Čarodějnice, had a svitek
Toho večera, když se Eragon po koupeli vracel do svého pokoje, zaskočilo ho, že na něj v chodbě čeká vysoká žena. Měla tmavé vlasy, nápadně modré oči a pokřivená ústa. Zápěstí jí zdobil zlatý náramek ve tvaru syčícího hada. Eragon zadoufal, že za ním nepřišla pro radu tak jako mnozí Vardenové.
„Argetlame.“ Uklonila se ladně.
V odpověď jí pokynul hlavou. „Mohu ti nějak pomoci?“
„To doufám. Jsem Trianna, čarodějnice, členka Du Vrangr Gata.“
„Skutečně? Čarodějnice?“ zeptal se se zájmem.
„A bitevní mág, špión a cokoli dalšího, co zrovna Vardenové považují za nutné. Není tady mnoho kouzelníků, takže každý z nás má nakonec několik rolí.“ Usmála se a odkryla tak pravidelné bílé zuby. „Proto jsem dnes přišla. Byli bychom poctěni, kdyby ses ujal naší skupiny. Jsi jediný, kdo může nahradit Dvojčata.“
Skoro si ani neuvědomil, že se rovněž usmál. Byla tak přátelská a okouzlující, že jen nerad řekl ne. „To bohužel nemůžu, brzy se Zafirou odjíždíme z Tronjheimu. Kromě toho, musel bych se stejně nejdříve poradit s Nasuadou.“ A už se nechci zaplétat do dalšího politikaření… zvlášť ne tam, kde bývala vůdci Dvojčata.
Trianna skousla ret. „To mě mrzí, že to říkáš.“ Přistoupila o krok blíž. „Možná můžeme společně strávit nějaký čas, než budeš muset odjet. Ukážu ti, jak můžeš přivolat a ovládat duchy… Bylo by to poučné pro nás oba.“
Eragon ucítil, jak zrudnul ve tváři. „Vážím si té nabídky, ale v tuto chvíli mám skutečně moc práce.“
V Trianniných očích se zableskla jiskřička hněvu, pak ale zmizela tak rychle, že zauvažoval, zda ji vůbec viděl. Zlehka si povzdechla: „Chápu.“
Znělo to tak zklamaně — a vypadala tak nešťastně —, že se Eragon cítil provinile, že ji odmítl. Ničemu to neuškodí, když s ní pár minut promluvím, řekl si. „Zajímalo by mě, jak ses naučila kouzlit?“
Trianna se rozzářila. „Moje matka byla léčitelkou v Surdě. Měla určitou moc a naučila mě starému umění. Samozřejmě v ničem nejsem zdaleka tak silná jako Jezdec. Nikdo z Du Vrangr Gata by sám nedokázal porazit Durzu, tak jako ty. Byl to hrdinský skutek.“
Eragon rozpačitě šoupal botami po zemi. „Nepřežil bych to, nebýt Arye.“
„Jsi příliš skromný, Argetlame,“ pokárala ho. „Byl jsi to ty, kdo zasadil poslední ránu. Měl bys být pyšný na to, co jsi dokázal. Je to čin hodný samotného Vraela.“ Naklonila se k němu. Zrychlil se mu tep, když ucítil její parfém, silný a pižmový, se špetkou cizokrajného koření. „Slyšel jsi písně, které o tobě složili? Vardenové je zpívají každou noc kolem svých ohňů. Říkají, že jsi přišel, abys vzal Galbatorixovi trůn!“
„Ne,“ řekl Eragon pohotově a úsečně. To byla fáma, kterou by nikdy nesnesl. „Oni by ho mohli převzít, já ne. Ať už bude můj osud jakýkoli, rozhodně mi nejde o vládu.“
„A to je od tebe moudré. Co jiného je král než muž svázaný svými povinnostmi? To by byla ubohá odměna pro posledního svobodného Jezdce a jeho draka. Ne, zasloužíš si jít, kam chceš, a dělat, co chceš, a tím utvářet budoucnost Alagaësie.“ Odmlčela se. „Máš v Království ještě někoho z rodiny?“
Cože? „Jenom bratrance.“
„Takže nejsi zasnoubený?“
Otázka ho zaskočila nepřipraveného. Nikdy předtím se ho na to nikdo nezeptal. „Ne, nejsem zasnoubený.“
„Určitě musí existovat někdo, na kom ti záleží.“ Přistoupila o další krůček blíž a její opentlený rukáv se mu otřel o paži.
