Ceris
Čtvrtého dne ráno Eragon jel vedle Šrrgniena a trpaslík se ho zeptal: „Tak mi řekni, mají lidé skutečně deset prstů na nohou, jak se říká? Protože, abych byl upřímný, dosud jsem nikdy necestoval za naše hranice.“
„Samozřejmě máme deset prstů!“ řekl Eragon udiveně. Posunul se v sedle Sněžného bleska, zvedl nohu, sundal si pravou botu a ponožku a zavrtěl prsty na nohou před Šrrgnienovýma ohromenýma očima. „Vy ne?“
Srrgnien zavrtěl hlavou. „Ne, my máme na každé noze sedm prstů. Tak nás Helzvog stvořil. Pět je příliš málo a šestka je špatné číslo, ale sedm… sedm je to pravé.“ Znovu pohlédl na Eragonovu nohu, pak popohnal vpřed svého osla a začal živě mluvit s Amou a Hedinem, kteří mu nakonec podali několik stříbrných mincí.
Myslím, řekl si Eragon, jak si natahoval botu zpátky, že jsem byl jen předmětem sázky. Z nějakého důvodu to Zafire připadalo nesmírně zábavné.
Sešeřilo se a vyšel měsíc v úplňku, když se Edda ještě víc přiblížila okraji Du Weldenvarden. Jeli po úzké pěšině mezi spletitými dříny a růžovými keři v plném květu, které naplňovaly večerní vzduch čerstvou vůní.
V Eragonovi narůstalo dychtivé očekávání, když hleděl do tmavého lesa a věděl, že už vstoupili do elfského panství a jsou blízko Censu. Předklonil se v sedle Sněžného bleska a uzdu měl pevně přitaženou mezi rukama. Safiřino vzrušení bylo stejně velké jako jeho; držela se jim nad hlavou a netrpělivostí švihala ocasem sem a tam.
Eragon měl pocit, jako by zabloudili do snu. Jako by to vůbec nebylo skutečné, řekl.
Ano. Tady stále vládnou pradávné legendy.
Nakonec došli na malou louku mezi řekou a lesem. „Zastavte tady,“ řekla Arya potichu. Šla dopředu, dokud nestála sama uprostřed bujné trávy, a pak zakřičela ve starověkém jazyce: „Vyjděte, moji bratři! Nemáte se čeho bát. To jsem já, Arya z Ellesméry. Moji společníci jsou přátelé a spojenci; nechtějí nám ublížit.“ Přidala ještě pár slov, jimž Eragon nerozuměl.
Několik minut byla slyšet jen řeka proudící za nimi, dokud se zpod nehybných listů neozvala elfština, tak živá a rychlá, že Eragon nezachytil ani slovo. Arya odpověděla: „Ano.“
Na okraji lesa to zašustilo a objevili se tam dva elfové a další dva zlehka vyběhli po větvích pokrouceného dubu. Ti na zemi nesli dlouhé oštěpy s bílými bodci, zatímco druhá dvojice měla luky. Pod splývavými plášti sepnutými na rameni slonovinovou broží měli všichni tuniky v barvě mechu a kůry. Jeden měl dlouhé černé vlasy jako Arya, ostatní stříbrné jako měsíční svit.
Elfové seskočili ze stromu a přivítali Aryu, smáli se čistými, ryzími hlasy. Chytili se za ruce a tancovali kolem ní v kruhu jako děti a radostně zpívali a točili se v trávě.
Eragon je užasle pozoroval. Arya mu nikdy nedala důvod myslet si, že elfové se rádi smějí — ani že to vůbec umí. Byl to úžasný zvuk, jako flétny a harfy zvonivě hrající radostnou melodii. Chtěl by ji poslouchat navěky.
Pak se Zafira snesla nad řeku a usadila se vedle Eragona. S jejím příchodem elfové poplašně vykřikli a namířili na ni zbraně. Arya rychle promluvila uklidňujícím hlasem, nejdřív kývla na Safiru, pak na Eragona. Když se odmlčela, aby se nadechla, Eragon si stáhl rukavici z pravé ruky a nastavil dlaň tak, aby gedwëy ignasia odrazila měsíční světlo. Potom řekl jako kdysi dávno Arye: „Eka fricai un Sur'tugal.“ Jsem Jezdec a přítel. Pamatoval si na ponaučení ze včerejška, dotkl se rtů a dodal: „Atra esterní ono thelduin.“
Elfové spustili zbraně a jejich podlouhlé tváře se rozzářily blaženou radostí. Přitiskli si ukazováky na rty, uklonili se Safíre i jemu a zadrmolili odpověď ve starověkém jazyce.
