PŘÍKAZY

 

PPozdě té noci se Eragonovi začaly před očima honit živé obrazy smrti a násilí, které v něm vyvolávaly paniku. Neklidně se pohnul ve snaze se osvobodit od nepříjemných výjevů, ale nedokázal to. Před očima mu stále probleskávaly krátké, nesouvislé obrázky bodajících mečů a křičících mužů a Murtaghovy rozzlobené tváře.

Pak ucítil, jak do jeho mysli vstoupila Safira. Prohnala se jeho sny jako velká voda a smetla počínající noční můru. V tichu, které následovalo, zašeptala: Všechno je dobré, maličký. Klidně odpočívej. Jsi v bezpečí a já jsem s tebou… Klidně odpočívej.

Eragona zaplavil pocit nesmírného klidu. Překulil se a nechal se unášet do šťastnějších vzpomínek; vědomí, že Safira je tu, ho uklidňovalo.

*

Když Eragon asi hodinu před úsvitem otevřel oči, zjistil, že leží pod jedním ze Safiřiných žilkami protkaných křídel. Ocas měla ovinutý kolem něj a její bok ho hřál na hlavě. Usmál se a vylezl zpod křídla, právě když zvedla hlavu a zívla.

Dobré ráno, řekl.

Znovu zívla a protáhla se jako kočka.

Eragon se vykoupal, oholil se pomocí kouzla, očistil pouzdro falchionu od zaschlé krve z předchozího dne a pak se oblékl do jedné ze svých elfských tunik.

Jakmile byl spokojený se svým zevnějškem a také Safira dokončila očistu, vyrazili k Nasuadinu stanu. Všech šest příslušníků Temných jestřábů, kteří právě byli ve službě, stálo venku jako obvykle se zachmuřeným výrazem ve tváři. Eragon počkal, než ho podsaditý trpaslík ohlásil. Pak vstoupil a Safira stan obešla k otevřenému dílci, kde mohla strčit hlavu dovnitř.

Eragon se uklonil Nasuadě, sedící ve své židli s vysokým opěradlem vyřezávaným motivy kvetoucích bodláků. „Má paní, žádala jsi mě, abych si sem přišel promluvit o své budoucnosti. Říkala jsi, že pro mě máš nanejvýš důležitý úkol.“

„To jsem říkala a úkol pro tebe mám,“ odpověděla Nasuada. „Prosím, posaď se.“ Ukázala na skládací židli vedle Eragona. Přidržel si meč, aby jím nikde nezachytil, a usadil se do židle. „Jak víš, Galbatorix poslal vojska do měst Aroughs, Feinster a Belatona, aby nám zabránil je obléhat nebo aspoň zpomalil náš postup a donutil nás rozdělit síly, abychom byli zranitelnější vůči útokům vojáků tábořících na sever od nás. Po včerejší bitvě naši průzkumníci ohlásili, že poslední Galbatorixovi muži se stáhli neznámo kam. Chtěla jsem na ty vojáky zaútočit před několika dny, ale musela jsem od toho upustit, protože jsi tu nebyl. Bez tebe by mohli Murtagh s Trnem beztrestně povraždit naše bojovníky a my jsme neměli možnost zjistit, zda jsou ti dva stále s vojskem. Teď, když jsi zase s námi, je naše pozice poněkud lepší, ačkoli není taková, v jakou jsem doufala, protože se zároveň musíme potýkat také s Galbatorixovým nejnovějším výtvorem, těmi vojáky, kteří necítí bolest. Naším jediným povzbuzením je, že vy dva jste spolu s kouzelníky královny Islanzadí ukázali, že dokážete zastavit Murtagha s Trnem. Na téhle naději závisí naše vítězství.“

Ten červený skrček proti mně nemá šanci, odfrkla si Safira. Kdyby ho nechránil Murtagh, přitlačila bych ho k zemi a zatřásla mu krkem, dokud by se mi nepodvolil a neuznal mě za vůdkyni smečky.

„Tím jsem si jistá,“ řekla Nasuada a usmála se.

