ŠLÉPĚJE STÍNU

 

OObrovskými skoky Safira nesla Eragona táborem ke stanu Rorana a Katriny. Katrina před stanem prala ve kbelíku mýdlové vody košili; bílou látku drhla o hrbolaté dřevěné prkno. Zvedla ruku a zakryla si oči před oblakem prachu, který se k ní donesl, když Safira přistála.

Roran vykročil ze stanu a zapínal si přitom pás. Zakašlal a v prachu přimhouřil oči. „Co vás k nám přivádí?“ zeptal se, když Eragon sesedl.

Eragon jim rychle pověděl o svém blížícím se odchodu a vysvětlil jim, proč je důležité, aby jeho nepřítomnost udrželi před ostatními vesničany v tajnosti. „I kdyby byli hodně naštvaní, že je podle nich odmítám vidět. Nesmíte prozradit pravdu ani Horstovi nebo Elain. Raději je nechte, ať si myslí, že se ze mě stal neomalený a nevděčný hulvát, než abyste utrousili slůvko o Nasuadině plánu. O to vás žádám kvůli všem, kdo se postavili Království. Uděláte to pro mě?“

„Nikdy tě nezradíme, Eragone,“ slíbila Katrina. „O tom nemusíš pochybovat.“

Pak mu Roran oznámil, že také odjíždí.

„Kam?“ zvolal Eragon.

„Právě před pár minutami jsem dostal rozkazy. Jedeme přepadnout zásobovací konvoje Království, někde hodně daleko na sever od nás, za nepřátelskou linií.“

Eragon přejel všechny tři pohledem. Nejdřív Rorana, vážného a odhodlaného, který už byl celý napjatý v očekávání bitvy; pak ustaranou Katrinu, která se snažila skrýt své obavy; a konečně Safiru, jejíž nozdry se chvěly malými jazýčky plamenů, které vyprskávala s každým vydechnutím. „Takže si každý jdeme svou cestou.“ Co však nevyslovil a co mezi nimi viselo jako černý závoj, bylo, že se už možná nikdy neuvidí živí.

Roran sevřel Eragonovi předloktí, přitáhl si ho k sobě a na chvíli ho objal. Pak ho pustil a pohlédl mu upřeně do očí. „Hlídej si záda, bratře. Galbatorix není jediný, kdo by ti rád zasunul nůž mezi žebra, když se nebudeš dívat.“

„Ty také dávej pozor. A pokud se ocitneš tváří v tvář kouzelníkům, utíkej opačným směrem. Ochrany, kterými jsem tě očaroval, nebudou fungovat donekonečna.“

Katrina objala Eragona a zašeptala: „Nebuď pryč dlouho.“

„Nebudu.“

Roran s Katrinou společně přešli k Safiře a dotkli se čelem jejího dlouhého, kostnatého čumáku. Hruď se jí zachvěla a vydala čistý, hluboký hrdelní tón. Pamatuj, Rorane, řekla, neudělej tu chybu, abys nechal své nepřátele naživu. A Katrino? Nezabývej se tím, co nemůžeš změnit. Jenom to zhorší tvé trápení. Se zašustěním kůže a šupin Safira roztáhla křídla a ovinula Rorana, Katrinu a Eragona do vřelého objetí a schovala je před celým světem.

Pak Safira křídla zase zvedla, Roran s Katrinou ustoupili a Eragon jí vyšplhal na hřbet. S tíživým pocitem, jako by měl knedlík v krku, zamával novomanželům a mával dál, i když se Safira vznesla do vzduchu. Eragon krátce zamrkal, aby si pročistil oči, opřel se o osten za sebou a pohlédl vzhůru k naklánějícímu se nebi.

Teď ke kuchařskému stanu? zeptala se Safira.

Jo.

Safira vystoupala několik desítek metrů vysoko, než zamířila do jihozápadní části tábora, kde z řad pecí a velkých, širokých ohňů stoupaly sloupy kouře. Do tváře se jí a Eragonovi zlehka opřel vítr, když klouzala dolů k volnému prostranství mezi dvěma otevřenými, patnáct metrů dlouhými stany. Vardenové už dosnídali, takže když Safira s hlasitým žuchnutím přistála, nikdo tu nebyl.

