Čarodějčin nápoj
Na Hořící pláně padla noc. Pokrývka z temného kouře zakryla měsíc a hvězdy a země se ponořila do hluboké tmy, narušované jen chmurnou září ojedinělých rašelinových ohňů a tisíců pochodní, jež armády zapálily. Eragonovi, který tábořil poblíž první linie Vardenů, vojsko Království připadalo jako husté seskupení nezřetelných oranžových světel, rozsáhlé jako kterékoli město.Když Eragon připnul Zafire na ocas poslední kus brnění, zavřel oči, aby lépe udržel spojení s kouzelníky z Du Vrangr Gata. Musel se naučit okamžitě je najít; jeho život bude záviset na rychlém a včasném dorozumívání se s nimi. Na oplátku se kouzelníci museli naučit rozpoznat dotek jeho mysli, aby se mu nebránili, když bude potřebovat jejich pomoc.
Eragon se usmál a řekl: „Ahoj, Oriku.“ Otevřel oči a uviděl Orika šplhat na nízký ohyb skály, kde on a Zafira seděli. Trpaslík měl na sobě brnění a držel v levé ruce luk z urgalského rohu. Dřepnul si vedle Eragona, otřel si čelo a zakroutil hlavou. „Jak jsi poznal, že jsem to já? Chránil jsem se.“
Každé vědomí je jiné, vysvětlila Zafira. Tak jako žádné dva hlasy nezní úplně stejně.
„Aha.“
Eragon se zeptal: „Co tě sem přivádí?“
Orik pokrčil rameny. „Napadlo mě, že bys v téhle pochmurné noci ocenil krapet společnosti. Zvláště když Arya nemá čas a tuhle bitvu nebojuješ s Murtaghem.“
Kéž by tady byl, pomyslel si Eragon. Murtagh byl jediný člověk, který se mu vyrovnal v šermířském umění, aspoň před Agaetí Blödhren. Bojovat s ním bylo jednou z mála Eragonových radostí během jejich společných časů. Rád bych si s tebou znovu zabojoval, starý příteli.
Vzpomněl si, jak Murtagha zabili — jak ho urgalové odtáhli do podzemí ve Farthen Důru. To jej přinutilo přiznat si jednu věc: ať jsi sebelepší bojovník, ve většině případů je čistě věcí náhody, kdo zůstane naživu a kdo zemře ve válce.
Orik musel jeho náladu vycítit, protože poplácal Eragona po rameni a řekl: „To bude dobré. Jen si představ, jak se ti vojáci tam venku cítí, když vědí, že zanedlouho se budou muset postavit tobě!“
Eragon se znovu vděčně usmál. „Jsem rád, že jsi přišel.“
Špička Orikova nosu zčervenala a on sklopil pohled, zatímco si rukama pohrával s lukem. „No, víš,“ zabručel, „Hrothgarovi by se moc nelíbilo, kdybych dopustil, aby se ti něco stalo. Navíc jsme teď nevlastní bratři, ne?“
Prostřednictvím Eragona se Zafira zeptala: Co ostatní trpaslíci? Nejsou pod tvým velením?
Orikovi v oku zazářila jiskřička. „No ano, to jsou. A zanedlouho se k nám přidají. Vzhledem k tomu, že Eragon je členem Dûrgrimst Ingeitum, je jenom správné, když budeme bojovat proti Království spolu. Vy dva aspoň nebudete tak zranitelní; můžete se soustředit na hledání Galbatorixových kouzelníků, místo abyste se bránili neustálým útokům.“
„Dobrý nápad. Děkuji.“ Orik souhlasně zabručel. Pak se Eragon zeptal: „Co si myslíš o Nasuadě a urgalech?“
„Rozhodla se správně.“
„Tys ní souhlasíš?!“
„Ano. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, ale souhlasím s ní.“
Pak se mezi nimi rozhostilo ticho. Eragon seděl opřený o Safíru, hleděl směrem k šikům Království a snažil se ubránit narůstající úzkosti. Minuty se vlekly. Nekonečné čekání před bitvou pro něj bylo stejně náročné jako skutečný boj. Prozatím tedy naolejoval Safiřino sedlo, očistil rez z drátěné košile a potom si opakoval zvláštnosti jednotlivých členů Du Vrangr Gata, aby je v bitvě spolehlivě poznal, — zkrátka hledal si cokoli, čím by si mohl ukrátit čas.
