Hrdlo oceánu
Pod Dračím křídlem se vzdouvalo nezkrotné moře, které zvedlo loď vysoko do vzduchu. Na strmém vrcholu zpěněné vlny se zakymácela, než se překlopila a hnala se dolů po její stěně do černého příkopu pod ní. Mrazivým vzduchem se nesla mračna štiplavého oparu, divoký vítr skučel a kvílel jako obří přízrak.
Roran se držel lanoví na pravoboku u střední paluby a pokoušel se zvracet přes zábradlí; nic ale nevyšlo ven, jenom kyselé žaludeční šťávy. Dosud se pyšnil tím, že na Clovisových člunech nikdy neměl problémy s mořskou nemocí, ale bouře, před kterou ujížděli, byla tak prudká, že dokonce i Utharovi muži — samí ostřílení námořníci — měli potíže udržet whisky v žaludku.
Jako by ledový balvan praštil Rorana mezi lopatky, když na loď příčně dopadla vlna a zmáčela palubu, než voda odtekla palubními kanálky a vlila se zpátky do zpěněného, zbrázděného, nespoutaného oceánu, odkud přišla. Roran si otřel slanou vodu z očí prsty tak zmrzlými a neohrabanými, jako by je měl ze dřeva, a zamžoural k inkoustově černému obzoru za zádí.
Možná se nám je takhle podaří setřást. Tři šalupy s černými plachtami je pronásledovaly od chvíle, kdy minuli Železné útesy a objeli to, čemu Jeod přezdíval Edur Carthungavě a co Uthar označil za Rathbarův výběžek. „Je to ocasní ploutev Dračích hor,“ prohodil Uthar. Šalupy byly rychlejší než Dračí křídlo, zatížené vesničany, a rychle se k nim blížily, až se nakonec dostaly tak blízko, že si obě lodě mohly vyměňovat salvy šípů. Nejhorší ze všeho bylo, že vedoucí šalupa zřejmě měla na palubě kouzelníka, protože její šípy byly záhadně přesné, rozštíply lana, ničily a rozbíjely zátarasy. Z jejich útoků Roran usoudil, že Království je nechce ani tak zajmout jako spíš zastavit, aby nenašel útočiště Vardenů. Právě vysvětloval vesničanům, jak odrážet vpád cizích námořníků na loď, když těžké mraky nad nimi uzrály do temně fialové a ze severozápadu se přihnala mocná bouře. Teď Uthar řídil Dračí křídlo obrácené šikmo proti větru a mířil k Jižním ostrovům, kde doufal, že unikne šalupám mezi mělčinami a zátokami Beirlandu.
Mezi dvěma kopulovitými bouřkovými mraky zablikala stěna vodorovných blesků a svět na okamžik vypadal jako obraz z bledého mramoru, než znovu zavládla tma. Každý oslepující blesk nabídl Roranovi nehybný výjev, který mu setrvával před očima ještě dlouho poté, co řinčivé blesky zmizely.
Pak přišlo další kolo rozeklaných blesků a Roran uviděl — jako by ve sledu černobílých obrazů —, jak se hlavní stěžeň na zádi nahnul, prasknul a skácel se přes střed lodi do rozbouřeného moře. Popadl záchranné lano, přitáhl se na důstojnickou palubu a s Bondenem společně přeťali lana, která ještě spojovala hlavní stěžeň s Dračím křídlem a stahovala záď nízko do vody. Lana se kroutila jako hadi, když je přesekávali.
Potom Roran klesl na palubu a pravou paží se zahákl za zábradlí, aby se udržel na místě, jak loď klesala dvacet… třicet… stop mezi vlnami. Jedna silná vlna ho omyla a vytáhla zbytky tepla z jeho kostí. Třásl se po celém těle.
Nenech mě tady zemřít, prosil, ačkoli nevěděl koho. Ne v těchto krutých vlnách. Ještě jsem nedokončil svůj úkol. Během té dlouhé noci vzpomínal na Katrinu, bral si ze vzpomínek útěchu, když byl čím dál tím víc vyčerpaný a hrozilo, že ho opustí naděje.
