Arya svit-koná
Eragon a jeho společníci pokračovali po Az Ragni až do místa, kde se vlévala do řeky Edda, která se pak odkláněla na východ neznámo kam. Před soutokem řek navštívili obchodní základnu trpaslíků Hedarth, kde vyměnili vory za osly. Trpaslíci vzhledem ke svému vzrůstu nikdy nepoužívali koně.
Arya odmítla zvíře, které jí nabídli, a řekla: „Nevrátím se do země svých předků na zádech osla.“
Thorv se zamračil. „Jak s námi udržíš tempo?“
„Poběžím.“ Skutečně utíkala a předehnala Sněžného bleska i osly, takže na ně pokaždé vsedě čekala u dalšího kopce nebo houští. Když zastavili na noc, nedala navzdory námaze najevo žádnou známku únavy, ale ani chuť prohodit víc než pár slov. S každým krokem jako by byla čím dál napjatější.
Z Hedarthu putovali na sever podél řeky Eddy k místu, kde se vlévala do jezera Eldor.
Za tři dny uviděli Du Weldenvarden. Les nejdřív vypadal jako zamlžený hřeben na obzoru, pak se však rychle rozrostl ve smaragdově zelené moře starých dubů, buků a javorů. Ze Safiřina hřbetu Eragon viděl, že pásmo lesů sahá až k obzoru jak na sever, tak na západ, a věděl, že se rozprostírají daleko za horizontem a táhnou se po celé délce Alagaësie.
Stíny pod klenutými větvemi stromů mu připadaly tajemné a lákavé, ale stejně tak i nebezpečné, protože tam žijí elfové. Skrytá někde ve strakatém srdci Du Weldenvarden leží Ellesméra, kde dokončí svůj výcvik, Osilon a další elfská města, která od dob pádu Jezdců navštívilo jen málo cizinců. Eragon cítil, že tyto lesy jsou pro smrtelníky nebezpečným místem, protože jsou určitě plné podivných kouzel a zvláštních stvoření.
Jako by to byl jiný svět, poznamenal. Dvojice motýlů se spirálovitě točila kolem sebe, když stoupali z temného nitra lesa.
Doufám, řekla Zafira, že tam mezi stromy pro mě bude dost místa na cestách, které elfové užívají Nemůžu celou dobu letět.
Určitě v dobách Jezdců existovaly způsoby, jak se přizpůsobit drakům.
Hmm.
Té noci, právě když si Eragon začal hledat přikrývky, se po jeho boku objevila Arya jako duch, který se zhmotnil ze vzduchu. Překvapeně vyskočil; nikdy nechápal, jak se může pohybovat tak potichu. Než se stačil zeptat, co chce, její mysl se dotkla té jeho a řekla: Pojď co nejtišeji za mnou.
Ten dotek ho zaskočil stejně jako její přání. Sdíleli myšlenky během útěku do Farthen Důru — byl to jediný způsob, jak mohl Eragon s Aryou komunikovat v hlubokém bezvědomí, které si sama navodila —, ale od jejího uzdravení se nikdy znovu nepokusil dotknout se její mysli. Byl to nesmírně osobní zážitek. Kdykoli vstoupil do vědomí druhého člověka, měl pocit, jako by se část jeho obnažené mysli otírala o podobnou mysl toho druhého. Připadalo mu to drzé a neslušné, vstoupit do něčího soukromí bez pozvání, a také by tím zradil Aryinu důvěru, jakkoli byla mizivá. Eragon se rovněž bál, že takové spojení by odhalilo jeho nové a zmatené city, a vůbec netoužil, aby se mu za ně vysmála.
Následoval ji, když vyklouzla z kruhu stanů, opatrně se vyhnuli Tríhgovi, který držel první hlídku, a odešli z doslechu trpaslíků. Zafira ho uvnitř jeho mysli celou cestu ostražitě sledovala, připravená vyrazit a stanout mu po boku, bude—li to třeba.
Arya se usadila na kmeni porostlém lišejníky a objala si kolena pažemi, aniž by na něj pohlédla. Jsou určité věci, které musíš vědět dřív, než dorazíme do Cerisu a Ellesméry, abys vinou nevědomosti nezostudil mě nebo sebe.“
„Jako například?“ Zvědavě se skrčil naproti ní.
Arya zaváhala. „Za ty roky, co jsem vyslancem Islanzadí, jsem vypozorovala, že lidé a trpaslíci jsou si docela podobní. Sdílíte řadu stejných přesvědčení a vášní. Nejeden člověk žil bez potíží mezi trpaslíky, protože chápal jejich kulturu, stejně jako oni rozumějí vaší. Milujete, toužíte, nenávidíte, bojujete a tvoříte v podstatě stejným způsobem. Tvé přátelství s Orikem a přijetí do Dûrgrimst Ingeitum jsou toho příkladem.“ Eragon přikývl, ačkoli jemu se rozdíly mezi nimi zdály mnohem větší. „Elfové však nejsou jako ostatní rasy.“
„Mluvíš, jako bys nebyla jednou z nich,“ řekl a zopakoval tak její vlastní slova z Farthen Důru.
