SÁM PĚŠKY KRAJINOU

 

EEragonovi kručelo v břiše.

Ležel na zádech, nohy měl pokrčené v kolenou – protahoval si stehna, protože dnes běžel dál a s větší zátěží než kdykoli předtím – a vtom se mu v útrobách ozvaly žaludeční šťávy. Ten zvuk byl tak nečekaný, že se Eragon prudce posadil a zašmátral po své holi.

Vítr hvízdal pustou krajinou. Slunce už zapadlo a nyní bylo všechno modré a nachové. Nikde se nic nepohnulo, jen stébla trávy se zlehounka pohupovala a Slounovy prsty se pomalu napínaly a povolovaly v reakci na nějaký výjev v řezníkově začarované dřímotě. Štiplavá zima zvěstovala příchod skutečné noci.

Eragon se uvolnil a pousmál se.

Jeho pobavení se brzy vytratilo, když zauvažoval o zdroji svého nepohodlí. Poté, co bojoval s ra’zaky, použil řadu náročných kouzel a nesl Slouna na ramenou skoro celý den, byl tak vyhladovělý, že si dokázal živě představit, že kdyby uměl cestovat zpátky v čase, byl by s to spořádat celou hostinu, kterou během návštěvy v Tarnagu vystrojili trpaslíci na jeho počest. Při vzpomínce na horkou pronikavou vůni pečeného nagra – obřího kance – a jeho šťavnaté maso ochucené medem a kořením – se mu začaly sbíhat sliny.

Problémem bylo, že neměl žádné potraviny. Vodu si dovedl obstarat snadno: uměl vytáhnout vlhkost z půdy, kdykoli se mu zachtělo. Jenže najít v téhle pustině jídlo nebylo jen daleko obtížnější, nýbrž ho to také stavělo před morální dilema, jemuž by se byl rád vyhnul.

Oromis zasvětil mnoho svých lekcí poznávání nejrůznějšího klimatu a zeměpisných oblastí, které se v Alagaësii vyskytovaly. Takže když se nyní Eragon vydal na průzkum okolí, dokázal rozpoznat většinu rostlin. Jen pár jich však bylo jedlých a nebyly dost velké ani početné, aby jich za rozumnou dobu nasbíral dost k nasycení dvou dospělých mužů. Místní zvířata jistě měla někde ukryté zásoby semen a plodů, ale netušil, kde by po nich měl začít pátrat, ani nečekal, že by pouštní myš nashromáždila víc než jen pár soust potravy.

Měl tudíž jen dvě možnosti, z nichž se mu žádná nezamlouvala. Mohl – tak jako předtím – vysát energii z rostlin a hmyzu kolem jejich tábořiště. Zaplatil by však za to tím, že by tu zanechal mrtvý kus země, kde už by nežilo vůbec nic, ani mikroorganismy v půdě. A i když by to možná jeho a Slouna udrželo na nohou, transfúze energie by zdaleka nebyla uspokojivá, protože žaludek by zůstával prázdný.

Anebo mohl lovit.

Eragon se zamračil a zaryl konec hole do země. Od té doby, co sdílel myšlenky a touhy mnoha zvířat, se mu hnusilo pouhé pomyšlení, že by nějaké pozřel. Přesto nesmí zeslábnout a nechat se zajmout jenom proto, že se obešel bez večeře, aby ušetřil život králíka. Jak mu zdůrazňovali Safira s Roranem, každá živá bytost přežívá tím, že pojídá jiné. Žijeme v krutém světě, pomyslel si, a nemohu změnit to, jak byl stvořen… Elfové možná dělají dobře, že nejedí maso, ale v tuhle chvíli ho moc potřebuji. Odmítám cítit vinu, když mě k tomu dohánějí okolnosti. Není to žádný zločin, pochutnat si na troše slaniny, kousku pstruha nebo čehokoli podobného.

Dál a dál přesvědčoval sám sebe různými důvody, ale vnitřnosti se mu stále svíraly odporem. Skoro půl hodiny stál jako přikovaný, neschopen udělat to, co mu přikazoval rozum. Pak si začal uvědomovat, jak už je pozdě, a vynadal si, že tak plýtvá časem; potřeboval každou minutu odpočinku, která byla k mání.

Eragon se obrnil, zapátral svojí myslí a systematicky prozkoumával krajinu, dokud nezaměřil dvě obrovské ještěrky a skupinu hlodavců schoulených v doupěti, kteří mu připomínali něco mezi krysou, králíkem a veverkou. Vyslovil: „Deyja,“ a zabil ještěrky a jednoho z hlodavců. Zemřeli okamžitě a bezbolestně, ale přesto zatínal zuby, když hasil jasné plameny jejich ducha.

Pro ještěrky sáhl pod kameny, kde se schovávaly, ale hlodavce musel vytáhnout z nory pomocí kouzla. Když ho dostával ven, byl opatrný, aby nevzbudil ostatní zvířata, protože mu připadalo obzvlášť kruté děsit je vědomím, že by je nějaký neviditelný dravec mohl zabít v jejich nejtajnějším úkrytu.

Vykuchal, stáhl z kůže a očistil ještěrky i hlodavce a zahrabal vnitřnosti dostatečně hluboko, aby je skryl před mrchožrouty. Posbíral tenké placaté kameny a postavil malou pícku, zapálil v ní oheň a začal péct maso. Bez soli sice nemohl žádné jídlo řádně ochutit, ale některé ze zdejších rostlin příjemně voněly, když je rozmačkal mezi prsty, a tak je rozetřel po mase a nacpal i dovnitř.

Hlodavec byl hotový první, protože byl menší než ještěrky. Eragon ho zvedl z provizorní pece a podržel si maso před ústy. Ušklíbl se a chvíli se zdálo, že nedokáže překonat svůj odpor, ale musel dál dohlížet na oheň a na ještěrky. Ty dvě činnosti ho rozptýlily natolik, že bez dalšího rozmýšlení uposlechl hlasitý příkaz svého žaludku a najedl se.

První sousto bylo nejhorší. Uvízlo mu v hrdle a hrozilo, že se mu z horké mastnoty zvedne žaludek. Pak se zachvěl, dvakrát nasucho polknul a nutkání zvracet pominulo. Potom už to bylo snazší. Ve skutečnosti byl vděčný, že maso nemělo valnou chuť, neboť tak mohl snáz zapomenout, co žvýká.