Eragon se zeptal: „Pro jaký postup ses tedy rozhodla?“

„Rozhodla jsem se pro několik kroků, ale musíme je podniknout současně, pokud aspoň některé z nich mají být úspěšné. Za prvé, nemůžeme postupovat dál do Království a přitom nechat za sebou města, která stále ovládá Galbatorix. To by znamenalo vystavit se útokům jak zepředu, tak zezadu a dát Galbatorixovi příležitost vpadnout do Surdy a zmocnit se jí, zatímco tam nebudeme. Už jsem Vardenům nařídila pochodovat na sever, k nejbližšímu místu, kde můžeme bezpečně přebrodit řeku Jiet. Jakmile budeme na druhém břehu, pošlu vojáky na jih, aby získali Aroughs, zatímco král Orrin a já budeme pokračovat se zbytkem vojska do Feinsteru, který by s tvou a Safiřinou pomocí měl padnout bez větších potíží,“ objasňovala mu.

„Zatímco my se budeme trmácet krajinou, pro tebe mám jiné povinnosti, Eragone.“ Předklonila se v židli. „Potřebujeme plnou podporu trpaslíků. Elfové za nás bojují na severu Alagaësie, Surdané se k nám připojili tělem i duší, a dokonce i urgalové jsou našimi spojenci. Ale potřebujeme trpaslíky. Bez nich nemůžeme uspět. Zvláště když se musíme potýkat s vojáky, co necítí bolest.“

„Už si trpaslíci zvolili nového krále nebo královnu?“

Nasuada se ušklíbla. „Narheim mě ujišťuje, že vyjednávání postupuje rychle, ale trpaslíci mají podobně jako elfové delší pojetí času než my. Rychle by u nich mohlo znamenat měsíce rokování.“

„Copak si neuvědomují naléhavost situace?“

„Někteří ano, ale mnozí jsou proti tomu, aby nám pomáhali v téhle válce, a snaží se co nejvíce protahovat vyjednávání a dosadit na mramorový trůn v Tronjheimu vůdce jednoho ze svých klanů. Trpaslíci žijí v úkrytu už tak dlouho, že začali být nebezpečně podezíraví vůči cizincům. Pokud trůn získá někdo, kdo nepřeje našim cílům, ztratíme trpaslíky. A to nemůžeme dopustit. Ani nemůžeme čekat, až trpaslíci dosáhnou dohody svým obvyklým tempem. Ale“ – pozvedla prst – „takhle na dálku nemohu účinně zasáhnout do jejich politiky. Ovšem, i kdybych byla v Tronjheimu, nemohla bych zajistit příznivý výsledek, neboť trpaslíci nemají rádi, když se jim do vládních věcí vměšuje někdo, kdo nepatří k žádnému z jejich klanů. Proto chci, abys ty, Eragone, odcestoval do Tronjheimu místo mě a udělal vše pro to, aby trpaslíci vybrali nového vládce urychleně – a aby vybrali takového vládce, který je nakloněný našemu boji.“

„Já! Ale…“

„Král Hrothgar tě přijal do Dûrgrimst Ingeitum. Podle jejich práva a zvyků jsi trpaslík, Eragone. Máš právo se účastnit zasedání Dûrgrimst Ingeitum, a protože se Orik má stát jejich vůdcem a je tvým nevlastním bratrem a přítelem Vardenů, jsem si jistá, že bude souhlasit a dovolí ti doprovázet ho na tajné rady třinácti klanů, kde trpaslíci volí své vládce.“

Její návrh připadal Eragonovi absurdní. „A co Murtagh s Trnem? Až se vrátí, jako že se určitě vrátí, Safira a já jsme jediní, kdo se jim může postavit, i když s jistou dopomocí. Kdybychom tu nebyli, nikdo jim nedokáže zabránit, aby zabili tebe, Aryu, Orrina nebo zbytek Vardenů.“

Mezera mezi Nasuadiným obočím se zúžila. „Včera jsi Murtaghovi uštědřil bolestnou porážku. Nejspíše s Trnem právě v tuhle chvíli letí zpátky do Urû’baenu, aby se jich Galbatorix mohl vyptat na tuhle bitvu a potrestat je za neúspěch. Nepošle je na nás znovu zaútočit, dokud nebude přesvědčený, že tě dokážou přemoci. Murtagh si teď určitě není jistý, jak silný doopravdy jsi, takže ta nešťastná chvíle asi přijde až za nějakou dobu. Věřím, že mezitím budeš mít dost času, abys dojel do Farthen Dûru a zpět.“

