KREV NA SKALÁCH

 

EEragon se rozčileně vyřítil z kruhové místnosti, skryté hluboko pod středem Tronjheimu. Dubové dveře se za ním zabouchly s těžkým zaduněním.

Stál s rukama v bok uprostřed klenuté chodby v předsálí a zíral na podlahu, kterou tvořila šachovnice z obdélníků achátu a nefritu. Od chvíle, kdy před třemi dny s Orikem přijeli do Tronjheimu, se třináct vůdců trpasličích klanů pořád jenom hádalo o podle něj naprosto bezvýznamných věcech, jako třeba které klany mají právo pást svá stáda na jistých pastvinách. Když poslouchal, jak se vůdci klanů dohadují o nejasnostech ve svém právním řádu, často se mu chtělo vykřiknout, že jsou zaslepení tupci a takto vydají celou Alagaësii Galbatorixově tyranii, jestli neodloží své malicherné zájmy a nezvolí bezodkladně nového krále.

Eragon, ponořený do svých pochmurných myšlenek, se procházel chodbou a sotva vnímal čtyři stráže, které ho stejně jako jindy všude následovaly, i trpaslíky, které míjel a kteří ho zdravili různými obměnami jména „Argetlam“. Nejhorší je Íorûnn, usoudil Eragon. Trpasličí žena byla grimstborith mocného, bojovného klanu Dûrgrimst Vrenšrrgn a od samého počátku rokování dávala jasně najevo, že chce trůn získat pro sebe. Jenom jeden další klan, Urzhad, ji otevřeně podpořil, ale jak prokázala při mnoha příležitostech během dalšího setkávání vůdců klanů, byla chytrá, prohnaná a dokázala obrátit skoro každou situaci ve svou výhodu. Mohla by z ní být vynikající královna, musel si přiznat Eragon, ale je tak nevyzpytatelná, že se nedá poznat, zda by podporovala Vardeny, kdyby ji dosadili na trůn. Jízlivě se pousmál. Mluvit s Íorûnn mu bylo vždycky nepříjemné. Trpaslíci ji považovali za velkou krásku a i podle lidských měřítek byla velmi pohledná. Navíc se zdálo, že našla v Eragonovi zalíbení, které nedokázal pochopit. V každém jejich rozhovoru dělala stále narážky na dějiny trpaslíků a jejich mytologii, které Eragon nechápal, ale které očividně bavily Orika a další trpaslíky.

Kromě Íorûnn se o trůn ucházeli další dva vůdci klanů: Gannel, vůdce Dûrgrimst Quan, a Nado, vůdce Dûrgrimst Knurlcarathn. Jako strážce náboženství trpaslíků měl Quan ve své rase nesmírný vliv, ale Gannel dosud dostal podporu pouze dvou dalších klanů, Dûrgrimst Ragni Hefthyn a Dûrgrimst Ebardac – což byl klan, který se věnoval zejména učenému bádání. Naproti tomu Nado vytvořil silnější koalici, tvořenou klany Feldûnost, Fanghur a Az Sweldn rak Anhûin.

Zatímco Íorûnn podle všeho chtěla trůn pouze kvůli moci, kterou by s ním dostala, a Gannel se nezdál být zaměřený proti Vardenům – i když ani jeden z nich vůči nim neprojevoval přátelství – Nado se otevřeně a vášnivě stavěl proti jakémukoli spojení s Eragonem, Nasuadou, Královstvím, Galbatorixem, královnou Islanzadí, nebo, jak Eragon usoudil, jakoukoli živou bytostí vně Beorských hor. Klan Knurlcarathn se zabýval kamennými stavbami a co do počtu mužů a rozsahu výroby neměl soupeře, protože všechny ostatní klany závisely na jejich odbornosti v prokopávání tunelů a stavění obydlí, a potřeboval je dokonce i Ingeitum, aby těžili rudu pro jejich kováře. A pokud by náhodou Nado ve svém úsilí získat korunu klopýtl, Eragon věděl, že mnozí vůdci menších klanů, kteří sdíleli jeho názor, by skočili po příležitosti nastoupit na jeho místo. Například klan Az Sweldn rak Anhûin, který Galbatorix a Křivopřísežníci skoro vyhladili, se během Eragonovy návštěvy ve městě Tarnag prohlásil za jeho nepřítele na život a na smrt a každým svým počinem na setkání klanů dával najevo svou nesmiřitelnou nenávist k Eragonovi, Safiře a všemu, co má co dělat s draky a těmi, kdo na nich létají. Protestovali proti samotné Eragonově přítomnosti na setkáních vůdců klanů, třebaže podle trpasličích zákonů byla naprosto oprávněná, a vynutili si o tom hlasovat, čímž protáhli vyjednávání o dalších šest zbytečných hodin.

Jednoho dne, pomyslel si Eragon, budu muset najít způsob, jak se s nimi usmířit. Buď to, anebo budu muset dokončit, co Galbatorix začal. Odmítám žít celý život ve strachu z Az Sweldn rak Anhûin. Znovu, jako častokrát v posledních pár dnech, chvíli čekal na Safiřinu odezvu, a když nepřicházela, ucítil v srdci povědomé bodnutí smutku.

Ovšem jak pevná jsou spojenectví mezi jednotlivými klany, to byla otázka poněkud nejistá. Ani Orik, ani Íorûnn, Gannel nebo Nado neměli dostatečnou podporu, aby vyhráli všeobecnou volbu, a tak se všichni snažili udržet si věrnost těch klanů, které jim už přislíbily pomoc, a současně se pokoušeli přetáhnout příznivce svých protivníků. Ačkoli bylo takové vyjednávání velice důležité, Eragonovi připadalo nesmírně nudné a otravné.

Na základě Orikova vysvětlení Eragon pochopil, že než budou moci vůdci klanů zvolit krále, musejí nejdříve hlasovat o tom, zda jsou připraveni zvolit nového krále nebo královnu, a že tato předběžná volba musí dostat aspoň devět hlasů, pokud má projít. Dosud se však žádný z vůdců klanů necítil dostatečně jistý vlastní pozicí, aby tuto věc navrhl a postoupilo se k závěrečné volbě. Byla to, jak řekl Orik, ta nejchoulostivější část vyjednávání a v některých případech se prý táhla nepříjemně dlouhou dobu.

