KRVAVÝ VLK

 

TTakový hrdý muž, pomyslela si Nasuada, když sledovala Rorana, jak odchází z velitelského stanu. To je zajímavé: jsou si s Eragonem v mnoha směrech tolik podobní, a přesto mají tak zásadně odlišnou povahu. Eragon je možná jedním z nejhrozivějších bojovníků v Alagaësii, ale není to tvrdý nebo krutý člověk. Roran je stvořený z drsnějšího materiálu. Doufám, že mi nikdy nezkříží cestu. Musela bych ho zničit, abych ho zastavila.

Nasuada si zkontrolovala obvazy. Když se přesvědčila, že jsou stále čisté, zazvonila na Fariku a poslala ji pro jídlo. Poté, co jí komorná jídlo donesla a zase odešla, dala Nasuada znamení Elvě a ta se vynořila z úkrytu za falešným dílcem vzadu ve stanu. Podělily se spolu o dopolední svačinu.

Nasuada strávila dalších pár hodin zkoumáním nejnovějších zpráv o zásobování, zjišťováním, kolik povozů by potřebovala, aby přemístila Vardeny dál na sever, a přičítáním a odečítáním sloupců číslic, které představovaly finance jejího vojska. Poslala zprávy trpaslíkům a urgalům, nařídila kovářům zvýšit výrobu hrotů na kopí, pohrozila Radě starších rozpuštěním – to dělala skoro každý týden – a zabývala se dalšími vardenskými záležitostmi. Pak s Elvou po boku vyrazila do tábora na svém hřebci Rváčovi, aby se setkala s Triannou, která zajala a usilovně vyslýchala příslušníka Černé ruky, Galbatorixovy sítě špehů.

Když s Elvou opustily Triannin stan, Nasuada si všimla nějakého pozdvižení v severní části ležení. Slyšela výkřiky a jásot, pak se mezi stany objevil muž a uháněl přímo k ní. Stráže kolem ní beze slova utvořily těsný kruh, kromě jednoho z urgalů, který se běžci postavil do cesty a pozvedl kyj. Muž před urgalem zpomalil, zastavil a zadýchaně vykřikl: „Paní Nasuado! Elfové jsou tady! Elfové přišli!“

Na jeden bláznivý, neuvěřitelný okamžik si Nasuada myslela, že muž hovoří o královně Islanzadí a jejím vojsku, ale rychle si uvědomila, že Islanzadí je poblíž Ceunonu a že ani elfové by se nedokázali dostat přes celou Alagaësii za necelý týden. Musí to být těch dvanáct kouzelníků, které Islanzadí poslala na Eragonovu ochranu.

„Rychle, mého koně,“ zvolala a luskla prsty. Předloktí ji pálila, když se vyhoupla na Rváče. Čekala jenom tak dlouho, než jí nejbližší urgal podal Elvu, a pak hřebci zabořila paty do slabin. Jeho svaly se pod ní napnuly, když tryskem vyrazil. Sklonila se k jeho krku a směrovala ho uličkou mezi dvěma řadami stanů; cestou jí uhýbali lidé i zvířata a musela přeskočit sud na dešťovou vodu, který stál v cestě. Ti, kdo jí museli uskočit, se očividně necítili dotčeni. Smáli se a utíkali za ní, aby mohli spatřit elfy na vlastní oči.

Když přijela k severnímu vstupu do tábora, sesedly s Elvou z koně a přelétly obzor očima.

„Támhle,“ řekla Elva a ukázala prstem.

Skoro dvě míle od nich se ze skupinky jalovců vynořilo dvanáct vysokých, útlých postav, jejichž siluety se mihotaly v ranním horku. Elfové běželi všichni ve stejném rytmu, tak zlehka a rychle, že jejich nohy nevířily žádný prach, a vypadali, jako by krajinou letěli. Nasuadě přeběhl mráz po zádech. Jejich rychlost byla úchvatná a zároveň nepřirozená. Připomínali jí smečku dravců pronásledujících kořist. Cítila ten samý pocit nebezpečí, jako když v Beorských horách spatřila šrrga, obřího vlka.

