OKŘÍDLENÉ ZVĚSTI

 

NNasuada si vůbec nevzpomínala, co se dělo poté. Jelikož jí smysly nepředávaly žádné informace z okolí, všimla si svého výpadku, teprve když si uvědomila, že jí Jörmundur třese ramenem a hlasitě na ni mluví. Rozluštit zvuky vycházející z jeho úst jí však trvalo několik vteřin. Konečně uslyšela: „…dívej se pořád na mě, sakra! No tak! Nesmíš zase usnout. Jinak už se neprobudíš.“

„Nemusíš mě držet, Jörmundure,“ řekla a zmohla se na slabý úsměv. „Už jsem v pořádku.“

„A můj strýček Undset byl elf.“

„Vážně?“

„Pche! Jsi stejná jako tvůj otec: nikdy nedbáš o svou vlastní bezpečnost. Ať si kmeny pro mě za mě klidně shnijí ve svých starých krvavých zvycích. Pusť k sobě léčitele. V takovém stavu nemůžeš o ničem rozhodovat.“

„Proto jsem čekala až do večera. Podívej, slunce brzy zapadne. Přes noc si odpočinu a zítra budu zase schopná věnovat se naléhavým záležitostem.“

Vedle Nasuady se vynořila Farika a přešlapovala nad ní. „Ach, paní, pěkně jste nás vyděsila.“

„Vlastně nás stále ještě děsíš,“ zabručel Jörmundur.

„No, už se cítím lépe.“ Nasuada se napřímila v židli a snažila se nevnímat pálení na předloktích. „Oba můžete jít. Budu v pořádku. Jörmundure, pošli zprávu Fadawarovi, že může zůstat náčelníkem svého kmene, pokud mi jako jeho vojenský velitel bude přísahat věrnost. Je to příliš schopný vůdce, než abychom ho mohli postrádat. A Fariko, až se budeš vracet do svého stanu, řekni prosím bylinkářce Angele, že žádám o její služby. Slíbila, že mi připraví nějaké posilující léky a obklady.“

„Nenechám tě v tomto stavu o samotě,“ prohlásil Jörmundur.

Farika přikývla. „Odpusťte, paní, ale souhlasím s ním. Není to bezpečné.“

Nasuada letmo pohlédla ke vchodu do velitelského stanu, aby se ujistila, že nikdo z Temných jestřábů není na doslech, a pak ztlumila hlas do šepotu: „Nebudu sama.“ Jörmundur prudce povytáhl obočí a Farice po tváři přelétl vylekaný výraz. „Nikdy nejsem sama. Rozumíte?“

„Učinila jsi jistá… preventivní opatření, má paní?“ zeptal se opatrně Jörmundur.

„Ano.“

Oba byli Nasuadiným odhalením očividně znepokojeni a Jörmundur namítl: „Má paní, jsem odpovědný za tvé bezpečí. Proto potřebuji vědět, jakou další ochranu využíváš a kdo přesně má k tobě přístup.“

„Ne,“ odpověděla jemně. Když spatřila v Jörmundurových očích bolest a rozhořčení, pokračovala: „Nepochybuji o tvé oddanosti – to zdaleka ne. Ale tohle si musím nechat pro sebe. Pro klid vlastní duše potřebuji mít dýku, kterou nikdo jiný nevidí: skrytou zbraň zasunutou v rukávu, pokud chceš. Můžeš to považovat za můj rozmar, ale netrap se myšlenkou, že bych svou volbou chtěla dát najevo nespokojenost s tím, jak vykonáváš své povinnosti.“

„Má paní.“ Jörmundur se uklonil, což byla formálnost, s jakou s ní skoro nikdy nejednal.

Nasuada zvedla ruku na znamení, že mohou odejít, a Jörmundur s Farikou kvapně opustili červený stan.

Dlouhou minutu, možná dvě, slyšela Nasuada jenom pronikavý křik mrchožroutů kroužících nad vardenským ležením. Pak se za ní ozvalo tiché zašustění, jako když myška čenichá a hledá jídlo. Otočila hlavu a spatřila, jak Elva vyklouzla ze svého úkrytu a prošla mezi dvěma látkovými dílci do hlavní místnosti velitelského stanu.

Nasuada si ji prohlížela.