„Možná se mýlíš,“ namítl Eragon. „Navíc, jak zajistíš, aby se Galbatorix nedozvěděl o naší nepřítomnosti a nezaútočil, zatímco budeme pryč? Pochybuji, že jsi objevila všechny špehy, které mezi námi má.“

Nasuada poklepala prsty na opěrky židle. „Řekla jsem, že si přeji, abys odcestoval do Farthen Dûru, Eragone. Neřekla jsem, že chci, aby s tebou vyrazila i Safira.“ Safira otočila hlavu a vypustila malý obláček kouře, který se vznesl ke stropu stanu.

„Já ale ne…“

„Nech mě prosím domluvit, Eragone.“

Sevřel čelisti, pohlédl na ni a levou rukou pevně stiskl hlavici falchionu.

„Nejsi mi nijak podřízena, Safiro, ale doufám, že budeš souhlasit a zůstaneš tu, až Eragon odcestuje k trpaslíkům, abychom dokázali oklamat Království i Vardeny a nepoznalo se, že je Eragon pryč. Pokud před lidmi dokážeme utajit tvůj odchod“ – ukázala na Eragona – „nikdo nebude mít důvod se domnívat, že tady nejsi. Jenom budeme muset vymyslet přiměřenou výmluvu, abychom vysvětlili tvou nenadálou potřebu zůstávat během dne ve stanu – třeba že se Safirou v noci létáte na výzvědy do nepřátelského území, a proto musíš během dne odpočívat.“

„Ovšem aby tenhle trik skutečně fungoval, bude tu muset zůstat i Blödhgarm a jeho společníci: jednak aby nevzbudili podezření, a jednak kvůli obraně. Pokud se Murtagh s Trnem během tvé nepřítomnosti přece jen znovu objeví, Arya tě může zastoupit a bojovat spolu se Safirou. S ní, s Blödhgarmovými kouzelníky a kouzelníky z Du Vrangr Gata bychom měli mít slušnou šanci Murtagha zahnat.“

Eragon příkře odvětil: „Pokud mě Safira neodnese do Farthen Dûru, jak se tam mám dostat včas?“

„Poběžíš. Sám jsi mi říkal, že jsi většinu cesty z Helgrindu běžel. Předpokládám, že když se nebudeš muset skrývat před vojáky nebo rolníky, dokážeš při cestě do Farthen Dûru každý den překonat mnohem větší vzdálenosti, než tomu bylo v Království.“ Nasuada znovu zabubnovala o naleštěné dřevo své židle. „Samozřejmě by bylo pošetilé, abys cestoval sám. Dokonce i mocný kouzelník může zemřít v daleké divočině kvůli prosté nehodě, pokud nemá nikoho, kdo by mu pomohl. Pokud by tě měla Beorskými horami doprovázet Arya, bylo by to plýtvání jejími schopnostmi, a kdyby bez vysvětlení zmizel jeden z Blödhgarmových elfů, lidé by si toho všimli. Tudíž jsem došla k závěru, že by tě měl doprovázet Kull, protože to jsou jediné další bytosti, které s tebou dokážou udržet krok.“

„Kull!“ zvolal Eragon, který už se nedokázal ovládat. „Poslala bys mě mezi trpaslíky s Kullem po boku? Nenapadá mě jiná rasa, kterou by trpaslíci nenáviděli víc než urgaly. Vyrábějí si luky z jejich rohů! Kdybych přišel do Farthen Dûru s urgalem, trpaslíci by nevěnovali pozornost ničemu z toho, co bych řekl.“

„To si moc dobře uvědomuji,“ ubezpečila ho Nasuada. „A proto nepoběžíš přímo do Farthen Dûru. Nejdřív zastavíš v pevnosti Bregan na hoře Thardûr, která je domovem Ingeitum. Tam najdeš Orika, rozloučíš se s Kullem, který tě bude doprovázet, a spolu s Orikem budeš pokračovat do Farthen Dûru.“

Eragon se zahleděl kamsi za Nasuadu a posléze se zeptal: „A co když nesouhlasím s postupem, který jsi zvolila? Co když si myslím, že jsou jiné, bezpečnější způsoby, jak uskutečnit to, co si přeješ?“

„A jaké, mohu-li se ptát?“ ozvala se Nasuada a její prsty se zastavily ve vzduchu.

