ČTYŘI ÚDERY NA BUBEN

 

EEragon se předklonil a každý sval v těle měl napjatý, když bělovlasá trpasličí žena Hadfala, vůdkyně Dûrgrimst Ebardac, vstala od stolu, kolem něhož se shromáždily klany, a vyslovila krátkou větu v rodné řeči.

Hûndfast zamumlal Eragonovi do levého ucha: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Orika jako našeho nového krále.“

Eragon vypustil zadržovaný dech. Jeden. Aby se vůdce klanu stal vládcem trpaslíků, musel získat většinu hlasů. Pokud by nikdo nedosáhl takového výsledku, pak by byl podle trpasličího práva z další volby vyloučen vůdce klanu s nejnižším počtem hlasů a shromáždění by se mohlo odročit až o tři dny, než by se znovu hlasovalo. Takhle by se pokračovalo podle potřeby, až by některý vůdce klanu získal nezbytnou většinu a shromáždění by mu vzápětí přísahalo věrnost jakožto svému novému panovníkovi. Vzhledem k tomu, do jaké časové tísně se Vardenové dostali, Eragon vroucně doufal, že volba nebude vyžadovat víc než jedno kolo, a kdyby přece jen bylo potřeba další hlasování, že trpaslíci nebudou trvat na přerušení jednání na víc než pár hodin. V opačném případě by totiž nejspíš ve své netrpělivosti rozbil kamenný stůl uprostřed místnosti.

Že Hadfala, první hlasující vůdkyně klanu, vsadila na Orika, bylo dobré znamení. Hadfala před útokem na Eragonův život podporovala Gannela z Dûrgrimst Quan. Pokud se přesunula Hadfalina podpora, pak bylo také možné, že by i další člen Gannelovy skupiny – konkrétně Grimstborith Ûndin – mohl dát hlas Orikovi.

Další od stolu povstal Gáldhiem z Dûrgrimst Feldûnost, který byl tak malý, že když seděl, byl vyšší než vestoje. „Jménem svého klanu,“ prohlásil důležitě, „hlasuji pro Grimstborith Nada jako našeho nového krále.“

Orik natočil hlavu ke straně, ohlédl se na Eragona a polohlasem mu sdělil: „Nu, tak to jsme čekali.“

Eragon přikývl a pohlédl k Nadovi. Trpaslík s kulatou tváří si hladil konec žlutého plnovousu a zdál se sám se sebou spokojený.

Pak Manndrâth z Dûrgrimst Ledwonnû oznámil: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Orika jako našeho nového krále.“ Orik mu kývnutím poděkoval a Manndrâth odpověděl právě tak, až mu špička dlouhého nosu poskočila.

Když se Manndrâth posadil, Eragon a všichni ostatní pohlédli na Gannela a v místnosti se rozhostilo takové ticho, že Eragon slyšel i dech trpaslíků. Jako vůdce náboženského klanu Quan a velekněz Gûntery, krále trpasličích bohů, zastával Gannel ve své rase významné postavení. Ať se rozhodl jakkoli, bylo pravděpodobné, že volí budoucího krále.

„Jménem svého klanu,“ řekl Gannel, „hlasuji pro Grimstborith Nada jako našeho nového krále.“

Mezi trpaslíky, kteří vše sledovali od stěn kruhové místnosti, se ozvala vlna tlumených výkřiků a Nado vypadal ještě spokojeněji. Eragon zatnul propletené ruce a tiše zaklel.

„Ještě to nevzdávej, hochu,“ zamumlal Orik. „Ještě se z toho můžeme dostat. Už se stalo, že grimstborith klanu Quan prohrál hlasování.“

„Jak často se něco takového stává?“ zašeptal Eragon.

„Celkem často.“

„Kdy se to stalo naposledy?“

Orik se zavrtěl a odvrátil pohled. „Před osmi sty dvaceti čtyřmi lety, když královna…“

Zmlkl, když Ûndin z Dûrgrimst Ragni Hefthyn prohlásil: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Nada jako našeho nového krále.“

Orik zkřížil paže. Eragon viděl jeho tvář jenom z profilu, ale bylo zjevné, že se trpaslík mračí.