Dívčin nepřirozeně rychlý růst pokračoval. Když se s ní před nedávnem Nasuada poprvé setkala, Elva se zdála být tak tři nebo čtyři roky stará. Teď vypadala spíš na šest. Měla na sobě prosté černé šaty, zdobené kolem krku a paží několika červenými volány. Její dlouhé, rovné vlasy byly ještě tmavší a splývaly jí až do půlky zad. Ostře řezanou tvář měla bílou jako stěna, protože málokdy vycházela ven, a na čele jí svítila stříbrná dračí značka. A její oči, ty fialkové oči, měly vyčerpaný a cynický výraz – šlo o důsledek Eragonova požehnání, které bylo ve skutečnosti kletbou, protože ji nutilo, aby snášela bolest druhých lidí a zároveň se jí snažila zabránit. Bitva na Hořících pláních ji skoro zabila, neboť prožívala muka tisíců lidí, přestože ji jeden z Du Vrangr Gata během bojů uvedl do umělého spánku, aby ji ochránili. Teprve nedávno dívka začala zase mluvit a zajímat se o okolí.

Nasuada si otřela růžovou pusu hřbetem ruky a zeptala se: „Bolelo tě to?“

Elva pokrčila rameny. „Byla to bolest, na jakou jsem zvyklá. Přesto však nikdy není lehké odolávat Eragonovu prokletí… Na mě něco jen tak neudělá dojem, Nasuado, ale ty jsi silná žena, žes vydržela tolik řezných ran.“

Ačkoli Nasuada už mnohokrát slyšela Elvin hlas, stále v ní vyvolával záchvěv znepokojení, protože to byl zatrpklý, posměšný hlas životem znaveného dospělého, ne hlas dítěte. Snažila se to nevnímat a odpověděla: „Ty jsi daleko silnější. Já jsem nemusela trpět i Fadawarovou bolestí. Děkuji, že jsi se mnou zůstala. Vím, co tě to muselo stát, a jsem ti vděčná.“

„Vděčná? Cha! To je pro mě prázdné slovo, paní Temnolovkyně.“ Elviny drobné rtíky se zkroutily do nepříjemného úšklebku. „Nemáš něco k jídlu? Jsem hladová.“

„Farika nechala za tamtěmi svitky nějaký chléb a víno,“ řekla Nasuada a ukázala na druhou stranu stanu. Sledovala, jak dívka došla k jídlu a začala si cpát do úst obrovské kusy chleba. „Aspoň už to nebudeš muset snášet moc dlouho. Jakmile se Eragon vrátí, zruší to kouzlo.“

„Možná.“ Když Elva zhltla půl bochníku, zarazila se. „O Zkoušce dlouhých nožů jsem ti lhala.“

„Jak to myslíš?“

„Měla jsem předtuchu, že prohraješ, ne že vyhraješ.“

„Cože!?“

„Kdybych nechala událostem volný průběh, nikdy bys nepřekonala sedmý zářez a Fadawar by teď seděl na tvém místě. Tak jsem ti řekla, cos potřebovala slyšet, abys ho mohla porazit.“

Nasuadě přeběhl mráz po zádech. Pokud Elva mluvila pravdu, pak je tomu čarodějnému dítěti zavázána víc než kdy předtím. Přesto se Nasuadě nelíbilo, že s ní někdo manipuluje, i když z toho měla prospěch. „Aha. Asi ti musím ještě jednou poděkovat.“

Elva se pronikavě zasmála. „A je ti to zatraceně nepříjemné, co? Nevadí. Nemusíš si dělat starosti, že mě urazíš, Nasuado. Jsme si navzájem užitečné, nic víc.“

Nasuadě se ulevilo, když jeden z trpaslíků na stráži, kapitán hlídky, udeřil kladivem do svého štítu a ohlásil: „Bylinkářka Angela žádá o slyšení, paní Temnolovkyně.“

„Vpusťte ji,“ zvýšila hlas Nasuada.

Angela přiběhla do velitelského stanu s rukama ověšenýma několika váčky a košíky. Kudrnaté vlasy jí kolem znepokojené tváře jako vždy vytvořily bouřkový mrak. V patách jí zlehka kráčel kočkodlak Solembum ve své zvířecí podobě. Okamžitě zamířil k Elvě a začal se jí otírat o nohy a prohýbat hřbet.

