CESTA V UTAJENÍ

 

EEragonovy nohy bubnovaly o zem.

Dunění kroků se mu odráželo v patách a postupovalo nahoru nohama, přes boky a po celé páteři, dokud neskončilo v lebce. Opakované údery mu roztřásly zuby a zhoršovaly bolest hlavy, která jako by s každou další mílí narůstala. Monotónní zvuk běhu mu nejdřív byl nepříjemný, zanedlouho ho však ukolébal do stavu podobného transu, ve kterém nepřemýšlel, ale jenom se pohyboval.

Při každém kroku mu pod nohama zapraskaly křehké stonky trávy a z rozpukané půdy se zvedl obláček prachu. Musel to být nejmíň měsíc, co v této části Alagaësie naposledy pršelo. Suchý vzduch mu vysával vlhkost z dechu a měl z něj vyprahlé hrdlo. I když se snažil hodně pít, nedokázal doplnit množství vody, které mu bralo slunce a vítr.

A proto ta bolest hlavy.

Helgrind byl daleko za ním. Přesto postupoval pomaleji, než doufal. Krajinou se hemžily stovky Galbatorixových hlídek a skládaly se z vojáků i kouzelníků, takže se často musel skrývat, aby se jim vyhnul. Nepochyboval o tom, že ho hledají. Předchozího večera dokonce zahlédl nízko nad západním obzorem letět Trna. Okamžitě obrnil svou mysl, vrhl se do příkopu a zůstal tam půl hodiny, dokud Trn neklesl zpátky za horizont.

Eragon se rozhodl cestovat pokud možno po zavedených cestách a stezkách. Události posledního týdne ho dostaly na hranici tělesných a psychických možností, a tak dal přednost odpočinku a zotavení, než aby se přepínal a razil si cestu skrz ostružiní, přes kopce a blátivé řeky. Čas obrovitého, nadlidského vypětí opět přijde, ale ne teď, pomyslel si.

Když cestoval po silnici, neodvážil se běžet tak rychle, jak by dokázal; vlastně by bylo moudřejší neběhat vůbec. V téhle oblasti byla roztroušená spousta vesnic a hospodářských stavení. Kdyby někdo z obyvatel zahlédl sprintovat krajinou osamělého muže, jako by ho honila smečka vlků, jistě by ta podívaná vzbudila zvědavost a podezření, a mohla by dokonce nějakého vyděšeného farmáře přimět, aby to nahlásil Království. A to by se mohlo Eragonovi, jehož největší ochranou byl pláštík anonymity, stát osudným.

Teď běžel pouze proto, že už víc než tři míle nepotkal živou duši, kromě dlouhého hada vyhřívajícího se na slunci.

Eragonovým prvořadým zájmem bylo vrátit se k Vardenům a trápilo ho, že se plahočí jako obyčejný tulák. Přesto ocenil příležitost být sám. Nezažil samotu od chvíle, co v Dračích horách našel Safiřino vejce. Její myšlenky se stále dotýkaly těch jeho, nebo s ním byl Brom, Murtagh či někdo jiný. Kromě toho, že byl Eragon neustále v něčí společnosti, strávil všechny měsíce po odchodu z Palancarského údolí zabraný do náročného výcviku, který přerušoval kvůli cestování nebo aby se zapojil do bitevní vřavy. Nikdy předtím se tak silně nesoustředil po tak dlouhou dobu ani nezažil tolik obav a strachu.

Vítal tedy své osamění a klid, který mu přineslo. Nepřítomnost hlasů, včetně jeho vlastního, byla jako sladká ukolébavka, která nakrátko odnesla jeho strach z budoucnosti. Nijak netoužil nazírat Safiru – i když byli příliš daleko od sebe, aby se v duchu dotýkali, jejich pouto by mu stejně řeklo, kdyby byla zraněná. Také necítil chuť spojit se s Aryou či Nasuadou a vyslechnout si jejich zlostná slova. Usoudil, že mnohem lepší bude poslouchat písně poletujících ptáků a zpěv vánku ševelícího v trávě a listnatých větvích.

*

Eragona vytrhl ze zasnění cinkot koňských postrojů, dusot kopyt a mužské hlasy. Vylekaně zastavil a rozhlédl se, aby určil, z jakého směru se muži blíží. Z nedaleké rokle se spirálovitě vznesl párek kdákajících kavek.

Jediný blízký úkryt představovalo malé jalovcové houští. Vyrazil k němu a ponořil se pod svěšené větve, právě když se z rokle vynořilo šest vojáků a vycválalo na úzkou prašnou cestu ani ne deset stop od něj. Normálně by Eragon vycítil jejich přítomnost dávno předtím, než by se přiblížili, ale od okamžiku, kdy z dálky zahlédl Trna, udržoval mysl obrněnou před svým okolím.

Vojáci přitáhli koním uzdu, přešlapovali uprostřed cesty a hádali se mezi sebou. „Říkám ti, něco jsem viděl!“ vykřikl jeden z nich. Byl střední postavy, měl červené tváře a světlý plnovous.

Eragonovi bušilo srdce jako o závod; snažil se dýchat pomalu a neslyšně. Dotkl se čela, aby se ujistil, že proužek látky, který si ovázal kolem hlavy, stále zakrývá jeho sešikmené obočí a špičaté uši. Kéž bych ještě měl na sobě brnění, pomyslel si. Aby nepoutal nechtěnou pozornost, vyrobil si vak ze suchých větví a čtverce plátna, který vyhandloval s jedním tulákem, a do něj brnění uložil. Teď se ho neodvažoval vytáhnout a obléci ze strachu, že by ho vojáci uslyšeli.

Voják se žlutým plnovousem slezl ze svého hnědáka, šel podél okraje cesty a zkoumal zemi a jalovce kolem. Jako každý příslušník Galbatorixova vojska i on měl na sobě červenou tuniku se zlatou výšivkou ve tvaru členitého plamene. Vlákno se blýskalo, jak se hýbal. Měl helmici, štít zužující se do špičky a lehké kožené brnění, což naznačovalo, že je jen o něco málo víc než řadový pěšák. Co se týče zbraní, v pravé ruce nesl kopí a u levého boku mu visel dlouhý meč.

Jak se voják s cinkotem ostruh přibližoval, Eragon začal šeptat složité zaklínadlo ve starověkém jazyce. Slova se mu řinula z úst v nepřerušovaném proudu, ale pak špatně vyslovil obzvláště složitou skupinu samohlásek a musel zaklínadlo celé odříkat znovu.

Voják udělal další krok jeho směrem.

A další.

Právě když před ním voják na chvíli zastavil, Eragon dokončil zaklínadlo a pocítil úbytek sil, jak kouzlo začalo fungovat. Přesto to bylo o vteřinku později, aby stačil úplně uniknout odhalení, protože voják vykřikl: „Ha!“, odhrnul větve stranou a odkryl Eragona.

Ten se ani nepohnul.

