PRO SVOU LÁSKU

 

RRoran upřeně zíral na kulatý, plochý kámen, který mu ležel v dlaních. Obočí se mu spojilo, jak se zarputile zamračil.

„Stenr rïsa!“ zavrčel tiše.

Kámen se odmítl pohnout.

„Copak to děláš, Kladivo?“ zeptal se Karn a sedl si na kládu vedle něj.

Roran strčil kámen zpátky do opasku, vzal si chléb a sýr, které mu Karn přinesl, a řekl: „Nic. Jen tak lelkuju.“

Karn přikývl. „To většina mužů před útokem.“

Zatímco Roran jedl, přelétl očima po mužích, mezi kterými se ocitl. I s ním čítala jejich skupina třicet mužů. Byli to samí ostřílení bojovníci. Každý měl luk a většina také meč, ačkoli pár se jich rozhodlo bojovat s kopím, palicí či kladivem. Odhadoval, že z té třicítky jich bylo tak sedm nebo osm přibližně stejně starých jako on a zbytek byl o pár let starší. Nejstarší byl jejich kapitán Martland Rudovous, sesazený hrabě z Thunu, který zažil už dost zim, aby jeho slavný plnovous protkaly stříbrné nitky.

Když Rorana přidělili pod Martlandovo velení, dostavil se do jeho stanu. Hrabě byl malý mužík a měl svalnaté ruce a nohy od toho, jak celý život jezdil na koni a bojoval mečem. Plnovous, po kterém dostal přídomek, byl hustý a upravený a sahal mu do půlky hrudní kosti. Martland si Rorana prohlédl a řekl: „Paní Nasuada mi o tobě říkala velké věci, chlapče, a ještě víc jsem slyšel z vyprávění svých mužů – fámy, klepy, co se povídají, a tak podobně. Víš, jak to chodí. Nepochybně jsi vykonal pozoruhodné skutky: například dostat ra’zaky v jejich vlastním doupěti, to určitě není jen tak. Samozřejmě, měl jsi na pomoc svého bratrance, že, hm?… Možná víš, jak na lidi z tvé vesnice, ale teď jsi součástí Vardenů, hochu. Přesněji, jsi jedním z mých vojáků. Nejsme tvá rodina. Nejsme tvoji sousedé. Nemusíme nutně být ani tvými přáteli. Naší povinností je vykonávat Nasuadiny příkazy a ty také vykonáme, i kdyby se někomu z nás třeba nezamlouvaly. Dokud budeš sloužit pode mnou, budeš dělat, co ti řeknu, kdy ti řeknu a jak ti řeknu, jinak přísahám na památku své ctěné matky – budiž jí země lehká – že tě osobně zbičuju do krve, bez ohledu na to, čí jsi příbuzný. Rozumíš?“

„Ano, pane!“

„Výborně. Pokud se budeš dobře chovat, prokážeš trochu zdravého rozumu a podaří se ti zůstat naživu, může cílevědomý muž mezi Vardeny rychle postupovat. Ovšem zda budeš povýšen, nebo ne, záleží výhradně na tom, jestli usoudím, že bys byl dobrý velitel. Ale nemysli si ani na chviličku, ani na jediný zatracený okamžik, že se mi můžeš nějak vlichotit. Je mi jedno, jestli mě máš rád, nebo mě nenávidíš. Zajímá mě jen to, jestli dokážeš udělat to, co je potřeba.“

„Naprosto rozumím, pane!“

„Ano, dobrá, to ti věřím, Kladivo. Brzy uvidíme, jak se to s tebou má. Můžeš odejít a nahlásit se Ulhartovi, mé pravé ruce.“

Roran spolkl zbytek chleba a spláchl ho douškem vína z koženého vaku. Byl by dnes večer velice ocenil teplé jídlo, ale tábořili hluboko ve vnitrozemí Království a vojáci by mohli zahlédnout oheň. S povzdechem natáhl nohy. Kolena ho bolela, protože poslední tři dny jel na Sněžném bleskovi od soumraku do úsvitu.

V hloubi duše Roran cítil nepatrný, ale neustálý tlak, jakési duševní svědění, které ho ve dne v noci ponoukalo stejným směrem: za Katrinou. Zdrojem toho pocitu byl prsten od Eragona a Roranovi bylo útěchou vědomí, že díky němu se mohou s Katrinou najít kdekoli v Alagaësii, i kdyby byli oba slepí a hluší.