Angela odložila svůj náklad na zem, protáhla si paže a prohlásila: „Skutečně! Kvůli tobě a Eragonovi nejspíš strávím většinu času u Vardenů léčením hlupáků, kterým ještě nedošlo, že se mají vyhýbat tomu, aby je někdo rozsekal na malilinkaté kousíčky.“ Aniž by přerušila řeč, přešla drobná bylinkářka k Nasuadě a začala jí z pravého předloktí odmotávat obvazy. Nesouhlasně zamlaskala. „Obvykle se v téhle chvíli léčitel ptá pacienta, jak se cítí, a pacient skrz zaťaté zuby zalže a řekne: ‚Ach, není to tak hrozné,‘ a léčitel řekne: ‚Výborně. Usměj se a krásně se uzdravíš.‘ Podle mě je ale zřejmé, že hned tak nezačneš pobíhat kolem a vést útoky proti Království. To ani náhodou.“

„Ale zotavím se, ne?“ zeptala se Nasuada.

„Zotavila by ses, kdybych mohla použít kouzlo, abych ty rány zacelila. Ale protože nemůžu, je trochu těžší to posoudit. Budeš se s tím muset poprat jako většina lidí a doufat, že se žádná z ran nezanítí.“ Na okamžik se zarazila a pohlédla přímo na Nasuadu. „Uvědomuješ si, že ti po nich zbudou jizvy?“

„Co s tím nadělám.“

„Velká pravda.“

Nasuada potlačila sten a odvrátila pohled, než Angela zašila všechny rány a pak je zakryla tlustými, vlhkými obklady z rozmačkaných rostlin. Koutkem oka sledovala Solembuma, jak vyskočil na stůl a sedl si vedle Elvy. Kočkodlak natáhl obrovskou chundelatou packu, přitáhl si kus chleba z Elvina talíře a uždíbl si z něj, čímž odhalil své bílé tesáky. Černé střapce na jeho nezvykle velikých uších se zachvěly, když uši natočil ze strany na stranu a poslouchal, jak kolem červeného stanu procházejí bojovníci v brnění.

„Barzûl,“ zamumlala Angela. „Jenom muže mohlo napadnout, že do sebe budou řezat, aby určili vůdce smečky. Tupci!“

Nasuadu bolelo se smát, ale nemohla si pomoci. „Máš pravdu,“ přitakala, když její záchvat smíchu polevil.

Právě když Angela zavázala Nasuadě poslední pás látky kolem paže, trpasličí kapitán před stanem zakřičel: „Stát!“ a ozval se sbor zvonivých tónů, jak lidské stráže zkřížily meče a zahradily cestu tomu, kdo chtěl vejít.

Nasuada bez rozmýšlení vytáhla z pouzdra všitého do živůtku košile čtyřpalcovou dýku. Rukojeť se jí držela obtížně, protože prsty měla těžké a nemotorné a svaly na ruce reagovaly pomalu. Jako by celá její paže usnula, kromě zřetelných, pálivých linek vyříznutých do obou předloktí.

Angela také vytáhla dýku odněkud ze záhybů svých šatů, postavila se před Nasuadu a zamumlala větu ve starověkém jazyce. Solembum seskočil na zem a přikrčil se vedle Angely. Na zádech měl zježenou srst, takže vypadal větší než většina psů. Vydal hluboké, hrdelní zavrčení.

Elva dál jedla, netečná k okolnímu rozruchu. Zkoumala sousto chleba, které držela mezi palcem a ukazováčkem, jako by šlo o zvláštní druh hmyzu, a pak ho ponořila do číše vína a vložila do pusy.

„Má paní!“ zvolal nějaký muž. „Od severovýchodu se rychle blíží Eragon se Safirou!“

Nasuada zasunula nůž do pochvy. Vstala ze židle a požádala Angelu: „Pomoz mi do šatů.“

Angela přidržela šaty před Nasuadou a vůdkyně do nich vstoupila. Pak jí bylinkářka opatrně pomohla vsunout paže do rukávů, a když byly na místě, začala šaty šněrovat na zádech. Elva se k ní přidala. Společně Nasuadu brzy řádně oblékly.

Nasuada si prohlédla paže; obvazy vůbec nebyly vidět. „Měla bych svá zranění skrýt, nebo spíš odhalit?“ zeptala se.