Pak se postavili, ukázali na trpaslíky a zasmáli se, jako by to byl nějaký soukromý vtip. Zamířili zpátky do lesa, zamávali na ně a zavolali: „Pojďte, pojďte!“
Eragon následoval Aryu se Zafirou a trpaslíky, kteří si reptali mezi sebou. Když procházeli mezi stromy, klenba nad hlavou je skryla do sametové tmy, až na místa, kde měsíční světlo probleskovalo skulinami v plášti překrývajících se listů. Eragon slyšel, jak elfové šeptají a smějí se všude kolem, ačkoli je neviděl. Občas zavolali, kudy se má jít, když on nebo trpaslíci bloudili.
Nedaleko před nimi mezi stromy prosvítal oheň, který vrhal stíny poskakující jako duchové po zalesněné zemi. Když Eragon vstoupil do kruhu světla, uviděl tři malé chatky seskupené kolem kořenů rozložitého dubu. Vysoko na stromě byla zastřešená plošina, kde mohl hlídač sledovat řeku a les. Mezi dvěma chatkami byla přivázaná tyč: visely z ní svazky sušících se rostlin.
Čtyři elfové zmizeli v chatkách, pak se vrátili s náručemi plnými ovoce a zeleniny — ale žádným masem — a začali připravovat jídlo pro své hosty. Pobroukávali si při práci a přeskakovali od jednoho popěvku k druhému, jak se jim zlíbilo. Když se Orik zeptal na jejich jména, tmavovlasý elf ukázal na sebe a řekl: „Já jsem Lifaen z Domu Rílvenar. A moji společníci jsou Edurna, Celdin a Narí.“
Eragon se posadil vedle Safíry, vděčný za možnost odpočinout si a pozorovat elfy. Ačkoli všichni čtyři byli muži, jejich tváře se podobaly Aryině — měli jemné rty, úzké nosy a velké zkosené oči, které jim zářily pod výrazným čelem. Zbytek těla ladil s obličejem: úzká ramena a štíhlé dlouhé končetiny. Každý z nich byl krásnější a ušlechtilejší než kterýkoli člověk, kterého kdy Eragon viděl, i když nadpozemským, cizokrajným způsobem.
Kdo by si kdy pomyslel, že někdy navštívím říši elfů? zeptal se Eragon sebe. Zazubil se a opřel se o roh chatky. Teplo ohně ho uspávalo, s ním seděla Zafira, která z elfů nespouštěla rozzářené oči.
V téhle rase je víc kouzel, poznamenala nakonec, než mezi lidmi nebo trpaslíky. Nevypadají, jako by vzešli ze země nebo kamene, ale spíš z jiné říše, napůl uvnitř, napůl venku, jako odrazy, které jsou vidět na vodě.
Rozhodně jsou půvabní, řekl. Elfové se pohybovali jako tanečníci, každý jejich pohyb byl uhlazený a mrštný.
Brom říkal Eragonovi, že je neslušné, aby někdo mluvil v myšlenkách s drakem Jezdce bez jeho svolení. Elfové přísně dodržovali tento zvyk a vyslovovali nahlas své poznámky k Safíře, která jim pak odpověděla přímo. Zafira se obvykle zdráhala dotýkat myšlenek lidí a trpaslíků a dovolila Eragonovi předat její slova, protože jen málo příslušníků těchto ras se naučilo střežit vlastní mysl. Také by to byl zbytečný přepych, využívat tak důvěrný způsob spojení pro běžné výměny názorů. Elfové však v tomto ohledu neměli žádné zábrany; uvítali Safíru ve svojí mysli a těšili se z její přítomnosti.
Konečně bylo jídlo hotovo a podávalo se na vyřezávaných talířích, které na dotek připomínaly kost, i když mezi okraji zdobenými květinami a révami byla znát léta dřeva. Eragon také dostal pohár angreštového vína — vyrobený ze stejného neobvyklého materiálu — s vyřezaným drakem omotaným kolem jeho nožky.
Během jídla Lifaen vytáhl sadu rákosových píšťal a začal hrát plynoucí melodii. Prsty mu hbitě přeskakovaly z dírky na dírku. Brzy nejvyšší stříbrovlasý elf, Narí, zvýšil hlas a zazpíval:
Óóó!
Den už končí; hvězdy svítí;
Měsíc bílý; voní kvítí! ?
Směj se trápení a směj se nepříteli,
Dítě Menoy je v bezpečí, jak jsme chtěli.
Dítě lesa ztratili jsme v boji;
Lesní dcera tváří v tvář životu stojí!
