Útěk
Když zvážili Jeodův plán ze všech možných úhlů a shodli se, že se ho budou — s několika úpravami — držet, Roran poslal Nolfavrella do Zeleného kaštanu pro Gertrudu a Mandela, protože Jeod nabídl celé jejich skupině své pohostinství.
„Teď, pokud mě omluvíte,“ řekl Jeod a zvedl se, „musím jít prozradit své ženě to, co jsem jí nikdy neměl skrývat, a zeptat se, zda se mnou odejde do Surdy. Ve druhém patře si můžete vybrat pokoje. Rolf vás zavolá, až bude hotová večeře.“ Dlouhými, pomalými kroky odešel z pracovny.
„Měli bychom ho nechat, aby všechno vyzradil té semetrice?“ zeptal se Loring.
Roran pokrčil rameny. „Měli, neměli, nemůžeme mu v tom bránit. Řekl bych, že nebude mít klid, dokud to neudělá.“
Roran neodešel do pokoje, ale potuloval se po domě, mimoděk se vyhýbal sloužícím a hloubal nad tím, co mu Jeod řekl. Zastavil se u arkýřového okna, poskytujícího výhled na stáje v zadní části domu, a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, prosyceného povědomým zápachem hnoje.
„Nenávidíš ho?“
Trhnul sebou a otočil se. Ve dveřích uviděl stát Birgit. Přitáhla si šál těsně kolem ramen, když vyšla za ním.
„Koho?“ zeptal se, i když to moc dobře věděl.
„Eragona. Nenávidíš ho?“
Roran pohlédl ke stmívajícímu se nebi. „Nevím. Nenávidím to, že zavinil otcovu smrt, ale pořád je to moje rodina, a proto ho mám rád. Ale myslím, že kdybych ho nepotřeboval pro záchranu Katriny, pěkně dlouho bych s ním nechtěl nic mít.“
„Stejně jako já potřebuju a zároveň nenávidím tebe, Kladivo.“
Se zasmušilým pobavením si odkašlal. „Ano, jako bychom spolu byli srostlí, co? Ty mi musíš pomoci najít Eragona, aby ses ra'zakům mohla pomstít za Quimbyho.“
„A abych se pak mohla pomstít tobě.“
„To taky.“ Roran se jí na okamžik zahleděl do vyrovnaných očí a musel přiznat, že je mezi nimi jisté pouto. Bylo to pro něj podivně uklidňující, že je pohání tatáž síla, stejný zuřivý hněv, který zrychluje jejich kroky, když ostatní váhají. V ní našel spřízněnou duši.
Roran se vracel domem a právě šel kolem jídelny, když uslyšel Jeodův hlas. Zvědavě přiložil oko ke skulině u prostředního pantu dveří. Jeod stál naproti drobné, světlovlasé ženě, o níž Roran usoudil, že to musí být Helena.
„Pokud mluvíš pravdu, jak můžeš čekat, že ti budu věřit?“
„Nemůžu,“ odpověděl Jeod.
„Přesto mě žádáš, abych se kvůli tobě stala uprchlíkem?“
„Kdysi jsi nabídla, že opustíš svou rodinu a budeš se mnou putovat krajem. Žadonila jsi, abych tě tajně odvedl z Teirmu.“
„Kdysi. Tehdy jsem si myslela, že jsi hrozně elegantní — s tím mečem a jizvou.“
„Stále obojí mám,“ řekl něžně. „Udělal jsem s tebou chybu, Heleno, teď tomu rozumím. Ale stále tě miluji a chci, abys byla v bezpečí, kdy nemám žádnou budoucnost. Pokud zůstanu, přinesu tvé rodině jenom zármutek. Můžeš se vrátit k otci, nebo můžeš jít se mnou. Zachovej se tak, abys byla co nejšťastnější. Přesto tě prosím, dej mi druhou šanci, měj odvahu opustit toto místo a odhodit hořké vzpomínky na náš život tady. V Surdě můžeme začít znovu.“
Dlouho mlčela. „Ten mladý muž, který tu byl, je skutečně Jezdec?“
„Ano, blýská se na lepší časy, Heleno. Vardenové hodlají zaútočit, trpaslíci se shromažďují. A dokonce i elfové se probrali ve svých starodavných sídlech. Blíží se válka, a pokud budeme mít štěstí, tak to bude Galbatorixův pád.“
„Jsi mezi Vardeny důležitý?“
„Jsou mi tak trochu něco dlužni za to, že jsem jim pomohl získat Safiřino vejce.“
„Pak bys mezi nimi v Surdě mohl zastávat významnou pozici?“
„Předpokládám, že ano.“ Položil jí ruce na ramena a ona se neodtáhla.
