KOUZLA S VÝHNÍ
Kde jsi to našel?“ divila se Rhunön, když se Eragon vpotácel do atria jejího domu a upustil jí k nohám hroudu zářoceli. Eragon jí co nejstručněji vypověděl vše o Solembumovi a o stromu Menoa. Rhunön si dřepla vedle rudy, pohladila její důlkovitý povrch a prsty se zdržovala na místech, kde byl kámen protkán kovem. „Byl jsi buď velký blázen, nebo jsi velice statečný, když jsi takhle pokoušel strom Menoa. S ním by si nikdo neměl zahrávat.“
Bude to stačit na meč? zeptala se Safira.
„Na několik mečů, pokud mohu soudit podle dřívějších zkušeností,“ odvětila Rhunön a zase vstala. Elfka pohlédla k výhni uprostřed atria, pak sepjala ruce a oči se jí rozzářily směsicí nedočkavosti a odhodlání. „Tak se do toho dáme! Potřebuješ meč, Stínovrahu? Výborně, dám ti meč, jaký ještě nikdy nikdo v Alagaësii neviděl.“
„Ale co tvoje přísaha?“ zeptal se Eragon.
„Na tu zatím nemysli. Kdy se vy dva musíte vrátit k Vardenům?“
„Měli jsme odletět ten den, co jsme přiletěli,“ povzdechl si Eragon.
Rhunön se zarazila se zamyšleným výrazem. „Pak budu muset uspíšit to, s čím obvykle nespěchám, a použít kouzlo, abych vyrobila to, co by jinak vyžadovalo týdny ruční práce. Ty a Zářivá šupina mi pomůžete.“ Nebyla to otázka, ale Eragon přikývl na souhlas. „Dnes v noci nebudeme spát, ale slibuji ti, Stínovrahu, že zítra ráno budeš mít meč.“ Rhunön si dřepla, bez znatelné námahy zvedla rudu ze země a donesla ji na ponk s rozdělanou prací.
Eragon si sundal tuniku a košili, aby si je během práce nezničil, a Rhunön mu místo nich dala upnutou vestu a látkovou zástěru napuštěnou žáruvzdornou směsí. Kovářka se oblékla stejně jako on. Když ji Eragon požádal o rukavice, zasmála se a zakroutila hlavou. „Jenom kovář nešika používá rukavice.“
Pak ho Rhunön zavedla do nízkého skladiště, zasazeného do kmene jednoho ze stromů, ze kterého rovněž vyrostl její dům. Uvnitř místnosti stály pytle s dřevěným uhlím a hromady bělavých hliněných cihel. Pomocí kouzla Eragon a Rhunön zvedli několik set cihel, vynesli je ven a položili vedle přístřešku s výhní, a pak udělali totéž s pytli dřevěného uhlí, z nichž každý byl velký jako dospělý muž.
Jakmile byly zásoby uspořádané k Rhunönině spokojenosti, postavili s Eragonem tavicí pec. Šlo o složitou stavbu a Rhunön tentokrát odmítla použít kouzlo, takže jim práce zabrala většinu odpoledne. Nejdřív vykopali metr a půl hlubokou obdélníkovou jámu, kterou naplnili vrstvami písku, štěrku, hlíny, dřevěného uhlí a popela a do níž zapustili spoustu komůrek a cestiček, aby odváděly vlhkost, která by jinak snižovala žár ohně při tavení. Když byla horní vrstva v rovině se zemí, sestavili na vršku žlab z cihel a jako maltu použili vodu a nevypálenou hlínu. Rhunön zmizela ve svém domě a vrátila se s párem měchů, které připevnili do děr u dna žlabu.
Pak si dali přestávku, aby se napili a snědli pár soust chleba a sýra.
Po skrovném jídle Rhunön položila do žlabu hrstku drobných větviček, jediným slůvkem je zapálila, a když se dobře rozhořely, rozložila po dně středně velké kousky vyschlého dubového dřeva. Skoro hodinu dohlížela na oheň a starala se o něj se starostlivostí zahradníka pěstujícího růže, dokud se dřevo neproměnilo ve stejnoměrnou vrstvu žhavých uhlíků. Pak Rhunön kývla na Eragona a řekla: „Teď.“
Eragon zvedl hroudu rudy a opatrně ji spouštěl do žlabu. Když už nemohl snést žár na rukou, pustil ji a uskočil dozadu, protože do výšky vytryskl gejzír jisker jako hejno světlušek. Na rudu a uhlíky pak naházel silnou vrstvu dřevěného uhlí, aby bylo dost paliva pro oheň.