Víc než o hodinu později se zarazil, když ucítil, jak se přes území nikoho blíží dvě bytosti. Angela? Solembum? Zmatený a vyplašený vzbudil Orika, který si zdříml, a řekl mu, co zjistil.
Trpaslík se zamračil a vytáhl z opasku válečnou sekeru. „Setkal jsem se s tou bylinkářkou jen párkrát, ale nepřipadala mi jako někdo, kdo by nás měl zradit. Po desetiletí je mezi Vardeny vítána.“
„Přesto bychom měli zjistit, co tam dělala,“ řekl Eragon.
Společně si opatrně hledali cestu táborem, aby zachytili dvojici, která se blížila k opevnění. Angela brzy doběhla na světlo se Solembumem v patách. Byla zachumlaná v tmavém, dlouhém plášti, který jí umožňoval splynout s krajinou. Projevovala překvapivou čilost, sílu a pružnost, když šplhala přes řady náspů, které trpaslíci postavili, přehoupla se od tyče k tyči, skákala přes výkopy a nakonec utíkala horempádem dolů ze strmého srázu posledního náspu a zastavila se, celá zadýchaná, až přímo před Zafirou.
Angela si shodila kapuci pláště a vrhla na ně rozzářený úsměv. „Uvítací výbor! To je od vás pozorné.“ Když mluvila, kočkodlak se zachvěl po celém těle, srst se mu zavlnila. Pak se jeho obrys rozmazal, jako byste na něj hleděli přes kalnou vodu, a když se znovu vyjasnil, objevila se postava nahého chlapce se střapatými vlasy. Angela strčila ruku do koženého vaku u opasku a podala Solembumovi dětskou tuniku a krátké kalhoty, spolu s malou černou dýkou, se kterou bojoval.
„Co jste dělali tam venku?“ zeptal se Orik a podezíravě se na ně zahleděl.
„Ach, to a ono.“
„Myslím, že bys nám to raději měla říct,“ řekl Eragon.
Její tvář ztvrdla. „Skutečně? Copak nedůvěřuješ Solembumovi a mně?“ Kočkodlak vycenil špičaté zuby.
„Ne tak úplně,“ připustil Eragon, ale s mírným úsměvem.
„To je dobře,“ řekla Angela. Poplácala ho po tváři. „Budeš žít déle. Jestli to tedy musíš vědět, dělala jsem to nejlepší, abych pomohla porazit Království, ale mé metody nevyžadují, aby člověk hulákal a honil se s mečem.“
„A jaké přesně jsou ty tvé metody?“ zavrčel Orik.
Angela se zastavila, aby stočila plášť do pevného rance, který pak schovala do vaku. „Raději bych to neříkala; chci, aby to bylo překvapení. Nebudete muset čekat dlouho, než to zjistíte. Začne to za pár hodin.“
Orik se zatahal za vousy. „Co začne? Pokud nám nedáš přímou odpověď, budeme tě muset odvést k Nasuadě. U ní možná přijdeš k rozumu.“
„Není třeba mě táhnout k Nasuadě,“ řekla Angela. „Dala mi povolení překročit hranice.“
„To říkáš ty,“ zapochyboval Orik ještě bojovněji než předtím.
„A říkám to i já,“ prohlásila Nasuada, která se k nim přiblížila zezadu, jak si Eragon uvědomil. Také cítil, že ji doprovázejí čtyři Kullové, z nichž jeden byl Garzhvog. Zamračeně se k nim obrátil a nijak se nepokusil skrýt nelibost, kterou v něm přítomnost urgalů vyvolala.
„Má paní,“ zamumlal Eragon.
Orik nebyl tak klidný; s peprnou nadávkou uskočil dozadu a sevřel válečnou sekeru. Rychle si však uvědomil, že nehrozí žádný útok, a úsečně Nasuadu pozdravil. Ale jeho ruka se nepouštěla rukojeti zbraně, ani nespouštěl oči z mohutných urgalů. Angela, jak se zdálo, neměla žádné takové zábrany. Vzdala patřičný hold Nasuadě, pak oslovila urgaly jejich vlastním drsným jazykem, na což odpověděli se zjevným potěšením.