Voják zíral přímo na něj a zamračil se. „Co to…,“ zamumlal. Píchl kopím do houští a jen těsně minul Eragonovu tvář. Eragon zaryl nehty do dlaní, aby se mu netřásly ruce. „K čertu,“ zaklel voják a pustil větve, které vletěly zpátky na své místo a znovu zakryly Eragona.

„Co to bylo?“ zavolal další muž.

„Nic,“ řekl voják a vracel se ke svým společníkům. Sundal si helmu a otřel si čelo. „Už mě šálí zrak.“

„Co od nás ten syčák Braethan čeká? Za poslední dva dny jsme skoro nezamhouřili oka.“

„Jo. Král musí být zoufalý, že nás tak honí… Abych byl upřímný, raději bych nikoho nenašel, ať už hledáme kohokoli. Ne že bych se bál, ale jestli je z někoho nervózní i Galbatorix, pak by se takovému setkání raději lidi jako my měli vyhnout. Ať si toho tajemnýho uprchlíka chytí raději Murtagh se svým obrovským drakem, co?“

„Ledaže bychom hledali Murtagha,“ nadhodil třetí muž. „Vždyť jste to taky slyšeli, co ten Morzanův spratek říkal.“

Mezi vojáky se rozhostilo nepříjemné ticho. Pak se ten, co stál na zemi, vyhoupl zpátky do sedla, omotal si opratě kolem levé ruky a štěkl: „Drž klapačku, Derwoode. Moc mluvíš.“

S tím skupina šesti vojáků pobídla koně a pokračovala po cestě na sever.

Když zvuk koní zeslábl, Eragon ukončil kouzlo, pěstmi si promnul oči a opřel si ruce o kolena. Dlouze, tlumeně se zasmál a ohromeně zavrtěl hlavou nad tím, jak naprosto jiná byla jeho současná situace ve srovnání s podmínkami, v nichž vyrůstal v údolí Palancar. Rozhodně by mě nikdy nenapadlo, že se mi stane něco takového, pomyslel si.

Zaklínadlo, které použil, mělo dvě části: první část ohýbala paprsky světla kolem těla, takže se zdál být neviditelný, a ta druhá měla zabránit ostatním kouzelníkům, aby odhalili, že použil kouzlo. Hlavní nevýhodou zaklínadla bylo, že nedokázalo skrýt vaše stopy – proto když ho někdo používal, nesměl se ani hnout – a také často nedokázalo úplně vymazat váš stín.

Eragon se vymotal ven z houští, natáhl paže vysoko nad hlavu a pohlédl k rokli, odkud se vojáci vynořili. Zatímco pokračoval ve své cestě, zaobíral se jedinou otázkou:

Co to Murtagh řekl?

*

„Aaach!“

Mlhavá představa z Eragonových bdělých snů se rozplynula, když po ní hrábl oběma rukama do vzduchu. Převrátil se a odkutálel se z místa, kde ležel. Zašátral za sebou, vyskočil na nohy a zvedl paže před sebe, aby odklonil blížící se údery.

Kolem byla naprostá tma. Hvězdy nad hlavou nadále nezaujatě kroužily v nekonečném nebeském tanci. Na zemi se nepohnul jediný tvor a on neslyšel nic než vánek v trávě.

Eragon kolem sebe zapátral myslí v přesvědčení, že ho někdo hodlá přepadnout. Prozkoumal okolí do vzdálenosti asi pěti set metrů na každou stranu, ale nikoho nenašel.

Nakonec spustil paže. Hruď se mu vzdouvala, kůže ho pálila a páchl potem. V jeho nitru burácela bouře: smršť blýskavých mečů a useknutých končetin. Na okamžik si myslel, že je ve Farthen Dûru a bojuje s urgaly, pak zas na Hořících pláních, kde se bije s muži, jako je on sám. Každé místo bylo tak skutečné, že by přísahal, že ho nějaké zvláštní kouzlo přemístilo zpátky v prostoru a čase. Viděl před sebou stát muže a urgaly, které zabil. Vypadali tak skuteční, že uvažoval, jestli nepromluví. A i když už nenesl jizvy od svých ran, jeho tělo si dobře pamatovalo tu spoustu zranění, která utrpěl, a roztřásl se, když znovu pocítil meče a šípy propichující jeho kůži a svaly.

Neartikulovaně zasténal, padl na kolena, sevřel si rukama břicho a v této pozici se pohupoval dopředu a dozadu. Nic se neděje… Nic se neděje. Přitiskl čelo k zemi a schoulil se do tvrdé, pevné kuličky. Na břiše cítil svůj horký dech.

„Co to se mnou je?“

Žádná z epických básní, které Brom přednášel v Carvahallu, se nezmiňovala o tom, že dávné hrdiny sužovaly děsivé představy. Žádný z bojovníků, které Eragon poznal mezi Vardeny, se nejspíš netrápil tím, kolik prolil krve. A ačkoli Roran připustil, že se mu příčí zabíjet druhé, ani on se nebudil uprostřed noci s křikem.

Jsem slaboch, pomyslel si Eragon. Muž by se takhle neměl cítit. Jezdec by se takhle neměl cítit. Gero a Brom by to zvládli, to vím. Dělali, co bylo potřeba udělat, a bylo. Žádné nářky, žádné nekonečné obavy nebo skřípání zubů… Jsem slaboch.

Vyskočil a začal pochodovat kolem svého travnatého lůžka, aby se uklidnil. Když mu i po půl hodině zlá předtucha stále svírala hruď železným stiskem, svědila ho kůže, jako by mu pod ní lezlo tisíc mravenců, a cuknul sebou při každém nenadálém zvuku, popadl svůj ruksak a otupěle se rozběhl pryč. Bylo mu jedno, co před ním leží v neznámé temnotě, i to, že by si někdo mohl všimnout jeho zbrklého útěku.

Chtěl prostě jenom utéct svým nočním můrám. Jeho mysl se obrátila proti němu a on nemohl spoléhat na to, že zažene paniku rozumem. Nezbývalo mu tedy než důvěřovat starodávné zvířecí moudrosti svého těla, které mu říkalo, že má být v pohybu. Kdyby běžel dost rychle a usilovně, možná by se mohl upnout na ten prožitek. Možná by ho pravidelné pohyby paží, dusot nohou o zem, kluzký chlad potu v podpaží a myriáda dalších pocitů, už jen svou tíhou a množstvím, donutily zapomenout.

Možná.

*

Po odpoledním nebi vyrazilo hejno špačků jako hejno ryb v oceánu.

Eragon na ně zamžoural. Když se špačci vrátili po zimě do údolí Palancar, často vytvořili skupiny tak obrovské, že proměnili den v noc. Tohle hejno nebylo tak velké, ale i tak mu připomnělo večery strávené s Gerem a Roranem nad mátovým čajem na verandě jejich domu, odkud sledovali šumivý černý mrak, který se jim obracel a kroutil nad hlavou.

Ztracený ve vzpomínkách zastavil a sedl si na kámen, aby si lépe zavázal tkanice u bot.