Otřel si z rukou uhelný prach, pak sevřel rukojeti jednoho měchu a začal jím dmychat, stejně jako to dělala Rhunön na druhé straně tavicí pece. Z obou stran tak zásobovali oheň vytrvalým proudem čerstvého vzduchu, aby se ještě víc rozhořel.
Šupiny na Safiřině hrudi i na spodní straně hlavy a krku se třpytily oslnivými záblesky světla od plamenů poskakujících v tavicí peci. Dračice se přikrčila několik metrů od pece a upřela oči na rozžhavené srdce ohně. S tímhle bych vám mohla pomoct, řekla. Roztavit rudu by mi netrvalo víc než minutu.
„Ano,“ řekla Rhunön, „ale kdybychom ji roztavili příliš rychle, kov se nespojí s uhlím a nebude dost pevný a pružný pro meč. Šetři si oheň, Safiro. Budeme ho potřebovat později.“
Kvůli žáru z tavicí pece a namáhavému dmycháni byl Eragon brzy celý zpocený; holé paže se mu leskly ve světle ohně.
Každou chvíli on nebo Rhunön odložili měchy, aby na oheň naházeli novou vrstvu uhlí.
Práce to byla jednotvárná, a proto Eragon brzy ztratil pojem o čase. Jediné, co si uvědomoval, bylo neustálé hučení ohně, dotek rukojetí měchů, syčení proudu vzduchu a Safiřina ostražitá přítomnost.
Překvapilo ho proto, když Rhunön zničehonic řekla: „To by mělo stačit. Pusť měchy.“
Eragon si otřel čelo a pomohl jí vyházet doběla rozžhavené uhlíky z tavicí pece do sudu s vodou. Jakmile se uhlíky dotkly hladiny, zasyčely a vydávaly štiplavý zápach.
Když nakonec odkryli zářivou louži doběla rozžhaveného kovu na dně žlabu – hlušina a další nečistoty během zpracování odtekly – Rhunön zakryla kov palec silnou vrstvou jemného bílého popela, pak opřela lopatu o bok tavicí pece a šla si sednout k ponku u výhně. „Co teď?“ zeptal se Eragon, když si sedl vedle ní.
„Teď budeme čekat.“
„Na co?“
Rhunön mávla k nebi, kde světlo zapadajícího slunce vymalovalo potrhaný houf mraků v rudých, fialových a zlatých odstínech. „Až budeme zpracovávat kov, musí být tma, abychom správně odhadli jeho barvu. Zářocel navíc potřebuje čas na zchlazení, aby byla měkká a snadno se tvarovala.“
Rhunön natáhla ruku za sebe, rozvázala si šňůrku, která jí držela vlasy, pak své vlasy zase shrnula a ovázala je provázkem. „Mezitím si promluvíme o tvém meči. Jak bojuješ, jednou rukou, nebo oběma?“
Eragon se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Přijde na to. Když mám na výběr, raději držím meč jednou rukou a v druhé držím štít. Ale okolnosti mi nejsou vždycky nakloněné a často musím bojovat bez štítu. Pak jsem rád, když můžu chytnout jílec oběma rukama, abych mohl zasadit silnější úder. Hlavice na Zar’rocu byla dost velká, abych ji sevřel levou rukou, když jsem musel, ale hřebeny kolem rubínu byly nepohodlné a nedovolily mi ho pevně chytit. Bylo by příjemné mít trochu delší rukojeť.“
„Chápu to tak, že nechceš skutečný obouruční meč?“ zeptala se Rhunön.
Eragon zakroutil hlavou. „Ne, byl by příliš dlouhý na boj v uzavřených prostorách.“
„To záleží na velikosti rukojeti a čepele dohromady, ale v podstatě máš pravdu. Vyhovoval by ti místo toho jedenapůlruční meč?“
Eragonovi v myšlenkách probleskl obrázek Murtaghova původního meče a usmál se. Proč ne? pomyslel si. „Ano, jedenapůlruční meč bude, myslím, skvělý.“
„A jak dlouhou bys chtěl mít čepel?“
„Ne delší než u Zar’rocu.“
„Hmm. Chceš rovnou, nebo zahnutou čepel?“
„Rovnou.“
„Přeješ si nějakou zvláštní záštitu?“
„Myslím, že ne.“
Rhunön zkřížila paže, položila bradu na hrudní kost a přimhouřila těžká oční víčka. Ušklíbla se. „A co šířka čepele? Měj na paměti, že se ten meč nezlomí, i kdyby byl velmi úzký.“
„Možná by mohla být u záštity trochu širší, než ji měl Zar’roc.“
„Proč?“
„Podle mě by to vypadalo lépe.“
Z Rhunönina hrdla vyšel drsný, nakřáplý smích. „Ale jak to zlepší využití meče?“
Eragon se v rozpacích zavrtěl na ponku a nevěděl, co na to říct.
