Vize blízké a vzdálené
Nastal den, kdy Eragon přišel na paseku za Oromisovou chatrčí, usadil se na vybělený bílý pařez uprostřed mechem porostlé doliny a — když otevřel mysl, aby pozoroval bytosti kolem sebe — necítil jen ptáky, zvířata a hmyz, ale také rostliny v lese.
Rostliny měly odlišný druh vědomí než zvířata: pomalé, rozvážné a rozptýlené, ale svým způsobem právě tak vnímající okolí jako Eragon. Mírný puls vědomí rostlin zaplavoval galaxii hvězd, které se mu točily před očima — každá zářivá jiskřička představovala jeden život — tlumenou, všudypřítomnou září. Dokonce i ta nejvyprahlejší půda se hemžila organismy; země sama byla živá a vnímající. Inteligentní život, usoudil nakonec, existuje všude. Eragon se pohroužil do myšlenek a pocitů bytostí kolem sebe a dokázal dosáhnout stavu tak hlubokého vnitřního klidu, že během té doby přestal existovat jako jednotlivec. Dovolil sám sobě stát se ničím —, prázdnotou, nádobou pro hlasy světa. Jeho pozornosti nic neuniklo, protože se na nic nesoustředila. On byl lesem a jeho obyvateli. Takhle se cítí bůh? uvažoval Eragon, když se vrátil k sobě.
Opustil mýtinu, vyhledal Oromise v chatrči, klekl si před ním a řekl: „Mistře, udělal jsem, co jsi mi řekl. Poslouchal jsem, dokud jsem už nic neslyšel.“
Oromis přestal psát a se zamyšleným výrazem na něj pohlédl. „Vyprávěj mi o tom.“ Hodinu a půl Eragon výmluvně líčil každou stránku rostlin a zvířat, které obývaly mýtinu, dokud Oromis nezvedl hlavu a neřekl: „Přesvědčil jsi mě; slyšel jsi všechno, co se dalo. Ale rozuměl jsi tomu všemu?“
„Ne, Mistře.“
„Tak by to mělo být. Porozumění přijde s věkem… Dobrá práce Eragone—finiarel. Opravdu dobrá. Kdybys byl mým žákem v Ilireji v dobách, než se Galbatorix dostal k moci, v tomto okamžiku bys ukončil své učení, byl bys považován za plnohodnotného člena našeho řádu a byla by ti udělena stejná práva a výsady, jako měli i ti nejstarší Jezdci.“ Oromis se ztěžka zvedl ze židle, ale zůstal stát na místě, protože zavrávoral. „Podepři mě, Eragone, a doprovoď mě ven. Tělo mě už neposlouchá.“
Eragon se postavil k mistrovu boku a poskytl mu oporu. Oromis se belhal k potoku, který se valil k okraji skály Tel'naeír. „Jelikož jsi už dosáhl tohoto stupně vzdělání, mohu tě naučit jedno z nejdůležitějších tajemství magie; tajemství, které možná nezná ani sám Galbatorix. Je to tvoje největší naděje, jak se vyrovnat jeho síle.“ Elf na něj upřel pronikavý pohled, „čím platíš za kouzlo, Eragone?“
„Energií. Zaklínadlo vyžaduje stejné množství energie, jako kdybych úkol provedl obyčejnými prostředky.“
Oromis přikývl. „A odkud se ta energie bere?“
„Z kouzelníkova těla.“
„Musí to tak být?“
Eragonovi se hlavou honily myšlenky, když zvažoval děsivý dosah Oromisovy otázky. „Chceš říct, že se dá brát z jiných zdrojů?“
„To je přesně to, co se děje, když ti Zafira pomáhá s kouzlem.“
„Ano, ale ona a já sdílíme jedinečné pouto,“ namítl Eragon. „Díky našemu spojení mohu sáhnout po její energii. Abych to udělal i s někým jiným, musel bych vstoupit do…“ Nedořekl, protože si uvědomil, k čemu Oromis směřuje.
