ZLATÉ DARY

 

EEragon stál vedle Safiry, padesát metrů od Nasuadina rudého stanu. Byl rád, že se konečně zbavil všeho toho rozruchu kolem Elvy, pohlédl vzhůru k jasně modrému nebi a zakroutil rameny. Bylo teprve ráno a už byl unavený z dnešních událostí. Safira si chtěla vyletět k řece Jiet a vykoupat se v jejích hlubokých, líně tekoucích vodách, ale jeho vlastní plány dosud nebyly zcela jednoznačné. Ještě si potřeboval naolejovat brnění, připravit se na Roranovu a Katrininu svatbu, navštívit Jeoda, sehnat si nějaký vhodný meč a také… Poškrábal se na bradě.

Jak dlouho budeš pryč? zeptal se.

Safira roztáhla křídla a chystala se vzlétnout. Pár hodin. Mám hlad. Až budu čistá, poletím si chytit dva nebo tři statné jeleny, které jsem viděla okusovat trávu na západním břehu řeky. Ale Vardenové jich postříleli tolik, že možná budu muset letět až dvacet mil směrem k Dračím horám, než si najdu nějakou zvěř, co by stála za lov.

Neleť moc daleko, upozornil ji, jinak bys mohla narazit na Království.

Nepoletím, ale pokud náhodou narazím na osamělou skupinu vojáků… Olízla si pysky. Užiju si rychlý boj. Krom toho, lidé chutnají stejně dobře jako jeleni.

Safiro, to bys neudělala!

V očích se jí zajiskřilo. Možná ano, možná ne. Záleží to na tom, jestli na sobě budou mít brnění. Nesnáším, když se musím prokousávat železem, a vyškrabovat jídlo z ulity je právě tak otravné.

Chápu. Ohlédl se na nejbližšího elfa, vysokou ženu se stříbrnými vlasy. Elfové nebudou chtít, abys letěla sama. Dovolíš, aby dva z nich letěli s tebou? Jinak ti nebudou stačit.

Dnes ne. Dneska lovím sama! S máchnutím křídel se vznesla a prudce vyletěla k nebi. Jak se stočila na západ k řece Jiet, uslyšel v mysli její hlas, i když byl kvůli vzdálenosti slabší než předtím. Až se vrátím, proletíme se, co říkáš, Eragone?

Ano, až se vrátíš, poletíme spolu, jenom my dva. Ucítil její radost a musel se usmát, když ji sledoval svištět na západ.

Eragon přenesl pohled zpátky na zem, protože se k němu mrštně jako lesní šelma blížil Blödhgarm. Elf se zeptal, kam Safira letí, a zřejmě ho Eragonovo vysvětlení nepotěšilo, avšak pokud měl nějaké námitky, nechal si je pro sebe.

„Dobrá,“ řekl si Eragon, když se Blödhgarm vrátil k elfské družině. „Pěkně jedno po druhém.“

Kráčel táborem, dokud nenašel velké čtvercové prostranství, kde s nejrůznějšími zbraněmi cvičila nejméně třicítka Vardenů. Naštěstí byli příliš zaneprázdnění výcvikem, než aby si ho všimli. Přikrčil se a položil pravou ruku dlaní vzhůru na udusanou zemi. Vybral potřebná slova ze starověkého jazyka a pak tiše pravil: „Kuldr, rïsa lam iet un malthinae unin böllr.“

Hlína vedle jeho ruky vypadala pořád stejně, ačkoli cítil, jak jeho kouzlo prozkoumává zem desítky metrů na všechny strany. Ani ne za pět vteřin se povrch země začal vařit jako hrnec vody ponechaný příliš dlouho na prudkém ohni a získal žlutavý lesk. Eragon se dozvěděl od Oromise, že země vždycky obsahuje nepatrné částečky skoro každého prvku. Přestože bývají tyto kousky příliš malé a příliš roztroušené, než aby se daly těžit tradičními způsoby, zkušený kouzelník je mohl vytáhnout ze země, byť ho to stálo nesmírné úsilí.

Ze středu žluté skvrny vytryskl proud jiskřivého prachu a přistál uprostřed Eragonovy dlaně. Tam se třpytivá smítka spojovala, až mu nakonec na ruce ležely tři kuličky ryzího zlata, každá velikosti většího lískového ořechu.

„Letta,“ řekl Eragon a přerušil proud kouzla. Dřepl si a opřel se o zem, neboť ho zaplavila vlna vyčerpání. Hlava mu padla dopředu, víčka poklesla, dělaly se mu mžitky a tma před očima. Zhluboka se nadechl, a zatímco čekal, až se mu vrátí síly, obdivoval jako sklo hladké kuličky ve své dlani, jsou tak krásné, pomyslel si. Kéž bych byl tohle uměl, když jsme žili v údolí Palancar… Ale ono by skoro bylo lehčí zlato těžit. Žádné kouzlo mě tolik nevyčerpalo od doby, co jsem snášel Slouna z vrcholku Helgrindu.

Strčil si kousky zlata do kapsy a vykročil zpátky do tábora. Našel kuchařský stan a pořádně se naobědval, což po tolika namáhavých kouzlech velmi potřeboval, a pak zamířil k místu, kde bydleli vesničané z Carvahallu. Jak se blížil, zaslechl cinkání kovu o kov. Zvědavě se obrátil tím směrem.

Obešel řadu tří vozů, postavených přes ústí uličky, a spatřil Horsta, jak stojí v široké mezeře mezi stany a drží za jeden konec metr a půl dlouhou ocelovou tyč. Druhý konec tyče byl jasně rudý a ležel na mohutné stokilové kovadlině, podepřené nízkým, širokým pařezem. Po obou stranách kovadliny do oceli střídavě mlátili Horstovi urostlí synové Albriech a Baldor perlíky, kterými se široce rozmachovali nad hlavou. Provizorní výheň plála asi dva metry za kovadlinou.

