NOČNÍ ŠEPOT
Roran otevřel oči a zíral na prověšené plátno nad sebou.
Stanem prostupovalo tlumené šedé světlo, které zbavilo předměty barev a díky kterému všechny věci vypadaly jako svůj vlastní stín. Zachvěl se. Přikrývky mu sklouzly k pasu, takže mu v chladném nočním vzduchu byla zima. Když si je přitahoval zpátky, všiml si, že Katrina vedle něj neleží.
Uviděl ji sedět u vchodu do stanu, zahleděnou k nebi. Přes noční košili měla přehozený plášť. Vlasy jí splývaly do půlky zad jako tmavé spletité ostružiní.
Roranovi bylo až k zalknutí, když si ji prohlížel.
Vzal si s sebou přikrývky a posadil se vedle ní. Chytil ji kolem ramen a ona se o něj opřela. Její hlava a krk ho hřály na kůži. Políbil ji na čelo. Dlouho s ní pozoroval třpytivé hvězdy a poslouchal její pravidelný dech, který byl kromě jeho vlastního dechu jediným zvukem ve spícím světě.
Pak zašeptala. „Souhvězdí tu mají jiný tvar. Všiml sis?“
„Ano.“ Posunul paži dolů, ovinul ji kolem křivky jejího pasu a ucítil lehounkou oblinu na jejím rostoucím bříšku. „Co tě probudilo?“
Zachvěla se. „Přemýšlela jsem.“
„Aha.“
V jejích očích se zalesklo světlo hvězd, když se mu otočila v náručí a pohlédla na něj. „Přemýšlela jsem o tobě a o nás… a naší společné budoucnosti.“
„To jsou vážné myšlenky na takovou pozdní hodinu.“
„Teď, když už jsme svoji, jak se chceš postarat o mě a o naše dítě?“
„To ti dělá starosti?“ Usmál se. „Nebudete mít hlad. Máme dost zlata, abychom měli co do úst. Navíc Vardenové vždycky dohlédnou na to, aby měl Eragonův bratranec jídlo a přístřeší. I kdyby se se mnou něco stalo, i nadále zaopatří tebe a dítě.“
„Ano, ale co hodláš dělat?“
Zmateně na ni pohlédl a snažil se z jejího výrazu pochopit, co ji zneklidňuje. „Pomohu Eragonovi skončit tuhle válku, abychom se mohli vrátit do údolí Palancar a usadit se beze strachu, že nás vojáci odvlečou do Urû’baenu. Co jiného bych dělal?“
„Takže budeš bojovat spolu s Vardeny?“
„Víš, že budu.“
„Jako bys bojoval dnes, kdyby ti to Nasuada dovolila?“
„Ano.“
„Ale co naše dítě? Armáda na pochodu není vhodné místo pro výchovu dítěte.“
„Nemůžeme utéct a skrývat se před Královstvím, Katrino. Pokud Vardenové nevyhrají, Galbatorix nás najde a zabije, nebo najde a zabije naše dítě, nebo později děti našich dětí. A myslím, že Vardenové nevyhrají, pokud všichni neuděláme maximum pro to, abychom jim pomohli.“
Položila mu prst na rty. „Jsi moje jediná láska. Žádný jiný muž nikdy nezíská mé srdce. Udělám, co budu moci, abych ti ulehčila situaci. Budu ti vařit, látat šaty a čistit brnění… Ale jakmile porodím, opustím tohle vojsko.“
„Opustíš!“ Roran strnul. „To je nesmysl! Kam bys šla?“
„Možná do Dauthu. Pamatuješ, paní Alarika nám nabídla azyl a někteří z našich lidí tam stále jsou. Nebyla bych sama.“
„Jestli si myslíš, že dovolím, aby ses sama s naším novorozeným dítětem plahočila po Alagaësii, pak…“
„Nemusíš křičet.“
„Já ne…“
„Ano, křičíš.“ Sevřela jeho dlaň do svých, přitiskla si ji k srdci a řekla: „Tady to není bezpečné. Kdyby šlo jenom o nás dva, přistoupila bych na to nebezpečí, ale nemohu ohrozit naše dítě. Miluji tě, Rorane, tolik tě miluji, ale naše dítě musí být na prvním místě. Jinak si nezasloužíme říkat si rodiče.“ V očích se jí zaleskly slzy a on sám měl také na krajíčku. „Byls to přece ty, kdo mě přesvědčil odejít z Carvahallu a skrývat se v Dračích horách, když vojáci zaútočili. Tohle je úplně stejné.“
Hvězdy se rozpíjely Roranovi před očima, jak mu slzy zastřely vidění. „Raději bych přišel o ruku než se od tebe znovu odloučit.“
Katrina se rozplakala a tiché vzlyky otřásaly jejím tělem. „Já tě také nechci opustit.“
Objal ji ještě pevněji a kolébal se s ní sem a tam. Když její pláč ustal, zašeptal jí do ucha: „Raději bych přišel o ruku než se od tebe znovu odloučit, ale raději bych zemřel, než bych dovolil, aby ti někdo ublížil… nebo našemu dítěti. Pokud chceš odejít, měla bys odejít teď, dokud se ti ještě bude dobře cestovat.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Chci Gertrudu za porodní bábu. Ona je jediná, komu věřím. Navíc kdyby nastaly nějaké komplikace, raději bych byla tady, kde se kouzelníci dobře vyznají v léčení.“
„Všechno půjde hladce,“ uklidňoval ji. „Jakmile se naše dítě narodí, pojedeš do Aberonu, ne do Dauthu, na Aberon snad nezaútočí. A pokud začne být v Aberonu příliš nebezpečno, půjdeš do Beorských hor a budeš žít s trpaslíky. A pokud Galbatorix zaútočí na trpaslíky, pak půjdeš k elfům do Du Weldenvarden.“
„A pokud Galbatorix vpadne do Du Weldenvarden, odletím na měsíc a budu naše dítě vychovávat mezi duchy, kteří bydlí v nebesích.“
„A oni se ti budou klanět a udělají z tebe svou královnu, jak si zasloužíš.“
Přivinula se k němu ještě těsněji.
Spolu seděli a sledovali, jak hvězdy jedna za druhou mizí z nebe v záři, která se blížila od východu. Když už zbývala jenom jitřenka, Roran řekl: „Víš, co to znamená, ne?“
„Co?“
„Stačí, když zajistím, abychom – než přijde tvůj čas – zabili všechny Galbatorixovy vojáky do jednoho, obsadili všechna města v Království, porazili Murtagha a Trna a setnuli hlavu Galbatorixovi a jeho zrádnému drakovi. Tak nebude potřeba, abys odcházela.“
Chvíli mlčela a pak řekla: „Kdybys to dokázal, byla bych velmi šťastná.“
Už se chtěli vrátit do postele, když vtom z blednoucího nebe vyplula maličká loď, spletená ze suchých stébel trávy. Chvíli se vznášela před jejich stanem, pohupovala se na neviditelných vzdušných proudech a skoro to vypadalo, jako by si je svou přídí ve tvaru draka prohlížela.
Roran ztuhl, stejně tak Katrina.
Loďka vyrazila přes cestičku před jejich stanem, jako by byla živá, vznesla se do výšky, poletovala kolem a proháněla nezvedenou můru. Když můra uletěla, loď neslyšně sklouzla zpět ke stanu a zastavila těsně před Katrininou tváří.
Než se Roran stačil rozhodnout, jestli by neměl loďku chytit, otočila se, vyrazila směrem k jitřence a opět zmizela v nekonečném oceánu nebe. A ti dva za ní jen užasle hleděli.