Počasí se změnilo. Teď bylo dost chladno a šedá šmouha na západě naznačovala, že možná přijde bouřka. Vegetace zde byla bujnější, rostl tu mech, rákosí a husté trsy zelené trávy. Několik mil odsud vystupovalo z jinak rovinaté krajiny pět kopců. Prostřední kopec zdobila skupina letitých dubů. Nad zamlženými korunami stromů Eragon zahlédl rozpadající se zdi dávno opuštěné stavby, kterou kdysi před věky vybudovala nějaká rasa.

Stavba vzbudila jeho zvědavost, a tak se rozhodl poobědvat mezi jejími zbytky. Jistě tam bude spousta zvěře a shánění potravy mu poskytne záminku, aby to tam trochu prozkoumal, než bude pokračovat v cestě.

O hodinu později Eragon dorazil k úpatí prvního kopce, kde našel pozůstatky staré cesty dlážděné kamennými kostkami. Šel po ní k ruinám a podivoval se nad jejich podivnou architekturou, která se nepodobala žádné lidské, elfské nebo trpasličí práci, kterou kdy poznal.

Eragon stoupal na prostřední kopec v chladném stínu buků. Poblíž vrcholu se terén srovnal, houštiny se rozestoupily a on se ocitl na rozlehlé mýtině. Stála tam zborcená věž. Spodní část věže byla široká a žebrovaná jako kmen stromu. Pak se stavba zužovala, nějakých deset metrů stoupala k nebi a končila ostře a zubatě. Horní půlka věže ležela na zemi, roztříštěná na bezpočet úlomků.

Eragon pocítil vzrušení. Napadlo ho, že našel elfskou základnu, vybudovanou dávno před zničením Jezdců. Žádná jiná rasa nebyla schopná ani zvyklá budovat takové stavby.

Vtom na protější straně mýtiny uviděl záhony se zeleninou.

Mezi řadami rostlin seděl shrbený muž a plel hrách. Jeho skloněnou tvář zakrývaly stíny. Šedý plnovous měl tak dlouhý, že mu ležel nakupený v klíně jako hromada nečesané vlny.

Muž ani nezvedl hlavu a vyzval ho: „Tak pomůžeš mi dodělat ten záhon, nebo ne? Jestli ano, dostaneš za to najíst.“

Eragon zaváhal. Nebyl si jistý, co má udělat. Pak ho napadlo: Proč bych se měl bát starého poustevníka? a přešel do zahrady. „Jsem Bergan… Bergan, syn Gera.“

Muž zabručel: „Tenga, syn Ingvara.“

Brnění v Eragonově ruksaku zarachotilo, když ho položil na zem. Další hodinu mlčky pracoval spolu s Tengou. Věděl, že by tu neměl zůstávat tak dlouho, ale práce ho těšila; zaháněla nepříjemné myšlenky. Zatímco plel, vypustil svou mysl do okolí a dotýkal se spousty živých bytostí na pasece. Uvítal pocit jednoty, který s nimi sdílel.

Když z hrachového záhonu odstranili i ten poslední list trávy, šruchy a pampelišek, Eragon následoval Tengu do úzkých dveří v přední části věže, které vedly do prostorné kuchyně a jídelny. Uprostřed místnosti se do vyššího podlaží vinulo točité schodiště. Všechny plochy i část podlahy byly pokryté knihami, svitky a svazky volně svázaných pergamenů.

Tenga ukázal na hromádku větví v krbu. Se zapraskáním se dřevo rozhořelo. Eragon se celý napjal a připravil na myšlenkový i fyzický souboj s Tengou.

Muž si podle všeho jeho reakce nevšiml, protože dál pobíhal po kuchyni a hledal džbánky, mísy, nože a různé zbytky k obědu a při tom si něco tiše bručel. Eragon přesto zůstával ostražitý a sedl si na volný kraj nedaleké lavice. Nevyslovil slova ze starověkého jazyka, pomyslel si. I kdyby si řekl zaklínadlo v duchu, stále riskoval smrt nebo ještě něco horšího, jenom aby rozdělal oheň na vaření! Oromis Eragona naučil, že starověký jazyk je prostředek, jímž člověk ovládá vysílané kouzlo. Provést zaklínadlo bez slovní opory, která směruje jeho hybnou sílu, znamenalo riskovat, že výsledek překroutí zbloudilá myšlenka nebo pocit.

Eragon se rozhlížel po místnosti a hledal něco, z čeho by se dozvěděl víc o svém hostiteli. Zahlédl otevřený svitek, který obsahoval sloupce slov ve starověkém jazyce, a poznal v něm seznam skutečných jmen podobný těm, jaké si pročítal v Ellesméře. Kouzelníci toužili po takových svitcích a knihách a obětovali by téměř cokoli, aby je získali, protože s jejich pomocí se mohli naučit nová slova pro zaklínadla a také do nich mohli zaznamenat slova, která sami objevili. Jen málokdo však dokázal takový seznam získat, protože byly nesmírně vzácné a ti, kdo je vlastnili, se s nimi skoro nikdy dobrovolně nerozloučili.

Bylo tudíž neobvyklé, že Tenga jeden takový seznam měl, ovšem Eragon ke svému úžasu spatřil na různých místech ještě šest dalších a kromě nich i spousty rukopisů na témata sahající od dějin přes matematiku a astronomii až po botaniku.

Tenga mu strčil pod nos džbánek piva a talíř s chlebem, sýrem a kouskem studeného masového koláče.

„Děkuji,“ řekl Eragon a jídlo si vzal.

Tenga si ho nevšímal a seděl s nohou přes nohu vedle krbu. Dál si bručel a mumlal pod vousy, zatímco hltal svůj oběd.

Když Eragon všechno snědl do posledního drobečku a vysál poslední kapky výtečného piva a také Tenga skoro dojedl, Eragona přemohla zvědavost: „Tuhle věž postavili elfové?“

Tenga na něj upřel pronikavý pohled, jako by po té otázce zapochyboval o Eragonově inteligenci. „Hmm. Edur Ithindra postavili prohnaní elfové.“

„Co tady děláš? Jsi tu sám, nebo…“

„Hledám odpověď!“ zvolal Tenga. „Klíč k zavřeným dveřím, tajemství stromů a rostlin. Oheň, žár, blesk, světlo… Většina lidí ani nezná otázku a bloumá v nevědomosti. Ostatní tu otázku znají, ale bojí se, co bude odpověď znamenat. Pche! Tisíce let jsme žili jako divoši. Divoši! Já to skončím. Zavedu nás do věku světla a všichni mě za tento čin budou chvalořečit.“

„Prosím, řekni, co přesně hledáš?“

Tengova tvář se zamračila. „Ty neznáš tu otázku? Myslel jsem, že bys mohl. Ale ne, mýlil jsem se. Přesto vidím, že chápeš mé pátrání. Ty hledáš jinou odpověď, nicméně také hledáš. Ve tvém srdci hoří stejná vášeň jako v mém. Kdo jiný než druhý poutník může ocenit, co musíme obětovat, abychom našli odpověď?“

