Labyrint opozice
Nasuada zkřížila paže, aniž by se obtěžovala skrývat svou netrpělivost, když si prohlížela dva muže před sebou. Ten napravo měl krk tak silný, že mu hlava vyčnívala dopředu téměř v pravém úhlu k ramenům, takže působil tvrdohlavým, zabedněným dojmem. Celý zjev dokreslovalo husté obočí spolu s dvěma výběžky rozcuchaných vlasů — skoro tak dlouhých, že by se daly přetáhnout přes oči — a masitými rty, které zůstávaly našpulené do růžové houby, dokonce i když mluvil. Přesto věděla, že není nejlepší soudit podle odpudivého zevnějšku. Bez ohledu na tupý vzhled měl muž jazyk nabroušený jako královský šašek.
Jediným osobitým rysem druhého muže byla jeho bledá kůže, která nechtěla ztmavnout pod surdským neúprosným sluncem, i když Vardenové už byli v hlavním městě Aberonu několik týdnů. Podle zabarvení pleti Nasuada hádala, že se narodil v severních částech Království, držel pletenou vlněnou čapku, kterou v neklidných rukou zkroutil do tvrdého provazce.
„Ty,“ řekla a ukázala na něj. „Ještě jednou mi pověz, kolik tvých kuřat zabil?“
„Třináct, paní.“
Nasuada znovu obrátila pozornost k ošklivci. „Nešťastné číslo, jak se říká mistře Hráči“. A to se potvrdilo i u tebe. Provinil ses krádeží a zničením cizího majetku, aniž bys nabídl náležité odškodné.“
„To jsem nikdy nepopíral.“
„Jenom by mě zajímalo, jak jsi mohl sníst třináct kuřat za čtyři dny. Jsi vůbec někdy sytý, Hráči?“
Žertovně se na ni zazubil a poškrábal se na tváři. Skřípání nezastřižených nehtů po strništi jí šlo dost na nervy a stálo ji silné sebezapření, aby ho neokřikla. „No, nechci být nezdvořilý, paní, ale naplnit můj žaludek by nebyl problém, kdybys nám dávala náležitě najíst za všechnu tu práci, kterou děláme. Jsem urostlý muž a potřebuju kousek masa do žaludku, když půl dne lámu kámen motykou. Dělal jsem co jsem mohl, abych odolal tomu pokušení, skutečně. Ale tři týdny s těmi malými příděly a dívat se, jak farmáři ženou kolem vypasený dobytek, o který by se nepodělili, ani kdyby jeden hladověl… No, připouštím, zlomilo mě to. Nedokážu se příliš ovládat, když jde o jídlo. Mám rád teplé jídlo a mám rád, když je ho hodně. A taky si nemyslím, že jsem jediný, kdo je ochoten pomoci si sám.“
A v tom je jádro celého problému, uvědomila si Nasuada. Vardenové si nemohou dovolit nasytit své členy, dokonce ani s pomocí Orrina, krále Surdy. Orrin jim otevřel státní pokladnu, ale odmítl se zachovat jako Galbatorix, který si při vojenských taženích přivlastňoval zásoby vesničanů a neplatil za ně. Ušlechtilý postoj, ale takový, který můj úkol jen ztěžuje. Přesto věděla, že takové jednání je právě to, čím se liší vláda Orrina, Hrothgara a Islanzadí od Galbatorixovy krutovlády. Bylo by snadné překročit tu propast, aniž by si toho člověk všiml.
„Chápu tvé důvody, mistře Hráči. Ačkoli Vardenové nemají svou zem a my se nezodpovídáme ničí autoritě než naší vlastní, nedává to tobě nebo komukoli jinému právo ignorovat zákonná pravidla ustanovená mými předchůdci nebo zákony zde, v Surdě. Proto ti nařizuji zaplatit měďák za každé kuře, které jsi ukradl.“
Hráč ji zaskočil, protože bez námitek souhlasil. „Jak si přeješ, paní,“ řekl.