Zašeptala: „Jeode, Jeode, netlač na mě. Ještě se nedokážu rozhodnout.“
„Budeš o tom přemýšlet?“
Rorana zabolelo u srdce, když odcházel.
Katrino.
Té noci u večeře si Roran všiml, že Heleniny oči se na něj často upírají, zkoumají ho a poměřují — byl si jistý, že ho srovnává s Eragonem.
Po jídle Roran mávl na Mandela a zavedl ho do dvora za domem.
„Co se děje, pane?“ zeptal se Mandel.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit v soukromí.“
„O čem?“
Roran se dotkl prstem nerovného povrchu kladiva a napadlo ho, že se teď cítí jako Gero, když mu dával přednášku o zodpovědnosti; Roran dokonce cítil, jak ho napadají tatáž slova. A tak se to přenáší z jedné generace na druhou, pomyslel si. „Poslední dobou ses celkem spřátelil s těmi námořníky.“
„Nejsou to naši nepřátelé,“ namítl Mandel.
„V tuhle chvíli je nepřítel každý. Clovis a jeho muži by se proti nám mohli v mžiku obrátit. Přesto by to nebyl takový problém, kdybys kvůli tomu, že jsi s nimi, nezanedbával svoje povinnosti.“ Mandel ztuhl a tváře mu zrudly, ale nesnížil se před Roranem k tomu, aby obvinění popřel. Rorana to potěšilo a zeptal se: „Co je nejdůležitější věc, kterou můžeme teď dělat, Mandele?“
„Chránit naše rodiny.“
„Ano. A co ještě?“
Mandel zaváhal, nejistě se zavrtěl a pak přiznal: „Nevím.“
„Pomáhat jeden druhému. To je jediný způsob, jak můžeme přežít. Nejvíc mě zklamalo, když jsem zjistil, že jsi s námořníky hrál o potravinym protože to ohrožuje celou vesnici. Bylo by daleko užitečnější, kdybys trávil čas lovem než hraním kostek nebo vrháním nože. Když tu není tvůj otec, je to na tobě, aby ses postaral o svou matku a sourozence. Oni na tebe spoléhají. Je to jasné?“
„Naprosto jasné, pane,“ odpověděl Mandel přiškrceným hlasem.
,Bude se to ještě někdy opakovat?“
„Nikdy, pane.“
„Dobrá. No, nevzal jsem tě sem jenom proto, abych tě huboval. Jsi schopný, a proto ti dám úkol, který bych jinak nesvěřil nikomu kromě sebe.“
„Ano, pane!“
„Potřebuju, aby ses zítra ráno vrátil do tábora a předal Horstovi zprávu. Jeod si myslí, že královští špióni sledují jeho dům, takže je životně důležité, aby ses přesvědčil, že tě nikdo nesleduje. Počkej, dokud nebudeš venku z města, a pak setřes kohokoli, kdo by tě mohl stopovat. Zabij ho, jestli budeš muset. Až najdeš Horsta, řekni mu, aby…“ Když mu Roran předával pokyny, sledoval, jak se Mandelův výraz proměňuje od překvapení přes zděšení až k úžasu.
„Co když Clovis bude protestovat?“ zeptal se Mandel.
„V noci zničte kormidla na člunech, aby se nedaly řídit. Je to špinavá lest, ale mohlo by to dopadnout hrozně, kdyby Clovis nebo některý z jeho mužů dorazil do Teirmu před vámi.“
„To nedopustím,“ slíbil slavnostně Mandel.
Roran se usmál. „Výborně.“ Byl spokojený, že vyřešil tu věc s Mandelovým chováním a že mladík udělá cokoli, aby doručil zprávu Horstovi. Vrátil se dovnitř, a než odešel spát, ještě popřál jejich hostitelce dobrou noc.
Kromě Mandela se Roran a všichni jeho společníci zdržovali v domě po celý příští den a v takto získaném čase odpočívali, brousili si zbraně a znovu probírali svůj plán.