„Nikdy po mně nechtěj, abych nějak upravila zbraň jenom kvůli tomu, aby lépe vypadala,“ pokárala ho Rhunön. „Zbraň je nástroj, a pokud je krásná, pak je krásná proto, že je účelně tvarovaná. Meč, který by neplnil svou funkci, by byl v mých očích ošklivý bez ohledu na to, jak ladný by byl jeho tvar, i kdyby byl vyzdobený těmi nejkrásnějšími drahokamy a těmi nejsložitějšími rytinami.“ Elfka zkroutila rty a zamyšleně je našpulila. „Takže potřebuješ meč stejně tak vhodný pro zuřivé krveprolití na bitevním poli jako pro obranu v tunelech pod Farthen Dûrem. Meč pro všechny příležitosti, průměrně dlouhý, ale pokud jde o rukojeť, ta bude delší, než je průměr.“
„Meč, kterým má zemřít Galbatorix,“ upřesnil Eragon.
Rhunön přikývla. „A jako takový musí být dobře chráněn proti kouzlům…“ Brada jí znovu klesla na prsa. „Za poslední století se velmi zlepšila kvalita brnění, takže hrot bude muset být užší, než jsem je dělávala, aby se jím lépe propíchl krunýř a kroužkové brnění a aby snáze vklouzl do mezer mezi jednotlivými částmi brnění. Hmm.“ Z váčku na boku Rhunön vytáhla smotaný kousek provázku, se kterým si změřila Eragonovy ruce a paže. Potom z výhně vytáhla pohrabáč z tepaného železa a hodila ho Eragonovi. Chytil ho jednou rukou a povytáhl na elfku jedno obočí. Pokynula mu prstem a řekla: „Tak pokračujeme. Na nohy a ukaž mi, jak pohybuješ mečem.“
Eragon vyšel zpod stříšky otevřené výhně a na její přání předvedl několik postojů, které ho Brom naučil. Po minutě uslyšel cinknutí kovu o kámen, pak Rhunön zakašlala a řekla: „Ach, tohle je beznadějné.“ Stoupla si před Eragona s dalším pohrabáčem v ruce. Zuřivě se zamračila, až se jí svraštilo čelo, zvedla pohrabáč před sebe na pozdrav a vykřikla: „Braň se, Stínovrahu!“
Rhunönin těžký pohrabáč zasvištěl vzduchem, když se po něm ohnala silným sečným úderem. Eragon uskočil stranou a odrazil útok. Pohrabáč mu poskočil v ruce, když se dvě železné tyče střetly. Na kratičkou chvíli s Rhunön zápolili. Ačkoli bylo zjevné, že už se nějakou dobu v šermu necvičila, Eragon ji stále považoval za nebezpečného protivníka. Nakonec museli přestat, protože měkké železo pohrabáčů se ohýbalo, dokud tyče nebyly pokroucené jako tisové větve.