Eragon skousl vnitřek tváře, zíral na vzorovanou podlahu a počítal hlasy, které už byly dány, stejně jako ty, na které se ještě čekalo, a snažil se určit, zda Orik ještě může volbu vyhrát. I za těch nejpříznivějších okolností by to bylo těsné. Eragon pevněji sevřel ruce, až se mu nehty zaryly do dlaní.

Thordris z Dûrgrimst Nagra vstala a přehodila si dlouhý, tlustý cop přes jednu paži. „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Orika jako našeho nového krále.“

„To máme tři tři,“ řekl Eragon tiše. Orik přikývl.

Teď byl na řadě Nado. Vůdce Dûrgrimst Knurlcarathn si dlaní uhladil plnovous a usmál se na shromáždění s dravým zábleskem v oku. „Jménem svého klanu dávám hlas sobě, jako novému králi nás všech. Pokud se stanu králem, slibuji, že zbavím naši zemi cizáků, kteří ji znečistili, a slibuji, že naše zlato a bojovníci budou sloužit k ochraně našeho vlastního lidu a ne na ochranu elfů, lidí a urgalů. To přísahám na čest své rodiny.“

„Čtyři ku třem,“ poznamenal Eragon.

„Hmm,“ podotkl Orik. „Myslím, že bychom od Nada žádali příliš, kdybychom chtěli, aby volil kohokoli jiného než sebe.“

Freowin z Dûrgrimst Gedthrall si přestal vyřezávat, napůl zvedl mohutné tělo ze židle a s pohledem zabodnutým do stolu řekl šeptavým barytonem: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Nada jako našeho nového krále.“ Pak si sedl zpátky do židle a znovu se pustil do vyřezávání krkavce, aniž by si všímal vlny překvapení, která se přehnala místností.

Nadův výraz přešel ze spokojenosti do samolibosti.

„Barzûl,“ zavrčel Orik a zamračil se ještě víc. Jeho křeslo zapraskalo, když zatlačil předloktími o opěrky, až mu šlachy na rukou napětím ztuhly. „Ten zrádce s falešnou tváří. Slíbil, že bude volit mě!“

Eragonovi se sevřel žaludek. „Proč by tě zrazoval?“

„Dvakrát denně navštěvuje Sindriin chrám. Měl jsem vědět, že nepůjde proti Gannelovi. Pche! Tohle mi Gannel dělá pořád. Já…“ V tu chvíli se pozornost shromáždění klanů obrátila k Orikovi. Orik skryl hněv, vstal a pohlédl podél stolu na každého z ostatních vůdců klanů a ve svém vlastním jazyce řekl: „Jménem svého klanu hlasuji pro sebe jako našeho nového krále. Pokud se jím stanu, slibuji, že svému lidu přinesu zlato a slávu a svobodu žít nad zemí beze strachu z toho, že Galbatorix zničí naše domovy. To přísahám na čest své rodiny.“

„Pět ku čtyřem,“ řekl Eragon Orikovi, když se vrátil na své místo. „Ale ne pro nás.“

Orik odsekl. „Umím počítat, Eragone.“

Eragon si položil lokty na kolena a očima těkal z jednoho trpaslíka na druhého. Sžírala ho touha zasáhnout. Nevěděl jak, ale cítil, že když je tolik v sázce, měl by najít způsob, jak zajistit, aby se Orik stal králem, a tedy aby trpaslíci i nadále pomáhali Vardenům v jejich boji proti Království. Ovšem ať se snažil sebevíc, nenapadlo ho nic jiného než sedět a čekat.

Další, kdo povstal, byl Havard z Dûrgrimst Fanghur. Havard měl bradu přitisknutou k hrudní kosti, vyšpulil rty a se zamyšleným výrazem poklepal na stůl dvěma prsty, které mu zbývaly na pravé ruce. Eragon se posunul dopředu na židli a srdce mu bušilo jako o závod. Dodrží svou dohodu s Orikem? uvažoval Eragon.