„To bych si musel ještě promyslet, ale jsem si jistý, že existují.“

„Já už jsem to promyslela, Eragone, a velmi důkladně. Vyslat tě vyjednávat jako zástupce Vardenů je naše jediná naděje, jak ovlivnit volbu trpasličího krále. Vyrůstala jsem mezi trpaslíky, nezapomínej, a rozumím jim lépe než většina lidí.“

„Přesto si myslím, že je to chyba,“ zavrčel. „Pošli místo mě Jörmundura nebo jednoho ze svých velitelů. Já nepůjdu, ne pokud…“

„Nepůjdeš?“ odsekla Nasuada zvýšeným hlasem. „Služebník, který neuposlechne svého pána, není o nic lepší než voják, který na bojišti ignoruje příkazy svého kapitána, a může být stejně tak potrestán. Jako tvá paní ti tedy, Eragone, nařizuji běžet do Farthen Dûru, ať chceš, nebo ne, a dohlédnout na výběr nového vládce trpaslíků.“

Eragon nasupeně sevřel a zase pustil jílec falchionu.

Tišším, i když stále odměřeným tónem Nasuada pokračovala: „Tak jak se rozhodneš, Eragone? Uděláš, oč tě žádám, nebo mě sesadíš a povedeš Vardeny sám? Tohle jsou jediné dvě možnosti.“

Pohoršeně zvolal: „Ne, nejsou, mohu přece argumentovat. Mohu tě přesvědčit o něčem jiném.“

„Nemůžeš, protože mi nedokážeš nabídnout možnost, která má šanci na úspěch.“

Pohlédl jí do očí. „Mohl bych tvůj rozkaz odmítnout a nechat se potrestat podle tvého uvážení.“

Jeho návrh ji vylekal. Po chvíli řekla: „Vidět tě přivázaného na pranýři by Vardenům způsobilo nenapravitelnou újmu. A podkopalo by to mou autoritu, protože lidé by věděli, že se mi můžeš postavit, kdykoli se ti zachce. Jediným důsledkem by pro tebe totiž bylo pár šrámů, které by sis o chvíli později vyléčil, protože my tě nemůžeme popravit jako kteréhokoli jiného vojáka, který neuposlechl nadřízeného. Raději bych odstoupila ze své funkce a předala ti vedení Vardenů než dopustit něco takového. Jestli věříš, že se na to hodíš lépe než já, pak převezmi mou pozici, vezmi si mou židli a prohlas se velitelem téhle armády! Ale dokud mluvím za Vardeny já, mám právo činit určitá rozhodnutí. Pokud se ukážou být chybná, ponesu za ně osobní zodpovědnost.“

„Neuposlechneš žádnou radu?“ zeptal se Eragon ztrápeně. „Budeš určovat jednání Vardenů bez ohledu na to, co ti radí lidé kolem tebe?“

Nasuada zaklepala prostředníčkem o naleštěné dřevo židle. „Naslouchám radám. Každou bdělou hodinu svého života poslouchám nekonečný proud doporučení, ale někdy se mé závěry mým podřízeným nezamlouvají. Teď se musíš rozhodnout, zda dodržíš svou přísahu věrnosti a přijmeš mé rozhodnutí, přestože s ním možná nesouhlasíš, nebo zda se prosadíš stejným způsobem jako kdysi Galbatorix.“

„Chci jenom to, co je nejlepší pro Vardeny,“ ohradil se.

„To já také.“

„Nedáváš mi na výběr; nabízíš mi jen možnost, která se mi nelíbí.“

„Někdy je těžší poslouchat než vést.“

„Mohu si to chvilku promyslet?“

„Můžeš.“

Safiro? zeptal se.

Po stěnách stanu se roztancovaly flíčky fialového světla, když zkroutila krk a pohlédla Eragonovi do očí. Maličký?

Měl bych jít?

Myslím, že musíš.

Semknul rty do pevné linky. A co ty?