„Odpověď na co?“

„Na otázku, kterou si zvolíme.“

Je to blázen, pomyslel si Eragon. Zapátral po něčem, čím by mohl Tengu rozptýlit, a jeho oči padly na řadu malých dřevěných zvířecích sošek vystavených na parapetu pod oknem ve tvaru kapky. „Jsou krásné,“ řekl a ukázal na sošky. „Kdo je vyrobil?“

„Ona… než odešla. Pořád něco vyráběla.“ Tenga vystřelil k oknu a položil špičku levého ukazováku na první sošku. „Tady ta veverka s vlnícím se ocasem je tak bystrá a rychlá a samá legrácka.“ Jeho prst přelétl k další sošce v řadě. „Tady ten divoký kanec, tak hrozivý se svými obrovskými kly… A zde krkavec s…“

Tenga si vůbec nevšiml, že jeho návštěvník pomalu vycouval z místnosti, zvedl závoru na dveřích a vyklouzl z Edur Ithindra. Venku si Eragon přehodil přes rameno ruksak a klusal dolů mezi duby a pryč od pěti kopců a pomateného kouzelníka, který na nich žil.

*

Po zbytek dne a během toho dalšího lidí na cestě přibývalo, takže Eragonovi nakonec připadalo, že se na kopci neustále objevují nové a nové skupiny. Většinou šlo o uprchlíky, ale byli mezi nimi i vojáci a různí obchodníci. Eragon se snažil s nikým nenavazovat kontakt a plahočil se s bradou zastrčenou pod límec.

I tak byl však donucen strávit noc ve vesnici zvané Eastcroft, dvacet mil severně od Melianu. Měl v úmyslu sejít ze silnice dlouho předtím, než dojde do Eastcroftu, a najít si nějakou krytou prohlubeň nebo jeskyni, kde by si mohl odpočinout do rána. Ale protože příliš neznal zdejší krajinu, špatně odhadl vzdálenost a blížil se k vesnici, zrovna když byl ve společnosti tří mužů ve zbroji. Kdyby se od nich odpojil teď, necelou hodinku od bezpečí eastcroftských zdí a pohodlí vyhřáté postele, pak by i toho největšího prosťáčka napadlo zeptat se, proč se tak usilovně vyhýbá vesnici? Proto Eragon zatnul zuby a v duchu si nacvičoval smyšlenky, odkud kam putuje a proč.

Slunce viselo dva prsty nad obzorem, když Eragon poprvé spatřil Eastcroft, středně velkou vesnici ohrazenou vysokou palisádou. Když konečně vešel branou dovnitř, už byla skoro tma. Za sebou slyšel strážného, jak se ptá ozbrojenců, jestli za nimi jde ještě někdo další.

„Řekl bych, že ne.“

„To je dobře,“ odpověděl strážný. „Pokud jsou tam opozdilci, budou si muset počkat do zítřka.“ Pak křikl na strážného na protější straně brány: „Zavíráme!“ Společně zavřeli pět metrů vysoké, železem pobité dveře a zatarasili je čtyřmi dubovými trámy silnými jako Eragonova hruď.

Určitě se obávají obléhání, pomyslel si Eragon a pak se usmál své vlastní bláhovosti. Ale kdo v těchto dobách nečeká potíže? Před pár měsíci by si dělal starosti, aby nezůstal v Eastcroftu uvězněný, ale teď si byl jistý, že by opevnění bez potíží přelezl a, pokud by se skryl pomocí kouzla, nepozorovaně by unikl do tmy. Rozhodl se ale zůstat, protože byl unavený a zaklínadlem by mohl přitáhnout pozornost kouzelníků, pokud tu někde poblíž nějací byli.

Než stačil ujít pár kroků blátivou uličkou vedoucí k náměstí, zastavil ho hlídač a přidržel si lucernu u jeho tváře. „Počkat! Tys ještě v Eastcroftu nebyl, co?“

„Dnes jsem tu poprvé,“ přiznal Eragon.

Podsaditý hlídač pokýval hlavou. „A máš tu rodinu nebo přátele, ke kterým se uchýlíš?“

„Ne, nemám.“

„Tak co tě do Eastcroftu přivádí?“

„Nic. Cestuji na jih pro rodinu své sestry, abych ji přivedl zpátky do Dras-Leony.“ Zdálo se, že Eragonův příběh na hlídače moc nezapůsobil. Možná mi nevěří, uvažoval Eragon. Nebo už slyšel tolik podobných vysvětlení, že už ho přestala zajímat.

„Pak potřebuješ hostinec pro pocestné, u hlavní studny. Tam dostaneš jídlo a nocleh. A musím tě upozornit, že tady v Eastcroftu nestrpíme vraždy, krádeže ani smilnění. Máme pořádné klády a šibenice a ty už měly pár nájemníků. Je to jasné?“

„Ano, pane.“

„Pak jdi a hodně štěstí. Ale počkat! Jak se jmenuješ, cizince?“

„Bergan.“

S tím hlídač odkráčel a vrátil se ke své večerní obchůzce. Eragon počkal, dokud několik domů nezakrylo lucernu, kterou hlídač nesl, a pak přešel k vývěsce upevněné nalevo od brány.

Na ní byly nad několika plakátky zločinců přišpendlené dva archy pergamenu skoro metr dlouhé. Jeden zobrazoval Eragona, druhý Rorana a oba na nich byli označeni za vlastizrádce. Eragon si plakáty se zájmem prohlížel a žasl nad nabízenou odměnou: celé hrabství každému, kdo je zajme. Roranova kresba byla hodně věrná, a dokonce na ní byl s vousem, který mu narostl od doby, co utekl z Carvahallu, ale Eragon byl nakreslený tak, jak vypadal před Slavností Krevní smlouvy, kdy měl ještě zcela lidské rysy.

Jak moc se toho změnilo, pomyslel si Eragon.

Nenápadně procházel vesnicí, dokud neobjevil hostinec. Společenská místnost měla nízký strop s trámy od dehtu. Žluté lojové svíce vydávaly tlumené, mihotavé světlo a naplňovaly vzduch několika vrstvami kouře, které se vzájemně prolínaly. Pod nohama Eragonovi křupal písek a rákos. Nalevo od něj stály stoly a židle a veliký krb, kde nějaký hoch otáčel prase na rožni. Naproti stolům byl dlouhý bar, připomínající pevnost se zdviženým padacím mostem, která chránila bečky piva před zástupem žíznivých mužů, kteří na ni útočili ze všech stran.

V místnosti bylo určitě šedesát lidí, takže byla nepříjemně přecpaná. Bouřlivý halas by byl pro Eragona už tak dost nezvyklý po čase stráveném na cestách, ale se svým jemným sluchem měl pocit, jako by stál přímo uprostřed bubnujícího vodopádu. Bylo pro něj těžké soustředit se na nějaký hlas. Jakmile zachytil slovo nebo větu, smetly je útržky jiných hovorů. V jednom koutě trojice potulných pěvců předváděla humornou verzi „Sladké Aethrid z Dauthu“, což ještě přispívalo k všeobecnému rámusu.