Vedle sebe uslyšel Karna, jak mumlá věty ve starověkém jazyce, a usmál se. Karn byl jejich kouzelník, který měl v boji zajistit, aby je nepřátelský kouzelník nemohl všechny zabít pouhým mávnutím ruky. Od některých dalších mužů Roran vyrozuměl, že Karn není nijak zvlášť silný kouzelník – každé kouzlo prováděl s nesmírným vypětím – ale tuhle svou slabinu vyvažoval tím, že vymýšlel mimořádně důmyslná kouzla a že snadno dokázal ovládnout mysl nepřátel. Karn byl hubený ve tváři i po celém těle, měl povislé oči a působil nervózním, rozrušeným dojmem. Roran si ho okamžitě oblíbil.

Naproti Roranovi seděli před svým stanem dva muži, Halmar a Ferth, a Halmar právě říkal Ferthovi: „…takže když si pro něj přišli vojáci, zatáhl všechny své lidi do svého domu a zapálil kaluže oleje, které už dříve rozlili jeho sloužící kolem panství. Udělal to jednak proto, aby vojáky uvěznil v pasti, ale také z toho důvodu, aby si ti, kdo na místo přijdou později, mysleli, že on i celá jeho rodina a služebnictvo uhořeli. Věříš tomu? Zabil pět set vojáků najednou, aniž by vytasil meč!“

„Jak se odtamtud dostal?“ zeptal se Ferth.

„Rudovousův děd byl liška podšitá, to tedy byl. Nechal z haly rodinného sídla vykopat tunel k nejbližší řece. Tím tunelem dokázal Rudovous dostat svou rodinu a všechno služebnictvo ven živé. Máme štěstí, že bojujeme pod Rudovousem, tím si můžeš být jistý. Prohrál jenom dvě bitvy, a to jen kvůli kouzlům.“

Halmar zmlkl, když doprostřed řady šestnácti stanů vstoupil Ulhart. Veterán se zachmuřenou tváří stál s roztaženýma nohama, nehybně jako hluboce zakořeněný dub, a prohlížel si stany a kontroloval, zda jsou všichni na svých místech. Nakázal jim: „Slunce zapadlo, jděte spát. Vyjíždíme dvě hodiny před úsvitem. Konvoj by měl být sedm mil na severozápad od nás. Zaútočíme hned, jak se rozjedou. Každého zabijte, všechno spalte a jedem zpátky. Víte, jak to chodí. Kladivo, ty pojedeš se mnou. A jestli to zvoráš, vykuchám tě tupým hákem na ryby.“ Muži se zachechtali. „Dobrá a teď na kutě.“

*

Roranovi se do tváře opíral vítr. V uších mu hlasitě tepala krev a přehlušila všechny ostatní zvuky. Pod ním se tryskem hnal Sněžný blesk. Roran se soustředil na jediné místo: neviděl nic než dva vojáky sedící na hnědých kobylách u předposledního vozu zásobovacího konvoje.

Zvedl kladivo nad hlavu a ze všech sil zařval.

Oba vojáci sebou trhli a neohrabaně zašátrali po svých zbraních a štítech. Jeden z nich upustil kopí a sehnul se, aby ho zvedl.

Roran přitáhl Sněžnému bleskovi uzdu, aby ho zpomalil, postavil se ve třmenech, a když se přiblížil na úroveň prvního vojáka, udeřil ho do ramene a roztrhl mu drátěnou košili. Muž vykřikl a paže mu ochabla. Roran ho dorazil úderem z opačné strany.

Druhý voják stačil zvednout kopí a začal bodat Roranovi po krku. Roran se skrčil za svůj kulatý štít, kterým kopí otřáslo pokaždé, když se zapíchlo do dřeva. Přitiskl nohy Sněžnému bleskovi do boků a hřebec se s řehtáním vzepjal a hrabal železem okovanými kopyty ve vzduchu. Jedno kopyto zasáhlo vojáka do hrudi a roztrhlo mu červenou tuniku. Když Sněžný blesk dopadl zase na všechny čtyři, Roran máchl kladivem do strany a zlomil muži krk.

Roran zanechal vojáka zmítajícího se na zemi a pobídl Sněžného bleska k vedlejšímu vozu konvoje, kde Ulhart bojoval se třemi dalšími vojáky. Každý vůz táhli čtyři voli, a když Sněžný blesk projížděl kolem vozu, jehož hlídku právě zabil, vůl vpředu pohodil hlavou a špičkou levého rohu píchl Rorana do pravé nohy. Roran zalapal po dechu. Měl pocit, jako by mu na holeň přitiskli doruda rozžhavené železo. Pohlédl dolů a spatřil, jak mu volně visí kus boty spolu s vrstvou kůže a svalu.

