PROTÍNAJÍCÍ SE PŘÍBĚHY

 

BBylo krátce po úsvitu a Eragon seděl na svém lůžku a olejoval si kroužkové brnění, když za ním přišel jeden z vardenských lučištníků a požádal ho, zda by nevyléčil jeho ženu, které vyrostl zhoubný nádor. I když měl být Eragon už za necelou hodinu u Nasuady, souhlasil a doprovodil muže do jeho stanu. Žena byla z nádoru velmi zesláblá a byl to pro něj těžký úkol vytáhnout z jejího těla zákeřné novotvary. Z léčení byl vyčerpaný, ale potěšilo ho, že ji nakonec dokázal zachránit před pomalou a bolestivou smrtí.

Potom se Eragon před lučištníkovým stanem znovu připojil k Safiře a pár minut jí masíroval svaly za krkem. Safira slastně mručela, švihla ocasem a stočila hlavu a ramena tak, aby měl lepší přístup k hladkým šupinám na spodní straně krku. Řekla: Zatímco jsi měl práci jinde, přišli tě požádat o slyšení další lidé, ale Blödhgarm a jeho druhové je poslali pryč, protože jejich žádosti nebyly naléhavé.

Skutečně? Zaryl prsty pod okraj jedné z velkých krčních šupin a zaškrábal ještě silněji. Možná bych se měl inspirovat Nasuadou.

V čem?

Šestý den každého týdne uděluje v dopoledních hodinách slyšení každému, kdo si přeje vznést nějakou žádost nebo rozřešit spor. Mohl bych dělat to samé.

Ten nápad se mi líbí, řekla Safira. Jenom budeš muset být opatrný, abys na požadavky lidí nespotřeboval příliš energie. Musíme být vždy připraveni na okamžitý boj s Královstvím. Zatlačila krkem proti jeho ruce a zavrněla ještě hlasitěji.

Potřebuji meč, řekl Eragon.

Tak si nějaký sežeň.

Mmh…

Eragon ji dál škrábal, dokud se neodtáhla a nepřipomněla mu: Pokud si nepospíšíš, přijdeš pozdě k Nasuadě.

Společně zamířili do středu tábora směrem k velitelskému stanu. Bylo to méně než čtvrt míle, takže Safira s ním šla pěšky, místo aby se vznesla mezi mraky, jako to udělala předtím.

Asi padesát metrů od Nasuadina stanu narazili na bylinkářku Angelu. Klečela mezi dvěma stany a ukazovala na čtverec kůže rozprostřený přes nízký, placatý kámen. Na kůži ležela zpřeházená hromádka kostí dlouhých jako prst, které měly na každé plošce vyryté nejrůznější symboly: byly to věštecké dračí kůstky, s nimiž Eragonovi v Teirmu vykládala budoucnost.

Naproti Angele seděla vysoká žena se širokými rameny a snědou, větrem ošlehanou pletí. Černé vlasy měla spletené v dlouhém, tlustém copu na zádech a její tvář byla dosti pohledná navzdory hlubokým rýhám, které jí kolem úst vyryly roky. Byla oblečená do červenohnědých šatů, očividně šitých pro menší ženu, takže jí ruce vyčuhovaly z rukávů. Kolem obou zápěstí měla ovázaný pruh tmavé látky, ale pásek na tom levém se uvolnil a sklouzl jí až k lokti. Eragon pod ním zahlédl široké jizvy. Byl to ten druh jizev, ke kterým člověk přijde jenom tak, že si dlouhodobě odírá ruce o okovy. Uvědomil si, že ji kdysi museli zajmout nepřátelé a ona vzdorovala – vzdorovala, dokud si nerozedřela zápěstí na kost, aspoň soudě podle těch jizev. Uvažoval, zda se dopustila zločinu, nebo byla otrokyní, a silně ho vyvedlo z míry pomyšlení, že je někdo tak krutý a dovolí, aby si jeho vězeň způsobil taková zranění.

Vedle ženy seděla dospívající dívka s vážnou tváří, zrovna na prahu plného rozkvětu dospělé krásy. Svaly na předloktích měla nezvykle vyvinuté, jako by se učila u kováře či mečíře, což bylo u dívky silně nepravděpodobné, ať už byla jakkoli silná.