Rhunön sebrala Eragonův pohrabáč a odnesla dva poničené kusy železa na hromadu rozbitých nástrojů. Když se vrátila, zvedla bradu a řekla: „Teď vím přesně, jaký tvar by měl mít tvůj meč.“
„Ale jak ho vyrobíš?“
V Rhunöniných očích se zaleskla jiskřička pobavení. „Nevyrobím. Ty ten meč vyrobíš místo mě, Stínovrahu.“
Eragon na ni chvíli zíral s otevřenou pusou a pak zakoktal: „Já? Ale já nejsem vyučený kovář ani mečíř. Neumím ukovat ani obyčejný nůž.“
Jiskra v Rhunöniných očích se rozzářila ještě víc. „Přesto to budeš ty, kdo vyrobí tenhle meč.“
„Ale jak? Budeš stát vedle mě a dávat mi pokyny, jak mám tlouct do železa?“
„To těžko,“ odpověděla Rhunön. „Ne, povedu tvé činy přes tvou mysl, aby tvoje ruce dělaly to, co moje nemohou. Není to sice dokonalé řešení, ale nenapadají mě žádné jiné způsoby, jak obejít svou přísahu a přitom provozovat své řemeslo.“
Eragon se zamračil. „Když budeš místo mě hýbat mýma rukama, v čem je to jiné, než kdybys meč vyrobila sama?“
Rhunönin výraz potemněl a strohým hlasem odsekla: „Chceš ten meč, nebo ne, Stínovrahu?“
„Chci.“
„Pak mě přestaň otravovat takovými otázkami. Vyrobit meč prostřednictvím tebe je něco jiného, protože já si myslím, že to je něco jiného. Kdybych si to nemyslela, pak by mi moje přísaha zabránila takový postup využít. Takže pokud se nechceš k Vardenům vrátit s prázdnýma rukama, bylo by od tebe moudré, kdybys už o té věci nemluvil.“
„Ano, Rhunön-elda.“
*
Pak přešli k tavicí peci a Rhunön nechala Safiru vyškrábnout ze dna cihlového žlabu stále horkou hmotu ztuhlé zářoceli. „Rozlámej to na kousky velké jako pěst,“ nařídila jí Rhunön a ustoupila do bezpečné vzdálenosti.
Safira zvedla přední nohu a vší silou dupla na zvlněný blok. Země se zatřásla a zářocel na několika místech praskla. Safira musela na kov dupnout ještě třikrát, než byla Rhunön spokojená s výsledky.
Elfka posbírala ostré hrudky kovu do zástěry a donesla je na nízký stůl vedle výhně. Tam kusy roztřídila podle tvrdosti, kterou dokázala určit podle barvy a struktury rozbitého kovu, jak aspoň řekla Eragonovi. „Některé jsou příliš tvrdé a některé příliš měkké,“ vysvětlovala, „a i když bych to mohla napravit, vyžadovalo by to další zahřívání. Takže použijeme jenom kousky, které jsou vhodné pro náš meč. Na okraje meče bude dobrá trochu tvrdší ocel“ – dotkla se shluku kousků, které měly třpytivá, zářivá zrna – „která lépe zajistí ostré hrany. Střed meče bude vyroben z trochu měkčí oceli“ – dotkla se shluku kousků, které byly šedivější a ne tak zářivé – „která se snáze ohýbá a lépe pohltí otřes po úderu. Než se ale může ocel ukovat do nějakého tvaru, musí se dál zpracovat, aby se zbavila zbývajících nečistot.“
Jak se to dělá? zeptala se Safira.
„To hned uvidíš.“ Rhunön šla k jednomu ze sloupů, které podpíraly střechu výhně, sedla si k němu zády a opřela se, zkřížila nohy a s nehybnou, klidnou tváří zavřela oči. „Jsi připravený, Stínovrahu?“ zeptala se.
„Jsem,“ řekl Eragon, i když cítil v břiše napětí.
První věc, které si Eragon na Rhunön všimnul, když se jejich mysli spojily, byly hluboké tóny rozléhající se temnou a spletitou krajinou jejích myšlenek. Hudba byla pomalá, rozvážná a naladěná v podivné a znepokojivé tónině, která mu skřípala o nervy. Eragon si nebyl jistý, co to vypovídá o Rhunönině povaze, ale při té tajuplné melodii znovu zvažoval, zda bylo moudré dovolit jí, aby ovládala jeho tělo. Pak ale pomyslel na to, že vedle výhně sedí Safira a hlídá ho, a jeho strach ustupoval a on spustil poslední zábrany kolem svého vědomí.
Když Rhunön obklopila jeho mysl tou svojí a vloudila se do nejsoukromějších oblastí jeho bytosti, Eragon měl pocit, jako by mu po kůži klouzal kousek surové vlny. Zachvěl se při jejich spojení a skoro se z něj stáhl, ale pak mu uvnitř lebky zazněl Rhunönin drsný hlas: Uvolni se, Stínovrahu, a všechno bude dobré.
Ano, Rhunön-elda.
Potom Rhunön začala zvedat jeho paže, hýbat jeho nohama, otáčet jeho hlavou a jinak experimentovat se schopnostmi jeho těla. Byl to pro Eragona zvláštní pocit, když se mu hlava a končetiny pohybovaly nezávisle na jeho vůli, a ještě divnější bylo, když mu oči začaly těkat z místa na místo, jakoby samy od sebe. Ten pocit bezmoci v Eragonovi probudil nenadálý příval paniky. Když ho Rhunön vedla dopředu a škobrtl nohou o roh výhně a zdálo se, že spadne, Eragon se okamžitě znovu ujal vlády nad svými schopnostmi a sevřel roh Rhunöniny kovadliny, aby získal rovnováhu.