Eragon křivil tvář nad tou záplavou hluku a začal se proplétat davem k baru. Chtěl mluvit se šenkýřkou, ale ta byla tak zaměstnaná, že trvalo pět minut, než na něj pohlédla a zeptala se: „Co to bude?“ Přes zpocenou tvář jí visely prameny vlasů.

„Máte volný pokoj nebo aspoň kout, kde bych mohl přespat?“

„To nevím. Na to se zeptejte hostinské. Hned bude dole,“ odpověděla šenkýřka a mávla rukou k řadě tmavých schodů.

Během čekání se Eragon opřel o bar a prohlížel si nesourodou směsici lidí v hostinci. Odhadoval, že tak polovinu tvoří vesničané z Eastcroftu, kteří sem přišli něco popít. Zbytek byli většinou muži a ženy – častokrát celé rodiny – stěhující se do bezpečnějších částí země. Snadno je poznal podle otrhaných košil a špinavých kalhot i toho, jak se choulili na židlích a zírali na každého, kdo se k nim přiblížil. Záměrně se ale vyhýbali tomu, aby pohlédli na poslední a nejmenší skupinu zákazníků: Galbatorixovy vojáky. Muži v červených tunikách byli hlasitější než kdokoli jiný. Smáli se a křičeli a bouchali do stolů obrněnými pěstmi, zatímco do sebe obraceli pivo a osahávali každou dívku, která se lehkovážně rozhodla kolem nich projít.

Chovají se takhle, protože vědí, že se jim nikdo neopováží odporovat, a baví je ukazovat svou sílu? uvažoval Eragon. Nebo proto, že byli donuceni vstoupit do Galbatorixova vojska a snaží se tím opileckým veselím přehlušit pocity hanby a strachu?

Pěvci právě zpívali:

 

Tak hnala se Aethrid v lordově vozu,

vlasy jí vlály, jak spěchala:

„Pusť mého milého, jinak v chlupatou kozu

tě babice promění!“ volala.

Ale lord Edel se zasmál a řek’:

„Koukám, že máš děsnej vztek,

ale ze mě nikdo kozu neudělá!“

 

Dav se posunul, a Eragonovi se tak otevřel výhled na stůl přisunutý ke zdi. U něj seděla osamělá žena s tváří skrytou pod staženou kapucí tmavého cestovního pláště. Kolem ní se tísnili čtyři muži – mohutní, svalnatí farmáři se šlachovitými krky a tvářemi rozpálenými alkoholem. Dva z nich se opírali o stěnu vedle ženy a nakláněli se nad ní, každý z jedné strany, zatímco třetí se na ni zubil ze židle otočené opěradlem dopředu a čtvrtý stál s levou nohou položenou na okraji stolu a opíral se o koleno. Muži mluvili a gestikulovali rozvláčnými pohyby. Ačkoli Eragon neslyšel ani neviděl, co žena řekla, bylo mu jasné, že její reakce farmáře rozčílila, protože se zamračili a začali se naparovat jako kohouti. Jeden z nich jí pohrozil prstem.

Eragonovi připadali jako slušní, pracovití chlapi, kteří však ztratili dobré vychování v hlubinách svých korbelů, což byla chybička, kterou dost často vídal na slavnostech v Carvahallu. Gero si pramálo vážil mužů, kteří neznali správnou míru a v opilosti se veřejně zesměšňovali. „Je to nevhodné,“ říkával. „A co víc, pokud piješ, abys zapomněl na těžký osud, a ne pro potěšení, měl bys to dělat tam, kde tím nebudeš nikoho obtěžovat.“

Muž nalevo od ženy najednou strčil prst pod okraj její kapuce, jako by ji chtěl zvednout. Žena vymrštila pravou ruku tak rychle, že to Eragon stěží postřehl, a sevřela muži zápěstí, pak ho ale pustila a stáhla svou ruku zpět. Eragon pochyboval, že si toho kromě něj někdo v místnosti všiml, dokonce ani muž, kterého se dotkla, to nejspíš nepostřehl.

Kapuce jí spadla na ramena a Eragon ztuhnul úžasem. Ta žena byla člověk, ale připomínala Aryu. Jediný rozdíl byl v jejích očích – byly kulaté a vodorovné, ne sešikmené jako kočičí – a uších, které postrádaly elfské špičky. Byla stejně krásná jako Arya, ale méně exotickým, obyčejnějším způsobem.

Eragon bez váhání zašátral svou myslí směrem k ženě. Musel se dozvědět, kdo to ve skutečnosti je.

Jakmile se dotkl jejího vědomí, učinila proti němu prudký výpad a rozbila jeho obrany. V hlubinách lebky pak uslyšel ohlušující výkřik: Eragone!

Aryo?

Jejich oči se střetly okamžik předtím, než dav znovu zhoustl a zakryl ji.

Eragon vyrazil přes místnost k jejímu stolu a razil si cestu tlačenicí. Když se vynořil z davu, farmáři na něj úkosem pohlédli a jeden řekl: „Jsi pěkný hulvát, když nám sem vpadneš takhle bez pozvání. Raději by ses měl vypařit, nemyslíš?“

Eragon odpověděl, jak nejzdvořileji dovedl: „Zdá se mi, pánové, že dáma by raději zůstala sama. Budete respektovat přání počestné ženy, viďte?“

„Počestné ženy?“ zasmál se ten nejbližší. „Žádná počestná žena necestuje sama.“

„Pak si můžete přestat dělat starosti, protože jsem její bratr a cestujeme za strýcem do Dras-Leony.“

Čtyři muži si vyměnili rozpačité pohledy. Tři z nich začali od Aryi ustupovat, ale ten největší se postavil těsně před Eragona, až cítil ve tváři jeho dech, a řekl: „Já ti tak úplně nevěřím, příteli. Jenom se nás snažíš odehnat, abys s ní mohl být sám.“

Není daleko od pravdy, pomyslel si Eragon.

Pak promluvil tak potichu, aby ho slyšel jen ten muž: „Ujišťuji vás, že je to moje sestra. Pane, nechci se s vámi hádat. Odejdete prosím?“

„Ne, protože podle mě seš prolhanej srab.“

„Pane, buďte rozumný. Není důvod pro takovéhle nepříjemnosti. Noc je ještě mladá a pití a hudby je dost. Nehádejme se kvůli takovému drobnému nedorozumění. To je pod naši úroveň.“

K Eragonově úlevě se muž po pár vteřinách uklidnil a opovržlivě si odfrkl. „Stejně bych se nepral s mládětem, jako jsi ty,“ řekl. Otočil se a odtáhl se svými přáteli k baru.

Eragon se pak posadil za stůl vedle Aryi, ale stále upíral oči do davu. „Co tady děláš?“ zeptal se a skoro přitom nepohnul rty.