„To je všechno?“ zvolal bledý muž. Teď ždímal svou čapku usilovněji. „To není spravedlivá cena. Kdybych je prodal na trhu,..“
Už se nedokázala ovládnout. „Ano! Dostal bys víc. Ale já náhodou vím, že mistr Hráč si nemůže dovolit zaplatit ti za kuřata, protože jsem ta, kdo mu dává plat! Stejně jako tobě. Zapomínáš, že kdybych se rozhodla odebrat ti tvou drůbež ve prospěch Vardenů, nedostal bys víc než měďák za kuře a to bys měl ještě štěstí. Rozumíme si?“ „
„On nemůže…“
„Rozumíme si?“
Po chvíli se bledý muž utišil a zamumlal: „Ano, paní.“ „Výborně. Můžete oba jít.“ S výrazem trpkého obdivu se Hráč dotkl čela a uklonil se Nasuadě, než vycouval z kamenné komnaty se svým rozmrzelým protivníkem. „Vy také,“ řekla strážím po obou stranách dveří.
Jakmile byli pryč, sesunula se do židle s vyčerpaným povzdechem a sáhla po vějíři; ovívala si jím tvář v bezvýsledné snaze osušit krůpěje potu, které se jí nahromadily na čele. Neustálé horko z ní vysávalo sílu a jeho vinou byl i ten nejmenší úkol namáhavý.
Měla dojem, že by se cítila unavená, i kdyby byla zima. Přestože byla dobře obeznámená s nejskrytějšími tajemstvími Vardenů, přepravit všechny z Farthen Důru přes Beorské hory a dostat je do Surdy a Aberonu dalo víc práce, než čekala. Zachvěla se, když vzpomněla na dlouhé, úmorné dny strávené v sedle. Naplánovat a uskutečnit jejich odjezd bylo neobyčejně náročné, stejně jako začlenit Vardeny do nového prostředí a mezitím současně připravovat útok na Království. Nemám tolik času, abych každý den řešila všechny tyhle problémy, zanaříkala.
Nakonec upustila vějíř, použila táhlo zvonku a přivolala služebnou Fariku. Vlajka zavěšená napravo od stolu z třešňového dřeva se zavlnila když se otevřely dveře skryté za ní. Farika vklouzla dovnitř a stanula se sklopeným pohledem vedle Nasuady. „Je tam ještě někdo?“ zeptala se Nasuada.
„Ne, paní.“
Snažila se nedat na sobě znát, jak se jí ulevilo. Jednou týdně konané slyšení, při němž rozhodovala o různých sporech mezi Vardeny. Každý, kdo měl dojem, že mu bylo ukřivděno, u ní mohl požádat o rozsudek. Nedokázala si představit obtížnější a nevděčnější práci. Jak často říkával její otec po vyjednávání s Hrothgarem — “Dobrý kompromis neuspokojí ani jednu stranu.“ A zdálo se, že tak to skutečně je.
Obrátila pozornost zpátky k právě projednané záležitosti a řekla Farice: „Chci tomu Hráči přidělit novou práci. Dej mu zaměstnání kde bude moci lépe využít svoji výmluvnost. Možná proviantní důstojník, hlavně aby to byla práce, kde dostane plný příděl jídla. Nechci ho tu znovu vidět kvůli krádeži.“
Farika přikývla a přešla ke stolu, kde si poznamenala Nasuadiny pokyny na pergamenový svitek. Už kvůli téhle dovednosti byla neocenitelná. „Kde ho najdu?“ zeptala se.
„Jedna z pracovních čet v kamenolomu.“
„Ano, paní. Ach, když jste byla zaneprázdněná, král Orrin pro vás poslal, zda byste se za ním nestavila v jeho laboratoři.“
„Co tam teď dělá, schovává se?“ Nasuada si navlhčila zápěstí a krk levandulovou vodou, pak si zkontrolovala vlasy v zrcadle z leštěného stříbra, které jí dal Orrin, a přitáhla si košili, dokud nebyly její rukávy dokonale uhlazené.
Spokojená s vlastním vzhledem pospíchala ze svých komnat s Farikou v patách. Slunce dnes tak zářilo, že v hradu Borromeo nebylo třeba svítit loučemi, za což byli všichni vděční kvůli teplu, které v už tak horkém podnebí vydávaly. Střílnami pro lučištníky dopadaly na vnitřní stěnu chodby paprsky světla a v pravidelných intervalech vytvářely ve vzduchu mřížky zlatého prachu. Nasuada vyhlédla jedním výklenkem směrem ke strážní věži v hradbách, kde právě třicet Orrinových oranžově oděných jezdců vyráželo na další z nepřetržitých okružních jízd krajinou kolem Aberonu.