„Budí respekt, co?“

Nasuada sebou škubla, když zjistila, že vedle ní stojí Angela. Hněvalo ji a mátlo, že se k ní bylinkářka dokázala tak přikrást. Kéž by ji byla Elva před Angeliným příchodem varovala. „Jak to, že jsi vždycky u toho, když se má stát něco zajímavého?“

„Ech, no, ráda mám přehled o tom, co se děje, a být rovnou na místě bývá mnohem účinnější než čekat, až mi o tom později někdo řekne. Lidé mimo to vždycky vynechávají důležité informace, jako jestli je něčí prsteníček delší než jeho ukazovák, jestli někoho chrání kouzelný štít nebo jestli osel, na kterém jede, nemá náhodou lysinu ve tvaru kohoutí hlavy. V tom se mnou musíš souhlasit, ne?“

Nasuada se zamračila. „Ty nikdy neprozradíš svá tajemství, viď?“

„No, co by z toho vzešlo dobrého? Všichni by byli rozrušení z nějakých žvástů o kouzlech a potom bych byla nucena strávit dlouhé hodiny tím, že bych se to snažila vysvětlit, a nakonec by král Orrin chtěl, aby mi usekli hlavu, a já bych při útěku musela přemoci polovinu tvých kouzelníků. A to za tu námahu nestojí, jestli chceš znát můj názor.“

„Tvoje odpověď nezní moc důvěryhodně. Ale…“

„To jen proto, že jsi moc vážná, paní Temnolovkyně.“

„Ale pověz mi,“ nenechala se odbýt Nasuada, „proč bys chtěla vědět, zda někdo jede na oslu s lysinou ve tvaru kohoutí hlavy?“

„Ach, tohle. Ten člověk, který vlastní toho osla, mě ošidil v kuličkách o tři skleněnky a jeden dost zajímavý úlomek kouzelného křišťálu.“

„Ošidil tebe?“

Angela sešpulila rty, neboť ji ta vzpomínka zjevně podráždila. „Ty kuličky byly záludné. Cvrnkla jsem je k němu, ale on je nahradil sadou svých vlastních, když jsem nedávala pozor… Pořád úplně nechápu, jak mě dokázal podfouknout.“

„Takže jste oba podváděli.“

„Byl to cenný křišťál! Kromě toho, jak můžeš ošidit podvodníka?“

Než Nasuada stačila odpovědět, doklusalo k nim přes tábor šest Temných jestřábů a zaujalo pozice kolem ní. Potlačila odpor, když ucítila horký pach jejich těl. Zápach dvou urgalů byl obzvláště štiplavý. Pak se k ní poněkud nečekaně obrátil kapitán téhle směny, urostlý muž se zahnutým nosem jménem Garven: „Má paní, mohu si s vámi promluvit o samotě?“ Mluvil skrz zaťaté zuby, jako by se snažil ovládnout nějaké silné pohnutí.

Angela s Elvou pohlédly na Nasuadu, aby se ujistily, že mají odejít. Když přikývla, vyrazily směrem k řece Jiet. Jakmile si Nasuada byla jistá, že jsou z doslechu, promluvila, ale Garven ji rázně přehlušil: „K čertu, paní Nasuado, neměla jste nám takhle utéct!“

„Klid, kapitáne,“ odpověděla. „Bylo to celkem bezpečné a já jsem tu musela být včas, abych přivítala elfy.“

Garvenovo brnění zachrastilo, když se udeřil pěstí do nohy. „Celkem bezpečné? Ani ne před hodinou jsme získali důkaz, že Galbatorix stále má mezi námi skryté špehy. Opakovaně se jim daří mezi nás pronikat, a vy si přesto klidně opustíte svůj doprovod a vyrazíte na místa, kde se může vyskytovat spousta možných vrahů! Zapomněla jste snad na útok v Aberonu nebo jak Dvojčata zabila vašeho otce?“

„Kapitáne Garvene! To už je příliš.“

„Zajdu ještě dál, pokud vás tím ochráním.“

Nasuada si všimla, že elfové už překonali polovinu vzdálenosti, která je dělila od tábora. Byla rozzlobená a toužila tenhle rozhovor rychle ukončit, a tak odsekla: „Mám svou vlastní ochranu, kapitáne.“