Kudrnatá čarodějnice právě ženě a její společnici něco dopověděla, když k nim dorazil Eragon se Safirou. Angela jediným pohybem zabalila věštecké kůstky do koženého čtverce a strčila je do žluté šerpy u pasu. Postavila se a vrhla na Eragona se Safirou zářivý úsměv. „Tedy, vy dva máte ten nejdokonalejší smysl pro načasování. Jako byste se vždycky objevili, kdykoli se roztočí vřeteno osudu.“

„Vřeteno osudu?“ podivil se Eragon.

Pokrčila rameny. „Nu a co? Nikdo nevypouští z úst pořád jenom skvosty, dokonce ani já ne.“ Ukázala na dvě cizinky, které také vstaly, a řekla: „Eragone, dal bys jim požehnání? Prošly mnohým nebezpečenstvím a ještě je čeká těžká cesta. Jsem si jistá, že by ocenily jakoukoli ochranu, kterou jim může přinést požehnání Jezdce.“

Eragon zaváhal. Věděl, že Angela zřídkakdy vrhne dračí kůstky lidem, kteří vyhledají její služby – obvykle jenom těm, s nimiž se Solembum uráčí bavit. Taková předpověď totiž není žádný klam, ale skutečná věštba, která dokáže odhalit tajemství budoucnosti. Že se to Angela rozhodla udělat pro pohlednou ženu s jizvami kolem zápěstí a dospívající dívku se svalnatými předloktími, mu napovídalo, že nejde o obyčejné ženy, ale o osoby, které zřejmě měly a ještě budou mít důležitou roli v utváření budoucí Alagaësie. Jeho dojem ještě zesílil, když zahlédl Solembuma v jeho obvyklé podobě kočky s obrovskýma střapatýma ušima, jak číhá za rohem nedalekého stanu a tajemnýma žlutýma očima sleduje dění. A přesto Eragon stále váhal, znepokojený vzpomínkou na první a poslední požehnání, které kdy komu dal – kvůli nedostatečné znalosti starověkého jazyka tehdy zničil život nevinnému dítěti.

Safiro? zeptal se.

Její ocas zasvištěl vzduchem. Tak neváhej. Poučil ses ze svojí chyby a už ji znovu neuděláš. Proč bys měl tedy odepřít požehnání těm, kdo z něj mohou mít užitek? Říkám ti, požehnej jim, a tentokrát to udělej správně.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se.

„Odpusť, Stínovrahu,“ řekla ta vysoká, černovlasá žena se slabým přízvukem, který nedokázal zařadit, „ale jména mají moc a my bychom raději, aby ta naše zůstala utajena.“ Nehleděla mu do očí, ale její tón byl pevný a neústupný. Dívka trochu zalapala po dechu, jako by ji šokovala ženina smělost.

Eragon přikývl; nebyl ani rozčilený, ani překvapený, ačkoli její zdrženlivost o to víc vzbudila jeho zvědavost. Byl by rád znal jejich jména, ale pro to, co chtěl udělat, nebyla nezbytná. Stáhl si rukavici z pravé ruky a položil dlaň doprostřed ženina horkého čela. Trhla sebou, když se jí dotkl, ale neodtáhla se. Nosní dírky se jí rozšířily, koutky úst se stáhly, mezi obočím se jí objevila vráska a on ucítil, že se chvěje, jako by ji jeho dotek bolel a ona se snažila potlačit nutkání jeho ruku odstrčit. Eragon si bezděčně uvědomoval, jak se k nim blíží Blödhgarm, připravený zasáhnout, kdyby žena chtěla nějak zaútočit.

Eragona její reakce na okamžik vyvedla z rovnováhy. Sáhl za zábranu ve své mysli, pohroužil se do proudu kouzla a plnou silou starověkého jazyka pronesl: „Atra guliä un ilian tauthr ono un atra ono waíse sköliro fra rauthr.“ Tím, že do této věty vložil stejnou sílu, jako by vyslovoval kouzlo, zajistil, že bude kladně utvářet směr událostí, a tudíž zlepší ženin životní úděl. Dával si pozor, aby včas zastavil proud energie, kterou přenesl do požehnání, protože pokud by to neudělal, kouzlo by se živilo dál z jeho těla, dokud by nespotřebovalo veškeré jeho síly a nezanechalo z něj jenom prázdnou slupku. Navzdory opatrnosti zaznamenal větší úbytek svých sil, než čekal. Vidění se mu zamlžilo a nohy se mu roztřásly a málem se pod ním podlomily.

Za okamžik se však vzpamatoval.