„Přijde na to,“ odpověděla Angela. „Domníváš se, že když je ukážeš, posílí to tvou pozici, nebo si naopak myslíš, že to povzbudí tvé nepřátele, protože tě teď budou pokládat za slabou a zranitelnou? Tahle otázka je vlastně poněkud filozofická, jako když se díváš na muže, který přišel o palec na noze, a řekneš si buď ‚Och, je to mrzák,‘ nebo ‚Och, ten muž měl dost síly, chytrosti nebo štěstí, aby unikl horšímu zranění‘?“

„Nabízíš ta nejpodivnější přirovnání.“

„To mě těší.“

„Zkouška dlouhých nožů je soubojem síly,“ prohlásila Elva. „To je dobře známo mezi Vardeny i Surdany. Jsi hrdá na svou sílu, Nasuado?“

„Odpárejte ty rukávy,“ rozhodla se Nasuada. Když zaváhaly, vybídla je znovu: „No tak! U loktů. O šaty si nedělejte starosti, nechám si je spravit později.“

Několika zručnými pohyby Angela odstranila ty části šatů, které Nasuada určila, a odhodila přebytečnou látku na stůl.

Nasuada zvedla bradu. „Elvo, pokud ucítíš, že bych měla omdlít, řekni prosím Angele, ať mě zachytí. Tak, můžeme tedy vyrazit?“ Vykročily v semknutém útvaru s Nasuadou v čele. Solembum šel sám.

Když vyšly z červeného stanu, trpasličí kapitán zavelel: „Na místa!“ a šest Temných jestřábů se seřadilo kolem Nasuadiny skupiny: lidé vpředu, trpaslíci vzadu a po stranách mohutní Kullové – urgalové osm nebo i více stop vysocí.

Soumrak rozprostřel zlatá a rudá křídla nad vardenským ležením a dodával řadám plátěných stanů, které se táhly, kam až Nasuada dohlédla, tajemný nádech. Prohlubující se stíny věstily příchod noci a v horkém pološeru už jasně zářil nespočet loučí a strážných ohňů. Směrem na východ bylo nebe jasné. Dlouhý, nízký mrak černého kouře na jihu zakrýval obzor i pět mil vzdálené Hořící pláně. Řada buků a osik na západě lemovala tok řeky Jiet, na níž kotvilo Dračí křídlo, loď, kterou unesl Jeod s Roranem a dalšími vesničany. Ale Nasuada upírala oči pouze na sever, na zvolna klesající třpytivou siluetu Safiry. Dosud ji osvětlovalo zapadající slunce a halilo ji do modré svatozáře. Vypadala jako shluk hvězd padající z nebes.

Ten pohled byl tak velkolepý, že Nasuada chvíli stála jako přikovaná a pociťovala vděčnost, že se jí vůbec naskytl. Jsou v bezpečí! pomyslela si a oddechla si úlevou.

Válečník, který přinesl zprávu o Safiřině příletu – hubený muž s dlouhým, nestříhaným plnovousem – se uklonil a pak ukázal k blížícímu se drakovi. „Má paní, jak vidíš, mluvil jsem pravdu.“

„Ano. Vedl sis dobře. Musíš mít neobyčejně ostrý zrak, když jsi zahlédl Safiru tak brzy. Jak se jmenuješ?“

„Fletcher, syn Hardena, má paní.“

„Patří ti můj dík, Fletchere. Můžeš se teď vrátit na své stanoviště.“

Muž s další úklonou odklusal k okraji tábora.

S očima stále upřenýma na Safiru prošla Nasuada mezi řadami stanů k velké pasece vyhrazené k tomu, aby zde dračice mohla přistávat a vzlétat. Její stráže a společníci ji doprovázeli, ona jim však nevěnovala příliš pozornosti, neboť se již nemohla dočkat setkání s Eragonem a Safirou. Předchozího dne si o ně dlouho dělala starosti, jednak z pozice vůdce Vardenů, ale také, což ji poněkud překvapilo, proto, že byli její přátelé.

Safira letěla stejně rychle jako kterýkoli jestřáb nebo sokol, kterého kdy Nasuada viděla, ale byla ještě několik mil od tábora a překonat zbývající vzdálenost jí trvalo skoro deset minut. Mezitím se kolem mýtiny shromáždil obrovský dav bojovníků: lidé, trpaslíci, a dokonce i oddíl šedých urgalů, vedený Nar Garzhvogem, který vrčel na okolní muže. V davu nechyběl ani král Orrin a jeho dvořané, kteří se postavili naproti Nasuadě; byl tu také Narheim, vyslanec trpaslíků, který převzal Orikovy povinnosti poté, co Orik odjel do Farthen Dûru; Jörmundur; ostatní členové Rady starších; a Arya.