Zatímco Eragon zvažoval situaci, bezcílně bloumal bludištěm místností pod Tronjheimem, dokud se neocitl v suché, zaprášené komnatě, lemované pěti černými oblouky na jedné straně a tesaným basreliéfem šest metrů vysokého vrčícího medvěda na druhé. Medvěd měl zlaté zuby a kulaté, broušené rubíny místo očí.

„Kde to jsme, Kvîstore?“ zeptal se Eragon a pohlédl na své stráže. Jeho hlas se v místnosti tlumeně rozléhal. Eragon cítil vědomí mnoha trpaslíků v patrech nad sebou, ale neměl ponětí, jak se k nim dostat.

Velitel stráže, mladý trpaslík, jemuž nemohlo být víc než šedesát, udělal krok vpřed. „Tyhle pokoje nechal vyklidit před tisíci let Grimstnzborith Korgan, když se stavěl Tronjheim. Od té doby je používáme pouze tehdy, když se celá naše rasa shromáždí ve Farthen Dûru.“

Eragon přikývl. „Mohl bys mě zavést zpátky na povrch?“

„Jistě, Argetlame.“

Několik minut svižné chůze je přivedlo na široké schodiště s nízkými trpasličími schody, vystupující ze země u spojovací chodby někde v jihozápadní části úpatí Tronjheimu. Odtud Kvîstor dovedl Eragona k jižní větvi čtyři míle dlouhých chodeb, které rozdělovaly Tronjheim podle světových stran.

Byla to tatáž chodba, kterou Eragon se Safirou před několika měsíci poprvé vstoupili do Tronjheimu, a Eragon se jí vydal směrem ke středu města-hory s podivným pocitem nostalgie. Připadalo mu, jako by mezitím zestárl o několik let.

Čtyři patra vysoká chodba se hemžila trpaslíky ze všech klanů. Všichni si Eragona všimli, tím si byl jistý, ale ne všichni uznali za vhodné se k němu hlásit, za což byl vděčný, protože mu to ušetřilo námahu odpovídat na ještě víc pozdravů.

Vtom Eragon ztuhl při pohledu na řadu členů Az Sweldn rak Anhûin, přecházející chodbou. Trpaslíci jako jeden muž otočili hlavy a pohlédli na něj; tváře měli skryté za rudé roušky, které příslušníci jejich klanu vždycky nosili na veřejnosti. Než poslední trpaslík v řadě prošel spolu se svými druhy klenutým průchodem a ven z haly, odplivl si na podlahu směrem k Eragonovi.

Kdyby tu byla Safira, neopovážili by se být tak drzí, pomyslel si Eragon.

O půl hodiny později dorazil na konec majestátní chodby, a ačkoli už tam byl mnohokrát předtím, zmocnil se ho pocit úžasu a obdivu, když prošel mezi sloupy z černého onyxu zdobené žlutým zirkonem třikrát tak velkým jako člověk a vstoupil do kruhové haly v srdci Tronjheimu.

Hala měla tisíc stop ze strany na stranu a na podlaze z leštěného karneolu bylo vyryté kladivo obklopené dvanácti pěticípými hvězdami, jež bylo znakem Dûrgrimst Ingeitum a prvního krále trpaslíků Korgana, který objevil Farthen Dûr při těžbě zlata. Naproti Eragonovi a po obou stranách obrovské místnosti byly vstupy do dalších tří chodeb, které se rozbíhaly městem-horou. Hala neměla strop, ale stoupala asi míli až k vrcholku Tronjheimu. Tam se otvírala do dračí síně, kde Eragon se Safirou bydleli, než Arya rozbila hvězdný safír, a pak k nebi: temně modrému kotouči, který se zdál nepředstavitelně daleko a kolem něhož se otevíralo ústí Farthen Dûru, deset mil vysoké duté hory, ukrývající Tronjheim před zbytkem světa.

Na dno Tronjheimu proniklo jenom mizivé množství denního světla. Město Věčného Šera, tak mu říkali elfové. Protože se do města-hory dostalo tak málo slunečních paprsků – kromě úchvatné půlhodinky před a po poledni uprostřed léta – trpaslíci osvětlovali vnitřek myriádou svých luceren bez plamene. Tisíce těchto světel zdobily halu. Zářivé lucerny visely zvenku na každém druhém sloupu zakřivených podloubí, která lemovala každé poschodí města-hory, a ještě víc luceren bylo připevněno uvnitř podloubí, kde označovaly vstupy do podivných a neznámých pokojů, stejně jako cestu Vol Turin, Nekonečné schodiště, vinoucí se kolem hlavní haly od přízemí až k vrcholu. Byla to opravdu působivá a okázalá podívaná. Lucerny měly mnoho různých barev, takže to vypadalo, jako by byl vnitřek haly posetý zářivými drahokamy.

Ovšem jejich nádhera bledla vedle jasu skutečného klenotu, největšího drahokamu ze všech: Isidar Mithrim. Na podlaze haly trpaslíci postavili dřevěné, v průměru dvacet metrů velké lešení a v této konstrukci z dubových trámků kousek po kousku znovu s nesmírnou opatrností a péčí skládali roztříštěný hvězdný safír. Úlomky, které teprve měli umístit, uchovávali v krabicích bez víka, vystlaných chomáči surové vlny a označených řadou klikatých run. Krabice byly rozložené podél značné části západní strany velké síně. Zhruba tři sta trpaslíků se soustředěně hrbilo nad bednami a snažilo se sesadit úlomky dohromady. Další skupina pobíhala kolem lešení, starala se o roztříštěný drahokam uvnitř a také stavěla dodatečné podpěry.

Eragon je několik minut sledoval při práci a pak přešel k části podlahy, kterou proboural Durza, když se svými urgalskými bojovníky vstoupil do Tronjheimu z podzemních tunelů. Eragon poklepal špičkou boty na nablýskaný kámen před sebou. Nezůstala na něm ani stopa po poškození, které Durza způsobil. Trpaslíci dokázali obdivuhodným způsobem zahladit škody způsobené bitvou o Farthen Dûr. Eragon ale doufal, že si budou bitvu připomínat nějakým památníkem, protože považoval za důležité, aby budoucí generace nezapomněly, jak krvavou cenu trpaslíci a Vardenové zaplatili během svého boje proti Galbatorixovi.

Jak Eragon kráčel k lešení, kývl na Skega, který stál na plošině shlížející na hvězdný safír. Eragon se s tímhle hubeným trpaslíkem s hbitými prsty setkal už dříve. Skeg patřil k Dûrgrimst Gedthrall a právě jemu král Hrothgar svěřil obnovu nejcennějšího pokladu trpaslíků.