Bušení bylo tak hlasité, že Eragon zůstal stát opodál, dokud Albriech s Baldorem nepřestali roztloukat ocel a Horst nevrátil tyč do výhně. Horst zamával volnou rukou a zavolal: „Hej, Eragone!“ Pak vztyčil prst, aby zarazil Eragona v řeči, a vytáhl si z levého ucha špunt z plstěné vlny. „Tak už zase slyším. Co tě k nám přivádí, Eragone?“ Zatímco mluvil, jeho synové naložili do výhně další dřevěné uhlí a začali poklízet kleště, kladiva, lisovací formy a další nástroje, které se válely po zemi. Všichni tři muži se leskli potem.

„Chtěl jsem vědět, kdo tu dělá takový randál,“ usmál se Eragon. „Mělo mi dojít, že jsi to ty. Nikdo nedokáže rozpoutat tak hlučnou bouři jako lidi z Carvahallu.“

Horst se zasmál a zaklonil hlavu, takže jeho hustý, zašpičatělý plnovous mířil k nebi. „No, děkuji za poklonu,“ řekl, když se dochechtal. „A nejsi toho ty sám živoucím důkazem?“

„To my všichni,“ odpověděl Eragon. „Ty, já, Roran, všichni z Carvahallu. Alagaësie nikdy nebude stejná, až tady s tím budeme hotovi.“ Ukázal na výheň a další nástroje. „Proč pracuješ tady? Myslel jsem, že všichni kováři jsou…“

„To taky jsou, Eragone. To taky jsou. Přesto jsem přesvědčil kapitána, který velí téhle části tábora, aby mě nechal pracovat blíž k našemu stanu.“ Horst se zatahal za konec plnovousu. „To kvůli Elain, víš. Tohle dítě, inu, dává jí zabrat. No, není divu, když uvážíme, čím jsme prošli, abychom se sem dostali. Vždycky byla drobná a teď se bojím, že… no…“ Zachvěl se jako medvěd, který od sebe odhání mouchy. „Možná by ses na ni mohl zajít podívat, až budeš mít chvilku, a zjistit, jestli jí nemůžeš ulevit od bolestí.“

„To udělám,“ slíbil Eragon.

Se spokojeným zabručením Horst nadzvedl tyč kousek nad uhlíky, aby mohl lépe posoudit barvu oceli. Když strčil tyč zpátky doprostřed ohně, kývl bradou na Albriecha. „Pojď, přidej trochu vzduchu. Už je skoro připravená.“ Albriech začal pumpovat koženými měchy a Horst se zazubil na Eragona. „Když jsem řekl Vardenům, že jsem kovář, byli tak šťastní, jako bych byl další Dračí jezdec. Nemají dost kovářů, víš. A dali mi všechny nástroje, které mi chyběly, včetně té kovadliny. Když jsme opouštěli Carvahall, plakal jsem při vyhlídce, že už nebudu moct dělat svoje řemeslo. Neumím vyrábět meče, ale tady je i tak dost práce, abychom s Albriechem a Baldorem měli příštích padesát let co dělat. Není to žádný zlatý důl, ale aspoň nás nenatahují na skřipci v Galbatorixových žalářích.“

„A ra’zakové neokusují naše kosti,“ poznamenal Baldor.

„Jo, to taky.“ Horst kývl na oba syny, aby se znovu chopili perlíků, a pak si přidržel plstěný špunt u levého ucha a zeptal se: „Potřebuješ od nás ještě něco, Eragone? Ocel je připravená a už ji nemůžu nechat déle v ohni, aby neztratila pevnost.“

„Nevíš, kde je Gedrik?“

„Gedrik?“ Vráska mezi Horstovým obočím se prohloubila. „Měl by cvičit boj s mečem a kopím spolu s ostatními muži, asi čtvrt míle odsud.“ Horst ukázal palcem.

Eragon mu poděkoval a vyrazil směrem, který mu Horst naznačil. Znovu se rozeznělo pravidelné cinkání kovu o kov, čisté jako vyzvánění zvonu a ostré a pronikavé jako skleněná jehla, bodající do vzduchu. Eragon si zacpal uši a usmál se. Těšilo ho, že si Horst uchoval svoji chuť do života a že je navzdory ztrátě majetku a domova pořád stejný, jaký býval v Carvahallu. Kovářova vytrvalost a nezlomnost v Eragonovi oživila víru, že kdyby se jim povedlo svrhnout Galbatorixe, všechno by nakonec bylo v pořádku a jeho život a životy vesničanů z Carvahallu by znovu mohly probíhat normálně.

Eragon brzy dorazil na pole, kde se muži z Carvahallu cvičili v boji se zbraněmi. Gedrik tam byl také, jak správně předpokládal Horst, a bojoval s Fiskem, Darmenem a Mornem. Eragon prohodil pár slov s jednorukým veteránem, který vedl výcvik, a ten Gedrika dočasně uvolnil.

Koželuh utíkal k Eragonovi a stanul před ním se sklopenýma očima. Byl malý a snědý, měl buldočí čelist, husté obočí a silné paže, pokroucené od míchání zapáchajících kádí, ve kterých upravoval své kůže. Ačkoli na první pohled nevypadal nijak mile, Eragon věděl, že je to laskavý a poctivý muž.

„Co pro tebe můžu udělat, Stínovrahu?“ zamumlal Gedrik.

„Už jsi to udělal. A já jsem přišel, abych ti poděkoval a splatil svůj dluh.“

„Já? Jak jsem ti pomohl, Stínovrahu?“ Mluvil pomalu a opatrně, jako by se bál, že na něj Eragon líčí nějakou past.

