KORUNOVACE

 

ZZazněly Dervské bubny, aby přivolaly trpaslíky z Tronjheimu na korunovaci nového krále.

„Normálně,“ řekl Orik Eragonovi předchozí noci, „když shromáždění klanů zvolí krále nebo královnu, zvolený knurla se chopí své vlády okamžitě, ale korunovace se koná nejdříve za tři měsíce, aby všichni, kdo by se chtěli obřadu zúčastnit, měli dost času uspořádat si své záležitosti a odcestovat do Farthen Dûru i z těch nejvzdálenějších končin naší říše. Vládce nekorunujeme tak často, proto když už k tomu dojde, máme ve zvyku vytěžit z té události co nejvíc, celé týdny se hoduje a zpívá, pořádají se hry důvtipu a síly a soutěže v kovářství, řezbářství a dalších řemeslech… Ovšem tohle jsou sotva normální časy.“

Eragon stál vedle Safiry těsně před ústřední síní Tronjheimu a poslouchal zvuky bubnů. Po obou stranách míli dlouhé chodby byly klenuté průchody ve všech patrech zacpané stovkami trpaslíků, kteří si prohlíželi Eragona se Safirou černýma lesklýma očima.

Safiřin drsný jazyk zaškrábal o šupiny, když si olízla pysky, což dělala od chvíle, kdy toho rána sežrala pět dospělých ovcí. Pak zvedla levou přední nohu a otírala se o ni čumákem. Ulpěl na ní zápach spálené vlny.

Přestaň se vrtět, napomenul ji Eragon. Dívají se na nás.

Safira tlumeně zavrčela.

Nemůžu si pomoct. Mezi zuby mi uvízla vlna. Teď už si vzpomínám, proč nerada žeru ovce. Hnusné, načechrané věci, ze kterých jsou jen chuchvalce chlupů a špatné trávení.

Pomůžu ti vyčistit zuby, až tady skončíme. Jen se do té doby nehýbej.

Hmm.

Přibalil ti Blödhgarm do sedlových brašen nějakou vrbovku? To by ti uklidnilo žaludek.

Nevím.

Hmm. Eragon se na chvíli zamyslel. Jestli ne, zeptám se Orika, jestli trpaslíci nemají v Tronjheimu nějaké zásoby. Měli bychom…

Zarazil se, když závěrečný tón bubnů utichl. Dav se pohnul a on uslyšel tiché zašustění šatů a tu a tam někdo něco zamumlal v trpasličím jazyce.

Rozezněly se fanfáry desítek trumpet, zaplnily město-horu sílícím troubením a kdesi začal zpívat sbor trpaslíků. Z té hudby Eragonovi mravenčilo a krev se mu rychleji rozproudila, jako by se měl vydat na lov. Safira mrskla ocasem ze strany na stranu a on věděl, že cítí totéž.

Už je to tady, pomyslel si.

Společně se Safirou vstoupili do ústřední síně města-hory a zaujali místo v kruhu vůdců klanů, vůdců cechů a dalších významných osobností, které stály kolem obrovské, vysokánské místnosti. Uprostřed síně spočíval znovu sestavený hvězdný safír, uzavřený v konstrukci dřevěného lešení. Hodinu před korunovací Skeg poslal Eragonovi zprávu, že jeho skupina řemeslníků právě zasadila poslední úlomky drahokamu na místo a že Isidar Mithrim je připravený, aby ho Safira znovu spojila dohromady.

Z obvyklého místa pod Tronjheimem sem přinesli černý žulový trůn trpaslíků a umístili ho na zvýšený stupínek vedle hvězdného safíru, čelem k východní větvi hlavních chodeb, které rozdělovaly Tronjheim – na východ proto, že odtud vychází slunce, což symbolizovalo úsvit nového věku. Ve dvou obrovských útvarech stály před trůnem v pozoru tisíce trpasličích bojovníků oděných v nablýskaném kroužkovém brnění, stejně jako ve dvojstupu po obou stranách východní chodby celou cestu až k tronjheimské východní bráně asi míli odtud. Mnozí válečníci drželi kopí, na kterých měli připevněné praporky s podivnými vzory. Orikova žena Hvedra stála v čele shromáždění. Když shromáždění klanů vyhostilo Grimstborith Vermûnda, Orik pro ni poslal v očekávání, že se stane králem. Dorazila do Tronjheimu teprve těsně před korunovací.