„V Carvahallu jsem neměl nikoho blízkého,“ koktal, „a od té doby jsem jenom cestoval.“
Trianna se trochu odtáhla, potom zvedla zápěstí tak, že se hadí náramek ocitl ve výši očí. „Líbí se ti?“ zeptala se. Eragon zamrkal a přikývl, ačkoli ho poněkud vyváděl z rovnováhy. „Říkám mu Lorga. Je to můj důvěrný přítel a ochránce.“ Naklonila se dopředu, foukla na náramek a zamumlala: „Sé orúm thornessa hávr sharjalví lífs.“
Se suchým zašustěním had obživl. Eragon okouzleně sledoval, jak se zvíře kroutilo kolem Trianniny paže, pak se zvedlo a upřelo uhrančivé rubínové oči na něj, zatímco tenounký jazyk mu kmital dovnitř a ven. Jeho oči jako by se zvětšovaly, až bylo každé tak velké jako Eragonova pěst. Měl pocit, jako kdyby se řítil do jejich ohnivých hloubek; nedokázal odvrátit pohled, ať se snažil sebevíc.
Čarodějnice vydala jediný krátký povel a had okamžitě ztuhl a vrátil se do původní polohy. Se znaveným povzdechem se Trianna opřela o stěnu. „Málokdo rozumí tomu, co my kouzelníci děláme. Ale chtěla jsem, abys věděl, že jsou tu další jako ty a že ti pomůžeme, pokud budeme moci.“
Eragon bez rozmyslu položil ruku na její. Ještě nikdy se nepokusil takto přiblížit k ženě, ale vnitřní nutkání bylo naléhavé, vybízelo ho, aby využil příležitosti. Pociťoval hrůzu i radost zároveň. „Jestli chceš, můžeme se jít společně najíst. Nedaleko odtud je kuchyně.“
Dala svou druhou ruku na tu jeho, prsty hladké a chladivé, tak odlišné od těch drsných stisků, na které byl zvyklý. „To bych ráda. Budeme. ..“ Trianna zavrávorala, jak se za ní rozlétly dveře. Čarodějnice se prudce otočila a vyjekla, když zjistila, že hledí tváří v tvář Zafire.
Zafira zůstala nehybně stát, pouze jeden ret se jí pomalu zvedal, aby odkryl řadu členitých zubů. Pak zavrčela. Byl to podivuhodný rachot — prosycený pohrdáním a hrozbou, který stoupal a klesal chodbou déle než minutu. Naslouchat mu bylo jako snášet prudkou, děsuplnou tirádu.
Eragon na Safiru celou dobu nevěřícně hleděl.
Když to skončilo, Trianna oběma rukama pevně svírala své dlouhé šaty a tvář měla bílou a vyděšenou. Spěšně se uklonila Zafire a pak se otočila a rychle utekla. Zafira dělala jakoby nic, zvedla nohu a začala si olizovat dráp. Ty dveře se skoro nedaly otevřít, odfrkla si.
Eragon se už nedokázal ovládnout. Proč jsi to udělala? vybuchl. Neměla jsi důvod se do toho plést!
Potřeboval jsi moji pomoc, pokračovala s ledovým klidem.
Kdybych potřeboval tvou pomoc, zavolal bych!
Nekřič tu na mě, odsekla a scvakla čelisti. Cítil, že to v ní vře stejně jako v něm. Nenechám tě odběhnout s cuchtou, která se zajímá víc o Eragona Jezdce než o tebe jako o člověka.
Nebyla to žádná cuchta, zařval Eragon. Zoufale bouchl do zdi. Já jsem muž, Safiro, ne poustevník. Nemůžeš čekat, že si nebudu všímat… všímat žen jenom proto, že jsem tím, čím jsem. A určitě o tom nemáš co rozhodovat. Aspoň jsem si s ní mohl hezky popovídat, konečně by to bylo jednou něco jiného než tragédie, které poslední dobou řešíme. Jsi v mojí hlavě dost na to, abys věděla, jak se cítím. Proč jsi mě nenechala být? Co na tom bylo tak strašného?
Nerozumíš tomu. Odmítla mu pohlédnout do očí.
Nerozumím! Zabráníš snad tomu, abych se kdy oženil a měl děti? A co rodina?
Eragone. Nakonec na něj přece jen upřela jedno obrovské oko. Jsme důvěrně propojeni.