Spořádal celého hlodavce a ještě kus ještěrky. Když odtrhl poslední kousek masa z tenké stehenní kůstky, spokojeně si povzdechl a pak zaváhal, zarmoucený zjištěním, že mu jídlo vlastně chutnalo. Byl tak hladový, že jakmile přemohl své zábrany, skrovná večeře mu připadala vynikající. Možná, přemítal, možná, až se vrátím… a budu stolovat s Nasuadou nebo s králem Orrinem a bude se podávat maso… když budu mít chuť a bude neslušné odmítnout, možná bych si ještě někdy mohl dát pár soust… Už ho sice nebudu jíst tolik jako dřív, ale ani nebudu tak přísný jako elfové. Umírněnost je, myslím, moudřejší politika než slepé lpění na zvyklostech.

Ve světle žhavých uhlíků si Eragon prohlížel Slounovy ruce; řezník ležel metr nebo dva od něj, kam ho Eragon položil. Jeho dlouhé, kostnaté prsty s nadměrně velikými klouby a dlouhými nehty – v Carvahallu vždy pečlivě udržované, avšak nyní polámané a černé od nahromaděné špíny – pokrývaly tucty tenkých bílých jizev. Jizvy vypovídaly o těch několika chybách, které Sloun udělal během desítek let, jež strávil prací s noži. Kůži měl vrásčitou a vybledlou a nabíhaly na ní žíly připomínající červy, ale svaly pod ní byly stále tvrdé a štíhlé.

Eragon si dřepl a zkřížil ruce přes kolena. „Nemůžu ho jen tak nechat jít,“ zamumlal. Pokud bych to udělal, Sloun by mohl vyslídit Rorana s Katrinou, což byla vyhlídka, která Eragonovi připadala nepřijatelná. Navíc, i když nehodlal Slouna zabít, věřil, že by řezník měl být za své zločiny potrestán.

Eragon se s Byrdou nijak blíže neznal, ale věděl, že to byl dobrák, poctivý a pracovitý, a láskyplně vzpomínal na Byrdovu ženu Feldu a jejich děti, protože s Gerem a Roranem při několika příležitostech jedli a spali v jejich domě. Byrdova smrt tedy zasáhla Eragona jako obzvláštní ukrutnost a cítil, že hlídačova rodina si spravedlnost zaslouží, i kdyby se o ní nikdy neměla dozvědět.

Jenže jaký trest by byl přiměřený? Odmítl jsem se stát katem, pomyslel si Eragon, aby se ze mě stal soudce. Co však vím o právu?

Vstal, přešel ke Slounovi, naklonil se k jeho uchu a vyslovil: „Vakna.“

Sloun se s trhnutím probudil a zašátral po zemi šlachovitýma rukama. Zbytky jeho očních víček se zachvěly, když se je řezník instinktivně snažil zvednout a rozhlédnout se po okolí. Zůstal však uvězněný ve své vlastní temnotě.

Eragon řekl: „Tady, sněz to.“ Natáhl ruku se zbývající půlkou ještěrky směrem ke Slounovi, který ji nemohl vidět, ale určitě jídlo cítil.

„Kde to jsem?“ zeptal se Sloun. Roztřesenýma rukama začal zkoumat kameny a rostliny před sebou. Dotkl se svých sedřených zápěstí a kotníků a zdál se zmatený, když zjistil, že okovy jsou pryč.

„Elfové – a v dávných dobách také Jezdci – nazývali tohle místo Mírnathor. Trpaslíci mu říkají Werghadn a lidé Šedá planina. Pokud to není odpověď na tvou otázku, pak možná pomůže, když řeknu, že jsme mnoho mil jihovýchodně od Helgrindu, kde jsi byl uvězněný.“

Sloun neslyšně vyslovil jméno Helgrind. „Tys mě zachránil?“

„Ano.“

„Ale co…“

„Už žádné otázky. Nejdřív se najez.“

Jeho nevlídný tón na řezníka zapůsobil jako bič. Sloun se zarazil a nemotornými prsty sáhl po ještěrce. Eragon ji pustil a usedl zpátky na své místo vedle kamenné pece. Naložil na uhlíky několik hrstí hlíny a snížil tak žár, aby neprozradil jejich přítomnost, pokud by se náhodou někdo pohyboval v blízkém okolí.

Sloun si nejdřív nejistě lízl, aby zjistil, co mu to Eragon dal, ale pak se zakousl do ještěrky a odtrhl tlustý kus tělíčka. S každým soustem si nacpal do pusy tolik masa, kolik se mu tam vešlo, a vždycky jenom jednou nebo dvakrát kousl a hned jídlo polkl. Každou kost obral dohola se zručností muže, který dokonale chápe, jak jsou zvířata stavěná a jak je nejrychleji rozebrat. Kůstky odhazoval na úhlednou hromádku vlevo od sebe. Když v jeho hltanu zmizelo poslední sousto z ještěrčina ocasu, Eragon mu podal další pečínku, která byla ještě celá. Sloun zavrčel své díky, znovu se začal cpát a ani se nesnažil otřít si mastnou pusu a bradu.

Ukázalo se, že druhá ještěrka byla na Slouna příliš velká. Skončil dvě žebra nad koncem hrudníku a zbytky mrtvolky odložil na mohylu z kostí. Pak se narovnal v zádech, přejel si rukou přes rty, zastrčil si dlouhé vlasy za uši a řekl: „Děkuji ti, cizinče, za tvou pohostinnost. Už je to tak dávno, co jsem měl něco pořádného, že si snad tvého jídla vážím víc než své svobody… Pokud se mohu zeptat, nevíš o mé dceři, Katrině, co se s ní stalo? Byla se mnou uvězněná v Helgrindu.“ V jeho hlase zaznívala složitá směsice pocitů: úcta, strach a podřízenost v přítomnosti neznámé autority; naděje a úzkost o dceru; ale také odhodlání pevné jako skály v Dračích horách. Co však Eragon v jeho hlase neslyšel, ačkoli to očekával, byl ten jízlivý pohrdavý podtón, který Sloun používal při jejich setkáních v Carvahallu.