Trubky hrály a neviditelný sbor zpíval asi půl hodiny, zatímco Orik kráčel rozvážným krokem od východní brány ke středu Tronjheimu. Měl učesaný a nakroucený vous a na sobě vysoké boty z nejlepší leštěné kůže se stříbrnými ostruhami připevněnými na patách, šedé vlněné kamaše, košili z rudého hedvábí, která se blýskala ve světle luceren, a přes ni kroužkové brnění, jehož každý článek byl vytepaný z bílého ryzího zlata. Z ramenou a na podlahu Orikovi splýval dlouhý, hermelínem lemovaný plášť vyšívaný odznaky Dûrgrimst Ingeitum. Volund, válečné kladivo, které ukoval první král trpaslíků Korgan, viselo Orikovi u širokého, rubíny vykládaného opasku. Díky okázalému rouchu a skvostnému brnění jako by Orik zářil zevnitř. Dívat se na něj Eragona doslova oslňovalo.

Orika následovalo dvanáct trpasličích dětí, šest chlapců a šest dívek, nebo tak aspoň Eragon soudil na základě délky jejich vlasů. Děti byly oblečené v červených, hnědých a zlatých tunikách a každé v dlaních neslo naleštěnou, v průměru šest palců velkou kouli a každá z koulí byla z jiného druhu kamene.

Když Orik vstoupil do středu města-hory, síň potemněla a na všechno uvnitř dopadaly grošované stíny. Eragon zmateně pohlédl vzhůru a s úžasem spatřil růžové okvětní lístky, které se snášely dolů z vrcholku Tronjheimu. Jako měkké, těžké sněhové vločky se sametové lístky usadily na hlavách a ramenou přítomných a také na podlaze a zaplavily vzduch sladkou vůní.

Trumpety a sbor utichly, když Orik před černým trůnem klesl na jedno koleno a sklonil hlavu. Dvanáct dětí za ním zastavilo a nehybně stálo.

Eragon položil ruku na Safiřin teplý bok a podělil se s ní o své obavy a vzrušení. Neměl ponětí, co se bude dít dál, protože Orik mu odmítl popsat obřad dál než do tohoto okamžiku.

Pak Gannel, vůdce klanu Dûrgrimst Quan, udělal krok vpřed, čímž přerušil kruh lidí po obvodu síně, a přešel ke stupínku napravo od trůnu. Trpaslík s širokými rameny byl oděn v přepychovém červeném hávu, jehož obruby zářily runami vyšívanými kovovým vláknem. V jedné ruce držel dlouhou hůl s průzračným, špičatým křišťálem připevněným na vrcholku.

Gannel oběma rukama pozvedl hůl nad hlavu a s pronikavým třesknutím s ní bouchl o zem. „Hwatum il skilfz gerdûmn!“ zvolal. Několik minut dál mluvil v jazyce trpaslíků a Eragon poslouchal, aniž by rozuměl, protože s ním nebyl jeho tlumočník. Pak se ale ráz Gannelova hlasu změnil a Eragon poznal, že mluví starověkým jazykem, a uvědomil si, že Gannel vytváří kouzlo, ale nepodobalo se žádnému, které Eragon znal. Místo aby namířil kouzlo na nějaký předmět nebo součást světa kolem, kněz řekl v jazyce tajemství a moci: „Gûntero, stvořiteli nebes a země a bezmezného moře, vyslyš teď volání svého věrného služebníka! Děkujeme ti za tvou velkorysost. Naše rasa vzkvétá. Tento a každý rok ti nabízíme nejlepší berany z našich stád a také džbány chutné medoviny a část naší úrody ovoce, zeleniny a obilí. Tvé chrámy jsou ty nejbohatší v zemi a nikdo nemůže soupeřit s tvou slávou. Ó, mocný Gûntero, králi bohů, vyslyš teď mou žádost a požehnej mi ji: nadešel čas jmenovat smrtelného vládce našich pozemských záležitostí. Mohl bys milostivě udělit své požehnání Orikovi, synovi Thrifka, a korunovat ho podle tradice jeho předchůdců?“