S pocitem úlevy sundal ruku ze ženina čela a patrně se ulevilo i jí, protože ukročila zpátky a promnula si paže. Dívala se na něj jako někdo, kdo se snaží očistit od něčeho odporného.

Eragon celý postup zopakoval s dospívající dívkou. Vykulila oči, když vypustil kouzlo, jako by cítila, jak se stává její součástí. Uklonila se. „Děkuji ti, Stínovrahu. Jsme tvými dlužníky. Doufám, že se ti podaří porazit Galbatorixe a Království.“

Už se měla k odchodu, ale zastavila se, když si Safira odfrkla a protáhla hlavu kolem Eragona a Angely, takže se teď tyčila nad oběma ženami. Dračice sehnula krk a foukla nejdřív na tvář starší ženy a pak do tváře té mladší a promítla své myšlenky takovou silou, aby přemohla všechny zábrany v myslích, kromě těch nejsilnějších – poznala totiž s Eragonem, že černovlasá žena má dobře obrněnou mysl – a řekla: Dobrý lov, Ó Divoké. Ať vítr stoupá pod vašimi křídly, ať vám slunce stále svítí do zad a ať zastihnete kořist nepřipravenou. A, Vlčí oko, doufám, že až najdeš toho, kdo ti uvěznil tlapky, nebudeš ho zabíjet příliš rychle.

Obě ženy ztuhly, když Safira promluvila. Potom se ta starší uhodila pěstmi do prsou a řekla: „Nebudu, Ó Krásná lovkyně.“ Pak se uklonila Angele: „Pilně cvič a zaútoč první, věštkyně.“

„Stříbrná ruko.“

Sukně se jí zavlnily, když s dospívající dívkou odkráčely, a brzy se ztratily z dohledu v bludišti jednotvárných šedých stanů.

Cože, žádné značky na čele? zeptal se Eragon Safiry.

Elva je jedinečná. Už nikoho dalšího takhle neoznačím. To, co se stalo ve Farthen Dûru, se prostě… stalo. Udělala jsem to instinktivně. Víc nedokážu vysvětlit.

Jak všichni tři kráčeli k Nasuadinu stanu, Eragon pohlédl na Angelu. „Kdo to byl?“

Zkroutila rty. „Poutníci na své vlastní cestě.“

„To je sotva nějaká odpověď,“ postěžoval si.

„Nemám ve zvyku rozdávat tajemství jako kandované ořechy na zimní slunovrat. Zvláště když patří jiným.“

Pár dalších kroků mlčel. „Pokud mi někdo odmítne sdělit nějakou informaci, jsem o to odhodlanější zjistit pravdu. Nesnáším nevědomost. Pro mě je nezodpovězená otázka jako trn v patě, který mě zabolí pokaždé, když se pohnu, dokud si ho nevytáhnu.“

„Soucítím s tebou.“

„Proč?“

„Jestli je to s tebou takhle, musíš strávit každou bdělou hodinu ve smrtelných mukách, protože život je plný otázek bez odpovědí.“

Dvacet metrů od Nasuadina velitelského stanu jim cestu zahradil oddíl kopiníků pochodující táborem. Zatímco čekali, až vojáci projdou kolem, Eragon se zachvěl a pohodil rukama. „Kéž bychom měli čas se najíst.“

Pohotově jako vždy Angela odvětila: „To je tím kouzlem, že? Vyčerpalo tě.“ Přikývl. Angela strčila ruku do jednoho z váčků, které jí visely kolem šerpy, a vytáhla tvrdou hnědou hrudku, pokrytou lesklými lněnými semínky. „Na, s tímhle vydržíš do oběda.“

„Co je to?“

Strčila mu to pod nos. Nehodlala se s ním nijak handrkovat. „Sněz to. Bude ti to chutnat. Věř mi.“ Když si bral mastnou hrudku z jejích prstů, sevřela mu druhou rukou zápěstí a přidržela ho na místě, aby mohla pečlivě prozkoumat půl palce vysoké mozoly na jeho kloubech. „To je od tebe velmi chytré,“ řekla. „Jsou ošklivé jako bradavice na ropuše, ale co na tom záleží, pokud ti pomohou ochránit kůži, co? To se mi líbí. Hodně se mi to líbí. Nechal ses inspirovat trpasličími Ascûdgamln?“

„Tobě nic neunikne, viď?“ zeptal se.