Garven přelétl očima k Elvě a řekl: „To jsme si domysleli, paní.“ Následovala odmlka, jako by doufal, že mu sdělí víc. Když stále mlčela, pokračoval: „Pokud jste byla opravdu v bezpečí, pak jsem vás neprávem obvinil z lehkomyslnosti a omlouvám se vám. Ovšem bezpečnost a zdání bezpečnosti jsou dvě různé věci. Abychom my, Temní jestřábi, mohli dobře vykonávat své povinnosti, musíme být ti nejchytřejší, nejtvrdší a nejobávanější bojovníci v zemi a lidé musí věřit, že jsme ti nejchytřejší, nejtvrdší a nejobávanější. Musí věřit, že pokud se vás pokusí bodnout nebo zastřelit kuší nebo proti vám použít kouzlo, my je zastavíme. Pokud si budou myslet, že mají stejnou šanci vás zabít, jako má myš přemoci draka, pak tu myšlenku mohou rychle zavrhnout jako neproveditelnou a my zabráníme útoku, aniž bychom museli hnout prstem.“

„Nemůžeme bojovat se všemi vašimi nepřáteli, paní Nasuado,“ řekl důrazně Garven. „Na to by byla potřeba armáda. Dokonce ani Eragon by vás nezachránil, kdyby všichni, kdo chtějí vaši smrt, měli odvahu dát průchod své nenávisti. Možná byste přežila stovku nebo i tisíc útoků na svůj život, ale nakonec by byl jeden úspěšný. Jediný způsob, jak se tomu dá zabránit, je přesvědčit většinu vašich nepřátel, že nikdy neproniknou přes Temné jestřáby. Naše pověst vás může ochránit stejně spolehlivě jako naše meče a brnění. Proto nám nijak nepomáhá, když vás lidé vidí jezdit na koni bez naší ochrany. Nejspíš jsme tam vzadu vypadali jako banda hlupáků, co se vás horečně snaží dohnat. Protože pokud si nás nevážíte vy, paní, proč by si nás měl vážit kdokoli jiný?“

Garven se přiblížil a ztišil hlas. „Rádi pro vás zemřeme, pokud budeme muset. Žádáme za to jediné, totiž abyste nám umožnila vykonávat naše povinnosti. Celkem vzato, je to jen malá laskavost. A možná přijde den, kdy nám budete vděčná, že tu jsme. Elva je člověk, a tudíž je nespolehlivá, ať už jsou její tajemné síly jakékoli. Nepřísahala ve starověkém jazyce to, co my, Temní jestřábi. Její náklonnost může být vrtkavá a vy byste měla zvážit, co by se stalo, kdyby se proti vám obrátila. Temní jestřábi vás ale nezradí. Jsme vaši, paní Nasuado, jen a pouze vaši. Tak prosím dovolte Temným jestřábům dělat, co mají… Dovolte nám, abychom vás chránili.“

Zpočátku byla Nasuada ke Garvenovým stížnostem netečná, ale jeho výmluvnost a jasné argumenty na ni udělaly dojem. Napadlo ji, že by tohoto muže mohla využít i někde jinde. „Vidím, že mě Jörmundur obklopil bojovníky, kteří mají stejně jako své meče nabroušený i jazyk,“ řekla s úsměvem.

„Má paní.“

„Máš pravdu. Neměla jsem tam tebe a tvé muže nechat a omlouvám se, že jsem to udělala. Bylo to neopatrné a bezohledné. Stále jsem si nezvykla, že mě ustavičně doprovázejí stráže, a někdy zapomínám, že se nemohu pohybovat po okolí volně jako kdysi. Máš mé čestné slovo, kapitáne Garvene, že už se to nebude opakovat. Stejně jako ty ani já nechci pověst Temných jestřábů poškodit.“

„Děkuji, má paní.“

Nasuada se otočila zpátky k elfům, ale ty právě zakrýval břeh vyschlého řečiště čtvrt míle od tábora. „Tak mě napadá, Garvene, že jsi právě před chvílí možná vymyslel heslo Temných jestřábů.“

„Skutečně? Pokud ano, tak si nevzpomínám.“

„Ale ano. Řekl jsi ‚nejchytřejší, nejtvrdší a nejobávanější‘. To by bylo hezké heslo, i když možná bez toho a. Pokud s tím budou ostatní Temní jestřábi souhlasit, měli byste si to nechat od Trianny přeložit do starověkého jazyka a já vám ho nechám vytesat do štítů a vyšít na vaše praporce.“

„Jste nanejvýš šlechetná, má paní. Až se vrátíme do našich stanů, proberu tu záležitost s Jörmundurem a dalšími kapitány. Akorát…“ Garven se na chvíli odmlčel.