Nezasahuj mi do toho, okřikla ho Rhunön. Pokud ztratíš hlavu v nesprávný okamžik, mohl by sis způsobit nenapravitelnou škodu.
To bys mohla ty taky, jestli nebudeš opatrná, odsekl Eragon.
Buď trpělivý, Stínovrahu. Dostanu to pod kontrolu, než se setmí.
*
Zatímco čekali, než na sametovém nebi vybledne poslední světlo, Rhunön připravila výheň a procvičovala si držení různých nástrojů. Její počáteční neohrabanost v zacházení s Eragonovým tělem se brzy vytratila, i když jednou sáhla po kladivu a narazila špičkami jeho prstů o desku stolu. Eragonovi bolestí vhrkly slzy do očí. Rhunön se omluvila a řekla: Máš delší paže než já. O pár minut později, když už měli začít, poznamenala: Je štěstí, že máš rychlost a sílu elfa, Stínovrahu, jinak bychom neměli šanci to dnes v noci stihnout.
Rhunön vzala kousky tvrdé a měkké zářoceli, které se rozhodla použít, a položila je do výhně. Na její žádost Safira ocel zahřála tak, že jen kousíček pootevřela čelisti, aby její modré a bílé plameny zůstaly usměrněné v úzkém proudu a nezachvátily zbytek dílny. Hučící sloup ohně osvítil celé atrium pronikavým modrým světlem, v němž se Safiřiny šupiny třpytily a blýskaly s oslepujícím jasem.
Jakmile byl kov doruda rozžhavený, Rhunön prostřednictvím Eragona kleštěmi vytáhla ocel z proudu plamene. Položila ho na kovadlinu a řadou rychlých úderů perlíkem vytepala hrudky kovu na pláty, které nebyly víc než čtvrt palce tlusté. Povrch doruda rozžhavené oceli se třpytil žhnoucími smítky. Po dokončení ponořila každý plát do nedalekého žlabu se solným roztokem.
Jakmile Rhunön vytepala všechny kousky zářoceli, vytáhla pláty ze žlabu a důkladně je vydrhla kouskem pískovce, aby odstranila černé šupinky, které se utvořily na povrchu kovu. Očištěním Rhunön odhalila krystalickou strukturu kovu a nesmírně pečlivě si ji prohlížela. Když je prozkoumala, opět kousky roztřídila podle tvrdosti a čistoty.
Díky jejich propojení znal Eragon každou Rhunöninu myšlenku a pocit. Hloubka jejích znalostí ho ohromila; viděla uvnitř kovu věci, o nichž neměl tušení, že existují, a prováděla výpočty týkající se jeho opracování, které byly nad jeho chápání. Také cítil, že je nespokojená s tím, jak ocel vytepala perlíkem.
Rhunönina nespokojenost dále narůstala, až konečně prohlásila: Pche! Podívej se na tyhle důlky v kovu! Takhle nemohu ukovat meč. Neovládám tvé paže a ruce dost jemně, abych vyrobila pořádnou zbraň.
Než ji Eragon stačil ujistit o opaku, Safira řekla: Nástroje nedělají umělce, Rhunön-elda. Jistě dokážeš najít způsob, jak tuhle nevýhodu vynahradit.
Nevýhodu? odfrkla si Rhunön. Nemám lepší koordinaci pohybů než čerstvě narozené ptáče. Jsem cizinec v cizím domě. Stále si brumlala, ale přešla do úvah, které byly pro Eragona nesrozumitelné, a posléze řekla: Dobrá, možná mám řešení, ale varuji tě, že nebudu pokračovat, pokud nebudu s to dosáhnout své obvyklé kvality.
Své řešení nevysvětlila Eragonovi ani Safiře, ale jeden po druhém položila pláty oceli na kovadlinu a rozbila je na lupínky ne větší než okvětní lístky růže. Rhunön posbírala půlku lupínků tvrdší zářoceli, naskládala je do kostky, kterou pak pokryla hlínou a březovou kůrou, aby držely pohromadě. Tahle cihla přišla na tlustou ocelovou lopatku s dvoumetrovým držadlem, podobnou těm, které používají pekaři pro vkládání a vytahování bochníků chleba z horké pece.