Vysoká elfka se proplétala davem k Nasuadě. Třebaže shromáždění přišli sledovat Safiru, mnoho z přítomných kvůli Arye odtrhlo pohled od nebe. Elfka byla prostě okouzlující. Oblečena celá v černém – v kamaších jako muži, s mečem u boku a lukem a toulcem na zádech. Tvář měla hranatou jako kočka a pleť světle medové barvy. Pohybovala se s přirozenou, působivou ladností, která svědčila o zručnosti s mečem a také o její neobyčejné síle.

Její výstřední oděv Nasuadě vždy připadal trochu nepatřičný; příliš odhaloval křivky těla. Nasuada nicméně musela připustit, že i kdyby si na sebe Arya natáhla záplatovaný pytel, měla by v sobě víc královské důstojnosti než kterýkoli smrtelný šlechtic.

Arya zastavila před Nasuadou a ukázala jedním půvabným prstem na rány na předloktí. „Jak řekl básník Earnë, vystavit se bolesti pro svůj lid a zemi, kterou miluješ, je ta nejlepší věc, jakou může člověk udělat. Znala jsem všechny vůdce Vardenů; byly to samé velké osobnosti a Ažihad byl největší z nich. Přesto si myslím, že v tomhle jsi předčila dokonce i jeho.“

„Jsem poctěna tvou chválou, Aryo, ale obávám se, že pokud budu zářit tak jasně, příliš málo lidí bude chovat v paměti mého otce tak, jak by si zasloužil.“

„Skutky dětí jsou odkazem výchovy, které se jim dostalo od rodičů. Sviť jako slunce, Nasuado, protože čím jasněji budeš zářit, tím víc lidí si bude vážit Ažihada za to, že tě naučil, jak nést zodpovědnost vůdce již v tak útlém věku.“

Nasuada sklonila hlavu a vzala si Aryinu radu k srdci. Pak se usmála a namítla: „Útlém věku? Jsem dospělá žena, aspoň podle našich měřítek.“

V Aryiných zelených očích se mihl záblesk pobavení. „To ano. Ale kdybychom nesoudili podle moudrosti, nýbrž podle roků, mezi elfy by žádný člověk nebyl považován za dospělého. Tedy kromě Galbatorixe.“

„A mě,“ skočila jí do řeči Angela.

„Ale jdi,“ oponovala jí Nasuada, „nemůžeš být o moc starší než já.“

„Cha! Zaměňuješ vzhled a věk. Měla bys být bystřejší, zvlášť když se tak dlouho znáš s Aryou.“

Než se Nasuada stačila zeptat, kolik je vlastně Angele let, ucítila, jak ji někdo silně zatahal vzadu za šaty. Rozhlédla se a uviděla, že ten, kdo si dovolil něco takového, byla Elva. Dívka jí dala najevo, že jí chce něco říct. Nasuada se sehnula a přiložila ucho těsně k Elvině hlavě. „Eragon není se Safirou,“ špitla dívka.

Nasuadě se tak sevřela hruď, že se nemohla nadechnout. Pohlédla nahoru: Safira kroužila přímo nad táborem, několik tisíc stop vysoko. Její obrovská, jakoby netopýří křídla se černala proti nebi. Nasuada viděla Safiru zespodu, rozeznala bílé drápy na pozadí překrývajících se šupin na jejím břiše, ale vůbec neviděla, kdo na ní sedí.

„Jak to víš?“ zeptala se taktéž potichu.

„Necítím jeho neklid, ani jeho strach. Je tam Roran a nějaká žena, nejspíš Katrina, ale nikdo další.“

Nasuada se narovnala, zatleskala a zvýšila hlas: „Jörmundure!“

Jörmundur, který byl víc než deset metrů od ní, se rozběhl a odstrkoval všechny, kdo se mu připletli do cesty. Byl dost zkušený, aby poznal, že nastala kritická situace. „Má paní.“