Nejdřív si Eragon myslel, že Gannelova žádost zůstane nezodpovězena, protože když trpaslík dokončil řeč, necítil z něj žádný proud kouzla. Pak do něj ale Safira šťouchla a řekla: Podívej.

Eragon pohlédl tím směrem a deset metrů nad zemí spatřil mezi padajícími okvětními lístky něco rušivého: mezeru, prázdnotu, kde lístky nepadaly, jako by to místo zaujímal nějaký neviditelný předmět. Tahle nepravidelnost se šířila, natáhla se až k podlaze a prázdnota vytvarovaná okvětními lístky na sebe vzala tvar bytosti s rukama a nohama, jako má trpaslík, člověk, elf nebo urgal, ale v jiném poměru než kterákoli rasa, kterou Eragon znal. Hlavu měla skoro tak širokou jako ramena, mohutné paže sahaly pod kolena, a zatímco trup byl objemný, nohy byly krátké a křivé.

Z postavy vyzařovaly tenké, jehličkovité paprsky slabého světla a ze siluety, kterou vymezovaly lístky, se v síni vynořil mlhavý obraz obří mužské postavy se střapatými vlasy. Bůh, pokud to byl bůh, na sobě neměl nic než zavinutou bederní roušku. Jeho tvář byla temná a zamračená a zdálo se, jako by obsahovala stejné množství krutosti a laskavosti, jako by tato bytost mohla bez varování přecházet z krajnosti do krajnosti.

Zatímco si ji Eragon zkoumavě prohlížel, začal si také uvnitř místnosti uvědomovat přítomnost zvláštního, dalekosáhlého vědomí, vědomí nečitelných myšlenek a neproniknutelných hlubin, vědomí, které probleskovalo a vrčelo a vzdouvalo se nečekanými směry jako letní bouřka. Eragon rychle obrnil svou mysl proti doteku té cizí. Mravenčila mu kůže a přeběhl mu mráz po zádech. Nevěděl, co přesně cítí, ale zmocnil se ho strach, a pro uklidnění pohlédl na Safiru. Zírala na postavu a její modré kočičí oči se třpytily nezvyklou silou.

Všichni současně padli trpaslíci na kolena.

Pak bůh promluvil a jeho hlas zněl jako skřípání kamene a vítr opírající se do holých vrcholků hor a vlny narážející o kamenný břeh. Mluvil v trpasličím jazyce, a ačkoli Eragon nevěděl, co říká, trhnul sebou, taková síla z bohovy řeči vyzařovala. Bůh se třikrát Orika na něco zeptal a Orik třikrát odpověděl hlasem, který byl ve srovnání s bohovým skoro neslyšný. Přízrak Orikovy odpovědi zjevně potěšily, natáhl zářivé ruce a z obou stran položil ukazováčky na Orikovu odkrytou hlavu.

Vzduch mezi bohovými prsty se zavlnil a na Orikově čele se objevila drahokamy posázená zlatá helmice, kterou nosil Hrothgar. Bůh se poplácal po břiše, dunivě se zasmál a pak se rozplynul. Růžové lístky se znovu začaly snášet k zemi.

„Ûn groth Gûntera!“ prohlásil Gannel. Trubky se znovu hlasitě rozezněly.

Orik vstal, vystoupal na stupínek, otočil se čelem ke shromáždění a pak klesl do tvrdého černého trůnu.