Rhunön položila konec lopaty doprostřed výhně a ustoupila s Eragonem co nejdál, ale stále ho nutila držet násadu. Pak požádala Safiru, aby zas začala chrlit oheň, a atrium se znovu rozsvítilo mihotavou modrou září. Žár byl tak velký, že měl Eragon pocit, jako by mu odhalená kůže praskala, a viděl, jak se žulové kameny výhně jasně žlutě rozzářily.
V ohni z dřevěného uhlí by se zářocel zahřívala na potřebnou teplotu určitě víc než půl hodiny, ale v ničivém žáru Safiřiných plamenů stačilo jen pár minut, než zbělela. Jakmile se to stalo, Rhunön nařídila Safiře, aby zastavila proud ohně. Výheň zahalila tma, když dračice sklapla čelisti.
Rhunön prostřednictvím Eragona přispěchala k výhni a vytáhla hlínou pokrytou ocel na kovadlinu, kde popadla kladivo a spojila jím nesourodé vločky zářoceli do soudržného celku. Tloukla do kovu, dokud z něj neukovala tyč, tu pak uprostřed přeskřípla, složila kov napůl a spojila dva kusy dohromady. Zvonění kovu se rozléhalo od starobylých stromů, které obklopovaly atrium.
Jakmile barva oceli vybledla z bílé do žluté, Rhunön nechala Eragona, aby ji vrátil do výhně, a Safira opět zalila kov ohněm ze svých útrob. Šestkrát Rhunön ohřála a ohnula zářocel a pokaždé byl kov hladší a pružnější, dokud se nedal ohnout, aniž by se zlomil.
Zatímco Eragon, jehož každý pohyb řídila Rhunön, tloukl kladivem do oceli, elfka si začala jeho i svými ústy zpívat. Jejich hlasy vytvořily celkem příjemné souznění, které stoupalo a klesalo s údery kladiva. Eragonovi přeběhl mráz po zádech, když cítil, jak Rhunön do jejich slov směruje neustálý proud energie, a uvědomil si, že píseň obsahuje kouzla pro vyrábění, tvarování a spojování. Jejich dvěma hlasy Rhunön zpívala o kovu, který leží na kovadlině, popisovala jeho vlastnosti – a pozměňovala je způsobem, které přesahovaly Eragonovo chápání – a naplňovala zářocel složitou sítí kouzel vytvořených tak, aby kovu dodávaly neobyčejnou sílu a pevnost. Zpívala také o Eragonově paži držící kladivo a pod nenásilným vlivem jejího broukání každý úder, který udělala jeho paží, přistál přesně na tom správném místě.
Když Rhunön dokončila šestý a poslední ohyb, uhasila tyč zářoceli. Celý postup opakovala s druhou půlkou tvrdé oceli a ukovala stejnou tyč jako tu první. Pak posbírala úlomky měkčí oceli, ohnula je a spojila desetkrát a vyrobila z nich krátký, těžký klín.
Potom Safira znovu ohřála obě tyče z tvrdé oceli. Rhunön položila zářivé pruty vedle sebe na kovadlinu, chytila je kleštěmi za oba konce a pak sedmkrát zkroutila pruty kolem sebe. Do vzduchu vyskočily jiskry, když začala tlouct do záhybů, aby tyče spojila do jediného kusu. Výsledný kus zářoceli zase šestkrát ohnula, spojila a ukovala zpátky do délky. Když byla spokojená s kvalitou materiálu, vytepala ocel do tlustého obdélníkového plátu, ostrým dlátem ho po délce rozřízla na půl a každou z polovin ohnula uprostřed, takže měly tvar dlouhých, mělkých V.
A to všechno, podle Eragonova odhadu, Rhunön stihla během hodiny a půl. Obdivoval se její rychlosti, i když to bylo jeho vlastní tělo, které vykonávalo jednotlivé úkony. Nikdy předtím neviděl kováře tvarovat kov s takovou lehkostí; co by Horstovi trvalo hodiny, jí trvalo pouhé minuty. A jakkoli namáhavé bylo kování, Rhunön dál zpívala, spřádala kostru kouzel uvnitř zářoceli a s neomylnou přesností vedla Eragonovu paži.
Když Rhunön přelétla jeho očima přes výheň, Eragon měl pocit, že uprostřed změti zvuků, ohně, jisker a námahy zahlédl na okraji atria stát trojici útlých postav. Safira jeho domněnku o chvíli později potvrdila: Eragone, nejsme tu sami.