Bouře trvala celé dva dny a skončila poměrně náhle během několika nočních hodin. Následující ráno s sebou přineslo bledě zelený úsvit, čistou oblohu a tři černé plachty na severním obzoru. Na jihozápadě ležel zamlžený obrys Beirlandu pod římsou mraků nakupených kolem zbrázděné hory, která vévodila ostrovu.
Roran, Jeod a Uthar se sešli v malé kajutě na přídi, neboť kapitánova soukromá kajuta byla přenechána nemohoucím. Uthar rozprostřel po stole námořní mapy a poklepal na místo nad Beirlandem „Teď bychom měli být tady,“ řekl. Sáhl po podrobnější mapě pobřeží Alagaësie a ukázal na ústí řeky Jiet. „A tohle je náš cíl, protože do Reavstonu nám jídlo nevydrží. Akorát netuším, jak se tam dostaneme, aby nás do té doby nedostihli. Bez třetího stožáru nás ty prokleté šalupy doženou zítra v poledne, možná večer, pokud povane dobrý vítr.“
„Můžeme ten stěžeň vyměnit?“ zeptal se Jeod. „Takhle velké lodě obvykle vozí náhradní stožáry, aby se právě v takovém případě mohly dělat opravy.“
Uthar pokrčil rameny. „Mohli bychom, kdyby mezi námi byl zkušený lodní tesař. Jenomže ho nemáme, takže bych raději nenechával nezkušené ruce zvedat stožár, aby se vzápětí zřítil na palubu a možná i někoho zranil.“
Roran řekl: „Nebýt toho kouzelníka nebo kouzelníků, řekl bych, že máme zastavit a bojovat, protože posádky šalup výrazně početně převyšujeme. Ale za těchto okolností bych byl s tímto plánem opatrný. Podle mě nemáme moc velké šance zvítězit, když uvážíme, kolik lodí poslaných na pomoc Vardenům se v těchto vodách ztratilo.“
Uthar zabručel a nakreslil na mapě prstem kruh kolem jejich současné polohy. „Takhle daleko můžeme doplout do zítřejšího večera, když povane dobrý vítr. Kdybychom chtěli, mohli bychom se vylodit někde na Beirlandu nebo Níe, ale nevím, jak by nám to pomohlo. Byli bychom v pasti. Vojáci na šalupách nebo ra'zakové nebo sám Galbatorix by nás mohli hravě vypátrat.“
Roran se zamračil, když zvažoval jejich možnosti; boj s šalupami se zdál nevyhnutelný. Několik minut se v kajutě ozývalo jen pleskání vln o trup lodi. Potom Jeod položil prst na mapu mezi Beirland a Níu, pohlédl na Uthara a zeptal se: „A co Kančí oko?“
K Roranovu pobavení zjizvený námořník skutečně zbledl. „To bych neriskoval, mistře Jeode, ani za nic. Raději bych se postavil šalupám a zemřel na otevřeném moři než jet na to proklaté místo. Pohltilo dvakrát tolik lodí, než kolik jich má Galbatorixova flotila.“
„Mám dojem, že jsem četl,“ řekl Jeod a opřel se v židli, „že ten průliv je za přílivu a odlivu dokonale bezpečný. Není to tak?“
S nesmírnou a očividnou neochotou to Uthar připustil: „Ano. Ale Oko je tak široké, že to vyžaduje co nejpřesnější načasování, aby se dalo projet bez újmy. S těmi šalupami tak blízko za zády bychom si nemohli čas moc vybírat.“
„Přesto, pokud bychom to dokázali,“ naléhal Jeod, „kdybychom to dokázali správně načasovat, šalupy by ztroskotaly nebo — kdyby jim selhaly nervy — by byly donuceny obeplout Níu. Tím bychom získali čas najít místo podél Beirlandu, kde bychom se mohli skrýt.“
„Kdyby, kdyby… Poslal bys nás ke dnu, to bys udělal.“
„Uklidni se, Uthare, tvůj strach nemá rozumový základ. Můj návrh je nebezpečný, to připouštím, ale stejně riskantní bylo uprchnout z Teirmu. Nebo pochybuješ o tom, že jsi schopný proplout tou úžinou? Nemáš dost odvahy, abys to udělal?“
Uthar zkřížil holé paže. „Tys nikdy neviděl Oko, že ne, pane?“
„To uznávám.“
„Není to tak, že bych neměl dost odvahy, ale že Oko zdaleka přesahuje lidské síly; pokořilo naše největší plavidla, naše nejvelkolepější lodě a cokoli dalšího, co by tě napadlo. Pokoušet se o to by bylo jako pokoušet se předstihnout lavinu; možná bys mohl uspět, ale stejně tak tě to může rozdrtit na prach.“
„Co je zač tohle Kančí oko?“ zeptal se Roran
„Nenasytné hrdlo oceánu,“ prohlásil Uthar.