To rozhodně!
A pokud budeš usilovat o vztah, s mým požehnáním nebo bez něj a… vytvoříš si s někým… pouto, ovlivní to i mé pocity. Měl bys to vědět. Takže — a varuji tě jenom jednou — bud opatrný, koho si vybereš, protože se to týká nás obou.
Krátce zauvažoval nad jejími slovy. Nicméně naše pouto funguje oboustranně. Pokud ty někoho nenávidíš, také mě to ovlivní… Chápu tvoje obavy. Takže to nebyla pouhá žárlivost?
Znovu si olízla dráp. Možná trochu.
Tentokrát zavrčel Eragon. Protáhl se kolem ní do pokoje, popadl Zar’roc a odkráčel. Meč si připásal za chůze.
Celé hodiny se vyhýbal ostatním a procházel se Tronjheimem. To, co se přihodilo, ho bolelo, ačkoli nemohl popřít pravdivost Safiřiných slov. Ze všech věcí, které spolu sdíleli, tahle byla tou nejchoulostivější a současně tou, na níž se nejméně shodli. Té noci — poprvé od doby, co byl zajat v Gil’eadu — spal jinde než Zafira, v jedněch z trpasličích kasáren.
Eragon se vrátil do jejich společného pokoje až druhý den ráno. V nevyslovené shodě se vyhnuli hovoru o tom, co se přihodilo; další hádka by byla nesmyslná, když ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Navíc se jim oběma nesmírně ulevilo, že jsou zase spolu, a nechtěli znovu riskovat své přátelství.
Zrovna se chystali poobědvat a Zafira se užuž zakusovala do krvavé kýty, když přiběhl Jarša. Jako předtím i tentokrát hleděl na Safiru s očima dokořán a sledoval každý její pohyb, zatímco okusovala konec stehenní kosti. „Ano?“ zeptal se Eragon a otíral si při tom bradu a uvažoval, zda pro něj poslala Rada starších. Od pohřbu o nich neslyšel.
Jarša se odvrátil od Zafiry na dost dlouho, aby stačil říct: „Nasuada s vámi chce mluvit, pane. Čeká v Ažihadově pracovně.“
Pane! Eragon se skoro rozesmál. Ještě před nedávném on sám oslovoval lidi pane a ne naopak. Pohlédl na Safiru. „Jsi hotová, nebo máme pár minut počkat?“
Zakoulela očima, strčila si zbytek masa do tlamy a s hlasitým křupnutím rozkousla kost. Hotovo.
„Výborně,“ řekl Eragon a postavil se. „Můžeš jít, Jaršo. Cestu známe.“
Trvalo jim skoro půl hodiny, než přes rozlehlé město—horu dorazili do pracovny. Jako za Ažihadovy vlády byly dveře střeženy, ale místo dvou mužů před nimi teď stál celý oddíl bojem ostřílených vojáků, kteří se měli na pozoru před sebemenším náznakem nebezpečí. Bylo zřejmé, že by byli ochotni se obětovat, aby ochránili svou novou vůdkyni před přepadením nebo útokem. Ačkoli nemohli Eragona a Safiru nepoznat, zatarasili jim cestu a upozornili Nasuadu na návštěvníky. Teprve pak oběma umožnili vstoupit.
Eragon okamžitě zaznamenal změnu: váza s květinami v pracovně. Malé nachové květy byly nenápadné, ale zaplavily vzduch teplou vůní, která — aspoň Eragonovi — připomněla letní čerstvě nasbírané maliny a pokosené louky zlátnoucí ve slunečních paprscích. Nadechl se a ocenil šikovnost, s jakou Nasuada prosazovala svou osobitost, aniž by popírala Ažihadovu památku.