„Hledám tě.“

Překvapeně na ni pohlédl a ona povytáhla zaoblené obočí. Přelétl očima zpátky na hustý zástup lidí a s předstíraným úsměvem se zeptal: „Jsi sama?“

„Už ne… Pronajal sis na noc postel?“

Zakroutil hlavou.

„Dobrá. Už mám pokoj. Můžeme si tam promluvit.“

Společně vstali a on ji následoval po schodech vedoucích ze zadní části místnosti. Sešlapané stupínky jim vrzaly pod nohama, když stoupali do chodby ve druhém podlaží. Zašlou, dřevem obloženou chodbu osvětlovala jediná svíce. Arya ho dovedla k posledním dveřím napravo a z širokého rukávu pláště vytáhla železný klíč. Odemkla dveře, vešla do pokoje a počkala, až Eragon vstoupí za ní, a pak dveře znovu zavřela a zabezpečila.

Oknem v olověném rámu naproti Eragonovi pronikalo dovnitř tlumené oranžové světlo. Záře vycházela z lucerny zavěšené na protější straně náměstí. Ve skromném světle dokázal rozeznat siluetu olejové lampy na nízkém stolku vpravo od sebe.

„Brisingr,“ zašeptal Eragon a zapálil knot jiskřičkou ze svého prstu.

Dokonce i se zapálenou lampou bylo v pokoji stále temno. Měl stejné obložení jako chodba a kaštanově zbarvené dřevo pohlcovalo většinu světla, které na něj dopadalo, takže se místnost zdála malá a stísněná, jako by se dovnitř tlačila obrovská váha. Kromě stolku byla jediným kusem nábytku úzká postel s přikrývkou hozenou přes potah. Na matraci ležel malý ranec s věcmi.

Eragon a Arya stanuli proti sobě. Eragon si stáhl pruh látky, jímž si ovázal hlavu, a Arya si rozepnula brož, která jí držela plášť kolem ramen, a odložila oblečení na postel. Měla na sobě listově zelené šaty – první šaty, ve kterých ji Eragon kdy viděl.

To, že si vyměnili typické rysy dvou ras, byl pro Eragona zvláštní zážitek – on teď vypadal jako elf a ona jako člověk. Proměna nijak nesnížila jeho úctu k ní, ale díky tomu se v její přítomnosti cítil příjemněji, protože už se tolik nelišili.

První prolomila ticho Arya. „Safira říkala, že jsi zůstal v Království, abys zabil posledního ra’zaka a prozkoumal zbytek Helgrindu. Je to pravda?“

„Je to část pravdy.“

„A jaká je celá pravda?“

Eragon věděl, že žádná polopravda by ji neuspokojila. „Slib mi, že bez mého svolení nikomu nevyzradíš, co ti teď řeknu.“

„Slibuji,“ řekla ve starověkém jazyce.

Pak jí vyprávěl, jak našel Slouna, proč se rozhodl nevzít ho zpátky k Vardenům, jakou kletbu na něj uvalil a o řezníkově možnosti se napravit – aspoň částečně – a získat zpátky zrak. Nakonec vše uzavřel slovy: „Ať se stane cokoli, Roran s Katrinou se nikdy nesmí dozvědět, že je Sloun stále naživu. Pokud by k tomu došlo, způsobilo by to nesmírné potíže.“

Arya si sedla na okraj postele a dlouho upírala pohled na lampu a její poskakující plamen. Pak řekla: „Měl jsi ho zabít.“

„Možná, ale nedokázal jsem to.“

„To, že ti úkol připadá ohavný, není žádný důvod, aby ses mu vyhýbal. Zachoval ses jako zbabělec.“

Eragona se její obvinění dotklo. „Skutečně? Každý, kdo má nůž, by byl mohl Slouna zabít. Co jsem udělal já, bylo daleko těžší.“

„Fyzicky ano, ale ne morálně.“

„Nezabil jsem ho, protože mi to nepřipadalo správné.“ Eragon se soustředěním zamračil, když hledal nejvhodnější slova. „Nebál jsem se… to ne. Ne po tom, co jsem byl v bitvě… Šlo o něco jiného. Budu zabíjet ve válce. Ale nebudu rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Nejsem na to dost zkušený ani moudrý… Každý člověk má hranici, kterou nepřekročí, Aryo, a já jsem našel tu svou, když jsem se podíval na Slouna. I kdybych zajal samotného Galbatorixe, nezabil bych ho. Vzal bych ho k Nasuadě a králi Orrinovi, a teprve kdyby ho oni odsoudili k smrti, pak bych mu s radostí setnul hlavu. Říkej si tomu klidně slabost, ale takový prostě jsem a nebudu se za to omlouvat.“

„Pak tedy budeš nástrojem, který ovládají druzí?“

„Budu sloužit lidem nejlépe, jak umím. Nikdy jsem se nechtěl stát vůdcem. Alagaësie nepotřebuje dalšího despotického krále.“

Arya si promnula spánky. „Proč s tebou musí být všechno tak složité, Eragone? Ať se vrtneš kamkoli, vždycky se dostaneš do nějakých potíží. Jako by ses snažil prolézt každým trním v zemi.“

„Tvoje matka říkala skoro to samé.“

„To se nedivím… Raději už to necháme být. Ani jeden z nás stejně nezmění svůj názor a máme naléhavější starosti než se hádat o spravedlnosti a morálce. Ale do budoucna bys udělal dobře, kdyby sis zapamatoval, kdo jsi a co znamenáš pro celou Alagaësii.“

„Na to jsem nikdy nezapomněl.“ Eragon se odmlčel a čekal na její odpověď, ale Arya ponechala jeho prohlášení bez komentáře. Sedl si na okraj stolu a řekl: „Víš, nemusela jsi mě jít hledat. Byl jsem v pořádku.“

„Samozřejmě, že jsem musela.“

„Jak jsi mě našla?“

„Odhadla jsem, kterou cestou by ses mohl z Helgrindu dát. Naštěstí mě můj odhad dovedl čtyřicet mil odsud, což bylo dost blízko, abych tě vystopovala podle šepotu země.“

„Tomu nerozumím.“

„Jezdec nechodí po tomhle světě bez povšimnutí, Eragone. Ti, kdo mají uši a oči, mohou známky o jeho přítomnosti snadno vyčíst. Ptáci zpívají o tvém příchodu, zvířata cítí tvou vůni a samotné stromy a tráva si pamatují tvůj dotek. Pouto mezi Jezdcem a drakem je tak mocné, že ti, kdo jsou vnímaví k silám přírody, ho cítí.“

„Někdy mě budeš muset tenhle trik naučit.“

„Nejde o trik, pouze o umění vnímat to, co už kolem tebe je.“

„Proč jsi ale přišla do Eastcroftu? Bylo by bezpečnější, abychom se setkali mimo vesnici.“

„Okolnosti mě k tomu donutily a předpokládám, že stejně tak i tebe. Ty jsi sem přece nepřišel dobrovolně?“