Svobodná od strachu a od plamene
Jezdce hrozným stínům vezme!
Zas draci stoupají uprostřed dění,
A my pomstíme jejich utrpení!
Ostré meče a silné paže jsou tu stále,
Dozrál pro ně čas konečně zabít krále!
Óóó!
Vítr je vlahý; řeky jsou hluboké;
Ptáci už spí; stromy jsou vysoké!
Směj se trápení a směj se nepříteli,
přišel čas, abychom z pomsty radost měli!
Když Narí skončil, Eragon uvolnil zatajený dech. Nikdy předtím neslyšel takový hlas; měl pocit, jako by elf odhalil vlastní nitro, samotnou svou duši. „To bylo překrásné, Narívodhr.“
„Ještě to není ono, Argetlame,“ namítl Narí. „Ale přesto ti děkuji.“
Thorv zabručel. „Velmi hezké, mistře elfe. Přesto se musíme věnovat podstatnějším věcem, než je přednes veršů. Máme doprovázet Eragona dál?“
„Ne,“ řekla Arya rychle a přitáhla k sobě pohled ostatních elfů. „Ráno se můžete vrátit domů. My už zajistíme, aby Eragon dorazil do Ellesméry.“
Thorv sklonil hlavu. „Pak jsme splnili svůj úkol.“
Eragon ležel na lůžku, jež mu elfové přichystali, a napínal uši, aby zachytil Aryin hlas, který se nesl z jedné chatky. Ačkoli používala mnoho jemu neznámých slov ze starověkého jazyka, vyvodil, že vysvětluje jejich hostitelům, jak přišla o Safiřino vejce, a události od té doby. Když skončila, následovalo dlouhé ticho a posléze jeden elf řekl: „To je dobře, že ses vrátila, Aryo Dróttningu. Islanzadí to vážně zarmoutilo, když tě zajali a vejce bylo ukradeno a navíc zrovna urgaly! Byla — a je — hrozně smutná.“
„Tiše, Edurno… tiše,“ huboval ho další. „Dvergar jsou malí, ale mají ostrý sluch, a jsem si jistý, že tohle nahlásí Hrothgarovi.“
Pak jejich hlasy potichly a Eragon už nerozeznal nic z šelestu slov, která se smísila s šepotem listí, zatímco usínal a elfská píseň se mu ve snech donekonečna opakovala.
Když se Eragon probudil, vzduch byl prosycený vůní květin a on spatřil sluncem zalité lesy Du Weldenvarden. Nad hlavou se mu skláněla pestrobarevná paleta šumících listů, podpíraných silnými kmeny, které se nořily do suché, holé země. Ve všudypřítomném zeleném stínu přežíval jen mech, lišejníky a pár nízkých keříků. Nedostatek podrostu umožňoval, že mezi stromy bylo dobře vidět na velkou dálku a dalo se volně procházet sem a tam pod strakatou střechou.
Eragon vstal a našel Thorva a jeho stráže sbalené a připravené k odchodu. Orikův osel by přivázaný za tím Ekksvarovým. Eragon přistoupil k Thorvovi a řekl: „Děkuji vám všem za to, jak jste chránili mě a Safíru. Prosím, vzkažte naše díky i Ûndinovi.“
Thorv přitiskl pěst na prsa. „Předám tvůj vzkaz.“ Pak zaváhal a pohlédl za sebe k chatkám. „Elfové jsou podivná rasa, plná světla a tmy. Ráno s tebou pijí, večer tě bodnou do zad. Zůstávej zády ke zdi, Stínovrahu. Jsou nestálí, velmi nestálí.“
„Budu na to pamatovat.“
„Hmm.“ Thorv mávl k řece. „Hodlají plout loďkami po jezeře Eldor. Co uděláš se svým koněm? Mohli bychom ho vzít s sebou zpět do Tarnagu a odtamtud do Tronjheimu.“
„Loďkami!“ zvolal Eragon s hrůzou. Měl přece v plánu vzít s sebou Sněžného bleska do Ellesméry, protože bylo pohodlné mít k dispozici koně, kdykoli je Zafira pryč, nebo na místech příliš stísněných pro její rozměry. Dotkl se řídkého strniště na své bradě. „To je laskavá nabídka. Zajistíte, že bude o Sněžného bleska dobře postaráno? Nesnesl bych, kdyby se mu mělo něco stát.“
„Na mou čest,“ přislíbil Thorv, „až se vrátíš, najdeš ho dobře živeného a udržovaného.“
Eragon přivedl Sněžného bleska a předal hřebce, jeho sedlo a výbavu pro hřebelcování na starost Thorvovi. Popřál každému z bojovníků sbohem a pak on, Zafira a Orik pozorovali trpaslíky, jak odjíždějí zpátky cestou, kterou sem přijeli.