„Je s Roranem.“

Sloun zalapal po dechu. „Roran! Jak se sem dostal? Ra’zakové ho také zajali? Nebo…“

„Ra’zakové a jejich oři jsou mrtví.“

„Tys je zabil? Jak?… Kdo…“ Na okamžik Sloun ztuhnul, jako by zadrhával celým svým tělem, a pak mu tváře a ústa sklesly, ramena mu poklesla a přichytil se keříku, aby nabyl rovnováhy. Zakroutil hlavou. „Ne, ne, ne… Ne… To není možné. Ra’zakové o tomhle mluvili. Chtěli odpovědi, které jsem neměl, ale myslel jsem… Tedy, kdo by uvěřil…?“ Jeho hrudník se zvedal s takovou prudkostí, že Eragon uvažoval, zda se nezraní. Sípavým šepotem, jako by byl nucen mluvit poté, co dostal ránu do břicha, řekl: „Ty nemůžeš být Eragon.“

Eragona se zmocnil dojem nevyhnutelnosti osudu. Měl pocit, jako by byl nástrojem toho nemilosrdného vladaře, a podle toho také odpověděl. Pronášel jednotlivá slova pomalu, aby každé dopadlo jako úder kladiva a obsahovalo celou váhu jeho důstojnosti, postavení a hněvu. „Jsem Eragon a mnohem víc. Jsem Argetlam a Stínovrah a Ohnivý meč. Mým drakem je Safira, také známá jako Bjartskular a Ohnivý jazyk. Vyučoval nás Brom, který byl Jezdcem před námi, a trpaslíci a elfové. Bojovali jsme s urgaly, se Stínem a s Murtaghem, synem Morzana. Sloužíme Vardenům a lidu Alagaësie. A přivedl jsem tě sem, Sloune Aldenssone, abych tě odsoudil za vraždu Byrdy a za zradu Carvahallu.“

„Lžeš! Nemůžeš být…“

„Lžu?“ zaburácel Eragon. „Nelžu!“ Vyrazil svou myslí, zaplavil Slounovo vědomí svým vlastním a přinutil řezníka přijmout vzpomínky dokládající jeho tvrzení. Také chtěl, aby Sloun pocítil jeho současnou moc a uvědomil si, že už není tak úplně člověk. A třebaže si to Eragon nerad připouštěl, těšil ho pocit nadvlády nad mužem, který mu často dělal potíže a trápil ho uštěpačnými poznámkami, jimiž urážel jeho samého i jeho rodinu. O půl minuty později se zase stáhl.

Sloun se stále třásl, ale nezhroutil se a neponížil se, jak Eragon předpokládal. Místo toho se začal chovat chladně a tvrdě. „K čertu s tebou,“ odsekl. „Nemusím se ti zpovídat, Eragone, syne Nikoho. Ale řeknu ti tohle: to, co jsem udělal, jsem udělal kvůli Katrině a ničemu jinému.“

„Já vím. To je také jediný důvod, proč jsi ještě naživu.“

„Tak si se mnou dělej, co chceš. Je mi to jedno, pokud je v bezpečí… No tak, dělej! Co to bude? Bití? Cejchování? Už mě připravili o oči, tak chceš jednu z mých rukou? Nebo mě necháš umřít hlady či znovu zajmout Královstvím?“

„Zatím jsem se nerozhodl.“

Sloun rázně přikývl a přitáhl si potrhané šaty těsně k tělu, aby zahnal noční chlad. Seděl s vojenskou odhodlaností a zíral bezvýraznými, prázdnými očními důlky do stínů, které obestíraly jejich tábořiště. Nežadonil. Neprosil o slitování. Nepopíral své činy ani se nepokoušel si Eragona usmířit. Jenom seděl a čekal, obrněný dokonalou stoickou statečností.

Jeho odvaha udělala na Eragona dojem.

Temná krajina kolem nich se zdála být nekonečná a Eragon měl pocit, jako by se celá řítila na něj, což jenom umocňovalo jeho úzkost z volby, která před ním stála. Můj soud rozhodne o zbytku jeho života, napadlo ho.

Na chvíli Eragon opustil otázku trestu a uvažoval o tom, co vlastně o Slounovi ví: o řezníkově spalující lásce ke Katrině, posedlé, sobecké a vůbec nezdravé, ačkoli to kdysi býval normální silný cit; o jeho nenávisti a strachu z Dračích hor, zrozených ze zármutku po zesnulé ženě Ismiře, která zahynula mezi těmi vrcholky zahalenými v mracích; o jeho odcizení od zbývajících větví rodiny; o jeho pýše na práci, kterou vykonával; o příbězích, které Eragon slyšel o Slounově dětství; a o Eragonových vlastních zkušenostech se životem v Carvahallu.

Eragon si uvědomoval tuhle sbírku dílčích, roztříštěných vhledů do Slounova života, v duchu se jimi procházel a zvažoval jejich význam. Snažil se je pospojovat dohromady jako kusy skládanky. Zřídka se mu to dařilo, ale vytrval a postupně objevil nesčetná spojení mezi událostmi a pocity ve Slounově životě a vytvořil tak složitou síť, jejíž vzory vyjadřovaly, kdo Sloun opravdu je. Když Eragon zasadil poslední kousek skládanky, jako by konečně pochopil důvody řezníkova jednání. Díky tomu s ním nyní dokázal soucítit.

Měl pocit, že Slounovi porozuměl a dokázal vyčlenit stěžejní prvky jeho osobnosti, které nelze odstranit, aniž by nevratně změnil jeho osobnost. Pak ho napadla tři slova ve starověkém jazyce, která jako by řezníka ztělesňovala, a Eragon je bez rozmýšlení šeptem vyslovil.

Sloun to nemohl slyšet, ale přesto se pohnul – rukama si sevřel stehna – a začal se tvářit znepokojeně.

Eragonovi při pohledu na řezníka přeběhl mráz po levém boku a naskočila mu husí kůže na rukou i nohou. Zvažoval několik různých vysvětlení pro Slounovu reakci, jedno důmyslnější než druhé, ale jen jediné z nich mu připadalo přesvědčivé, a dokonce i to mu připadalo nepravděpodobné. Zašeptal znovu onu trojici slov. Stejně jako předtím se Sloun zavrtěl na místě a Eragon ho slyšel zamumlat: „…někoho chodit po mém hrobě.“

Eragon roztřeseně vydechl. Bylo pro něj těžké tomu uvěřit, ale jeho pokus nezanechal žádný prostor pro pochyby: úplně náhodou narazil na Slounovo skutečné jméno. Ten objev ho poněkud zmátl. Znát něčí skutečné jméno s sebou neslo závažnou odpovědnost, protože to dávalo naprostou moc nad danou osobou. Kvůli neodmyslitelným nebezpečím elfové zřídkakdy odhalovali svá pravá jména, a když už to udělali, prozradili je jen tomu, komu bezmezně věřili.

Eragon dosud nikdy nezjistil ničí pravé jméno. Vždycky čekal, že kdyby se to stalo, byl by to nejspíš dar od někoho, na kom mu velmi záleželo. Zjistit Slounovo skutečné jméno bez jeho souhlasu znamenalo obrat v událostech, na který Eragon nebyl připraven, a nebyl si jistý, jak s ním naložit. Došlo mu, že aby uhodl Slounovo skutečné jméno, musel porozumět řezníkovi lépe než sám sobě, protože sám neměl nejmenší tušení, jaké může být to jeho.