Ty víš, že nesnáším, když nejsme spolu, ale Nasuada své rozhodnutí dobře zdůvodnila. Pokud tím, ze zůstanu s Vardeny, mohu pomoci zabránit dalšímu útoku Murtagha s Trnem, pak bych možná zůstat měla.

Jeho a její pocity se v jejich vědomí mísily jako přílivové proudy ve společném jezírku hněvu, naděje, neochoty a něhy. Z něj proudil hněv a neochota, z ní vycházely ty ostatní, něžnější pocity, ale stejně intenzivní jako ty jeho. Zmírňovaly jeho vztek a dodávaly mu náhled, který by jinak neměl. Přesto tvrdohlavě odmítal Nasuadin plán. Kdybys mě odnesla do Farthen Dûru, nebyl bych pryč tak dlouho, takže Galbatorix by měl méně příležitostí zahájit nový útok.

Ale jeho špehové by mu řekli, že Vardenové jsou zranitelní, jakmile bychom odletěli.

Nechci se s tebou znovu rozloučit tak brzy po Helgrindu.

Naše vlastní touhy nesmí mít přednost před potřebami Vardenů, ale to nemění nic na tom, že se od tebe také nechci odloučit. Přesto si vzpomeň, co říkal Oromis: že zdatnost draka a Jezdce se neměří jenom tím, jak dobře pracují spolu, ale také tím, jak dobře fungují každý zvlášť. Oba jsme dost vyzrálí, abychom pracovali nezávisle na sobě, Eragone, i když se nám ta vyhlídka nemusí líbit. Už jsi to sám prokázal během své cesty z Helgrindu.

Vadilo by ti bojovat s Aryou na hřbetě, jak Nasuada zmínila?

Ona by mi vadila ze všech nejméně. Už jsme spolu bojovaly a byla to ona, kdo mě skoro dvacet let vozil přes Alagaësii, když jsem byla ještě ve vejci. To přece víš, maličký. Proč takové otázky? Žárlíš?

Co když ano?

V safírových očích jí zasvitla jiskřička pobavení. Zakmitala na něj jazykem. Pak je to od tebe velmi milé… Měla bych zůstat, nebo jít s tebou?

To je tvoje volba, ne moje.

Ale ovlivní nás oba.

Eragon kopl špičkou boty do země. Pak řekl: Jestli se musíme zapojit do toho šíleného plánu, měli bychom udělat všechno pro jeho úspěšnost. Zůstaň a pokud možno dohlédni, aby Nasuada neztratila hlavu z tohohle prokletého výmyslu.

Uchovej si veselou mysl, maličký. Utíkej rychle a brzy budeme zase spolu.

Eragon pohlédl na Nasuadu. „Dobrá,“ oznámil jí, „půjdu.“

Nasuadin postoj se poněkud uvolnil. „Děkuji ti. A ty, Safiro? Zůstaneš, nebo poletíš?“

Safira promítla své myšlenky tak, aby je slyšela Nasuada i Eragon, a odpověděla: Zůstanu, Temnolovkyně.

Nasuada sklonila hlavu. „Děkuji ti, Safiro. Jsem nanejvýš vděčná za tvou podporu.“

„Už jsi o tom mluvila s Blödhgarmem?“ zeptal se Eragon. „Souhlasil s tím?“

„Ne. Předpokládala jsem, že mu podrobnosti sdělíš sám.“

Eragon pochyboval, že elfy potěší představa, že pocestuje do Farthen Dûru ve společnosti jediného urgala. Řekl: „Mohl bych něco navrhnout?“

„Víš, že vítám tvé návrhy.“

Na okamžik se zarazil. „Měl bych tedy návrh a prosbu.“ Nasuada zvedla prst a posunkem naznačila, aby pokračoval. „Až si trpaslíci zvolí nového krále nebo královnu, Safira by za mnou měla přiletět do Farthen Dûru – jednak proto, aby uctila nového vládce trpaslíků, ale také aby splnila slib, který dala králi Hrothgarovi po bitvě o Tronjheim.“

Nasuada zbystřila jako divoká kočka na lovu. „Co to bylo za slib?“ zeptala se. „O tom jste mi neřekli.“

„Že Safira spraví hvězdný safír, Isidar Mithrim, jako náhradu za to, že ho Arya rozbila.“

