Borové město
Eragon už byl v Du Weldenvarden tak dlouho, že začal toužit po pasekách, polích nebo dokonce nějaké hoře namísto nekonečných kmenů stromů a skrovného lesního podrostu. Jeho výlety se Zafirou mu nijak neulevily, protože jim odhalily jen kopce trnité zeleně, které se táhly do nekonečné dálky jako vlny zeleného moře.
Častokrát byly větve nad hlavou tak husté, že se nedalo říct, ze které strany vychází a na kterou zapadá slunce. Kvůli větvoví a jednotvárné krajině se Eragon naprosto nedokázal orientovat, ačkoli mu Arya nebo Lifaen mnohokrát ukazovali směr podle kompasu. Věděl, že nebýt elfů, mohl by bloudit v Du Weldenvarden po zbytek života, aniž by kdy našel cestu ven.
Když pršelo, mraky a klenba stromů je zahalily temnotou, jako by byli pohřbeni hluboko pod zemí. Déšť se sbíral na černých borovicových jehlicích a nahromaděná voda pak skapávala až dolů a z výšky sta stop jim padala na hlavu jako tisíce malých vodopádků. V takových chvílích Arya pomocí kouzla vytvořila zelenou svítící kouli, terá jí zářila na pravé ruce a poskytovala v tomto rozlehlém lese jediné světlo. Zastavovali a krčili se pod stromy, dokud se bouře neztišila, ale dokonce i pak je voda skrytá v nesčetných větvích při sebemenším závanu větru sprchovala kapičkami ještě dlouhé hodiny.
Dál, hlouběji do nitra Du Weldenvarden, stromy byly čím silnější a vyšší a zároveň dál od sebe, aby se přizpůsobily narůstání rozpětí větví. Holé hnědé kmeny, které se tyčily do klenutého žebroví z větví, při pohledu zdola rozmazaného a zahaleného stínem byly přes dvě stě stop vysoké — zkrátka vyšší než kterýkoli strom v Dračích horách nebo Beorech. Eragon odkrokoval obvod jednoho stromu a vyšlo mu sedmnáct stop.
Zmínil se o tom Arye, ta přikývla a řekla: „To znamená, že už jsme blízko Ellesméry.“ Natáhla ruku a zlehka ji položila na zkroucený kořen vedle sebe, jako by se s nevýslovnou něhou dotýkala ramene přítele nebo milence. „Tyto stromy patří mezi nejstarší živé bytosti v Alagaësii. Elfové je milují od chvíle, kdy poprvé spatřili Du Weldenvarden, a dělají, co je v jejich silách, aby jim pomáhali dobře růst.“ Zaprášenými smaragdovými větvemi pronikl nepatrný paprsek světla a vykreslil její paži i tvář zlatavým leskem, oslnivě zářícím ve srovnání s temným okolím. „Cestovali jsme spolu daleko, Eragone, ale teď vstoupíš do mého světa. Našlapuj opatrně, protože země a vzduch jsou plné vzpomínek a nic není takové, jaké se to jeví… Dnes se Zafirou nelétejte, neboť už jsme aktivovali jisté hlídky, které chrání Ellesméru. Nebylo by rozumné sejít z cesty.“
Eragon sklonil hlavu a ustoupil k Zafire, která ležela stočená na mechovém lůžku a bavila se tím, že vypouštěla obláčky kouře z nozder a pozorovala, jak se rozplývají ve vzduchu. Zničehonic řekla: Tady je pro mě na zemi spousta místa. Nebudu s tím mít potíže.
Dobře. Nasedl na Folkvíra a následoval Orika a elfy dál prázdným, tichým lesem. Zafira šla vedle něj. Spolu s bílými koňmi zářila v ponurém pološeru.
Eragon se na chvíli zastavil a jen se tiše kochal, uchvácený vznešenou krásou kolem. Všechno vyvolávalo dojem dávných časů, jako by se pod střapatými jehlicemi po tisíc let nic nezměnilo a ani se nikdy nezmění. Vypadalo to, jako by samotný čas upadl do dřímoty, ze které nikdy neprocitne.
Pozdě odpoledne se přítmí najednou rozestoupilo a odhalilo elfa, který stál před nimi v kuželu oslnivého světla, pronikajícího skulinou v klenbě stromů a mraků. Na sobě měl splývavý oděv a na čele stříbrný kroužek. Jeho tvář byla stará, vznešená a vyrovnaná.
„Eragone,“ pronesla tiše Arya. „Ukaž mu svou dlaň a prsten.
Eragon odhalil pravou ruku, zvedl ji a ukázal nejdřív Bromův prsten a pak gedwëy ignasia. Elf se usmál, zavřel oči a roztáhl paže a gesta vyjadřujícího vřelé uvítání. V tomto postoji zůstal nehybně stát.