Seděla za masivním stolem, stále zahalená ve smuteční černé. Když se Eragon posadil a Zafira vedle něj, řekla: „Eragone.“ Bylo to prosté oslovení, ani přátelské, ani nevlídné. Nakrátko se odvrátila, pak se ale na něj zahleděla tvrdým a odhodlaným pohledem. „Několik posledních dní jsem strávila hodnocením současné situace Vardenů. Výsledky jsou skličující. Jsme chudí, předlužení, máme málo zásob a z Království k nám přichází jen málo nováčků. Hodlám to změnit.“
„Trpaslíci už nás dál živit nemohou, protože letošní úroda byla slabá a oni sami utrpěli velké ztráty. Vzhledem k tomu jsem rozhodla, že se Vardenové přestěhují do Surdy. Bude to obtížné, ale věřím, že je to nezbytné pro naše bezpečí. Jakmile se dostaneme do Surdy, konečně budeme dost blízko, abychom mohli na Království zaútočit přímo.“
Dokonce i Zafira se překvapeně zavrtěla. Bude to neskutečná práce! řekl Eragon. Mohlo by to trvat měsíce, než se přepraví všechen majetek do Surdy, a to ani nemluvím o samotných lidech. A po cestě jim hrozí neustále útoky. „Domníval jsem se, že se král Orrin neodváží otevřeně postavit Galbatorixovi,“ namítl.
Nasuada se pevně usmála. „Jeho postoj se změnil poté, co jsme porazili urgaly. Poskytne nám útočiště a stravu a bude bojovat po našem boku. Mnoho Vardenů už v Surdě je, hlavně ženy a děti, které nemohly nebo nechtěly bojovat. Ti nám také pomohou, jinak jim odejmu naše jméno.“
„Jak se ti podařilo dohodnout se s králem Orrinem tak rychle?“ zeptal se Eragon.
„Trpaslíci používají soustavu zrcadel a luceren, pomocí nichž předávají zprávy svými tunely. Dokáží odsud poslat zprávu na západní okraj Beorských hor za necelý den. Kurýři ji pak odvezou do Aberonu, hlavního města Surdy. I při této rychlosti je to však stále ještě příliš pomalý způsob, když na nás Galbatorix pošle armádu urgalů a my se to dozvíme sotva den předem. Než odejdeme, mám v úmyslu zavést mnohem účinnější způsob dorozumívání mezi Du Vrangr Gata a Hrothgarovými kouzelníky.“
Nasuada otevřela zásuvku stolu a vytáhla tlustý svitek. „Vardenové opustí Farthen Dur do měsíce. Hrothgar přislíbil, že nám zajistí bezpečný průchod podzemními chodbami. Mimo to poslal vojáky do Orthíadu, aby odstranili poslední zbytky urgalů a zaslepili chodby, takže touto cestou už asi nikdo nebude moci trpaslíky napadnout. A protože ani tohle nemusí být dostatečná záruka pro přežití Vardenů, chtěla bych tě poprosit o laskavost.“
Eragon přikývl. Očekával nějakou prosbu nebo příkaz. Proč by si je jinak zavolala. „Udělám, co mi přikážeš.“
„Možná.“ Její oči na okamžik přelétly na Safíru. „Každopádně tohle není příkaz a chci, aby sis to pečlivě promyslel, než odpovíš. Abychom sjednotili Vardeny, ráda bych po celém Království rozšířila zprávu, že nový Jezdec — jménem Eragon Stínovrah — a jeho drak Zafira se přidali na naši stranu. Chtěla bych mít ovšem předtím tvé svolení.“
Je to příliš nebezpečné, namítla Zafira.
Zprávy o tom, že tu jsme, se stejně do Království dostanou, upozornil Eragon. Vardenové se budou chtít pochlubit svým vítězstvím a Durzovou smrtí. A protože se to stane i bez našeho svolení, měli bychom souhlasit, Že takto pomůžeme.
Zlehka si odfrkla. Mám obavy z Galbatorixe. Zatím jsme jasně neřekli, na čí straně stojíme.
Naše činy to řekly za nás.
Ano, ale dokonce ani když jsi v Tronjheimu bojoval s Durzou, nepokoušel se tě zabít. Pokud otevřeně vyjádříme svůj odpor vůči Království, Galbatorix příště nebude tak shovívavý. Kdo ví, jakou armádu nebo pletichy si přichystal, zatímco se nás snažil zmocnit? Dokud zůstaneme navenek nestranní, nebude vědět, co má udělat.
Čas nestrannosti pominul, trval na svém Eragon. Bojovali jsme s urgaly, zabili Durzu a přísahali věrnost vůdci Vardenů. Žádná nestrannost už neexistuje. Ne, pokud dovolíš, přistoupím na její návrh.
Dlouho mlčela, pak sklonila hlavu. Jak si přeješ.