To zjištění bylo pro něj nepříjemné. Vzhledem k povaze svých nepřátel se obával, že nevědět o sobě všechno by se mu mohlo stát osudným. Slíbil si, že bude věnovat víc času zkoumání vlastního nitra a odhalování svého skutečného jména. Možná by mi Oromis s Glaedrem mohli říct, jak zní, napadlo ho.

Slounovo skutečné jméno v něm sice vyvolalo pochyby a zmatek, ale přivedlo jej k myšlence, jak se s řezníkem vypořádat. I když už měl základní představu, trvalo mu dalších deset minut, než promyslel zbytek svého plánu a ujistil se, že to bude fungovat tak, jak zamýšlel.

Když Eragon vstal a odcházel z tábořiště do hvězdami osvětlené krajiny, Sloun naklonil hlavu jeho směrem. „Kam jdeš?“ zeptal se.

Eragon neodpověděl.

Toulal se divočinou, dokud nenašel nízký, široký kámen s miskovitou prohlubní uprostřed, který byl pokrytý ostrůvky lišejníku. „Adurna rïsa,“ rozkázal. Kolem kamene se začal z půdy stahovat bezpočet drobounkých kapiček vody, jež se spojily do dokonalých stříbrných trubiček a vytvořily most vedoucí přes okraje kamene dolů do prohlubně. Když voda začala přetékat a vracet se do země, kde ji znovu zachytilo jeho zaklínadlo, Eragon kouzlo ukončil.

Čekal, dokud se hladina vody úplně nezklidní – měla mu posloužit jako dálné zrcadlo. Jakmile prohlubeň v kameni připomínala misku hvězd, vyslovil: „Draumr kópa,“ a poté i mnoho dalších slov, patřících k zaklínadlu, které umožňovalo nejenom vidět jiné na dálku, ale také s nimi hovořit. Oromis ho naučil tuhle obměnu nazírání dva dny předtím, než se Safirou odletěli z Ellesméry do Surdy.

Voda úplně zčernala, jako by někdo pozhasínal hvězdy jako svíce. Vzápětí se na její hladině rozzářil ovál a Eragon spatřil vnitřek velkého bílého stanu, osvětleného září z rudé erisdar, jedné z elfských kouzelných luceren bez plamene.

Normálně by Eragon nedokázal nazírat osobu nebo místo, které nikdy neviděl, ale elfské zrcadlo bylo očarované, aby přenášelo obraz svého okolí komukoli, kdo se s ním spojí. Stejně tak Eragonovo zaklínadlo promítalo jeho obraz a obraz jeho okolí na povrch zrcadla. Díky elfskému zrcadlu spolu mohli komunikovat neznámí lidé z jakéhokoli místa na světě, což byla neocenitelná výhoda v časech války.

Do Eragonova zorného pole vstoupil vysoký elf se stříbrnými vlasy a brněním odřeným z bitev a on v něm poznal šlechtice Däthedra, který byl rádcem královny Islanzadí a Aryiným přítelem. Pokud byl Däthedr překvapený, že vidí Eragona, nedal to na sobě znát. Sklonil hlavu, prvními dvěma prsty pravé ruky se dotkl rtů a pronesl svým zpěvavým hlasem: „Atra esterní ono thelduin, Eragon Šur’tugal.“

Eragon v duchu přepnul na rozhovor ve starověkém jazyce, svými prsty zopakoval gesto a odpověděl: „Atra du evarínya ono varda, Däthedr-vodhr.“

Däthedr pokračoval svým rodným jazykem: „Jsem rád, že jsi v pořádku, Stínovrahu. Arya Dröttningu nás před pár dny informovala o tvé výpravě a dělali jsme si o tebe a o Safiru starosti. Předpokládám, že se nepřihodilo nic špatného?“

„Ne, ale narazil jsem na jeden nepředvídaný problém, a pokud mohu, rád bych tuto věc prohovořil s královnou Islanzadí a vyžádal si její moudrou radu.“

Däthedrovy kočičí oči se skoro zavřely, až z nich zůstaly jen dvě sešikmené škvíry, které mu dodávaly nelítostný a nečitelný výraz. „Vím, že bys to nežádal, kdyby to nebylo důležité, Eragone-vodhr, ale dej pozor: napjatý luk může právě tak snadno prasknout a zranit lučištníka, jako může vystřelit šíp… Pokud si to tedy přeješ, počkej, prosím, a já se poohlédnu po královně.“

„Počkám. Jsem velmi vděčný za tvou pomoc, Däthedře-vodhr.“ Když se šlechtic odvrátil od elfského zrcadla, Eragon se ušklíbl. Neměl rád formálnost elfů, ale ze všeho nejvíc mu vadilo, že nikdy moc nevěděl, jak si vyložit jejich tajemné výroky. Varoval mě, že intrikaření a pletichy kolem královny představují nebezpečnou zábavu, nebo že Islanzadí je ten napjatý luk, který má každou chvíli prasknout? Anebo měl na mysli něco úplně jiného?

No, aspoň že se dokážu spojit s elfy, řekl si. Elfská kouzla bránila tomu, aby cokoli vstoupilo do Du Weldenvarden kouzelnými prostředky, včetně nazírání. Pokud elfové zůstávali ve svých městech, ostatní s nimi mohli komunikovat jen tak, že do jejich lesů vyslali posla. Ale teď když byli elfové na cestách a opustili stín borovic s černými jehlicemi, už je jejich mocná zaklínadla nechránila a bylo možné používat podobné prostředky jako dálné zrcadlo.

Eragonova nervozita vzrůstala, když utekla první minuta a po ní odplynula další. „No tak,“ ulevil si. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že se k němu neplíží žádný člověk ani zvíře, zatímco zírá do kaluže vody.

Se zvukem, jako když se páře oděv, se vstupní plachta stanu rozlétla, jak ji královna Islanzadí odhrnula a hnala se k zrcadlu. Měla na sobě zářivý krunýř brnění ze zlatých šupinek, doplněný kroužkovým a holenním brněním a nádherně zdobenou helmou – vykládanou opály a dalšími vzácnými drahokamy – která jí držela rozpuštěné černé vlasy. Z ramenou jí splýval červený, bíle lemovaný pláštík; Eragonovi nyní Islanzadí připomínala hrozící bouři. V levé ruce držela tasený meč. Pravou ruku měla prázdnou, ale potaženou jakýmsi karmínovým povlakem, a on si po chvíli uvědomil, že z jejích prstů a zápěstí odkapává krev.