„Vykliď prostranství! Ať jsou všichni pryč, než Safira přistane.“

„I Orrin, Narheim a Garzhvog?“

Ušklíbla se. „Ne, ale nikdo kromě nich tu nesmí zůstat. Pospěš si!“

Když Jörmundur začal vydávat příkazy, Arya s Angelou zamířily k Nasuadě. Vypadaly stejně vylekané, jako se cítila ona. Arya poznamenala: „Safira by nebyla tak klidná, kdyby byl Eragon zraněný nebo mrtvý.“

„Tak kde je?“ dožadovala se Nasuada. „Do jakých potíží se dostal tentokrát?“

Mýtinu ovládl hluk a zmatek, když Jörmundur se svými muži začali směrovat přihlížející zpátky k jejich stanům a poháněli je důstojnickými hůlkami, kdykoli se divákům nechtělo odejít nebo protestovali. Došlo k několika potyčkám, ale kapitáni pod Jörmundurovým velením viníky brzy přemohli, aby se nerozpoutaly násilnosti a nešířily se dál. Naštěstí urgalové na povel svého vůdce Garzhvoga bez reptání odešli, ačkoli samotný Garzhvog přešel k Nasuadě, stejně jako král Orrin a trpaslík Narheim.

Nasuada cítila, jak se jí chvěje zem pod nohama, když se k ní blížil přes dva a půl metru vysoký urgal. Zvedl ostře řezanou bradu a odkryl tak krk, jak bylo zvykem jeho rasy, a zeptal se: „Co to má znamenat, paní Temnolovkyně?“ Nasuada mu stěží rozuměla kvůli tvaru jeho čelistí a zubů a navíc odlišnému přízvuku.

„Ano, já bych také zatraceně rád slyšel vysvětlení,“ ozval se Orrin. Měl zarudlý obličej.

„I já,“ připojil se Narheim.

Když si je Nasuada prohlížela, napadlo ji, že tohle bylo pravděpodobně poprvé za tisíce let, co se příslušníci tolika ras z Alagaësie společně shromáždili na jednom místě v míru. Chyběli jenom ra’zakové a jejich oři, ale Nasuada věděla, že žádná rozumná bytost by nikdy tyhle odporné nestvůry nepozvala na svá tajná shromáždění. Ukázala na Safiru a řekla: „Ona vám dá odpovědi, po kterých toužíte.“

Právě když poslední opozdilci opouštěli mýtinu, do Nasuady se opřela vzduchová vlna, jak Safira sestupovala k zemi a naklonila křídla, aby zpomalila, než dosedne na zadní nohy. Dopadla na všechny čtyři a táborem se rozlehlo těžké zadunění. Roran s Katrinou se odepnuli od sedla a rychle seskočili.

Nasuada jim kráčela vstříc a prohlížela si Katrinu. Byla zvědavá, jak vypadá žena, která přiměla muže, aby vykonal tak mimořádné skutky pro její záchranu. Před ní stála dobře rostlá mladá žena s nezdravě bledou pletí, hřívou měděných vlasů a v šatech tak potrhaných a špinavých, že vůbec nebylo možné poznat, jak původně vypadaly. Ačkoli se na ní hluboce podepsalo její zajetí, Nasuada dobře viděla, že Katrina je velice přitažlivá, ale ne způsobem, který by bardové označili za nesmírnou krásu. Z dívčina pohledu a pohybů však Nasuada vycítila takovou sílu, že ji napadlo, že kdyby do zajetí upadl Roran, Katrina by byla právě tak schopná vyburcovat vesničany z Carvahallu, dovést je do Surdy, bojovat v bitvě na Hořících pláních a pak pokračovat k Helgrindu, a to všechno kvůli svému milovanému. Když si všimla Garzhvoga, Katrina sebou ani necukla a zůstala stát vedle Rorana.

Roran se uklonil Nasuadě a pak také králi Orrinovi. „Má paní,“ pozdravil s vážnou tváří. „Vaše Výsosti. Dovolte, abych vám představil svoji snoubenku Katrinu.“ Dívka oba vůdce pozdravila úklonou. „Vítej u Vardenů, Katrino,“ řekla Nasuada. „My všichni už známe tvoje jméno díky Roranově neobyčejné oddanosti. Písně o jeho lásce k tobě se už šíří po celé zemi.“

„Jsi velmi vítána,“ dodal Orrin. „Opravdu velmi.“

Nasuada si všimla, že král má oči jenom pro Katrinu, stejně jako všichni ostatní z přítomných mužů, včetně trpaslíků, a byla si jistá, že budou o Katrinině půvabu vyprávět svým kamarádům ve zbrani ještě dnes v noci. To, co pro ni Roran udělal, ji pozvedlo vysoko nad obyčejné ženy; pro válečníky se stala ztělesněním tajemství, přitažlivosti a půvabu. Pokud někdo tolik obětoval pro druhého člověka a draze za to zaplatil, pak ta osoba musí být skutečně výjimečná.