„Já jsem žila s Vardeny dostatečně dlouho, abych si zvykla na jejich tradice,“ odvětila Arya odměřeně.
„Ach… Takže tím chceš říct, že elfové nemají stejné city jako trpaslíci a lidé? Tomu můžu těžko uvěřit. Všechny živé bytosti mají tytéž základní potřeby a touhy.“
„Tak jsem to nemyslela!“ Eragon se zalekl, pak se zamračil a prohlížel si ji. Nebylo u ní obvyklé, aby byla tak příkrá. Arya zavřela oči, přitiskla si prsty na spánky a dlouze se nadechla. „Protože elfové mají tak dlouhý život, považují zdvořilost za nejvyšší společenskou ctnost. Nemůžeš si dovolit někoho pohoršit, když zloba může trvat desítky nebo stovky let. Vybrané chování je jediný způsob, jak zabránit, aby se takové nepřátelství nehromadilo. Ne vždy se to vydaří, ale přísně dodržujeme své zvyklosti, protože nás ochraňují před krajnostmi. Nadto se nám nerodí mnoho dětí, proto je životně důležité, abychom se vyhnuli neshodám mezi sebou. Kdybychom měli stejnou zločinnost jako vy nebo trpaslíci, brzy bychom vymřeli.“
„Existuje náležitý způsob, jak pozdravit strážné v Cerisu, jisté vzorce chování a forma, které musíš dodržovat, až budeš představen královně Islanzadí, a stovka různých způsobů, jak zdravit ty kolem sebe, Pokud není lepší rovnou zůstat zticha.“
„Se všemi těmi zvyky,“ odvážil se říci Eragon, „to budí dojem, že musí být jednodušší někoho urazit.“
Po rtech jí přelétl úsměv. „Možná. Víš stejně dobře jako já, že tě budou hodnotit podle nejpřísnějších měřítek. Pokud uděláš chybu, elfové si budou myslet, že jsi to udělal naschvál. A bude ještě horší, pokud zjistí, že jsi to udělal z nevědomosti. Daleko lepší bývá, když si o tobě myslí, že jsi neomalený a schopný než neomalený a neschopný. Naše politika se mění v cyklech, které jsou sotva patrné a velice dlouhé. Co vidíš nebo slyšíš od jednoho elfa jeden den, může být jen drobným tahem ve strategii, jejíž kořeny sahají tisíce let nazpět, a možná nebude mít žádný vliv na to, jak se ten elf zachová zítra. Je to hra, kterou všichni hrajeme, ale jen málo z nás ji řídí; hra, do níž zanedlouho vstoupíš.“
„Ted“ možná chápeš, proč říkám, že elfové nejsou jako ostatní rasy. Trpaslíci jsou také dlouhověcí, přesto mají více potomků než my a nesdílejí naše sebeovládání nebo naši zálibu v intrikách. A lidé…“ Nechala svůj hlas utichnout do taktního mlčení.
„Lidé,“ řekl Eragon, „dělají, co mohou, s tím, čím byli obdařeni.“
„I tak se to dá říct.“
„Proč tohle všechno neřekneš také Orikovi? Zůstane v Ellesméře se mnou.“
Do jejího hlasu se vkradla hořkost. „Už je trochu obeznámen s našimi pravidly chování. Přesto jako Jezdec uděláš dobře, když se budeš jevit jako lépe vzdělaný než on.“
Přijal její výtku bez námitek. „Co se musím naučit?“
A tak Eragona a jeho prostřednictvím i Safíru začala Arya učit elfským zdvořilostním způsobům. Nejdřív vysvětlila, že když jeden elf potká druhého, zastaví se a položí si první dva prsty na rty, aby tak ukázali, že „během našeho rozhovoru nezkreslíme pravdu“. Pak následuje věta Atra estemí ono thelduin, na niž jeden odpoví Atra du evarínya ono varda.
„A,“ doplnila dále Arya, „pokud máš být zvláště oficiální, následuje třetí odpověď: Un atra morranr lífa unin hjarta onr, což znamená A nechť je mír v tvém srdci. Tyto výroky byly přejaty z požehnání, které nám dával drak při završení smlouvy mezi elfy a draky. Je to:
Atra esterní ono thelduin,
Mor'ranr lífa unin hjarta onr,
Un du evarínya ono vardy.