Od úsvitu do setmění občas zahlédli Helenu, jak pobíhá z jednoho pokoje do druhého, častěji pak Rolfa se zuby jako nalakované perly; Jeoda naopak nepotkali vůbec, protože šedovlasý obchodník vyrazil do města, aby se — jakoby náhodou — setkal s pár námořníky, kterým plně důvěřoval.
Když se vrátil, řekl Roranovi: „Můžeme počítat s pěti dalšími pomocníky. Jen doufám, že to bude stačit.“ Jeod zůstal po zbytek večera ve své pracovně, připravoval různé obchodní dokumenty a vyřizoval další neodkladné záležitosti.
Tři hodiny před svítáním se Roran, Loring, Birgit, Gertruda a Nolfavrell vzbudili, snažili se nezívat a tiše se shromáždili u domovních dveří, kde se zachumlali do dlouhých plášťů a zakryli si tváře. Když se k nim přidal Jeod s rapírem u boku, Rorana napadlo, že tenký meč k tomu vysokému muži nějak nerozlučně patří, jako by mu připomínal, kým doopravdy je.
Jeod zapálil olejovou lucernu a držel ji před sebou. „Jsme připraveni?“ zeptal se. Přikývli. Otevřel dveře a oni vypochodovali do pusté dlážděné ulice. Jeod chvíli otálel u vchodu, toužebně hleděl ke schodům, ale Helena se neobjevila. Jeod se zachvěl, vyšel z domu a zavřel dveře.
Roran mu položil ruku na paži. „S tím nic nenaděláme.“
„Já vím.“
Běželi setmělým městem a zpomalovali do rychlé chůze, kdykoli potkali hlídače nebo nějakého nočního chodce, z nichž většina rychle zabočila do postranní uličky, jakmile je zahlédla. Jednou zaslechli kroky na střeše vedlejší budovy. „Město je postavené tak,“ vysvětlil jim Jeod, „že zloději můžou přelézat z jedné střechy na druhou.“
Opět zpomalili do chůze, když se blížili k východní teirmské bráně. Vedla do přístavu, a proto byla každou noc zavřená jen čtyři hodiny, aby tím byl obchod co nejméně narušen. A opravdu, navzdory časným hodinám už branou procházelo několik mužů.
Ačkoli je Jeod upozornil, že se to může stát, Roran cítil narůstající strach, když strážní sklopili kopí a zeptali se jich, co tam dělají. Olízl rty a snažil se vypadat vyrovnaně, zatímco si starší voják prohlížel svitek, který mu Jeod podal. Po nekonečné minutě strážný přikývl a vrátil mu pergamen. „Můžete jít.“
Jakmile byli na přístavní hrázi a pryč z doslechu od městských hradeb, Jeod poznamenal: „Dobře, že neuměl číst.“
Pak čekali na vlhkých prknech, dokud se jeden po druhém z šedé mlhy nad pobřežím nevynořili Jeodovi muži. Byli zachmuření a zamlklí, vlasy do půli zad měli spletené do copu, ruce umazané od dehtu a po celém těle sbírku jizev, které vzbuzovaly respekt i v Roranovi. To co viděl, na něj zapůsobilo a on na ně zřejmě také udělal dojem. Naopak Birgit se jim příliš nezamlouvala.
Jeden z námořníků, obrovský muž hrubého zevnějšku, na ni namířil palec a spustil na Jeoda: „Neříkal jsi, že budeme bojovat společně s nějakou ženskou. Jak se mám soustředit, když se mi do cesty bude motat nějaká rajda ze Zapadákova?“
„Nemluv tak o ní,“ ucedil Nolfavrell skrz zaťaté zuby.
„A taky její skrček?“
Jeod řekl klidným hlasem: „Birgit bojovala s ra'zaky. A její syn už zabil jednoho z Galbatorixových nejlepších vojáků. Můžeš o sobě říct totéž, Uthare?“
„Taky nesouhlasím,“ řekl další muž. „Se ženskou po boku se nebudu cítit bezpečně; nosejí jenom smůlu. Dáma by neměla —“
Ať už chtěl říct cokoli, nestihl to, protože v tom okamžiku se Birgit rozhodně nezachovala jako dáma. Udělala krok vpřed, kopla Uthara mezi nohy a pak popadla druhého muže a přitiskla mu nůž ke krku. Chvíli ho držela, aby každý viděl, co udělala, a potom zajatce pustila. Uthar se jí kroutil u nohou, držel se za rozkrok a tiše nadával.