Katrina se začervenala a usmála se. „Děkuji,“ řekla. Spolu s rozpaky z nečekaného zájmu se v jejím výrazu zračil také náznak hrdosti, jako by věděla, jak pozoruhodný Roran je, a těšilo ji, že ze všech žen v Alagaësii získala jeho srdce právě ona. On byl její a to bylo jediné bohatství, po kterém toužila.

Nasuadou projelo bodnutí osamělosti. Kéž bych měla to, co oni, pomyslela si. Povinnosti jí však bránily, aby se zaobírala dívčími sny o lásce a manželství – a samozřejmě o dětech – pokud se nevdá z rozumu pro dobro Vardenů. Často uvažovala, že by si z toho důvodu vzala Orrina, ale dosud se k tomu nikdy neodhodlala. Přesto byla spokojená se svým údělem a nezáviděla Katrině a Roranovi jejich štěstí. Záleží jí hlavně na jejich společné věci; porazit Galbatorixe bylo mnohem důležitější než něco tak nicotného jako sňatek. Skoro každý se oženil nebo vdal, ale kolik z nich mělo příležitost dohlížet na zrod nového věku?

Dnes večer nejsem ve své kůži, uvědomila si Nasuada. Myšlenky se mi kvůli těm zraněním rozbzučely jako roj včel. Zachvěla se a pohlédla za Rorana a Katrinu – na Safiru. Otevřela zábrany, které obvykle udržovala kolem své mysli, aby slyšela, co jí Safira chce říct, a pak se zeptala: „Kde je?“

Ozvalo se suché šustění, jak se o sebe třely šupiny, když Safira popolezla k nim a sklonila krk, takže měla hlavu přímo před Nasuadou, Aryou a Angelou. Její levé oko zajiskřilo modrým ohněm. Dvakrát si odfrkla a rudý jazyk jí vystřelil z tlamy. Krajkovým límcem na Nasuadiných šatech zavlnil horký, vlhký dech.

Nasuada polkla, když se o její vědomí otřelo to Safiřino. Dračí mysl byla jiná než mysl kterékoli bytosti, se kterou se Nasuada kdy setkala: věkovitá, cizí a divoká i něžná zároveň. To, spolu se Safiřiným působivým tělesným zevnějškem, vždycky Nasuadě připomnělo, že kdyby je Safira chtěla sežrat, mohla by. Byla přesvědčená, že je nemožné být samolibý v přítomnosti draka.

Cítím krev, řekla Safira. Kdo tě zranil, Nasuado? Vyslov jejich jména, já jim rozpářu břicha a donesu ti jejich hlavy na památku.

„Není potřeba, abys někoho trhala. Aspoň zatím ne. Sama jsem držela ten nůž. Ale teď není vhodný čas o tom mluvit. V tuto chvíli mě zajímá jediné – kde je Eragon?“

Eragon, odpověděla Safira, se rozhodl zůstat v Království.

Několik vteřin se Nasuada nedokázala pohnout ani myslet. Pak její úžas a pochyby o Safiřině tvrzení nahradil narůstající pocit beznaděje. Ostatní také všelijak zareagovali, z čehož Nasuada usoudila, že Safira mluví ke všem zároveň.

„Jak… jak jsi mu mohla dovolit, aby tam zůstal?“ zeptala se.

V Safiřiných nozdrách se zavlnily plamenné jazýčky, když si odfrkla. Eragon má svoji hlavu. Nemohla jsem ho zastavit. Je rozhodnutý udělat, co pokládá za správné, bez ohledu na to, jaké to může mít důsledky pro něj nebo pro zbytek Alagaësie… Mohla jsem s ním zacloumat jako s neposlušným mládětem, ale jsem na něj pyšná. Nebojte se, on se o sebe umí postarat. Zatím se mu nepřihodilo nic zlého. Poznala bych, kdyby byl zraněný.

Pak promluvila Arya: „A proč se tak rozhodl, Safiro?“

Bylo by pro mě rychlejší vám to ukázat než to vysvětlovat slovy. Mohu?