S novým válečným pokřikem se vrhl na nejbližšího ze tří vojáků, se kterými bojoval Ulhart, a srazil ho k zemi jediným švihem svého kladiva. Vedlejší muž se Roranovu následnému útoku vyhnul, pak otočil koně a tryskem pádil pryč.

„Za ním!“ zařval Ulhart, ale to už ho Roran pronásledoval.

Prchající voják zabořil ostruhy do slabin svého koně, až zvíře krvácelo, ale navzdory jeho zoufalé krutosti nedokázal kůň Sněžnému bleskovi uniknout. Roran se sklonil nízko nad krkem Sněžného bleska, natáhl se a neuvěřitelnou rychlostí letěli krajinou. Když si voják uvědomil, že je útěk beznadějný, přitáhl koni uzdu, otočil se a ohnal se po Roranovi šavlí. Roran zvedl kladivo a taktak stačil odrazit ostrou čepel. Okamžitě ránu oplatil, když přetočil kladivo nad hlavou, ale voják úder odvrátil a pak se ještě dvakrát ohnal po Roranových pažích a nohou. Roran v duchu zaklel. Voják byl zjevně v šermování zkušenější než on; pokud nedokáže vyhrát střet během pár dalších vteřin, voják ho zabije.

Voják musel vycítit svou výhodu, protože znovu zaútočil ještě zuřivěji a donutil Sněžného bleska postavit se na zadní. Třikrát si byl Roran jistý, že ho voják zraní, ale mužova šavle se vždycky na poslední chvíli stočila a minula ho, odkloněná neviditelnou silou. Roran byl v tu chvíli vděčný za Eragonovy ochrany.

Protože neměl jiné východisko, uchýlil se k tomu, co by voják nečekal: natáhl hlavu a krk dopředu a vykřikl: „Baf!“, právě tak, jako kdyby se snažil vyděsit někoho v temné chodbě. Voják sebou škubl, a jak ucuknul, Roran se naklonil dopředu, máchl kladivem dolů a zasáhl jeho levé koleno. Muži zbělela tvář bolestí. Než se stačil vzpamatovat, dostal další ránu do zad, a když vykřikl a prohnul se, Roran ukončil jeho trápení rychlým úderem do hlavy.

Roran chvíli seděl a ztěžka oddechoval, pak zatahal za uzdu Sněžného bleska a pobídl ho do cvalu směrem zpátky ke konvoji. Těkal očima z místa na místo, soustředil se na jakýkoli náznak pohybu a zvažoval situaci a možnosti boje. Většina vojáků už byla mrtvá, stejně jako muži, kteří řídili vozy. U prvního vozu stál Karn proti vysokému muži v hávu a oba se ani nepohnuli kromě příležitostných škubnutí, což byly jediné známky jejich neviditelného souboje. Právě když se na ně Roran podíval, Karnův protivník padl dopředu a zůstal nehybně ležet na zemi.

Ovšem pětice smělých vojáků uprostřed konvoje odřízla voly od tří vozů a postavila volné vozy do trojúhelníku. Takhle opevnění se dokázali bránit Martlandovi Rudovousovi a deseti dalším Vardenům. Čtyři vojáci píchali kopími mezerami mezi vozy, zatímco pátý střílel na Vardeny šípy a nutil je stáhnout se do úkrytu za nejbližší vůz. Lučištník už zranil několik Vardenů, z nichž někteří spadli z koní; ostatní se udrželi v sedlech dost dlouho, aby se stihli ukrýt.

Roran se zamračil. Nemohli si dovolit otálet v otevřené krajině na jedné z hlavních silnic Království a vést dlouhý boj se zabarikádovanými vojáky. Čas hrál proti nim.

Všichni vojáci hleděli na západ, odkud Vardenové zaútočili. Kromě Rorana nikdo z Vardenů nepřejel na druhou stranu konvoje, a tak vojáci netušili, že k nim míří z východu.

Roran dostal nápad. Za jakýchkoli jiných okolností by ho zavrhl jako nesmyslný a neproveditelný, ale teď ho přijal jako jediný postup, který mohl vyřešit patovou situaci bez dalšího zdržování. Nedělal si starosti s tím, jak je plán nebezpečný pro něj samotného: všechen strach ze smrti a zranění odložil v okamžiku, kdy zaútočili.

Pobídl Sněžného bleska do plného trysku. Položil si levou ruku před sebe na sedlo, skoro vytáhl nohy ze třmenů a sbíral síly na další krok. Když byl Sněžný blesk nějakých patnáct metrů od trojúhelníku vozů, opřel se o ruku, nadzvedl se, dal chodidla na sedlo a z přikrčení vstal na koňském hřbetě. Udržet rovnováhu ho stálo všechen um a soustředění. Jak předpokládal, Sněžný blesk zpomalil a zvolna se stáčel do strany, když se před ním začala zvedat hradba vozů.