Po návratu do chatek Eragon a zbytek jeho výpravy následoval elfy do houští na břeh Eddy. Tam byly po dvou stranách balvanu zakotvené dvě bílé kánoe s révami ovinutými podél boků.
Eragon nasedl na bližší loďku a uložil si ruksak pod nohy. Ohromilo ho, jak lehké to plavidlo je; dokázal by ho zvednout jednou rukou. Ještě neuvěřitelnější bylo, že trupy vypadaly, jako by byly vyrobené z plátů březové kůry spojených v jednolitý celek. Zvědavě se dotkl boku. Kůra byla tvrdá a pevná jako natažený pergamen a chladná od vody. Zaťukal na ni prstem. Vláknitá skořápka se rozezněla jako tlumený buben.
„Všechny vaše lodě jsou takhle vyrobeny?“ zeptal se.
„Všechny, až na ty největší,“ odpověděl Narí, který se usadil na přídi Eragonovy lodi. „Pro ty vyvoláme zpěvem prvotřídní cedr a dub do správného tvaru.“
Než se Eragon stačil zeptat, jak to myslel, Orik přistoupil do jejich kánoe, zatímco Arya a Lifaen si zabrali tu druhou. Arya se obrátila k Edurnovi a Celdinovi, kteří stáli na břehu, a řekla: „Hlídejte tuhle cestu, aby nás nikdo nemohl sledovat, a nikomu o nás neříkejte. Královna se to musí dozvědět jako první. Pošlu vám posily, jakmile dorazíme do Silthrimu.“
„Arya Dróttningu.“
„Ať hvězdy nad vámi bdí!“ odpověděla.
Narí a Lifaen se naklonili dopředu a vytáhli z vnitřku lodi třímetrové špičaté tyče a začali postrkovat lodě proti proudu. Zafira vklouzla znovu do vody a vyrazila za nimi korytem řeky, dokud je nedohonila. Když se na ni Eragon podíval, líně přivřela oči, pak se ponořila a řeka se plynule zavřela přes její ostnatý hřbet. Elfové se zasmáli, když to udělala, a složili jí mnoho poklon za její velikost a sílu.
Po hodině dopluli k jezeru Eldor, posetému malými, klikatými vlnami. Ptáci a mouchy se hemžili u hradby stromů lemujících západní břeh, zatímco východní pobřeží pokračovalo pláněmi. Na té straně se Potulovaly stovky kusů zvěře.
Jakmile unikli proudu řeky, Narí a Lifaen odložili tyče a rozdali pádla s lopatkami z listů. Orik a Arya už věděli, jak kormidlovat loď, ale Eragonovi musel Narí postup nejprve vysvětlit. „Zatočíme vždy na tu stranu, na kterou budeš pádlovat ty,“ řekl elf. „Takže když já budu pádlovat vpravo a Orik vlevo, pak ty musíš pádlovat jednou na jednu stranu a pak na druhou, jinak budeme měnit směr.“ Na denním světle se Narího vlasy třpytily jako ten nejkvalitnější stříbrný drát, každý pramen jako zářivý provázek.
Eragon brzy kormidlování ovládal, a jakmile přivykl opakujícím se pohybům, jeho mysl se uvolnila pro denní snění. A tak plul po chladivém jezeře, ztracený v neskutečných světech za svýma očima. Když přestal pádlovat, aby si mohly jeho paže odpočinout, znovu z opasku vytáhl Orikův spletitý prsten a marně se snažil uspořádat nepoddajné zlaté kroužky do správného tvaru.
Narí si všiml, co dělá. „Můžu se na ten prsten podívat?“
Eragon ho podal elfovi, který se odvrátil zády. Na pár okamžiků Eragon s Orikem řídili kánoi sami, protože se Narí zabral do spletených kroužků. Pak Narí s radostným výkřikem zvedl ruku a složený prsten se mu zableskl na prostředníčku. „To je opravdu rozkošný rébus,“ pochvaloval si Narí. Stáhl si prsten a zatřásl jím, aby ho Eragonovi vrátil v původním stavu.
„Jak jsi to udělal?“ dožadoval se závistivě Eragon, zdrcený, že Narí dokázal složit hlavolam tak snadno. „Počkej… Neříkej mi to. Chci na to přijít sám.“
„Samozřejmě,“ prohodil Narí s úsměvem.