„Musel bys vstoupit do vědomí té bytosti — nebo bytostí, které ti mají poskytnout energii,“ řekl Oromis, který dokončil Eragonovu myšlenku. „Dnes jsi prokázal, že právě tohle dokážeš i s těmi nejmenšími formami života. Teď…“ Zarazil se, přitiskl si ruku na hruď a zakašlal, pak pokračoval: „Teď chci, abys vytvořil kouli vody z potoka a využil na to jenom energii, kterou můžeš získat z lesa kolem sebe.“
„Ano, Mistře.“
Když Eragon sáhl po blízkých rostlinách a zvířatech, ucítil Oromisovu mysl jak se otírá o jeho a jak elf sleduje a hodnotí jeho postup. Eragon se soustředěním zamračil, snažil se vytáhnout potřebnou sílu z okolí a udržet ji uvnitř sebe, dokud nebyl připraven kouzlo použít…
„Eragone! Neber si ji ze mě! Už tak jsem dost slabý.“
Eragon si vyplašeně uvědomil, že do svého hledání zahrnul i Oromise. „Promiň, Mistře,“ řekl kajícně. Začal celý postup znovu a tentokrát byl opatrný, aby nevysával elfovu sílu, a když byl připraven, přikázal: „Nahoru!“
Z potoka se neslyšně zvedla stopu široká koule vody a vystoupala do výšky Eragonových očí. A zatímco Eragon zažíval obvyklé vypětí, které je důsledkem silné námahy, kouzlo samo mu nezpůsobilo žádné vyčerpání.
Koule byla ve vzduchu jen okamžik, než malé bytosti, s nimiž byl Eragon ve spojení, smetla smrtící vlna. Řada mravenců se zhroutila a víc už se nepohnula. Myší mládě zalapalo po dechu a vstoupilo do prázdnoty, když ztratilo síly udržet tlukot svého srdce. Nesčetné rostliny uvadly a rozpadly se na prach.
Eragon sebou trhl, zděšený tím, co způsobil. Se svou nově nabytou úctou k posvátnosti života to považoval za otřesný zločin. Celý prožitek byl o to horší, že byl úzce spojen s každou bytostí v okamžiku, kdy umírala; bylo to, jako by on sám znovu a znovu umíral. Přetrhl pouto, takže se koule rozstříkla o zem, prudce se otočil k Oromisovi zavrčel: „Věděl jsi, že se to stane!“
Tvář starého Jezdce zastřel výraz hlubokého zármutku. „Bylo to nutné,“ odpověděl.
„Nutné, aby jich tolik zemřelo?“
„Nutné, abys pochopil hroznou cenu za to, když použiješ tento druh kouzla. Pouhá slova nemohou vyjádřit ten pocit, když ti, s kterými sdílíš mysl, umírají. Musíš si to zažít sám.“
„Už to nikdy nechci udělat,“ dušoval se Eragon.
„Ani nebudeš muset. Pokud budeš ukázněný, můžeš se rozhodnout brát sílu jen z rostlin a zvířat, která tu ztrátu unesou. V bitvě je to nepraktické, ale můžeš to dělat během výcviku.“ Oromis mu pokynul a Eragon, ve kterém to stále vřelo, nechal elfa, aby se o něj opřel cestou zpátky do chatrče. „Jistě chápeš, proč tuto techniku neučili mladší Jezdce. Pokud by se to měl dozvědět někdo se zlou povahou, mohl by nadělat nesmírné množství škody, zvláště proto, že by bylo obtížné zastavit kohokoli s přístupem k takovému množství energie.“ Když byli zpátky uvnitř, elf si povzdechl, klesl do židle a přitiskl konečky prstů k sobě.
