Elva
„Paní… ? Potřebují vás, paní.“
„Cože?“ Nasuadě se nechtělo ani hnout, když otevřela oči a uviděla Jörmundura, který vešel do pokoje. Šlachovitý ostřílený voják si stáhl přílbu, zasunul si ji do ohbí pravé paže a vydal se k ní s levou rukou položenou na rukojeti meče.
Články jeho kroužkového brnění zacinkaly, když se uklonil. „Má paní.“
„Vítej, Jörmundure. Jak je dnes tvému synovi?“ Potěšilo ji, že přišel. Ze všech členů Rady starších on přijal její vůdcovství nejlépe a sloužil jí se stejnou houževnatou oddaností a odhodláním jako Ažihadovi. Kdyby všichni moji bojovníci byli jako on, nikdo by nás nezastavil.
„Jeho kašel už se utišil.“
„To ráda slyším. Tak co tě přivádí?“
Na Jörmundurově čele se objevily vrásky. Bezděčně si přejel volnou rukou po vlasech, které měl vzadu svázané do koňského ohonu, pak se ale přistihl a stáhl ruku zpátky k boku. „Kouzlo, a to nejpodivnější.“
„Cože?“
„Pamatuješ si na to nemluvně, kterému dal Eragon požehnání?“
„Ano.“ Nasuada je viděla jen jednou, ale dobře věděla, že od té doby kolují zveličené příběhy a že se Vardenové plni naděje dohadují čeho by mohla ta dívka dosáhnout, až vyroste. Nasuada byla v tom pragmatičtější. Ať už se z ní stane cokoli, nepřijde to dřív než za mnoho let, kdy už bude bitva s Galbatorixem dávno skončená.
„Požádali mě, abych tě k ní odvedl.“
„Požádali? Kdo? A proč?“
„Nějaký chlapec na cvičišti mi řekl, že bys jí měla navštívit. Říkal, že to pro tebe bude nesmírně zajímavé. Odmítl mi říci své jméno, ale vypadal jako kočkodlak té čarodějnice, když na sebe vezme lidskou podobu, a proto jsem myslel… No, myslel jsem, že bys to měla vědět.“ Jörmundur se zdál být v rozpacích. „Vyptával jsem se na to děvčátko svých mužů a slyšel jsem zvěsti… že je zvláštní.“
„V jakém ohledu?“
Pokrčil rameny. „Dost na to, abys udělala, co ti poradil ten kočkodlak.“
Nasuada se zamračila. Věděla ze starých příběhů, že nebrat kočkodlaka na vědomí je vrchol hlouposti a že to často vedlo k něčí záhubě. Přesto, jeho společnice — bylinkářka Angela — byla další čarodějnice, které Nasuada tak úplně nevěřila; byla příliš svobodomyslná a nevypočitatelná. „Kouzlo,“ řekla, jako by zaklela.
„Kouzlo,“ souhlasil Jörmundur, ačkoli on ho použil jako slovo vyslovované s posvátnou úctou.
„Dobře, pojďme navštívit to dítě. Je někde na hradě?“
„Orrin dal jí a její opatrovnici k dispozici pokoje na západní straně hradní věže.“
„Doveď mě tedy k ní.“
Nasuada si nadzdvihla sukně, nařídila Farice, aby odložila zbývající schůzky sjednané na tento den, a pak vyšla z komnat. Za sebou slyšela Jörmundura, jak luskl prsty a zavelel tak strážím, aby kolem ní vytvořili ochranné uskupení. O chvíli později jí stanul po boku a ukázal směr.
Uvnitř hradu Borromeo bylo tak horko, že si jeho obyvatelé připadali jako v obří peci na chléb. Vzduch se tetelil podél okenních parapetů jako tekuté sklo.
I když horko Nasuadě nebylo příjemné, věděla, že díky své snědé pleti je snáší lépe než většina lidí. Vysoké teploty nejhůře snášeli právě muži jako Jörmundur a jejich strážci, kteří museli být celý den oblečeni v brnění, dokonce i když byli rozestavěni venku pod neúprosným sluncem.