„Cesta je volná,“ řekla Arya. Na tichý povel se její hřebec pohnul kupředu. Projeli kolem elfa — jako voda, která se rozestupuje kolem omletého balvanu —, a když ho všichni minuli, napřímil se, sepjal ruce a zmizel spolu se světlem, které ho předtím prozařovalo.
Kdo to byl? zeptala se Zafira.
Arya řekla: „Gilderien Moudrý, princ z rodu Miolandra, držitel Bílého plamene Vándilu a strážce Ellesméry od dob Du Fyrn Skulblaka, naší války s draky. Nikdo nemůže vstoupit do města, pokud k tomu nedá svolení.“
Když ujeli asi čtvrt míle, les zřídnul a v klenbě stromů se objevily trhliny, které jim do cesty vpouštěly mihotavé sluneční světlo. Pak projeli pod dvěma stromy s podivnými výrůstky, které se opíraly o sebe, a zastavili na okraji louky.
Země byla posetá hustými pásy květin. Od růžových růží po zvonky a lilie; jarní pomíjivá nádhera byla nakupena všude kolem jako hromádky rubínů, safírů a opálů. Jejich omamné vůně přitahovaly hejna čmeláků. Napravo za řadou keřů ševelil potok a kolem skály se honila dvojice veverek.
Nejdřív Eragonovi připadalo, že by tu mohla nocovat lesní zvěř. Ale když se rozhlížel dál, začal rozeznávat cestičky skryté mezi křovinami a stromy; objevoval teplé tlumené světlo na místech, kde by normálně byly kaštanově hnědé stíny; podivné vzorce ve tvaru větviček, větví a květin, které byly tak rafinované, že si jich člověk skoro nevšiml — přesto to byly náznaky, že to, co vidí, není tak úplně přirozené. Zamrkal a prozřel, jako by mu před oči najednou jistili čočky, které všechno ukáží ve správném tvaru. Tohle jsou pěšiny, ano. A tohle jsou květiny, to také věděl. Ale to, co původně považoval za hloučky pokroucených stromů s jakýmisi boulemi, ve skutečnosti jsou nádherné budovy, které vyrůstaly přímo z borovic.
Jeden strom byl vyboulený hned u kořene a vyrůstal z něj dvoupatrový dům. Obě podlaží měla tvar šestiúhelníku, přičemž vyšší úroveň měla o polovinu menší rozlohu než ta spodní, což dodávalo domu terasovitý vzhled. Střechy a stěny byly vyrobené z propletených plátů dřeva tvořících šest tlustých hřebenů. Okapy lemoval mech a žlutý lišejník, který visel i přes okna zdobená drahokamy a zasazená do každé stěny. Místo hlavního vchodu byla vidět jen tajemná černá silueta, součást klenutého průchodu zdobeného vyřezávanými symboly.
Další dům, vklíněný mezi třemi borovicemi, které s ním byly propojené řadou zahnutých větví, vyrůstal do pěti světlých a vzdušných pater. Vedle něj stál altánek spletený z vrby a modřínu, ověšený lucernami bez plamene, jež vypadaly jako součást stromů.
Každá jedinečná budova zkrášlovala své okolí a přesně do něj zapadala a prolínala se se zbytkem lesa, takže se nedalo říct, kde končí elfské umění a kde začíná příroda. Obojí bylo dokonale vyvážené. Elfové se nepokoušeli ovládnout své prostředí, ale rozhodli se přijmout svět takový, jaký je, a přizpůsobit se mu.
Posléze se začali ukazovat i obyvatelé Ellesméry — nejdřív Eragon zahlédl koutkem oka jen záblesk pohybu, jako když se na stromě pohne jehlice ve větru. Pak letmo zahlédl ruce, bledé tváře, nohu v sandálu, zdviženou paži. Elfové jeden po druhém opatrně vystupovali ven, mandlové oči upřené na Safíru, Aryu a Eragona.
Ženy měly vlasy rozpuštěné. Splývaly jim po zádech ve stříbrných a černých vlnách lemovaných čerstvými květy jako zahradní vodopád. Všechny byly jemné a nadpozemsky krásné, což neodpovídalo jejich nezdolné síle; Eragonovi připadaly dokonalé. Muži byli stejně hezcí, měli vysoké lícní kosti, jemně modelované nosy a těžká víčka. Všichni byli oblečeni v prostých tunikách zelené nebo hnědé barvy, lemovaných tmavě oranžovou, červenohnědou a zlatou. Skutečně Půvabný lid, pomyslel si Eragon. Dotkl se rtů na pozdrav. Všichni elfové se uklonili současně, usmáli se a jejich radostné trylky se začaly rozléhat po okolí, jak z nich prýštilo nespoutané štěstí.