Nebyli by příliš platní, kdyby se Galbatorix rozhodl na nás zaútočit, pomyslela si trpce. Před tímto nebezpečím je chránila jedině Galbatorixova pýcha a, jak doufala, jeho strach z Eragona. Všichni vůdci se obávají obsazení, ale sami útočníci se bojí dvojnásob hrozby kterou může představovat jediný odhodlaný jednotlivec. Nasuada věděla, že hraje nesmírně nebezpečnou hru s nejmocnějším šílencem v Alagaësii. Kdyby nesprávně zhodnotila, kam až ho může zatlačit, ona i Vardeni budou zničeni, stejně jako nepatrná naděje na ukončení Galbatorixovy nadvlády.
Čistá vůně hradu jí připomněla časy, kdy tu pobývala jako dítě, ještě za vlády Orrinova otce, krále Larkina. Tenkrát se s Orrinem moc nevídala. Byl o pět let starší než ona a už ho zaměstnávaly povinnosti prince. Přesto dnes často měla pocit, jako by ona byla ta starší.
U dveří do Orrinovy laboratoře musela zastavit a počkat, až jeho tělesná stráž, která vždy hlídala venku, ohlásí její příchod králi. Zanedlouho Orrinův zvučný hlas zahřímal směrem ke schodišti: „Slečno Nasuado! Jsem rád, že jste přišla. Musím vám něco ukázat.“
Když s Farikou vstupovala do laboratoře, v duchu sbírala síly. Ocitli se v labyrintu stolů plných neuvěřitelného množství destilačních přístrojů, kádinek a baněk, připomínajících husté skleněné křoví, které čeká na vhodnou příležitost zachytit jejich šaty na kteroukoli z nesčetných křehkých větviček. Nasuadě slzely oči z těžkého zápachu kovových výparů. Přizvedly si s Farikou lem šatů od země a zamířily do zadní části místnosti, kolem přesýpacích hodin a vah, tajemných knih vázaných v černé kovové vazbě, mezi astronomickými přístroji trpaslíků a hromádkami světélkujících krystalových hranolů, které vydávaly přerušované modré záblesky.
Orrina našli u mramorové lavičky, kde míchal v kelímku rtuť skleněnou trubičkou, která byla na jednom konci uzavřená, na druhém otevřená a musela měřit aspoň tři stopy, ačkoli byla jen čtvrt palce tlustá.
„Pane,“ řekla Nasuada a zůstala stát, jak se slušelo u osoby stejného postavení, zatímco Farika se uklonila. „Zdá se, že už jste se vzpamatoval po výbuchu z minulého týdne.“
Orrin se srdečně zasmál. „Naučil jsem se, že není moudré míchat fosfor s vodou v uzavřeném prostoru. Výsledek může být poněkud prudký.“
„Už se vám zcela vrátil sluch?“
„Ne úplně, ale…“ Zašklebil se jako chlapec, který dostal svou první dýku a zapálil úzkou tyčku o uhlíky z koše na oheň — nedokázala pochopit, jak může vydržet v tom nedýchatelném prostředí — a přenesl rozpálený klacík zpátky k lavičce, kde si s ním zapálil dýmku na pěchovanou tabákem.
„Nevěděla jsem, že kouříte.“
„To skutečně ne,“ přiznal se, „pouze jsem zjistil, že jelikož mi ušní bubínek ještě úplně nesrostl, mohu dělat toto…“ Potáhl si z dýmky nafoukl tváře a z levého ucha mu vyrazil proužek kouře jako had vylézající z doupěte a stáčel se mu podél hlavy. Bylo to tak nečekané že Nasuada vybuchla smíchy, a po chvíli se k ní přidal i Orrin, který při tom vypustil z úst oblak kouře. „Je to ten nejpodivnější pocit, co znám,“ svěřil se. „Šimrá to v uchu jako blázen.“
Nasuada opět zvážněla a zeptala se: „Je ještě něco, co jste se mnou chtěl probrat, pane?“
Luskl prsty. „Samozřejmě.“ Ponořil dlouhou skleněnou trubičku do kelímku, naplnil ji rtutí, pak přikryl otevřený konec jedním prstem a celou věc jí ukázal. „Souhlasíte, že jediná látka v této trubici je rtuť?“
„Ano.“ Kvůli tomu mě chtěl vidět?!