Skeg mu pokynul, aby vyšplhal na plošinu. Když za ním Eragon vylezl na nahrubo otesaná prkna, otevřel se mu pohled na ostré třpytivé špičky, jako papír tenké okraje a zvlněné plochy. Vršek hvězdného safíru mu připomínal zamrzlou Anoru v údolí Palancar na konci zimy, kdy led na řece mnohokrát roztál a zase zmrznul, takže bylo nebezpečné chodit přes zrádné hrboly a rýhy, které na něm vytvořily výkyvy teplot. Jen místo modré, bílé nebo čiré měly zbytky hvězdného safíru světle růžovou barvu místy s nádechem tmavě oranžové.

„Jak to jde?“ zeptal se Eragon.

Skeg pokrčil rameny a zamával rukama ve vzduchu, jako by předváděl dvojici motýlů. „Jde to, jak to jde, Argetlame. Nemůžeš uspěchat dokonalost.“

„Připadá mi, že postupujete rychle.“

Skeg kostnatým prstem poklepal z boku na svůj široký, plochý nos. „Vrcholek Isidar Mithrim, který je teď vespod, Arya rozbila na velké kusy, které jsme snadno poskládali dohromady. Ale spodní část Isidar Mithrim, která je teď nahoře…“ Skeg potřásl hlavou a ve vrásčité tváři se mu objevil smutek. „Síla toho nárazu, jak všechny ty kousky tlačily na spodní část drahokamu, letěly od Aryi a dračice Safiry a řítily se dolů k tobě a tomu zlovolnému Stínovi… to všechno rozlámalo okvětní lístky růže na ještě menší kousky. A růže, Argetlame, ta růže je srdcem celého drahokamu. Jde o nejsložitější, nejkrásnější část Isidar Mithrim. A je rozbitá na nejvíc kousků. Pokud ji nedokážeme znovu složit, zasadit i ten nejposlednější ždibíček na své místo, můžeme předat drahokam klenotníkům, ať z něj vybrousí prsteny pro naše matky.“ Ta slova se ze Skega řinula jako voda z přeplněné kádě. Zakřičel v trpasličím jazyce na řemeslníka, který nesl krabici přes halu, pak se zatahal za bílý plnovous a zeptal se: „Argetlame, vyprávěl ti někdy někdo příběh o tom, jak byl v dobách Herrana vytesán Isidar Mithrim?“

Eragon zaváhal a vzpomněl si na své hodiny dějin v Ellesméře. „Vím, že ho vybrousil Dûrok.“

„Je to tak,“ souhlasil Skeg, „byl to Dûrok Ornthrond – Orlí oko, jak byste řekli ve vašem jazyce. Dûrok neobjevil Isidar Mithrim, ale byl to on, kdo ho vysvobodil z okolního kamene, kdo ho vybrousil a naleštil. Prací na Hvězdné růži strávil padesát sedm let. Tenhle drahokam ho okouzlil jako nic jiného. Každou noc seděl shrbený nad Isidar Mithrim až do rána, rozhodnutý, že Hvězdná růže by neměla být jenom uměleckým dílem, ale něčím, co se dotkne srdcí všech, kdo na ni pohlédnou, a čím si zaslouží čestné místo u stolu bohů. Věnoval se jí s takovým zanícením, že když mu po dvaatřiceti letech práce manželka sdělila, že se buď podělí o břemeno tohoto úkolu se svými učedníky, nebo že ho opustí, neřekl ani slovo, jen se k ní otočil zády a dál vytesával obrysy korunních plátků, které začal už dříve toho roku.“

„Dûrok pracoval na Isidar Mithrim tak dlouho, dokud nebyl spokojený s každým výřezem a každou křivkou. Pak odhodil svůj leštící hadřík, ustoupil o krok od Isidar Mithrim a řekl: ‚Gûntero, ochraňuj mě, je to hotové‘ a padl mrtvý na podlahu.“ Skeg se poklepal na prsou, až to zadunělo. „Jeho srdce to nevydrželo, protože pro co jiného by měl dál žít? … To se snažíme obnovit, Argetlame: padesát sedm let nepřetržitého soustředění jednoho z největších umělců, které naše rasa měla. Pokud nedokážeme dát Isidar Mithrim přesně do původního stavu, vrhne to stín na Dûrokovy dovednosti před všemi, kdo teprve Hvězdnou růži spatří.“ Skeg zatnul pravou ruku do pěsti a udeřil s ní o stehno, aby zdůraznil svá slova.

Eragon se naklonil nad zábradlí vysoké po bok a sledoval, jak pět trpaslíků na protější straně drahokamu spouští šestého trpaslíka přivázaného v jakémsi popruhu z lana, dokud nevisel těsně nad ostrými hranami rozbitého safíru. Zavěšený trpaslík si sáhl do tuniky, z koženého váčku vytáhl kousek Isidar Mithrim, sevřel úlomek maličkou pinzetou a zasadil ho do malé škvíry v drahokamu pod sebou.

„Pokud by se korunovace konala za tři dny,“ řekl Eragon, „mohli byste mít tou dobou Isidar Mithrim už připravený?“

Skeg poklepal na zábradlí všemi deseti prsty a vyťukával nějakou melodii, kterou Eragon neznal. Trpaslík odpověděl: „Nespěchali bychom tak s Isidar Mithrim nebýt nabídky tvého draka. Takovýhle spěch je nám cizí, Argetlame. Nejsme jako lidé, abychom pobíhali kolem jako nervózní mravenci. Přesto uděláme, co bude v našich silách, aby byl Isidar Mithrim včas připravený na korunovaci. Kdyby to mělo být za tři dny… no, nedělám si velké naděje. Ale kdyby se to konalo později tento týden, snad bychom mohli být hotovi.“

Eragon poděkoval Skegovi za jeho odhad a pak odešel. Se svými strážemi v patách došel do jedné z mnoha společných jídelen v městě-hoře – dlouhé, nízké místnosti s kamennými stoly uspořádanými v řadách na jedné straně a trpaslíky zaneprázdněnými kolem pecí z mastku na druhé.

Tam si dal Eragon k obědu chléb, rybu s bílým masem, které trpaslíci chytali v podzemních jezerech, houby a nějaké rozmačkané hlízy, které už v Tronjheimu jedl, ale jejichž původ zatím neznal. Než se ovšem dal do jídla, důkladně si ověřil pomocí kouzel, jimž ho naučil Oromis, zda v jídle není nějaký jed.