„Má ještě někdo námitky?“ zeptala se Birgit. Nolfavrell na matku zíral s otevřenou pusou.
Roran si přitáhl kapuci níž, aby skryl úsměv. Dobře, že si nevšimli Gertrudy, pomyslel si.
Když nikdo další neměl vůči Birgit výhrady, Jeod se zeptal: „Přinesli jste, co jsem chtěl?“ Námořníci sáhli do vesty a každý z nich vytáhl těžkou palici a několik loktů lana.
Takto vyzbrojeni opatrně vyrazili přístavem směrem k Dračímu křídlu a snažili se, aby si jich nikdo nevšiml. Jeod měl po celou dobu zavřenou lucernu. Poblíž doku se skryli za skladištěm a pozorovali dvě světla, která se pohupovala po palubě lodi tak, jak ji obcházely hlídky. Lávka byla na noc vytažená nahoru.
„Pamatujte,“ zašeptal Jeod, „že nejdůležitější je, aby netroubili na poplach, dokud nebudeme připraveni odrazit.“
„Dva muži nahoře, dva dole, ano?“ zeptal se Roran.
Uthar odpověděl: „Tak je to zvykem.“
Roran s Utharem si svlékli krátké kalhoty, ovázali si lano a palice kolem pasu — Roran tentokrát odložil kladivo — a utíkali dál po hrázi z dohledu stráží, kde se ponořili do ledové vody.
„Brrr, tohle nesnáším,“ řekl Uthar.
„Ty už jsi to někdy dělal?“
„Ted počtvrtý. Musíš se pořád hejbat, nebo zmrzneš.“
Přidržovali se kluzkých pilířů pod hrází a plavali zpátky cestou, kterou přišli, dokud nedorazili ke kamennému molu, které vedlo k Dračímu křídlu. Uthar přiložil rty k Roranovu uchu. „Vezmu si kotvu na pravoboku.“ Roran přikývl na souhlas.
Oba se potopili do černé vody a tam se rozdělili. Uthar proplaval jako žába pod přídí lodi, zatímco Roran plaval přímo ke kotvě na levoboku, kde se chytil tlustého řetězu. Odvázal si palici od pasu, chytil ji mezi zuby — jednak proto, aby mu nedrkotaly, jednak aby měl volné ruce — a vyčkával. Kovový řetěz z něj vysával teplo stejně rychle jako led.
Ani ne za tři minuty Roran uslyšel nad sebou kroky, jak Birgit přešla na konec hráze ke středu Dračího křídla, a pak tlumený zvuk jejího hlasu, když navázala rozhovor s hlídkami. Doufejme, že odvede jejich pozornost od přídě.
Teď.
Roran vyručkoval po řetězu. Pravé rameno ho pálilo na místě, kam se mu zaryl ra'zak, ale pokračoval dál. Od otvoru, jímž kotvící lano vstupovalo do lodi, vyšplhal po hřebenech podpírajících malovanou figurínu, pak přes zábradlí a na palubu. Uthar už tam byl, celý mokry a zadýchaný.
S palicemi v rukou opatrně našlapovali směrem k zádi lodi a snažili se zůstávat co nejvíc ve skrytu. Zastavili ani ne deset stop za hlídkami. Dva muži se opírali o zábradlí a klábosili s Birgit.
Roran s Utharem bleskurychle vyrazili a udeřili hlídače do hlavy dřív, než stačili vytasit šavle. Birgit pod nimi zamávala na Jeoda a zbytek skupiny, pak zvedli lávku a připevnili ji mezi molem a lodí k zábradlí, kde ji Uthar přivázal.
Když Nolfavrell přiběhl na palubu, Roran hodil chlapci svoje lano a řekl: „Svaž tyhle dva a dej jim roubík.“
Pak všichni kromě Gertrudy hbitě sestoupali do podpalubí, aby vypátrali zbývající hlídače. Našli tam další čtyři muže — pokladníka, loďmistra, lodního kuchaře a jeho pomocníka — všechny vyhnali z postelí, když kladli odpor, dali jim ránu do hlavy a pak je pevně svázali. Birgit se při této akci znovu osvědčila, když sama zajala dva muže.