Nasuada odhadla, co ho nejspíš trápí, a řekla: „Máš obavu, že by takové heslo mohlo znít příliš přízemně pro muže tvého postavení, a raději bys něco vznešenějšího, nemám pravdu?“

„Přesně tak, má paní,“ odvětil s výrazem úlevy.

„To je myslím oprávněná obava. Temní jestřábi představují zástupce Vardenů a při výkonu svých povinností se musí setkávat s významnými osobnostmi všech ras a vrstev. Bylo by politováníhodné, kdybyste vzbuzovali nesprávný dojem… Výborně, nechám to na tobě a tvých druzích, abyste si vymysleli vhodné heslo. Jistě odvedete skvělou práci.“

V tom okamžiku se z vyschlého řečiště vynořilo dvanáct elfů, a Garven proto znovu zamumlal své díky a ustoupil od vůdkyně Vardenů na uctivou vzdálenost. Nasuada se připravila na významnou návštěvu a dala znamení Angele s Elvou, aby se vrátily.

Když byl hlavní elf ještě několik set metrů od nich, vypadalo to, že je od hlavy až k patě černý jako uhel. Nasuada se nejprve domnívala, že má tmavou pleť jako ona a je oblečený v tmavém šatu, ale jak se přiblížil, uviděla, že má na sobě jenom bederní roušku a pletený látkový pás s váčkem. Zbytek těla měl pokrytý temně modrou srstí, jež se ve slunečních paprscích zdravě leskla. Srst byla v průměru čtvrt palce dlouhá – tvořila hladký, poddajný povrch, na kterém byl zřetelný pohyb elfových svalů. Na kotnících a spodních stranách předloktí však měla srst dva palce a mezi lopatkami vytvářela načepýřenou hřívu, vysokou na šířku dlaně a svažující se do špice podél páteře až ke kříži. Čelo měl zastíněné zubatou ofinou a z konců špičatých uší mu vyrážely kočičí štětiny, ale jinak byla srst na jeho tvářích tak krátká a hladká, že ji prozrazovala pouze její barva. Oči měl jasně žluté. Místo nehtů mu z každého prostředníčku vystupoval dráp. A když zpomalil a zastavil před ní, Nasuada zaznamenala, že ho obklopuje zvláštní vůně: slané pižmo připomínající suché jalovcové dřevo, naolejovanou kůži a kouř. Byl to tak silný pach a tak výrazně mužský, že jí vzrušením po kůži přeběhlo střídavě horko, mráz a husí kůže. Začervenala se a byla ráda, že to na ní není znát.

Ostatní elfové se více podobali jejímu očekávání. Měli podobnou stavbu těla a pleť jako Arya a na sobě krátké tuniky temně oranžové a borově zelené barvy. Polovina z nich byli muži, polovina ženy. Všem splývaly na záda havraní vlasy, kromě dvou žen, jejichž kadeře připomínaly světlo hvězd. Nebylo možné určit jejich věk, protože tváře měli hladké a bez vrásek. Kromě Aryi to byli první elfové, se kterými se Nasuada osobně setkala, a proto byla zvědavá, zda je Arya typickou představitelkou své rasy.

Elf stojící v čele skupiny se dotkl rtů dvěma prsty a uklonil se, stejně jako jeho společníci, a poté zkroutil pravou ruku na prsou a řekl: „Zdravím tě a blahopřeji, Nasuado, dcero Ažihada. Atra esterní onto thelduin.“ Měl výraznější přízvuk než Arya: zpěvavá intonace dodávala jeho slovům melodičnost.

„Atra du evarínya ono varda,“ odpověděla Nasuada, jak ji naučila Arya.