Eragon se také posadil. „Když je možné nasávat energii z…“ — mávl rukou — „.. .z živých, není ji také možné vytáhnout přímo ze světla nebo ohně nebo z kterékoli další formy energie?“
„Ach, Eragone, kdyby to tak bylo, mohli bychom v mžiku zničit Galbatorixe. Můžeme si vyměňovat energii s dalšími živými bytostmi, můžeme tuto energii využívat, abychom se hýbali nebo abychom mohli provést kouzlo, a můžeme ji dokonce uchovávat v jistých předmětech pro pozdější využití, ale nemůžeme pohlcovat základní přírodní síly. Rozum říká, že by to šlo, ale nikdo nedokázal vymyslet kouzlo, které by to umožňovalo.“
Za devět dní Eragon přišel za Oromisem a řekl: „Mistře, dnes v noci mě napadlo, že ty, ani stovky elfských svitků, které jsem přečetl, se nezmiňujete o vašem náboženství. V co elfové věří?“
Oromis nejprve odpověděl jen dlouhým povzdechem. Potom řekl: „Věříme, že svět funguje podle jistých neměnných pravidel a že s pomocí vytrvalého úsilí můžeme tyto zákonitosti objevit a využívat je, abychom předpovídali události, když se okolnosti opakují.“
Eragon zamrkal. To nebyla odpověď na jeho otázku. „Ale koho nebo co uctíváte?“
„Nic.“
„Vy uctíváte prázdnotu, nic?“
„Ne, Eragone. My vůbec nic neuctíváme.“
Ta myšlenka byla Eragonovi tak cizí, že mu chvíli trvalo, než pochopil, co má Oromis vůbec na mysli. Vesničané v Carvahallu neměli žádnou převládající nauku, ale sdíleli soubor pověr a obřadů, z nichž většina se týkala zahánění neštěstí. Během výcviku Eragon poznal, že řada jevů, které vesničané přisuzovali nadpřirozeným silám, jsou ve skutečnosti přírodní pochody, jako například když během meditací zjistil, že červi se líhnou z muších vajíček a nevyrůstali samovolně ze špíny, jak si předtím myslel. Ani mu nedávalo smysl obětovat jídlo, aby duchové nenechali zkysnout mléko, když věděl, že kysání mléka ve skutečnosti způsobují drobounké organismy, které se v tekutině rozmnožují. Přesto byl Eragon stále přesvědčený, že nadpřirozené síly ovlivňují svět tajemnými způsoby, což byla víra, kterou jeho seznámení s náboženstvím trpaslíků jedině podpořilo. Zeptal se: „Odkud myslíš, že se vzal svět, tedy pokud ho nestvořili bohové?“
„Jací bohové, Eragone?“
„Vaši bohové, bohové trpaslíků, naši bohové… někdo ho musel stvořit.“
Oromis povytáhl obočí. „Nebudu s tebou jen tak souhlasit. Ale ať je to, jak chce, nemohu dokázat, že bohové neexistují. Ani nemohu dokázat, že svět a všechno v něm bylo stvořeno něčím nebo někým v dávné minulosti. Ale mohu ti říct, že za ta tisíciletí, co jsme my elfové zkoumali přírodu, jsme nikdy nebyli svědky okamžiku, kdy by byly porušeny zákony, které řídí svět. Tím mám na mysli, že jsme nikdy neviděli zázrak. Mnoho událostí jsme nebyli schopni vysvětlit, ale jsme přesvědčení, že to bylo kvůli naší stále nedokonalé znalosti vesmíru a ne proto, že božstvo změnilo chod přírody.“
„Bůh by nemusel měnit přírodu, aby uskutečnil svou vůli,“ namítl Eragon. „Mohl by to udělat v rámci řádu, který už existuje… Mohl by použít kouzlo, aby ovlivnil události.“
Oromis se usmál. „Velmi pravdivé. Ale polož si tuhle otázku, Eragone: pokud bohové existují, byli dobrými strážci Alagaësie? Smrt, nemoc, chudoba, krutovláda a mnohá další neštěstí zamořují zemi. Pokud je tohle dílo božských bytostí, pak bychom se proti nim měli vzbouřit a svrhnout je, a ne jim vzdávat úctu, poslušnost a vážnost“
„Trpaslíci věří…“
„Přesně tak! Trpaslíci věří. Když přijde na určité věci, spoléhají na víru víc než na rozum. Dokonce víme, že neberou v úvahu ani prokázané skutečnosti, které jsou v rozporu s jejich vírou.“
„Jako třeba?“ zeptal se Eragon.