Nasuada si zblízka prohlížela pětici mužů, kterým vyrážel pot po odhalených místech kůže a jejichž dech byl ještě nepravidelnější. Poté, co přišli do Aberonu, mnoho Vardenů z horka omdlelo a dost z nich za hodinu nebo dvě zemřeli a ona nyní nehodlala přijít o další poddané tím, že je bude nutit překračovat jejich tělesné možnosti.
Když se jí zdálo, že už potřebují odpočinek, nabídla jim — i přes je jich protesty — přestávku a požádala sluhy, aby jim donesli vodu „Nemohu vás nechat popadat jako kuželky.“
Museli zastavit ještě dvakrát, než došli na určené místo, k nevýrazným dveřím zasazeným do vnitřní zdi chodby. Na podlaze kolem se povalovaly drobné dárky.
Jörmundur zaklepal a zevnitř odpověděl roztřesený hlas: „Kdo je to?“
„Paní Nasuada se přišla podívat na dítě,“ řekl.
„Jste upřímného srdce a nezlomného odhodlání?“
Tentokrát odpověděla Nasuada: „Mé srdce je čisté a mé odhodlání je jako železo.“
„Pak překročte práh a buďte vítáni.“
Dveře se otevřely do průchodu osvětleného jedinou červenou trpasličí lucernou. Nikdo v něm však nestál. Nasuada tedy vykročila vpřed a spatřila, že stěny a strop jsou zahalené vrstvami tmavé látky, což dodávalo místu atmosféru připomínající jeskyni nebo nějaké doupě. K jejímu překvapení tu byl vzduch celkem chladný, skoro mrazivý, jako osvěžující sobotní noc. Žaludek se jí sevřel zlou předtuchou. Kouzlo!
V cestě jí stál černý síťový závěs. Odhrnula ho stranou a ocitla se v místnosti, která kdysi bývala obývacím pokojem. Nábytek byl pryč. až na řadu židlí přistavených k zahaleným stěnám. V důlku prověšené látky nad hlavou viselo několik přivřených trpasličích luceren, vrhajících tajuplné vícebarevné stíny do všech směrů.
Z temného kouta je sledovala sehnutá stařena, vedle ní stála bylinkářka Angela a kočkodlak, celý naježený. Uprostřed pokoje klečela bledá dívka, které mohly být podle Nasuady tak tři nebo čtyři roky. Dívka uzobávala z tácu, který měla položený v klíně. Všichni mlčeli.
Nasuada se zmateně zeptala: „Kde je dítě?“
Dívka zvedla hlavu.
Nasuada zalapala po dechu, když uviděla, jak jí na čele zazářila dračí značka, a pohlédla jí hluboko do fialových očí. Dívka zkroutila ústa do děsivého, prohnaného úsměvu. „Jsem Elva.“
Nasuada bez rozmyslu ucukla a sevřela dýku, kterou nosila přivázanou k levému předloktí. Byl to dospělý hlas plný zralé zkušenosti a cynismu. Z úst malého dítěte zněl tak rouhavě…
„Neutíkej,“ řekla Elva. „Jsem tvůj přítel.“ Odložila tác stranou; stejně už byl prázdný. Pak zamumlala směrem ke staré ženě: „Další jídlo.“ Stařena odspěchala z pokoje a Elva poklepala na podlahu vedle sebe. „Prosím, posaď se. Čekám na tebe od chvíle, co jsem se naučila mluvit.“
Nasuada stále svírala v ruce dýku, ale usedla na kámen. „A to bylo kdy?“
„Minulý týden.“ Elva složila ruce do klína a upřela děsivé oči na Nasuadu, až ji přišpendlila svým nepřirozeně silným pohledem na místě. Nasuada měla dojem, jako by jí fialový bodec propíchl lebku, kroutil se jí uvnitř mysli a trhal na kusy její myšlenky a vzpomínky. Přemáhala touhu vykřiknout.