Když douškem řídkého, vodou zředěného piva spláchl poslední kůrku chleba, do haly vešel Orik se svou skupinou deseti válečníků. Bojovníci si sedli k jiným stolům tak, aby mohli sledovat oba vstupy do místnosti, zatímco Orik se přidal k Eragonovi a se znaveným povzdechem usedl na kamennou lavici naproti němu. Položil si lokty na stůl a promnul si tvář rukama.

Eragon vyslovil několik kouzel, aby je nikdo nemohl odposlouchávat, a pak se zeptal: „Nastaly nějaké další potíže?“

„Ne, nenastaly. Ale tyhle debaty jsou nesmírně vyčerpávající.“

„To jsem si všiml.“

„A všichni ostatní si zase všimli, jak jsi otrávený,“ podotkl Orik. „Odteď se musíš lépe ovládat, Eragone. Když našim protivníkům odkryjeme jakoukoli slabinu, pouze tím podpoříme jejich snahy. Já…“ Orik utichl, neboť se k nim přikolébal obtloustlý trpaslík a položil před něj talíř horkého jídla.

Eragon se zamračil na okraj stolu. „Jsi už o něco blíž k trůnu? Upevnil sis aspoň vším tím rozvláčným tlacháním pozici?“

Orik zvedl prst, zatímco žvýkal kus chleba, a poté pravil: „Dosáhli jsme mnohého. Nebuď takový škarohlíd! Když jsi odešel, Havard souhlasil se snížením daně na sůl, kterou Dûrgrimst Fanghur prodává našemu klanu, výměnou za přístup do našeho tunelu do Nalsvrid-mérna v období léta, aby mohli lovit jeleny, kteří se během horkých měsíců shromažďují kolem jezera. Měls vidět, jak Nado zatínal zuby, když Havard přijal mou nabídku!“

„Pche,“ odfrkl si Eragon. „Daně, jeleni – co to má společného s tím, kdo nastoupí na trůn po Hrothgarovi? Buď ke mně otevřený, Oriku. Jaká je tvoje pozice ve srovnání s ostatními vůdci klanů? A jak dlouho se to celé ještě bude táhnout? S každým dalším dnem se zdá čím dál pravděpodobnější, že Království prokoukne naši lest a Galbatorix zaútočí na Vardeny, zatímco tam nejsem, abych zahnal Murtagha s Trnem.“

Orik si utřel pusu o okraj ubrusu. „Moje pozice je dost dobrá. Žádný z grimstborithn nemá takovou podporu, aby žádal hlasování, ale nejvíce přívrženců máme já a Nado. Pokud si jeden z nás dokáže naklonit, řekněme, další dva nebo tři klany, rovnováha se rychle otočí v něčí prospěch. Havard už váhá. Už bude podle mě stačit málo a přesvědčím ho, aby se přiklonil na naši stranu. Dnes v noci spolu povečeříme a uvidím, co pro to budu moci udělat.“ Orik spolkl kus pečené houby a dodal: „Ptal ses, kdy skončí setkání klanů. Jestli budeme mít štěstí, potrvá ještě tak týden, pokud ho mít nebudeme, pak spíš čtrnáct dní.“

Eragon tiše zaklel. Byl tak nervózní, že se mu obracel žaludek a kručelo mu v něm a málem vyzvrátil jídlo, které právě snědl.

Orik se natáhl přes stůl a chytil ho za zápěstí. „Není nic, co bychom ty nebo já mohli udělat, abychom uspíšili rozhodnutí shromáždění klanů, tak se tím nenech příliš vyvést z rovnováhy. Dělej si hlavu s tím, co můžeš změnit, a ten zbytek nech, ať se vyřeší sám, co ty na to?“ Pustil jeho ruku.

Eragon pomalu vydechl a opřel si předloktí o stůl. „Já vím. Máme prostě tak málo času, a pokud neuspějeme…“

„Co bude, to bude,“ uzavřel to Orik. Usmál se, ale v očích měl smutný a prázdný výraz. „Nikdo neunikne svému osudu.“

„Nemohl by ses trůnu zmocnit násilím? Vím, že v Tronjheimu na to nemáš dostatek oddílů, ale s mou podporou – kdo by se ti mohl postavit?“

Orik se zarazil s nožem na půli cesty mezi talířem a ústy, potom zavrtěl hlavou a pokračoval v jídle. Mezi sousty řekl: „Takový pokus by skončil katastrofou.“

„Proč?“

„Musím to snad vysvětlovat? Celá naše rasa by se obrátila proti nám a místo abych se chopil moci nad svým národem, získal bych prázdný titul. Kdyby se to stalo, nevsadil bych ani zlomený meč na to, že se dožijeme dalšího roku.“

„Aha.“

Orik už víc neřekl, dokud úplně nevyprázdnil talíř. Pak vypil doušek piva, říhnul si a vrátil se k rozhovoru: „Balancujeme na větrné horské pěšině s míli hlubokým srázem po obou stranách. Mnozí z mé rasy nenávidí Dračí jezdce a obávají se jich kvůli zločinům, kterých se na nás dopustili Galbatorix, Křivopřísežníci a teď i Murtagh. A tolik z nich se bojí světa tam venku za horami, tunely a jeskyněmi, v nichž se skrýváme.“ Otočil na stole svůj džbánek kolem dokola. „Nado a Az Sweldn rak Anhûin tuhle situaci jenom zhoršují. Využívají strachu a nabádají je proti tobě, Vardenům, králi Orrinovi… Az Sweldn rak Anhûin je ztělesněním toho, s čím si musíme poradit, pokud budu králem. Musíme najít nějaký způsob, jak utišit jejich obavy a obavy těch, kdo jsou jako oni, protože i kdybych byl králem, budu je muset spravedlivě vyslechnout, pokud si mám udržet podporu klanů. Král nebo královna trpaslíků je vždycky vydán na milost a nemilost klanům, i kdyby byl sebesilnějším panovníkem, stejně jako grimstborithn závisejí na rodinách svých klanů.“ Orik zaklonil hlavu, vypil zbytek piva ze džbánku a s ostrým klapnutím ho položil.