Roran pustil uzdu, právě když Sněžný blesk zahnul, odrazil se od sedla a přeskočil vůz na východní straně trojúhelníku. Zhoupl se mu žaludek. Zahlédl, jak lučištník otočil tvář s vykulenýma očima, vrazil do něj a oba se zřítili na zem. Roran dopadl na něj, takže vojákovo tělo ztlumilo jeho pád. Vyškrábal se na kolena, zvedl štít a vrazil jeho okraj do mezery mezi vojákovou helmou a tunikou a zlomil mu vaz. Pak se s námahou postavil.

Další čtyři vojáci byli příliš pomalí. Ten nalevo od Rorana udělal tu chybu, že se pokusil vtáhnout své kopí dovnitř trojúhelníku vozů, ale ve spěchu ho zaklínil mezi zadek jednoho vozu a přední kolo druhého a násada se mu rozštípla v rukou. Roran se k němu vrhnul. Voják se pokusil uskočit, ale vozy mu zahradily cestu. Roran zespod máchnul kladivem a zasáhl vojáka pod bradu.

Druhý voják byl chytřejší. Pustil kopí a sáhl po meči zavěšeném u pasu, ale podařilo se mu čepel vytáhnout z pochvy jen do půlky, než mu Roran udělal díru do prsou.

Třetí a čtvrtý voják už tou dobou byli na Rorana připravení. Zamířili k němu s vytasenými meči a úšklebkem ve tváři. Roran se pokusil jim vyhnout, ale poraněná noha ho zradila a on klopýtl a spadl na koleno. Bližší voják se po něm ohnal. Roran zastavil úder štítem, pak vyrazil kupředu a plochým koncem kladiva rozdrtil vojákovi chodidlo. Voják zaklel a svalil se na zem. Roran okamžitě praštil vojáka do tváře a rychle se obrátil na záda, protože věděl, že poslední voják je přímo za ním.

Roran ztuhnul a roztáhl paže a nohy do obou stran.

Voják stál nad ním a špičku lesklé čepele svého meče držel kousek od jeho hrdla.

Tak takhle to končí, pomyslel si Roran.

Vtom se ale kolem vojákova krku omotala silná paže, trhla jím dozadu a voják přidušeně vykřikl, když mu se sprškou krve uprostřed hrudi vyrazila čepel meče. Sesul se na bezvládnou hromadu a na jeho místě se objevil Martland Rudovous, ztěžka oddechoval a plnovous a hruď měl potřísněné krví.

Martland zabodl meč do hlíny, opřel se o jílec a prohlížel si masakr uvnitř trojúhelníku vozů. Přikývl. „Myslím, že ses osvědčil.“

*

Roran seděl na konci vozu a zatínal zuby, když mu Karn odřezával zbytek boty. Snažil se nevnímat bodavou bolest v noze, zíral vzhůru na supy kroužící nad nimi a soustředil se na vzpomínky na domov v údolí Palancar.

Zavrčel, když Karn zašťoural obzvláště hluboko do rány.

„Promiň,“ omlouval se Karn. „Musím si ránu prohlédnout.“

Roran stále hleděl na supy a neodpovídal. Po minutě Karn zamumlal pár slov ve starověkém jazyce a o pár vteřin později bolest v noze polevila. Roran se podíval dolů a uviděl, že ji má zase celou.

Uzdravit Rorana a další dva muže před ním stálo Karna tolik námahy, že byl teď bledý jako stěna a roztřesený. Vyčerpaně se opřel o vůz a sevřel si rukama žaludek.

„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Roran.

Karn zvedl ramena a nepatrně jimi pokrčil. „Jenom potřebuji chvilku, abych se vzpamatoval… Ten vůl tě škrábl na vnější holenní kosti. Vyléčil jsem tu ránu, ale nemám sílu zranění vyléčit úplně. Sešil jsem ti kůži a sval, aby ti to nekrvácelo a příliš nebolelo, ale jenom trochu. Tkáň na tom místě neudrží o moc víc než tvou váhu, aspoň do té doby, dokud se to samo nezahojí, tak je to.“

„Jak dlouho to může trvat?“

„Týden, možná dva.“

Roran si natáhl zbytek boty. „Eragon mě vybavil ochrannými kouzly, aby mě bránila před zraněním. Dnes mi několikrát zachránila život. Proč mě ale neochránila před volským rohem?“