„Krátce potom, co jsem utekl z Carvahallu, jsi zjistil, že ti někdo ze sušárny vedle kádí ukradl tři hovězí kůže. Nemám pravdu?“

Gedrikova tvář potemněla rozpaky a zašoupal nohama. „No jo, nezamykal jsem tu kůlnu, víš. Kdokoli se mohl vplížit dovnitř a odnést ty kůže. A vzhledem k tomu, co se dělo pak, na tom navíc stejně moc nezáleží. Zničil jsem většinu toho, co jsem měl, než jsme odtáhli do Dračích hor, aby to nemohlo nijak posloužit Království a těm hnusným ra’zakům. Ať už ty tři kůže vzal kdokoli, ušetřil mi tím práci, protože jinak bych je musel taky zničit. Takže říkám – co bylo, to bylo.“

„Možná,“ řekl Eragon, „ale přesto cítím povinnost ti říct, že ty kůže jsem ukradl já.“

Gedrik mu pak pohlédl do očí a poprvé se na něj díval jako na obyčejného člověka, beze strachu, úžasu nebo přehnané úcty, jako by si přehodnocoval svůj názor na Eragona.

„Ukradl jsem je a nejsem na to pyšný, ale potřeboval jsem je. Pochybuji, že bych bez těch kůží přežil tak dlouho, abych se dostal k elfům do Du Weldenvarden. Vždycky jsem si raději namlouval, že jsem si ty kůže jenom půjčil, ale ve skutečnosti jsem je ukradl, protože jsem neměl v úmyslu je vrátit. A proto se ti omlouvám. A protože ty kůže stále mám, nebo tedy aspoň to, co z nich zbylo, připadá mi správné za ně zaplatit.“ Z opasku Eragon vytáhl jednu zlatou kuličku – tvrdou, kulatou a zahřátou od jeho těla – a podal ji Gedrikovi.

Gedrik zíral na zářivou kovovou perlu, obrovská čelist mu sklapla a vrásky kolem jeho úzkých rtů se prohloubily do ostrých a pevných linek. Eragona nijak neurazil tím, že zlato potěžkal v ruce a že do něj kousl. Posléze však řekl: „To nemohu přijmout, Eragone. Byl jsem dobrý koželuh, ale kůže, které jsem vyráběl, neměly tak vysokou cenu. Tvoje velkorysost ti je ke cti, ale trápilo by mě nechat si tohle zlato. Měl bych pocit, že si ho nezasloužím.“

Eragona to nepřekvapilo, a tak řekl: „Jinému muži bys nejspíš umožnil smlouvat o spravedlivé ceně, že ano?“

„Ano.“

„Dobrá. Pak to ani mně nemůžeš upřít. Většina lidí smlouvá, aby cenu snížila. V tomto případě jsem se rozhodl domluvit cenu vyšší, ale budu smlouvat stejně nesmlouvavě, jako kdybych chtěl mermomocí ušetřit hrst mincí. Tvrdím, že pro mě ty kůže mají cenu každé unce tohoto zlata a nezaplatím ti ani o měďák méně, ani kdybys mi držel nůž pod krkem.“

Gedrikovy tlusté prsty sevřely zlatou kuličku. „Když na tom trváš, nebudu takový hulvát, abych to dál odmítal. Nikdo nemůže říct, že by Gedrik Ostvensson dovolil, aby mu štěstí proklouzlo mezi prsty, protože příliš horlivě ujišťoval druhé o své vlastní nehodnosti. Patří ti můj dík, Stínovrahu.“ Zabalil kuličku do kousku vlněné látky, aby se nepoškrábala, a uložil si zlato do váčku na opasku. „Gero si s tebou vedl dobře, Eragone. Vedl si dobře s tebou i s Roranem. Možná byl řízný jako ocet a tvrdý a suchý jako zimní tuřín, ale vychoval vás dva dobře. Myslím, že by na vás byl pyšný.“

Eragona se zmocnilo nečekané dojetí.

Gedrik se otočil, aby se vrátil k ostatním vesničanům, ale potom se zarazil. „Pokud se mohu ještě zeptat, Eragone, proč pro tebe ty kůže měly takovou cenu? Na co jsi je použil?“

Eragon se zachechtal. „Nač jsem je použil? No, s Bromovou pomocí jsem z nich vyrobil sedlo pro Safiru. Už ho nenosí tak často jako dřív – dostali jsme už totiž od elfů pořádné dračí sedlo – ale dobře nám posloužilo v mnoha těžkých chvílích a bojích, a dokonce i v bitvě o Farthen Dûr.“

Gedrik užasle povytáhl obočí a odhalil bledou kůži, která obvykle zůstávala skrytá hluboko v záhybech víček. Jako prasklina v modrošedé žule se mu po tváři rozlil široký úsměv, který zcela proměnil jeho rysy. „Sedlo!“ vydechl. „Ta představa, že jsem to byl já, kdo vydělal kůži pro Jezdcovo sedlo! A aniž bych tenkrát tušil, co dělám! A ne sedlo pro Ledajakého Jezdce, ale sedlo pro toho Jezdce, který nakonec svrhne samotného černého tyrana! Kéž by mě teď mohl vidět můj otec!“ Gedrik poskočil a předvedl na místě radostný taneček. Poklonil se Eragonovi a šťastně klusal zpátky mezi vesničany, kde začal všem v doslechu vyprávět, co se přihodilo.

Eragon rychle zapadl mezi řady stanů, aby unikl dřív, než se na něj sesypou ostatní vesničané. Byl potěšený tím, co učinil. Možná mi to trochu trvá, pomyslel si, ale vždycky splatím své dluhy.

Zanedlouho dorazil ke stanu, který stál u východního okraje tábora. Zaklepal na tyč mezi dvěma předními dílci.

Vchod se prudce rozhrnul a v něm stála Jeodova žena Helena. Hleděla na Eragona s chladným výrazem. „Předpokládám, že sis přišel promluvit s ním.“

„Pokud tady je…“ Eragon věděl moc dobře, že zde Jeod je, protože jasně cítil jeho mysl stejně jako Heleninu.