Elf se usmál a odkryl překvapivě ostré zuby. „Jsem Blödhgarm, syn Krásné Ildrid.“ Postupně představil ostatní elfy a teprve pak pokračoval: „Přinášíme ti radostné zprávy od královny Islanzadí. Včera v noci se našim kouzelníkům podařilo zničit bránu Ceunonu. Právě v tuto chvíli naše oddíly postupují ulicemi k věži, ve které se zabarikádoval Lord Tarrant. Pár jedinců ještě vzdoruje, ale město padlo a brzy budeme mít nad Ceunonem plnou kontrolu.“

Nasuadiny stráže a shromáždění Vardenové při těchto zprávách propukli v jásot. Ona se z vítězství také radovala, ale pak její slavnostní náladu zkalil pocit neblahé předtuchy a neklidu, když si představila, jak elfové – zvláště tak mocní jako Blödhgarm – vpadají do lidských obydlí. Jaké nadpozemské síly jsem to rozpoutala? uvažovala. „To jsou opravdu dobré zprávy,“ řekla, „a velmi ráda je slyším. Obsazený Ceunon nás posouvá o hodně blíž k Urû’baenu, a tedy i ke Galbatorixovi a k naplnění našich cílů.“ Trochu důvěrnějším hlasem dodala: „Věřím, že královna Islanzadí bude k obyvatelům Ceunonu mírná, zvláště k těm, kteří nijak nemilují Galbatorixe, ale chybí jim prostředky nebo odvaha se Království postavit.“

„Královna Islanzadí je laskavá a milosrdná ke svým poddaným, i když nejsou jejími poddanými dobrovolně, ale pokud se nám někdo opováží vzdorovat, smeteme ho jako suché listí před podzimní bouří.“

„Od rasy tak staré a mocné, jako je ta vaše, bych ani nic jiného nečekala,“ odpověděla Nasuada. Když několika dalšími zdvořilými a stále banálnějšími frázemi vyhověli požadavkům slušnosti, Nasuada považovala za vhodné promluvit o důvodu elfské návštěvy. Nařídila shromážděnému davu, aby se rozešel, a pak pravila: „Vaším posláním zde, jak jsem pochopila, bude ochraňovat Eragona se Safirou. Mám pravdu?“

„Ano, Nasuado Svit-kona. A víme, že Eragon je stále na území Království, ale že se brzy vrátí.“

„Víte také, že ho Arya odešla hledat a že teď cestují spolu?“

Blödhgarm zastříhal ušima. „O tom jsme také dostali zprávu. Není dobré, že se oba nacházejí v takovém nebezpečí, ale doufejme, že se jim nepřihodí nic zlého.“

„Co tedy hodláte dělat? Vyhledáte je a doprovodíte je zpátky k Vardenům? Nebo zůstanete a budete věřit, že se Eragon s Aryou dokáží sami ubránit Galbatorixovým přisluhovačům?“

„Zůstaneme jako tvoji hosté, Nasuado, dcero Ažihada. Eragon s Aryou se neocitnou v nebezpečí, dokud budou cestovat v Království nepovšimnuti. Připojit se k nim by naopak mohlo snadno přitáhnout nežádoucí pozornost. Za těchto okolností se zdá nejlepší vyčkat tady, kde můžeme ještě být užiteční. Galbatorix nejspíš udeří právě zde, na Vardeny, a pokud to udělá a znovu se objeví Trn s Murtaghem, Safira bude potřebovat naši pomoc, aby je zahnala.“

Nasuadu to překvapilo. „Eragon říkal, že patříte mezi nejsilnější kouzelníky vaší rasy, ale skutečně byste dokázali zkřížit plány tomu prokletému páru? Stejně jako Galbatorix i oni mají mnohem větší síly než obyčejní Jezdci.“

„Pokud nám pomůže Safira, tak ano, věříme, že se můžeme Trnovi s Murtaghem vyrovnat, nebo je dokonce přemoci. Víme, čeho byli Křivopřísežníci schopni, a i když Galbatorix dal pravděpodobně Trnovi s Murtaghem větší moc, než jakou měl kterýkoli z Křivopřísežníků, jistě nejsou tak silní jako on sám. Alespoň v tomto ohledu můžeme těžit z jeho strachu ze zrady. A ani tři Křivopřísežníci dohromady by nemohli přemoci nás všech dvanáct a draka. Tudíž věříme, že se ubráníme všem kromě Galbatorixe.“