„A co teď?“ Rychlým pohybem převrátil trubičku, sundal z ní prst a postavil ji otevřeným koncem do kelímku. Místo aby všechno vyteklo ven, jak Nasuada očekávala, rtuť v trubici spadla jen do poloviny, pak se zastavila a zůstala tak. Orrin ukázal na nezaplněnou část nad stojícím kovem. Zeptal se: „Co je v tomhle prostoru?“
„Musí to být vzduch,“ prohlásila Nasuada.
Orrin se zazubil a zavrtěl hlavou. „Kdyby to byla pravda, jak by se vzduch dostal kolem rtuti nebo prostoupil sklem? Vzduch se tu nemá kudy dostat dovnitř.“ Mávl na Fariku. „Co si myslíš ty, děvče?“
Farika zírala na trubici, pak pokrčila rameny a řekla: „Nemůže to být nic, pane.“
„Nu, a to si přesně myslím já, že to je: nic. Věřím, že jsem vyřešil jednu z nejstarších hádanek přírodní vědy vytvořením a prokázáním existence vakua! Úplně to vyvrací Vacherovy domněnky a znamená to, že Laddin byl skutečný génius. Ti mizerní elfové zřejmě mají vždycky pravdu.“
Nasuada se usilovně snažila zůstat přátelská, když se zeptala: „A k čemu je to užitečné?“
„Užitečné?“ Orrin na ni pohlédl s nelíčeným údivem. „K ničemu, samozřejmě. Aspoň ne k tomu, co mám na mysli. Přesto nám to pomůže pochopit mechanismus našeho světa, jak a proč se věci dějí. Je to úžasný objev. Kdo ví, k čemu dalšímu by to mohlo vést?“ Zatímco mluvil, vyprázdnil trubičku a opatrně ji položil do sametem vycpané krabičky, v níž byly podobné křehké nástroje. „Avšak možnost, která mě skutečně nadchla, je použití kouzla k vybádání tajů přírody. No, třeba včera mi Trianna jediným zaklínadlem pomohla objevit dva zcela nové plyny. Představte si, co bychom mohli zjistit, kdybychom systematicky využívali kouzel v oborech přírodní vědy. Zvažuji, že se sám naučím kouzlit, pokud pro to budu mít vlohy a pokud dokáži přesvědčit nějaké kouzelníky, aby mi prozradili své znalosti. Je škoda, že váš Dračí jezdec, Eragon, vás sem nedoprovázel; jsem si jistý, že on by mi mohl pomoci.“
Nasuada pohlédla na Fariku a řekla: „Počkej na mě venku.“ Žena se uklonila a pak odešla. Jakmile Nasuada uslyšela, že se dveře do laboratoře zavřely, obořila se na něj: „Orrine. Přišel jste o rozum?“
„Jak to myslíte?“
„Zatímco tady trávíte čas zamčený a provádíte nějaké nepochopitelné pokusy — při kterých ohrožujete své zdraví —, vaše země je na pokraji války. Na vaše rozhodnutí čeká spousta problémů a vy místo toho trčíte tady, vyfukujete kouř z uší a hrajete si se rtutí?“
Jeho tvář ztvrdla. „Jsem si dostatečně vědom svých povinností, Nasuado. Vy možná vedete Vardeny, ale já jsem pořád králem Surdy a udělala byste dobře, kdybyste na to pamatovala dřív, než zase buete mluvit tak nezdvořile. Nebo vám musím připomínat, že vaše utočiště tady záleží na mé neustávající dobré vůli?“
Veděla, že to je planá hrozba; mnoho Surdanů mělo mezi Vardeny příbuzné a naopak. Byli příliš těsně spjatí, než aby se jedni druhých dokázali zříci. Ne skutečný důvod, proč se Orrin urazil byla otázka pravomoci. Protože bylo skoro nemožné udržet velké skupiny ozbrojených válečníků v pohotovosti po tak dlouhou dobu — jak Nasuada zjistila, živit tolik zahálejících lidí byla zásobovací noční můra —, Vardenové začali přijímat práci, hospodařit a jinak se začleňovat do hostitelské země. Co ze mě nakonec bude? Vůdce neexistující arrnády? Orrinův generál nebo rádce? Její pozice byla ošidná. Pokud bude jednat příliš rychle nebo příliš podnikavě, Orrin to bude chápat jak hrozbu a obrátí se proti ní, zvláště teď, když ji zdobilo vítězství Vardenů ve Farthen Důru. Ale pokud bude příliš dlouho vyčkávat ztratí příležitost využít Galbatorixovu krátkodobou slabost. Její jedinou výhodou v labyrintu opozice bylo to, že má velení nad jednou podstatnou součástí tohoto dějství hry: nad Eragonem a Zafirou.