Islanzadí se do zrcadla na Eragona zamračila, až se jí spojila sešikmená obočí. Když se takto tvářila, byla nápadně podobná Arye, ovšem svou postavou a držením těla vyvolávala ještě působivější dojem než její dcera. Byla krásná a děsivá, jako strašná bohyně války.

Eragon se prsty dotkl rtů, pak stočil pravou ruku přes prsa v elfském posunku oddanosti a úcty, odříkal úvodní frázi tradičního pozdravu a promluvil jako první, jak se slušelo, když oslovoval někoho vyššího postavení. Islanzadí vyslovila očekávanou odpověď a Eragon ve snaze potěšit ji a předvést svoji znalost jejich zvyků uzavřel pozdrav nepovinnou třetí větou: „A nechť je mír v tvém srdci.“

Královnina divokost se poněkud zmírnila a po ústech jí přelétl vlažný úsměv, jako by ocenila jeho způsoby. „I v tvém, Stínovrahu.“ Její hluboký, sytý hlas obsahoval náznaky šustění borových jehlic, zurčících potůčků a hudby hrané na rákosové flétny. Zasunula svůj meč do pochvy, přešla stan ke skládacímu stolku a stála bokem k Eragonovi, když si vodou ze džbánu smývala krev z rukou. „Obávám se však, že v tyto dny těžko přijde mír.“

„Boj je tvrdý, Vaše Veličenstvo?“

„Brzy bude. Moji lidé se shromažďují podél západního okraje Du Weldenvarden, kde se můžeme připravovat na boj a na smrt, a současně být nablízku stromům, které tolik milujeme. Jsme osamocená rasa a kvůli škodám, které to způsobuje zemi, nepochodujeme v útvarech jako ostatní, a tak nám to trvá déle, než se shromáždíme ze vzdálených končin lesa.“

„Chápu. Jenom…“ Hledal způsob, jak by položil tu otázku, aniž by působil neomaleně. „Pokud boj ještě nezačal, nemohu si pomoci a musím se zeptat, proč máš ruku potřísněnou krví?“

Islanzadí setřásla z prstů kapky vody, zvedla své dokonalé zlatohnědé předloktí, aby si je Eragon prohlédl, a on si v tu chvíli uvědomil, že to ona byla modelem pro sochu dvou propletených paží, která stojí ve vchodu do jeho stromového domu v Ellesméře. „Už nemám. Řekla jsem, že boj se bude v brzké době stupňovat, ne že ještě nezačal.“ Stáhla rukáv krunýře a tuniky pod ním zpátky k zápěstí. Z opasku zdobeného drahokamy, který měla zapnutý kolem útlého pasu, sundala rukavici vyšívanou stříbrnou nití a zasunula do ní ruku. „Pozorovali jsme město Ceunon, protože tam hodláme zaútočit nejdřív. Přede dvěma dny naši strážci zahlédli skupiny mužů a mul cestující z Ceunonu do Du Weldenvarden. Mysleli jsme, že si jako obvykle chtějí nasbírat dříví na okraji lesa. To je zvyk, který tolerujeme, protože lidé dříví potřebují a stromy na okraji jsou mladé, skoro mimo náš vliv a nechtěli jsme se zatím nikomu ukazovat. Jenže ti lidé nezastavili na okraji. Po zvířecích stezkách, které zjevně znali, zašli hluboko do Du Weldenvarden. Hledali ty nejvyšší a nejsilnější stromy – stromy staré jako Alagaësie sama, stromy, které už byly staré a mocné v době, kdy trpaslíci objevili Farthen Dûr. Když je našli, začali je kácet.“ Její hlas kypěl hněvem. „Z jejich poznámek jsme zjistili, proč tam jsou. Galbatorix potřeboval největší stromy, aby mohl nahradit obléhací stroje a beranidla, o která přišel během bitvy na Hořících pláních. Kdyby jejich pohnutky byly čisté a poctivé, mohli bychom jim prominout ztrátu jednoho z vladařů našeho lesa. Možná dokonce dvou. Ale ne dvaceti osmi.“

Eragonovi přeběhl mráz po zádech. „Co jste tedy udělali?“ zeptal se, ačkoli již tušil odpověď.

Islanzadí zvedla bradu a tvář jí ztvrdla. „Byla jsem tam se dvěma našimi strážci. Společně jsme potrestali jejich chybu. V minulosti lidé z Ceunonu dobře věděli, že není záhodno pronikat na naše území. Dnes jsme jim to znovu připomněli.“ Bezděčně si promnula pravou ruku, jako by ji bolela, a zahleděla se kamsi za zrcadlo. „Vždyť už jsi sám poznal, Eragone-finiarel, jaké to je dotýkat se životní síly rostlin a zvířat kolem sebe. Představ si, jak by sis jich vážil, kdybys tu schopnost měl po celá staletí. Udělali bychom cokoli, abychom zachovali Du Weldenvarden, ten les je prodloužením našeho těla a duše. Každá rána, kterou utrpí, je i naší bolestí… Dlouho trvá nás vyburcovat, ale jakmile se to stane, jsme jako draci: srší z nás zloba. Už je to víc než sto let, co jsem já, nebo většina elfů, prolila krev v bitvě. Svět zapomněl, čeho jsme schopní. Naše síla od pádu Jezdců možná zeslábla, ale přesto ze sebe vydáme všechno; naši nepřátelé budou mít pocit, jako by se proti nim obrátily i přírodní síly. Jsme stará rasa a naše schopnosti a znalosti výrazně převyšují možnosti smrtelníků. Ať se má Galbatorix a jeho spojenci na pozoru, protože my elfové hodláme opustit lesy a čeká nás buď návrat vítězný, anebo žádný.“

Eragon se zachvěl. Dokonce ani během střetů s Durzou dosud nepoznal takové nesmiřitelné odhodlání a nemilosrdnost. To není lidské, pomyslel si a pak se ušklíbl sám pro sebe. Jistěže ne. A udělám dobře, když si to budu pamatovat. Jakkoli si můžeme být fyzicky podobní – a v mém případě skoro totožní – nejsme stejní. „Pokud si podrobíte Ceunon,“ řekl, „jak budete ovládat tamní lid? Možná nenávidí Království víc než samu smrt, ale pochybuji, že vám budou důvěřovat, když kvůli ničemu jinému, tak už jen proto, že oni jsou lidé a vy elfové.“

Islanzadí mávla rukou. „To není důležité. Jakmile budeme za hradbami města, známe metody, jak zabránit jakémukoli odporu. Nebojujeme přece s tvou rasou poprvé.“ Pak si stáhla helmu a vlasy jí spadly dopředu a orámovaly její tvář dvěma havraními prameny. „Nepotěšilo mě, když jsem slyšela o tvé výpravě na Helgrind, ale domnívám se, že útok už máš úspěšně za sebou?“