„Kněží trpaslíků používají koral jako důkaz, že kámen je živý a může růst, což potvrzuje jejich příběh o Helzvogovi, který údajně stvořil trpasličí rasu ze žuly. Ale my elfové jsme zjistili, že koral je ve skutečnosti schránka vyměšovaná drobnými organismy, které žijí uvnitř koralu. Každý kouzelník dokáže cítit zvířata, pokud otevře svou mysl. Vysvětlili jsme to trpaslíkům, ale oni nám odmítli naslouchat a řekli, že život, který jsme cítili, tkví v každém druhu kamene, ačkoli podle nich jedině jejich kněží jsou schopni objevit život ve vnitrozemských kamenech.“
Eragon dlouho hleděl z okna a přemítal nad Oromisovými slovy. „Takže vy nevěříte v posmrtný život.“
„Z toho, co řekl Glaedr, už to přece víš.“
„A svůj původ nepřičítáte bohům.“
„Věříme jen tomu, co jsme schopni dokázat. Protože nemůžeme najít důkaz, že bohové, zázraky a další nadpřirozené věci jsou skutečné, neděláme si s nimi starosti. Kdyby se to mělo změnit, pokud by se nám Helzvog ukázal, pak přijmeme novou informaci a přehodnotíme své stanovisko.“
„Připadá mi to jako chladný svět bez něčeho… víc.“
„Na druhou stranu,“ řekl Oromis, „je to lepší svět. Místo, kde jsme zodpovědní za své vlastní činy, kde můžeme být laskaví jeden k druhému, protože to tak chceme a protože je to správné, ne proto, že bychom se báli jednat ze strachu z božího trestu. Neřeknu ti, v co más věřit, Eragone. Je mnohem lepší naučit tě kriticky myslet a pak tě nechat samotného rozhodnout, než ti podsouvat názory někoho jiného. Ptal ses na naše náboženství a já jsem ti po pravdě odpověděl. Vem si z toho, co chceš.“
Jejich rozhovor — spolu s předchozími obavami — zanechal něco tak znepokojeného, že měl v následujících dnech potíže soustředit se na výcvik, dokonce i když mu Oromis začal ukazovat, jak zpívat rostlinám, což se Eragon vždycky toužil naučit.
Eragon poznal, že díky svým vlastním zážitkům už začal pochybovat; v zásadě souhlasil s mnohým z toho, co mu Oromis řekl. Ale problém, se kterým se potýkal, byl v tom, že pokud elfové mají pravdu, znamená to, že skoro všichni lidé a trpaslíci žijí v klamu, a to bylo pro Eragona obtížné přijmout. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, ujišťoval sám sebe.
Když se na to zeptal Safíry, řekla: Pro mě to není tak důležité, Eragone. Draci nikdy nevěřili ve vyšší síly. Proč by měli, když zvěř a další kořist považují nás za vyšší moc? Zasmál se tomu. Jenom neopomíjej skutečnost, aby ses uklidnil, protože jakmile to uděláš, bude pro ostatní o to snazší tě oklamat.
Té noci se Eragonovy nejistoty promítly do jeho bdělých snů, které mu běsnily v mysli jako raněný medvěd, vytrhávaly nesourodé obrazy z jeho vzpomínek a mísily je do takové změti, že měl pocit, jako by se přenesl zpátky do zmatku bitvy pod Farthen Dûrem. Viděl Gera, jak leží mrtvý v Horstově domě, pak Broma mrtvého v pískovcové jeskyni a pak tvář bylinkářky Angely šeptající: „Dávej si pozor, Argetlame, zrada je zřejmá. A přijde z tvojí rodiny. Dej si pozor, Stínovrahu!“
Pak se rudé nebe roztrhalo na kusy a Eragon znovu spatřil dvě armády ze své zlé předtuchy v Beorských horách. Oddíly vojáků se střetly na oranžovém a žlutém poli, doprovázené chmurnými výkřiky vran a hvízdáním černých šípů. Země sama jako by hořela: z vyprahlých děr, jimiž byla posetá, vybuchovaly zelené plameny a spalovaly rozsekané mrtvoly, které armády zanechaly ve svých stopách. Z výšky slyšel řev obřího zvířete, které se prudce —.
Eragon se prudce posadil na posteli a zašmátral po náhrdelníku od trpaslíků, který ho pálil na krku. Rukou zabalenou v látce šatů vytáhl stříbrné kladívko, posadil se a čekal ve tmě, srdce rozbušené leknutím. Cítil, jak mu odcházejí síly, zatímco Gannelovo zaklínadlo bránilo každému, kdo se pokoušel nazírat jeho a Safíru. Znovu zauvažoval, zda za tím kouzlem stojí sám Galbatorix, nebo jestli je to jeden z jeho kouzelníků.