Všichni souhlasili.

Nasuadu zaplavil proud Safiřiných vzpomínek. Viděla černý Helgrind vystupující z mraků; slyšela, jak Eragon, Roran a Safira plánují útok; sledovala, jak objevili doupě ra’zaků; a prožívala Safiřinu impozantní bitvu s lethrblaka. Dlouhý sled obrazů Nasuadu okouzlil. Narodila se v Království, ale nic si z něj nepamatovala; tohle bylo poprvé, co jako dospělá viděla něco jiného než divokou periferii Galbatorixovy držby.

Na závěr přišel Eragon a jeho spor se Safirou. Safira se snažila skrýt svoji trýzeň, ale bolest, kterou cítila při loučení s Eragonem, byla stále čerstvá a pronikavá. Nasuada si musela osušit tváře svými obvazy. Důvody, které přiměly Eragona zůstat v Království – zabít posledního ra’zaka a prozkoumat zbytek Helgrindu – Nasuada však nepovažovala za dostatečné.

Zamračila se. Eragon je možná zbrklý, ale jistě není tak hloupý, aby ohrozil všechno, oč usilujeme, jenom aby mohl navštívit pár jeskyní a vychutnat si až do konce svou odplatu. Musí existovat jiné vysvětlení. Uvažovala, zda by se neměla snažit dozvědět od Safiry pravdu, ale věděla, že dračice by takovou informaci jen tak neprozradila. Možná to chce probrat v soukromí, napadlo ji.

„Zatraceně!“ vykřikl král Orrin. „Eragon si nemohl vybrat horší dobu na takovéhle osamocené výlety. Co záleží na jediném ra’zakovi, když jen pár mil odsud leží celá Galbatorixova armáda?… Musíme ho dostat zpátky.“

Angela se zasmála. Pletla ponožku s pomocí pěti kostěných jehlic, které klapaly a chřestily a škrábaly o sebe v pravidelném, i když nezvyklém rytmu. „Jak? Bude cestovat přes den a Safira se neopováží létat kolem a hledat ho, když je slunce vysoko a někdo by ji mohl zahlédnout a upozornit Galbatorixe.“

„Ano, ale je to náš Jezdec! Nemůžeme nečinně posedávat, zatímco on zůstává uprostřed našich nepřátel.“

„Souhlasím,“ řekl Narheim. „Ať to uděláme jakkoli, musíme zajistit jeho bezpečný návrat. Grimstborith Hrothgar přijal Eragona do své rodiny a klanu – který je mým vlastním klanem, jak víte – a my jsme proto k Eragonovi vázáni věrností.“

Arya si klekla a k Nasuadinu překvapení si začala rozvazovat a znovu zavazovat svoje boty. Zatímco držela jednu z tkanic mezi zuby, zeptala se: „Safiro, kde přesně byl Eragon, když ses naposledy dotkla jeho mysli?“

Ve vchodu do Helgrindu.

„A máš tušení, kterou cestou hodlal jít?“

Ještě sám nevěděl.

Arya vyskočila na nohy a řekla: „Pak se podívám všude, kde to jen bude možné.“

Vyskočila jako laň a rozběhla se přes mýtinu stejně rychle a lehce jako samotný vítr, než zmizela mezi stany za prostranstvím.

„Aryo, ne!“ vykřikla Nasuada, ale elfka už byla pryč. Nasuady se skoro zmocnila beznaděj, když se za ní dívala. Naše ústředí se rozpadá, pomyslela si.

Garzhvog sevřel okraje podivně pospojovaných částí brnění, které mu zakrývaly trup, jako by si je chtěl strhnout, a otázal se Nasuady: „Chceš, abych běžel za ní, paní Temnolovkyně? Nedokážu běžet tak rychle jako malí elfové, ale mohu utíkat stejně dlouho.“

„Ne… ne, zůstaň. Arya může zdálky vypadat jako člověk, ale tebe by vojáci začali pronásledovat od okamžiku, kdy by tě zahlédl nějaký farmář.“

„Jsem na pronásledování zvyklý.“

„Ale ne uprostřed Království, kde se krajinou potulují stovky Galbatorixových vojáků. Ne, Arya se o sebe bude muset postarat sama. Doufám, že dokáže najít Eragona a uchránit ho, protože bez něj jsme ztraceni.“