Na okamžik si Eragon myslel, že Helena možná zapře přítomnost svého manžela, ale pak pokrčila rameny a ustoupila stranou. „Tak tedy můžeš vstoupit.“

Jeod seděl na stoličce a soustředěně procházel haldy svitků, knih a štůsků volných listů, nakupených na lůžku bez přikrývek vedle něj. Přes čelo se mu vinul tenký chomáč vlasů, který jako by sledoval křivku jizvy, táhnoucí se od temene až po levý spánek.

„Eragone!“ zvolal, když ho uviděl, a zamyšlené vrásky na jeho tváři se vyhladily. „Vítej, vítej!“ Potřásl mu rukou a pak mu nabídl stoličku. „Posaď se, já si sednu na roh postele. Ne, prosím, jsi náš host. Dal by sis něco k jídlu nebo k pití? Nasuada nám dává příděly navíc, takže se neomezuj ze strachu, že kvůli tobě budeme mít hlad. Je to ubohá strava ve srovnání s tím, čím jsme tě hostili v Teirmu, ale nikdo by neměl jít do války a čekat, že se bude dobře krmit, dokonce ani král.“

„Šálek čaje by mi přišel k chuti,“ připustil Eragon.

„Takže čaj a sušenky.“ Jeod pohlédl na Helenu.

Helena popadla ze země konvici, opřela si ji o bok, zastrčila hrdlo koženého měchu na vodu do její hubice a zmáčkla měch. Konvice se rozezněla tlumeným rachotem, jak proud vody dopadal na dno. Heleniny prsty více sevřely hrdlo vaku na vodu, takže snížily proud na lenivý čůrek. Stála tam s nezaujatým výrazem člověka, který vykonává nepohodlnou práci, zatímco vodní kapky s nepříjemným hlukem bubnovaly o stěnu konvice.

Jeodovi přelétl po tváři omluvný úsměv. Upíral pohled na útržek papíru vedle svého kolene a čekal, až Helena skončí. Eragon si prohlížel záhyb na boku stanu.

Příšerný klapot vody pokračoval víc než tři minuty.

Když byla konvice konečně plná, Helena vytáhla poloprázdný vak na vodu z hubice, pověsila jej na hák na prostřední tyči stanu a vyřítila se ven.

Eragon na Jeoda povytáhl obočí.

Jeod bezmocně rozhodil rukama. „Moje postavení mezi Vardeny není tak význačné, jak doufala, a vyčítá mi to. Myslím, že souhlasila s útěkem z Teirmu, protože předpokládala, že mě Nasuada zahrne do užšího kruhu svých rádců, nebo mi dá půdu a bohatství hodné pána, nebo nějakou jinou nadprůměrnou odměnu za mou pomoc při krádeži Safiřina vejce. Co si Helena rozhodně nepředstavovala, byl všední život obyčejného vojáka: spát ve stanu, sama vařit, sama si prát a tak dále. Ne že by jí šlo jen o majetek a postavení, ale musíš pochopit, že se narodila v jedné z nejbohatších loďařských rodin v Teirmu a já nejsem po většinu našeho manželství ve svých podnicích zrovna úspěšný. Není zvyklá na takovou nouzi, jaká je tady, a ještě se s ní nesmířila.“ Jeho ramena se o kousíček zvedla a zas klesla. „Já sám jsem doufal, že tohle dobrodružství – pokud si to zaslouží takový romantický název – zmenší trhliny, které se mezi námi v posledních letech otevřely, ale samozřejmě nic nebývá nikdy tak snadné, jak to vypadá.“

„Máš pocit, že by ti Vardenové měli prokazovat větší úctu?“ zeptal se Eragon.

„Já sám ne. Ale Helena…“ Jeod zaváhal. „Chci, aby byla šťastná. Mojí odměnou bylo, že jsem z Gil’eadu unikl živý, když na mě a Broma zaútočil Morzan, jeho drak a jeho muži. Také jsem cítil uspokojení, že jsem pomohl zasadit Galbatorixovi ochromující ránu. Jsem šťastný, že jsem se tenkrát mohl vrátit ke svému předchozímu životu a dál pomáhat Vardenům a že jsem si mohl vzít Helenu. Tohle byly moje skutečné odměny a jsem s nimi navýsost spokojený. Veškeré moje někdejší pochyby se rozplynuly, když jsem uviděl Safiru vyletět z kouře na Hořících pláních. Nevím ale, co si počít s Helenou… Ale to jsem se nějak nechal unést! Tohle přece nejsou tvoje starosti a neměl bych tě s nimi zatěžovat.“

Eragon se špičkou ukazováku dotkl svitku. „Pak mi řekni, proč tolik papírů? Stal se z tebe snad přepisovač?“

Ta otázka Jeoda pobavila. „To těžko, ačkoli moje práce je často stejně únavná. Protože jsem kdysi objevil tajnou chodbu do Galbatorixova hradu v Urû’baenu a teď se mi povedlo vzít si s sebou pár vzácných knih ze své knihovny v Teirmu, Nasuada mi uložila, abych pátral po podobných slabinách v ostatních městech Království. Kdybych například dokázal najít zmínku o tunelu, který vede pod hradbami Dras-Leony, mohlo by to zabránit obrovskému krveprolití.“

„Kde hledáš?“

„Všude, kde se dá.“ Jeod si odhrnul pramen vlasů, který mu visel přes čelo. „V dějinách, mýtech, legendách, básních, písních, náboženských pojednáních, dílech Jezdců, kouzelníků, poutníků, bláznů, neznámých mocnářů, různých generálů, kohokoli, kdo by mohl vědět o skrytých dveřích, tajném zařízení nebo čemkoli, co by nám mohlo poskytnout výhodu. Množství materiálu, kterým se musím prokousat, je obrovské, protože všechna města stojí už stovky let a některá tu dokonce byla dřív, než lidé vůbec přišli do Alagaësie.“