„Není něco, co bych mohl udělat, nějaký váš zvyk nebo obřad, který bych mohl provést, abych uklidnil Vermûnda a jeho přívržence?“ zeptal se Eragon a zmínil přitom současného grimstborith Az Sweldn rak Anhûin. „Musí být něco, co bych mohl udělat, aby odložili svou podezíravost a ukončili tuhle krevní mstu.“

Orik se zasmál a vstal od stolu. „Ano, mohl bys zemřít.“

*

Druhý den časně ráno Eragon seděl zády opřený o oblou stěnu kulaté místnosti, nacházející se hluboko pod středem Tronjheimu, spolu se skupinou vybraných vojáků, rádců, sluhů a rodinných příslušníků vůdců klanů, jimž se dostalo výsady zúčastnit se setkání klanů. Samotní vůdci klanů byli uvelebení v těžkých, vyřezávaných křeslech uspořádaných kolem kulatého stolu, který jako většina významných předmětů v nižších poschodích města-hory nesl znak Korgana a Ingeitum.

Právě mluvil Gáldhiem, grimstborith Dûrgrimst Feldûnost. Byl malý dokonce i na trpaslíka – měřil jen o málo víc než půl metru – a na sobě měl vzorkovaný háv ve zlaté, červenohnědé a temně modré barvě. Na rozdíl od trpaslíků z Dûrgrimst Ingeitum si nezastřihával ani nesplétal plnovous, který mu splýval na prsa jako chuchvalec ostružiní. Stál na své židli, udeřil do naleštěného stolu pěstí v rukavici a zařval: „…Eta! Narho ûdim etal os isû vond! Narho ûdim etal os formvn mendûnost brakn, az Varden, hrestvog dûr grimstnzhadn! Az Jurgenvren qathrid né dômar oen etal…“

„…Ne,“ zašeptal Eragonovi do ucha jeho tlumočník, trpaslík jménem Hûndfast. „To nedopustím. Nedopustím, aby Vardenové, ti bezvousí hlupáci, zničili naši zemi. Dračí válka nás zanechala oslabené a ne…“

Eragon potlačil zívnutí; nudil se. Očima přejel podél žulového stolu od Gáldhiema k Nadovi, trpaslíkovi s kulatou tváří, který souhlasně přikyvoval Gáldhiemově bouřlivé řeči; pak k Havardovi, který si dýkou čistil nehty dvou zbývajících prstů na pravé ruce; k Vermûndovi, jemuž rudá rouška zakrývala celou tvář kromě hustého obočí; ke Gannelovi a Ûndinovi, kteří seděli naklonění k sobě a něco si šeptali, zatímco postarší trpaslice Hadfala, vůdkyně klanu Dûrgrimst Ebardac a třetí člen Gannelova spojenectví, se mračila na svazek runami pokrytých pergamenů, které si s sebou nosila na každé zasedání; pak Eragon přenesl pohled na vůdce Dûrgrimst Ledwonnû, Manndrâtha, který k němu seděl bokem, takže dobře viděl na jeho dlouhý, zahnutý nos; na Thordris, grimstborith Dûrgrimst Nagra, z níž viděl takřka jen vlnité kaštanové vlasy, které jí splývaly z ramenou a ležely stočené na podlaze v copu dvakrát tak dlouhém jako ona sama; zezadu hleděl na hlavu Orika, který se v židli nakláněl ke straně; pak přejel očima k Freowinovi, grimstborith Dûrgrimst Gedthrall, nesmírně tlustému trpaslíkovi, který upíral oči na kus dřeva a pilně z něj vyřezával nahrbeného krkavce; potom k Hreidamarovi, grimstborith Dûrgrimst Urzhad, který byl na rozdíl od Freowina zdatný a svalnatý a vždy měl na sobě kroužkové brnění a přilbici; a nakonec k Íorûnn s oříškově hnědou pletí narušenou pouze tenkou, srpkovitou jizvou vysoko na levé lícní kosti, se saténově lesklými vlasy svázanými pod stříbrnou helmou vytepanou do tvaru hlavy vrčícího vlka, v rumělkových šatech a s náhrdelníkem třpytivých smaragdů zasazených ve zlatých čtvercích s rytinami tajemných run.

Íorûnn si všimla, že se na ni Eragon dívá. Na rtech se jí objevil slabý úsměv. Se smyslnou lehkostí mrkla na Eragona a na okamžik zavřela jedno z mandlovitých očí.

Eragona začaly pálit tváře, jak se mu do nich nahrnula krev, a zčervenaly mu špičky uší. Uhnul pohledem a vrátil se očima ke Gáldhiemovi, který stále horlivě kázal a nadýmal hruď jako naparující se holub.

Na Orikovo přání zůstával Eragon po celé setkání vyrovnaný a skrýval své pocity před těmi, kdo ho sledovali. Když bylo setkání klanů přerušeno na dobu oběda, pospíchal za Orikem a naklonil se k němu, aby je nikdo nemohl slyšet: „Nečekej mě u svého stolu. Už mám dost sezení a mluvení. Půjdu trochu prozkoumat tunely.“

Orik vypadal duchem nepřítomný. Přikývl a zamumlal: „Dělej, jak myslíš, jenom nezapomeň, že tu máš být, až budeme pokračovat. I když jsou ty proslovy hrozivě únavné, nemůžeš se z toho ulejvat.“

„Jak si přeješ.“

Eragon vyšel ze zasedací místnosti spolu s davem trpaslíků natěšených na oběd a venku na chodbě se k němu opět připojili jeho strážci, kteří do té doby hráli kostky s nečinnými bojovníky z jiných klanů. Se strážemi v závěsu se Eragon vydal náhodným směrem, nechal nohy, aby ho nesly, kam se jim zlíbí, a ponořil se do úvah, jak stmelit znesvářená trpasličí seskupení do celku spojeného proti Galbatorixovi. Jediné metody, které si dokázal představit, však byly tak přitažené za vlasy, že nemělo smysl se o ně pokoušet.

Eragon nevěnoval příliš pozornosti trpaslíkům, které potkával v chodbách a jimž nanejvýš občas ze zdvořilosti zamumlal odpověď na pozdrav, ani svému bezprostřednímu okolí, protože důvěřoval Kvîstorovi, že ho dokáže zavést zpátky do zasedací místnosti. Ačkoli očima nijak podrobněji nezkoumal prostor kolem sebe, stále měl přehled o vědomí všech živých bytostí, které cítil do vzdálenosti sta metrů, včetně nejmenšího pavouka skrčeného za pavučinou v rohu místnosti, protože se nechtěl nechat zaskočit kýmkoli, kdo by na něj mohl mít spadeno.