Eragon se zamračil a pustil kladívko, když kov znovu zchladl. Něco se děje. To vím a vím to už nějakou dobu, stejně jako Zafira. Byl příliš nesvůj, aby se vrátil do polobdělého stavu, který mu teď nahrazoval spánek. Vyplížil se z ložnice, aniž vzbudil Safíru, a vylezl po točitém schodišti do pracovny. Tam otevřel bílou lucernu a až do východu slunce četl jednu z Analísiiných epických básní ve snaze se uklidnit.
Právě když odložil svitek, otevřeným vchodem ve východní zdi vletěl dovnitř Blagden, zatřepotal křídly a přistál na rohu vyřezávaného psacího stolu. Bílý havran na něj upřel korálkovité oči a zaskřehotal: „Wyrda!“
Eragon sklonil hlavu. „A nechť hvězdy nad tebou bdí, mistře Blagdene.“
Havran přihopsal blíž. Natočil hlavu do strany a zhluboka zakašlal, jako by si chtěl pročistit krk, a pak přednesl chraplavým hlasem:
U zobáku a kosti
Můj zčernalý kámen
Vidí krkavce a chromé,
Potoky krve, plamen!
„Co to znamená?“ zeptal se Eragon.
Blagden potřásl hlavou a zopakoval verše. Když po něm Eragon stále žádal vysvětlení, pták si rozčileně načepýřil peří a zakdákal: „Syn i otec, oba stejně slepí, jako netopýr.“
„Počkej!“ zvolal Eragon a vyskočil na nohy. „Znáš mého otce? Kdo je to?“
Blagden znovu zakdákal. Tentokrát jako by se smál.
Zatímco dva jsou možná dva
A jeden ze dvou je vždy jeden,
Jeden mohl být dva.
„Jméno, Blagdene. Řekni mi jméno!“ Když havran mlčel, Eragon otevřel mysl a pokusil se je vyzvědět z ptákových vzpomínek.
Blagden byl ale příliš mazaný. Jediným zábleskem myšlenky odrazil Eragonův dotek. S výkřikem „Wyrda!“ vystřelil kupředu, sebral čirý skleněný uzávěr kalamáře a utekl se svou trofejí v zobáku. Vyletěl střemhlav z dohledu, než stačil Eragon vyslovit kouzlo, aby ho přitáhl zpátky.
Eragonovi se sevřel žaludek, jak se usilovně snažil rozluštit dvě Blagdenovy hádanky. Poslední, co by čekal, bylo, že v Ellesméře uslyší zmínku o svém otci. Nakonec zamumlal: „A je to.“ Najdu Blagdena později a dostanu z něj pravdu. Ale teď… Musel bych být slabomyslný, abych nebral vážně ty neblahé předtuchy. Vyskočil na nohy a seběhl po schodech, myslí vzbudil Safíru a řekl jí, co se během noci přihodilo. Pak si donesl z umyvadla zrcadlo na holení a posadil se Zafire mezi přední dvě pracky, aby se mu mohla dívat přes rameno a viděla to, co on.
Arye by se nelíbilo, kdybychom jí vnikli do soukromí, varovala ho Zafira.
Musím vědět, že je v bezpečí.
Zafira to přijala bez připomínek. Jak ji najdeš? Říkal jsi, že si po svém uvěznění vybudovala obrany, které — jako tvůj náhrdelník — zabrání komukoli, aby ji nazíral.
Pokud dokážu nazírat lidi, se kterými je, možná bych dokázal přijít na to, jak se Arya má. Eragon se zaměřil na obraz Nasuady, přejel rukou přes zrcadlo a zamumlal obvyklou větu: „Snový pohled.“
Zrcadlo se zatetelilo, zbělelo a objevilo se devět lidí shromážděných kolem neviditelného stolu. Z nich Eragon poznal jen Nasuadu a Radu starších. Ale nedokázal určit, kdo je podivná dívka v černém, která se krčila za Nasuadou. To ho zmátlo, protože kouzelník dokáže nazírat jen věci, které už viděl, a Eragon si byl jistý, že tu dívku nikdy nespatřil. Přesto na ni zapomněl, jakmile si všiml, že muži a dokonce i Nasuada jsou vyzbrojeni do bitvy.
Poslechněme si, co říkají, navrhla Zafira.