Nasuada vytřeštila oči úžasem a pohlédla na Safiru. „Ty něco takového dokážeš?“

Dokážu, ale nevím, zda se mi povede vyvolat potřebné kouzlo, právě když budu stát před Isidar Mithrim. Někdy je to, jako bych měla šestý smysl, a cítím, jak mi v těle pulsuje energie, a když ji nasměruji svou vůlí, mohu přetvářet svět tak, jak chci. Ale jindy umím kouzlit asi tak, jako ryby umějí létat. Kdybych však dokázala opravit Isidar Mithrim, hodně by nám to pomohlo získat přátelství trpaslíků – a ne jen těch několika, kteří mají natolik široký rozhled, aby ocenili důležitost spolupráce s námi.

„Pomohlo by to víc, než si dokážeš představit,“ přitakala Nasuada. „Hvězdný safír v srdcích trpaslíků zastává výjimečné místo. Každý trpaslík miluje drahokamy, ale Isidar Mithrim milují a ctí nade všechny ostatní, kvůli jeho kráse a především kvůli jeho nesmírné velikosti. Obnov ho do jeho původní nádhery a obnovíš pýchu jejich rasy.“

Eragon dodal: „I kdyby se Safiře nepovedlo Isidar Mithrim spravit, měla by být přítomná při korunovaci nového vládce trpaslíků. Mohla bys na pár dní utajit její nepřítomnost, když mezi Vardeny rozhlásíš, že jsme odletěli na krátkou cestu do Aberonu, nebo něco takového. Než si Galbatorixovi špehové uvědomí, že jsi je oklamala, bude už příliš pozdě, aby Království stačilo před naším návratem připravit útok.“

Nasuada přikývla. „To je dobrý nápad. Dej mi vědět, jakmile trpaslíci stanoví datum korunovace.“

„Dám.“

„Tak už jsi přednesl svůj návrh a teď ven s tvojí žádostí. Copak to ode mě chceš?“

„Protože trváš na tom, že se musím vydat na tuto cestu, s tvým svolením bych rád po korunovaci letěl se Safirou z Tronjheimu do Ellesméry.“

„Z jakého důvodu?“

„Abych se poradil s těmi, kdo nás vyučovali během naší poslední návštěvy v Du Weldenvarden. Slíbili jsme jim, že jakmile to okolnosti dovolí, vrátíme se do Ellesméry dokončit výcvik.“

Vráska mezi Nasuadiným obočím se prohloubila. „Není čas na to, abyste trávili týdny nebo měsíce v Ellesméře a pokračovali ve svém vzdělávání.“

„Ne, ale možná máme čas na krátkou návštěvu.“

Nasuada opřela hlavu o záda vyřezávané židle a hleděla na Eragona zpod těžkých víček. „A kdo přesně jsou vaši učitelé? Všimla jsem si, že se vždycky vyhýbáš přímým otázkám, když na ně přijde řeč. Kdo vás dva v Ellesméře učil, Eragone?“

Eragon se dotkl Arenu a řekl: „Přísahali jsme Islanzadí, že bez jejího nebo Aryina svolení nebo bez svolení toho, kdo by nastoupil na trůn po Islanzadí, neodhalíme jejich totožnost.“

„U všech zlých duchů nad zemí i pod zemí, kolik přísah jste se Safirou rozdali?“ zvolala Nasuada. „Vy se snad zavazujete každému, koho potkáte.“

Eragon se cítil poněkud v rozpacích, pokrčil ramena a otevřel ústa, aby promluvil, ale Safira ho předběhla: My závazky nevyhledáváme, ale jak se jim můžeme vyhnout, když není možné svrhnout Galbatorixe a Království bez podpory všech ras v Alagaësii? Přísahy jsou cena, kterou platíme za to, abychom získali pomoc mocných.