Eragon pospíchal k ohňům za prkennými stoly se Safirou po boku. Stovky mužů, kteří se pilně starali o ohně, porcovali maso, rozbíjeli vejce, hnětli těsto, míchali v litinových kotlích záhadné tekutiny, drhli obrovské hromady špinavých hrnců a pánví a nebo byli jinak zapojení do rozsáhlé a nekonečné přípravy jídla pro Vardeny, nepřestali pracovat, aby si zvědavě prohlíželi Eragona se Safirou. Protože jak důležitý může být drak s Jezdcem ve srovnání s nelítostnými požadavky vyhladovělého mnohohlavého zvířete, které se snažili nasytit?

K Eragonovi a Safiře přiběhl podsaditý muž s krátce zastřiženým prošedivělým plnovousem, který byl skoro tak malý, že by ho mohli pokládat za trpaslíka, a krátce se poklonil. „Jsem Quoth, syn Merrina. Jak vám mohu pomoci? Pokud chceš, Stínovrahu, máme čerstvý chléb, který se právě dopekl.“ Mávl směrem ke dvěma řadám bochníků kynutého chleba, ležících na tácu na nedalekém stole.

„Možná bych si vzal půl bochníků, jestli máte nazbyt,“ řekl Eragon. „Ale nepřišli jsme kvůli mému hladu. Safira by ráda něco k jídlu a nemáme čas, aby si zaletěla na lov jako obvykle.“

Quoth koukl za něj, poměřil si Safiru a celý zbledl. „Kolik toho tak normálně… Ach, tedy, kolik toho normálně sníš, Safiro? Hned mohu nechat přinést šest boků pečeného hovězího a dalších šest bude připraveno asi tak za čtvrt hodiny. Bude to stačit, nebo…?“ Polknul, až mu poskočil ohryzek.

Safira tlumeně, bublavě zavrčela, což způsobilo, že Quoth vypískl a uskočil dozadu. „Raději by živé zvíře, pokud by vám to nevadilo,“ upřesnil Eragon.

Pronikavým hlasem Quoth kvikl: „Nevadilo? Ale jistě, nevadilo.“ Kývl hlavou a mastnýma rukama žmoulal zástěru. „To by nám vlastně vyhovovalo úplně nejvíc, Stínovrahu, draku Safiro. Aspoň dnes odpoledne nebude na stole krále Orrina nic chybět, tedy, že.“

A soudek medoviny, řekla Safira Eragonovi.

Kolem Quothových duhovek se objevily obrovské bílé kruhy, když Eragon zopakoval její žádost. „Já… já se obávám, že trpaslíci odkoupili většinu našich zásob me-me-medoviny. Už nám zbylo jen pár soudků a ty schováváme pro krále…“ Quoth sebou trhnul, když Safiře z nozder vyskočil dva metry dlouhý plamen a sežehl trávu před ním. Ze zčernalých stonků stoupaly klikaté nitky kouře. „Já…já…já ti okamžitě nechám přinést sud. Kdybyste mě ná-následovali, vezmu v-vás ke skotu, kde může dostat jakékoli zvíře, které si vyberete.“

Kuchař oběhl ohně, stoly a hloučky ztrápených mužů a dovedl je ke skupině velkých dřevěných ohrad, v nichž byla prasata, dobytek, husy, kozy, ovce, králíci a spousta divoké zvěře, kterou nachytali vardenští lovčí během svých výprav do okolní divočiny. Poblíž ohrad stály klece plné kuřat, kachen, holubů, křepelek, tetřevů a dalších ptáků. Jejich kdákání, švitoření, vrkání a kokrhání vytvářelo takový rámus, že Eragon musel rozčilením zatnout zuby. Uzavřel svou mysl všem kromě Safiry, aby ho nezaplavily myšlenky a pocity tolika zvířat.

Všichni tři zastavili asi dvacet metrů od ohrad, aby Safiřina přítomnost nezpůsobila mezi uvězněnými zvířaty paniku. „Jsou tady nějaké kusy, které se ti zamlouvají?“ zeptal se Quoth, vzhlédl k ní a s nervózní hbitostí si promnul ruce.

Zatímco Safira zkoumala ohrady, zavětřila a řekla Eragonovi: Taková ubohá kořist… Nejsem vlastně zas až tak hladová, víš. Byla jsem na lovu teprve předevčírem a stále trávím kosti toho jelena, co jsem sežrala.

Stále rychle rosteš. Jídlo ti udělá dobře.

Ne, pokud ho do sebe nedokážu nacpat.