„Je pravděpodobné, že něco skutečně najdeš?“

„Ne, není. Nikdy není pravděpodobné, že se ti povede vypátrat tajemství minulosti. Ale přesto možná uspěji, pokud budu mít dost času. Nepochybuji, že to, po čem pátrám, existuje v každém městě – jsou velice stará, a proto je pravděpodobné, že by v nich mohly být tajné cesty vedoucí hradbami dovnitř a ven. Ovšem otázkou je, zda vůbec existují záznamy o těchto cestách a zda tyto záznamy máme. Lidé, kteří vědí o skrytých poklopech a podobných věcech, si obvykle chtějí nechat takovou informaci pro sebe.“ Jeod sevřel hrst papírů na posteli vedle sebe a dal si je blíž k obličeji, pak si odfrknul a odhodil papíry zase pryč. „Snažím se vyluštit hádanky, které vytvořili lidé, kteří si nepřáli, aby je někdo vyřešil.“

Pak s Eragonem hovořili o dalších, méně důležitých věcech, dokud se znovu neobjevila Helena se třemi hrnky horkého jetelového čaje. Když si od ní Eragon bral hrnek, všiml si, že se její předchozí vztek utišil, a uvažoval, zda zvenku neposlouchala, co o ní Jeod říkal. Podala hrnek i Jeodovi a odněkud za Eragonem vytáhla cínový talíř s placatými sušenkami a malým hliněným šálkem medu. Pak o metr ustoupila, opřela se o středovou tyč a foukala do svého čaje.

Jak se slušelo, Jeod počkal, dokud si Eragon nevzal sušenku a nesnědl první sousto, a pak se zeptal: „Čemu vděčím za tvou návštěvu, Eragone? Pokud se nemýlím, nestavil ses jen tak náhodou.“

Eragon si usrkl čaje. „Po bitvě na Hořících pláních jsem ti slíbil, že ti povím, jak zemřel Brom. Proto jsem přišel.“

Jeodovi pobledly tváře. „Ach tak.“

„Nemusím, pokud to nechceš slyšet,“ dodal rychle Eragon.

Jeod s námahou zakroutil hlavou. „Ale ne, chci. Pouze mě to zaskočilo.“

Jeod nepožádal Helenu, aby odešla, a tak si Eragon nebyl jistý, zda by měl pokračovat, ale pak usoudil, že nevadí, pokud Helena nebo někdo jiný uslyší tento příběh. Pomalým, rozvážným hlasem začal líčit události, které se staly od doby, kdy s Bromem opustili Jeodův dům. Popsal jejich setkání s bandou urgalů, pátrání po ra’zacích v Dras-Leoně i jak je ra’zakové přepadli za městem a jak bodli Broma, než uprchli před Murtaghem.

Eragonovi se svíralo hrdlo, když vyprávěl o Bromových posledních hodinách, o chladné pískovcové jeskyni, kde ležel, o svých pocitech bezmoci, když sledoval, jak Brom odchází, o pachu smrti, který prosycoval suchý vzduch, o Bromových posledních slovech, o pískovcové hrobce, kterou Eragon vyrobil kouzlem, a o tom, jak ji Safira proměnila v čirý diamant.

„Kéž bych byl tenkrát uměl to, co umím teď,“ řekl Eragon, „pak bych ho mohl zachránit. Místo toho…“ Nedokázal protlačit slova přes knedlík, který pocítil v krku, otřel si tedy oči a napil se čaje. Přál si, aby to bylo něco silnějšího.

Jeod si povzdechl. „A tak skončil Brom. Všem nám nesmírně chybí. Ale pokud by si mohl vybrat způsob své smrti, věřím, že by si byl přál zemřít právě takhle – ve službách Vardenů, při ochraně posledního svobodného Dračího jezdce.“

„Tys věděl, že on sám byl také Jezdec?“

Jeod přikývl. „Vardenové mi o tom řekli, než jsem se s ním setkal.“

„Působil jako muž, který o sobě prozradí jen málo,“ poznamenala Helena.

Jeod s Eragonem se usmáli. „Ano, byl takový,“ souhlasil Jeod. „Ještě jsem se nevzpamatoval z toho šoku, když jsem vás dva uviděl stát u našich dveří. Brom si vždycky všechno nechával pro sebe, ale když jsme společně cestovali, stali jsme se blízkými přáteli, a proto nedovedu pochopit, proč mě nechal celých šestnáct, skoro sedmnáct let věřit, že je mrtvý? To je příliš dlouho. Navíc právě Brom odvezl Safiřino vejce Vardenům potom, co v Gil’eadu zabil Morzana, a tak mi Vardenové nemohli dost dobře říct, že mají její vejce, aby přitom neodhalili, že je Brom stále naživu. Strávil jsem proto posledních skoro dvacet let s pocitem, že jediné velké dobrodružství mého života skončilo neúspěchem, a že jsme tudíž ztratili jedinou naději na vlastního Dračího jezdce, který by nám pomohl svrhnout Galbatorixe. To vědomí nebylo žádné lehké břemeno, to tě mohu ujistit…“

Jeod si jednou rukou otřel čelo. „Když jsem otevřel naše vchodové dveře a uvědomil si, na koho se to dívám, myslel jsem, že mě přišli strašit duchové z minulosti. Brom tvrdil, že se ukrýval, aby zůstal naživu do doby, kdy se objeví nový Jezdec, a mohl ho vycvičit, ale jeho vysvětlení mě nikdy úplně neuspokojilo. Proč bylo nutné, aby se odřízl téměř od všech, které znal nebo měl rád? Čeho se bál? Co tím chránil?“

Jeod se dotkl ucha hrnku. „Nemohu to dokázat, ale když Brom bojoval s Morzanem a jeho drakem, pravděpodobně musel v Gil’eadu objevit něco tak důležitého, že ho to přimělo opustit celý svůj dosavadní život. Je to bláznivá domněnka, to připouštím, ale nedokážu si vysvětlit Bromovo jednání jinak, než že věděl něco, co nikdy nesvěřil ani mně, ani jiné živé duši.“