Položil jí ruku na bok a opět se začal věnovat Nasuadě: „Udělej, co uznáš za vhodné. Pokud takto nejlépe pomůžeme Vardenům, ať je potvém.“
„Děkuji. Vím, že žádám hodně. Teď předpokládám, že odcestuješ do Ellesméry a dokončíš svůj výcvik, jak už jsme se o tom bavili před pohřbem.“
„S Aryou?“
„Samozřejmě. Od chvíle, kdy byla zajata, se elfové odmítli spojit jak s lidmi, tak s trpaslíky. Arya je jediná bytost, která je může přesvědčit, aby vystoupili z ústraní.“
„Nemůže jim prostřednictvím kouzel dát nějak vědět, že se zachránila?“
„Bohužel ne. Když se elfové po pádu Jezdců stáhli do Du Weldenvarden, vytvořili pomocí kouzel kolem lesa bariéry, které zabrání, aby do něj jakákoli myšlenka, věc nebo bytost pronikla tajemnými prostředky. Ale opačným směrem to možné je, pokud jsem dobře porozuměla Aryinu vysvětlení. Takže dokud Arya osobně nenavštíví Du Weldenvarden, královna Islanzadí se nedozví, že je naživu, ani že tu jsi ty se Zafirou a ani o všech těch nesčetných událostech, které se přihodily Vardenům v posledních měsících.“ Nasuada mu podala svitek opatřený voskovou pečetí. „Tohle je dopis pro královnu Islanzadí, ve kterém popisuji situaci Vardenů a své plány. Střež ho s nasazením života; v nesprávných rukou by způsobil obrovské škody. Doufám, že po tom všem, co se stalo, k nám bude Islanzadí shovívavá a obnoví diplomatické vazby. Její pomoc by mohla rozhodnout o vítězství, či porážce. Arya to ví a přislíbila, že bude prosazovat naši věc. Ale chtěla jsem, abys o této situaci věděl také a mohl ku prospěchu věci využít každou příležitost, která se ti naskytne.“
Eragon si strčil svitek za vestu. „Kdy odjíždíme?“
„Zítra ráno… pokud jste si už něco nenaplánovali.“
„Ne.“
„Dobrá.“ Sepjala ruce. „Měl bys vědět, že s vámi bude cestovat ještě někdo.“ Tázavě na ni pohlédl. „Král Hrothgar trval na tom, že v zájmu spravedlnosti by měl být tvému výcviku přítomen zástupce trpaslíků, protože jejich rasy se to také dotýká. Takže s tebou posílá Orika.“
Eragona to nejprve podráždilo. Zafira mohla odletět s ním a Aryou do Du Weldenvarden, čímž by ušetřili týdny zdlouhavého cestování. Nicméně tři cestující už byli na Safiřina bedra přece jen příliš. Orikova přítomnost je donutí putovat po zemi.
Když to ale Eragon znovu promýšlel, ocenil moudrost Hrothgarovy žádosti. Pro Eragona a Safíru bylo důležité zachovat zdání nestrannosti svého jednání vůči různým národům. Usmál se: „No dobrá, sice nás to zpomalí, ale připouštím, že si musíme usmířit Hrothgara. Abych řekl pravdu, jsem rád, že Orik pojede s námi. Cestovat přes Alagaësii pouze s Aryou pro mě byla poněkud znepokojivá vyhlídka. Ona je…“
Nasuada se také usmála. „Je jiná.“
„Ano.“ Znovu zvážněl. „Skutečně máš v úmyslu zaútočit na Království? Sama jsi řekla, že Vardenové jsou oslabení. Nezdá se, že je to nejmoudřejší postup. Kdybychom počkali…“
„Kdybychom počkali,“ řekla tvrdě, „Galbatorix jen posílí svou moc. Tohle je poprvé od doby, co byl zavražděn Morzan, kdy máme aspoň nepatrnou příležitost zastihnout ho nepřipraveného. Neměl důvod se obávat, že bychom mohli porazit urgaly — což se nám podařilo díky tobě —, takže nebude připravovat Království na invazi.“
Invazi! zvolala Zafira. A jak hodlá zabít Galbatorixe, až vyletí pornocí kouzel srovnat její armádu se zemí?
Nasuada jen zavrtěla hlavou, když Eragon zopakoval Safiřinu námitku. „Z toho, co o něm víme, nebude bojovat, dokud nebude v ohrožení samotný Urû’baen. Galbatorixovi nebude záležet na tom, jestli zničíme půlku Království, dokud nepřijdeme až k němu. Proč by se tím měl vzrušovat? Myslí si, že pokud se k němu dokážeme dostat, naše oddíly budou oslabené a vyčerpané, takže pro něj bude o to snazší nás pobít.“
„Stále jsi neodpověděla Zafire,“ podotkl Eragon.