„To je povzbudivé. Od chvíle, co Murtagh porazil Eragona, přemýšlím o tom, zda bychom se neměli stáhnout a skrýt, dokud Eragon nezesílí. Ty jsi mě však přesvědčil, že máme jistou naději. Možná netušíme, jak zabít samotného Galbatorixe, ale dokud nerozbijeme brány jeho pevnosti v Urû’baenu nebo dokud se nerozhodne vyletět na Šruikanovi a postavit se nám na bitevním poli, nic nás nezastaví.“ Odmlčela se. „Nedals mi žádný důvod, abych ti nevěřila, Blödhgarme, ale než vstoupíš do našeho tábora, musím tě požádat, abys dovolil jednomu z mých lidí, aby se dotkl vašich myslí a potvrdil, že jste skutečně elfové a ne lidé, které sem v přestrojení poslal Galbatorix. Mrzí mě, že vás musím požádat o něco takového, ale dostali se mezi nás špioni a zrádci a neodvažujeme se přijmout vás nebo kohokoli jiného jen na základě důvěry. Nechci vás urazit, ale válka nás naučila, že jsou tahle opatření nezbytná. Jistě mé důvody pochopíte právě vy, kteří jste obestřeli celou listnatou plochu Du Weldenvarden ochrannými kouzly. Takže se ptám, souhlasíte s tím?“

Když Blödhgarm promluvil, oči mu blýskaly a špičaté zuby se mu znepokojivě zaleskly: „Z větší části jsou stromy v Du Weldenvarden jehličnaté, ne listnaté. Prověřte si nás, jestli musíte, ale varuji tě: ať už tenhle úkol přidělíš komukoli, měl by si dávat veliký pozor, aby se neponořil příliš hluboko do našich myslí, jinak by mohl přijít o rozum. Pro smrtelníka je nebezpečné potulovat se mezi našimi myšlenkami. Může se snadno ztratit a pak se nedokáže vrátit do svého těla. Ani vám nemůžeme zpřístupnit svá tajemství.“

Nasuada to varování pochopila. Elfové by zničili každého, kdo by se odvážil do zakázaného území. „Kapitáne Garvene,“ řekla.

Garven vykročil vpřed s výrazem muže, který má těsně před popravou. Stanul naproti Blödhgarmovi, zavřel oči a silně se zamračil, zatímco vyhledával Blödhgarmovo vědomí. Nasuada skousla vnitřní stranu rtu. Když byla ještě dítě, jednonohý muž jménem Hargrove ji učil, jak skrývat své myšlenky před telepaty a jak zatarasit a odrazit bodavá kopí myšlenkového útoku. V obou těchto dovednostech vynikala, a ačkoli se jí nikdy nepovedlo spojit se s vědomím druhého člověka, byla důkladně obeznámena s potřebnými postupy. Proto chápala, jak obtížný a choulostivý je Garvenův úkol. A tentokrát byl ještě těžší vzhledem k zvláštní povaze elfů.

Angela se k Nasuadě naklonila a zašeptala: „Měla jsi nechat mě, abych prověřila elfy. Bylo by to bezpečnější.“

„Možná,“ připustila Nasuada. Přes veškerou pomoc, kterou bylinkářka jí a Vardenům poskytovala, se cítila nesvá, když se na ni měla spoléhat v oficiálních záležitostech.

Několik dalších okamžiků Garven pokračoval ve svém úsilí, ale pak prudce otevřel oči a zalapal po dechu. Na krku a po tvářích mu naskákaly skvrny a zornice se mu rozšířily, jako by byla noc. Naproti tomu Blödhgarm vypadal nevzrušeně. Srst měl hladkou, dech pravidelný a koutky úst mu pocukával lehký pobavený úsměv.

„Inu?“ zeptala se Nasuada.

Garvenovi jako by chvíli trvalo, než uslyšel její otázku. Pak statný kapitán se zahnutým nosem prohlásil: „Není to člověk, má paní. O tom nepochybuji. Naprosto bez pochyb.“

Byla potěšená a znepokojená zároveň, protože Garven jí odpovídal jakoby odněkud z velké dálky, ale nakonec řekla: „Výborně. Pokračuj.“ Garven pak potřeboval na prověření každého dalšího elfa stále méně času, takže u toho úplně posledního nestrávil víc než pár vteřin. Nasuada ho celou dobu bedlivě sledovala a viděla, jak mu zbělely prsty a odkrvily se a kůže na spáncích se mu propadla do lebky jako ušní bubínky žáby, takže vypadal jako někdo, kdo plave hluboko pod vodou.

