JEZDEC SE VŠÍM VŠUDY

 

PProbuď se, maličký, ozvala se Safira. Slunce už vyšlo a Rhunön je netrpělivá.

Eragon se prudce posadil a odhodil přikrývky stejně snadno jako své bdělé sny. Paže a ramena ho bolely z námahy předchozího dne. Natáhl si boty, samým vzrušením si stěží dokázal zavázat tkaničky, sebral z podlahy umazanou zástěru a seběhl dolů po ozdobně vyřezávaných schodech ke vchodu do Rhunönina kulatého domu.

Nebe venku rozjasnily první paprsky úsvitu, ačkoli atrium bylo stále zahalené ve stínu. Eragon zahlédl Rhunön se Safirou u výhně pod přístřeškem, a zatímco k nim klusal, prsty si pročísl vlasy.

Rhunön stála opřená o okraj ponku. Pod očima měla tmavé váčky a vrásky na její tváři byly hlubší než kdy předtím.

Před ní ležel meč, skrytý pod kusem bílé látky.

„Vykonala jsem nemožné,“ pronesla chraplavě a lámavě. „Vyrobila jsem meč, i když jsem přísahala, že už to nikdy neudělám. A co víc, vyrobila jsem ho za necelý den a rukama, které nebyly mé vlastní. Přesto ten meč není málo propracovaný ani odbytý. Rozhodně ne! Je to ten nejlepší meč, jaký jsem kdy ukovala. Raději bych při jeho výrobě používala méně kouzel, ale to je moje jediná výhrada a je malicherná ve srovnání s dokonalostí výsledku. Podívej!“

Rhunön vzala cíp látky, odhrnula ji stranou a odhalila meč.

Eragon zalapal po dechu.

Myslel si, že v těch pár hodinách od chvíle, kdy odešel, Rhunön bude mít čas jen na to, aby vyrobila obyčejnou rukojeť a záštitu meče a možná prostou dřevěnou pochvu. Místo toho byl meč, který před ním ležel, stejně úžasný jako Zar’roc, Naegling a Támerlein, a podle jeho mínění dokonce hezčí než kterýkoli z nich.

Čepel byla zakrytá lesklou pochvou ve stejně tmavomodré barvě jako šupiny na Safiřině hřbetě. Barva nebyla úplně jednolitá, připomínala skvrnité světlo na dně průzračného lesního jezírka. Konec pochvy pokrýval kousek kalené zářoceli vytepaný do tvaru listu, zatímco kolem ústí pochvy byl prstenec zdobený motivy vinné révy. Zahnutá záštita byla také vyrobená z kalené oceli, stejně jako čtyři žebra, ve kterých byl zasazený obrovský safír tvořící hlavici jílce. Jedenapůlruční rukojeť byla vyrobená z tvrdého černého dřeva.

Eragon pocítil posvátnou úctu, sáhl po meči, ale pak se zarazil a pohlédl na Rhunön. „Mohu?“ zeptal se.

Sklonila hlavu. „Můžeš. Dávám ti jej, Stínovrahu.“

Eragon zvedl meč z ponku. Pochva a dřevo rukojeti byly na dotek chladné. Několik minut se obdivoval detailům na pochvě, záštitě a hlavici. Pak sevřel dlaň kolem rukojeti a vytáhl meč z pochvy.

Čepel byla stejně jako zbytek meče modrá, ale v trochu světlejším odstínu; byla to modř šupin v prohlubni Safiřina krku, spíš než barva jejího hřbetu. A stejně jako u Zar’rocu čepel hrála duhovými barvami. Když Eragon mečem pohnul, barva se zableskla, proměňovala se v mnoha odstínech modré, které na sobě měla Safira. Přes vrstvu barvy byly stále vidět řetízkovité vzory uvnitř zářoceli a bledé pásky podél ostří.

Eragon jednou rukou máchl mečem ve vzduchu a zasmál se, jak lehký a rychlý mu připadal. Působil skoro jako živý. Pak sevřel meč oběma rukama a potěšilo ho, když zjistil, že se mu dlaně dokonale vejdou na rukojeť. Udělal výpad dopředu, bodl do pomyslného nepřítele a byl si jistý, že by ho zabil.