Elva se předklonila, natáhla ruku a dotkla se Nasuadiny tváře měkkou dlaní. „Víš, Ažihad nemohl vést Vardeny lépe než ty. Zvolila jsi správnou cestu. Tvé jméno budou chvalořečit po staletí za tvou odyahu a prozíravost, že jsi odvedla Vardeny do Surdy a zaútočila na Království, zatímco kdokoli jiný by to považoval za šílenství.“
Nasuada hleděla na dívku s otevřenými ústy, naprosto ohromená. Elvina slova — jako klíč pasující do zámku — dokonale popsala Nasuadiny základní obavy a pochybnosti, kvůli nimž se potila za bezesných nocí. Projela jí bezděčná vlna emocí jež posílily její pocit odvahy a vyrovnanosti, který od Ažihadovy smrti dosud nezažila. Z očí jí vytryskly slzy úlevy a stékaly jí po tváři. Bylo to, jako by Elva přesně věděla, co říct, aby ji utěšila.
Nasuada ji však za to nenáviděla.
Její euforie bojovala a nechutí k tomu, jak byl tento okamžik slabosti vyvolán a kým. Navíc nedůvěřovala dívčiným pohnutkám.
„Co jsi?“ dožadovala se.
„Jsem to, co ze mě udělal Eragon.“
„Dal ti požehnání.“
Strašné, prastaré oči na okamžik zmizely, když Elva zamrkala. „Nevěděl, co činí. Od té doby, co mě Eragon očaroval, kdykoli někoho vidím cítím všechno utrpení, které ho sužuje a které ho bude trápit. Když jsem byla menší, nemohla jsem s tím nic dělat. A tak jsem vyrostla.“
„Proč bys…“
„Kouzlo v mé krvi mě pudí k tomu, abych ochraňovala lidi před bolestí a trápením… bez ohledu na to, zda si při tom sama ublížím nebo zda chci nebo nechci pomoci.“ Její úsměv zhořkl. „Draze za to platím, když se tomu nutkání bráním.“
Když Nasuada uvažovala nad důsledky, uvědomila si, že Elvin znepokojivý vzhled musí být vedlejším produktem utrpení, kterému byla vystavena. Nasuada se zachvěla při myšlence, co ta dívka musí snášet. Muselo ji to rozpoltit, mít tak silné nutkání, a přesto se jím nemoci řídit. Navzdory svému nejlepšímu svědomí začala s Elvou trochu soucítit.
„Proč mi to říkáš?“
„Myslela jsem, že bys měla vědět, kdo a co jsem.“ Elva se odmlčela a oheň v jejím upřeném pohledu zesílil. „A že za tebe budu bojovat ze všech sil. Využívej mě, jako bys využila vraha — budu skrytá v temnotách a nemilosrdná.“ Zasmála se vysokým, mrazivým hlasem. „Vidím, že nechápeš proč. Řeknu ti to: protože pokud tahle válka neskončí, velmi brzy se z toho zblázním. Už tak je pro mě dost těžké vypořádat se s utrpením každodenního života, i když žádným válečným hrůzám nečelím. Využij mě, aby to skončilo, a já se postarám, aby tvůj život byl tak šťastný, jak si jen člověk může přát.“
V tu chvíli stařena docupitala zpátky do pokoje, sehnula se k Elvě a podala jí nový tác jídla. Nasuada pocítila její tělesnou úlevu, když Elva pohlédla na jídlo a vrhla se na skopovou kýtu a začala si cpát maso do úst oběma rukama. Hltala s vyhladovělostí vlka a nebrala při tom ohledy na vybrané chování. Když teď upírala fialové oci někam jinam a dračí značku měla zakrytou černou tmou, znovu vyvolala dojem nevinného dítěte.
Nasuada ještě chvíli počkala, dokud nebylo zřejmé, že už Elva řekla všechno, co chtěla. Pak — na pokyn Angely — doprovodila bylinkářku postranními dveřmi do vedlejší místnosti a nechala bledou dívku sedět samotnou uprostřed tmavého pokoje zastřeného látkami, jako hrozný plod zahnízděný v jeho děloze, čekající na správný okamžik, aby se vylíhnul.