„Ne…“ Protáhl si záda, utahaný z celodenního cestování. Potlačil zívnutí, mávl rukou k jejím šatům a zeptal se: „Už jsi konečně odložila košili a kalhoty?“

Arye po tváři přelétl úsměv. „Jenom na tenhle výlet. I když jsem mezi Vardeny žila déle, než si dokážeš představit, stále zapomínám, jak lidé trvají na odlišování žen od mužů. Nikdy bych nemohla přijmout vaše zvyky, i když jsem se tak docela jako elf také nechovala. Kdo mi ale měl říkat, co mám dělat? Moje matka? Ta byla na druhém konci Alagaësie.“ Pak se Arya zarazila, jako by řekla víc, než chtěla. Po malé chvíli pokračovala. „Každopádně jsem brzy poté, co jsem opustila Vardeny, měla nepříjemné setkání s párem pasáků dobytka a hned potom jsem ukradla tyhle šaty.“

„Sluší ti.“

„To je jedna z výhod kouzelníků – nikdy nemusíš čekat na krejčího.“

Eragon se chvíli smál. Pak se zeptal: „Co teď?“

„Teď si odpočineme. Než zítra vyjde slunce, vyklouzneme z Eastcroftu a nikdo na to nepřijde.“

*

Té noci Eragon ležel u dveří, zatímco Arya získala postel. Tohle uspořádání nebylo ani tak důsledkem Eragonovy podřízenosti nebo zdvořilosti – i když by byl jistě trval na tom, aby Arya dostala postel – ale spíše opatrnosti. Kdyby totiž náhodou někdo vpadl do pokoje, bylo by divné, kdyby ženu našel na zemi.

Jak prázdné hodiny ubíhaly, Eragon zíral na trámy nad sebou a očima zkoumal praskliny ve dřevě; nedokázal uklidnit své rozjitřené myšlenky. Vyzkoušel všechny možné způsoby, jak se uvolnit, ale v duchu se stále vracel k Arye – k jejich překvapivému setkání, jejím poznámkám o potrestání Slouna a především k tomu, co k ní cítí. Ve svých citech k ní se vlastně úplně nevyznal. Toužil s ní být, ale ona ho přece odmítla, a to poskvrnilo jeho náklonnost bolestí a vztekem a také pocitem marnosti, protože i když odmítal přijmout, že se jí dvoří beznadějně, nevěděl, co s tím dál.

Hruď se mu svírala touhou, když poslouchal Aryino tlumené oddechování. Trýznilo ho, že je u ní tak blízko, a přitom se k ní nemůže přiblížit. Mezi prsty zkroutil lem tuniky a přál si, aby se s tím dalo dělat něco jiného než se smířit s nepříjemným osudem.

Dlouho do noci zápolil se svými vzpurnými pocity, dokud ho nakonec nezmohla únava a nenechal se unášet do vřelého objetí svých bdělých snů. Tam se potuloval několik hodin, dokud hvězdy nezačaly pohasínat a nepřišel čas, aby s Aryou opustili Eastcroft.

Společně otevřeli okno a seskočili čtyři metry z parapetu na zem, což není pro elfy žádná výška. Jakmile Arya dopadla na zem, chytila si sukni, aby kolem ní nevlála. Přistáli pár palců od sebe a okamžitě vyběhli mezi domy směrem k palisádě.

„Lidé si budou lámat hlavu, kam jsme zmizeli,“ utrousil Eragon mezi skoky. „Možná jsme měli počkat a odejít jako normální pocestní.“

„Nebezpečnější by bylo zůstat. Za ten pokoj jsem zaplatila. To je jediné, o co se hostinská opravdu zajímá. Je jí jedno, jak časně ráno jsme se vyplížili.“ Na pár vteřin se rozdělili, aby oběhli zchátralý vůz, a pak Arya dodala: „Nejdůležitější je být stále v pohybu. Pokud budeme někde otálet, král nás určitě najde.“

Když dorazili k vnějšímu opevnění, Arya kolem něj chvíli obcházela, dokud nenašla kůl, který trochu vyčníval. Obtočila kolem něj ruce a zatáhla, aby zjistila, zda je dobře upevněný. Sloupek se zakýval a zarachotil o okolní kůly, ale jinak držel.

„Ty první,“ pobídla ho Arya.

„Prosím, až po tobě.“

S netrpělivým povzdechem ukázala na svůj živůtek. „Šaty jsou poněkud vzdušnější než kamaše, Eragone.“

Do tváří se mu vehnalo horko, když mu došlo, jak to myslela. Natáhl paže nad hlavu, pevně sevřel kůl a šplhal na palisádu a podpíral se přitom koleny a chodidly. Na vršku zastavil a zabalancoval na špičkách zaostřených kůlů.

„Skoč,“ zašeptala Arya.

„Ne, dokud nebudeš u mě.“

„Nebuď tak…“

„Hlídač!“ zavolal tiše Eragon a ukázal. Ve tmě mezi dvěma nedalekými domy se vznášela lucerna. Jak se světlo blížilo, z šera se vynořila pozlacená silueta muže. V jedné ruce nesl vytasený meč.

Arya tiše jako duch sevřela kůl a pouze silou paží se přitahovala k Eragonovi. Vypadalo to, jako by nahoru klouzala pomocí kouzla. Když byla dost blízko, Eragon ji chytil za pravé předloktí, zvedl ji nad ostatní kůly a postavil ji vedle sebe. Když hlídač procházel pod nimi, seděli na palisádě jako dva podivní ptáci, nehybně a se zatajeným dechem. Zahoupal lucernou na obě strany a pátral po vetřelcích.

Nedívej se na zem, prosil ho v duchu Eragon. A nedívej se ani nahoru.

O chvíli později hlídač zasunul meč do pochvy, pokračoval v obchůzce a něco si pro sebe broukal.

Eragon s Aryou beze slova seskočili na druhou stranu palisády. Brnění v Eragonově ruksaku zarachotilo, jak dopadl na násep porostlý trávou a skulil se, aby zmírnil náraz. Okamžitě vyskočil na nohy, přikrčil se a s Aryou v patách uháněl šedivou krajinou od Eastcroftu. Když obcházeli farmy kolem vesnice, drželi se v úžlabinách a vyschlých říčních korytech. Několikrát na ně vyběhli rozhořčení psi, aby protestovali proti vetřelcům ve svém teritoriu. Eragon se je snažil uklidnit, ale přestali štěkat až tehdy, když je ujistil, že s Aryou prchají před jejich hrozivými zuby a drápy. Psi potěšeně vrtěli ocasem a pelášili zpátky do stodol, kůlen a verand, aby opět stanuli na stráži svých panství. Jejich samolibá sebejistota Eragona pobavila.

Posléze zastavili u ohořelého pařezu asi pět mil od Eastcroftu, když už bylo jasné, že je nikdo nepronásleduje. Arya si klekla a vyhrábla ze země před sebou několik hrstí hlíny. „Adurna rïsa,“ zašeptala. Z okolní půdy mdlým pramínkem vytryskla voda a proudila do díry, kterou vyhloubila. Elfka čekala, dokud voda nenaplnila prohlubeň, pak řekla: „Letta,“ a proud se zastavil.