Tak si vyber něco malého. Třeba prase.

To by těžko nějak pomohlo tobě. Ne… Vezmu si támhletu. Safira poslala Eragonovi obrázek středně velké krávy s bílými skvrnami na levém boku.

Když Eragon ukázal Quothovi krávu, kuchař zakřičel na skupinku mužů lelkujících kolem ohrad. Dva z nich oddělili krávu od zbytku stáda, přetáhli jí přes hlavu smyčku a táhli nešťastné zvíře k Safiře. Deset metrů od Safiry se kráva zarazila, zabučela hrůzou a snažila se vytrhnout z lana a utéct. Než zvíře stačilo prchnout, dračice přeskočila zbývající vzdálenost mezi nimi a vrhla se na ni. Dva muži, kteří táhli lano, zůstali stát jako přikovaní, když se k nim Safira hnala s rozevřenými čelistmi.

Safira do krávy, která se otočila k útěku, narazila ze strany, strhla ji na zem a nohama ji přidržela na místě. Zvíře jedinkrát, vystrašeně zabučelo, než se mu Safiřiny čelisti sevřely kolem krku. Prudkým trhnutím hlavy mu zlomila vaz. Pak se zarazila, skrčila se nízko nad svůj úlovek a netrpělivě pohlédla na Eragona.

Eragon zavřel oči a zapátral myslí po krávě. Vědomí zvířete už potemnělo, ale jeho tělo bylo ještě živé a maso pulsovalo divokou silou násobenou strachem, který jím ještě před pár okamžiky proudil. Eragona se zmocnil odpor vůči tomu, co se právě chystal udělat, ale překonal ho, položil ruku přes pás Belota Moudrého a přemístil všechnu volnou energii z těla krávy do dvanácti diamantů skrytých kolem jeho beder. Celé to trvalo jen pár vteřin.

Kývl na Safiru. Jsem hotov.

Eragon poděkoval mužům za jejich pomoc a ti ho ponechali se Safirou o samotě.

Zatímco Safira hltala, seděl opřený o sud medoviny a sledoval kuchaře, jak pobíhají sem a tam. Kdykoli oni nebo někdo z jejich pomocníků zakroutil krkem kuřeti nebo podřízl krk praseti, koze či jinému zvířeti, přesunul energii z umírajícího zvířete do pásu Belota Moudrého. Byla to neradostná práce, protože většina zvířat si ještě uvědomovala, když se dotkl jejich vědomí, a Eragon přitom pociťoval návaly strachu, zmatku a bolesti, až mu srdce začalo bušit jako o závod, na čele mu vyrazil pot a on si nepřál nic jiného než trpící zvířata vyléčit. Přesto věděl, že jejich osudem je zemřít, aby Vardenové nehladověli. Eragon během posledních pár bitev spotřeboval své zásoby energie a chtěl je doplnit, než vyrazí na dlouhou a možná nebezpečnou cestu. Kdyby mu Nasuada dovolila zůstat s Vardeny ještě týden, mohl by diamanty naplnit zásobami energie z vlastního těla a ještě by měl čas nabrat síly, než poběží do Farthen Dûru, ale to nemohl stihnout v příštích pár hodinách, které mu zbývaly. A i kdyby nedělal nic jiného, než ležel v posteli a hrnul veškerou energii ze svých končetin do drahokamů, nedokázal by nasbírat tolik sil jako z mnoha zvířat.

Diamanty v pásu Belota Moudrého zřejmě mohly vstřebat skoro neomezené množství energie, a tak přestal ve chvíli, kdy už nedokázal unést vyhlídku, že se bude muset znovu pohroužit do smrtelných muk dalšího zvířete. Roztřesený a zpocený od hlavy k patě se předklonil s rukama na kolenou, hleděl na zem mezi svými chodidly a snažil se nepozvracet. Vtom se mu do mysli vloudily vzpomínky, které nebyly jeho – vzpomínky Safiry, jak se s ním na zádech vznáší nad jezerem Leona, jak se ponořili do průzračné, chladné vody, jak se kolem nich vyrojilo mračno bílých bublinek, vzpomínky na jejich společnou radost z létání a plavání a společných her.

Dech se mu zklidnil a pohlédl na Safiru, která seděla mezi pozůstatky své kořisti a ohryzávala kraví lebku. Usmál se a dal jí pocítit vděčnost za její pomoc.