„Ano, Vaše Veličenstvo.“

„Pak mé námitky byly zbytečné. Přesto tě varuji, Eragone Šur’tugal, neohrožuj sám sebe takovými zbytečně riskantními podniky. To, co ti teď musím říct, je kruté, nicméně pravdivé: tvůj život je důležitější než štěstí tvého bratrance.“

„Přísahal jsem Roranovi, že mu pomohu.“

„Pak to byla lehkomyslná přísaha, neboť jsi nezvážil její důsledky.“

„Přejete si, abych opustil ty, na nichž mi záleží? Kdybych to udělal, stal bych se mužem hodným pohrdání a nedůvěry: pokřiveným nástrojem pro naději lidí doufajících, že Galbatorixe nějak sesadím. A dokud zůstávala Katrina v zajetí, mohl by navíc Galbatorix manipulovat s Roranem.“

Královna povytáhla jedno obočí špičaté jako dýka. „Mohl jsi Galbatorixovi zabránit, aby Roranovu zranitelnost zneužil, kdybys Rorana nechal přísahat ve starověkém jazyce… Neradím ti, abys odvrhl své přátele nebo rodinu. To by bylo opravdu pošetilé. Ale měj na paměti, co je v sázce: celá Alagaësie. Když teď neuspějeme, Galbatorixova tyranie se rozšíří na všechny rasy a nebude možné jeho nadvládu nějak ukončit. Ty jsi hrotem na kopí našeho snažení, a pokud se hrot zlomí a bude zničen, pak se naše kopí odrazí od brnění nepřítele a i my budeme ztraceni.“

Kůra porostlá lišejníkem zakřupala pod Eragonovými prsty, když sevřel okraje kamenné misky a potlačil nutkání drze poznamenat, že každý dobře připravený válečník by měl mít kromě svého kopí ještě meč nebo další zbraň, na kterou by se spoléhal. Byl skutečně otrávený směrem, jímž se jejich rozhovor ubíral, a toužil co nejrychleji změnit téma; nespojil se přece s královnou proto, aby ho mohla zahrnovat výčitkami jako malé dítě. Kdyby se však nechal unést netrpělivostí, nijak by mu to nepomohlo prosadit svůj cíl, a proto zůstával klidný a odpověděl: „Prosím, věřte mi, Vaše Veličenstvo, beru vaše obavy velmi, velmi vážně. Mohu však jen říci, že kdybych nepomohl Roranovi, cítil bych se stejně bídně jako on, a bylo by ještě horší, kdyby se pokusil zachránit Katrinu bez mé pomoci a při tom zahynul. V obou případech bych byl tak zdrcený, že bych nebyl k užitku vám ani komukoli jinému. Nemůžeme se tedy shodnout alespoň na tom, že v téhle věci se neshodneme? Ani jeden z nás nemůže přesvědčit toho druhého.“

„Výborně,“ odvětila Islanzadí. „Odložíme tedy tu věc… prozatím. Ale nemysli si, že tvé rozhodnutí později řádně nepřezkoumám, Eragone Dračí jezdče. Připadá mi, že se ke své vyšší odpovědnosti stavíš lehkomyslně, a to je vážné. Proberu to s Oromisem: on rozhodne, co s tebou máme udělat. Teď mi ale řekni, proč jsi žádal o toto slyšení?“

Eragon musel několikrát zatnout zuby, než se dokázal uklidnit natolik, aby jí mohl zdvořile vysvětlit události dnešního dne, důvody svého jednání a trest, který by pro řezníka zvolil.

Když skončil, Islanzadí se prudce otočila a přešla po obvodu stanu – její pohyby byly mrštné jako pohyby kočky – potom se zastavila a pravila: „Rozhodl ses zůstat ve vnitrozemí Království jen proto, abys zachránil život vrahovi a zrádci. Jsi sám s tímhle mužem, cestuješ pěšky, bez zásob a beze zbraní – kromě kouzel – a tvoji nepřátelé jsou ti v patách. Vidím, že moje předchozí pokárání bylo víc než oprávněné. Ty…“

„Vaše Výsosti, pokud se na mě musíte zlobit, zlobte se na mě později. Potřebuji tohle vyřešit co nejrychleji, abych si mohl do svítání trochu odpočinout. Zítra musím ujít ještě mnoho mil.“

Královna přikývla. „Tvé přežití je to jediné, na čem opravdu záleží. Ale až spolu domluvíme, budu velmi rozhněvaná … Co se týče tvé žádosti, něco takového se v našich dějinách ještě nestalo. Kdybych byla na tvém místě, zabila bych Slouna, a tím bych se problému zbavila.“

„Vím, že bys to udělala. Jednou jsem sledoval Aryu, jak zastřelila zraněného sokola, protože tvrdila, že jeho smrt je stejně nevyhnutelná a tím, že ho zabila, mu ušetřila hodiny trápení. Možná jsem měl se Slounem učinit totéž, ale nedokázal jsem to. Myslím, že by to byla volba, které bych do smrti litoval, nebo dokonce taková, kvůli které bych v budoucnosti dokázal snáze zabíjet.“

Islanzadí si povzdechla a najednou vypadala unaveně. Eragon si připomenul, že i ona ten den bojovala. „Oromis možná byl tvůj řádný učitel, ale projevil ses spíš jako následník Broma, ne Oromise. Brom byl jediný, kdo se kdy dokázal zaplést do tolika nepříjemností jako ty. Stejně jako jeho i tebe jako by něco pudilo hledat si ten nejhlubší tekutý písek a ponořit se do něj.“

Eragon skryl úsměv, potěšený tím přirovnáním. „A co Sloun?“ připomněl jí. „Jeho osud teď leží ve tvých rukou.“

Islanzadí pomalu usedla na stoličku u skládacího stolku, složila ruce do klína a zahleděla se stranou od zrcadla. Její tvář vypadala záhadně: překrásná maska, která dokonale skrývala její myšlenky a pocity a kterou Eragon nedokázal proniknout, ať se snažil sebevíc. Potom znovu promluvila: „Protože jsi považoval za vhodné zachránit život toho muže a stálo tě to nemalé úsilí a mnoho potíží, nemohu odmítnout tvou žádost, neboť tvá oběť by pak byla zbytečná. Pokud Sloun přežije tvrdou zkoušku, kterou jsi mu přichystal, Gilderien Moudrý mu dovolí vstoupit a Sloun dostane pokoj, postel a jídlo. Víc nemohu slíbit, protože co se stane dál, bude záležet pouze na něm, ale pokud budou podmínky, které jsi stanovil, splněny, pak ano, rozsvítíme jeho temnotu.“