„Ať si to třeba unikne. Dělám si hlavu jenom s věcmi, které existují.“ Eragon zamrkal, protože byl opět – jako častokrát předtím – zmatený jejími slovními obraty. Poklepala na mozol špičkou jednoho z krátkých nehtů. „Udělala bych si to taky, jenže by se mi o to zadrhávala vlna, když předu nebo pletu.“

„Ty pleteš ze své vlastní příze?“ zvolal. Překvapilo ho, že by se mohla zabývat něčím tak obyčejným.

„Jistě! Je to skvělý způsob, jak se uvolnit. Navíc kdybych to nedělala, kde bych asi vzala svetr s Dvalarovou ochranou proti šíleným králíkům, vypletený zevnitř na prsou v Liduen Kvaedhí, nebo stuhu do vlasů ve žluté, zelené a jasně růžové barvě?“

„Šílení králíci…“

Pohodila hustými loknami. „Divil by ses, kolik kouzelníků zemřelo, protože je kousli šílení králíci. Stává se to mnohem častěji, než by sis myslel.“

Eragon na ni nevěřícně zíral. Myslíš, že si dělá legraci? zeptal se Safiry.

Zeptej se jí a zjistíš to.

Odpoví mi jen další hádankou.

Když kopiníci přešli, Eragon, Safira a Angela pokračovali k velitelskému stanu v doprovodu Solembuma, který se k nim přidal, aniž by si toho Eragon všiml. Zatímco se Angela proplétala kolem hromad trusu po koních Orrinovy jízdy, zeptala se: „Takže mi pověz: stalo se ti kromě boje s ra’zaky během cesty něco strašlivě zajímavého? Víš, jak ráda poslouchám vyprávění o zajímavých věcech.“

Eragon se usmál, když si vzpomněl na duchy, kteří navštívili jeho a Aryu. Přesto se o nich nechtěl bavit, a tak místo toho řekl: „Když se ptáš, stalo se pár zajímavých věcí. Například jsem potkal poustevníka jménem Tenga, který žije ve zřícenině elfské věže. Měl tu nejúžasnější knihovnu. Bylo v ní sedm…“

Angela se zastavila tak nenadále, že Eragon udělal ještě tři kroky, než si toho všiml a otočil se k ní. Čarodějnice vypadala tak ohromená, jako by ji někdo pořádně praštil do hlavy. Solembum k ní dokráčel, opřel se jí o nohy a pohlédl na ni. Angela si olízla rty a pak se zeptala: „Jsi…“ Zakašlala. „Jsi si jistý, že se jmenoval Tenga?“

„Znáš ho?“

Solembum zasyčel a chlupy na zádech se mu naježily. Eragon raději od kočkodlaka couvl, aby se dostal z dosahu jeho drápů.

„Znám?“ Angela si s hořkým smíchem opřela ruce o boky. „Znám? No, víc než jen to! Byla jsem jeho učněm po… po neblahou spoustu let.“

Eragon by nikdy nečekal, že Angela dobrovolně prozradí cokoli ze své minulosti. Toužil se dozvědět víc, a tak se zeptal: „Kdy jsi ho poznala? A kde?“

„Velmi dávno a velmi daleko. Přesto jsme se rozešli ve zlém a neviděla jsem ho už mnoho, mnoho let.“ Angela se zamračila. „Vlastně jsem si myslela, že už je mrtvý.“

Pak promluvila Safira: Když jsi byla Tengovým učněm, víš, na jakou otázku to hledá odpověď?

„Nemám nejmenší tušení. Tenga měl vždycky nějakou otázku, kterou se snažil zodpovědět. Pokud se mu to povedlo, okamžitě si vybral další a tak dále. Možná, že od té doby, co jsem ho naposledy viděla, už odpověděl na stovku otázek, anebo třeba stále skřípe zuby nad tou samou hádankou, jakou řešil v době, když jsem ho opustila.“

Nad jakou?

„Zda fáze měsíce ovlivňují počet a kvalitu opálů, které se tvoří v Beorských horách, jak se běžně traduje mezi trpaslíky.“

„Ale jak by se to mohlo dokázat?“ podivil se Eragon.

Angela pokrčila rameny. „Pokud by to někdo uměl dokázat, byl by to Tenga. Možná je vyšinutý, ale to nemá žádný vliv na jeho genialitu.“

Je to chlap, který kope do koček, prohlásil Solembum, jako by to shrnovalo celou Tengovu povahu.

Pak Angela spráskla ruce a zavelela: „A dost! Sněz si svůj pamlsek, Eragone, a pojďme za Nasuadou.“