Nebo také:
Nechť nad tebou vládne štěstí,
nechť je mír v tvém srdci
a hvězdy nad tebou bdí.“
„Jak víte, kdo má promluvit jako první?“
,Když zdravíš někoho s vyšším postavením nebo chceš vzdát čest méně důležitému, pak mluvíš první. Když zdravíš někoho s nižším postavením, než je tvoje, mluvíš jako poslední. Ale pokud si nejsi jistý svou pozicí, dej protějšku příležitost promluvit, a pokud mlčí, promluv první. Takové je pravidlo.“
Vztahuje se to i na mě? zeptala se Zafira.
Arya vytrhla ze země suchý lístek a rozdrtila ho mezi prsty. Tábor za ní potemněl, protože trpaslíci zahrnuli oheň a zmírnili plameny vrstvou hlíny, aby uhlíky vydržely do rána. „Když jsi drak, není v naší kultuře nikdo výše postavený než ty. Dokonce ani královna by si nad tebou nenárokovala autoritu. Můžeš dělat a říkat, co se ti zachce. Nevyžadujeme, aby byli draci vázáni našimi zákony.“
Pak Eragonovi ukázala, jak zkroutit pravou ruku a položit si ji přes hrudní kost ve zvláštním posunku. „Tohle,“ řekla, „použiješ, když potkáš Islanzadí. Tím dáváš najevo, že jí nabízíš svou věrnost a poslušnost.“
„Je to závazné, jako má přísaha věrnosti Nasuadě?“
„Ne, pouze zdvořilost, a navíc jen malá.“
Eragon se usilovně snažil zapamatovat si nejrůznější způsoby oslovování, kterým je Arya učila. Pozdravy se lišily podle mužů a žen, dospělých a dětí, chlapců a dívek, stejně jako podle postavení a významnosti. Byl to děsivý seznam, ale takový, o němž Eragon věděl, že se ho musí bezchybně naučit zpaměti.
Když vstřebal všechno, co mohl, Arya se postavila a oprášila si ruce. „Pokud to nepozapomeneš, povedeš si dostatečně dobře.“ Otočila se k odchodu.
„Počkej,“ řekl Eragon. Natáhl za ní ruku, aby ji zastavil, pak ale ucukl, než si stačila všimnout jeho troufalosti. Ohlédla se přes rameno s tázavým pohledem a jemu se sevřel žaludek, jak se pokoušel najít vhodný způsob, aby dobře formuloval své myšlenky. Ač se snažil sebevíc, zmohl se pouze na: „Jsi v pořádku, Aryo…? Vypadáš rozrušená a nesvá od té doby, co jsme opustili Hedarth.“
Aryina tvář ztvrdla do bezvýrazné masky a on sebou v duchu trhl, neboť mu došlo, že zvolil nesprávný způsob. Přesto nedokázal pochopit, proč se jí ta otázka tak dotkla.
„Až budeme v Du Weldenvarden,“ oznámila mu úsečně, „předpokládám, že se mnou nebudeš mluvit takovým důvěrným způsobem, leda by sis přál někoho pohoršit.“ A odkráčela.
Utíkej za ní! zvolala Zafira.
Cože?
Nemůžeme si dovolit, aby se na tebe zlobila. Jdi se omluvit.
Vzedmula se v něm hrdost. Ne! To byla její chyba, ne moje.
Jdi se omluvit, Eragone, nebo ti naplním stan mršinami! To nebyla planá hrozba.
Jak to mám udělat?
Zafira vteřinu zapřemýšlela, pak mu řekla, co má udělat. Bez reptání vyskočil na nohy, doběhl Aryu a skočil před ni, čímž ji přinutil zastavit. Pohlédla na něj s povýšeným výrazem.
Dotkl se prsty svých rtů a řekl: „Arya svit—kona.“ Použil tak zdvořilostní výraz pro velmi moudrou ženu, který se právě naučil. „Nechal jsem se unést, a proto žádám tvé odpuštění. Zafira a já jsme jen měli obavy o tvé blaho. Po tom všem, co jsi pro nás udělala, by pro nás bylo to nejmenší nabídnout ti na oplátku naši pomoc, kdybys ji potřebovala.“
Nakonec se Arya nechala obměkčit a řekla: „Vážím si vašeho zájmu. A také jsem se nechala unést.“ Sklopila pohled. V šeru byly obrysy jejích údů a trupu bolestně napjaté. „Ptáš se, co mě trápí, Eragone? Opravdu to chceš vědět? Pak ti to tedy řeknu.“ Její hlas byl měkký jako chmýří poletující ve větru. „Bojím se.“
Eragon byl tak ohromený, že se nezmohl na odpověď. A ona vykročila pryč a zanechala ho samotného uprostřed noci.