Jeod si opět povzdechl a přejel si rukou po podlouhlém obličeji. „Po tolika letech odloučení jsem doufal, že bychom s Bromem mohli znovu cestovat bok po boku, ale osud to nejspíš chtěl jinak. A ztratit ho podruhé, jenom pár týdnů potom, co jsem zjistil, že stále žije, byl opravdu krutý žert osudu.“ Helena se protáhla kolem Eragona, stoupla si k Jeodovi a dotkla se jeho ramene. Znaveně se na ni usmál a ovinul paži kolem jejího útlého pasu. „Jsem rád, že jste ty a Safira vytvořili Bromovi hrobku, kterou by mu mohl závidět i král trpaslíků. Zasloužil si více než to za všechno, co udělal pro Alagaësii. Obávám se však, že jakmile lidé objeví jeho hrob, bez váhání ho rozbijí na kusy kvůli diamantu.“

„Pokud ano, budou litovat,“ prohodil Eragon. Rozhodl se, že se při nejbližší příležitosti vrátí k Bromově hrobce a vytvoří kolem ní ochranná kouzla, aby ji uchránil před vykradači hrobů. „Navíc budou mít příliš práce s hledáním zlatých lilií, než aby obtěžovali Broma.“

„Cože?“

„Nic. To není důležité.“ Všichni tři mlčky srkali čaj. Helena si ukousla ze sušenky. Pak se Eragon zeptal: „Ty ses setkal s Morzanem, viď?“

„Ne ve zrovna přátelské atmosféře, ale ano, setkal jsem se s ním.“

„Jaký byl?“

„Jako člověk? To opravdu nedokážu říct, i když velmi dobře znám příběhy o jeho ukrutnostech. Kdykoli jsme mu s Bromem zkřížili cestu, snažil se nás zabít. Nebo spíš zajmout, mučit a teprve pak zabít, přičemž ani jedno z toho zpravidla nevede k vytvoření důvěrného vztahu, abych tak řekl.“ Eragon byl příliš napjatý, než aby zareagoval na Jeodův vtip. Jeod se posunul na posteli. „Jako bojovník byl Morzan hrozivý. Mám pocit, že jsme před ním skoro pořád prchali – tedy spíš před ním a jeho drakem. Jen máloco působí tak děsivě jako mít v patách rozzuřeného draka.“

„Jak vypadal?“

„Zdá se, že tě mimořádně zajímá.“

Eragon zamrkal. „Jsem zvědavý. Byl to poslední z Křivopřísežníků a Brom ho zabil. A teď je Morzanův syn mým úhlavním nepřítelem.“

„Nu, tak dobrá,“ zamyslel se Jeod. „Byl vysoký, měl široká ramena, vlasy temné jako havraní peří a různobarevné oči. Jedno bylo modré, druhé černé. Měl holou tvář a chyběl mu koneček jednoho z prstů, zapomněl jsem kterého. Byl hezký, ale takovým nemilosrdným, povýšeným způsobem, a když promluvil, uměl na lidi velice zapůsobit. Měl vždy nablýskané kroužkové brnění nebo náprsní krunýř, jako by se nebál, že ho zahlédnou jeho nepřátelé, což se asi opravdu nebál. Smál se, jako by trpěl bolestí.“

„A co jeho společnice, Selena? Tu jsi také potkal?“

Jeod se zasmál. „Kdybych ji byl potkal, tak bych tu dnes nebyl. Morzan byl možná obávaný šermíř, skvělý kouzelník, vrah a zrádce, ale byla to ta žena, kdo v lidech vzbuzoval největší hrůzu. Morzan ji využíval jen pro úkoly, které byly tak odporné, obtížné nebo tajné, že se jich nikdo jiný nechtěl ujmout. Ona byla jeho Černá ruka a její přítomnost vždy předznamenávala blížící se smrt, mučení, zradu nebo nějakou jinou hrůzu.“ Eragonovi se udělalo nevolno, když slyšel, že takhle mluví o jeho matce. „Byla naprosto bezcitná, neměla slitování. Říkalo se, že když požádala Morzana, aby ji vzal do služby, vyzkoušel si ji tím, že ji naučil ve starověkém jazyce slovo pro léčení – byla totiž i kouzelnice – a pak ji postavil proti svým dvanácti nejlepším bojovníkům.“

„Jak je porazila?“

„Vyléčila jejich strach, nenávist a všechny pocity, které pohánějí člověka k zabíjení. A pak, zatímco stáli a culili se jeden na druhého jako pitomé ovce, přistoupila k nim a jednomu po druhém podřízla krky… Cítíš se dobře, Eragone? Jsi bledý jako stěna.“

„Jsem v pořádku. Co dalšího si pamatuješ?“

Jeod poklepal na stěnu svého hrnku. „Velmi málo, pokud jde o Selenu. Byla vždy poněkud tajemná. Nikdo kromě Morzana ani neznal její skutečné jméno. Zjistili jsme ho teprve pár měsíců před Morzanovou smrtí. Veřejnost jí odjakživa říkala Černá ruka. Černá ruka, kterou máme teď – ta sbírka špehů, vrahů a kouzelníků, kteří provádějí Galbatorixovy podlé triky – je jen Galbatorixův pokus napodobit to, co Selena dělala pro Morzana. Dokonce i mezi Vardeny její jméno znala pouhá hrstka lidí a většina z nich se teď rozkládá v hrobě. Jak si vzpomínám, byl to Brom, kdo objevil její skutečnou totožnost. Než jsem přišel k Vardenům s informací o tajné chodbě do hradu Ilirea, který postavili elfové před několika tisíci lety a na kterém Galbatorix vystavěl svou černou pevnost, která dnes vévodí Urû’baenu – než jsem tedy za nimi přišel, Brom strávil celkem dost času slíděním v Morzanově panství v naději, že by mohl vyšťourat nějaké netušené Morzanovy slabiny… Myslím, že se dokonce přestrojil za sluhu, aby se dostal do Morzanova domu. Pak se dozvěděl to o Seleně. Přesto jsme nikdy nezjistili, proč byla Morzanovi tak oddaná. Možná ho milovala. Každopádně mu byla naprosto věrná, až do smrti. Brzy poté, co Brom zabil Morzana, Vardenové přinesli zprávu, že zemřela na nějakou nemoc. Jako by ochočený jestřáb měl natolik rád svého pána, že bez něj nedokázal žít.“

Nebyla mu tak úplně oddaná, pomyslel si Eragon. Vzepřela se Morzanovi, když mě vzala do údolí Palancar, třebaže ji to stálo život. Škoda, že nedokázala zachránit i Murtagha. Pokud jde o Jeodův výčet jejích zločinů, Eragon se rozhodl věřit, že Morzan pokřivil její v podstatě dobrou povahu. Už proto, aby se z toho nezbláznil, Eragon nemohl přijmout, že oba jeho rodiče byli zlí.