„Děkuji, Vaše Výsosti. Jste nanejvýš šlechetná.“

„Ne, nikoli šlechetná. Tahle válka mi nedovoluje být šlechetná, jenom praktická. Jdi a udělej, co musíš, a buď opatrný, Eragone Stínovrahu.“

„Vaše Výsosti.“ Uklonil se. „Pokud mohu požádat o poslední laskavost: prosím, mohla bys pomlčet před Aryou, Nasuadou nebo kýmkoli z Vardenů o mé současné situaci? Nechci, aby si o mě dělali starost déle, než je zapotřebí, a brzy se o všem stejně dozví od Safiry.“

„Zvážím tvou žádost.“

Eragon chvíli čekal, ale když nadále mlčela a bylo jasné, že v tuto chvíli nemá v úmyslu oznámit mu své rozhodnutí, ještě jednou se uklonil a znovu řekl: „Děkuji.“

Když ukončil kouzlo, zářivý obraz na hladině se zachvěl a posléze zmizel ve tmě. Eragon si dřepl, pohlédl vzhůru na množství hvězd a dovolil očím, aby se přizpůsobily jejich tlumenému, pableskujícímu svitu. Pak odložil drolící se kámen s loužičkou vody a vrátil se stejnou cestou, trávou mezi křovisky, do tábořiště, kde Sloun stále vzpřímeně seděl, strnulý jako odlitek ze železa.

Eragon nakopl oblázek a ten zvuk prozradil jeho návrat Slounovi, který se prudce otočil jeho směrem. „Už ses rozhodl?“ dožadoval se Sloun.

„Ano,“ řekl Eragon. Zastavil, dřepl si před řezníkem a zlehka se opřel jednou rukou o zem, aby neztratil rovnováhu. „Poslouchej mě dobře, protože to nehodlám opakovat. To, co jsi učinil, jsi udělal z lásky ke Katrině, nebo to aspoň tvrdíš. Ať už to připustíš nebo ne, měl jsi podle mě i jiné, přízemnější pohnutky, proč jsi ji chtěl odloučit od Rorana: zlost… nenávist… pomstychtivost… a svoji vlastní bolest.“

Slounovy rty ztvrdly do úzké linky. „Křivdíš mi.“

„Ne, to si nemyslím. Protože mi však svědomí nedovoluje tě zabít, tvůj trest bude ten nejstrašnější, jaký dokážu vymyslet, kromě smrti. Jsem přesvědčený, že to, co jsi prve řekl, je pravda, totiž že Katrina je pro tebe důležitější než cokoli jiného. A proto tvůj trest bude tento: už nikdy v životě neuvidíš svoji dceru, nedotkneš se jí ani s ní nepromluvíš a budeš žít s vědomím, že je s Roranem a že jsou spolu šťastní, bez tebe.“

Sloun se nadechl skrz zaťaté zuby. „To je tvůj trest? Ha! K tomu mě nemůžeš přinutit, nemáš vězení, do kterého bys mě vsadil.“

„Ještě jsem neskončil. Přinutím tě k tomu tak, že budeš přísahat v elfském jazyce – v jazyce pravdy a magie – že přijímáš svůj trest.“

„Nemůžeš mě přinutit, abych dal slovo,“ zavrčel Sloun. „Ani kdybys mě mučil.“

„Můžu a bez mučení. Navíc ti vnuknu touhu jít na sever, dokud nedorazíš do elfského města Ellesméra, které leží hluboko v srdci Du Weldenvarden. Můžeš se pokusit tomu nutkání odolávat, ale ať se mu budeš bránit sebevíc, kouzlo bude neodbytné jako nepoškrábaná vyrážka, dokud neuposlechneš jeho požadavku a nevydáš se do království elfů.“

„Nemáš odvahu mě zabít?“ zeptal se Sloun. „Jsi moc velký zbabělec, abys mi položil čepel na krk, a tak mě donutíš, abych se slepý a ztracený toulal divočinou, dokud mě nezahubí počasí nebo zvířata?“ Plivl nalevo od Eragona. „Nejsi víc než nemocné vystrašené mládě. Jsi bastard, jo, klacek, co mu teče mlíko po bradě; smradlavý, ucouraný chudák; nechutný darebák a odporná ropucha; malé ukňourané podsvinče. Nedal bych ti poslední kůrku chleba, kdybys hladověl, ani kapku vody, kdybys hořel, ani hrob žebráka, kdybys zemřel. Místo kostní dřeně máš hnis, místo mozku houby a jsi drzoun a podvodník!“

Přestože na Slounových nadávkách bylo cosi zvrhle úchvatného, určitý obdiv Eragonovi stejně nezabránil, aby neměl chuť řezníka uškrtit, nebo mu aspoň oplatit stejnou mincí. Jeho touhu po odvetě však zarazilo podezření, že se ho Sloun záměrně snaží natolik rozzuřit, aby ho vyprovokoval ke smrtící ráně, a tím mu zajistil rychlý a nezasloužený konec.

Eragon řekl: „Bastard možná jsem, ale ne vrah.“ Sloun se prudce nadechl. Než stačil spustit další příval nadávek, Eragon dodal: „Kamkoli půjdeš, nebudeš mít nouzi o jídlo ani tě nenapadne divá zvěř. Ochráním tě určitými kouzly, takže tě lidé ani šelmy nebudou ohrožovat a zvířata ti donesou potravu, kdykoli ji budeš potřebovat.“

„To nedokážeš,“ zašeptal Sloun. Dokonce i ve světle hvězd Eragon viděl, jak se z řezníkovy tváře vytratily poslední zbytky barvy a zůstal teď bílý jako stěna. „Nemáš takové schopnosti. Nemáš na to právo.“

„Jsem Dračí jezdec. Mám stejná práva jako kterýkoli král nebo královna.“

Pak Eragon, který neměl zájem trestání dále protahovat, vyslovil jeho pravé jméno dostatečně nahlas, aby ho řezník slyšel. Slounova tvář se stáhla hrůzou, natáhl ruce před sebe a zavyl, jako by ho někdo bodl. Ten zvuk zněl syrově, drsně a bezútěšně: byl to výkřik muže odsouzeného svou vlastní povahou k osudu, kterému nemůže uniknout. Sloun padl dopředu na dlaně, zůstal v té poloze a s obličejem zakrytým chomáči vlasů začal vzlykat.