Už můžeme jít, řekl.

Polkla a odpověděla: Vezmi si i mou sílu. Možná ji budeš potřebovat.

Ne.

Tohle je jedna z hádek, které nevyhraješ. Trvám na tom.

A já trvám na opaku. Nenechám tě tu zesláblou a nepřipravenou na boj. Co když Murtagh s Trnem zaútočí ještě dnes odpoledne? Ty i já potřebujeme být v každém okamžiku připraveni bojovat. Budeš ve větším nebezpečí než já, protože Galbatorix a celé Království bude stále věřit, že jsem s tebou.

Ano, ale ty budeš uprostřed divočiny sám s nějakým Kullem.

Jsem na divočinu zvyklý stejně jako ty. Být pryč od civilizace mě neděsí. A pokud jde o Kulla, nevím, jestli bych nějakého přepral holýma rukama, ale moje obranná kouzla mě ochrání před jakoukoli zradou… Mám dost sil, Safiro. Nemusíš mi dávat další.

Pozorovala ho, zatímco přemítala nad jeho slovy, pak zvedla zakrvácenou tlapu a začala si ji čistit. Dobrá, nechám si ji sama… pro sebe! Zdálo se, jako by se jí pobavením povytáhly koutky tlamy. Pak spustila tlapu na zem a požádala ho: Byl bys tak laskavý a přikulil mi sem ten soudek? Se zabručením vstal a udělal, oč ho požádala. Vytasila jeden dráp a prorazila do víka sudu dvě díry, ze kterých se začala linout sladká medově jablečná vůně. Sehnula krk, takže měla hlavu přímo nad sudem, popadla ho mezi své obrovské čelisti, pak ho zvedla vzhůru a se zabubláním si nalila obsah do hrdla. Prázdný sud upustila na zem, kde se roztříštil a jedna ze železných obručí se odvalila o několik metrů dál. Ohrnula horní ret, potřásla hlavou, pak na okamžik přestala dýchat, až kýchla tak silně, že čumákem narazila o zem a z úst i nozder jí vyrazil plamen.

Eragon překvapeně vyjekl, uskočil stranou a oplácal rukama čoudící lem své tuniky. Měl pocit, jako by měl pravou tvář sežehnutou ohněm. Safiro, dávej trochu pozor! křikl na ni.

Ta medovina tak šimrá. Sklonila hlavu a otřela si zaprášený čenich o okraj přední nohy, aby se podrbala na nozdrách.

S tím už bys snad měla počítat, reptal, když jí lezl na hřbet.

Když si Safira ještě jednou podrbala čumák o přední nohu, vyskočila vysoko do vzduchu a doplachtila s Eragonem přes tábor Vardenů zpátky k jeho stanu. Sklouzl z ní, pak se postavil a pohlédl na ni. Nějakou dobu nic neříkali a nechali plynout své pocity.

Pak Safira zamrkala a jeho napadlo, že se jí oči lesknou víc než obvykle. Tohle je zkouška, řekla. Pokud ji zvládneme, budeme jako drak a Jezdec ještě silnější.

Musíme dokázat pracovat sami, když je to nutné, jinak budeme ve srovnání s ostatními vždycky v nevýhodě.

Ano. Zaškrábala zaťatými drápy do země. Ale to vědomí nijak nezmenšuje moji bolest. Zachvěla se po celém rozložitém těle. Zavrtěla křídly. Ať vítr stoupá pod tvými křídly a slunce ti stále svítí do zad. Dobrou a rychlou cestu, maličký.

Sbohem, řekl.

Eragon cítil, že kdyby s ní zůstal ještě o něco déle, už nikdy by neodešel, a tak se otočil a bez ohlédnutí se ponořil do temného nitra stanu. Úplně přetnul jejich vzájemné spojení, které se již stalo nedílnou součástí jeho bytosti stejně jako vlastní tělo. Brzy už budou příliš vzdáleni, aby cítili mysl toho druhého, a on nijak netoužil prodlužovat bolest z odloučení. Na okamžik se zastavil na místě, sevřel jílec falchionu a zakymácel se, jako by se mu zatočila hlava. Už teď ho zaplavila tupá bolest osamění a bez konejšivé přítomnosti Safiřina vědomí se cítil malý a osamocený. Už jsem to jednou dokázal a dokážu to znovu, pomyslel si a přinutil se vypnout hruď a zvednout bradu.