Angela se ujistila, že jsou dveře zavřené, a zašeptala: „Pořád jenom jí a jí. Normální příděly jí naprosto nestačí. Mohla bys…“
„Dostane najíst. Můžeš být bez starosti.“ Nasuada se objala pažemi, jak se snažila vymýtit vzpomínku na ty obrovské, hrozivé oči.
„Děkuji.“
„Už se to někdy někomu stalo?“
Angela zavrtěla hlavou, až jí kudrnaté vlasy poskočily na ramenou. „Nikdy v celé historii kouzlení. Pokusila jsem se jí věštit budoucnost, ale je to zoufalý binec — hezké slovo, binec —, protože její život se prolíná s životy mnoha ostatních.“
„Je nebezpečná?“
„My všichni jsme nebezpeční.“
„Víš, co mám na mysli.“
Angela pokrčila rameny. „Je nebezpečnější než někteří a méně nebezpečná než jiní. Přesto je nejnebezpečnější sama sobě. Pokud potká někoho, kdo má být zraněn, a Eragonovo kouzlo ji zastihne nepřipravenou, pak zaujme místo onoho člověka odsouzeného ke zkáze. Proto většinu času zůstává uvnitř.“
„Jak daleko dopředu dokáže předpovídat události?“
„Nejvíc dvě nebo tři hodiny.“
Nasuada se opřela o zeď a uvažovala o nejnovějším problému ve svém životě. Elva by mohla být mocnou zbraní, kdyby ji správně využila. S její pomocí mohu rozeznat starosti a slabiny svých protivníků, stejně jako to co je těší a činí je přístupnějšími mým přáním. V naléhavém případě by dívka mohla sloužit jako neomylný strážce někoho z Vardanů jako je Eragon nebo Safiira, které je třeba ochraňovat. Nemůžeme ji nechat bez dohledu. Potřebuji někoho, kdo ji ohlídá. Někdo kdo rozumí kouzlům a je dost spokojený sám se sebou, aby dokázal odolávat Elvině vlivu… a komu mohu věřit, kdo je spolehlivý a čestný. Okamžitě vyloučila Triannu.
Nasuada pohlédla na Angelu. Ačkoli byla vůči bylinkářce ostražitá, věděla, že Angela pomáhá Vardenům s těmi nejožehavějšími a nejvýznamnějšími záležitostmi, například s léčbou Eragona, a nic za to nežádá. Nasuadu nenapadl nikdo jiný, kdo by měl čas, chuť a znalosti Elvu střežit.
„Chápu,“ řekla Nasuada, „že tohle je ode mě troufalé, protože nejsi pod mým velením a vím jen málo o tvém životě a povinnostech ale musím tě požádat o laskavost.“
„Pokračuj,“ pokynula jí rukou Angela.
Nasuada znejistěla, ale pak přešla přímo k věci. „Byla bys ochotná pro mě dohlížet na Elvu? Potřebuji, abys ji střežila jako oko v hlavě…“
„Samozřejmě! Klidně i jako dvě oči v hlavě. Využívám totiž příležitost, abych ji mohla zkoumat.“
„Budeš mi muset podávat zprávy,“ upozornila Nasuada.
„Holt všechno má své pro a proti. Nuže, dobrá, myslím, že to zvládnu.“
„Mám tedy tvé slovo?“
„Máš mé slovo.“
Nasuada s úlevou zaúpěla a klesla do nejbližší židle. „Ach, taková šlamastyka. Takový binec. Jako Eragonův velitel jsem zodpovědná za jeho skutky, ale nikdy by mě nenapadlo, že by udělal něco tak strašného. Je to skvrna na mojí cti stejně jako na jeho.“
Pokojem se rozlehlo několikeré ostré lupnutí, když si Angela zakřupala klouby. „Ano. Hodlám si s ním o tom promluvit, jakmile se vrátí z Ellesméry.“
Její výraz byl tak nelítostný, že to Nasuadu vyděsilo. „Ale neubližuj mu. Potřebujeme ho.“
„Neublížím… ne trvale.“