„Hmm,“ řekla Nasuada. „Takže se na pravdu musím zeptat Aryi?“

„Ano, ale pochybuji, že ti to řekne. Elfové považují totožnost našich učitelů za jedno ze svých nejvzácnějších tajemství. Nepodělí se o ně, pokud to nebude naprosto nezbytné, aby se nedoneslo ke Galbatorixovi.“ Eragon hleděl na královsky modrý drahokam zasazený do prstenu, uvažoval, kolik mu jeho přísaha a čest dovoluje vyzradit, a posléze dodal: „Ale věz toto: nejsme tak sami, jak se předpokládá.“

Nasuada zbystřila. „Chápu. To je dobré vědět, Eragone… Jenom si přeji, aby ke mně elfové byli otevřenější.“ Nasuada na okamžik sešpulila rty a pak pokračovala. „Proč musíš cestovat celou tu dálku do Ellesméry? Neexistuje nějaký způsob, jak bys mohl s vašimi učiteli komunikovat?“

Eragon rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Kéž bychom jen mohli. Bohužel takové kouzlo, které by dokázalo překonat mocné ochrany obklopující Du Weldenvarden, je teprve nutné vymyslet.“

„Elfové si neponechali ani malý prostor, který by k tomu sami mohli využívat?“

„Kdyby ho měli, Arya by se spojila s Islanzadí, jakmile ji ve Farthen Dûru vzkřísili, a nemusela by jezdit do Du Weldenvarden.“

„Nejspíš máš pravdu. Ale jak ses tedy mohl radit s Islanzadí o Slounově osudu? Naznačil jsi, že když jsi s ní mluvil, elfská armáda byla ještě uvnitř Du Weldenvarden.“

„To byla,“ řekl, „ale jenom na okraji, za ochrannou bariérou kouzel.“

Ticho mezi nimi by se dalo krájet, když Nasuada zvažovala jeho žádost. Eragon slyšel, jak se mezi sebou před stanem hádají Temní jestřábové, zda je pro boj s velkým počtem pěších vojáků lepší halapartna nebo sudlice, a odněkud se ozývalo skřípání projíždějícího vozu taženého voly, řinčení jezdců v brnění, klusajících opačným směrem, a stovky dalších nezřetelných zvuků, které se nesly táborem.

Pak Nasuada promluvila: „Co přesně doufáš, že takovou návštěvou získáš?“

„Nevím!“ zamručel Eragon. Bouchl pěstí do jílce falchionu. „A v tom je jádro problému: nevíme toho dost. Nemusí přinést nic, ale na druhou stranu bychom se mohli naučit něco, co by nám mohlo pomoci porazit Murtagha a Galbatorixe jednou provždy. Včera jsme jen taktak vyhráli, Nasuado. Jen taktak! A bojím se, že až se příště postavíme Trnovi s Murtaghem, Murtagh bude silnější než kdy předtím. Běhá mi mráz po zádech, když pomyslím, že Galbatorixovy schopnosti dalece převyšují Murtaghovy, navzdory nesmírnému množství sil, které už mému bratrovi propůjčil. Elf, který mě učil, on…“ Eragon zaváhal a chvíli zvažoval, zda je moudré říct to, co měl v úmyslu, ale pak pokračoval: „Naznačil, že ví, jak je možné, že Galbatorixova síla každým rokem roste, ale v té době mi odmítl prozradit víc, protože jsme ještě dost nepokročili ve výcviku. Myslím, že poté, co jsme se střetli s Trnem a Murtaghem, nám tuhle věc prozradí. Navíc existují celá odvětví kouzlení, kterým jsme se dosud nevěnovali, a každé z nich by nám nejspíš mohlo nabídnout způsob, jak porazit Galbatorixe. Pokud budeme ochotni riskovat tenhle výlet, Nasuado, pak neriskujme jen proto, abychom udrželi naši současnou pozici; zkusme riskantním tahem naše postavení zlepšit a vyhrát tuhle hru štěstěny.“

Nasuada více než minutu seděla bez hnutí. „Nemohu o tom rozhodnout, dokud trpaslíci neuspořádají korunovaci. Vaše výprava do Du Weldenvarden tedy bude záviset na tom, co udělá Království a co nám špehové nahlásí o Murtaghovi s Trnem.“

Během dalších dvou hodin Nasuada poučovala Eragona o třinácti trpasličích klanech. Vyprávěla mu o jejich dějinách a politice; o výrobcích, na nichž každý klan zakládá většinu svého obchodu; o jménech, rodinách a osobnostech vůdců klanů; o důležitých tunelech vyhloubených a ovládaných každým klanem; a o tom, jak by podle ní bylo nejlepší přesvědčit trpaslíky, aby volili krále nebo královnu nakloněnou Vardenům.