Zpod postele vytáhl ruksak, který si vyrobil během cesty z Helgrindu. Do něj strčil vyřezávanou dřevěnou trubičku zabalenou v látce, obsahující svitek s básní, kterou napsal pro Agaetí Blödhren a kterou mu Oromis přepsal svým nejkrásnějším ozdobným písmem; lahvičku očarovaného faelnirvu a malou mastkovou krabičku nalgasku, což také byly dárky od Oromise; tlustou knihu Domia abr Wyrda, kterou mu dal Jeod; brousek a obtahovací řemen; a po jistém váhání hromadu svého brnění. Vyplatí se ho vzít, kdyby se naskytla příležitost, že ho budu potřebovat, i když budu mrzutý, že ho vláčím celou cestu do Farthen Dûru, pomyslel si. Nebo aspoň doufal, že se rozhoduje správně. Knihu a svitek si vzal, protože po tolikerém cestování došel k závěru, že nejlepší způsob, jak neztratit věci, na nichž mu záleží, je mít je neustále při sobě.

Jediné oblečení navíc, které se rozhodl přibalit, byl pár rukavic, jež si nacpal do helmy, a těžký vlněný plášť pro případ, že by se ochladilo, až v noci zastaví. Všechno ostatní nechal stočené v Safiřiných sedlových brašnách. Pokud jsem skutečně příslušníkem Dûrgrimst Ingeitum, usoudil, řádně mě obleknou, až dorazím do pevnosti Bregan.

Když zašněroval ruksak, nahoru položil svůj nenapjatý luk a toulec a přivázal je k rámu. Chtěl udělat to samé s falchionem, ale pak si uvědomil, že když se nakloní ke straně, meč by mohl vyklouznout z pochvy. Proto ho přivázal naplocho zezadu k ruksaku a natočil ho tak, aby jílec vystupoval mezi jeho krkem a pravým ramenem, takže by ho mohl v případě potřeby rychle vytáhnout.

Eragon si nasadil ruksak, pak prostoupil zábranu ve své mysli a ucítil v těle a dvanácti diamantech připevněných k pásu Belota Moudrého proud energie. Napojil se na proud síly a zamumlal kouzlo, které doposud využil jenom jednou: takové, při němž se kolem něj ohnou paprsky světla a učiní ho neviditelným. V končetinách ucítil slabé vysílení, když kouzlo spustil.

Pohlédl dolů a zmocnil se ho nepříjemný pocit, když se díval skrz místo, kde měl mít trup a nohy, a v hlíně pod sebou spatřil jen stopy svých bot. A teď to nejtěžší, řekl si v duchu.

Přešel k zadní stěně stanu, loveckým nožem rozřízl napjatou látku a vyklouzl otvorem ven. Blödhgarm, mrštný a elegantní jako kočka, na něj čekal venku. Sklonil hlavu směrem k Eragonovi a zamumlal: „Stínovrahu.“ Pak se soustředil na to, aby pomocí několika slov ve starověkém jazyce opravil díru v látce.

Eragon vyrazil po cestičce mezi dvěma řadami stanů a snažil se nadělat co nejméně hluku. Kdykoli se někdo přiblížil, Eragon uskočil z cesty, nehybně stál a doufal, že si v hlíně nebo na trávě nevšimnou šlépějí jeho stínu. Zlobilo ho, že je země tak suchá; i když našlapoval zlehka, za jeho botami se zvedaly obláčky prachu. Neviditelnost mu nečekaně zhoršila cit pro rovnováhu: protože neviděl, kde má ruce nebo nohy, stále špatně odhadoval vzdálenosti a narážel do věcí, skoro jako by byl opilý.

Navzdory nejistému postupu se dostal na okraj tábora celkem rychle, aniž by vzbudil něčí podezření. Odpočinul si za sudem s dešťovou vodou, kde skryl své stopy v tmavém stínu, a zkoumal náspy z udusané hlíny a příkopy lemované špičatými kůly, které chránily Vardeny z východní strany. Kdyby se i takto neviditelný pokoušel dostat do tábora, bylo by nesmírně obtížné uniknout odhalení jedné z mnoha hlídek, které střežily valy. Ale protože výkopy a náspy byly zbudované tak, aby bránily útočníkům vniknout dovnitř, a ne aby uvěznily obránce, dostat se přes ně z opačného směru bylo daleko snazší.