Havard znovu poklepal na stůl a pak plácl do kamene dlaní. Zvedl bradu a řekl: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Orika jako našeho nového krále.“

Eragon pocítil nesmírné uspokojení, když sledoval, jak Nado vykulil oči a poté zaskřípal zuby a zacukal mu sval na tváři. „Ha!“ zamumlal Orik. „Teď máš bodlák ve vousech.“

Poslední dva vůdci klanů, kteří ještě měli hlasovat, byli Hreidamar a Íorûnn. Zdálo se, že Hreidamar – podsaditý, svalnatý grimstborith Dûrgrimst Urzhad – se v té situaci cítí nesvůj, zatímco Íorûnn – z Dûrgrimst Vrenšrrgn, Válečných vlků – si přejížděla koncem špičatého nehtu po srpkovité jizvě na levé lícní kosti a usmívala se jako samolibá kočka.

Eragon zatajil dech, když čekal, co ti dva řeknou. Pokud bude Íorûnn hlasovat pro sebe, pomyslel si, a pokud ji Hreidamar stále podporuje, pak bude muset volba pokračovat druhým kolem. Neměla by k tomu však jiný důvod, než že by chtěla natahovat jednání, protože pokud vím, sama by z dalšího zpoždění neměla žádný užitek. V tuhle chvíli už nemůže doufat, že se stane královnou. Její jméno by před začátkem druhého kola vyloučili z dalšího výběru a pochybuji, že by byla tak hloupá, aby promarnila moc, kterou teď má, jenom proto, aby se mohla jednou chlubit vnoučatům, že kdysi byla kandidátkou na trůn. Ale pokud se od ní Hreidamar odkloní, pak volba zůstane napínavá a my budeme pokračovat druhým kolem, bez ohledu… Sakra! Kdybych tak mohl nazírat budoucnost! Co když Orik prohraje? Měl bych pak ovládnout shromáždění klanů násilím? Mohl bych uzavřít místnost, aby nikdo nemohl vstoupit ani odejít, a pak… Ale ne, to by bylo…

Íorûnn přerušila Eragonovy myšlenky tím, že kývla na Hreidamara, a pak namířila svůj pohled pod těžkými víčky k Eragonovi, takže si připadal jako plemenný býk, kterého si trpasličí žena prohlíží. Kroužky Hreidamarovy drátěné košile zacinkaly, když vstal a řekl: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Orika jako našeho nového krále.“

Eragonovi se sevřelo hrdlo.

Íorûnniny červené rty se pobaveně zkroutily, vlnivým pohybem vstala ze židle a tichým, nakřáplým hlasem prohlásila: „Jsem to, jak vidno, já, kdo má rozhodnout o výsledku dnešního setkání. Velmi pozorně jsem poslouchala tvoje argumenty, Nado, i tvoje, Oriku. I když jste oba vyslovili názory na mnoho věcí, s nimiž souhlasím, nejdůležitější záležitostí, kterou musíme rozhodnout, je, zda se vložíme do boje Vardenů proti Království. Kdyby se jednalo pouze o válku mezi znepřátelenými klany, bylo by mi jedno, která strana vyhraje, a jistě bych nezvažovala obětování našich bojovníků ve prospěch cizinců. To však není tento případ. Zdaleka ne. Pokud Galbatorix vyjde z téhle války jako vítěz, ani Beorské hory nás neuchrání před jeho hněvem. Pokud má naše říše přežít, musíme přispět k tomu, aby byl Galbatorix svržen. Navíc si myslím, že skrývat se v jeskyních a tunelech, zatímco ostatní rozhodují o osudu Alagaësie, se nehodí k rase tak staré a mocné, jako je ta naše. Až se budou psát kroniky o tomto období, chceme, aby v nich stálo, že jsme bojovali po boku lidí a elfů, jako dávní hrdinové, nebo že jsme seděli a krčili se v našich síních jako vyplašení sedláci, zatímco za našimi dveřmi zuřila válka? Pokud jde o mne, já znám odpověď.“ Íorûnn pohodila hlavou dozadu a pak prohlásila: „Jménem svého klanu hlasuji pro Grimstborith Orika jako našeho nového krále!“