Vyslovila zaklínadlo pro nazírání a na hladině nehybné vody se objevila Nasuadina tvář. Arya ji pozdravila. „Má paní,“ připojil se Eragon a uklonil se.

„Eragone,“ odpověděla. Vypadala unaveně a měla propadlé tváře, jako by byla delší dobu nemocná. Z drdolu jí vystřelil pramen vlasů a stočil se do pevného uzlíku nad čelem. Eragon na její paži zahlédl dlouhou řadu obvazů, když si přejela rukou po čele, aby urovnala nepoddajné vlasy. „Jsi v bezpečí, chvála Gokukarovi. Tolik jsme se báli.“

„Promiň, že jsem ti způsobil starost, ale měl jsem své důvody.“

„Až přijedeš, budeš mi je muset vysvětlit.“

„Jak si přeješ,“ řekl. „Jak ses zranila? Napadl tě někdo? Proč tě někdo z Du Vrangr Gata nevyléčil?“

„Nařídila jsem jim, aby mě nechali být. A důvod ti zas vysvětlím já, až přijedeš.“ Eragon byl zcela zmatený, ale přikývl a spolkl další otázky. Arye Nasuada řekla: „Jsem ohromená – tys ho našla! Nebyla jsem si jistá, že to dokážeš.“

„Usmálo se na mě štěstí.“

„Možná, ale spíš věřím tomu, že stejně důležité jako velkorysost štěstěny byly tvoje schopnosti. Za jak dlouho budete zpátky?“

„Za dva tři dny, pokud nenastanou nepředvídané potíže.“

„Dobrá. Budu vás tedy čekat. Odnynějška si přeji, abyste se vždy se mnou spojili aspoň jedenkrát před polednem a jedenkrát před soumrakem. Pokud se mi neozvete, budu předpokládat, že vás zajali, a vyšlu Safiru se záchranným oddílem.“

„Možná nebudeme mít pokaždé dost soukromí, abychom mohli kouzlit.“

„Najděte si způsob, jak ho získat. Potřebuji vědět, kde jste a zda jste v pořádku.“

Arya na okamžik zauvažovala a potom řekla: „Pokud to bude možné, udělám, co žádáš, ale ne pokud bych tím uvedla Eragona do nebezpečí.“

„Dobrá.“

Eragon využil následující přestávky v rozhovoru a zeptal se: „Nasuado, je Safira někde nablízku? Chtěl bych s ní mluvit… Neviděli jsme se od Helgrindu.“

„Před hodinou odletěla prozkoumat hranice. Udržíš naše spojení, než zjistím, jestli se už vrátila?“

„Jdi,“ pobídla ji Arya.

Jediným krokem Nasuada vystoupila z jejich zorného pole a zanechala po sobě neměnný obraz stolu a židlí uvnitř červeného velitelského stanu. Celkem dlouho Eragon sledoval nitro stanu, ale pak se ho zmocnil neklid a očima sklouzl na Aryinu šíji. Husté černé vlasy jí spadly k jedné straně a odkryly pás hladké pokožky hned nad límcem jejích šatů. To ho po větší část čekání ochromilo, až se konečně pohnul a opřel se o ohořelý pařez.

Vtom se ozvalo zapraskání dřeva a pak kalužinu vody zakrylo moře třpytivých modrých šupin, když se Safira začala cpát do stanu. Eragon nedokázal říct, kterou její část vidí; byl to takový malý kousek. Šupiny se sklouzly po kaluži a on zahlédl spodní stranu stehna, pak osten na jejím ocase, neforemnou membránu složeného křídla a pak lesklou špičku zubu, jak se pořád otáčela a kroutila ve snaze najít polohu, z níž by mohla pohodlně sledovat zrcadlo, které Nasuada používala pro nazírání. Ze znepokojivého hluku, který se ozýval zpoza Safiry, Eragon usoudil, že rozbila většinu nábytku. Nakonec se usadila, přiblížila hlavu k zrcadlu, takže jedno obrovské safírové oko zabíralo celý obraz, a pohlédla na Eragona.

Celou minutu se na sebe dívali a žádný z nich se ani nepohnul. Eragona překvapilo, jak se mu ulevilo, že ji zase vidí. Od chvíle, co se rozdělili, se necítil opravdu v bezpečí.

„Chybělas mi,“ zašeptal.

Jednou mrkla.

„Nasuado, jsi tam ještě?“

Odněkud zprava od Safiry se k němu donesla tlumená odpověď. „Ano, jakž takž.“

„Byla bys tak laskavá a přetlumočila mi Safiřiny poznámky?“

„Udělám to opravdu ráda, ale v tuhle chvíli jsem zaháknutá mezi křídlem a tyčí a asi se jen tak nedostanu k zrcadlu. Možná mě špatně uslyšíš. Pokud však se mnou budeš mít trpělivost, pokusím se o to.“

„Zkus to, prosím.“

Nasuada byla několik okamžiků zticha a pak se tónem tolik podobným tomu Safiřinu, že se Eragon skoro zasmál, zeptala: „Jsi v pořádku?“

„Jsem zdravý jako řípa. A ty?“

„Srovnávat mě s řepou by bylo směšné a taky urážlivé, ale cítím se stejně dobře jako vždy, jestli se ptáš na tohle. Jsem ráda, že je s tebou Arya. Je dobře, že je s tebou někdo rozumný, kdo ti bude krýt záda.“

„Souhlasím. Pomoc je vždy vítaná, když jsi v nebezpečí.“ I když byl Eragon vděčný, že se Safirou spolu mohou mluvit, byť nepřímo, takovýto rozhovor mu připadal jako chabá náhražka volné výměny myšlenek a pocitů, jakou používali, když byli v těsné blízkosti. Navíc když jejich hovor poslouchala Arya s Nasuadou, nechtělo se Eragonovi mluvit o tématech osobnější povahy, jako třeba jestli mu Safira odpustila, že ji donutil, aby ho nechala v Helgrindu. Safira se očividně zdráhala stejně jako on, protože se tomuto tématu také vyhýbala. Povídali si o jiných, bezvýznamných událostech a pak se rozloučili. Než Eragon ukročil od kaluže, dotkl se prsty rtů a neslyšně vyslovil: Promiň.

Kolem obou malých šupin, které lemovaly Safiřino oko, se objevila mezírka, jak svaly pod nimi změkly. Dlouze a pomalu mrkla a on věděl, že jeho zprávě rozuměla a nemá mu to za zlé.

Když se rozloučili s Nasuadou, Arya ukončila kouzlo a vstala. Hřbetem ruky si sklepala prach z šatů.

Mezitím se Eragon neklidně zavrtěl, byl ještě netrpělivější než předtím. V této chvíli si nepřál nic jiného tolik jako utíkat přímo za Safirou a schoulit se s ní u ohně.

„Tak zas vyrazíme,“ řekl místo toho už za chůze.