DO BOJE
Uvnitř šedého vlněného stanu svítila jediná svíčka, což byla jen chabá náhražka slunečního světla.
Roran stál s oběma pažemi nataženými, zatímco mu Katrina šněrovala boky vycpané vesty, kterou mu oblékla. Když skončila, zatahala za lem vesty, uhladila záhyby a řekla: „Hotovo. Není to příliš těsné?“
Zakroutil hlavou. „Ne.“
Vzala z postele holenní brnění a klekla si před ním v mihotavém světle svíčky. Roran sledoval, jak mu připíná brnění na holeně. Když mu zapínala druhý kus brnění, vzala do dlaní jeho lýtko a on skrz látku na kalhotách cítil teplo její kůže.
Vstala, znovu se otočila k posteli a zvedla chrániče na předloktí. Roran k ní natáhl ruce a pohlédl jí do očí, právě když se na něj také podívala. Pomalu, opatrně mu připevnila chrániče a pak přejela rukama od vnitřní strany jeho loktů dolů k zápěstím, kde sevřel její ruce do svých.
Usmála se a uvolnila se z jeho sevření.
Vedle postele vzala drátěnou košili. Stoupla si na špičky, zvedla kroužkové brnění nad jeho hlavu a držela je tam, zatímco strkal paže do rukávů. Brnění zacinkalo jako led, když ho pustila, spadlo mu na ramena a rozvinulo se, takže mu spodní okraj visel u kolenou.
Na hlavu mu posadila koženou čapku a pevně ji přivázala na uzel pod jeho bradou. Na okamžik podržela jeho tvář v dlaních, pak ho jednou políbila na rty a přinesla jeho helmici se štítkem, kterou mu opatrně nasadila na koženou čapku.
Když vyrazila zpátky k posteli, Roran ji chytil kolem sílícího pasu a zastavil ji. „Poslouchej mě,“ řekl. „Budu v pořádku.“ Tónem hlasu a silou pohledu se snažil vyjádřit všechnu svou lásku k ní. „Jenom tu neseď pořád sama. Slib mi to. Jdi za Elain, mohla by tě potřebovat. Je jí špatně a její dítě má zpoždění.“
Katrina zvedla bradu a oči se jí leskly slzami, o kterých věděl, že by je neuronila, dokud by neodešel. „Musíš pochodovat v první linii?“ zašeptala.
„Někdo musí a proč bych to nemohl být já. Koho bys poslala místo mě?“
„Kohokoli… úplně kohokoli.“ Katrina pohlédla dolů a chvíli mlčela, pak z živůtku svých šatů vytáhla červený šátek a řekla: „Na, nos to ode mě z lásky. Ať celý svět ví, jak moc jsem na tebe pyšná.“ A uvázala mu šátek k opasku na meč.
Roran ji dvakrát políbil, pustil ji a ona mu z postele podala štít a kopí. Políbil ji potřetí, když si je od ní bral, a prostrčil paži popruhem na štítu.
„Kdyby se se mnou něco stalo…“ začal.
Katrina mu položila prst na ústa. „Psst. Nemluv o tom, jinak se to stane.“
„Dobře.“ Naposledy ji objal. „Dávej na sebe pozor.“
„Ty taky.“
Ačkoli ji Roran vůbec neměl chuť opustit, zvedl svůj štít a odkráčel ze stanu do bledého světla úsvitu. Muži, trpaslíci a urgalové proudili táborem na západ a mířili k udusanému poli, kde se Vardenové shromažďovali.
Roran se nadechl chladného ranního vzduchu a pak je následoval, neboť věděl, že jeho skupina bojovníků už na něj bude čekat. Jakmile přišel na pole, vyhledal Jörmundurův útvar, a když podal Jörmundurovi hlášení, došel k přední části skupiny, kde se rozhodl postavit vedle Yarboga.
Urgal na něj pohlédl a pak zavrčel: „Dobrý den pro bitvu.“
„Dobrý.“
Jakmile slunce vysvitlo nad obzor, v čele Vardenů zazněl roh. Roran zvedl kopí a rozběhl se kupředu, jako všichni ostatní kolem něj, a křičel z plných plic, když na ně pršely šípy a nad hlavou mu do všech stran svištěly balvany. Před ním se tyčila dva a půl metru vysoká kamenná zeď.
Obléhání Feinsteru začalo.