Nejstarší z pěti vykladačů zákona, kteří stáli u kruhové zdi, udělal krok vpřed, bouchl koncem naleštěné hole do kamenné podlahy a oznámil: „Oslavujte krále Orika, třiačtyřicátého krále Tronjheimu, Farthen Dûru a každého knurla nad a pod Beorskými horami!“

„Sláva králi Orikovi!“ zaburácelo shromáždění klanů, které za hlasitého šustění šatů a rachocení brnění povstalo. Eragonovi se točila hlava, ale udělal totéž, protože si uvědomil, že je teď v přítomnosti příslušníka královské rodiny. Pohlédl na Nada, ale trpaslíkova tvář se proměnila v nečitelnou masku.

Bělovousý vykladač zákona znovu udeřil holí o podlahu. „Ať písaři okamžitě zaznamenají rozhodnutí shromáždění klanů a nechají zprávu rozšířit po celé říši. Poslové! Sdělte kouzelníkům s dálnými zrcadly, co se tu dnes událo, a pak vyhledejte strážce hory a řekněte jim: ‚Čtyři údery na buben. Čtyři údery a napřáhněte se paličkami tak jako nikdy v životě, neboť máme nového krále. Čtyři údery takové sily, že se sám Farthen Dûr rozezní těmito zprávami.‘ Řekněte jim to, tím vás pověřuji. Jděte!“

Když poslové odešli, Orik vstal ze židle, chvíli stál a hleděl na trpaslíky kolem sebe. Jeho výraz Eragonovi připadal poněkud zmámený, jako by ve skutečnosti nečekal, že korunu opravdu získá. „Za tuhle obrovskou zodpovědnost,“ pravil slavnostně, „vám děkuji.“ Odmlčel se a po chvíli pokračoval: „Mým jediným záměrem je teď rozvoj našeho národa a o tento cíl budu neúnavně usilovat až do dne, kdy se vrátím do kamene.“

Pak vůdci klanů jeden po druhém vystoupili, klekli si před Orika a přísahali mu svou oddanost jako věrní poddaní. Když přišel čas, aby přísahal Nado, trpaslík vůbec nedal najevo své pocity, ale jen monotónně odříkal přísahu a slova mu padala z úst jako olověné tyče. Jakmile skončil, shromážděním klanů proběhla zjevná vlna úlevy.

Po složení přísah Orik vydal výnos, který stanovil, že se jeho korunovace bude konat příštího rána, a pak se svým doprovodem odešel do vedlejší místnosti. Tam Eragon pohlédl na Orika a Orik na Eragona a ani jeden z nich nepromluvil, dokud se na Orikově tváři neobjevil široký úsměv a nerozesmál se, až mu zrudly tváře. Eragon se smál s ním, chytil ho za předloktí a objal ho. Orikovy stráže a rádci se shromáždili kolem nich, plácali Orika po ramenou a se srdečnými výkřiky mu blahopřáli.

Eragon pustil Orika a poznamenal: „Nečekal jsem, že se Íorûnn postaví na naši stranu.“

„Ani já ne. Jsem rád, že to udělala, i když se to tím tedy pěkně komplikuje.“ Orik se ušklíbl. „Předpokládám, že ji za její podporu budu muset odměnit přinejmenším místem ve své radě.“

„To by mohlo být k dobru věci!“ řekl Eragon a snažil se, aby ho v tom rozruchu bylo slyšet. „Pokud Vrenšrrgn dostojí svému jménu, budeme je velmi potřebovat, než dorazíme k bránám Urû’baenu.“

Orik se chystal odpovědět, ale pak se podlahou, stropem a vzduchem v místnosti rozezněl dlouhý, hluboký, hrozivě dunivý tón, ze kterého Eragonovi vibrovaly kosti. „Poslouchejte!“ vykřikl Orik a zvedl ruku. Skupina utichla.