Nasuada si odtáhla Eragona stranou, aby měli trochu soukromí, a řekla mu: „Potřebuji, abys na okamžik odložil své pocity stranou a posoudil to, co ti chci říct, jen logikou a rozumem. Dokážeš to?“
Se ztuhlou tváří přikývl. „Tedy: Dělám všechno možné, abych zajistila, že zítra neprohrajeme. Přesto nezáleží na tom, jak dobře budeme bojovat, nebo jak dobře povedu Vardeny, nebo jestli dokonce rozprášíme Království, pokud tebe,“ píchla ho prstem do hrudi, „zabijou. Rozumíš?“ Znovu přikývl. „Není nic, co bych mohla udělat, abych tě Ochránila, pokud se ukáže Galbatorix; jestli se tak stane, budeš mu muset čelit sám. Du Vrangr Gata pro něj nepředstavují větší hrozbu než pro tebe a já je nenechám vyhubit bez důvodu.“
„Vždycky jsem věděl,“ řekl Eragon, „že budu muset čelit Galbatorixovi sám, se Zafirou.“
Nasuadě přelétl přes rty smutný úsměv. V mihotavém světle pochodní vypadala velmi unaveně. „No, není důvod vymýšlet si problémy tam, kde žádné neexistují. Je možné, že tu Gaibatorix ani není.“ Přesto se zdálo, že sama svým slovům nevěří. „V každém případě tě mohu aspoň zachránit před smrtí mečem do břicha. Slyšela jsem, co mají v plánu trpaslíci, a napadlo mě, že bych ten záměr mohla ještě vylepšit. Požádala jsem Garzhvoga a tři z jeho beranů, aby tě střežili. A pokud budou souhlasit — což udělali —, že prověříš, jestli nemají zrádné úmysly.“
Eragon ztuhl. „Nemůžeš čekat, že budu bojovat s těmi nestvůrami po boku. Kromě toho už jsem přijal nabídku trpaslíků, že budou Safiru a mě bránit. Asi by nepochopili, kdybych je odmítl kvůli urgalům.“
„Pak tě mohou střežit ti i ti,“ odsekla Nasuada. Dlouho si zkoumavě prohlížela jeho tvář a hledala — ani nevěděl co. „Och, Eragone. Doufala jsem, že dokážeš odhlédnout od své nenávisti vůči urgalům. Co jiného bys dělal na mém místě?“ Povzdechla si, když nic neříkal. „Pokud někdo má důvod chovat zášť vůči urgalům, pak jsem to já. Zabili mi otce. Přesto nemohu dovolit, aby to ovlivňovalo mé rozhodování o tom, co je nejlepší pro Vardeny… Aspoň se zeptej Safíry na její názor, než se vyjádříš. Můžu ti sice nařídit, abys ochranu urgalů přijal, ale byla bych raději, kdyby ses pro ni rozhodl sám.“
Chováš se pošetile, poznamenala Zafira bez pobízení.
Pošetile, že nechci mít za zády Kully?
Ne. Pošetile proto, že v naší současné situaci odmítáš pomoc ať už přichází odkudkoli. Mysli přece! Víš, co by Oromis udělal, a víš, co by ti na to řekl. Nedůvěřuješ jeho úsudku?
Nemusí mít ve všem pravdu, odsekl Eragon.
To není žádný argument… Zvaž to sám, Eragone, a řekni mi, jestli mám pravdu. Ty přece znáš správnou cestu. A já bych byla zklamaná, kdybys ji nedokázal přijmout.
Tím, že ho Zafira a Nasuada přemlouvaly, se Eragonovi o to víc chtělo nesouhlasit. Přesto věděl, že nemá na výběr. „Dobrá, ať mě střeží, ale jen pokud v jejich mysli neobjevím nic podezřelého. A slíbíš mi, že po téhle bitvě už mě znovu nebudeš nutit spolupracovat s urgalem?“
Nasuada zavrtěla hlavou. „To nemůžu, kdyby to mělo uškodit Vardenům.“ Odmlčela se a řekla: „A Eragone?“
„Ano, má paní?“
„V případě své smrti jsem tě zvolila svým nástupcem. Kdyby se to mělo stát, radím ti, abys spoléhal na Jörmundurovy rady — má víc zkušeností než ostatní členové Rady starších — a očekávám, že pro tebe bude blaho těch pod tebou na prvním místě. Je to jasné, Eragone?“
Její prohlášení ho zaskočilo. Vardenové pro ni znamenali vše. Nabídnout mu nástupnictví bylo největší gesto důvěry, jaké vůbec mohla udělat. Její sebejistota ho zahanbila a dotkla se ho; sklonil hlavu. „V takovém případě se budu snažit být tak dobrý vůdce jako ty a Ažihad. Je to pro mě velká čest, Nasuado.“
„Ano, to vím.“ Odvrátila se od něj a znovu se připojila k ostatním.