V okamžiku, kdy Eragon provedl potřebnou obměnu kouzla, se ze zrcadla ozval Nasuadin hlas: „…a chaos nás zničí. Naši válečníci si během tohoto střetu nemohou dovolit více než jednoho velitele. Rozhodni, Orrine, kdo jím má být, a to rychle.“
Eragon uslyšel neznámý povzdech. „Jak si přeješ; ta pozice je tvoje.“
„Ale pane, ona je nezkušená!“
„Dost, Irwine,“ nařídil král. „Má víc zkušeností z války než kdokoli v Surdě. A Vardenové jsou jediná vojenská síla, která kdy porazila jednu z Galbatorixových armád. Kdyby Nasuada byla surdským generálem — což by bylo opravdu nezvyklé, to připouštím —, neváhal bys, abys ji na to místo jmenoval. S radostí budu řešit otázky pravomocí, pokud později vyvstanou, protože to bude znamenat, že jsem stále na nohou a neležím v hrobě. V každém případě mají takovou početní převahu, že se obávám, že jsme ztraceni, pokud se Hrothgarovi nepodaří dostat se sem do konce týdne. Tak, kde je ten mizerný svitek o zásobovací karavaně…? Ach, děkuji, Aryo. Další tři dny bez…“
Když se debata přesunula k nedostatku tětiv, z čehož Eragon nedokázal vyvodit nic užitečného, ukončil zaklínadlo. Zrcadlo se vyčistilo a on hleděl na svou vlastní tvář.
Žije, zamumlal. Jeho úlevu ale zastínil širší význam toho, co slyšeli.
Zafira na něj pohlédla. Potřebují nás.
Ano. Proč nám o tom Oromis neřekl? Musel to vědět.
Možná nechtěl narušit náš výcvik.
Eragon s obavami uvažoval, co dalšího důležitého se asi děje v Alagaësii a o čem neví. Roran, s bolestným pocitem viny si uvědomil, že jsou to už týdny, co si naposledy na bratrance vzpomněl, a dokonce ještě déle, co ho nazíral cestou do Ellesméry.
Na Eragonův pokyn zrcadlo odhalilo dvě postavy stojící proti čistě bílému pozadí. Eragonovi dlouho trvalo, než v muži stojícím napravo poznal Rorana. Měl na sobě obnošené šaty, u opasku zavěšené kladivo, na tváři hustý plnovous a ustaraný výraz, který svědčil o zoufalství. Nalevo od něj stál Jeod. Muži se houpali nahoru a dolů, doprovázeni burácejícím duněním vln, které přehlušily jejich rozhovor. Po chvíli se Roran otočil a přešel po něčem, co Eragon považoval za palubu lodi, a uviděl tucty dalších vesničanů.
Kde to jsou a proč je s nimi Jeod? podivil se Eragon, celý zmatený.
Přesměroval kouzlo a v rychlém sledu nazíral Teirm — a byl zděšený, když uviděl, že přístaviště města je zničené —, Therinsford, Geronovu starou farmu a pak Carvahall, načež bolestně zanaříkal.
Vesnice byla pryč.
Všechny budovy, včetně Horstova nádherného domu, byly spálené do základů. Carvahall už neexistoval, pouze jako spáleniště — skvrna vedle řeky Anory. Jediní zbývající obyvatelé byli čtyři šedí vlci, kteří zlehka poskakovali mezi troskami.
Eragonovi zrcadlo vypadlo z ruky a roztříštilo se na podlaze. Opřel se o Safíru — slzy ho pálily v očích, když truchlil pro ztracený domov. Zafira zabručela hluboko v hrudi, otřela se mu čelistí o paži a zabalila ho do přikrývky vřelého soucitu. Uklidni se, maličký. Přinejmenším jsou tví přátelé stále naživu.
Zachvěl se a v srdci ucítil tvrdé odhodlání. Příliš dlouho jsme zůstávali odloučení od světa. Je nejvyšší čas opustit Ellesméru a postavit se osudu, ať je jakýkoli. Prozatím se Roran o sebe musí postarat sám, ale Vardenové. .. Vardenům můžeme pomoci.
Je čas začít bojovat, Eragone? zeptala se Zafira, s podivně slavnostním nádechem v hlase.
Věděl, co má na mysli: Už je čas otevřeně se postavit Království, čas zabíjení a běsnění, jak jim to jen jejich značné schopnosti dovolí, čas dát průchod veškerému hněvu, dokud Galbatorix nebude před nimi ležet mrtvý? Už je čas pustit se do vojenské akce, která by mohla trvat desetiletí?
Je čas.