„Nal, Grimstnzborith Orik!“ křičeli trpaslíci a bouchali do štítů sekyrami a kopími a podupávali nohama o podlahu. „Nal, Grimstnzborith Orik! Nal, Grimstnzborith Orik!“

„Sláva králi Orikovi!“ volal Eragon. Safira prohnula krk, na projev úcty zařvala, vypustila nad hlavami trpaslíků proud plamene, a spálila tak široký pás růžových lístků. Eragonovi zaslzely oči, když se do něj opřel poryv horkého vzduchu.

Pak si Gannel klekl před Orikem a řekl něco dalšího v trpasličím jazyce. Když skončil, Orik se ho dotkl na temeni hlavy a Gannel se vrátil na své místo na okraji síně. Pak k trůnu přistoupil Nado a řekl více méně totéž a po něm také Manndrâth a Hadfala a všichni ostatní vůdci klanů, s výjimkou Grimstborith Vermûnda, který měl zakázaný vstup na korunovaci.

Určitě se zavazují, že budou Orikovi sloužit, řekl Eragon Safiře.

Copak už mu nedali svoje slovo?

Dali, ale ne veřejně. Eragon sledoval Thordris, jak jde k trůnu, než pokračoval: Safiro, co myslíš, že jsme právě viděli? Mohl to skutečně být Gûntera, nebo to byla jen iluze? Jeho mysl mi připadala dost skutečná a nevím, jak by ji někdo mohl napodobit, ale…

Možná to byla iluze, řekla. Bohové trpaslíkům nikdy nepomohli na bitevním poli, ani v žádném jiném snažení, o kterém vím. Ani nevěřím, že by skutečný bůh přiběhl na Gannelovo přivolání jako cvičený pejsek. Já bych tedy nepřiběhla a neměl by bůh být význačnější než drak?… Ale co, v Alagaësii existuje spousta nevysvětlitelných věcí. Je možné, že jsme viděli stín z dávno zapomenutých časů, vybledlý pozůstatek něčeho prastarého, co nadále obchází zemi a touží po navrácení své moci. Kdo ví?

Když před Orika předstoupil poslední vůdce klanu, následovala přísaha vůdců cechů a poté Orik udělal posunek k Eragonovi. Pomalým, rozvážným krokem Eragon procházel mezi řadami trpasličích bojovníků, dokud nedošel pod trůn, kde poklekl a jako příslušník Dûrgrimst Ingeitum uznal Orika za svého krále a přísahal mu sloužit a chránit ho. Pak Eragon jakožto Nasuadin posel poblahopřál Orikovi jménem Nasuady a Vardenů a slíbil mu jejich přátelství.

Když Eragon ustoupil, přistoupila k Orikovi další, zdánlivě nekonečná řada trpaslíků dychtivých projevit novému králi svou oddanost.

Tak to pokračovalo celé hodiny a posléze začalo předávání darů. Každý z trpaslíků přinesl Orikovi dar od svého klanu nebo cechu: zlatý pohár po okraj naplněný rubíny a diamanty, lehký krunýř z očarovaného kroužkového brnění, který nepropíchne žádná čepel, pět metrů dlouhou tapiserii tkanou z měkké vlny, kterou trpaslíci vyčesali z bradek Feldûnost, achátovou pamětní desku s vyrytými jmény všech Orikových předků, zahnutou dýku vytesanou z dračího zubu a mnoho dalších pokladů. Na oplátku jako důkaz své vděčnosti Orik daroval trpaslíkům prsteny.

Eragon se Safirou předstoupili před Orika jako poslední. Eragon si znovu klekl před stupínkem a vytáhl ze své tuniky zlatou pásku na rukáv, kterou si předchozí noci vyprosil od trpaslíků. Podal ji Orikovi a řekl: „Zde je můj dar, králi Oriku. Tuhle pásku jsem nevyrobil, ale očaroval jsem ji kouzly na tvou ochranu. Dokud ji budeš nosit, nemusíš se bát jedu. Pokud se tě nějaký atentátník pokusí uhodit, bodnout nebo po tobě cokoli hodit, zbraň mine. Tahle páska tě dokonce ochrání před těmi nejzákeřnějšími kouzly. A má i další schopnosti, které ti možná přijdou k užitku, pokud bude tvůj život v ohrožení.“

Orik sklonil hlavu, přijal dar od Eragona a řekl: „Tvého daru si nesmírně cením, Eragone Stínovrahu.“ Před zraky všech přítomných si Orik natáhl pásku na levou paži.