Eragona Nasuadina důvěra odzbrojila a zjistil, že to zmírnilo i jeho hněv. Pomalu se vrátil k Zafire. Prohlížel si Garzhvoga a další urgaly a snažil se odhadnout jejich rozpoložení, ale jejich rysy byly tak odlišné od těch, na které byl zvyklý, že nedokázal poznat víc než ty nejzákladnější pocity. Ani v sobě nenašel schopnost vcítit se do nich. Pro něj to byly kruté nestvůry, které by ho dříve či později zabily a které byly neschopné lásky, laskavosti nebo dokonce opravdové inteligence. Zkrátka, byly to nižší bytosti.
Hluboko v jeho mysli Zafira zašeptala: Jsem si jistá, že Galbatorix má na to stejný názor.
A má k tomu dobrý důvod, zavrčel, aby ji rozzlobil. Potlačil svůj odpor a nahlas řekl: „Nar Garzhvogu, vy čtyři jste prý souhlasili, že mě pustíte do svojí mysli.“
„Je to tak, Ohnivý meči. Paní Temnolovkyně nám řekla, co je třeba. Jsme poctěni mít šanci bojovat po boku tak mocného válečníka a takového, který pro nás tolik udělal.“
„Jak to myslíš? Zabil jsem spousty tvých příbuzných.“ V tu chvíli se ale Eragonovi nečekaně vybavila část jednoho z Oromisových svitků. Stálo tam, že urgalové, samci i samice, určují své postavení ve společnosti prostřednictvím boje a že je to především tento zvyk, který vedl k tolika střetům mezi urgaly a dalšími rasami. Což by znamenalo, že pokud se obdivují jeho skutkům v bitvě, pak mu možná přisuzují stejné postavení jako jednomu ze svých válečných vůdců.
„Tím, že jsi zabil Durzu, jsi nás osvobodil od jeho nadvlády. Jsme tvými dlužníky, Ohnivý meči. Žádný z našich beranů tě nenapadne, a pokud navštívíš naše domy, ty i drak, Ohnivý jazyk, budete vítáni jako žádný cizinec před vámi.“
Ze všech odpovědí, které Eragon čekal, vděčnost byla to poslední a vůbec na ni nebyl připravený. Neschopen vymyslet lepší odpověď jen utrousil: „Budu na to pamatovat.“ Přesunul svůj pohled na další urgaly, pak se vrátil ke Garzhvogovi a jeho žlutým očím a zeptal se. „Jsi připraven?“
„Ano, Jezdče.“
Jak se Eragon přibližoval ke Garzhvogovu vědomí, připomnělo mu to, jak Dvojčata vpadla do jeho mysli, když se objevil ve Farthen Důru. Tahle vzpomínka ale rychle zmizela, jakmile se pohroužil do urgalovy mysli. Samotná povaha jeho zkoumání — hledání zlovolného záměru, možná skrytého někde v Garzhvogově minulosti — znamenala, že Eragon musel projít roky vzpomínek. Na rozdíl od Dvojčat mu Eragon nezpůsoboval záměrně bolest, ale nebyl ani příliš něžný. Cítil, jak sebou Garzhvog trhnul při občasných bodnutích bolesti. Stejně jako u trpaslíků a elfů i mysl urgala obsahovala odlišné prvky než ta lidská. Její uspořádání zdůrazňovalo přísnost a hierarchii — jako důsledek kmenového uspořádání, které urgaly sdružovalo — ale byla drsná a surová, krutá a prohnaná: byla to mysl divokého zvířete.