Jeod nechal nešťastné vězně vyskládat do řady na palubu, aby je mohli neustále sledovat, a pak prohlásil: „Máme spoustu práce a málo času. Rorane, Uthar je kapitánem Dračího křídla. Ty i ostatní budete plnit jeho příkazy.“
Další dvě hodiny bylo na lodi rušno. Námořníci se postarali o lana a plachty, zatímco Roran a další z Carvahallu vynášeli z nákladního prostoru nepotřebný náklad, jako třeba balíky surové vlny. Ty pomalu spouštěli přes palubu, aby nikdo na přístavní hrázi nezaslechl šplouchání. Pokud se celá vesnice měla na Dračí křídlo vejít, potřebovali vyklidit co největší prostor.
Roran zrovna upevňoval lano kolem sudu, když uslyšel chraplavý výkřik: „Někdo sem jde!“ Všichni na palubě, až na Jeoda a Uthara, si lehli na břicho a sáhli po zbraních. Dva muži, kteří zůstali stát, přecházeli po palubě, jako by hlídkovali. Roranovi bušilo srdce. Nehybně ležel a uvažoval, co bude dál. Zadržel dech, když Jeod oslovil nezvaného hosta… pak se na lávce ozvaly kroky.
Byla to Helena. Měla na sobě jednoduché šaty, vlasy svázané pod šátkem a přes rameno nesla ruksak z režného plátna. Neřekla ani slovo, uložila si věci do hlavní kajuty a vrátila se k Jeodovi. Roran si pomyslel, že ještě nikdy neviděl šťastnějšího muže.
Nebe nad vzdálenými Dračími horami se právě začalo vyjasňovat, jeden z námořníků v plachtoví ukázal na sever a zapískal na znamení, že vidí vesničany.
Roran ještě zrychlil tempo. Čas, který měli, právě vypršel. Pospíchal na palubu a hleděl na temnou řadu lidí přicházejících po pobřeží. Tato část jejich plánu spoléhala na skutečnost, že na rozdíl od jiných přímořských měst se teirmské vnější hradby neotevíraly do moře, ale naopak zcela uzavíraly veliké město, aby bylo možné odvracet časté pirátské útoky. To znamenalo, že budovy obklopující přístav zůstávaly nechráněné — a že vesničané mohli přijít přímo až k Dračímu křídlu.
„Pospěšte si, honem!“ řekl Jeod.
Na Utharův pokyn námořníci vynesli náruče oštěpů pro obrovské luky na palubě a také sudy páchnoucího dehtu, které otevřeli, aby jím natřeli horní polovinu oštěpů. Pak natáhli a nabili praky na pravoboku; strunu na každém luku museli natahovat dva muži, aby ji dokázali zachytit za hák.
Když vesničané urazili dvě třetiny cesty k lodi, zahlédli je vojáci hlídkující na cimbuří Teirmu a začali troubit na poplach. Ještě než utichly první tóny, Uthar zařval: „Palte!“
Jeod rychle otevřel lucernu, Nolfavrell s ní přebíhal od jednoho praku k druhému a přidržoval plamen u oštěpů, dokud se dehet nezapálil. V okamžiku, kdy střela chytla, muži za lukem uvolnili provaz a oštěp zmizel s hlasitým dznk v přítmí. Z Dračího křídla vyletělo celkem dvanáct hořících šípů a provrtalo lodě a budovy podél zátoky jako burácející, rozpálené meteory z nebes.
„Natáhnout a znovu nabít!“ vykřikl Uthar.
Skřípot prohýbajícího se dřeva se rozléhal vzduchem, jak muži zatáhli za kroucené provazce. Když byly oštěpy zasunuty na místo, Nolfavrell je znovu oběhl s plamenem. Roran cítil chvění v nohou, když prak přímo před ním vystřelil smrtící střelu, která profičela vzduchem.
Oheň se rychle šířil podél nábřeží a utvořil tak neprostupnou hradbu, která bránila vojákům, aby se k Dračímu křídlu dostali od teirmské východní brány. Roran spoléhal na to, že sloup kouře zakryje loď před lukostřelci na cimbuří, ale vyšlo to jen tak tak; než vojáci úplně ztratili výhled na loď, plachtovím zacloumala sprška šípů a jeden se zapíchl do paluby vedle Gertrudy.