„To proto, že to ještě nedokážu. Tohle bude dlouhé válečné tažení. Na jeho konci bys mohl být dostatečně mocný, abys porazil Galbatorixe, nebo se k nám možná přidají elfové… jejich kouzelníci jsou nejsilnější v Alagaësii. Ať se stane cokoli, nemůžeme si dovolit to odkládat. Teď je čas zariskovat a odvážit se udělat to, co by od nás nikdo nečekal. Vardenové už žili v ústraní příliš dlouho — musíme buď napadnout Galbatorixe, nebo se podvolit a zemřít.“
To, co Nasuada navrhovala, Eragona znepokojilo. Bylo tu tolik úskalí a neznámých nebezpečí, že bylo skoro absurdní zvažovat takový podnik. On tady ovšem nebyl proto, aby rozhodoval, a s tím se smířil. Ani se o tom nechtěl dál dohadovat. Teď musíme důvěřovat jejímu úsudku.
„Ale co ty, Nasuado? Budeš v bezpečí, až odejdeme? Musím pamatovat na svou přísahu. Teď je mou povinností zajistit, abys ty sama zanedlouho neměla pohřeb.“
Sevřela rty a ukázala na dveře a vojáky za nimi. „Nemusíš se bát, chrání mě dobře.“ Pak sklopila pohled. „Připouštím, že… mimo jiné jdeme do Surdy také proto, že se s Orrinem známe už dlouho a on mi poskytne ochranu. Nemohu zde otálet, když ty i Arya budete pryč a Rada starších je stále u moci. Nepřijmou mě za svého vůdce, dokud nade vší pochybnost neprokážu, že Vardenům velím já, ne oni.“
Potom jako by načerpala nové vnitřní síly, narovnala se v ramenou a zvedla bradu, takže byla znovu chladná a odměřená. „Teď jdi, Eragone. Připrav si koně, naber zásoby a za úsvitu čekej u severní brány.“
Respektoval její návrat k formálnosti, hluboce se uklonil a pak se Zafirou odešli.
Po večeři se šli Eragon se Zafirou proletět. Plachtili vysoko nad Tronjheimem, kde rampouchy nejrůznějších délek visely ze stěn Farthen Důru a utvářely podél nich obrovský bílý pás. Přestože do večera ještě zbývalo několik hodin, uvnitř hory už byla skoro tma.
Eragon zaklonil hlavu a vychutnával si proudění vzduchu po tváři. Chyběl mu vítr — vítr, který by se proháněl trávou a posouval mraky, dokud by všechno nebylo rozcuchané a svěží. Vítr, který by přinesl déšť a bouře a šlehal stromy, až by se ohýbaly. Ostatně, chybí mi i stromy, pomyslel si. Farthen Dûr je úžasné místo, ale bez jediné rostliny či zvířete, jako Ažihadova hrobka.
Zafira souhlasila. Trpaslíci si asi myslí, že drahokamy nahradí květiny. Mlčela, zatímco světlo se dál pozvolna vytrácelo. Když se dost setmělo, takže Eragon jen stěží viděl, řekla: Je pozdě. Měli bychom se vrátit.
Dobrá.
Snášela se k zemi v obrovských ladných spirálách a přibližovala se k Tronjheimu, který zářil jako maják uprostřed Farthen Důru. Ještě byli daleko od města—hory, když otočila hlavu k Eragonovi a řekla: Podívej.
Zahleděl se stejným směrem, ale jediné, co viděl, byla šedá, jednotvárná planina pod nimi. Co?
Místo odpovědi sklopila křídla a začala klouzat doleva, až klesla nad jednu ze silnic, které se rozbíhaly od Tronjheimu do čtyř světových stran. Jak přistávali, zahlédl na malém kopci poblíž bílou skvrnu. Ta skvrna se podivně kolébala v přítmí, jako plující svíčka, a teprve za chvíli se mu proměnila v Angelu ve světlé vlněné tunice.