Hluboký tón zazněl celkem čtyřikrát a s každým opakováním otřásl místností, jako by nějaký obr bouchal do stěny Tronjheimu. Potom Orik řekl: „Nikdy bych nemyslel, že uslyším Dervské bubny, jak oznamují mé zvolení králem.“

„Jak velké jsou ty bubny?“ zeptal se užasle Eragon.

„Skoro patnáct metrů v průměru, pokud mi paměť slouží.“

Eragonovi připadalo, že ačkoli jsou trpaslíci vzrůstem nejmenší z ras, vystavěli největší díla v Alagaësii, což mu připadalo zvláštní. Možná, pomyslel si, se pak sami necítí tak malí, když vytvářejí tak obrovské věci. Už svou teorii málem předložil Orikovi, ale na poslední chvíli usoudil, že by ho tím mohl urazit, a tak raději držel jazyk za zuby.

Orikův doprovod se shlukl kolem svého vůdce a začali se radit v trpasličím jazyce. Často mluvili jeden přes druhého v hlučné změti hlasů a Eragon, který se chtěl Orika ještě na něco zeptat, zjistil, že ho odtlačili do kouta. Snažil se trpělivě čekat na přestávku v rozhovoru, ale po pár minutách začalo být zřejmé, že trpaslíci jen tak nepřestanou zahrnovat Orika otázkami a radami, protože takové, jak usoudil, už jsou jejich rozhovory.

Proto Eragon řekl: „Orik Könungr,“ a naplnil slovo starověkého jazyka král energií, aby zaujalo pozornost všech přítomných. Místnost utichla, Orik pohlédl na Eragona a povytáhl obočí. „Veličenstvo, mohl bych dostat tvé svolení odejít? Je tu jistá… záležitost, kterou potřebuji vyřídit, pokud už není příliš pozdě.“

Orikovy hnědé oči se rozzářily, protože pochopil. „Rozhodně si pospěš! Ale nemusíš mě oslovovat veličenstvo, Eragone, ani pane, ani žádným jiným titulem. Jsme přece přátelé a nevlastní bratři.“

„To jsme, veličenstvo,“ odpověděl Eragon, „ale prozatím si myslím, že je jenom správné, abych byl stejně zdvořilý jako kdokoli jiný. Jsi teď králem své rasy a také mým vlastním králem, protože jsem příslušníkem Dûrgrimst Ingeitum, a to nemohu jen tak přejít.“

Orik ho chvíli sledoval, jakoby z velké dálky, a pak přikývl a řekl: „Jak si přeješ, Stínovrahu.“

Eragon se uklonil a odešel z místnosti. V doprovodu svých čtyř stráží utíkal tunely a nahoru po schodech, které vedly do přízemí Tronjheimu. Když dorazili k jižní větvi čtyř hlavních chodeb, které rozdělovaly město-horu, Eragon se obrátil ke kapitánovi svých stráží Thrandovi a řekl: „Chtěl bych zbytek cesty běžet. A protože se mnou neudržíte tempo, navrhuji, abyste zastavili, až dorazíte k jižní bráně Tronjheimu, a počkali tam, než se vrátím.“

Thrand namítl: „Argetlame, prosím, neměl bys jít sám. Nepřesvědčím tě, abys běžel pomaleji a my tě mohli doprovodit? Možná nejsme tak mrštní jako elfové, ale dokážeme běžet od východu do západu slunce, a to i v plné zbroji.“

„Cením si vašeho zájmu,“ řekl Eragon, „ale nezdržel bych se ani minutu, i kdybych věděl, že na mě za každým sloupem číhají vrazi.“

S tím vyrazil širokou chodbou a vyhýbal se přitom trpaslíkům, kteří mu stáli v cestě.