Když Garven dokončil úkol, vrátil se na své místo vedle Nasuady. Stal se z něj úplně někdo jiný, pomyslela si. Jeho někdejší odhodlání a prudkost povadly a on se změnil v zasněného náměsíčníka. Ačkoli na ni hleděl, když se ho ptala, zda se cítí dobře, a odpověděl velmi vyrovnaným tónem, měla pocit, jako by byl myšlenkami velice daleko a loudal se po prašných, sluncem ozářených mýtinách kdesi v tajemném elfském lese. Nasuada doufala, že se brzy vzpamatuje. Pokud ne, požádá Eragona nebo Angelu, nebo možná oba dva, aby se o něj postarali. Rozhodla se, že dokud se jeho stav nezlepší, neměl by už sloužit jako aktivní člen Temných jestřábů. Jörmundur mu dá nějakou lehčí práci, aby nemusela pociťovat vinu za to, že mu přivodila nějaké další zranění, a aby se aspoň mohl těšit ze světů, které mu zanechalo jeho spojení s elfy.

Nasuadu tato ztráta roztrpčila a zlobila se sama na sebe, na elfy i na Galbatorixe a Království, kvůli nimž došlo k této oběti. Jen s obtížemi udržela jazyk na uzdě a zachovala dobré způsoby. „Když jsi mluvil o nebezpečí, Blödhgarme, mohl ses zmínit, že dokonce i ti, kdo se do svého těla vrátí, nevyjdou zcela bez újmy.“

„Má paní, jsem v pořádku,“ zvolal Garven. Jeho ujištění však bylo tak chabé a nepřesvědčivé, že si ho sotvakdo všiml, a jenom posílilo Nasuadin hněv.

Srst na Blödhgarmově šíji se zavlnila a ztvrdla. „Pokud jsem se prve nevyjádřil jasně, pak se omlouvám. Ale nedávej nám tuto věc za vinu; nemůžeme si pomoci. A nedávej vinu ani sobě, protože žijeme v časech nedůvěry. Dovolit nám, abychom prošli bez kontroly, by z tvojí strany bylo nedbalé. Je škoda, že taková nepříjemná nehoda pokazila toto historické setkání elfů a lidí, ale aspoň teď můžete být klidní, že jste prověřili náš původ a že jsme těmi, kým se zdáme být: elfy z Du Weldenvarden.“

Nasuadu zaplavil čerstvý oblak jeho pižma, a i když byla rozlícená, celá se uvolnila a zmocnily se jí myšlenky na loubí zahalená hedvábím, poháry třešňového vína a truchlivé trpasličí písně, které se často rozléhaly prázdnými chodbami Tronjheimu. Trochu duchem nepřítomná řekla: „Mrzí mě, že tu není Eragon nebo Arya, protože ti by bývali mohli nahlédnout do vaší mysli beze strachu, že přijdou o rozum.“

Znovu podlehla prostopášné přitažlivosti Blödhgarmovy vůně a představovala si, jaké by to bylo projet rukama jeho hřívou. Vzpamatovala se, teprve když ji Elva zatahala za levou ruku, přinutila ji se sehnout a přiložila ucho blízko k jejím ústům. Tlumeným, drsným hlasem jí Elva pošeptala: „Jablečník. Soustřeď se na chuť jablečníku.“

Nasuada si vzala její radu k srdci a vybavila si rok starou vzpomínku, kdy během jedné z hostin krále Hrothgara jedla jablečníkové bonbóny. Jakmile pomyslela na štiplavou chuť bonbónu, vyschlo jí v ústech a svůdné účinky Blödhgarmova pižma pominuly. Pokusila se zakrýt svoji nesoustředěnost tím, že řekla: „Moje malá společnice se diví, proč jsi tak jiný než ostatní elfové. Musím připustit, že by mě to také zajímalo. Vypadáš jinak, než bychom u tvé rasy čekali. Byl bys tak laskavý a prozradil nám důvod svých zvířecích rysů?“