Uthar zakřičel od samostřílu: „Střílejte si podle libosti!“
Vesničané se teď hnali jeden přes druhého podél pobřeží. Dorazili na severní konec mola a hrstka jich škobrtla a spadla, když se vojáci Teírmu přeorientovali na nový cíl. Děti křičely hrůzou. Pak se vesničané vzpamatovali a opět se rozběhli. Dupali po dřevěných prknech kolem skladiště zachváceného ohněm a dál po přístavní hrázi. Zadýchaný dav se hrnul na loď jako zmatená masa tlačících se těl.
Birgit s Gertrudou vedla proud lidí k předním a zadním palubním poklopům. Během pár minut byly všechny paluby lodi nacpané po okraj, od nákladního prostoru po kapitánovu kajutu. Ti, kdo se nedostali dolů, zůstali natěsnaní na palubě a nad hlavami si drželi Fiskovy štíty.
Jak je Roran žádal ve svém vzkazu, všichni zdatní muži z Carvahallu se shromáždili kolem hlavního stěžně a čekali na pokyny. Roran mezi nimi zahlédl Mandela, který mu hrdě zasalutoval.
Potom Uthar ukázal na námořníka a vykřikl: „Hej, Bondene! Dostaň ty nemehla ke kotevním vratidlům a zvedněte kotvy, pak dolů k veslům. A fofrem!“ Zbytku mužů u praků nakázal: „Polovina z vás se přesune k prakům na levoboku. Odežeňte každého, kdo by chtěl vlézt na loď.“
Roran byl jedním z těch, kdo se přesunul na druhou stranu. Když připravoval prak ke střelbě, pár opozdilců se vypotácelo ze štiplavého kouře a vylezlo na loď. Jeod s Helenou mezitím vysadili šest vězňů na lávku a jednoho po druhém skulili na molo.
Než se Roran nadál, kotvy byly vytažené, lávka zpátky na palubě a pod jeho nohama se ozýval buben, který veslařům udával tempo. Velmi pomalu se Dračí křídlo stočilo k pravoboku — na otevřené moře — a pak se s narůstající rychlostí odlepilo od doku.
Roran se přidal k Jeodovi na zadní důstojnické palubě, kde sledoval, jak rudé peklo pohlcuje vše hořlavé mezi Teirmem a oceánem. Přes clonu kouře vykukoval oranžový kotouč slunce, které právě vycházelo nad městem.
Kolík jsem jich zabil teď? zauvažoval Roran.
Jeod jako by slyšel jeho myšlenky, poznamenal: „Tohle ublíží spoustě nevinných lidí.“
Pocit viny přiměl Rorana k důraznější odpovědi, než měl v úmyslu. „Byl bys raději ve vězení lorda Ristharta? Pochybuju, že plameny zraní mnoho lidí, a ti ostatní nebudou čelit smrti jako my, jestli nás Království chytí.“
„Nemusíš mě poučovat, Rorane. Znám důvody velmi dobře. Udělali jsme, co jsme museli. Jen mě nežádej, abych se těšil z utrpení, které jsme způsobili kvůli své vlastní bezpečnosti.“
V poledne složili vesla, napjali plachty a Dračí křídlo plulo samo poháněné příznivým větrem ze severu. Plachtoví a lana nad hlavou v poryvech větru slabě hučela.
Loď byla hrozivě přeplněná, ale Roran byl přesvědčen, že když si vše dobře naplánují, mohou plavbu do Surdy zvládnout celkem pohodlně. Největší potíž byla s omezenými příděly potravin; pokud neměli vyhladovět, jídlo se muselo rozdávat po maličkých porcích. Další potíž byla v tom, že v takových přecpaných prostorách se nemoci šíří nesmírně snadno.
Když Uthar pronesl krátkou řeč o důležitosti kázně na lodi, vesničané se vrhli na úkoly, které bylo třeba řešit okamžitě, jako postarat se o zraněné, vybalit si skrovné majetky a dohodnout se na co nejúčelnějším uspořádání na každé palubě. Také museli vybrat lidi pro různé pozice na Dračím křídle: kdo bude vařit, kdo absolvuje námořnický výcvik s Utharovými muži a podobně.