Pak promluvila Safira, která promítla své myšlenky do vědomí všech, kdo se dívali: Můj dar je tento, Oriku. S klapáním drápů o podlahu prošla kolem trůnu, postavila se na zadní a položila přední nohy na okraj lešení kolem hvězdného safíru. Masivní dřevěné trámy zavrzaly pod její vahou, ale držely. Minuty ubíhaly a nic se nestalo, ale Safira zůstávala na místě a upřeně hleděla na obrovský drahokam.

Trpaslíci ji bedlivě sledovali, ani nemrkli a sotva dýchali.

Jsi si jistá, že to dokážeš? zeptal se Eragon, který ji nerad vyrušil v jejím soustředění.

Nevím. Těch pár příležitostí, kdy jsem použila kouzlo, mě ani nenapadlo uvažovat, zda kouzlím, nebo ne. Prostě jsem chtěla, aby se svět změnil, a on se změnil. Nebyl to úmyslný proces… Předpokládám, že než spravím Isidar Mithrim, budu muset počkat, dokud nepřijde ten správný okamžik.

Pomůžu ti. Dovol mi tvým prostřednictvím použít kouzlo.

Ne, maličký. Tohle je můj úkol, ne tvůj.

V síni se ozval jediný hlas, tlumený a jasný, který zpíval pomalou, tesklivou melodii. Ostatní členové skrytého trpasličího sboru se jeden po druhém přidali k písni a naplnili Tronjheim plačtivou krásou své hudby. Eragon je chtěl požádat, aby byli tiše, ale Safira řekla: To je dobré. Nech je.

Ačkoli Eragon nerozuměl tomu, co sbor zpívá, podle nálady této hudby dokázal poznat, že je to nářek pro věci, které byly a už nejsou, právě jako hvězdný safír. Jak píseň spěla k závěru, zjistil, že přemýšlí o svém životě v údolí Palancar, a do očí mu vyhrkly slzy.

Ke svému překvapení cítil podobnou zádumčivou melancholii i ze Safiry. Zármutek ani lítost nebyly obvyklou součástí její osobnosti, a tak se tomu podivil a byl by se jí na to zeptal, kdyby zároveň hluboko uvnitř ní necítil jakýsi neklid, jako probuzení nějaké starobylé součásti její bytosti.

Píseň skončila dlouhým, kolísavým tónem, a když zcela utichla, Safirou projel příval energie – tak ohromné energie, že Eragon nad její silou zalapal po dechu – a Safira se sklonila a dotkla se špičkou čumáku hvězdného safíru. Rozvětvené praskliny uvnitř obřího drahokamu zazářily jako blesky a pak se lešení zachvělo, sesypalo se na zem a odhalilo Isidar Mithrim zase celý a neporušený.

Ale nebyl úplně stejný. Drahokam teď měl tmavší, sytější odstín červené než předtím a nejvnitrnější lístky růže byly pocákané tmavě zlatými šmouhami.

Trpaslíci užasle zírali na Isidar Mithrim. Pak vyskočili na nohy, jásali a tleskali Safiře s takovým nadšením, že to znělo jako dunění vodopádu. Sklonila hlavu k davu, přešla zpátky k Eragonovi a rozmačkala přitom růžové okvětní lístky pod nohama. Děkuji ti, řekla mu.

Za co?

Za tvou pomoc. Byly to tvé pocity, které mi ukázaly cestu. Bez nich bych tam možná stála týdny, než bych se cítila připravená spravit Isidar Mithrim.