Řekla: „Nesnažím se podkopávat vaši vůdčí pozici, Orrine. To jsem nikdy neměla v úmyslu a omlouvám se, jestli to tak vypadalo.“ Rázně pokýval hlavou. Nebyla si jistá, jak má pokračovat, a křečovitě stiskla konečky prstů okraj lavičky. „Je tu jen… tolik věcí, které je třeba udělat. Pracuji ve dne v noci — stále mám vedle postele tabulku na poznámky — a přesto pořád něco nestíhám; mám pocit, jako bychom neustále balancovali na pokraji katastrofy.“
Orrin zvedl začernalou paličku a převaloval ji v dlaních v ustáleném hypnotizujícím rytmu. „Než jste sem přišli… Ne, tak to není správně. Než se váš Jezdec plně zhmotnil ze vzduchu jako Moratensis ze své fontány, čekal jsem, že prožiji svůj život tak jako přede mnou můj otec a děd. Tedy že budu odporovat Galbatorixovi v tajnosti. Musíte mě omluvit, jestli mi chvíli potrvá, než si zvyknu na novou skutečnost.“
Bylo v tom právě tolik kajícnosti, kolik mohla na oplátku čekat. „Chápu.“
Na kratičký okamžik se palička zastavila uprostřed své trasy. „Vy jste k moci přišla teprve nedávno, zatímco já vládnu již několik let. Mohu—li být tak troufalý, dám vám radu: zjistil jsem, že je pro mé duševní zdraví nezbytné jistou část dne věnovat pouze svým vlastním zájmům.“
„To si nemohu dovolit,“ namítla Nasuada. „Každý okamžik, který promarním, by mohl být osudný našim plánům na poražení Galbatorixe.“
Palička se znovu zastavila. „Děláte Vardenům medvědí službu, pokud se dobrovolně přetěžujete prací. Nikdo nemůže správně sloužit bez příležitostného klidu a odpočinku. Nemusí to být dlouhé přestávky, stačí pět nebo deset minut. Mohla byste se dokonce cvičit v lukostřelbě a pak byste stále sloužila svým cílům, i když jiným způsobem. Především proto jsem si nechal vybudovat tuto laboratoř. Proto vyfukuji kouř z uší a hraji si se rtutí, jak říkáte — abych po zbytek dne nekřičel zoufalstvím.“
Navzdory neochotě vnímat Orrina jinak než jako nezodpovědného povaleče musela Nasuada uznat pravdivost jeho slov. „Budu na vaši radu pamatovat.“
Něco z jeho lehkovážnosti se vrátilo, když se znovu usmál. „Nic jiného nežádám.“
Přešla k oknu, zatlačila na okenice, aby se víc otevřely, a pohlédla dolů do Aberonu, kde pokřikovali obchodníci s hbitými prsty, kteří vnucovali své zboží lehkověrným zákazníkům, ze západní silnice sem vanul hustý žlutý prach od povozů přijíždějících k městským bránám, vzduch se tetelil nad střechami z hliněných tašek a nesl vůni tabáku a kadidla z mramorových chrámů a všude kolem byla pole, obklopující Aberon jako okvětní lístky.
Aniž se otočila, zeptala se: „Dostal jste kopie našich posledních zpráv z Království?“
„Dostal.“ Stoupl si vedle ní k oknu.