Ačkoli se nesnažil dozvědět víc o Garzhvogovi jako jedinci, nemohl se Eragon vyhnout tomu, aby nevstřebal i útržky z jeho života. Garzhvog se tomu nebránil. Vlastně se zdálo, že dychtí po tom, podělit se o své zážitky, aby Eragona přesvědčil, že urgalové nejsou jeho rození nepřátelé. Nemůžeme si dovolit mít dalšího Jezdce, který se vzbouří a bude nás chtít zničit, řekl Garzhvog. Dívej se dobře, Ohnivý meči, a pochop, zda jsme skutečně takové nestvůry, za které nás máte…
Problesklo mezi nimi tolik obrazů a pocitů, že Eragon skoro ztratil nit: Garzhvogovo dětství s dalšími mláďaty v polorozpadlé vesnici vystavěné hluboko v srdci Dračích hor; jeho matka, která mu češe vlasy hřebenem z rohu a zpívá mu něžnou píseň; jak se učí lovu zvěře a dalších kořistí holýma rukama; roste víc a víc, dokud není zřejmé, že v jeho žilách stále proudí stará krev a že bude víc než osm stop vysoký, což z něj učiní Kulla; desítky výzev, které provedl, přijal a vyhrál; jak odešel z vesnice, aby získal uznání a mohl se spářit, a postupně se učil nenávidět, nevěřit a bát se — ano, bát — světa, který zavrhuje jeho rasu; boj ve Farthen Důru; zjištění, že je ovládá Durza; a poznání, že jejich jedinou nadějí na lepší život je odložit stranou dávné rozpory, spřátelit se s Vardeny a svrhnout Galbatorixe z trůnu. Nikde nebyl ani náznak toho, že by Garzhvog lhal.
Eragon nemohl pochopit to, co právě viděl. Odtrhl se od Garzhvogovy mysli a ponořil se do každého ze tří zbývajících urgalů. Jejich vzpomínky potvrdily to, co se už dozvěděl z Garzhvogových myšlenek a vzpomínek. Nijak se nepokusili skrývat, že zabíjeli lidi, ale to se dělo na příkaz Durzy, když je černokněžník ovládal, nebo když bojovali s lidmi o jídlo či půdu. Dělali jsme, co jsme museli, abychom se postarali o své rodiny, stálo v jejich myslích.
Když Eragon skončil, stál před Garzhvogem a věděl, že urgalův rodokmen je stejně královský jako rodokmen kteréhokoli prince. Věděl, že ačkoli je Garzhvog nevzdělaný, je skvělý velitel a stejně dobrý myslitel a filozof jako sám Oromis. Určitě je bystřejší než já, připustil Eragon Zafire. Odhalil krk na znamení úcty a řekl nahlas: „Nar Garzhvogu,“ a poprvé si uvědomoval ušlechtilý původ titulu. „Jsem hrdý, že tě mám po svém boku. Můžeš říct Herndall, že pokud urgalové budou držet své slovo a neobrátí se proti Vardenům, nebudu stát proti vám.“ Eragon pochyboval, že bude kdy mít nějakého urgala rád, ale železná jistota, s jakou se držel svých předsudků ještě před pár minutami, mu teď připadala pošetilá a nemohl v tom s čistým svědomím pokračovat.
Zafira ho šlehla po paži drsným jazykem, až mu drátěná košile zacinkala. Chce to odvahu, připustit, že ses mýlil, vid?
Pouze pokud se bojíš vypadat hloupě, a vím, že bych vypadal mnohem hloupěji, kdybych dál trval na svém mylném přesvědčení.
No, maličký, právě jsi řekl něco moudrého. Ačkoli si ho dobírala cítil, že je hrdá na to, co právě dokázal.
„Opět jsme tvými dlužníky, Ohnivý meči,“ řekl Garzhvog. On a ostatní urgalové si přitiskli pěsti na vystouplá čela.
Eragon cítil, že by Nasuada chtěla znát podrobnosti toho, co se právě přihodilo, ale ovládla se. „Dobrá. Teď, když je to domluveno, musím odejít. Eragone, až přijde čas, dostaneš mé znamení od Trianny.“ S tím odkráčela do tmy.
Když se Eragon usadil u Safíry, Orik se k němu připlížil. „Je štěstí, že tu budeme my trpaslíkové, co? Budeme sledovat Kully jako ostříži, neboj se. Nedovolíme, aby tě dostali, zatímco k nim budeš otočený zády. V okamžiku, kdy zaútočí, jim usekneme nohy hned u těla.“
„Myslel jsem, že jsi s Nasuadiným postupem souhlasil.“
„To neznamená, že jim věřím nebo je chci mít přímo po svém boku, nebo snad ano?“ Eragon se usmál a nezatěžoval se dál námitkami; bylo by nemožné přesvědčit Orika, že urgalové nejsou nenasytní zabijáci, když on sám tu možnost také odmítal, dokud nenahlédl do urgalových vzpomínek.