Mírnějším tónem Jeod upřesnil: „Je to vodní vír, Rorane. Oko se tvoří jako důsledek přílivových proudů, které se střetávají mezi Beirlandem a Níou. Když je příliv, Oko se točí od severu na západ. Když je odliv, točí se od severu na východ.“
„To nezní tak nebezpečně.“
Uthar zakroutil hlavou, až mu copánky vlály kolem větrem ošlehaného krku, a zachechtal se: „Nezní to tak nebezpečně, říká! Ha ha!“
„Co si neuvědomuješ,“ pokračoval Jeod, „je velikost tohoto víru. Střed Oka má asi čtyři míle v průměru, zatímco jeho ramena jsou tak deset patnáct mil dlouhá. Lodě, které měly tu smůlu, že se chytily do Oka, stáhne vír ke dnu oceánu a roztříští je o drsné skály tam dole. Zbytky lodí moře často vyplaví na pláže těch dvou ostrovů.“
„Očekával by někdo, že pojedeme touto cestou?“ vyptával se Roran.
„Ne a dobře vědí proč,“ zavrčel Uthar. Jeod v tutéž chvíli zavrtěl hlavou.
„Je vůbec možné, abychom přepluli Oko?“
„Byla by zatracená hloupost to zkoušet.“
Roran přikývl. „Vím, že to není něco, co bys chtěl riskovat, Uthare, ale naše možnosti jsou dost omezené. Nejsem námořník, takže musím spoléhat na tvůj úsudek, ale ptám se tě: Dokážeme přeplout přes Oko?“
Kapitán zaváhal. „Možná jo, možná ne. Musel bys být úplně pominutý, aby ses k tomu netvorovi přiblížil na víc než pět mil.“
Roran vytáhl kladivo, bouchl s ním do stolu a nechal v něm důlek půl palce hluboký. „Pak jsem úplně pominutý!“ Hleděl Utharovi do očí, dokud se námořník nepokojně neošil. „Musím ti připomínat, že jsme se dostali takhle daleko jedině díky tomu, že jsme udělali věci, které malicherní poseroutkové považovali za nemožné? My z Carvahallu jsme se odvážili opustit své domovy a přejít Dračí hory. Jeod si troufl přijít s nápadem, že bychom mohli unést Dračí křídb. Čeho se opovážíš ty, Uthare? Pokud se dokážeme postavit Oku a přežijeme, abychom vyprávěli náš příběh, budeš oslavován jako jeden z největších námořníků v dějinách. Teď mi odpověz a odpověz mi čestně a pravdivě: Dá se to provést?“
Uthar si přejel rukou po tváři. Když nakonec promluvil, bylo to potichu, jako by ho Roranův výbuch přiměl odložit zlost stranou. „Nevím, Kladivo… Kdybychom počkali, až Oko ustoupí, šalupy by mohly být tak blízko nás, že pokud bychom Oku unikli my, vyvázly by i oni. A pokud zeslábne vítr, uvízneme v proudu a už se nedostaneme ven.“
„Jsi jako kapitán ochotný se o to pokusit? Jeod ani já přece nemůžeme velet Dračímu křídlu místo tebe.“
Uthar dlouho hleděl se sepjatýma rukama do map před sebou. Na jednu nebo dvě šipky od jejich polohy a sestavil tabulku čísel, kterým Roran vůbec nerozuměl. Nakonec řekl: „Mám strach, že plujeme do záhuby, ale udělám všecko pro to, abychom se dostali na druhou stranu.“
Roran spokojeně sundal kladivo ze stolu. „Budiž tomu tak.“