Roran zrovna pomáhal Elain zavěsit visuté lůžko, když se připletl k vášnivé hádce mezi Odelou, její rodinou a Frewinem, který očividně opustil Torsonovu posádku, aby zůstal s Odelou. Ti dva se chtěli vzít, ale její rodina se proti tomu rázně postavila, jelikož mladý námořník neměl vlastní rodinu, slušné zaměstnání ani prostředky, aby jejich dceři zajistil aspoň trochu pohodlí. Roran se domníval, že by bylo nejlepší, kdyby zamilovaný pár zůstal spolu — zdálo se neproveditelné udržet je od sebe, když byli uvězněni na stejné lodi —, Odelini rodiče se odmítali zamyslet nad jeho argumenty.
Roran znechuceně řekl: „Co tedy chcete dělat? Nemůžete ji zamknout a myslím, že Frewin prokázal svou oddanost více než dostatečně.“
„Ra'zakové!“
Výkřik přišel z vraního hnízda.
Roran bez rozmýšlení vytrhl kladivo z opasku, prudce se otočil a hnal se nahoru po žebříku palubním průlezem na příď, až si cestou odřel holeň. Rychle běžel k hloučku lidí na důstojnické palubě a.zastavil se vedle Horsta.
Kovář ukázal k Teirmu.
Jedno z hrozivých zvírat ra'zaků se neslo jako potrhaný stín nad okrajem pobřeží s ra'zakem usazeným na hřbetě. I když Roran viděl ty nestvůry na denním světle, nijak to nezmenšilo plíživý strach, který ho zaplavoval. Zachvěl se, když okřídlená nestvůra vydala strašlivý skřek a pak se k nim přes vodu donesl ra'zakův hmyzí hlas, tlumeně, ale zřetelně: „Neutečččete!“
Roran pohlédl na praky, ale ty se nedaly otočit natolik, aby zamířily na ra'zaka nebo jeho zvíře. „Má někdo luk?“
„Já,“ řekl Baldor. Klesl na koleno a začal napínat tětivu. „Ať mě nevidí.“ Všichni na důstojnické palubě se shlukli kolem Baldora v těsném kruhu a zakrývali ho před ra'zakovým nenávistným pohledem.
„Proč nezaútočí?“ zabručel Horst.
Roran dumal nad nějakým vysvětlením, ale žádné nenašel. Byl to Jeod, koho napadlo: „Možná je na ně příliš světlo. Ra'zakové loví v noci, a pokud vím, neradi se pouštějí dál od svých doupat, když je ještě slunce na obloze.“
„Řekla bych, že je to jen půlka pravdy,“ dodala pomalu Gertruda. „Myslím, že se bojí oceánu.“
„Bojí se oceánu?“ posmíval se Horst. „Podívej se na ně, nikdy neletí víc než metr dva od břehu.“
„Máš pravdu,“ řekl Roran. Aspoň nějaká slabina, kterou proti nim mohu využít.“
O pár vteřin později se ozval Baldor: „Teď!“
Na jeho povel řady lidí stojící před ním ustoupily stranou a uvolnily střele cestu. Baldor vyskočil a jediným pohybem přitáhl pero ke tváří a vypustil rákosový šíp.
Byla to hrdinská střela. Ra'zak byl na nejvzdálenějším okraji dostřelu dlouhého luku — daleko za úrovní, na kterou kdy Roran viděl lukostřelce se trefit —, a přesto byla Baldorova muška přesná. Šíp zasáhl letící nestvůru do pravého boku a zvíře vydalo bolestný výkřik tak silný, že sklo na palubě se zatřáslo a kameny na pobřeží se rozštíply na kusy. Roran si přitiskl ruce na uši, aby je ochránil před odporným řevem. S nepřetržitým křikem se nestvůra stočila do vnitrozemí a klesla za řadu zastřených kopců.
„Zabil jsi ho?“ zeptal se Jeod s bledou tváří.
„Obávám se, že ne,“ odpověděl Baldor. „Nebylo to víc než povrchové zranění.“
Loring, který právě přišel, spokojeně poznamenal: „Jo. Ale aspoň jsi ho zranil a vsadím se, že příště si dvakrát rozmyslí, jestli nás zase mají obtěžovat.“
Na Rorana padla chmurná nálada. „Šetři si svou radost na později, Loringu. Tohle nebylo žádné vítězství.“
„Proč ne?“ zeptal se Horst.
„Protože teď Království přesně ví, kde jsme.“ Na palubě zavládlo ponuré ticho, když ostatní pochopili dosah toho, co právě řekl.