Kolem nich se rozprostírala temná noc; čekali na svítání. Orik vytáhl z kapsy brousek a dál si brousil ostří zahnuté sekery. Jakmile přišlo dalších šest trpaslíků, začali dělat totéž a sborové skřípání kovu o kámen naplňovalo vzduch pronikavým zvukem. Kullové seděli zady k sobě a zpívali písně o smrti. Eragon si krátil chvíli tím, že kolem sebe, Safíry, Nasuady, Orika a dokonce i Arye kladl ochranná kouzla. Věděl, že je nebezpečné ochraňovat tolik lidí najednou, ale nedokázal se smířit s tím, že by se jim něco stalo. Když skončil, uložil všechny síly, které mu zbyly, do diamantů zasazených v pásu Bělota Moudrého. Pak se zájmem sledoval, jak se Angela oblékala do zeleného a černého brnění, jak vytáhla vyřezávané dřevěné pouzdro a sestavila výstřední obouruční meč, sestávající z dřevěné násady a dvou čepelí z lesklé oceli, které se připevnily každá na jeden konec rukojeti. Několikrát zatočila složenou zbraní kolem hlavy, než se ujistila, že meč vydrží otřesy bitvy.
Trpaslíci ji sledovali s výrazem nesouhlasu a Eragon zaslechl jednoho reptat: „…to je rouhání, že by měl někdo jiný než příslušník Dûrgrimst Quan třímat hûthvír.“
Potom už byl jediným zvukem zase jen rozladěný koncert trpaslíků brousících své Čepele.
Už skoro svítalo, když začaly ty výkřiky. Eragon a Zafira je díky ostřejším smyslům zaznamenali jako první, ale výkřiky bolesti byly brzy dost hlasité, aby je slyšeli i ostatní. Orik se postavil, pohlédl směrem ke Království, kde se rodil ten nelibý zvuk. „Co to tam mučí za zvířata, že vydávají takový hrůzostrašný nářek? Ten zvuk mě vážně mrazí až v kostech.“
„Říkala jsem vám, že nebudete muset dlouho čekat,“ podotkla Angela. Její předchozí dobrá nálada ji opustila; vypadala bledá, vyčerpaná a ve tváři šedá, jako by jí bylo nevolno.
Ze svého místa u Safíry se Eragon zeptal: „To jsi udělala ty?“
„Ano. Otrávila jsem jejich maso, jejich chléb, pití — cokoli, co se mi dostalo do rukou. Někteří zemřou teď, jiní později, jak si různé druhy jedů budou vybírat svou daň. Podstrčila jsem důstojníkům rulík a další takové jedy, takže budou během bitvy blouznit.“ Pokusila se usmát, ale moc se jí to nedařilo. „Ne příliš čestný způsob boje, připouštím, ale raději udělám tohle, než abych se nechala zabít. Chaos mezi nepřáteli a tak.“
„Jenom zbabělec nebo zloděj používá jed!“ zvolal Orik. „Co je to za slávu, porazit nemocného protivníka?“ Výkřiky zesilovaly i v okamžiku, kdy pronášel tato slova.
Angela se nepříjemně zasmála. „Sláva? Jestli chceš slávu, tak jsou tam tisíce dalších oddílů, které jsem neotrávila. Jsem si jistá, že si během dneška svou slávu užiješ do sytosti.“
„Proto jsi potřebovala vybavení z Orrinova stanu?“ zeptal se Eragon“ Její skutek mu připadal odporný, ale netroufal si posoudit, jestli dobrý, nebo zlý. Byl prostě nezbytný. Angela otrávila vojáky ze stejného důvodu, z jakého Nasuada přijala urgalskou nabídku spojenectví — mohla to totiž být jejich jediná naděje na přežití.
„To je pravda.“
Počet naříkajících vojáků stoupal, až Eragon zatoužil zacpat si uši a nepouštět do nich dál ty mučivé zvuky. Cukal sebou, vrtěl se a rámus mu lezl na nervy. Přesto se přinutil poslouchat. To byla cena za to, že se bouří proti Království. Bylo by špatné si toho nevšímat. A tak seděl s rukama sevřenýma v pěst a čelistní klouby se mu pohybovaly v neustálém napětí, zatímco po Hořících pláních se rozléhaly neznámé hlasy umírajících mužů.