„Co si o nich myslíte?“
„Ze jsou příliš stručné a neúplné, než abychom si z nich udělali nějaký smysluplný závěr.“
„Přesto jsou to nejpřesnější informace, jaké máme k dispozici. Jaký na vás dělají dojem? Vycházejte ze známých skutečností, tak jako byste to dělal, kdyby šlo o jeden z vašich pokusů.“ Usmála se pro sebe. „Slibuji, že nebudu připisovat žádný význam tomu, co řeknete.“
Musela si na jeho odpověď chvíli počkat, a když konečně přišla, vyslovil ji s truchlivou tíhou proroctví soudného dne. „Zvýšené daně, prázdné posádky, koně a voli zabavováni po celém Království… Gablatorix podle všeho sbírá síly a připravuje se na střet s námi, ačkoli nemohu říci, zda má v úmvslu zaútočit, nebo se bránit.“ Tváře jim zchladili mihotavé stíny, když kolem slunce proletělo mračno špačků. „Mou mysl tíží otázka jak dlouho mu potrvá, než se zmobilizuje. Protože to předurčí naše další kroky.“
„Týdny. Měsíce. Roky. Nedokážu předpovídat jeho činy.“
Přikývl. „Pokračují vaši špióni v rozšiřování zpráv o Eragonovi?“
„Je to čím dál nebezpečnější, ale ano. Doufám, že když zaplavíme města jako Dras—Leona pověstmi o Eragonově síle, tak až nakonec do toho města dorazíme a oni ho uvidí, přidají se k nám dobrovolně a my se tak vyhneme obléhání.“
„Válka bývá jen zřídka tak snadná.“
Nesnažila se mu odporovat. „A jak probíhají přípravy vašeho vojska? Vardenové jsou jako vždy přichystáni k boji.“
Orrin roztáhl ruce ve smířlivém gestu. „Je obtížné vyburcovat národ, Nasuado. Jsou tu šlechtici, které musím přesvědčit, aby se za mě postavili, musejí se vyrobit brnění a zbraně, shromáždit zásoby…“
„A jak mezitím uživím své lidi? Potřebujeme více půdy, než jste nám přidělil…“
„Dobrá, to vím,“ řekl.
„…a my ji dostaneme jedině tak, že vtrhneme do Království, pokud nechcete z Vardenů udělat trvalou součást Surdy. Pokud ano, budete muset najít domov pro tisíce lidí, které jsem přivedla z Farthen Důru, což asi zrovna nepotěší vaše současné obyvatele. Ať bude vaše volba jakákoli, rozhodujte se rychle, protože se obávám, že jestli budete dál otálet, z Vardenů se stane nezkrotná horda.“ Snažila se, aby to nevyznělo jako hrozba.
Orrin tu výstrahu očividně neocenil. Zkroutil horní ret a řekl: „Váš otec nikdy nenechal své muže bez kontroly. Věřím, že vy to také nedovolíte, pokud hodláte zůstat v čele Vardenů. Co se týče našich příprav, nedokážeme to zvládnout v tak krátkém čase; budete prostě muset počkat, dokud nebudeme připraveni.“
Sevřela okenní parapet, až jí vystoupily žily na zápěstích a nehty se jí zabořily do spár mezi kameny; přesto nedovolila, aby zlost nějak zabarvila tón jejího hlasu: „V tom případě půjčíte Vardenům další zlato na jídlo?“
„Ne. Dal jsem vám všechny peníze, které mohu uvolnit.“
„Co tedy máme jíst?“
„Navrhuji, abyste si peníze sehnali sami.“
Bez sebe zlostí na něj vrhla ten nejširší, nejzářivější úsměv — a hleděla na něj tak dlouho, až se začal neklidně ošívat — a pak se hluboce uklonila jako služka, aniž by při tom hnula brvou. „Tedy sbohem, pane. Doufám, že zbytek vašeho dne bude stejně příjemný jako náš rozhovor.“
Orrin zamumlal nějakou nesrozumitelnou odpověď, zatímco kvapně mířila ke dveřím laboratoře. Ve vzteklém spěchu Nasuada zachytila pravým rukávem za nefritovou láhev a převrhla ji. Kámen praskl a vystříkla žlutá tekutina, která jí pocákala rukáv a zmáčela sukni. Rozmrzele trhla zápěstím, ale nezastavila se.
Farika se k ní znovu připojila na schodišti a společně prošly bludištěm chodeb do Nasuadiných ložnic.