Orik pozvedl paže, aby utišil dav, a poté řekl: „Jménem celé své rasy ti děkuji za tvůj dar, Safiro. Dnes jsi obnovila pýchu naší říše a my na tvůj skutek nezapomeneme. Aby se neříkalo, že knurlan jsou nevděčný lid, odteď už navždy bude tvé jméno veřejně čteno spolu se jmény Mistrovských umělců vždy při zimních slavnostech, a až se Isidar Mithrim vrátí na své místo na vrcholku Tronjheimu, vytesáme tvé jméno do prstence kolem Hvězdné růže, spolu se jménem Dûroka Ornthronda, který dal kdysi podobu tomuto klenotu.“

Jak Eragonovi, tak Safiře Orik řekl: „Znovu jste mému lidu prokázali své přátelství. Těší mě, že jste svými skutky obhájili rozhodnutí mého pěstouna přijmout vás do Dûrgrimst Ingeitum.“

*

Když skončil nespočet obřadů, které následovaly po korunovaci, a když Eragon pomohl Safiře vytáhnout vlnu zachycenou mezi jejími zuby – což byl kluzký, slizký, páchnoucí úkol, po kterém by mu přišla vhod koupel – oba se zúčastnili hostiny konané na Orikovu počest. Oslavy byly hlasité a bouřlivé a trvaly dlouho do noci. Hosty bavili žongléři a akrobati, stejně jako soubor herců, kteří zahráli hru nazvanou Az Sartosvrenht rak Balmung, Grimstnzborith rak Kvisagûr, což Hûndfast Eragonovi přeložil jako Sága o králi Balmungovi z Kvisagûru.

Když oslavy trochu polevily a většina trpaslíků byla ponořená hluboko ve svých pohárech, Eragon se naklonil k Orikovi, který seděl v čele kamenného stolu, a řekl: „Veličenstvo.“

Orik mávl rukou. „Nemusíš mi pořád říkat Veličenstvo, Eragone. To by nefungovalo. Pokud to nebude vyžadovat příležitost, používej moje jméno jako dosud. To je nařízení.“ Natáhl se pro svůj pohár, ale netrefil se a skoro nádobu převrhl. Zasmál se tomu.

Eragon se také usmál a řekl: „Oriku, musím se zeptat: Byl to skutečně Gûntera, kdo tě korunoval?“

Orik svěsil hlavu k hrudi, poklepal na nožku poháru a jeho výraz zvážněl. „Bylo to tak blízko Gûnterovi, jak je kdy možné spatřit na téhle zemi. Je to odpověď na tvou otázku, Eragone?“

„Já… myslím, že ano. Odpoví vždycky, když ho přivoláte? Odmítl někdy korunovat některého z vašich vládců?“

Mezera mezi Orikovým obočím se zúžila. „Už jsi někdy slyšel o Kacířských králích a Kacířských královnách?“

Eragon zakroutil hlavou.

„Jsou to knurlan, kteří si nezajistili Gûnterovo požehnání být naším dalším vládcem, a kteří přesto trvali na tom, že nastoupí na trůn.“ Orik se ušklíbl. „Jejich vláda byla bez výjimky krátká a nešťastná.“

Eragon měl pocit, jako by mu kolem prsou pevněji utáhli neviditelný řemen. „Takže i když tě shromáždění klanů zvolilo za vůdce, pokud by tě Gûntera nekorunoval, teď bys nebyl králem.“

„Buď tak, nebo bych byl králem národa, který válčí proti sobě samému.“ Orik pokrčil rameny. „Příliš jsem si s tou možností nedělal starost. Vzhledem k tomu, že Vardenové právě útočí na Království, jenom šílenec by riskoval rozpoltit naši zemi pouze proto, aby mi odepřel trůn, a zatímco Gûntera je ledacos, blázen není.“

„Ale nevěděls to jistě,“ podotkl Eragon.

Orik zavrtěl hlavou. „Ne, dokud mi na hlavu nepoložil helmici.“