„Tady,“ řekla Rhunön a ukázala na svazek tří železných prutů zasazených kolmo do země vedle přístřešku s výhní. „Zkus to na nich.“

Eragon se chvilku soustředil na své myšlenky a pak udělal prudký výpad k prutům. S výkřikem máchl dolů a přesekl všechny tři tyče naráz. Čepel vydala jediný čistý tón, který pomalu odezněl. Když si Eragon prohlížel ostří v místech, kde zasáhlo železo, viděl, že náraz je ani v nejmenším nepoškodil.

„Jsi spokojený, Dračí jezdče?“ zeptala se Rhunön.

„Víc než spokojený, Rhunön-elda,“ řekl Eragon a uklonil se jí. „Nevím, jak bych ti mohl poděkovat za takový dar.“

„Můžeš mi poděkovat tím, že zabiješ Galbatorixe. Pokud existuje meč předurčený k tomu, aby zabil šíleného krále, je to tenhle.“

„Vynasnažím se, Rhunön-elda.“

Elfská žena přikývla a vypadala spokojeně. „Dobrá, konečně máš svůj vlastní meč, který je takový, jaký by měl být. Teď jsi skutečně Dračí jezdec!“

„Ano,“ řekl Eragon, držel meč vzhůru k nebi a obdivoval ho. „Teď jsem skutečně Dračí jezdec.“

„Než odejdeš, zbývá ještě jedna věc, kterou máš udělat,“ řekla Rhunön.

„Jaká?“

Ukázala na meč. „Musíš mu dát jméno, abych mohla čepel a pochvu označit příslušným glyfem.“

Eragon přešel k Safiře a zeptal se jí: Co myslíš?

Já nemusím nosit meč. Pojmenuj ho, jak uznáš za vhodné.

Ale určitě máš nějaké nápady!

Sklonila k němu hlavu, přičichla k meči a řekla: Zub-z-modrého-drahokamu, tak bych ho pojmenovala. Nebo Modrý-krvavý-dráp.

To by lidem znělo směšně.

A co Plenitel nebo Rozparovač? Nebo možná Bojovný dráp, Třpytivý trn nebo Rozsekávač? Mohl bys mu dát jméno Běs, nebo Bolest, nebo Rukokous či Věčné ostří nebo Zvlněná šupina kvůli rýhám v oceli. Napadá mě také Jazyk smrti a Elfská ocel a mnoho dalších.

Nenadálý příval jmen, kterými ho zahrnula, Eragona překvapil. Máš na to nadání, poznamenal.

Vymýšlet nahodilá jména je snadné. Ale vymyslet to správné může dát zabrat i elfovi.

A co Králobijec? zeptal se.

A co když skutečně zabijeme Galbatorixe? Co pak? Nebudeš se svým mečem dělat nic jiného užitečného?

Hmm. Eragon položil meč podél Safiřiny levé přední nohy a řekl: Má přesně tu samou barvu jako ty… Mohl bych ho pojmenovat po tobě.

Safira tlumeně zavrčela v hrdle. Ne.

Potlačil úsměv. Jsi si jistá? Jen si představ, kdybychom byli v bitvě a…

Zaryla drápy do země. Ne. Nejsem věc, kterou budeš mávat kolem sebe a ze které si budeš dělat legraci.

Dobrá, máš pravdu. Promiň… A co kdybych ho ve starověkém jazyce pojmenoval Naděje? Zar’roc znamená ‚utrpení‘, nebylo by tedy příhodné, abych nosil meč, který by samotným svým jménem působil proti utrpení?

Ušlechtilá myšlenka, poznamenala Safira. Ale skutečně chceš dát svým nepřátelům naději? Chceš Galbatorixe probodnout nadějí?

To je legrační slovní hříčka, řekl a zachechtal se.

Ale to je tak všechno.

Eragon se zklamaně ušklíbl, promnul si bradu a sledoval hru světel na třpytivé čepeli. Jak hleděl do hlubin oceli, náhodou zpozoroval vzor připomínající plamen, který vyznačoval přechod mezi měkkou ocelí uprostřed a tou na okrajích, a vzpomněl si na slovo, kterým si Brom v Safiřině vzpomínce zapálil dýmku. Pak si Eragon vzpomněl na Yazuak, kde poprvé použil kouzlo, a také na svůj souboj s Durzou ve Farthen Dûru, a v tu chvíli věděl nade vší pochybnost, že našel to pravé jméno pro svůj meč.