„Milovala ho,“ řekl a zíral přitom do kalné sedliny na dně hrnku. „Zpočátku ho určitě milovala, později už možná tolik ne. Murtagh je její syn.“

Jeod povytáhl obočí. „Opravdu? Předpokládám, že ti to řekl sám Murtagh?“ Eragon přikývl. „No, tím se vysvětluje spousta nejasností, které mě vždycky trápily. Murtaghova matka… Překvapuje mě, že Brom neodhalil právě tohle tajemství.“

„Morzan dělal, co mohl, aby utajil Murtaghovu existenci, dokonce i před ostatními Křivopřísežníky.“

„Nejspíš proto, že znal minulost těch darebáků a zrádců, dychtících po moci. Pravděpodobně tím Murtaghovi zachránil život. Bohužel.“

Pak se mezi ně vplížilo ticho, jako plaché zvíře připravené uprchnout při sebemenším pohybu. Eragon dál zíral do svého hrnku. Sužovala ho spousta otázek, ale věděl, že Jeod na ně nezná odpověď a pravděpodobně ani nikdo jiný: Proč se Brom skrýval v Carvahallu? Aby dohlédl na Eragona, syna svého úhlavního nepřítele? Byl to nějaký krutý vtip, že dal Eragonovi Zar’roc, meč jeho otce? A proč mu neřekl o jeho rodičích? Sevřel hliněný hrnek ještě pevněji, až se znenadání rozlétl na kusy.

Všechny tři nečekaný hluk vylekal.

„Pomůžu ti,“ zvolala Helena, přichvátala k němu a začala mu čistit tuniku hadříkem. Eragon se cítil trapně a několikrát se omluvil, načež ho Jeod i Helena ujistili, že šlo jen o drobnou nehodu a že si s tím nemá dělat hlavu.

Zatímco Helena sbírala úlomky vypálené hlíny, Jeod se začal prohrabávat kupami knih, svitků a volných listů, které zakrývaly skoro celou postel. „Ach, skoro jsem zapomněl,“ řekl. „Mám pro tebe něco, co by se ti mohlo hodit, Eragone. Kde to jen může být…“ S radostným výkřikem se napřímil, zamával knihou a podal ji Eragonovi.

Byla to Domia abr Wyrda, Nadvláda osudu – kompletní dějiny Alagaësie sepsané mnichem Heslantem. Eragon ji poprvé viděl v Jeodově knihovně v Teirmu. Tenkrát nečekal, že ještě bude mít příležitost si ji prohlédnout. Přejížděl rukama po stářím oblýskané, zdobně vyřezávané kůži na přední obálce a vychutnával si ten pocit, pak knihu otevřel a obdivoval úhledné řady písmen, vepsané lesklým načervenalým inkoustem. Užaslý nad množstvím znalostí, které drží v ruce, se Eragon zeptal: „Chceš, abych si ji nechal?“

„Ano,“ prohlásil Jeod. Ustoupil z cesty, aby Helena mohla vytáhnout zpod postele střep z hrnku. „Myslím, že ti bude k užitku. Jsi zapletený do historických událostí, Eragone, a kořeny potíží, kterým dnes čelíš, leží v příbězích předchozích desetiletí, staletí a tisíciletí. Být tebou, studoval bych při každé příležitosti, abych získal ponaučení z historie, protože ti to může pomoci se současnými problémy. Mně samému čtení o dějinách často dodávalo pochopení a odvahu zvolit si správnou cestu.“

Eragon toužil tento dar přijmout, ale stále váhal. „Brom říkal, že Domia abr Wyrda je nejcennější věc ve tvém domě. A stejně tak vzácná… Navíc, co tvá práce? Nepotřebuješ ji ke svému výzkumu?“

„Domia abr Wyrda je cenná a vzácná,“ souhlasil Jeod, „ale jen v Království, kde Galbatorix nechá spálit každý výtisk, který najde, a pověsit jeho nešťastného vlastníka. Tady v táboře už mi členové dvora krále Orrina podstrkovali šest jejích výtisků a tohle místo by přitom člověk stěží nazval velkým střediskem vzdělanosti. Přesto se s ní neloučím snadno a vzdám se jí pouze proto, že ty ji určitě využiješ lépe než já. Knihy by měly být tam, kde si jich budou nejvíce vážit, a ne ležet zapomenuté v zaprášené polici, chápeš?“

„To chápu.“ Eragon zavřel Domia abr Wyrda a znovu přejel prsty po spletitých vzorech na obálce, okouzlený složitými obrazci, které byly vyřezané do kůže. „Děkuji ti. Dokud bude moje, budu ji střežit jako oko v hlavě.“ Jeod se mírně uklonil a se spokojeným výrazem se opřel o stěnu stanu. Eragon otočil knihu a prohlédl si její hřbet. „Odkud byl ten mnich Heslant?“

„Z malé, uzavřené sekty, nazývané Arcaena, která pocházela z oblasti kolem Kuasty. Jejich řád, který přetrval nejméně pět století, věří, že vědomosti jsou posvátné.“ Náznak úsměvu dodal Jeodovým rysům nádech tajemna. „Zasvětili své životy sbírání všech možných informací a jejich uchování pro budoucnost, kdy – jak jsou přesvědčeni – blíže neurčená pohroma zničí všechny civilizace v Alagaësii.“

„Vypadá to jako dost divné náboženství,“ poznamenal Eragon.

