyčeným vysoko nad hlavou.

Přišli si pro nás, řekla Safira. Eragonovi se sevřely vnitřnosti a v mysli ucítil i Safiřin strach, který ho zaplavil jako proud páchnoucí vody.