Když konečně zastavil, s překvapením zjistil, že se ocitl v zaprášené komnatě, kterou objevil při svých toulkách předchozího dne. Vlevo od něj se klenulo pět černých oblouků vedoucích do neznámých místností, zatímco napravo byl známý rytý basreliéf hlavy vrčícího medvěda. Eragon se pozastavil nad tou náhodou, pomalu přešel k bronzové soše, pohlédl vzhůru na medvědovy zářivé tesáky a uvažoval, co ho sem přivedlo zpátky.

Po chvíli dokráčel k prostřednímu z pěti klenutých průchodů a nakoukl do něj. V úzké chodbě nebyly lucerny a brzy přecházela do neznámého přítmí. Eragon zapátral vědomím a prozkoumal celý tunel a pár opuštěných místností, do nichž ústil. Jedinými jejich obyvateli byla hrstka pavouků a nepočetná skupinka můr, stonožek a slepých cvrčků. „Haló!“ zavolal Eragon a poslouchal, jak mu chodba vrací ztišený hlas. „Kvîstore, copak v těchto starých částech vůbec nikdo nežije?“ podivil se Eragon.

Trpaslík s mladistvou tváří odpověděl: „Někdo ano. Pár podivných knurlan, jimž je prázdná samota milejší než dotek jejich ženy nebo hlas jejich přátel. Právě jeden takový knurlag nás varoval před příchodem urgalské armády, pokud si pamatuješ, Argetlame. A i když o tom často nemluvíme, žijí tam také ti, kdo porušili zákony naší země a které jejich klan vyhostil pod pohrůžkou smrti na období několika let nebo v případě vážného zločinu na celý zbytek jejich života. Pohlížíme na ně jako na chodící mrtvoly; pokud je potkáme mimo naše kraje, straníme se jich, a pokud je chytíme uvnitř našich hranic, pověsíme je.“

Když trpaslík domluvil, Eragon naznačil, že je připravený se vrátit. Kvîstor se tedy ujal vedení a Eragon se třemi dalšími strážci v patách ho následoval vchodem, kterým sem vešli. Neušli ani pět metrů, když za sebou Eragon uslyšel tlumené zašustění tak tiché, že ho zřejmě Kvîstor ani nezaznamenal.

Eragon se ohlédl. V jantarovém světle, vrhaném lucernami bez plamene připevněnými po obou stranách chodby, spatřil sedm trpaslíků v černém, s tvářemi zakrytými rovněž černou látkou a chodidly obalenými v hadrech. Utíkali směrem k nim rychlostí, jakou podle Eragonova mínění mohli vyvinout jenom elfové, Stínové a další bytosti, jejichž krví proudí magie. V pravé ruce trpaslíci drželi dlouhé, ostré dýky s bledými čepelemi, které pableskovaly duhovými barvami, v levé každý nesl kovový štít s ostrým hrotem uprostřed. Eragon necítil jejich vědomí, podobně jako tomu bylo s myslí ra’zaků.

Zcela automaticky okamžitě zavolal Safiru. Pak si ale vzpomněl, že je sám.

Prudce se otočil, aby se černým trpaslíkům postavil, sáhl po jílci falchionu a otevřel ústa, aby vykřikl na poplach.

Ale bylo příliš pozdě.

Než mu z hrdla vyšlo první slovo, tři neznámí trpaslíci se natáhli po posledním z jeho strážných a pozvedli lesklé dýky, aby ho probodli, Eragon se rychleji než slovo nebo vědomá myšlenka vrhl celou svou bytostí do proudu magie a bez opory starověkého jazyka, z něhož by kouzlo sestavil, přetvořil látku světa tak, aby mu lépe vyhovovala. Tři strážní, kteří stáli mezi ním a útočníky, přeletěli k němu, jako by někdo škubl za neviditelné provázky, a trochu zmatení, ale se zdravou kůží přistáli vedle něj.

Eragon sebou trhnul, jak mu kouzlo najednou ubralo síly.

Dva trpaslíci v černém na něj zaútočili a snažili se ho svými krvežíznivými dýkami bodnout do břicha. Eragon s mečem v ruce odrazil oba údery, ohromený rychlostí a zuřivostí protivníků. Jeden z jeho strážných skočil kupředu, zařval a ohnal se sekyrou po neznámých útočnících. Než však stačil chytit trpaslíka za kroužkové brnění a odstrčit ho zpátky do bezpečí, bílá čepel zářící jako přízračný plamen propíchla trpaslíkův napjatý krk. Když jeho obránce padl, Eragon zahlédl křečovitě staženou tvář a s bolestí si uvědomil, že je to právě Kvîstor, komu na krku z rány kolem dýky proudí horká rudá krev.

Nesmím dovolit, aby mi způsobili třeba jen jediné škrábnutí, pomyslel si Eragon.

Kvîstorova smrt ho rozzuřila. Zaútočil na jeho vraha tak rychle, že černý trpaslík neměl šanci vyhnout se ráně a padl mu mrtvý k nohám.

Z plných plic Eragon zahřímal: „Držte se za mnou!“

Na podlaze a stěnách se objevily tenké praskliny a ze stropu opadaly šupinky kamene, když jeho výkřik zaburácel chodbou. Jeho protivníci zaváhali nad nespoutanou silou jeho hlasu, ale pak se znovu pustili do útoku.

Eragon se několik metrů stáhl, aby se posunul o kus dál od mrtvých těl, zaujal přikrčený postoj a zamával falchionem sem a tam jako had přichystaný zaútočit. Srdce mu bušilo dvakrát rychleji než obvykle, a ačkoli boj teprve začal, už sotva popadal dech.

Chodba byla dva a půl metru široká, takže na něj mohli útočit tři z šestice zbývajících nepřátel najednou. Rozdělili se – dva se ho snažili zasáhnout každý z jedné strany, ten třetí na něj útočil zepředu a se zuřivou rychlostí mu sekal po rukou a nohou.

Eragon se bál bojovat s trpaslíky tak, jako kdyby měli normální meče, a proto se nohama odrazil od země a vyskočil do výšky a dopředu. Přetočil se ve vzduchu tak, že se dotkl nohama stropu, znovu se odrazil a znovu přetočil, takže přistál na rukou a nohou metr za svými třemi nepřáteli. Už ve chvíli, kdy se k němu otáčeli, udělal krok vpřed a jedním rázným úderem setnul hlavy všem třem najednou.