Kdo je to? zeptal se. Safira mu poslala obrázek malé, seschlé kočkodlačice Maud v lidské podobě, stojící mezi dvěma bledými elfy, kteří byli vyšší než ona. Jeden z elfů byl muž, druhá byla žena a oba byli mimořádně krásní i podle elfských měřítek. Jejich vážné, slzovité tváře vypadaly moudře a zároveň nevinně, takže Eragon nedokázal odhadnout jejich věk. Jejich kůže se zdála být bledá, stříbřitě lesklá, jako by oba elfové byli tak plní energie, že jim prosakovala ven přímo z těla.
Když se Rhunön na okamžik zastavila, aby mu dopřála krátký odpočinek, Eragon se jí zeptal, kdo to je. Kovářka stále zpívala a pohlédla na ně, aby si je Eragon mohl lépe prohlédnout, a v myšlenkách řekla: To jsou Alana a Dusan, jediné elfské děti v Ellesméře. Byla to velká sláva, když byly před dvanácti lety počaté.
Nevypadají jako žádní elfové, které jsem kdy potkal, řekl.
Naše děti jsou zvláštní, Stínovrahu. Jsou požehnané jistými dary – dary půvabu a dary moci – kterým se nemůže vyrovnat žádný dospělý elf. Jak stárneme, náš květ poněkud uvadá, ačkoli kouzla našeho raného věku nás nikdy zcela neopustí.
Rhunön už dál neplýtvala časem na mluvení. Pomocí Eragona položila klín zářoceli do dvou pásů ve tvaru V a tloukla do nich, dokud pásy skoro neuzavřely klín a tři kusy nedržely pohromadě. Pak spojila kusy do jednoho celku, a dokud byl kov stále žhavý, začala ho natahovat a nahrubo vytvořila tvar meče. Měkký klín se stal páteří čepele, zatímco dva tvrdší pásy se staly hranami, ostřím a hrotem. Jakmile byl polotovar skoro tak dlouhý jako hotový meč, práce se zpomalila, protože Rhunön se vrátila ke stopce a pečlivě kovala čepel po celé délce a dávala úhlům a rozměrům konečný tvar.
Rhunön nechala Safiru zahřát čepel po částech ne větších než šest nebo sedm palců najednou, což zajistila tak, že držela meč před jednou z jejích nozder, kterou Safira vypouštěla jediný proud ohně. Pokaždé, když vypustila oheň, se po obvodu atria roztančila spousta křivolakých stínů.
Eragon s úžasem sledoval, jak jeho ruce proměňují neopracovanou hroudu kovu v elegantní bojový nástroj. S každým úderem byl obrys meče zřetelnější, jako by sama zářocel chtěla být mečem a toužila získat tvar, který Rhunön zamýšlela.
Nakonec dokončili kování a na kovadlině před nimi ležel dlouhý černý meč, ze kterého už vyzařoval jeho hrozivý účel, ačkoli byl stále neopracovaný a nedokončený.
Rhunön dovolila Eragonovým unaveným pažím krátký odpočinek, zatímco se meč chladil na vzduchu, a pak prostřednictvím Eragona odnesla čepel do dalšího kouta své dílny, kde připravila šest různých brusných kotoučů a na malém stolku také široký výběr pilníků, škrabek a brusných kamenů. Připevnila čepel mezi dva špalky dřeva a další hodinu strávila vyhlazováním ploch meče a dolaďováním tvaru čepele pilníky. Stejně jako u práce s kladivem, i každý tah a škrábnutí pilníkem jako by byly dvakrát účinnější než obvykle: jako by nástroje přesně věděly, kolik oceli odebrat, a neodstranily ani o milimetr víc.
Když Rhunön dokončila obrušování, rozdělala ve výhni oheň z dřevěného uhlí, a zatímco čekala, až se rozhoří, namíchala kaši z tmavé, jemnozrnné hlíny, popela, práškové pemzy a krystalické jalovcové mízy. Směsí potřela meč, přičemž na střed – ve srovnání s okraji a prostorem kolem hrotu – nanesla dvojnásobné množství. Čím silnější vrstva hlíny, tím pomaleji se kov pod ní bude během hašení chladit, a tím pádem příslušná oblast meče bude měkčí.