„Nevím, Rorane,“ řekl Karn a povzdechl si. „Nikdo se nedokáže připravit na každou možnost. To je jeden z důvodů, proč je kouzlení tak nebezpečné. Pokud opomeneš některý význam slov, může tě kouzlo nejen zbytečně vysílit, ale může se i stát, že to způsobí něco strašného, co jsi vůbec neměl v úmyslu. To se stává dokonce i těm nejlepším kouzelníkům. V ochranách tvého bratrance musela být nějaká trhlina – nesprávně umístěné slovo, nebo nedostatečně odůvodněná formulace – která dovolila tomu volovi, aby tě nabral na rohy.“

Roran odložil zbraň, dopajdal k čelu konvoje a hodnotil výsledek bitvy. Pět Vardenů bylo během boje zraněno, včetně něho, a další dva zemřeli: jeden byl muž, kterého Roran skoro neznal, a druhý Ferth, s nímž několikrát mluvil. Z vojáků a vozků konvoje nezůstal naživu nikdo.

Roran se zastavil u prvních dvou vojáků, které zabil, a prohlížel si jejich těla. Sliny mu zhořkly v ústech a vnitřnosti se mu sevřely odporem. Teď už jsem jich zabil… ani nevím kolik. Uvědomil si, že během šílenství bitvy na Hořících pláních přestal počítat, kolik mužů zabil. Skutečnost, že na smrt poslal už tolik nepřátel, že si ani nepamatuje jejich počet, ho znepokojila. Musím povraždit celé zástupy mužů, abych znovu získal to, co mi Království ukradlo? A pak ho napadla ještě znepokojivější myšlenka: A pokud ano, jak bych se mohl vrátit do údolí Palancar a žít v míru, když bude moje duše potřísněná krví stovek mrtvých?

Roran zavřel oči a vědomě uvolnil všechny svaly v těle a snažil se zklidnit. Zabíjím pro svou lásku. Zabíjím pro svou lásku ke Katrině a pro svou lásku k Eragonovi a všem z Carvahallu a také pro svou lásku k Vardenům a pro svou lásku k téhle naší zemi. Pro svou lásku se přebrodím oceánem krve, i kdyby mě to mělo zničit.

„Ještě nikdy jsem nic takového neviděl, Kladivo,“ promluvil na něj Ulhart. Roran otevřel oči a zjistil, že prošedivělý válečník stojí přímo před ním a drží za uzdu Sněžného bleska. „Neznám nikoho tak šíleného, aby zkusil takový kousek a přeskočil přes vozy, a už vůbec nikoho, kdo by něco takového přežil. Dobrá práce. Ale dávej na sebe pozor. Nemůžeš čekat, že se dožiješ dalšího jara, když budeš skákat z koní a sám se bít s pěti muži, co? Pokud jsi dost moudrý, trocha opatrnosti by neškodila.“

„Budu na to pamatovat,“ slíbil Roran a převzal od Ulharta uzdu Sněžného bleska.

Od chvíle, co se Roran zbavil posledního z vojáků, nezranění bojovníci procházeli všechny vozy konvoje, rozřízli rance s nákladem a nahlašovali obsah Martlandovi, který vše zaznamenával, aby Nasuada mohla informace posoudit a možná z nich vyvodit něco o Galbatorixových plánech. Roran sledoval, jak muži prozkoumali posledních pár vozů, které obsahovaly pytle pšenice a hromady uniforem. Když skončili, podřízli hrdla zbývajícím volům a smáčeli silnici jejich krví. Rorana trápilo, že museli zvířata zabít, ale chápal, že je nemohou nechat Království, a byl by se sám chopil nože, kdyby ho o to požádali. Vzali by voly s sebou zpátky k Vardenům, ale zvířata byla příliš pomalá a nemotorná. Protože však koně vojáků mohli na úprku z nepřátelského území držet krok, pochytali jich co nejvíc a přivázali je za své vlastní.

Pak jeden z mužů vytáhl ze svých sedlových brašen pochodeň máčenou v pryskyřici a po pár vteřinách křesání ji zapálil. Objel konvoj sem a tam a ke každému vozu přiložil pochodeň, dokud nevzplál, a nakonec ji hodil do zadní části posledního vozu.

„Nasedat!“ zavelel Martland.

Roranovi se při nasedání na Sněžného bleska roztřásla noha. Když se všichni zbylí muži řadili do dvojstupu za Martlandem, pobídl hřebce, aby jel vedle Karna. Koně frkali a netrpělivě hrabali kopyty, protože už se chtěli dostat co nejdál od ohně.

Martland vyrazil kupředu svižným klusem a zbytek skupiny ho následoval. Zanechali za sebou řadu hořících vozů, jako šňůru zářivých korálků roztroušených po opuštěné silnici.