Jejich dýky zarachotily o podlahu o vteřinu dřív než jejich hlavy.

Eragon přeskočil přes zkrácená těla, přetočil se ve vzduchu a přistál na místě, odkud se prve odrazil.

Měl jediné štěstí, že nebyl o chlup pomalejší.

Na krku ho polechtal závan vzduchu, jak mu kolem něj prosvištěla špička dýky. Další čepel zachytila lem jeho kamaší a roztrhla je. Ucuknul a ohnal se falchionem, aby získal prostor k boji. Vždyť moje ochrany měly jejich útoky odvrátit! pomyslel si zmateně.

Vtom šlápl na skvrnu kluzké krve a unikl mu bezděčný výkřik, když ztratil rovnováhu a spadl na záda. Jeho hlava s nepříjemným lupnutím narazila o kamennou podlahu. Před očima mu poskakovala modrá světélka. Zalapal po dechu.

Jeho zbývající tři strážní vyskočili přes něj a oháněli se sekyrami, aby ho chránili před dýkami poletujícími vzduchem.

To Eragonovi stačilo, aby se vzpamatoval. Vyskočil na nohy a zakřičel formulku obsahující devět z dvanácti smrtících slůvek, která ho naučil Oromis. Nadával si, že ho to mělo napadnout dříve. Ovšem vzápětí poté, co kouzlo vypustil, je zase přerušil, protože trpaslíci v černém měli pevné ochrany. Během pár minut by možná jejich ochrany dokázal obejít nebo přemoci, ale minuty by mohly být jako dny v takové bitvě, kde každá vteřina plynula jako hodina. Když neuspěl se smrtícím kouzlem, ukul ze svých myšlenek ocelově tvrdé kopí a mrštil jím směrem, kde očekával vědomí jednoho ze zahalených trpaslíků. Kopí se odrazilo od duševního brnění, s jakým se Eragon ještě nesetkal: bylo hladké a jednolité, zdánlivě nenarušené obavami přirozenými pro smrtelníky zamotané do boje na život a na smrt.

Chrání je někdo jiný, uvědomil si. Za tímhle útokem není jen těchto sedm černooděnců.

Eragon se otočil na patě, vrhl se kupředu a falchionem bodl útočníka vlevo od sebe do kolene a zranil ho do krve. Trpaslík se zapotácel a Eragonovi strážní se na něj sesypali, sevřeli jeho paže, aby se nemohl ohnat svou strašnou dýkou, a sekali do něj zahnutými sekyrami.

Bližší z posledních dvou útočníků zvedl štít v očekávání úderu, který proti němu Eragon hodlal namířit. Eragon ze všech sil udeřil do štítu ve snaze rozseknout ho napůl i s paží pod ním, jako to často dělal se Zar’rocem. V bitevní vřavě ale zapomněl na trpaslíkovu nevysvětlitelnou rychlost. Než se falchion přiblížil k cíli, trpaslík naklonil štít, aby úder odrazil stranou.

Od štítu odletěly dva obláčky jisker, když se falchion odrazil od jeho horní části a pak od ocelového ostnu připevněného uprostřed. Setrvačnost hnala falchion dál, než Eragon zamýšlel, takže proletěl vzduchem a narazil ostřím o stěnu, až to Eragonovi trhlo paží. S křišťálově čistým zvukem se čepel falchionu roztříštila na tucet kousků a v ruce mu zůstala jen rukojeť s pahýlem zubatého kovu.

Eragon ohromeně odhodil zlomený meč, sevřel okraj trpaslíkova štítu, začal se s ním přetlačovat tam a zpátky a úporně se snažil udržet štít mezi sebou a dýkou, ozdobenou září průsvitných barev. Trpaslík byl neuvěřitelně vytrvalý; vyrovnal se Eragonovi silou, a dokonce se mu povedlo zatlačit ho o krok zpátky. Eragon pustil pravou ruku ze štítu, ale stále ho držel tou levou, napřáhl paži za sebe a udeřil do štítu ze všech sil, až do kalené oceli prorazil díru, jako by byl štít ze shnilého dřeva. Díky mozolům na kloubech necítil žádnou bolest.

Síla nárazu odmrštila trpaslíka na protější stěnu. Eragon mu zlomil vaz, takže trpaslíkovi hlava volně visela na krku a sesul se na zem jako loutka, které někdo přestřihl provázky.

Pak se na něj vyřítil poslední z černooděnců. Eragon odrazil jeho dýku dvakrát… třikrát… a potom mu prořízl vycpaný rukáv a paži, ve které držel dýku, od lokte po zápěstí. Trpaslík zasyčel bolestí a modré oči nad látkovou rouškou mu zuřivě zaplály. Pokračoval sérií úderů a dýka svištěla vzduchem tak rychle, že ji ani nebylo možné postřehnout a Eragon musel uskočit stranou, aby se vyhnul jejímu smrtícímu ostří. Trpaslík stupňoval svůj útok. Několik metrů se Eragonovi dařilo vyhýbat výpadům, dokud patou nenarazil na tělo a ve snaze ho obejít klopýtl, spadl na zeď a potloukl si rameno.

Trpaslík se se zlomyslným smíchem vrhl kupředu a mířil na Eragonovu nechráněnou hruď. Eragon vyhodil paži v marné snaze se ochránit, skulil se dál do chodby a věděl, že tentokrát má smůlu a neunikne.

Když dokončoval obrat a byl na okamžik otočený směrem k trpaslíkovi, zahlédl, jak k jeho tělu jako blesk z výšin klesá bledá dýka. Pak se však špička nože zachytila o jednu z luceren bez plamenů zavěšených na stěně. Odkulil se pryč, než mohl spatřit víc, ale o chvíli později jako by ho zezadu uhodila hořící, pálivá ruka a odmrštila ho pět metrů, až dopadl u okraje otevřeného klenutého oblouku a rázem mu přibyla nová sbírka škrábanců a modřin. Ohlušil ho dunivý výbuch. Měl pocit, jako by mu někdo zabodával třísky do ušních bubínků, a tak si uši zakryl rukama a se sténáním se schoulil do klubíčka.

Když hluk a bolest přestaly, spustil ruce a s námahou a zatnutými zuby se postavil na nohy, protože se záplavou nepříjemných pocitů se ohlásila jeho zranění. Celý roztřesený a zmatený pohlédl na místo exploze.