Hlína zesvětlala, když ji Rhunön rychlým kouzlem vysušila. Eragon na její rozkaz přešel k výhni, položil meč naplocho na lůžko žhavých uhlíků, a zatímco volnou rukou dmychal měchem, pomalu ho táhl ke svému boku. Jakmile se hrot meče dostal ven z ohně, Rhunön ho otočila a celý postup opakovala. Dál protahovala meč skrz uhlíky, dokud obě ostří nezískala rovnoměrný oranžový nádech a střed meče nebyl jasně červený. Pak jediným ladným pohybem zvedla meč z uhlíků, máchla kusem oceli ve vzduchu a strčila ho do koryta s vodou vedle výhně.
Z hladiny vody, která kolem meče syčela, prskala a bublala, vyrazil divoký oblak páry. Po minutě se zvířená voda uklidnila a Rhunön vytáhla nyní perleťově šedý meč. Vrátila ho do ohně a celý meč zahřála stejně jako předtím, aby snížila křehkost ostří, a pak ho opět uhasila.
Eragon čekal, že se Rhunön po tom, co ukovají, vykalí a vytvrdí ocel, vzdá vlády nad jeho tělem, ale k jeho překvapení zůstávala v jeho mysli a dál řídila jeho končetiny.
Nechala ho uhasit výheň a pak ho nasměrovala zpátky ke stolku s pilníky, škrabkami a brusnými kameny. Tam ho posadila a pomocí ještě jemnějších kamenů vyleštila čepel. Z jejích vzpomínek Eragon zjistil, že za normálních okolností by leštěním čepele strávila týden nebo ještě víc, ale díky písni, kterou zpívali, dokázala jeho prostřednictvím dokončit úkol za pouhé čtyři hodiny, a navíc středem každé plochy čepele vyryla úzkou drážku. Jak byla zářocel čím dál hladší, odhalila se skutečná krása tohoto kovu; Eragon uvnitř něj viděl pableskující, jakoby řetízkový vzor, jehož každá řada vyznačovala přechod mezi dvěma vrstvami sametové oceli. A podél obou ostří meče byl zvlněný, stříbřitě bílý pásek široký jako jeho palec, takže to vypadalo, jako by ostří hořela jazyky zmrzlého ohně.
Když Rhunön pokrývala stopku meče ozdobným křížovým šrafováním, svaly v Eragonově pravé paži povolily a pilník, který držel, se sklouzl a vypadl mu z prstů. Překvapilo ho, nakolik je vyčerpaný, protože se dosud soustředil jen na meč a všechny ostatní myšlenky vytěsnil.
Stačí, řekla Rhunön a bez dalších okolků vystoupila z Eragonovy mysli.
Eragon, vylekaný její nenadálou nepřítomností, se vsedě zakolébal a skoro ztratil rovnováhu, než znovu získal vládu nad svými neposlušnými končetinami. „Ale ještě jsme neskončili!“ namítl a obrátil se k Rhunön. Bez melodie jejich dlouhého duetu mu noc najednou připadala nepřirozeně tichá.
Rhunön vstala z místa, kde seděla opřená o sloup, a zakroutila hlavou. „Už tě dál nepotřebuji, Stínovrahu. Jdi a do svítání se vyspi.“
„Ale…“
„Jsi unavený a i přes má kouzla bys mohl meč zničit, kdybys na něm dál pracoval. Teď, když je čepel hotová, se mohu postarat o zbytek, aniž bych porušila svou přísahu, takže jdi. Postel najdeš v druhém poschodí mého domu. Jestli máš hlad, ve spíži je nějaké jídlo.“
Eragon zaváhal, protože se mu nechtělo odejít, pak ale přikývl a loudal se pryč od ponku. Když procházel kolem Safiry, přejel jí rukou po křídle a popřál jí dobrou noc. Byl příliš unavený, než aby řekl víc. Oplátkou mu rozcuchala vlasy horkým odfouknutím a řekla: Budu hlídat a myslet na tebe, maličký.
Eragon se zarazil na prahu Rhunönina domu a pohlédl přes šeré atrium k místu, kde stála Maud se dvěma elfskými dětmi. Zvedl ruku na pozdrav a Maud se na něj usmála, až odkryla své ostré, špičaté zuby. Eragonovi zamravenčilo v zátylku, když na něj elfské děti hleděly. Jejich velké, šikmé oči v přítmí nepatrně svítily. Když se ani nepohnuly, sklonil hlavu a pospíchal dovnitř, neboť už se nemohl dočkat, až ulehne na měkkou matraci.