„V ideálním případě by měl Orik převzít trůn,“ prohlásila. „Král Hrothgar byl většinou svých poddaných vysoce uznáván a Dûrgrimst Ingeitum zůstává jedním z nejbohatších a nejvlivnějších klanů, což všechno nahrává Orikovi. Orik je oddaný naší věci. Sloužil jako jeden z Vardenů, oba ho považujeme za přítele a je tvým nevlastním bratrem. Věřím, že má předpoklady stát se dobrým králem trpaslíků.“ Na okamžik se pousmála. „To má ovšem pramalý význam,“ poznamenala a pokračovala. „Orik je však podle měřítek trpaslíků mladý a jeho spojení s námi se může ukázat jako nepřekonatelná překážka pro ostatní vůdce klanů. Další překážkou je, že ostatní velké klany – Dûrgrimst Feldûnost a Dûrgrimst Knurlcarathn, abych jmenovala aspoň dva – touží po více než sto letech vlády Ingeitum vidět, jak koruna připadne jinému klanu. Všemi možnými způsoby podporuj Orika, pokud mu to pomůže na trůn, ale pokud začne být jasné, že je jeho snaha odsouzena k neúspěchu a že by tvá podpora mohla zajistit úspěch jinému vůdci klanu, který sympatizuje s Vardeny, pak se postav za něj, i kdyby to mělo Orika urazit. Nemůžeš dovolit, aby se přátelství míchalo do politiky, teď ne.“

Poté, co Nasuada skončila svou přednášku o trpasličích klanech, vymýšleli dalších několik minut způsob, jak by měl Eragon vyklouznout z tábora, aniž by si ho někdo všiml. Když konečně vypracovali plán, Eragon a Safira se vrátili do svého stanu a sdělili Blödhgarmovi, jaké rozhodnutí padlo.

Eragona překvapilo, že elf pokrytý tmavou srstí nic nenamítal, a tak se ze zvědavosti zeptal: „Ty s tím souhlasíš?“

„Mým úkolem není říkat, zda s něčím souhlasím, nebo ne,“ zavrněl tlumeným hlasem Blödhgarm. „Ale protože se zdá, že Nasuadina lest nevystaví žádného z vás nepřiměřenému nebezpečí, a navíc tak možná dostanete příležitost dál se učit v Ellesméře, já ani má družina nebudeme nic namítat.“ Sklonil hlavu. „Když mě teď omluvíte, Zářivá šupino, Argetlame.“ Elf obešel Safiru, vyšel ze stanu, a jak odhrnul vstupní dílec, vpustil dovnitř záblesk pronikavého světla.

Eragon se Safirou několik minut mlčky seděli a pak jí Eragon položil ruku na hlavu. Říkej si, co chceš, ale budeš mi chybět.

A ty mně, maličký.

Buď opatrná. Kdyby se ti něco stalo, tak bych…

A ty taky.

Povzdechl si. Jsme spolu jenom pár dní a už se zase musíme odloučit. To mohu Nasuadě těžko odpustit.

Neodsuzuj ji za to, že dělá, co musí.

Ne, ale mám z toho hořkou pachuť v ústech.

Tak utíkej rychle, ať za tebou můžu brzy přiletět do Farthen Dûru.

Nevadilo by mi být tak daleko od tebe, kdybych se aspoň mohl stále dotýkat tvé mysli. To je na tom nejhorší: ten hrozný pocit prázdnoty. Ani se neodvážíme mluvit spolu skrz zrcadlo v Nasuadině stanu, protože lidé by se divili, proč ji navštěvuješ beze mě.

Safira zamrkala, vystřelila jazykem ven a on ucítil podivnou změnu v jejích pocitech.

Co je? zeptal se.

Já… Znovu zamrkala. Souhlasím. Kéž bychom mohli zůstat v duševním spojení, když jsme tak daleko od sebe. Neměli bychom takové obavy a starosti a snáze bychom přelstili Království. Spokojeně zabručela, když si sedl vedle ní a začal ji škrábat na malých šupinkách za čelistí.