Výbuch zanesl tři metry chodby sazemi. Vzduch byl horký jako u roztopené výhně a všude kolem poletovaly jemné vločky popela. Trpaslík, který chtěl Eragona zabít, ležel na zemi a zmítal sebou; tělo měl pokryté popáleninami. Po několika dalších křečích znehybněl. Eragonovi tři zbývající strážní leželi na okraji sazí, kam je výbuch odhodil. Když na ně pohlédl, právě se malátně zvedali, z uší a otevřených úst jim kapala krev, vousy měli ohořelé a rozcuchané. Články podél lemu jejich kroužkových brnění rudě zářily, ale zdálo se, že kožené obleky pod brněním je ochránily před nejhorším žárem.

Eragon udělal jediný krok kupředu, pak se zastavil a zasténal, když mezi lopatkami ucítil bodavou bolest. Pokusil se zakroužit paží dokola, aby zjistil rozsah zranění, ale jak se mu napjala kůže, bolest příliš zesílila, než aby mohl pokračovat. Skoro omdlel, a tak se raději opřel o stěnu. Opět pohlédl na spáleného trpaslíka. Nejspíš jsem na zádech utrpěl podobné popáleniny, jako má on.

Přinutil se soustředit, aby odříkal dvě kouzla pro hojení popálenin, která ho během jejich cest naučil Brom. Jakmile začala účinkovat, měl pocit, že mu přes záda proudí příjemně chladivá voda. Povzdechl si úlevou a napřímil se.

„Jste zranění?“ zeptal se stráží, které se k němu belhaly.

První trpaslík se zamračil, poklepal si na pravé ucho a zavrtěl hlavou.

Eragon zaklel a teprve pak si uvědomil, že neslyší vlastní hlas. Znovu sáhl do zásob energie ve svém nitru, aby pomocí magie vyléčil svoje i jejich vnitřní sluchové ústrojí. Když kouzlo vyslovil, ucítil v uších dráždivé svrbění, které za okamžik ustalo.

„Jste zranění?“ zopakoval otázku.

Urostlý trpaslík s rozeklaným plnovousem zakašlal, vyplivl kapku sražené krve a zavrčel: „Nic, co by nevyléčil čas. A co ty, Stínovrahu?“

„Přežiju to.“

Eragon opatrně našlapoval a pomalu postupoval chodbou pokrytou sazemi. Klekl si vedle Kvîstora s nadějí, že by ještě mohl trpaslíka zachránit ze spárů smrti. Jakmile ale spatřil Kvîstorovu ránu, věděl, že již žádná naděje není.

Svěsil hlavu. Vzpomínky na dřívější a právě skončené krveprolití ho zabolely na duši. Vstal. „Proč ta lucerna vybuchla?“

„Jsou naplněné horkem a světlem, Argetlame,“ odvětil jeden z jeho strážných. „Když prasknou, všechno z nich unikne najednou a pak je lepší být co nejdál.“

Eragon ukázal na zkroucená těla útočníků a zeptal se: „Víte, ke kterému klanu patří?“

Trpaslík s plnovousem končícím dvěma špičkami prošacoval několik černooděnců a nakonec řekl: „Barzûl! Nemají na sobě nic, podle čeho by se to dalo rozpoznat, Argetlame, ale mají u sebe tohle.“ Zvedl náramek vyrobený ze splétaných koňských žíní, vykládaných naleštěnými broušenými ametysty.

„Co to znamená?“

„Tenhle ametyst,“ řekl trpaslík a poklepal na jeden z broušených kamenů nehtem od sazí, „tenhle konkrétní druh ametystu se dá najít jen ve čtyřech částech Beorských hor, a tři z nich patří Az Sweldn rak Anhûin.“

Eragon se zamračil. „Tenhle útok nařídil grimstborith Vermûnd?“

„Nemůžu to tvrdit s jistotou, Argetlame. Ten náramek tu mohl nechat jiný klan, aby nás zmátl. Možná chtějí, abychom si mysleli, že to byl Az Sweldn rak Anhûin, abychom nepoznali, kdo jsou naši skuteční nepřátelé. Ale… kdybych se měl vsadit, Argetlame, vsadil bych fůru zlata, že za tohle jsou zodpovědní Az Sweldn rak Anhûin.“

„K čertu s nimi,“ procedil Eragon mezi zuby. „Ať to byl kdokoli, k čertu s ním.“ Zatnul pěsti, aby se mu přestaly třást ruce. Strčil botou do jedné z duhových dýk, které vrazi použili. „Kouzla, která dodala sílu těmto zbraním a těmto… těmto mužům, trpaslíkům nebo o koho to vlastně jde“ – kývl bradou směrem k mrtvolám – „ta kouzla musela vyžadovat neuvěřitelné množství energie a nedokážu si představit, jak složitě musela být formulována. Použít je by normálně bylo těžké a nebezpečné…“ Eragon pohlédl postupně na každého ze svých strážných a prohlásil: „Jste nyní mými svědky. Přísahám, že neponechám tenhle útok ani Kvîstorovu smrt bez odplaty. Ať už ty hnusné zabijáky poslal kterýkoli klan nebo dokonce víc klanů, jakmile zjistím jejich jména, budou trpce litovat, že je kdy napadlo zaútočit na mě a tím i na Dûrgrimst Ingeitum. To vám přísahám jako Dračí jezdec a příslušník Dûrgrimst Ingeitum, a pokud se vás na to někdo zeptá, zopakujte mu můj slib přesně tak, jak jsem ho právě dal vám.“

Trpaslíci se mu uklonili a ten se zvláštním plnovousem odpověděl: „Uděláme, jak nám přikazuješ, Argetlame. Svými slovy ctíš Hrothgarovu památku.“

Další z trpaslíků dodal: „Ať to byl kterýkoli klan, porušil pravidlo pohostinnosti. Napadli hosta. Jsou míň než krysy, jsou to menknurlan.“ Odplivl si na podlahu a ostatní trpaslíci s ním.

Eragon přešel ke zbytkům svého falchionu, který ležel na zemi. Klekl si do sazí, špičkou prstu se dotkl jednoho z kousků kovu a přejel po jeho pokroucených okrajích. Musel jsem zasáhnout štít a stěnu takovou silou, že jsem přemohl kouzla, kterými jsem vyztužil ocel, pomyslel si.

Pak ho napadlo: Potřebuji meč.

Potřebuji meč Jezdce.