Eragon jako přimrazený sledoval Slounovu reakci. Působí takhle dramaticky zjištění skutečného jména na každého? Stalo by se mi to také?

Eragon zatvrdil své srdce vůči Slounovu utrpení a pustil se do toho, co si předsevzal. Zopakoval Slounovo skutečné jméno a slůvko za slůvkem nutil řezníka opakovat ve starověkém jazyce přísahy, které zajistí, že se Sloun už nikdy nesetká ani nespojí s Katrinou. Sloun se bránil, naříkal, kvílel a skřípal zuby, ale ať bojoval sebevíc, neměl na výběr. Musel uposlechnout, kdykoli se Eragon dovolával jeho skutečného jména. A když skončili s přísahami, Eragon použil pět zaklínadel, která poženou Slouna do Ellesméry, ochrání ho před násilím, které sám nevyprovokuje, a přimějí ptáky, zvířata a ryby, aby ho zásobovali jídlem. Eragon formuloval kouzla tak, aby nečerpala energii z něj, nýbrž především ze Slouna.

Už bylo dávno po půlnoci, když Eragon dokončil poslední zaklínadlo. Omámený vyčerpáním se opřel o hlohovou hůl. Sloun ležel schoulený u jeho nohou.

„Hotovo,“ řekl Eragon.

Postava na zemi k němu vyslala podivný sten. Znělo to, jako by se Sloun pokoušel něco říct. Eragon se zamračil a klekl si vedle něj. Sloun měl obličej rudý a zakrvácený na místech, kde si ho rozškrábal nehty. Teklo mu z nosu a z koutku levého očního důlku, který byl méně zohavený, mu kapaly slzy. V Eragonovi se vzedmula vlna lítosti a pocit viny; nečinilo mu žádné potěšení vidět Slouna takhle sraženého až na dno. Díval se na zničeného muže, jemuž vzali všechno, čeho si v životě cenil, i jeho sebeklamy. A byl to on sám, kdo toho muže zničil. Cítil se pošpiněný, jako by udělal něco ostudného. Bylo to nutné, pomyslel si, ale nikdo by neměl dělat to, co já.

Ze Slouna vyšel další vzlyk a pak zasténal srozumitelněji: „…jenom kousek lana. Nechtěl jsem… Ismiro… Ne, ne, prosím ne…“ Řezníkovo breptání zaniklo a v následujícím tichu mu Eragon položil ruku na horní část paže. Sloun při tom doteku ztuhl. „Eragone…,“ zašeptal. „Eragone… jsem slepý a ty mě posíláš toulat se krajinou… samotného pěšky krajinou! Jsem opuštěný a prokletý. Vím, kdo jsem, a nesnesu to. Pomoz mi; zabij mě! Osvoboď mě od těchhle muk.“

Z náhlého popudu Eragon vtiskl Slounovi do pravé ruky hlohovou hůl a řekl: „Vezmi si mou hůl. Nechť tě vede na tvé cestě.“

„Zabij mě!“

„Ne.“

Slounovi se z hrdla vydral chraplavý výkřik, mlátil sebou ze strany na stranu a bušil pěstmi do země. „Krutý, jsi krutý!“ Jeho skromné síly se vyčerpaly, stočil se do ještě pevnějšího klubíčka, ztěžka oddechoval a zmučeně skuhral.

Eragon se nahnul nad něj, přiblížil ústa ke Slounovu uchu a zašeptal: „Nejsem nemilosrdný, proto ti dávám tuto naději: když se dostaneš do Ellesméry, najdeš tam domov. Elfové se o tebe postarají a po zbytek života tě nechají dělat, co budeš chtít, s jedinou výjimkou: jakmile vstoupíš do Du Weldenvarden, už z něj nemůžeš odejít… Sloune, poslouchej mě. Když jsem byl mezi elfy, zjistil jsem, že pravé jméno člověka se často mění, jak stárne. Rozumíš, co to znamená? To, kdo jsi, není jednou provždy dané. Člověk může svou povahu znovu utužit, napravit, když si to bude opravdu z hloubi duše přát.“

Sloun neodpověděl.

Eragon nechal hůl ležet vedle Slouna, přešel na druhou stranu tábora a pohodlně se natáhl na zem. Se zavřenýma očima zamumlal kouzlo, které ho vzbudí před úsvitem, a pak se nechal zanést do uklidňujícího objetí svého bdělého odpočinku.

*

Šedá planina byla ještě chladná, temná a nehostinná, když se Eragonovi uvnitř hlavy ozvalo tiché bzučení. „Letta,“ řekl a bzučení utichlo. Zasténal, když si protahoval bolavé svaly; vstal, zvedl paže nad hlavu a protřepal je, aby se mu rozproudila krev. Záda měl tak otlačená, že zadoufal, že to ještě dlouho potrvá, než se bude nucen opět ohánět zbraní. Spustil paže a podíval se po Slounovi.

Řezník byl pryč.

Eragon se usmál, když uviděl stopy nohou, doprovázené kulatým otiskem hole, vedoucí pryč z tábořiště. Stopy se zmateně motaly, ale i tak směřovaly na sever, k velkému elfskému lesu.

Chci, aby se mu to povedlo, uvědomil si Eragon s jistým překvapením. Chci, aby uspěl, protože to bude znamenat, že my všichni možná máme šanci vykoupit se ze svých provinění. A pokud Sloun může napravit chyby ve své povaze a vyrovnat se se zlem, které způsobil, zjistí, že jeho bědný osud není zas tak bezútěšný, jak si myslel. Eragon totiž neprozradil Slounovi, že pokud dá řezník najevo, že skutečně lituje svých zločinů, napraví se a stane se lepším člověkem, královna Islanzadí přikáže svým kouzelníkům, aby mu vrátili zrak. Ale byla to odměna, kterou si Sloun musel zasloužit, aniž by o ní věděl, jinak by se možná pokoušel elfy obelstít, aby mu zrak vrátili předčasně.

Eragon dlouho zíral na otisky jeho nohou, pak pohlédl vzhůru k obzoru a tiše pronesl: „Hodně štěstí.“

Unavený, ale také spokojený se odvrátil od Slounových stop a rozběhl se po Šedé planině. Věděl, že na jihozápad stojí starodávné pískovcové útvary, kde spočívá Brom uzavřený v diamantové hrobce. Toužil odklonit se od svého směru a jít mu vzdát hold, ale neodvážil se, protože pokud už to místo Galbatorix objevil, bude tam mít své vojáky, aby Eragona zajali.

„Vrátím se,“ řekl. „Slibuji, Brome: jednoho dne se sem vrátím.“

A uháněl dál.