Uprostřed hloučku zazpívala žena:
Gala O Wyrda brunhvitr,
Abr Berundal vandr—fódhr,
Burthro laufsbládar ekar undir,
Eom koná dauthleikr…
Eragon si přitiskl ruce přes uši ze strachu, že tahle melodie bude zaklínadlo jako ta, kterou slyšel v Sílthrimu, ale Arya zavrtěla hlavou a ruce mu odtáhla. „Tohle není kouzlo.“ Pak promluvila ke koni a řekla: „Gánga.“ Hřebec zařehtal a odklusal. „I vy propusťte svoje hřebce. Už je dál nebudeme potřebovat a oni si zaslouží odpočinek v našich stájích.“
Zatímco melodie sílila, Arya pokračovala po dlážděném chodníku, vykládaném kousky zeleného turmalínu, který se stáčel mezi keři, stromy a domy a nakonec vedl přes potok. Elfové za chůze tancovali kolem nich, nadšeně pobíhali sem a tam, smáli se a příležitostně vyskočili na větev a přeběhli jim nad hlavami. Také vychvalovali Safíru jmény jako „Dlouhý dráp“, „Dcera vzduchu a ohně“ a „Silná“.
Eragon se usmál, byl potěšený a okouzlený. Tady bych dokázal žít, pomyslel si s pocitem vnitřního míru. Skrytý stranou v Du Weldenvarden, venku a uvnitř zároveň, v bezpečí před zbytkem světa… Ano, Ellesméra se mu opravdu moc líbila, víc než kterékoli z trpasličích měst. Ukázal na obydlí umístěné uvnitř borovice a zeptal se Arye: „Jak se to staví?“
„Zpíváme lesu ve starověkém jazyce a dáváme mu svou sílu, aby rostl do tvaru, který si přejeme. Vytváříme tak všechny naše budovy a nástroje.“
Chodník končil u sítě kořenů, které tvořily schody. Stoupaly ke dveřím zasazeným do stěny z mladých stromků. Eragonovi se rozbušilo srdce, kdvž se dveře jakoby samy od sebe otevřely a odhalily stromovou síň. Stovky větví se ve výšce spojovaly dohromady a tvořily strop připomínající plástev. Uvnitř stálo podél každé stěny dvanáct židlí.
Na nich sedělo čtyřiadvacet elfských šlechticů a šlechtičen. Byli krásní a vznešení, měli hladké tváře nepoznamenána věkem a dychtivé oči, které se třpytily vzrušením. Předklonili se, sevřeli opěrky židlí a hleděli na Eragonovu skupinu s neskrývaným úžasem a nadějí. Na rozdíl od ostatních elfů měli u pasu připnuté meče s rukojeťmi posázenými beryly a granáty a na hlavách ozdobné čelenky.
Na čestném místě stál bílý stan, který se klenul nad trůnem ze spletitých kořenů. Na něm seděla královna Islanzadí. Byla krásná jako podzimní západ slunce, vznešená a hrdá, měla tmavé obočí sešikmené jako pozvednutá křídla, rty jasné a rudé jako cesmínové bobule a vlasy černé jak půlnoc, svázané diamantovým diadémem. Na sobě měla karmínovou tuniku a kolem jejích boků se vinul pás vykládaný zlatem. V prohlubni krku měla sepnutou sametovou pláštěnku, která jí v měkkých záhybech splývala na zem. I přes svou majestátnost působila křehce, jako by skrývala obrovskou bolest.
Po její levici byla zahnutá tyč, jakési bidýlko, na kterém seděl zářivě bílý havran, který netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu. Natáhl hlavu a prohlížel si Eragona zvláštním, důvtipným pohledem, potom dlouze, hluboce zakrákal a zakřičel: „Wyrdai“ Eragon se zachvěl pod silou toho jediného chraplavého slova.
Když vstoupili do haly a blížili se ke královně, dveře se za nimi zase zavřely. Arya poklekla na podlahu pokrytou mechem a uklonila se jako první, pak Eragon, Orik, Lifaen a Narí. Dokonce i Zafira — která se nikdy nikomu neuklonila, ani Ažihadovi nebo Hrothgarovi — sklonila hlavu.
Islanzadí vstala a sestoupila z trůnu; pláštěnka se vlnila za ní. Zastavila se před Aryou, položila jí roztřesené ruce na ramena a pravila pronikavým melodickým hlasem: „Povstaň.“ Arya to udělala a královna si pak nesmírně soustředěně prohlížela její tvář, jako by se snažila rozluštit nějaký složitý text.
Nakonec Islanzadí vykřikla, objala Aryu a řekla: „Ach, má dcero, tolik jsem ti ublížila!“