Eragon to probral se Safirou, a když mu jeho volbu schválila, zvedl zbraň do výšky ramenou a řekl: „Už jsem se rozhodl. Meči, dávám ti jméno Brisingr!“

A čepel náhle vzplála a nabroušenou ocel obalily divoké safírově modré plameny.

Eragon polekaně vykřikl, upustil meč a uskočil dozadu ze strachu, že se popálí. Čepel dál hořela na zemi, až průsvitné plameny sežehly nedaleký trs trávy. Teprve pak si Eragon uvědomil, že je to on, kdo poskytuje energii k udržování nadpřirozeného ohně. Rychle ukončil kouzlo a meč pohasl. Celý zmatený z toho, jak mohl použít kouzlo, aniž by chtěl, znovu zvedl meč a poklepal na čepel špičkou prstu. Měla stejnou teplotu jako předtím.

Rhunön k němu zamračeně přikročila, vzala meč Eragonovi z ruky a prohlédla si ho od špičky po hlavici. „Máš štěstí, že jsem ho ochránila kouzly proti žáru a poškození, jinak už by sis poškrábal záštitu a narušil tvrdost čepele. Nikdy už neodhazuj meč, Stínovrahu – i kdyby se měl proměnit v hada – nebo si ho vezmu zpátky a dám ti místo něj staré kladivo.“ Eragon se omluvil a Rhunön, kterou to celkem uklidnilo, mu vrátila meč. „Zapálil jsi ho úmyslně?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl Eragon. Vůbec nedokázal vysvětlit, co se stalo.

„Řekni to znovu,“ nařídila mu Rhunön.

„Co?“

„Jméno, to jméno, řekni ho znovu.“

Eragon držel meč co nejdál od těla a zvolal: „Brisingr!“

Čepel meče zaplavil sloup poskakujících plamenů, které pálily Eragona do tváře. Tentokrát si Eragon všiml nepatrného úbytku svých sil, které mu kouzlo odčerpávalo. Po chvíli oheň uhasil.

Eragon znovu zvolal: „Brisingr!“ A opět se čepel zachvěla modrými, přízračnými jazyky plamene.

To je pořádný meč pro Jezdce a draka! řekla Safira potěšeným tónem. Chrlí oheň stejně snadno jako já.

„Ale já jsem nechtěl použít kouzlo!“ namítl Eragon. „Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem řekl Brisingr a…“ Vykřikl a zaklel, když meč znovu vzplál a on ho už počtvrté musel uhasit.

„Mohu?“ zeptala se Rhunön a natáhla ruku k Eragonovi. Podal jí meč a ona také řekla: „Brisingr!“ Čepel jako by se zachvěla, ale jinak se nic nezměnilo. Se zamyšleným výrazem Rhunön vrátila meč Eragonovi a řekla: „Napadají mě dvě vysvětlení tohohle zázraku. Jedno je, že protože ses účastnil jeho výroby, naplnil jsi meč částí své osobnosti, a proto začal být sladěný s tvými přáními. Mé další vysvětlení je, že jsi objevil skutečné jméno svého meče. Možná došlo k oběma těmto věcem současně. V každém případě jsi zvolil dobře, Stínovrahu. Brisingr! Ano, to se mi líbí. To je dobré jméno pro meč.“

Velmi dobré jméno, souhlasila Safira.

Pak Rhunön položila ruku na střed čepele Brisingru a neslyšně zamumlala nějaké kouzlo. Na obou stranách čepele se objevil elfský glyf pro slovo oheň. Totéž udělala na přední straně pochvy.

Eragon se elfce znovu uklonil a jak on, tak Safira jí vyjádřili svou vděčnost. Na Rhunönině letité tváři se objevil úsměv a mozolnatým palcem se dotkla každého z nich na čele. „Jsem ráda, že jsem znovu mohla pomoci Jezdcům. Jdi, Stínovrahu. Jdi, Zářivá šupino. Vraťte se k Vardenům a nechť vaši nepřátelé prchají strachy, až uvidí meč, který teď nosíš.“

A tak se s ní Eragon a Safira rozloučili, společně odešli z Rhunönina domu a Eragon kolébal Brisingr v náručí, jako by to bylo novorozeně.