Blödhgarm pokrčil rameny a po jeho srsti přejela blýskavá vlna. „Tahle podoba mě těší,“ řekl. „Někdo píše básně o slunci a měsíci, jiní pěstují květiny, budují velké stavby nebo skládají hudbu. I když oceňuji tyto formy umění, jsem přesvědčený, že skutečnou krásu představuje vlčí tesák, kožešina lesní kočky, oko orla. Proto jsem jejich rysy sám přijal. Za dalších sto let možná ztratím zájem o suchozemská zvířata a namísto toho usoudím, že vše dobré ztělesňují mořští tvorové, a pokryji se šupinami, proměním své ruce v ploutve a nohy v ocas, zmizím pod hladinou a nikdo už mě v Alagaësii nikdy neuvidí.“

Pokud si dělal legraci, jak Nasuada předpokládala, nedal to nijak najevo. Právě naopak – byl tak vážný, že si nebyla jistá, zda se jí nevysmívá. „Nanejvýš zajímavé,“ odvětila. „Doufám, že tě nutkání stát se rybou nepostihne v blízké budoucnosti, protože tě potřebujeme zde na souši. Ovšem pokud by si Galbatorix chtěl podmanit i žraloky a tresky, pak by se kouzelník, který dokáže dýchat pod vodou, mohl hodit.“

Bez varování se všech dvanáct elfů rozesmálo čistým, zvonivým smíchem a v okruhu jedné míle začali zpívat ptáci. Zvuk jejich smíchu byl jako voda dopadající na křišťál. Nasuada se proti své vůli usmála a na okolních tvářích svých stráží viděla podobné výrazy. Dokonce i dva urgalové jako by pookřáli radostí. A když elfové utichli a svět znovu zevšedněl, Nasuada pocítila smutek nad ztraceným snem. Oči se jí na pár okamžiků zamlžily slzami a pak byly pryč i ony.

Blödhgarm se poprvé usmál, a jak odhalil své zuby, byl krásný a současně děsivý: „Bude mi ctí sloužit spolu s ženou tak inteligentní, schopnou a vtipnou, jako jsi ty, paní Nasuado. Jednoho dne, až ti to povinnosti dovolí, bych tě rád naučil naši hru s runami. Byla bys úžasný protivník, tím jsem si jistý.“

Náhlý obrat v elfově chování jí připomněl, že trpaslíci občas popisovali elfy slovem rozmarní. Jako dívce jí takový popis připadal celkem nevinný – posilovalo to v ní představu elfů jako bytostí, které přelétají od jednoho potěšení k druhému, jako motýli v květinové zahradě – teď ale poznala, že trpaslíci měli ve skutečnosti na mysli něco jiného: Pozor! Pozor, protože nikdy nevíš, co elf udělá. Smutně si povzdechla nad vyhlídkou, že se bude muset potýkat s další skupinou bytostí, které ji chtějí ovládat kvůli svým vlastním zájmům. Je život vždycky tak složitý? uvažovala. Nebo si to dělám sama?

Z nitra tábora se k nim na koni blížil král Orrin v čele obrovské kolony šlechticů, dvořanů, vyšších i nižších důstojníků, pomocníků, sluhů, ozbrojenců a spousty dalších, které se Nasuada ani neobtěžovala určovat, zatímco ze západu viděla rychle klesat Safiru s roztaženými křídly. Aby elfy připravila na hlasité tlachání, které se blížilo, řekla: „Může trvat pár měsíců, než budu mít příležitost přijmout tvou nabídku, Blödhgarme, ale cením si jí. Ráda se po celodenní práci rozptýlím hrou. Avšak prozatím musím tohle potěšení odložit. Za chvíli na vás dopadne celá tíha lidského společenství. Měli byste se připravit na lavinu jmen, otázek a žádostí. My lidé jsme velmi zvědaví a žádný z nás dosud nikdy neviděl tolik elfů pohromadě.“

„Jsme na to připraveni, paní Nasuado,“ ujistil ji Blödhgarm.

Zatímco se družina krále Orrina kvapem blížila a Safira se chystala k přistání, takže vítr, který svými křídly zvířila, ohýbal trávu, Nasuadina poslední myšlenka byla: Ach, bože. Budu muset dát Blödhgarma hlídat celým praporem, aby ho ženy v tábore neroztrhaly na kusy. A ani to by možná nevyřešilo problém!