Čarodějnice nesla proutěný koš, který měl skoro čtyři stopy v průměru a byl po okraj naplněný divokou směsicí hub, z nichž většinu Eragon neznal. Když k ní přicházel, mávl na ni a zeptal se: „Sbíráte muchomůrky?“
„Ahoj,“ smála se Angela a odložila své břímě. „Ach ne, muchomůrka je příliš omezující termín. Spíš prašivky.“ Rozprostřela je rukou. „Tohle je třepenitka svazčitá a tohle hnojník inkoustový, tady máme kalichovku a maličkou štítovku, to je červenohnědá penízovka, rudá špička a tamto je lakovka skvrnitá. Rozkošné, že?“ Postupně ukázala všechny druhy a skončila u houby s kloboukem postříkaným růžovými, levandulovými a žlutými kapičkami.
„A tamta?“ zeptal se a ukázal na houbu se zářivě modrou nohou, ohnivě oranžovými lupeny vespod a lesklým černým dvoustupňovým kloboukem.
Láskyplně na ni pohlédla. „Fricai Andlát, jak by řekli elfové. Ta noha znamená okamžitou smrt, kdežto klobouk může vyléčit většinu otrav. Z něj se získává nektar túnivor. Fricai Andlát roste jen v jeskyních v Du Weldenvarden a ve Farthen Důru a tady by vyhynul, kdyby trpaslíci začali vyvážet svůj hnůj jinam.“
Eragon se otočil zpět ke kopci a teprve teď si všiml, co to ve skutečnosti je — kupa hnoje.
„Ahoj Safiro,“ řekla Angela a sáhla za něj, aby poplácala dračici po čenichu. Zafira zamrkala a trhla ocasem. V tu chvíli se objevil Solembum a v tlamě pevně svíral bezvládnou krysu. Kočkodlak ani nezacukal vousky, usadil se na zemi a začal hlodavce okusovat. Jich tří si záměrně nevšímal.
„Takže,“ řekla Angela a odhrnula si pramen hustých vlasů, „odjíždíte do Ellesméry?“ Eragon přikývl. Neobtěžoval se ptát, jak to zjistila; zdálo se, že vždycky ví, co se děje. Když zůstával zticha, zakabonila se. „No, netvař se tak zasmušile. Nejdeš přece na popravu!“
„Já vím.“
„Tak se usměj, protože pokud to není tvoje poprava, měl bys být šťastný! Jsi stejně skleslý jako ta Solembumova krysa. Skleslý. Nádherné slovo, nemyslíš?“
To si vynutilo jeho úsměv a také Zafira se pobaveně zasmála hrdelním smíchem. „Nejsem si jistý, jestli je to slovo tak nádherné, jak si myslíte, ale jinak váš názor chápu.“
„To mě těší, že to chápeš. Porozumění je důležité.“ S povytaženým obočím převrátila nehtem nějakou houbu, prohlížela si její lupeny na spodní straně klobouku a řekla: „Je to šťastná náhoda, že jsme se potkali dnes večer, když vy zítra odjíždíte a já… já budu doprovázet Vardeny do Surdy. Jak už jsem vám říkala kdysi, ráda jsem tam, kde se dějí velké věci, a teď je Surda tím místem.“
Eragon se zazubil ještě víc. „Nuže, to musí znamenat, že budeme mít bezpečnou cestu, jinak bys přece jela s námi.“
Angela pokrčila rameny a pak vážně dodala: „Buďte opatrní v Du Weldenvarden. To, že elfové neprojevují své city, ještě neznamená, že neznají hněv a vášně jako my ostatní smrtelníci. Můžou být smrtelně nebezpeční právě proto, že je skrývají, někdy po celé roky.“
„Byla jsi tam?“
„Za dávných časů.“
Po chvíli se zeptal: „Co si myslíš o Nasuadiných plánech?“ „Hmm… je odsouzena ke zkáze! Vy jste odsouzeni ke zkáze! Oni všichni jsou zatraceni!“ Zahihňala se, až se musela chytit za břicho, pak se náhle narovnala. „Všimni si, že neupřesňuji, o jaký druh zkázy jde, takže ať se stane cokoli, předpovídala jsem to. Jak moudré ode mě.“ Znovu zvedla košík a opřela si ho o bok. „Mám dojem, že se teď nějakou dobu neuvidíme, takže sbohem, hodně štěstí, vyvarujte se pečené kapusty, nejezte ušní maz a dívejte se na život z té lepší stránky!“ S radostným mrknutím odkráčela a zanechala Eragona zmateného a v rozpacích.
Po přiměřené odmlce Solembum sebral svou večeři a následoval ji, ještě důstojněji než prve.