Eragon čekal, dokud dvě nejbližší hlídky nebyly zády k němu, a pak rychle vyrazil kupředu a vší silou si pomáhal rukama. Během pár vteřin překonal asi padesát metrů, které oddělovaly sud s dešťovou vodou od svahu náspu, a uháněl na val tak rychle, že si připadal jako kámen poskakující přes vodu. Na hřebeni náspu zapřel nohy o zem, odrazil se a přeskočil řady vardenských obran. Chvíli letěl a pak přistál s nárazem, který mu otřásl celým tělem.

Jakmile znovu získal rovnováhu, přitiskl se k zemi a zatajil dech. Jeden ze strážných na obchůzce se zastavil, ale když si nevšiml ničeho neobvyklého, po chvíli pokračoval v chůzi. Eragon vydechl a zašeptal: „Du deloi lunaea,“ a ucítil, jak kouzlo vyhladilo šlápoty, které zanechal na náspu.

Stále neviditelný vstal a klusal od tábora. Dával si pozor, aby stoupal jen na trsy trávy a nezvířil tak další prach. Čím dál se dostával od hlídek, tím rychleji utíkal, až nakonec uháněl krajinou rychleji než kůň pádící tryskem.

O necelou hodinu později sestoupal ze strmé stěny úzké rokle, kterou vítr a déšť vyryl do povrchu pastvin. Na jejím dně vytékal pramínek zarostlý rákosím a orobincem. Pokračoval po proudu a zůstával dost daleko od měkké hlíny u vody, aby po sobě nezanechal stopy, dokud se potůček nerozšířil do malého rybníčku, na jehož břehu uviděl na kameni sedět mohutného Kulla s holou hrudí.

Jak se k němu Eragon prodíral skrz trs orobinců, zvuk šustícího listí a stonků upozornil Kulla na jeho přítomnost. Kull natočil mohutnou hlavu s rohy k Eragonovi a zavětřil. Byl to Nar Garzhvog, vůdce urgalů, kteří se spojili s Vardeny.

„Ty!“ zvolal Eragon, když se vynořil z křoví.

„Zdravím, Ohnivý meči,“ zaburácel Garzhvog. Urgal zvedl silné končetiny a obrovský trup, až se mu ve světle poledního slunce pod šedou kůží zavlnily svaly, a vztyčil se do své plné výšky více než dva a půl metru.

„Zdravím, Nar Garzhvogu,“ odpověděl Eragon. Protože byl zmatený, zeptal se: „Co tví muži? Kdo je povede, když ty půjdeš se mnou?“

„Můj pokrevní bratr, Skgahgrezh je povede. Není to Kull, ale má dlouhé rohy a silný krk. Je to dobrý válečný vůdce.“

„Chápu… Ale proč jsi chtěl jít ty?“

Urgal zvedl hranatou bradu, a odhalil tak svůj krk. „Ty jsi Ohnivý meč. Nesmíš zemřít, jinak se urgralgra – urgalové, jak nás nazýváte – nebudou moci pomstít Galbatorixovi a naše rasa v téhle zemi vymře. Proto poběžím s tebou. Jsem nejlepší z našich bojovníků. Porazil jsem čtyřicet dva mužů v jediné bitvě.“

Eragon přikývl, celkem spokojený s vývojem situace. Ze všech urgalů důvěřoval Garzhvogovi nejvíce, protože před bitvou na Hořících pláních prozkoumal Kullovo vědomí a zjistil, že podle měřítek své rasy je Garzhvog čestný a spolehlivý. Pokud se nerozhodne, že jeho čest vyžaduje vyzvat mě na souboj, neměl by mezi námi nastat žádný konflikt.

„Výborně, Nar Garzhvogu,“ řekl a pevněji si utáhl pásek ruksaku kolem pasu, „poběžíme spolu, ty a já, což se dosud nestalo v celých známých dějinách.“

Garzhvogův smích zaduněl hluboko v jeho hrudi. „Poběžíme, Ohnivý meči.“

Společně pohlédli k východu a vyrazili k Beorským horám – Eragon běžel zlehka a svižně, kdežto Garzhvog vedle něj klusal dlouhými skoky, velkými jako dva Eragonovy kroky, až se země otřásala pod jeho tíhou. Podél obzoru se sbírala kupovitá mračna, věstící prudkou bouři, a nad hlavou jim kroužili lovící jestřábi, kteří tu a tam zaskřehotali.