„Cožpak nepřipadají všechna náboženství divná těm, kdo je nevyznávají?“ opáčil Jeod.

Eragon to přešel a řekl: „Také mám pro tebe dárek, vlastně spíš pro tebe, Heleno.“ Naklonila hlavu a tázavě se na něj zamračila. „Tvoje rodina se zabývá obchodem, že?“ Pohodila hlavou na souhlas. „A ty sama se v obchodu vyznáš?“

Heleně se zablýsklo v očích. „Kdybych si nevzala jeho“ – ukázala ramenem – „byla bych po smrti svého otce převzala rodinný obchod. Byla jsem jedináček a otec mě naučil všechno, co uměl.“

Eragon doufal, že uslyší právě tohle. Obrátil se k Jeodovi: „Tys říkal, že jsi spokojený se svým životem tady u Vardenů.“

„Ano, to jsem. Celkem.“

„Chápu. Ale riskoval jsi mnoho, abys pomohl Bromovi a mně, a ještě víc, abys pomohl Roranovi a všem ostatním z Carvahallu.“

„Palancarští piráti.“

Eragon se zasmál tomu označení a pokračoval. „Bez tvé pomoci by je Království určitě zajalo. A kvůli své odvaze jsi také přišel o všechno, co ti bylo v Teirmu drahé.“

„Stejně bychom o to přišli. Zkrachoval jsem a Dvojčata mě udala Království. Byla to jen otázka času, než by mě Rishart nechal zatknout.“

„Možná, ale přesto jsi pomohl Roranovi. Kdo by vám mohl mít za zlé, kdybyste si místo toho chránili vlastní kůži? Ale vy jste se vzdali života v Teirmu, abyste spolu s Roranem a vesničany ukradli Dračí křídlo. A za tvou oběť ti budu navěky vděčný. A zde, na důkaz mých díků…“

Eragon zasunul prst pod svůj pás, vytáhl druhou ze tří zlatých kuliček a podal ji Heleně. Chovala ji v dlani tak něžně, jako by to bylo malé ptáče. Zatímco na ni užasle hleděla a Jeod natahoval krk, aby viděl, co má jeho žena v ruce, Eragon řekl: „Není to žádné jmění, ale pokud budeš chytrá, měla bys je umět rozmnožit. To, co Nasuada dokázala s krajkami, mě poučilo, že ve válce je spousta příležitostí, na kterých se dá vydělat.“

„Ach, ano,“ vydechla Helena. „Válka svědčí obchodu.“

„Tak mě napadá – Nasuada se mi včera u večeře zmínila, že trpaslíkům dochází medovina, a jak můžeš tušit, mohou si nakoupit tolik sudů, kolik budou chtít, i kdyby cena byla tisícinásobná oproti její ceně před válkou. Ale to je jen takový nápad. Možná najdete jiné, kteří zoufale touží obchodovat, když se sami porozhlédnete.“

Eragon se zapotácel, když k němu Helena přiběhla a objala ho. Její vlasy ho šimraly na bradě. Pak ho pustila, jako by se najednou zastyděla, ale potom se znovu rozzářila radostí a zvedla si medově zbarvenou kuličku před nos. „Děkuji ti, Eragone! Ach, tolik ti děkuji!“ pronesla vděčně a ukázala na zlato. „Dobře ho využiju. Vím, že to dokážu. To mi postačí, abych vybudovala ještě větší obchod, než měl můj otec.“ Třpytivá kulička jí zmizela v sevřené pěsti. „Myslíš snad, že moje ctižádost je větší než moje schopnosti? Ne, neprohraju! Stane se, jak jsem řekla!“

Eragon se jí uklonil. „Doufám, že se ti to podaří a že tvůj úspěch prospěje nám všem.“

Eragon si všiml, že Heleně radostným vzrušením vystupují na krku šlachy, když se mu uklonila a řekla: „Jsi velmi velkorysý, Stínovrahu. Ještě jednou ti děkuji.“

„Ano, děkujeme,“ připojil se Jeod, který vstal z postele. „Nemyslím, že si to zasloužíme“ – Helena na něj vrhla zlostný pohled, kterého si nevšímal – „ale velmi to uvítáme.“

Eragon zaimprovizoval a dodal: „I pro tebe, Jeode, mám dárek, není však ode mě, ale od Safiry. Souhlasila, že se smíš na ní proletět, až budete mít oba volnou hodinku nebo dvě.“ Eragona bolelo, když se měl o Safiru dělit – a věděl, že i ona se na něj bude zlobit, že to s ní neprobral dříve, než začal nabízet její služby; ale když dal Heleně to zlato, cítil by se špatně, kdyby Jeoda neobdaroval něčím podobně hodnotným.

Jeodovy oči se zalily slzami. Sevřel Eragonovi ruku, zatřásl jí a dlouho ji držel. „Nedokážu si představit větší poctu. Děkuji ti. Nevíš, jak moc jsi pro nás udělal.“

Eragon se vymanil z Jeodova sevření a zamířil k východu. Co nejslušněji se přitom omlouval a loučil. Nakonec se mu po další vlně díků z jejich strany a jeho přehnaně skromném „Nemáte vůbec zač“ povedlo vyklouznout ze dveří.

Eragon potěžkal Domia abr Wyrda a pak pohlédl ke slunci. Zanedlouho se vrátí Safira, ale ještě měl čas vyřídit jednu věc. Nejdřív se ale bude muset zastavit ve svém stanu. Nechtěl riskovat, že poškodí Domia abr Wyrda tím, že ji bude tahat sem a tam po táboře.

Mám knihu, pomyslel si potěšeně.

Vyrazil klusem s knihou přitisknutou na prsou a Blödhgarm s ostatními elfy ho následovali v těsném závěsu.